Príspevky užívateľa

"Nevyděsil jsi mě," zareagovala rychle. Ona nebyla mimo. Zase. Vždyť ho viděla přicházet a věděla, že dojde ke kontaktu. Leknutí jenom předstírala. To si nalhávala, aby se cítila lépe. Samozřejmě byla připravená ke konverzaci s kýmkoliv a tenhle vlk neměl být výjimkou. Vždyť je dost vyspělá na to, aby se rychle přizpůsobila okolnostem. A kdoví - třeba tenhle vlk může být užitečný. Být milý se vyplácelo.
"Bellanna," představila se také. Přemýšlela, jestli má zmínit svou smečku, ale nakonec to neudělala. Jestli tu pobýval déle, stejně určitě poznal, že její pach patří do Nihilu. Ne každý měl však smečky rád, ačkoli u tohohle jedince to nečekala. Sám přišel za vlčicí - to chtělo nějakou odvahu. Nebo drogy. Ty však v úvahu nebereme. "S čím bys mi měl pomoct?" Ona se ptala, on měl odpovědět. Opačně to nefungovalo. O co mu šlo? "Můžeš se mnou házet kameny do potoka. Je to faaakt zábava," zmínila ironicky, aby ho seznámila s užitečností toho, co tu dělá.

Co dělala tak daleko od domova? No to bylo jednoduché. Hranice se otevřely a ona byla opět volná. Co by byla za dospívající vlčici, kdyby si nešla užít svou svobodu? Samozřejmě to schovávala za sbírání bylinek, kdyby se někdo ptal, ale on se nikdo ani neptal, když se z území smečky vytratila. Čemu se divit, když v tom vytrácení už měla nějakou praxi. Procházela se po kraji, trochu blbla, trochu létala. Snažila se vyhýbat vzpomínkám na Lunu a spíše se zaměřit na přítomnost. Mohla by jít opět navštívit Dovah. Nebo zkusit najít Xenna. Kde byl dobré společnosti konec, když potřebovala zábavu?
Zrovna velmi znuděně shazovala oblázky do malého potoka, snažíc se přijít na to, co na všech těch oblázcích Amiáš viděl. No a v tu se v její blízkosti zčistajasna zjevila cizí osoba. Leknutím sebou trhla, jelikož ji probudil ze zamyšlení, a otočila hlavu jeho směrem. Hnědý vlček s šedým nádechem byl rozhodně podobného věku jako ona. Kupodivu byl... Nižší. Chvíli si ho prohlížela. Bylo to divný být vyšší jak někdo. U vlčat s tím byla smířená, ale mezi vrstevníky a staršími byla vždycky ona ta mrňavá. Rostla snad? "Ahojjjj," zazubila se na oplátku. Na moment jí popadla konverzační panika, že neví, co říct, ale rychle se vzpamatovala. "Můžu ti... Pomoct?" Nechtěla ho odehnat, to ne. To jen aby nezůstala v tom svém pohledu.

K tomu blbému civění, možná na tom byla ještě dobře. Onen vlk, který se až příliš podobal Nicolasovi, příliš slov nevypustil. Možná měl trému, možná byl šokován tím, že je v přítomnosti dvou vlčic, k tomu velmi nepřirozeně zbarvených. Překvapilo ji, že tenhle vlk byl taky učedník. V tuto chvíli Bellanna cítila nutnost opět převzít tu roli staršího, i když ve skutečnosti do dospělosti měla daleko. "Jistě," provinile sklopila zrak, když hlavní léčitelka odmítla ono zdvořilé oslovení. Však ona to byla jen slušnost, že, nic tím pokazit nemohla. Modrá výše postaveným projevovala respekt, nejspíše aby předvedla svou disciplínu, ačkoli... Už je jako dřív nebrala. Své vlastní názory ale do společenského života tahat nehodlala. Vždyť Mira byla milá vlčice - a nebyla žádná lež, že si vážila jejích schopností. "To by jsi byla hodná," zavrtěla svým huňatým ocasem, "já jsem připravená." Sebejistota jí nechyběla. Jestli měla příležitost předvést co vše okoukala od Sashy a dalších od dob svého narození, hodlala tak udělat.

Netušila, že i taková prostá aktivita jako je zavření očí by mu mohlo dělat problémy. Chtěl, aby si z toho něco vzal, ale on vypadal... Že si z toho i nadále dělá srandu. No, komu není rady, tomu není pomoci. "Počkej, ne! Stůj,- nestihla to, zahučel do další bažiny. Ještěže na jeho srsti ta špína až tolik vidět nebyla. Plácla by se so čela, kdyby k tomu měla vhodně uzpůsobené končetiny. Teď díky své pozici získala jen další důvod k umytí. A jí to přistálo přímo na bílém kožíšku. "Ano, to znamená být slepý," podívala se za ním do jámy, "tak už slepý nebuď." Co s ním má dělat, když bez pomoci neudělá ani krok? Tedy, on jich udělá až moc, ale vedou do špatné situace. Potřebovala jeho chování pochopit, jinak ho bude muset hodit na krk někomu jinému. Nebo... Skočila za ním a zvedla tak další vlnu hnědého fuja. "Odkud vůbec jsi ty?" Položila mu otázku a hravě v mazlave, ale na dotek příjemné hmotě poskočila. K čertu s čistotou.

Jemu asi fakt nikdo neřekl, jak se žije ve smečce. Nesměla ho za to ale soudit, vždyť měla nějaké vychování. Všechno má svůj čas a on si na to přijde časem. Nebo mu taky může pomoct. "Ano, alfám Nihilu se říká panovník." Možná neznal ani slovo alfa, ale s tím se určitě ještě setká. Hierarchie doprovázela každý společenský život. Na jeho odhalení, že neví, co he slepota, měla jasnou odpověď. "Zavři oči," rozhodla se mu to ukázat prakticky. Začala kroužit kolem něj, aby její pohyb vnímal jen pomocí sluchu. "Slepý je vlk, který nic nevidí ani když má otevřené oči. Udělej krok dopředu," zastavila se vedle něj. "Nevíš, kam kráčíš. To znamená být slepý." Snad její vysvětlení pochopí, aby stejnou chybu v budoucnu neudělal před výše postavenými. "A jak to hodláš udělat?" Asi taky neví, že. Však to sám zjistí.
Zeptal se na důvod její přítomnosti. Co mu měla říct? Že je otrávená a potřebovala být sama, protože celá její rodina zmizela a ona sice je velmi dobře samostatná, ale ne šťastná? To by přece nepochopil. "Na procházce," pokrčila rameny. Však ono tak daleko od pravdy nebylo. Kdyby náhodou chtěl z téhle konverzace utéct, tlapkou mu naznačila směr. "Smečka je tudy."

Vypadal, že mu její odmítnutí podivného pozdravu tlapkou nevadilo. Vlastně vypadal, že se tím vůbec nezabýval. Váhala, jestli se s ním vůbec dokáže normálně bavit, když zřejmě ani nechápal, o čem mluví. Klid, vydechla, připomínajíc si základní vychování. Nasadila přátelský úsměv, aby skryla svůj odpor. Bylo mu ho líto. Tolik naivního toho v sobě měl... Jako ona kdysi. "Podívej, vím že do Nihilu nepatříš dlouho, Nicolasi," protože bych o tom věděla, "ale o panovnické rodině se mluví... S úctou. Ano, Machiavelli se ztratil, ale já mluvím o jeho družce, Nuditě. Je slepá. Proto se o slepotě nevtipkuje." Netušila, nakolik dokáže její slova pochopit, jelikož se choval jako vlče. Připadala si tu jako ten dospělý, což... Byla docela ironie. "Od čeho chceš svět zachraňovat?" Nahla hlavu na stranu. To ji zajímalo. Jestli svět potřeboval zachránit, měl tu být půl roku zpátky, když se její rodina vzdala a sesypala k zemi jako roztříštěné sklo. No, cítila, že by ho asi měla trochu uvést do reality. První co ji při pohledu na tak naivní osobu napadlo bylo totiž ta palčivá bolest, která při srážce s krutým chladným světem vznikala.
Otřela ze zadní nohy zbytek bahna, co setřít šel, a pomalu udělala pár kroků k cestičce v trávě, že by jakože mohli popojít od těch nebezpečně špinavých úseků močálů. Ocasem mu naznačila, ať se přidá. Voda nemá,- při zmínce její barvy měla co dělat, aby potlačila zavrčení. Kdyby neměla srst, asi by teď byla vzteky rudá jako rajče. Její vzhled ji trápil už od mala a bude navždy. Lišila se od ostatních vlků až příliš. Když byla sama, připadala si i dobře... Ale jakmile byla s dalšími, bylo to jako být s jiným živočišným druhem. "Ne, jsem modrá protože moje máma byla modrá. A vlasy mám po tátovi," odpověděla po chvíli. Prosím, nemluvme o mojí mámě. Prosím prosím prosím, pomyslela si a zatla zuby, doufajíc, že Nicolas bude mít dostatek sociální inteligence, aby její přání bylo vyslyšeno.

Právě ono nadechnutí jí řeklo, že v okolí jsou vlci. Měla nutkání jít pryč, nechtěla si s nikým povídat o tom jak krásně ošklivé je počasí ani co měli k snídani, na to zase náladu neměla a ke všemu, nezajímalo ji to. Druhé nadechnutí jí však řeklo, že onen pach nepatří nikomu jinému než Miře - známé léčitelce, významné pro smečku. Ten druhý jí byl povědomý. Brzy se ukázala zelená vlčice. I modrá jí věnovala mírný úsměv. "Dobré ráno, lady Miro," opětovala pozdrav a na znamení úcty sklonila hlavu. Díky tomu si všimla, že vlčice má zřejmě brzy vrhnout. Pro hlavní léčitelku to asi bude na chvíli znamenat přestávku od funkce. Byla tady kvůli tomu? "Můžu,-" nestihla svou myšlenku doříct, protože se přiřítila ona druhá osoba, co byla v okolí. Bellanna zůstala stát na místě s otevřenou tlamou a mírně zaskočeným výrazem. Neznam tě? Ten vlk jí byl velmi povědomý. "Ahoj," zareagovala rychle, když si uvědomila, že blbě civí.

Jedno ucho zvedla, druhé nechala sklopené, aby vyjádřila své rozpolcení. Nejseš? Opravdu? Potřebovala chvíli, aby ho pochopila. Kromě zvláštní řeči totiž používal i podivnou řeč těla. Něco jí říkalo, že on rozhodně nebude zdejší. Kdoví, možná to ani nebyl vlk. Co ale měla říkat ona? Byla modrá, měla křídla, ofinu a k tomu dva rohy, ne jeden, ale dva. "Oh," hlesla, "potkal jsi někdy naši panovnici?" Ne, že by na to chtěla odpověď, to spíš tak mimo. O slepotě se nežertovalo. Netušila, jaké to je, ale věděla, že úplná ztráta zraku není žádná fáma. "Čím jsi vyvolený?" Nešikovností? Nahla hlavu na stranu, otřepávajíc bahno ze zadních nohou. Asi se bude muset umýt co nejdřív, aby to nezaschlo. Při pomyšlení na koupel v tomhle chladu se klepala zimou. Když ze sebe sundala, co mohla, přepadl jí s dalším divným zvykem. Chvíli těkala pohledem z jeho natažené tlapky, ze které ještě odkapávala ona černá hmota, na jeho nevinně milou tvář. "Bellanna," křivě se usmála s přivřenýma očima, slušně tím jeho špinavou tlapku odmítla.

Byla poněkud zmatená chováním neznámého. Vypadal dospěle, ale taky ne. On fyzický vzhled často neřekne vše. Seděla a nechápavě sledovala jeho počínání. Když se začal přibližovat, zamračila se a už už se chystala ho oslovit, protože si myslela, že ji ignoruje schválně. No pak udělal nečekaný pohyb a než stihla zareagovat, válela se v té mazlavé tmavé břečce celá.
Zvedla hlavu a otočila ji směrem k němu, tvář z půli od bahna, uši podrážděně u zátylku, ukazujíc mu velmi nasupený výraz. Měla sto chutí na něj vyjet. Praštilo tě to? Prašť to zpátky, zákon akce a reakce. Kdyby nebyli ve stejné smečce, asi by to už udělala, tentokrát se ale udržela a z hrdla se jí vydralo jen podrážděné zavrčení. "Seš slepej?" Zvedla se a znechuceně máchla tlapkou, ze které odlétl kus oné hmoty. Až tolik pro jedno seznámení nedám. Očekávala vysvětlení, zatímco se ze sebe snažila dostat co nejvíc, co mohla, otírajíc se o trávu.

Sledovala svůj odraz na lesklé hladině. Nebyla ošklivá, ale svou barvu stále nenáviděla. Usmála se, sledujíc, jak voda udělala to samé. Škoda, že ten úsměv nebyl příliš upřímný. Zase rychle opadl. Povzdychla si, otáčejíc svůj pohled jinam. Dlouhá tráva se klidně houpala v mírném větříku. Něco tu ale ten vítr narušovalo. Cizí pach, ale zcela jistě nihilský, se dostal až k ní. Prve chtěla rychle zabalit kufry a popojít dál, než si jí ten někdo všimne, pak si to ale rozmyslela. Třeba jí konverzace zvedne náladu. Zvedla se a vydala se tím směrem, rozhlížejíc se kolem. Šlápla přitom do nechutně mazlavého bahna, nad čímž jen ohrnula čumák a pokračovala dál. Tam bude mít špinavé tlapky, nu což. Nebála se si ušpinit tlapy, když to stálo za to. Stálo to teď za to? To se uvidí. Brzy poznala, s kým má tu čest. Od pohledu věděla, o koho jde, ale víc neměla ani páru, protože ve smečce nebyl tak dlouho. Vypadal, že má napilno, a tak se jen posadila na kraji travnatého pole a čekala, za jak dlouho bude její nenápadná pozice odhalena.

Trochu ticha. Potřebovala trochu svého soukromí a klidu. Po dlouhé době smečkového uzavření si ho mohla konečně dopřát. Vydala se na místo, kde by kromě žab a much nikoho nečekala (ačkoli ani ty teď v zimním prostředí nebyli v dohledu). Posadila se ke břehu jednoho z jezírek s blátivým dnem. Rozhlédla se po okolí a zabloudila až na oblohu posetou nudnými šedými mraky, bránícími Slunci, aby ohřívalo zemi aspoň tím málem, co v zimě mělo. Všechny ty šedé mraky se zrcadlily v hladině, stejně jako její mladá tvářička. Povzdychla si. Měla všechno - smečku, přátele, sílu a disciplínu i vysněnou práci... A přesto nebyla šťastná. Něco chybělo.

Byl chladný den. Modrá slečna mířila nahoru. Pěšky. I když mohla letět, zrovna nikam nespěchala, takže šetřila sil. Měla teď ze sebe dobrý pocit. Ačkoli celá její rodina byla pryč, mrtvá nebo navždy ztracena v čase, po dlouhé době byla opět schopna stát na svých nohách bez třesu a obav, že nezvládne další krok. Proč tu byla? Hranice už nebyly zavřené a mohla opět běžet do světa bez obav, že by mohla být potrestána. Tak proč zůstávala na místě? Teď měla práci. Od té doby, co se stala učedníkem léčitelky oficiálně, byla na cestě stejné jako Sasha, od které už leccos uměla. Jestli mohla udělat něco, aby před svou dospělou kamarádkou a před ostatními léčiteli zazářila, hodlala pro to udělat vše. Nadechla se čerstvého vzduchu a na chvíli se zastavila, hledíc do údolí.

Neuniklo jí jeho odtažité zaváhání, když mu podstrčila balíček rostlin. Vlastně takovou reakci docela čekala, ale byla ráda, že i přes předsudky nepřestal poslouchat. Jedovaté rostliny přibalila speciálně pro něj. Kdoví, třeba se mu budou někdy hodit. Ať už jako způsob vydírání, vraždy nebo sebevraždy, co s nimi udělá už nebyla její věc. Věděla, že hloupý není, aby podceňoval její schopnosti - jelikož tyhle schopnosti pomohl vypilovat, podkopával by tím jen sebe. Že je teď učednice léčitele mu říkat nehodlala. Mohl si to odvodit sám, ale nakonec... Ani na tom nesešlo. Dokázala mu, že není žádná nudná babka bylinkářka. Sám to přiznal, což brala jako čest. Mírně smutná byla představa, že po tomhle poněkud náhlém rozloučení ho už nikdy neuvidí a on na ni už nikdy nepomyslí. "Tobě taky," oplatila mu. Nevěděla, jak se má loučit, ale nakonec ještě dodala: "Máš v Nihilské smečce... Spojence." Nechtěla říkat, že má ve smečce "přítele", ačkoli by to nejspíš bylo přesnější. Závazky ale nebyly dobré, přece. Však ať ví, že až bude někdy v nesnázích, má tu možnost mít někoho, kdo mu bude krýt záda.

Položila na zem malý zelený balíček, aby mohla s tmavým vlkem mluvit normálně. Dívala se na něj, zvědavá, co chce povědět, ale zachovávajíc si neutrální výraz. Co měl tak zajímavého že tvořil tak tajemnou atmosféru? Nový úkol? Nebo drby? Ne. Poslouchala jeho slovům a nějaké to zmatené překvapení, které z významu toho proslovu cítila, uniklo i na povrch. Nečekala, že by už byla připravená. Na druhou stranu... Dlouhou cestu vskutku ušla od té doby, co se potkali prve. Možná i čas pomohl k zahojení ran, které po odchodu rodiny měla na duši, ale kdyby to vnímala z jiné perspektivy, uznala by, že trénink fyzický i psychický jí pomohl stejným, ne-li větším dílem. Možná stále nebyla dospělá, ale už se tak cítila. "Wow," vydechla zamyšleně, snažíc se zachovat klid. Nějaké to vlčecí nadšení v ní vřelo, a tak se ho snažila rychle uhasit. "To jsem nečekala." Když to tvrdí, asi na tom něco pravdy je. "Budu i nadále dělat vše, abych ty nabyté dovednosti využila způsobem jim hodným. Děkuji," ujistila ho, snad jen protože cítila potřebu ujistit jeho i sebe, že to nebylo zbytečné. I ona se podívala na měsíc a na chvíli se odmlčela. Měsíc. Obdivovala ho. Byl krásný a vždy byl v okolí. Ukazoval správnou cestu. Bylo to světlo ve tmě, co jen tak nepohasne. Jistota na moři plném otázek. Otočila se zpět ke Xennovi a přistrčila k němu balíček, co ležel na zemi. "Bylinky," začala náhle a rozbalila list, ukazujíc na jednotlivé hromádky rozemletých rostlin. "Na nachlazení, na zasycení a tohle," natáhla tlapku k odděleným třem červeným bobulím, "je jed. Jedna způsobí bolesti, druhá zabije." Netušila, jestli tenhle dar přijme nebo ne, ale být na jeho místě, nachází tyhle věci docela užitečnými. Ne každý věděl, jak tyhle věci fungují. Jelikož ona s tím měla díky Nihilu už nějakou praxi, věděla, co bylo užitečné. "Pro tebe," dodala, když to všechno zase jednoduše zabalila do cestovního listu.

Nihilské uzavření bylo u konce. Konečně mohla opět pocítit svobodu a vzdálit se od území bez obavy, že by jí někdo mohl sledovat. Svoboda. Ta jí při uzavření chyběla. Rostla, dospívala, z území smečky znala každý metr už odmala a pojila si s ním své trauma kvůli času, který na mnoha územích strávila s matkou. Nebylo divu, že s vidinou, že by se toho traumatu mohla zbavit, překračovala ještě pár dnů zpátky v noci hranice i pod nebezpečím trestu. Tmavý vlk, se kterým se stýkala, možná nebyl nijak přátelský a jeho metody byly poměrně tvrdé, ale... Pomohl jí. Zesílila, naučila se si poradit. Z depresivního obrazu její osobnosti se stal obraz s chladnýma očima, šibalským úsměvem a trochou jiskřiček v očích.
Šla lesem. Nebylo dost světla, byla noc. Pod korunami jehličnatých stromů byla tma ještě větší. A ona si přesto nesla malý balíček bylinek, snad aby na hranicích nepojali podezření, že jde dělat něco nekalého. Ne, to tentokrát nebyl důvod. Za výmluvy už se schovávat nepotřebovala. Nesla ho z jiného důvodu. Jako učednice léčitelství teď měla víc znalostí a byla si jistá, že rozdělit se o ně s Xennem vlastně... Neuškodí. Vlastně by mohl být i vděčný, že mu službu oplácí. Když náhle ucítila jeho pach poměrně blízko od sebe, zastavila se a mírně se přikrčila, připravená na možný nečekaný výpad. Terror ale nebyl tak nenápadný, jak si mohl myslet. Zaznamenala bílé světlo a bylo jí jasné, že je tu. "Hranice jsou dost daleko, nemusíš se skrývat," řekla snad téměř znuděným tónem jeho směrem. Narovnala se. Tuhle "nikdo za mnou nešel" věc si už si přece zažili.