Príspevky užívateľa

Fakt, že její křídla pravděpodobně nikdy nepoletí jí zatím neobtěžoval tolik, jako bude v budoucnu. Vždyť byla ještě mladá. Každý jí říkal, že třeba ještě vyroste ona i její křídla, a ačkoli se snažila nedělat si zbytečné naděje a držet se s realistickým přístupem, věřila jim. "Třeba jo," zasmála se. Byla vděčná, že i on tu myšlenku podporuje.
Dostali se na vrchol hory, odkud viděli snad na celé Nihilské území. Byla to nádhera. Jak se Slunce odráželo v horských štítech a moře se v dálce lesklo... A i svět za smečkou byl odtud vidět. Těšila se, že se tam už brzy vydá. Už byla trochu starší přece. "Nooo, mohli bychom," protáhla, přemýšlejíc, "ale určitě budeš mít víc příležitostí se tam podívat, dnes už je pozdě. Já tam chodím s maminkou. Je tam socha našeho rodinného přítele, co zachránil Amiáše, mého bratra před... Ani nevim čím, ale je důležitý." Pokrčila rameny. Vždyť Amiáš byl podivný, co k tomu. A Hérit? Ten teď určitě někde chytal žáby a nabodával je na klacek, aby se mohl pyšnit tím, že dnes zrovna nikomu rohy nelámal, ale byl reálně užitečný. "Moc mluvím. Pověz mi něco o sobě," změnila téma a usadila se, hledíc do dálky.

"Uh," hlesla otráveně s jasnou nechutí na tváři. Ležela na tvrdé zemi po krásném hloupém pádu a nějak... Neměla chuť se zvednout. Ne, že by si něco udělala, spíš se jí prostě nechtělo. Život jí pod tlapy strkal klacky až příliš často, proč by se měla snažit? Vždyť může noc strávit i tady, taková zima ještě není. Povzdychla si, dívajíc se před sebe někam do blba, než jí výhled zastínily něčí nohy. Malé, tlušťoučké tlapičky vlčete, jedna žlutá, druhá nazelenalá, na ty další neviděla. Snad leknutím, že by její ucho náhodou mohlo být odsouzeno k ožužlání, se rychle vzpamatovala a zvedla se, dívajíc se na vlče z jiné perspektivy. Proč tu teď bylo touhle dobou tolik vlčat? Poznala, že tohle musí být potomek samotného panovníka. "Jé, ahoj," plácla rychle s falešnou pozitivitou a s křivým trapným úsměvem na tváři. To jsi nevidělo, vlče. Nene. Já jsem v naprostém pořádku. "Máš... Jméno?" Totálně netušila, jak s vlčaty mluvit, natož s královskými vlčaty. Jak se mluvilo s královskými vlčaty? Měla vůbec právo s nimi mluvit?

Bellanna dnes neměla tak mizernou náladu jako všechen zbytek dní, co její rodina zcela opustila Nihil prakticky bez rozloučení. Byla ráda za Sashu a její milý úsměv a stejně tak za onu vlčici z města, se kterou se seznámila teprve nedávno. A ani onen namyšlený, ale silný tmavý okřídlený vlk, co jí slíbil budoucnost a novou ideologii, nebyl tak špatný. Cítila se... Lépe. Stále sama a zničeně, ale lépe. Kráčela po louce směrem k noře s tím, že si tam po další celodenní procházce chvíli odpočine. Mezi trávou si však povšimla něčeho modrého. Zamračila se a vydala se tím směrem. Čím blíž byla, tím víc viděla, že se jedná o vlka - vlče, konkrétně. Došla až k němu. "Ahoj, maličký," pozdravila ho, snažíc se znít mile. Ne, že ona by byla nějak zvlášť vysoká, však sama před pár měsíci teprve začala rychlostí růst a dohánět sourozence, kterým byl teď konec kdovíkde. "Co tu děláš tak sám? Přišel ses podívat... Na louku?" Ani nebrala v úvahu západ Slunce, pro ni to byla jen kulisa, když takových viděla už mnoho. Zato louka byla zajímavá, plná myších děr a bylin. Modrá pak zvedla svoji hlavu a rozhlédla se, jestli je někde v okolí vidno jeho rodičů nebo sourozenců. Ty musíš být z královské rodiny, že? Který z nich jsi? Pomyslela si. Už měla čest s jeho bratrem a to nebylo zrovna šťastné setkání. No, aspoň že louka byla bezpečná, na rozdíl od skal a ledové řeky v propadlišti.

Ani se nedivila, že nevěděl, o čem mluví. Želvy byly zvířata do tepla, a to Corey asi ještě nezažil. Ale tak co, aspoň se něco naučí. Nebo aspoň bude rozvíjet fantazii. "No tak ji uděláme, ať víš, jak vypadá, až ji jednou potkáš," řekla ochotně s mírným úsměvem a začala pracovat se sněhem. Sdělila vlčeti, že prve potřebují udělat oválný krunýř. Snažila se nechat většinu tvoření na něm, ona jen nahrabávala další sníh a radila mu, co udělat, aby to vypadalo jako ona želva. "Co jsi vlastně dělal venku? Máš tu někde rodiče?" Zeptala se mimochodem, vlastně netušíc, jestli už se na to neptala. Nečekala plodnou odpověď, ale tak, aby nebylo ticho a i ona si z tohohle setkání něco odnesla než jen nervozitu, že by mohla být odhalena. Třeba se dozví něco zajímavého, Corey byl přece nakonec kořeny z královské rodiny. A nebo taky ne, ale co už. Tak jako tak se potřebovala ujistit, že se nic... Neví.

Začala pochybovat, že by sama někdy mohla být opatrovatelka, natož matka. Neměla by na tohle trpělivost. "Ne Corey, ty do vody neskákej. Je moc zima a jsi malé vlče. Do vody se chodí v létě," s ušima na zátylku nasadila umělý úsměv, říkajíc ani já jsem tam nechtěla, ale co už nadělám, život je nanic. Vítr byl nepříjemný. Vodu ze sebe střepala, ale nechtěla se dál zdržovat na místě, než se nastydne. A co teprve malý neznalý Corey? O něj se bála ještě víc, protože jestli bude nemocný, určitě to bude její vina. Museli se začít hýbat. "Tak jo," rozsekla to jasnými slovy s trochou předstíraného optimismu, "jdeme domů. Kde máš maminku?" Spíše řečnická otázka. Rozhlédla se po okolí, než se rozhodla, že čekání stejně nemá smysl. Naštěstí už byla dost vysoká na to, aby vlče unesla, a tak Coreyho bez okolků popadla za kůži na krku a dala se na cestu z tohohle problému. Delailah hledáme. V Nihilu bylo hodně vlků. Ještě že aspoň jména si dobře pamatovala.

Asi chápala, o čem mluví. Chtěl, aby přestala se svým žalem smlouvat a spoléhat na to, že někdo ze smečky z její hlavy ten bouřkový mrak plný strachu, smutku a pochybností odežene, protože to musí udělat sama. Když nad tím přemýšlela... To chtěla. Potřebovala mít čistou hlavu, chtěla být silná. Jako tenhle vlk, který se zprvu sice jevil jako neřád, ale rozhodně to měl v hlavě srovnané. Věděl, co chce. A nejspíš i jak toho docílit. A ona? Momentálně tápala. Byla mladá, v té části života, v dospívání, kdy se má rozhodnout o její budoucnosti. Nevěděla, do čeho kráčí, ale neměla co ztratit. Potřebovala nabít síly. Psychické, převážně. "To chci," přitakala ještě stále trochu nejistě, ale na jejím postoji se odhodlanost projevila viditelněji. "Naučíš mě... Jak toho docílit?" Nabídl jí čas. A ona nabídku od ďábla promeškat nechtěla.

Vyměnit si dárky bylo hezké. Milé. Totálně by to vlků z města nečekala, podle toho, co o nich do téhle chvíle znala z povídání vlků z Nihilu. I přes to, že sem Bellanna přišla s náladou pod bodem mrazu a velmi unavenýma tlapkama, nyní se cítila... Lépe. Cítila se být zase jednou chtěná, cítila, že pomáhá, i když to mohlo být třeba jen hloupou cetkou. Onu lahvičku, kterou dostala, si hodlala dobře uložit mezi cenné věci, mezi Héritův první klacek aka meč, Amiášovy oblázky a maminčiny rodinné mušle.
Byla udivená, že Kulťané nemají svého léčitele. Každý měl přece léčitele, co věděla. Překvapeně zastříhala ušima. "U nás je to... Tradice. Znalosti se hodí, protože se někdo každou chvíli zraní. Město snad není tak nebezpečné jako... Divočina?" Snažila se najít důvod, proč nemají lékaře. Pak si uvědomila, že to asi není její věc, a tak zase rychle zavřela tlamičku a dívala se, kam jde. "Příběh?" Zopakovala nad jejími slovy. "Zajímavé... Tak jsem o nich nikdy nepřemýšlela," dala najevo své prozření zavrtěním ocasu. Poznávat takhle jinou kulturu opět probouzelo její zvědavé nitro, kterým se pyšnila ještě v době, kdy její matka žila. "Jaký je tvůj příběh?" Zeptala se náhle. Netušila, jak ji tohle napadlo, ale znělo to... Poeticky.

Nevšímala si okolí. Zklamala sama sebe, opět. Co jiného poslední dobou dělala? Stála na vlastních nohou a snažila se odmítat veškerou pomoc, aby se necítila ještě neschopněji, ale nějak to nepomáhalo. Hledala alternativní cesty. Vždycky se ale dostala zpět k té jedné odpovědi - její vzezření jí moc nepomáhá. Zůstala ležet v trávě, vzpamatovávajíc ze svého pádu, když relativně blízko uslyšela hlas. Nastražila uši a zvedla hlavu, hledíc na světlou vlčici. Panovnice. Sklopila zrak, ale uvědomila si, že to je asi stejně jako projev respektu malé gesto, kterého si slepý stejně všimnout nemůže. V ten moment nevěděla, co odpovědět. Slova se zasekla v krku, možná šokem, možná smutkem. Nuditin téměř mateřský tón ji uklidňoval, žádal, aby mluvila. Bez otálení poslechla její slova a také se posadila, ačkoli hlavu stále nesla poraženě sklopenou, dívajíc se do trávy. "Já..." Snažila se najít způsob, jak se vyjádřit, ale stále to nešlo. Nadechla se, vydechla. Už nejsem malá. Jeden neúspěch mě neporazí. A přesto měla pocit, že si opět něco nalhává. "Tohle není poprvé. Kořist mi uteče, protože si mě všimne. Může za to ta hloupá srst a křídla, co mě ani pořádně nedokážou nést... K čemu pak jsou? K čemu jsem já? Všichni mi říkávali, že věci mají svůj důvod, ale já ho nevidím. Jaký je důvod toho, že svět už není barevný a pěkný, jako... Jako když tu byla maminka? Kdo za to může? Kdo ho změnil? Ať dělám, co dělám... Už nedokážu být Nihilu užitečná. A já chci být užitečná. Chci..." Vrah. Vrah ho změnil. Popotáhla a utřela si slzy. Nudita nejspíš nechtěla tuhle odpověď, ale Bellanna nevěděla, co říct. Zoufalství se snažilo převzít její mysl. Třeba tohoto kroku nebude litovat. A nebo bude, protože i vůdce té smečky si pomyslí, že k ničemu není.

Vychutnávala si vůni úspěchu. I Dovahkiin rozhodla někam odběhnout, což vzbudilo v mladé vlčici zvědavost. Šla také pro nějaký dárek? Nebo pro někoho? Netušila, co za tím je, ale neměla žádný důvod neuposlechnout. Přestala vrtět ocasem, když jí šedivka zmizela z dohledu někde v tmavém koutu lunaparku. Obklopila ji samota. Po chvíli se posadila, nervózně se rozhlížejíc kolem. Čekat bylo složitější než někam ve tmě jít. Netušili jste totiž, jestli na vás něco nečíhá. Při pohybu se jeden soustředí na to, za čím jde, ale takhle? Mysl mívá fantazii. A obzvlášť ta modré slečny. Zvedla hlavu k obloze a chvíli hleděla do světla měsíce. Byl nádherný. Stříbrný kotouč světla. Nedivila se, že byl v kulturách tak oblíbeným subjektem. Vtu však zář začala zářit zvukem. Jiskření. Bellanna odvrátila pohled a na moment zavřela oči.
To už byla její společnice zpět. Vesele vyskočila na nohy a kulila oči, co přinesla. Byla to lahvička se zeleným, bílým a červeným uvnitř - rostliny. "Páni!" Hlesla ohromeně. Možná ne až tak nad výrobkem samotným, ale cítila se poctěná oněmi slovy. Skleněná lahvička ji zaujala velmi - to totiž v Nihilu neměli, když jeden pořádně neprozkoumával loď. Hezky se leskla. "Děkuju, Dovahkiin. Bylo by mi ctí ho nosit," usmála se s vděkem v očích. Teď už provázek s mušlí, který se jí pomalu začínal kvůli růstu zařezávat do krku, nebyl na jejím krku samotný.
Jen kývla na její požadavek. Neměla problém popojít, když konverzace mohla pokračovat. "Taky jsem bývala chtěla být léčitelka... Kytičky jsou pěkné! A léčivé."

Vlastně... Bylo docela hezké zase zažít ten pocit, že je vám někdo vděčný. Hřálo to u srdíčka, hladilo na duši. Bellanna sice neznala šedivku dobře, ale přesto i jí pozvedl náladu úsměv na její tváři a určitý vděk - nezklamala. Hleděla, jak si vlčice novou cetku prohlíží a osvojuje. "To jsem ráda! Sluší ti," usmála se. Možná byla pravda, že se snažila moment jejich rozdělení oddálit. Jakýmkoli způsobem. Být sama v noci v tmavém lese? Nechtěla. Nakonec... Nepřiznávala si to nebo to ani nevěděla, ale po té události společnost někoho dalšího, kdo se zdá, že chápe, byla příjemná.

Minutka to nejspíše nebyla, ale ani déle jak patnáct minut to netrvalo. Ale co? Sešlo na čase? Lunapark byl klidný a kromě nenápadného děsivého vrzání opuštěných atrakcí i tichý. Modrá vlčka byla se svým výrobkem spokojená. Doběhla za Dovahkiin s cesmínou na řetízku v tlamě s jiskřičkami v očích. Doufala, že se nebude kulťanka zlobit a že se jí to bude líbit. Modrá chtěla, aby si na ni někdo pamatoval a také byl její záměr vlčici poděkovat za chápavost. "To je pro tebe," zavrtěla ocasem, když před ní stála a dívaly se ještě stále trochu nahoru, do jejích očí. Jestli jí to bylo dovoleno, hned svůj dárek i aplikovala - postavila se na zadní, předními se jemně opřela o šedivku a řetízek zahákla za ucho Dovahkiin tak, aby lístky s červenými plody byly hezky na boku její hlavy. Snad poprvé od jejich prvního dialogu zavrtěla ocasem s upřímným úsměvem. Vždycky byla tvořivá mysl se spoustou fantazie. Maminka už tu nebyla, aby její práci ocenila, ale třeba... Třeba to dokážou i jiní. "Líbí se ti?" Nahla hlavu na stranu, když popošla k potoku, kde se v měsíčním světle odrážel obraz.

Nechápala její poznámku ohledně nevycházení z města. Nevěděla, proč by někdo neměl opouštět svou smečku. Byla vychovaná na jiných ideálech než Kiin. A ačkoli její zákony ani zákony tohohle místa neznala, chtěla je respektovat. Už jen kvůli jejímu chování. Nebo kvůli smutku, který cítila. Nechtěla zasáhnout do otevřené rány. I proto se dál nevyptávala na Kult, když její otázka ohledně něho zůstala bez odpovědi. Dál kráčela s hlavou při zemi, pociťujíc noční chlad víc a víc. Třeba jí to všechno někdo řekne, až bude víc při smyslech.
Byla šedivce vděčná za její snahu jí zvednout náladu. Tedy, tak jí to aspoň připadalo. Možná si to opět vše jen představovala, ale připadala jí milá. Trochu jako maminka. Ta vzpomínka ji opět trochu zabolela. Ať už byla od Nihilu daleko jak chtěla, bolest šla vždy s ní. Mělo tohle utíkání smysl? Byla mladá na to cítit takový žal. Vydechla obláček bílé páry, když v matném světle měsíce uviděla jen kousek od toho velkého kulatého stavení zvláštní věc. Nebo - ne tak zvláštní. Zvláštní byla tím, že rostla u ní doma. Pamatovala si tu rostlinu - symbol štědrosti a společnosti, symbol rodiny. Ne její, ale pojilo se to s nějakou roční dobou, kterou sama ještě nezažila. Upřela modrá kukadla na Dovahkiin. Může se ještě chvíli zdržet? Nechtěla zradit její důvěru. "Dovahkiin," špitla tiše. Vlastně nevěděla, co přesně chce říct. "Počkej chvíli, prosím. Jen minutku." Doufala, že už si vydobila takovou důvěru, aby jí to bylo dovoleno. A jestli ano, hned se otočila a rozcválala se k tomu ruskému kolu, kde na ni už z dálky koukaly divoké červené plody cesmíny.
Netušila, jestli je to jedovaté. Kromě malin, jahod, brusinek a jeřabin věděla, že červeným plodům se věřit nedá. Ona je ale jíst nehodlala. Byly to krásné lístky. Utrhla větvičku jimi osetou, rámovanou zelenými listky. Nebyly sice tak krásné, jako u nich v Nihilu, ale stále to byla rostlina, kterou si oblíbila. Rozhlédla se kolem, snažíc se najít ještě něco. Jako straka ve zlatnictví - tohle místo bylo plné věcí a ona spíš než nouzi měla problém vybrat. Tohle místo muselo být kdysi rušné. Po chvíli v jedné kabině kolotoče našla něco zajímavého - řetízek. Jestli to bylo stříbro, těžko říct. Spíše ne. Kov to ale byl. Bellanna položila větvičku a pomocí kamene se postarala o to, aby řetízek držel oběma konci na větvičce. Když byla spokojená, rychle popadla předmět do tlamy a pádila zpět.

Advent 3

Mrňous byl sice mrně, ale některé věci už mu naneštěstí docházely. Kolik dalšího mu v té hlavičce taky docházelo a ona o tom nevěděla? Uvědomila si, že nemá tušení. Klidně by mohl pojmout podezření. Nad jeho obviněním se jen zamračila a se snahou přesvědčit ho o opaku jeho tvrzení zavrtěla hlavou. Slova vhodná k obhajobě však nenašla. Co by mu řekla? Že se rozhodně mýlí? Když byl dost inteligentní na to, aby mu to došlo, asi by i to prokoukl. Radši konverzaci otočila jinam a vykročila na mýtinu, kde bylo na řádění místa i sněhu dost. "Stavět chceš? Tak jo!" Snažila se svým vyjadřováním přiblížit jeho řeči, ačkoli ji to začínalo otravovat. Držet úsměv, který není pravý... Bolelo. Nejspíš hnědému záviděla, že své mládí trávil takhle. Připomnělo jí to časy, kdy i ona s matkou, otcem i sourozenci hrála zábavné hry. Ani nepotřebovali sníh na to se bavit. "Co postavit... Želvu? Víš, co je želva?" Uprostřed mýtiny zabodla čumák do země a opsala šišoid, označujíc místo, kde jako budou stavět. Začala tam hromadit sníh, bílý ledový sníh.

Advent 2

Unavím ho a sám bude chtít domů, uklidňovala se. Půjde to, půjde. Corey nic netušil a jen si chtěl hrát, rychleji se ho zbaví, když mu vyhoví. Sníh byl k hraní přece dobrý a hlavně jednoho dost vyřídilo, když už byl celý od té mazlavé bílé hmoty, roztékající se pod tlapami do nechutné mokré břečky. Zimu Bellanna nemusela. Nevadila jí, ostatní by dokonce řekli, že neobvyklé barvě jejího kožichu velmi slušela. Stále to však souviselo s mrazivými dny a ještě mrazivějšími nocemi, ve kterých nešlo podnikat náročné a dlouhotrvající fyzické aktivity. Jednu hru navíc ale zvládne. Ještě stihne, co za hranicemi chtěla. Věděla, že chtěla jít dělat něco, co by dělat neměla. Bylo to zakázané. Co by se stalo, kdyby na to přišli? Nejspíš nic. Už neměla, co ztratit. Nebo žila v domnění, že to tak je. Poslední dobu se chovala chladně a udržovala si od vlků ve smečce odstup. Nemohla si být jistá, že není sledována, přesto se přes rameno nedívala, jakoby si ani nebyla jistá, kam její cesta vede. Pod vlivem své tvrdohlavosti nechtěla zastavovat. Kývla na Coreyho, který se jal pronásledování. Doběhla kousek na lesní mýtinu zatopenou sněhem, než si uvědomila, že vlče za ní značně zaostává. Otočila se a rychle ho hledala mezi stromy. "Ááá, už mě máš!" Zavrtěla ocasem a přikrčila přední nohy, aby ho přivítala po jeho hrdinném brodění sněhem. "Co takhle něco postavit, Corey? Nebo po sobě můžeme házet sníh," navrhla mu.

Advent 1

Brzy se dozvěděla, že tak neznámý původ kroky ve sněhu neměly. Mohlo jí dojít, že malý ruch vznikne jen pod malým vlkem. A tohle vlče znala - to byl ten prcek kterého potkala v propadlišti! Nebyl to tehdy příliš dobrý začátek pro vztah. Přemýšlela nad tím však pozitivně - furt to bylo štěně, určitě si to pamatovat nebude. Aspoň ne tak, aby jí to řekl. Co se týkalo přístupu, to už si nebyla jistá. Překvapeně se narovnala, když se vynořil z hromady sněhu. Ani nestihla pochopit, co dělá tak blízko hranici a navíc tak daleko od úkrytu, protože už se dožadoval pozornosti. Zamrkala. Nemůže tu s ním ztrácet čas! Svět za hranicí čekal. Pár minut. Nebyla sice v dobrém rozpoložení a ani se nepovažovala za vlče, které ztrácí čas hrami, ale nemohla odmítnout. Jeho prostá slova byla jasnou pozvánkou ke hře. Protočila nad tím očima, ale nenechala vlče bez reakce. "No to teda!" Přinutila se k zasmání a rozešla se k vlčeti. Škoda, že i v lese bylo sněhu tolik. Nebo... Šlo by toho přece využít! "Tak dobře. Ale jen chvíli, ano? Pak se vrátíš domů," hodila po něm očkem, i když to nejspíš z toho jančení kolem nezaznamenal. Hravě po něm štěkla a rozběhla se cvalem pryč.