Príspevky užívateľa

Svatba Miry a Nicolase pro ni byla docela nečekaná. Věděla, že Mira už vlčata měla s někým mimo smečku, proto ji docela mátlo, že se dávala dohromady zrovna s Nicolasem. Ta vlčata kolem viděla, když přicházela. Po zemi, aby se neunavila letem v horských vzdušných proudech. Svá velká modrá křídla měla sklopená na zádech. Když se posadila někam do zadních řad, spatřila vpředu ty, kterým tato svatba byla ustrojena. Miru znala jako svou učitelku, jako hlavní léčitelku. Vybavovala si své pocity, jak se před ní vždycky snažila vypadat v tom nejlepším světle a jak moc se snažila dokázat, že je schopným učedníkem. Teď už byla skoro dospělá... Rozhodně Miru uznávala za schopnou a zároveň k ní chovala sympatie kvůli jejímu nepřirozenému zbarvení, protože to měly společné. Bohužel do osobního života zelené vlčice příliš neviděla. No a Nicolas? To byla ta šokující část tohoto obřadu, která jí tak trochu zvedla k tomu, aby se přišla podívat. Toho vlka tehdy v bažinách potkala a byl úplně mimo, jako kdyby přišel z jiného vesmíru. Extrovertní, výstřední a otravnější než vlče. No, vypadalo to, že za svůj pobyt v Nihilu se dokázal stát typickým nihilanem a nějakým způsobem si i získat srdce Miry. Úplně si nemyslela, že si ho zaslouží, ale také věděla, že to není její rozhodnutí. Nezná celou historii, co by se vměšovala?
Celý ten obřad byl strojen klasicky. Kytičky, sluníčko... Posledně si pamatovala svatbu Azueéna a Delailah, a už tehdy přemmýšlela nad tím, že takovou pěknou chvíli měli i její rodiče. Myšlenky na rodiče rychle zahnala. Zahlédla Toshiho v přítomnosti obrovského bílého... Čeho? Chvíli od nebohého nováčka Irise nemohla odpoutat zrak. Vlka jako byl on ještě neviděla, a to viděla mnoho. Ona sama patřila k těm výstředním a každý jí to otloukal o hlavu, nebo to tak aspoň bylo v její hlavě. No, rychle pohledem zase uhla, když si uvědomila, že příliš zírá. Ačkoli jí to bylo proti srsti, dívala se tam, kam se měla dívat - na novopečené partnery.

Jak se dozvěděla, Toshi také neměl lehký život. Nejspíš se potýkal s toxickým chováním a trýzněním, zatímco sám musel trýznit, aby přežil. Neo tak si to aspoň představovala podle toho, co jí popisoval. Sice se k tomu nemohla přirovnat, její trauma bylo docela jiné, ale do jisté míry s ním soucítila. "To je mi líto," podívala se na něj a viděla, jak zahání slzy. "Tak aspoň že Nihil se ti stal dobrým domovem. Občas mám pocit, že naše generace v cestě svého osudu... Nemá na výběr." Očividně byli podobně staří a měli něco společného. Chtěla zjistit nakolik, ale nechat Toshiho rozvádět události, které ho očividně přiváděly k slzám, nebrala jako dobrý tah při seznamování. Chtěla si z něj udělat kamaráda, ne někoho, kdo se jí bude bát. "Co vlastně vykonáváš za povolání?" Rozhodla se odvést řeč jinam.

"V čem byl problém?" Zeptala se, reagujíc na své dojmy z adoptivní rodiny. Ona osobně dovnitř neviděla, ale nedivila se, že sami měli jisté... Problémy. Znala vlčata těch dvou osobně, ačkoli tehdy ještě velmi mladé. "Tedy... Pokud o tom chceš mluvit," dodala posléze, když si uvědomila jeho původní skleslost ohledně tohoto tématu. Nebyl snad se svými životními volbami spokojený? Nebyl spokojený s Nihilem? Nebo snad nebyl spokojený sám se sebou? To byly věci, na které by ráda měla odpovědi.
Na jiskřičky naděje v jeho očích zareagovala jen mírným úsměvem. Sice nevěděla na jakou diplomatickou misi se to Delailah s Azueénem vydali, ale znala historii Nihilu. Vlci se rádi ztráceli. Umírali. Nechtěla mu však kazit iluze jen proto, že sama už naivní víru v lepší scénáře opustila.

Nestála o náhodné projevy soucitu, který měl přijít v jiný čas. Kdysi dávno, když to potřebovala nejvíc. Poslouchala slova svého společníka a ačkoli by chtěla, nedokázala v nich vidět hloubku. Lunu... Sama znala víc jako matku, než vlčici, kterou byla pro smečku a žel jí paměť limitovala natolik, že nemohla říct víc o jejím pracovním životě - nežila tak dlouho, když se to stalo. Toshiho větu nechala bez komentáře, jen s pousmátím.
Že se ho ujal Azueén a Delailah nevěděla. "Takže si vyrůstal s královskou rodinou?" Zeptala se spíš řečnicky, naznačujíc, že by to měl brát jako čest. Škoda, že někteří z nich byli také pryč. "Jaké to bylo?"

Těšilo ji jeho gesto, ale úsměv mu oplatila jen letmo. Nebyla jako Sasha či jiní vlci ze smečky, kteří rozdávali úsměvy 24/7. Ohledně jména se kousla, aby mu neřekla obvyklé - že oslovení Bell používají jen její přátelé, tedy více známí. Ne, že by se jím Toshi nemohl stát, ale bylo krapet divné, když vám téměř cizí osoba, ačkoli vašeho věku, říká přezdívkou z vlčecího věku. Neřekla ale nic, jen pokrčila rameny.
Že nevěděl o osudu Luny se ani nedivila, ale radost jí to neudělalo. Nikdo o tom nemluvil. A o to míň o tom, že za to tehdy mohl Ignis. Že byla chladnokrevně zavražděna. Bylo to takové tabu smečky, za které Nihil... Nenáviděla. Očekávala by, že Luna bude mít aspoň jméno, když už nedostala sochu, ale ono ne. Svou zášt skrývala uvnitř. S žalem se už vyrovnala. "Moje matka byla vévodkyní," řekla a konečně uhnula pohledem někam pryč, směrem k pobřeží. "Je mrtvá." Smutný to příběh rodiny, ze které zbyla sama, na tváři však smutek neprojevila. Bylo to uzavřené téma, i dle Nihilské filosofie. "Jak ty jsi se do smečky dostal?" Vrátila se pohledem k němu, tázajíc se na jeho minulost.

Svůj pohled od něj zatím neodvracela, ačkoli tělo měla nasměrované z části stále směrem k vodě, jakoby byla každou chvíli připravena zase zamyšleně hledět do vody než vést konverzaci. Asi by to bylo příjemnější, jednodušší a šlo by jí to víc než toto... Ale ona před vlky hlavu neklopila. Ne kvůli povaze - měla nějakou svou ctižádost, kterou propagovala při každém setkání. Ve smečce však znala své místo a před výše postavenými věděla, jak se chovat. Toshi se zdál, že tento problém taktéž nemá, když se k dámě choval patřičně. "Bellanna," odpověděla mu suše, nepřestávajíc se dívat jeho směrem. Zaujala ji jeho křídla. "Narodila jsem se tady, v Nihilu. Jsem dcera lady Luny a Orsona. Aspoň o mojí matce jsi někdy slyšel, pokud tu už chvíli pobýváš," navázala, když už byli u představování. Byla zvědavá, jestli o bývalé modré vlčici Nihilu a případně jejím osudu šedý něco ví.

Téměř by mohla poslouchat melodii zvučících jeskyněk ukrytých mezi kameny zátočiny. Bijící vlny, leč dnes docela klidné, dodávaly času rytmus a vítr dotvářel melodii, kterou by dokázala poslouchat nejspíš celý den. Nebo to vlastně už ne - příliš přemýšlení bylo prostě příliš přemýšlení a občas z toho bolela hlava. Moře obvykle zvládlo přehlušit její myšlenky, to byl další důvod, proč sem chodila. Tentokrát je přehlušil i cizí hlas.
Modrá se otočila a poznala, na koho hledí. Možná se zatím neměli šanci se nějak dobře seznámit, ale minimálně od vidění se znala se všemi členy Nihilu snad každá nihilská duše. Tak smečky fungovaly - a ona rozhodně nebyla nová. "Toshi, že?" Odpověděla klidně, otázkou za otázku. Posadila se a dala mu tím najevo, že jí jeho přítomnost nevadí.

Léto bylo... Horké. Mladá vlčice si ho sice užila, bylo pěkné počasí, v okolí dobrá nálada a další přírůstky do Nihilské smečky, stále však příchod podzimu vítala. Chladnější počasí se jí líbilo víc - ať už to bylo spojením s ledem v rodině nebo tím, že to více odpovídalo jejímu - poslední dobou - poměrně neempatického charakteru. I vlk má rád chvíle, kdy jen v klidu sedí, poslouchá vítr a feeluje s tím vším okolo, jakoby mezi to vše sám rád zapadl, áckoli ví, že to jen předstírá. Ví, jaké to je být ztracen, zrazen a posunut na druhou příčku... Ví, co znamená ztráta, kterou odvál čas. Proto Bellanna měla nejradši podzim.
Posledních pár dnů se zdržovala opět na území. Hlavně protože to byl její domov, také však kvůli Nihilu samotnému - musela projevit, že si smečky stále váží. Její nekalé sklony nový panovník zahnal do ústraní, a ačkoli stále měla skrytý problém, pro všechny vlky smečky byla stále ta okřídlená, autoritativní léčitelka s sarkastickou myslí. Nepletla se do věcí, do kterých jí nic nebylo, měla úctu. A dnes? Dnes letěla k moři. Možná protože dávná vzpomínka jí říkala, že to tady vznikla rodinná tradice nosit mušle. Ležela na jednom z útesů, nechávajíc si čechrat srst a poslouchala píseň moře. Počasí dnes přálo - a uvědomovala si, že tohle může být jeden z posledních teplých dní.

Tvář se jí zkřivila do zvědavého úsměvu. Tak on o smečkách věděl? Ona věděla jen to, co ji naučili v Nihilu. Což... Asi stejně bude víc, než by věděl tulák. I přesto určitě měl zajímavé názory a pohledy na věc, které by se jí hodily. Možná i něco o Ignisu, což... Chtěla slyšet. Nechtěla ho však příliš zatěžovat vytahováním informací, ne, to nebyl její styl. "No, do Nihilu je ti vždy cesta otevřená," řekla jen tak mimochodem. Ne, že by ho zvala.
Její starostlivost se jí vrátila v podobě mokrého čumáku. Překvapeně se stáhla dozadu, kysele se zašklebila a nechápavě se podívala na hnědého, požadujíc vysvětlení. Co to mělo znamenat?? Seznamovala se docela ráda, to jo, ale tohle překračovalo nějaké meze slušného chování. Začal se omlouvat, modrá ale stále měla na tváři ten nechápavý zaražený výraz a snažila se si mokré místo tlapkou vyčistit, přibližně tak, jak to dělají kočky. "Asi," hlesla, "máš nějakou nemoc," vyslovila své obavy. Svatý panovníku, snad to na mě nepřenesl! I přes vnitřní paniku se snažila najít klid, ale stejně netušila, co říct. Takže... Plán? Rychle odbočit od tématu! "Měli bychom ti sehnat nějaký lék... Učím se na léčitelku, jaké máš příznaky? Točí se ti hlava? Dvojité vidění?" Upřímně na něm neviděla nějaké známky nemoci a ani v tom léčitelství zatím tak dobrá nebyla, ale potřebovala rozptýlení. Místo plné pozornosti na Mikovi se rozhlédla po okolí. Měla štěstí - ta žahavá rostlina byla poblíž. "Tohle! To sněz," ukázala na bylinu, čekajíc, jestli bude natolik ochotný a poslechne.

Na jeho lichotku nevěděla, co říct. Vyšlo z ní jen trapné "díky" s úsměvem. Asi by se i začervenala, nebýt faktu, že Mika znala fakt jen pár chvil. Rozhodně byl milý, to se muselo nechat, ale nic s ním mít nechtěla. Tedy... Určitě chtěla kamaráda. Ale to víte, jí už toto říkalo několik osob, až ji mátlo, jestli to má být balící hláška nebo čistá výplňková věta do konverzace. Ani to přátelství si teď nebudovala tak snadno, takže... Osud musí být trpělivý. "Tak to jsi měl pravdu. I když pokud vím, stejně jsi tipoval, však jsou tu jen čtyři smečky," nasadila mírně nevěřícný pohled. Ne, že by mu tu znalost nevěřila, spíš ho pošťuchovala, aby se o svých znalostech smeček rozmluvil více. "Ty žiješ... Sám? Nejsi na to příliš mladý?" Přišlo jí velmi smutné, že ke smečce nepatřil. Vždyť takoví jako on zrovna ke smečce chodí, nebo měla mylnou představu? Mají o čem mluvit.
Že na ní zíral, to se snažila přecházet tím, že sama čuměla někam jinam. Jeho tichou větu ale zachytila. "Cože? Co s tebou je?" V tom momentu se na ní projevila mírná starost. Naklonila se k němu. Jestli mu něco je, musí mu pomoct!

Seděli tam nahoře a čekali, než přijde... Co vlastně? Západ Slunce? No, času měli dost, mohli si klidně povídat do aleluja. Vlastně ne! Maminka řekla, že do tmy musím být doma! Uvědomila si. Budou plány muset trochu uspíšit. Zatímco se dívala do dálky, právě na tu Svatyni, snad jakoby ta šedá tečka znázorňující Sórena měla náhled pohnout a jít normálně žít, její nový kamarád mluvil. Pozorně poslouchala jeho příběh, a konečně měla pocit, že ho aspoň trochu zná. Sice v jeho příběhu našla několik momentů, kterým nerozuměla, na to se ale zeptá později. Tak jako tak měl život mnohem zajímavější než ona. Co dělala ona? Pobíhala po nádherném území smečky, hrála si se sourozenci a chytala motýli... Ale on? Měl za sebou pořádné dobrodružství. "Páni," vzdychla nad jeho vyprávěním, "neměl jsi to lehké. Ale jsem ráda, že jsi přišel sem! V Nihilu se ti bude líbit!" Snažila se ho povzbudit, ale docela při tom zapomněla, že ty události, kterými si prošel, jsou vlastně docela smutný. Vzhledem k tomu, že si nic podobného sama nezažila, si to však nedokázala představit. "Ale něco mi musíš vysvětlit... Co je farma? A pes?" Slovní zásoba, no jo.

Snažit se ho přesvědčit o tom, že něco je nějak, i když to bylo jinak, bylo marné. A to tolik sázela na svůj šarm. U dospělých to procházelo, proč ne u něj? Protočila nad tím očima, nemělo ale cenu se nad tím pozastavovat. Stejně tak nad pochvalou jména, kterou rozhodně od naprosto cizího mládence nečekala. To bylo moc... Osobní. A divný. Vždyť si představte, že někomu chválíte dárek od jeho rodičů. To... Prostě bylo divný. Možná na nějakou chválu jmen jen nebyla zvyklá, ačkoli nevědomky často dělala to ostatním druhým, v situaci, kdy už nevěděla, jak lépe se zavděčit. Jo tak! Přesto se tak trochu nekontrolovaně usmála.
Od svého závěru, že je natvrdlý, když se ptá na způsob pomoci, upustila. Odpovědí jí totiž byla upřímnost. "Jo. Jsem z Nihilské smečky. Sídlí na jihu u moře, mezi horami, domov pro každého, kdo emm... Domov pro každého," kromě kultury neměla, co mu o své smečce říct. Její smečka byla v jejích očích tou nejobyčejnější smečkou. Tou dobrou, samozřejmě, to však neměnilo nic na tom, že zrovna dvakrát silné vlky by tam nehledala. Někdy se sama cítila být tou silnou. Když zrovna neměla depku nebo blbou, kousavou náladu. "Ty nejsi ze smečky, že ne?" Snažíc se odvést debatu od sebe, zeptala se na něj. Zajímalo ji, proč tak mladý vlk nenosí v kožichu pach žádné smečky.

Zřejmě byli odsouzeni se v tom bahně čvachtat ještě nějakou chvíli, soudě dle rychlosti, kterou rezavý přemýšlel. Co se týkalo Bellanny, sice jí to zprvu iritovalo, teď už si k tomu ale vypěstovala stejnou lhostejnost, jako k tomu, že se opět zašpinila. "Otevři oči a nebudeš slepý," poradila mu, doufajíc, že to řekla srozumitelným jazykem. Však on to jednou pochopí, však on se jednou adaptuje na mluvu vlčí, jestliže bude i nadále žít mezi vlky Nihilu. "Co je... Laborka?" Zamračila se, když zmínil podivný název a číslo. Připadala si docela divně, když byla ona tou, která nechápala význam slov. Že je cizinec, to jí došlo, ale kdo nebo co byl ten laborka, to už jí nešlo na mysl. Možná název jeho domovské smečky? "Já jsem z Nihilu, narodila jsem se tam," představila krátce svou minulost. Nebyla jistě tak zajímavá jako ta jeho, ale měla spoustu temných koutů i tak, nehledě na to, jak krásným světlým místem se tento svět zdál být. Překvapeně ucukla, když jí náhlý kontakt s jeho uchem přičinil necitlivost v pravém křídle. Pokusila se ho stáhnout, ale svaly nějak ochably. "Co jsi to udělal?!" Poplašeně se zase začala sápat z jezírka. Že si při tom špinila své nádherné peří ji netěšilo. Ať to bylo kdovíco, asi musí sehnat nějaké léčivo.

Ne, že by Bellanna byla na nějaké zdvořilostní a logické hry, kdy se nehledí na emoce, ale měla určitý profesionální přístup, který ji před hloupými vtipy a výstřednostmi chránil. Takovou tvář si nasazovala klasicky v situaci, kdy chtěla ukázat, že je schopná, učenlivá, zodpovědná a že rozhodně může být přínosným členem týmu. Tolik se chtěla zavděčit dospělým, tolik jim chtěla ukázat, že už je také dospělá a stejně schopná - ne-li schopnější, než oni. Na rozdíl od ostatních nudných vlků Nihilu, za které je podvědomě měla, v sobě nesla jisté zkušenosti, které jí zpečetily život.
Zatímco pobývali na horské louce, Mira se rozhodla začít jejich léčitelský trénink částí teoretickou. Modrá vlčka se na chvíli odmlčela, aby si pořádně promyslela, co odpoví, jenže hnědý byl rychlejší a plácnul... První, co ho napadlo. Bell, mírně zaskočená, cítila, že musí napravit jak jeho chybu, tak jeho chování. Takže. Nehybný vlk na Slunci... "Oslovím ho, abych zjistila, jestli reaguje," začala, trochu nejistě, ale jistotu zase rychle nabrala, "protože... Pravděpodobně spí. A nebo se přehřál. Jestli reaguje na první pokus normálně, asi mu nic není. Když nereaguje, můžu do něj strčit a případně mu dál nějak pomoct, jestli mu něco je." Potlačila nutkání říct pokud to není Ignisan. Radši hezky popořadě, a tak se odmlčela a podívala se na Miru, doufajíc, že to má správně. Přítomného Nilese nevědomky odsunovala stranou, snad protože se chtěla předvést.

Svatyně. Majestátní místo na území Nihilské smečky, velmi dobře rozpoznatelné pro svou polohu i pověst. Oplývalo jedinečným výhledem, který za západu Slunce dokázal ohromit nejednoho vlka. Co tu bylo výjimečného pro Bellannu? Ačkoli se západy slunce už si tolik nerozuměla a s tímto místem měla spojených několik úzkostlivých událostí - nebo spíše osob - stále to pro ni byla lokace velmi majestátní a úctyhodná. Zejména socha Sórena, kterou nezapomněla jako vždy tiše pozdravit, když přicházela. Letěla ze spodních luk s kyticí plnou růžových tulipánů v tlamě. Jejich sběr zapříčinil to mírné zdržení, které nabrala, ale když nemotorně přistála poblíž obřadní místnosti a pospíchala tam, zjistila, že je vlastně včas. Bylo tu plno vlků, všichni se přišli podívat na svatbu. Nestihla je pozdravit všechny, ale kdo si jí všiml, toho s úsměvem pozdravila, než se usadila někde u svých známých. Ještě se rychle upravila, aby dobře reprezentovala, a pak už jen v tichosti poslouchala obřad.
Po pravdě ani netušila, jestli sem přijde. Svůj žal a smutek ohledně faktu, že ze své rodiny zůstala poslední, sice už ostatním neukazovala, svou přetvářku zdokonalila, ale stále tam byl a sžíral ji zevnitř, aniž by s tím kdokoli mohl něco dělat. Cizí štěstí... Jí tolik netěšilo. Ba naopak, působilo bolest. Všechno jí to znovu házeli před čumák, když takto veřejně vyznávali svou lásku. I moji rodiče tu měli svatbu, pomyslela si úsměvně, vzpomínajíc si, jak jí o tom Luna říkávala. Kéž by tu mohli být.
Myslet si mohla co chtěla, no snažila se být šťastná za ty dva. Možná nechápala, proč nejdříve měli vlčata, a až pak svatbu, ale to nebyla její věc. Dle slov, která byla vyřčena, to zřejmě dobře promysleli a nyní měli vskutku romantický vztah, na kterém se bude stavět i v budoucnu. Královská rodina bude vzkvétat. Sledovala, jak si zaplétali květy do srsti, pomýšlejíc na krásou tohoto zvyku. Bude mít někdy sama takovou příležitost?
Jakmile bylo po obřadech a už bylo místo pro zdvořilosti a interakce pro rozhovory jen tak mezi smečkou, zvedla se modrá ze svého místa a popadla kytici tulipánů, se kterými si dříve dávala takovou práci. Možná to byly jenom kytky, stále to však bylo... Něco. Zhluboka se nadechla a vydechla a když měla příležitost se k novomanželům dostat, chopila se jí. "Lorde Azueéne, paní Delailah," přistoupila s úsměvem na tváři a sklonila hlavu, vyjadřujíc respekt. Ačkoli to byla akce veřejná a rodinného rázu, měla vychování, přece. Nebyla těm dvěma zrovna nejbližší, ale... Znala jejich děti. Docela dobře. "Přijměte mou gratulaci. Je krásné vidět Vás oficiálně ve svazku manželském. Byl to krásný obřad." Podala jim kytici.