Príspevky užívateľa

Byla dobře vychovaná, ale musela se velmi přemáhat, aby působila tak, jako vždycky. Otupené smysly z toho všeho dnešního žalu však způsobily, že nebyla příliš pozorná. Rozhodně nečekala útok, který příšel. Srdce skoro jakoby se jí zastavilo, když najednou narazila na zem a hleděla do bílých očí neznámého vlka. Připadala si oproti němu tak malá... Jako dřív. A zírat na cizí zuby jí jen připomnělo pohled na maminčinu vraždu. Najednou se velmi bála. "Ne! Neubližuj mi!" Vykřikla vyděšeně a stočila se do klubíčka, zakrývajíc si hlavu tlapkami, třesouc se všude po těle. Tohle byl asi ten nejrychlejší způsob, jak jí připomenout, co se stalo její mamince. A samozřejmě, že nechtěl skončit jako ona. Před pár týdny by se takovému útoku bránila, dnes neměla sílu vzdorovat.

Spokojeně baštila svůj malý úlovek. Večerní svačinka. Stejně příliš hlad neměla. Podívala se po okolí. Ticho. V dáli stromy, tráva, oči, tráva, moře... Oči? Vrátila se zrakem na místo, kde proti tmavnoucí obloze rozpoznávala nezřetelnou siluetu. Cizí vlk. Ještě ho tu neviděla. Cítila šanci - sice neměla náladu na rozhovory, ale za celý dnešek se s nikým nebavila. Příjemný večerní rozhovor uvítá každý, ne? Vydala se k němu klusem s křídly složenými na zádech. Čím byla blíž, tím divnější jí ta osoba přišla. "Dobrý den," pozdravila vlka. Má křídla! Jako já. Třeba by mě naučil létat lépe. Byla vychovaná k tomu, aby vlky neodsuzovala dle jejich vzhledu. Pan neznámý mohl být tmavý a tajemný, to ale přehlížela. Došla k němu a pokusila s o úsměv, ačkoli to přes její náladu šlo těžce. Jsem z Nihilu. Musím se chovat dobře, připomněla si. Byla menší než on, ale zas až tak malá už nebyla. Byl jí skoro rok - vytahovala se do své dospělé velikosti.

Paprsky Slunce ze zdály být s každým dnem chladnější. Chladné počasí... Stejně jako pocity dcery Luniny, zraněné a smutné. Ne, že by se někde zranila, ale trpěla. Její matka zemřela a ona byla ve špatnou dobu na špatném místě, aby těch jatek byla svědkem. Nemohla to dostat z hlavy, a tak se trápila. Vždy byla z rodiny ta malá a slabá, ale pár týdnů před tím incidentem konečně začala růst a sílit tak, jak měla. Dokonce i okusila let! Jenže to štěstí jí osud zase všechno vzal. Poslední dobou dělala vše, aby utekla od míst, kde s matkou trávila nejvíce času. Dnes přešla hory a dostala se až na louku. Vítr čechral její modrou srst a jen podporoval její melancholickou náladu. Snažila se zabavit - pobíhala po louce a hledala, co by udělala. Pak to našla - myš. Uloví ji! Tím si dokáže, že je stále ve formě. Přikrčila se a věnovala tomu veškeré své soustředění. Krok, ještě jeden... A výpad! A vskutku, brzy držela myš v zubech. Aspoň nějaký úspěch a radost si mohla dopřát.

Upírala své tyrkysové oči plné smutku někam do dálky, čekajíc na odpověď od svého imaginárního kamaráda. Ten se však ani dnes zřejmě nehodlal dostavit. Vždyť jí toho nikdy příliš neřekl. Povzdechla si, přemýšlejíc, jestli to přeci jen nezabalí a nepůjde něco dělat. Tohle sezení a naříkání byla nuda. Její bratr tady určitě není, cítila by tu aspoň jeho pach. Nějaký pach tu ale byl... A byl jí povědomý. Zrovna do řeči s cizími jí teď ale nebylo. Otočila se, že je na odchodu, když se jí do zorného pole dostal mladý vlk. Trhla sebou. Ne, že by se bála jiného modrého vlka. Nelíbil se jí tón, kterým promluvil. Zněl, jakoby se vysmíval, že nemůže najít svého bratra. A ten pach, kde ho jen... Najednou si připadala tak slabá. Byl starší a možná tu i byl doma, a ona? Připlazila se sem, protože se jí stýskalo. Otevřela tlamu, aby něco řekla, ale slova se jí zasekla v krku. Připlížil se, ona udělala krok zpátky, až se natiskla na stěnu. Stál mezi ní a východem, nemohla utéct. Co teď? Proč se vlastně tak bála? "St... Stůj tam, kde jsi!" Vyštěkla na něj třesoucím se hlasem. Strach, který pociťovala, zakrývala za vyceněnými tesáky. Poslouchala jeho slova a nelíbila se jí čím dál tím víc. Znal matku. Znal její milovanou mrtvou maminku. Teprve teď začínala rozumět spojitosti pachu a zježených chlupů na svých zádech. "Cos jim udělal? Co jsi udělal mamince? A kde je Hérit!?" Stále tomu zcela nerozuměla, ale její mladá představivost byla naneštěstí velmi vyvinutá, obohacená nepříjemnými zážitky. Když se nyní ptal na její rodinu, cílil do otevřené rány.

Bellanna se cítila špatně. Prožívala v sobě vnitřní souboj. V noci stěží spala v noře u smečky, aby nic nebylo znát, k ránu utekla z území Nihilu a trávila svůj čas zbytečným a nikam nevedoucím rozjímáním daleko od míst, která ještě před pár týdny křižovala s maminkou. K čemu jí bylo, že konečně začala růst a sílit, k čemu jí byla funkční křídla, nádherná a barevná, když se své milované mamince nemohla chlubit s každodenními úspěchy. Zůstalo po ní prázdné místo. A hlavně měla v hlavě takový chaos. Nerozuměla tomu, co viděla. Nechtěla tomu věřit. A ať se snažila ty obrazy ze své hlavy dostat jakýmkoli způsobem... Bylo to těžší a těžší pokaždé, když se o to pokusila znovu.
Dnes se vydala k útesům. Ležela s hlavou na tlapách, pozorovala vlny hluboko pod sebou a něco si mumlala. Její tichý monolog přebíjel šum vln narážejících do skal. A pak... Dostala skvělý nápad. Zvedla se, roztáhla křídla a přistoupila k okraji. Byla už připravená letět? Bez Luny? Nebo... Spadnout?

V mladičké vlčici, která sotva uměla používat svá křídla, se po smrti osoby jí nejmilejší neměla dobře. Stále si vše přehrávala před očima a zlé pocity v ní rostly exponenciálně pokaždé, když si na nějaký z těch nechutných obrazů vzpomněla. Cítila se tak prázdně. Svět byl náhle chladný, melancholický a beze smyslu. Byl tichý. Pokusila se o tom mluvit se svým imaginárním kamarádem Panem kaprem, ale ani s tím teď nebylo příliš pořízení. Bolel ji pohled na domov, protože si vzpomínala, jak v něm kráčela s Lunou. Teď tam být nemohla. Nihil jí sice byl oporou a pomohl jí překonat první vlnu, nyní však přišla vlna emocí druhá. Tedy, přesněji řečeno - čas útěku od těch emocí. Křídlaté děvče naivně doufalo, že chvilková změna prostředí jí prospěje. A doufalo i v to, že by mohla najít ztraceného bratra.
Našla vskutku zajímavou stavbu - něco, co v životě neviděla. Chtěla to jít prozkoumat, ale zpátky jí táhl ten samý pocit, který ji dnes ráno přiměl utéct z území Nihilu. Pokusila se ho ignorovat. Tohle je místo, kde by se Hérit rozhodně zdržoval... Vkročila dovnitř a prohlédla si několik místností, než se zastavila v jedné, ze které byl oknem hezký výhled. Usadila se u něj a položila hlavu na trám. "Opravdu bych ráda našla Hérita. Tohle je mu podobný! Neviděl jsi ho tu? Možná se schovává a čeká, než budu dost vyděšená, aby na mě bafnul," řekla otráveným hlasem. Mluvila na Pana kapra, ale ani se neohlédla, aby zjistila, jestli někde kolem létá.

Modrá okřídlená a rohatá princeznička z Nihilu si to štrádovala loukou. Tedy ona nebyla tak docela princeznou Nihilu, ale pamatovala si, že maminka jí tak říkala, když byla menší. Přezdívka z dětství, nevinná a vcelku hodící se - vždyť celá zářila, na každého se usmála a ráda rozdávala okolí radost. Snad každý ji znal, ačkoli nemusela být všemi brána vážně. Byla přece malinká - až donedávna vzrůstem připomínala tak tříměsíční vlče, i když jí ve skutečnosti už táhlo na rok. Teď teprve začínala růst. A jak se jí to líbilo! Každým dnem sledovala, jak její končetiny sílí, růžky rostou a peří na křídlech přibývá. Měla z toho takovou radost, protože jí konečně svitla naděje - bude létat! Jako máma bude moct sledovat krajinu ze vzduchu, navštívit místa pro čtyřnožce nepřístupná a chutnat vítr z pater ještě vysoko nad vrcholky hor. Bude to nádherá! Celá zasněná se při poskakování loukou zatočila s očima v nebeské modři. Ovšem že snaha potom jít rovně byla naprosto beznadějná. Skončila na zemi, svíjejíc se smíchy. "Že je to krása, kamaráde?" Promluvila na svého přítele, Pana kapra, poletujícího ve vzduchu kousek vedle. "Jednou se proletíme spolu! Až táááámhle za moře." Z imaginárních kamarádů její mysl ještě nevyrostla. Zůstala ležet, dívajíc se do dálky. Byl odtud krásný výhled.

<< Slunečné louky

On si tu místo určitě najde rychle. Není pochyb. Opravdu se jí zamlouvalo, jak akčně to celé bral. Byla by pyšná, kdyby se vlk, který v Nihilu jako první tvář potkal právě ji, stal jednou velkým a silným rytířem. "Jo, klidně! Jestli bude k zastihnutí, ráda tě doprovodím," slíbila mu svou pomoc. Vlastně by ráda i sama bojovala. Nějaké málo znalostí už měla z rvaček s Héritem, ale to nebylo vše, co se hodlala naučit. Svět byl velký, to už věděla - a rozhodně ho chtěla objevit celý a všechno si osvojit, než by si to náhodou usmyslel někdo jiný. Lov, boj, bylinky, orientaci, všechno. I na Luckyho nabídku s hledáním sourozenců kývla.
"No, to je tak... Já létat nemůžu. Moje křídla jsou moc malá. Tak jsem se narodila," povzdychla si, ale při škrábání do kopce svůj rostoucí smutek nad tímto handicapem zvládla skrýt.
A pak se vyškrábali nahoru. Rozhodně měli, na co koukat. "A to jsi neviděl..." Při jeho slovech ohromení se zastavila a chvíli v dálce hledala určitý bod. "Ha, támhle, podívej!" Nahla se k němu natolik, že se o něj opřela, zatímco tlapkou ukazovala nějak do dálky na špičky hor. "Tam! Tam je Svatyně. Moje máma s tátou tam měli svatbou. Teď je tam socha rodinného přítele, kterého jsem nestihla poznat, když ještě žil. No a taky je tam výhled až do jiných smeček," zazubila se a zase se od něj oddálila, aby si vyslechla jeho reakci.

Protočila očima, když prohlásil, ať se nebojí. Jasně, říkej "neboj se", ale jestli budeš dělat blbosti, je to tvoje chyba. Takže se mám bát, pomyslela si s úsměvem. Chlapi byli zajímavá rasa. "Tak třeba rytíři. Ti umí bojovat. Zajdi třeba za lordem Sethem. Zelený vlk s křídy, toho poznáš," poradila mu. Vlastně i ona by měla jít, protože ji to zajímalo. Sice ji táhly spíše kytičky, protože to chtěla máma, ale boj byl také skvělé řemeslo. Zamyslela se nad jmény, která řekl. Až po chvíli se ozvala. "M, l... Ne, promiň, ti ve smečce nejsou." Ani jedno jméno, co znala, neodpovídalo tomu, co Lucky sháněl. Cítila se zato trochu provinile, že mu nepomohla, ale měla šanci mu to hned vynahradit. "To jo. Nudný je ale to, že to nemůžu znovu poznávat a za hranice mě rodiče nechtějí pustit. Už jsem prozkoumala každý metr, chápeš? Jsou místa, kde jsem nebyla, ale... Tam se bez křídel nedostanu," řekla smutně. Měla křídla, to jo, ale nikdy se jí ještě nepovedlo vzlétnout, protože křídla nějak ne a ne povyrůst, stejně jako ona. To bratři už byli dávno schopni všeho využít.
Debata mohla pokračovat na procházce. "Tak pojď!" Zavýskla vesele, poskočila si a rozběhla se směrem k horám. Zpomalila až ve chvíli, kdy to začalo být do kopce.

>> Hory Věčného sněhu

Tak možná to přece mohla být magie. Pamatovat si sny. Trapný. Trochu posmutněla, že nejspíše nebude mít něco tak úžasného, jako je metání blesků nebo dokázat věci zmrazit, ale chytila se té naděje, že na to opravdu jednou přijde. Až bude čas, jak říkali dospělý. "Hlavně se s tím sám neporaň. Jsou tu vlci, kteří ti to pomůžou ovládnout, když za nimi zajdeš," usmála se. Ne, že by mu nevěřila, ale sám tvrdil, že se mu to pořádně podařilo poprvé, a ona nechtěla, aby se temná představa, která se jí rodila v hlavě, stala skutečností. Zahnala tu myšlenku zavrtěním hlavy. "Určitě se ti to povede. Stačí sledovat místa, kde chodí hodně vlků - třeba vodu, noru smečky... A pak se musíš ukázat na nějakých společných akcích, tam jsou všichni," poradila mu, jak na hledání. "A jak se jmenujou tví sourozenci?" Naklonila hlavu na stranu. Co když je zná? Vždyť smečku poznala a také se už naučila, že některé věci jsou blíže, než se zdají. "Potkal jsi jeho Veličenstvo?" Zvědavě střihla ušima, jakoby mluvil o jejím oblíbeném herci. Žádný velký fanoušek Machiavelliho nebyla, to ne, pochopte, ale... Byl to panovník, měla k němu určitý obdiv. "Tak to máš dobrý, jsi tu čerstvě! Já se tu narodila, nudaaa." Zajásala, když slyšela, že do Nihilu patří. To bylo ještě lepší. Teď měla kamaráda podobného věku. "Nechceš se tu projít? Ukážu ti dobrá místa!"

Příběh spadlého stromu malé Bellanně ještě stále nikdo nepovídal. Tedy - už ne tak malé Bellanně. Stále mrňavá byla, to ano, ani její křidélka nevypadala, že někdy vzlétnou, ale mentálně už jí těch osm měsíců skoro i bylo. Docela. Možná. Území Nihilu objevovala velmi ráda a i zde to bylo krásné, hlavně teď v létě. Vyskočila - nebo lépe řečeno, vydrápala se - na kmen starého padlého stromu a pozorovala okolní přírodu, poslouchajíc ptáky, větřík hrající si s korunami stromů i zurčení potoka, který pramenil kousek odtud. Co asi zrovna dělali bratři? Aimee nejspíš někde ležel sám a stavěl obrázky z kamínků, nuda, ale Hérit se určitě bavil nějakým hrozným dobrodružstvím nebo bojem. A ona? Nudila se. Natáhla se na záda a dlouze vzdechla. Ve své pozici se ale přepočítala - neudržela na kmenu balanc a spadla dolů. "Jau," zabručela uraženě a kecla si na zadek. "Pane Kapr?" Rozhlédla se okolo, ale ani její imaginární kamarád tu teď nikde nebyl. Možná to tu měla ráda, ale nějakou akci by ocenila.

Společenská jeskyně smečky nebyla místem, kde by byla modrá dcerka Luny a Orsona příliš často. Sice věděla, že tu nejspíš vždycky najde někoho na povídání, což měla opravdu ráda, ale ona byla radši doma, když už měla někde sedět. Venku to byla větší zábava. Dnes ale ne. Byla totiž bouřka.
-> ♪ <-
Ne, že by se někdy bála deště, ale bouřky byly prostě strašidelný. A obzvláště tahle, silnější než ty, které kdy viděla. Ještě včera bylo vedro a dnes chčije. Čím si to zasloužila? Rychle spěchala do nory, která byla ještě kousek nahoru. Chčije a je to do kopce, aby toho nebylo málo. Když konečně přišla do sucha, stejně už byla celá mokrá a třásla se zimou. "Je tu někdo?" Řekla do tmy nešťastně. Všechno teď vypadalo mnohem temněji. Zůstala stát na místě a kapala z ní voda. Otřepala se a nespokojeně zakňučela, když nikde neviděla svého kamaráda, Pana Kapra. Asi už se šel schovat taky. Musela se uklidnit, ale chvění a stažená ouška ničím uklidnit nedokázala. jen do té doby, než se ozval další silný hrom. To nadskočila a samým vyděšením se rychle poroučela dál do hlubin nory s ocasem staženým mezi nohami.

"No. Jo. Asi. Pamatuješ si ty svoje sny?" Připadalo jí divné, že si pamatovala každý detail z některých svých snů, ale nevěděla, jestli to náhodou není normální. Vždyť takový sen stejně zažila jen jeden. Možná to ani není magie. Jen sen. Hloupej sen. To umí každý. Čím byla vlastně vjímečná? Když se zamyslela, tak ničím. Křídla, co nelétají, modrá barva, co je všude vidět, růžky, co nekouzlí a věčně překážející vlasy jí byly leda tak na přítěž. Čím víc si ale povídala s Luckym, tím víc měla pocit, že přece má něco, co může dát. Je zajímavá, to potřebovala slyšet, tím si hladila ego. Pozorně pozorovala jeho snažení a vyděšeně uskočila dozadu, když do země vskutku praštil výboj jasného světla. Chvíli se z toho vzpamatovávala. "Páni! Tak tohle je elektřina! Teda blesk. To je hustý!" Řekla totálně ohromeně a spěchala si prohlédnout spálenou trávu. "Jak jsi to udělal? A neublíží to někomu? Vypadalo to nebezpečně." Zpět ke zvědavému vlčeti, už zase sypala otázky. Byl to pro ni zcela unikátní zážitek, takže nebylo čemu se divit. Doufala, že jeho ovládání magie jí pomůže objevit tu svoji.
Ani pojem australský ovčák jí příliš neřekl, ale víc už se nezajímala. Jeho rodina byla jeho rodina a patrně za Luckym příliš nestála, když tu byl nyní sám. "Díky," kývla na jeho pochvalu. "Je to pěkný. Je škoda, že tu nejsi s rodiči. Ale... Tady v Nihilu by ti bylo dobře. Nebyl bys sám a všichni jsou tu milí a se vším ti pomůžou," nabádala ho, aby se přidal, netušíc, že už tak udělal. Byl tu ještě příliš krátce, než aby to poznala z jeho pachu.

Bellanna už byla v tom věku, kdy nejen objevovala, ale zajímala se i o historii a okolnosti. Uměla si spojit dvě a dvě, Nihil už si dobře zmapovala a ráda si poslechla každý příběh, který mohla. Stejně tak příběhy ráda vymýšlela. Tak třeba nedávno si vymyslela přítele na cesty, Pana Kapra. "Pojďte pane, tohle je velmi zajímavé místo!" Zavolala na něj, když se klusem blížila ke starému korábu. Slunce zapadalo a zanedlouho měla být tma. Sama by se do rozvrzané lodi bála, ale dnes to byla stezka odvahy. "Prý tu straší... Ale neboj se, to jsou jenom povídačky. Přečkáme tu noc a pan už máma nebude moct říkat, že nejsme dost velcí," zašeptala směrem k panu Kaprovi. Nevadilo jí, že příliš nemluvil. Viděla ho, spokojeně plul vzduchem hned za ní, a tak byla klidná. Že ho vidí jen ona si ještě pořádně neuvědomovala.
Nakročila na lávku, která na loď vedla a nejistě se zastavila. Možná by to přecejen měli otočit? Ne, to ne. "Haló?" Chvíli stála a poslouchala, jakoby jí měl někdo odpovědět.

To byla ještě malá. Dravý pták kroužil a radoval se, že bude mít dobrý oběd, zatímco nic netušící oběť se vesele tetelila v horském kvítí. Hezky vonělo a malé princezničce se v něm opravdu líbilo, protože hrozby si vůbec nebyla vědoma. "Kytí," pípla s úsměvem, ale tentokrát bodlák do tlamičky nevzala. Ne, jenom čuchat. Zatočila se dokola a sledovala jak se okolo zvedá pyl. A pak si lehla na záda a sledovala oblohu, kde se něco pohybovalo. A pak se to začalo přibližovat. Zvědavost u maličké byla silnější než nevivinutý pud sebezáchovy, a tak nebýt výkřiku velkého táty, nejspíš by ji nikdy nenapadlo, že to je nebezpečný. "AAA!" Leknutím nadskočila, když z hlasu tatínka pochopila, že to asi není dobrý. Dala se na útěk, ale nezkušené tlapičky se jí po pár cvalových krocích podlomily a skončila na zemi.