Príspevky užívateľa

Nesměli z území. Připadalo jí to tak... Neférové. Ty celodenní výlety ji držely v plusové náladě, proč by k čertu dělala jinak? Nařízení je ale nařízení. S panovníkem se něco stalo, proto celé to divadlo. Štrádovala si to lesem. Docela nevinná věc, jelikož to vypadalo, že prostě shání něco k jídlu, skutečnost byla trochu jinde. Snažila se najít místo, kde hranice nebude střežená. Místo, kudy bude moct utéct... Za tuláky. Byli zajímaví, měli co dát. Hlavně ten tmavý parchant, kterého z neznámého důvodu obdivovala. Než-li se však dostala přímo k hranici, její pozornost upoutalo křupání sněhu. Nervózně se rozhlédla, aby zjistila, že to není tak blízko. Má ještě čas vyklouznout? Asi ne. Kousla se do jazyka a těkala pohledem od hranice k zdroji zvuku. Nakonec se rozhodla hrát bezpečně a vydala se za neznamým. Když se dostala na místo, odkud se to ještě před chvílí ozývalo, viděla jen bílo. Zamrkala a rozhlédla se. Cože?

Snažila se odignorovat paniku z toho, že se jí mohlo povést zabít vlče výše postavených. Netvař se na mě takhle! Já za tvůj hloupý krok nemůžu, pomyslela si naštvaně, ačkoli ji někde vzadu žralo svědomí, že to její vina ve skutečnosti byla. Kdyby nebyla tak troufalá a do rokle neskočila, nemusela by teď tady to vlče, které muselo být z jejího dvojího chování vskutku zmatené, uklidňovat. Nebo uklidňovala spíš sebe? No, příliš se jí nedařilo ani jedno. Netušila, jak má jednat s vlčetem, co si dál dělalo své s trávou. Jak k němu měla mluvit, aby poslouchalo? Sama na chvíli zaváhala a udělala krok od něj. Chladný podzimní vzduch na promáčené srsti byl nepříjemný. Pokud tu zůstanou takhle déle, možná dlouho zdraví nevydrží. Musí s tím něco udělat. "Ano, voda je studená," přitakala. Odpovědi zřejmě nedostane - byl ještě příliš mladý. Aspoň že se sám dokázal vydrápat na nohy. Bohužel nějaká ta voda skončila na ní. Nadechla se a vydechla. Trpělivost. "No... Já jsem Bellanna," pokusila se o jiný přístup a přikrčila se před hnědého. "To je moje jméno. Bellanna. Jaké je tvé jméno?" Usmála se. Třeba to půjde. Nebo taky ne. Doufala v tu první možnost, jelikož trpělivost neměla příliš vyvinutou.

Nikdy neměla tu temnotu za něco hmotného. Vlastně o ní doteď ani nepřemýšlela. Co to bylo? Byla to budoucnost, kterou mohla mít? Nebo její temná stránka, která bude opakem toho, v co byla vychována? Nelíbilo se jí to. Udělala krok dozadu, když ji tmavý vlk nazval bezvýznamnou bytostí. To bylo to, co si o ní myslel? Vlastně... Se nedivila. Kdyby tu nebyl, asi by znovna nešťastně seděla u útesu a nevěděla, jak se z toho melanchonického stavu vyhrabat. Jenže... Tohle nepomáhalo. Měla co dělat, aby mu uvěřila. Aby se donutila vůbec uvěřit tomu, co řekl, po tom, jaké divadlo ztropil. Když řekl, že se té temnotě může vyhnout, nastražila uši. To už znělo lépe. Nechtěla se nechat stáhnout k zemi, chtěla být silná. Pro rodinu, pro smečku. Jestli tohle bylo to, co mohl nabídnout, možná by tomu šanci i dala. "Co může být?" Optala se jednoduše. Netušila, že právě může dělat životní rozhodnutí.

Had. Úlisný, podlý a neohleduplný had to byl, tak ho viděla. Jeho slova nebyla uklidňující ani přátelská, na což nebyla zvyklá. Čelila teď kruté realitě a emoce se v ní jen zmítaly. Emoce, které si teprve osvojovala a nevěděla, co s nimi. Posedly ji a dělaly si co chtěly, aniž by s tím něco mohla udělat. Vztek ji nutil vzdorovat, strach utéct. Byla plna rozporu, a tak se zasekla někde mezi. Modrý nedělal dobře, že cílil do otevřené rány té bezbranné a slabé osoby, která teprve objevovala své morální zásady. "Je ti tohle dítě rovnocenným soupeřem?" Probodla ho pohledem. Tolik zdůrazňoval své ego a přesto si tím, co právě dělal, protiřečil. Snad se ho chtěla zbavit, jelikož jí to nebylo příjemné. Pochopila už, že snažit se ho umlčet nemá žádný efekt. Musela změnit taktiku, aby se odtud dostala. Pak ale promluvil o jejím otci. "Je dobře, že z Ignisu odešel," vzpomněla si na historii, o které jí rodiče říkali. Nebýt toho činu, možná by nebyla na světě. Avšak... Nebylo by to tak lepší? Co kdyby její matka nemusela být teď mrtvá, kdyby Orson tu smečku neopustil?
Udělala malý krok dozadu. Když zavrávorala a tlapa jí sjela do prázdna, zjistila, že už není, kam couvnout. Cítila, jak jí srdce začalo bušit, v krku knedlík. Nebude mluvit a ten modrý idiot se určitě začne nudit a odejde. Nedokázala se soustředit na něj i na své emoce najednou. Potřebovala chvíli na to to pochopit.

Ať už byl jakkoli mužný či silný, nevěřila mu. Zranil ji. Choval se hloupě. Neměl úctu, kterou si zasloužila. Na jeho slova o síle se jen zamračila, vrhajíc na něj ukřívděný pohled. Takový ten uražený, když dítěti někdo nedá to, co chce. Egoista. Taková být nechci. Proč tu ještě zůstávala? Možná se bála, že kdyby se rozhodla utéct, dohnat by ji a napadl zezadu. Dráždil ji, ale připomínal jí, jak malá a bezmocná je v tom se bránit. Nedělalo jí to dobře. "Proč bych se chtěla přidat k někomu, kdo má pletky s temnotou?" Zabručela, vyjadřujíc své opovržení. Ani nevěděla, co za temnota může znamenat, ale určitě to bylo něco zlého, co měla zakázané. To není správné, musím nějak vycouvat. Ale jak, aniž by ho nějak nenaštvala? Další slova, která řekl, ji ale překvapila. Jakoby vskutku věděl, co se jí stalo, jakoby jí četl v mysli. Podívala se po něm nevěřícně, ale s určitou lítostí i s porozuměním. Mlčela a hleděla na něj. Náhle viděla ztrápeného vlka, zlomeného životem, který se rozsypal. A zase složil, ačkoli na špatné místo. Poznamenaný jizvami na těle i na duši. "Co bych měla dělat?" Vyřkla nakonec klidně. Snad ji konečně začínalo zajímat, co Xenn má na srdci.

Mladá dáma byla na cestě od Svatyně. Byla tam rozjímat, přemýšlet. Jako to dělala poslední... Měsíce? Opět se jí hlavou honily zlé myšlenky, ale cvičením letu se jí zatím vždy dařilo potlačit je do ústraní. Dnes to bohužel příliš nešlo. Pokroky přicházely pomalu, křídla ještě nebyla tak silná. Už zvládala plachtit, ale zvednout se z povrchu jedním máchnutím křídlem, o tom bude mohla ještě nějakou dobu jenom snít. Mířila k noře. Chtěla se už uložit ke spánku, i když bylo ještě brzo. Ráno chtěla vyrazit zase pryč, mimo Nihil. Co jí však teď nedocházelo byla přítomnost královských vlčat v úkrytu. Ta by mohla její plány na chvíli narušit. Snad i docela vesele skákala z kopce dolů po kamenných výstupcích. Snažila se si při tom pomoct křídly. Téměř dole však uklouzla a rozmázla se jen kousek od smečkové nory.

Měla spoustu důvodů být naštvaná. Aspoň si to myslela. Nejspíš by pokračovala v nekontrolovatelném ječení, kdyby si neuvědomila, že kříčet na vlče není úplně tak v pořádku. Na ni maminka nikdy nekříčela. Co je se mnou? Když si ulevila, na tváři jí pro změnu zaplál strach. Tentokrát už ne z toho, že se vlčeti něco stane, to nyní už byla ochotná to ohlídat. Bála se sama sebe. Toho, co řekla. Co ji přimělo po někom takhle vyjet? Nikdy se jí to nestalo. Je to mrně. Nebude si to pamatovat. Nic neřekne. Přístup vlčete k těm slovům jí davala naději, že to tak vskutku bude. Záleželo jí na tom, co si ostatní myslí. A hlavně smečka, kterou se snažila držet v nevědomí o svém psychickém stavu a kontaktech mimo smečku. Sledovala, jak se mládě svalilo do trávy a začalo ji žrát. "To není roztomilý," nadzvedla obočí a povzdychla si, ale nic proti jeho hravému gestu neudělala. Ať si tu trávu klidně žere, když mu chutná. Jedovatá nebyla, takže jí to bylo docela jedno. Pomáhala v trávení. Ještě jednou se oklepala, jak se jí zima opírala do promáčeného těla. "Jak se jmenuješ, povíš mi to?" Nahla se k němu, snažíc se znít mile a přátelsky. Nihilské vlče. To musí být jedno z kralovské rodiny!

Tady to začalo. Tady se kdysi poprvé procházela po světě a chutnala, co to život je. Tady se poprve poučila, že tlapky nenesou, když není snahy, nebo že bodláky píchají. Že rodiče jsou posvátní a vždycky jsou nablízku. A tak veselé to bylo vždycky... Tedy aspoň mělo být. Už před nějakou dobou byla svědkem vraždy své matky a nyní ji opustil i zbytek rodiny. Jak se cítila? Zlomená. Slabá. Sama, i když byla obklopena smečkou. Prázdná, i když o jídlo nouzi neměla. Ať dělala co dělala, nebyla to zábava. Vlci ze smečky si mohli všimnout, že sice spala se smečkou v noře, ale brzo ráno se ztrácela a když se večer vrátila, nechtěla s nikým mluvit. Kam chodila? O tom nikdy neřekla celou pravdu.
Právě teď byla na lovu. Číhala na zajíce, sledujíc každý jeho pohyb. Hledal potravu, stejně jako ona. Pomalu se plížila k němu. Téměř už byla připravena vyrazit, když zvedl hlavu a podíval se jí do očí. Nastala chvíle ticha, než se zajíc dal do běhu, Bellanna za ním. Chtěla roztáhnout křídla a sejmout ho ze vzduchu, ale zakopla a spadla. Smůla. Kořist byla v tahu. "Proč já?" Zůstala ležet v trávě a hlavu si opřela o zem. Kdybych neměla modrou barvu, kdybych nevypadala takhle... Všechno by bylo jednodušší. Neúspěch jen podtrhoval její mizernou náladu.

To vlče by se málem utopilo. Utopilo by se! Nejen, že jí byla zima a byla šokovaná z letu i náhlé ledové koupele, ještě jí mysl varovala, že to, co se stalo, rozhodně není dobré. Mohlo to skončit špatně. Mohl být velký průser. Co by s ní pak dělali? Popravili, vyhnali? Míchaly se v ní různé pocity. Strach, zmatení, vztek. Slabost. Oddychovala, snažíc se uklidnit své splašené srdce, nevšímajíc si hnědého. I ona se začala třást zimou. Bylo to jakoby jí na těle rostl led, pronikal až dovnitř a obaloval orgány. Teprve jeho přátelské gesto ji probudilo z šokovaného transu. Zamrkala, pomalu stěží se postavila a udělala pár vratkých kroků dál, aby se otřepala a dostala ze sebe vodu, co z kapala jak ze zmoklé slepice. Když se otočila, měla v očích podráždění a ten zděšený výraz, když si uvědomujete, že to bylo setsakramentský štěstí, že jste vyvázli živí. "Ty idiote!" Prskla po něm a udělala k němu pár kroků. "Nemůžeš skákat do řeky v tuhle roční dobu! A mohl ses koukat okolo a uhnout, když jsi mě viděl letět." V jejích očích se objevil výrazný vztek. Zvýšila hlas, neuvědomujíc si, že na vlče by se řvát nemělo. Momentálně však opravdu potřebovala vyventilovat to, co se stalo, že si takové věci neuvědomovala.

Že roste do krásy! Zaradovala se, že není jediná, kdo si toho všiml. Rozhodně by to nikdy nenazvala tak, nebyla sebestředná, ale vždycky zahřálo u srdíčko, když někdo jiný takovou větu vyslovil. Komplimenty ráda příjímala stejně jako je ráda darovala. "Děkuju! Tobě to dneska sluší!" Několikrát oběhla hnědou vlčici (ačkoli to bylo spíše poskakování, než běh) a sebrala z trávy luční květinu. Chrpu. Tu potom dala malé vlčici za ucho. "Teď ale ještě víc," usmála se, nepřestávajíc vrtět ocasem. Kytičky měla ráda skoro stejně jako dobrodružství. A ještě víc, když se daly jíst. Takové maliny? Ty měla nejraději. Podzim se ale blížil, a bylo jí od matky řečeno, že tyto rostliny na půl roku odejdou, aby mohly po nějaké době opět znovu dobře chutnat.
"A jak se máš? Nepotřebuješ pomoct? Třeba se sbíráním kytiček?" Bellanna byla seznámena s rolemi ve smečce už dlouho, když se tu i narodila, a tak věděla, co je zaměstnáním kněžny Sashy. Její roli si ovšem představovala trochu jednodušší, než jaká opravdu byla.

Bude někdy vůbec schopná se z téhle nálady dostat? Netušila. To prázdné místo nejspíš mělo zůstat prázdné napořád. Co ale mohla dělat? Toto nové prostředí jí přinášelo rozptýlení, pohled na jiný svět. Jako všechny procházky pryč z území Nihilu. Slova o Kultu žijícím ve městě ji velmi zaujala už když byla malá, ale to se řídila pravidly. Co s pravidly nyní? Měla pocit, že ztrácely smysl, když už nebylo rodiny. Nikdy neměly smysl. Zjišťovala tolik věcí! O sobě, o rodině, o smečce. O nespravedlnosti světa, o životě.
"Kiin." Modrá se usmála, když se její společnice představila, ale ten zase rychle opadl. Udržet si radost bylo těžké. Vzpomínala si na dobu, kdy jí říkali Bello nebo Ani. Byla ale vlčici skutečně vděčná, že nebyla taková... Taková. Ještě před chvílí se jí i docela bála, když vyslovila výhružku o zakázaném městě, teď jí připadalo, že jde po boku někoho úplně jiného. Milého. Tohle nebylo to, co ji rodina o vlcích z města učila, nebylo to to, co si představovala. Vyvedení z omylu bylo v tomto případě příjemnou záležitostí. "Byla jsem na procházce," obhájila se spěšně, "ale cesta zpátky už byla moc dlouhá." Malá lež. Nebo spíše neúplná pravda. Utekla. "Proč je město... Nebo Kult, proč je tak nebezpečný, jak se všude říká?" Zeptala se. Zajímalo ji, z jakého důvodu by ji někdo tady měl zakousnout. Ale tak... Dovahkiin to ještě neudělala, proto byla zmatená. Neudělala protože byla ještě mladá, bezbranná? "Asi Kult nedokáže přivést k životu mrtvé, že?" Hlesla po chvíli nad její nabídkou. Dalo jí to hodně snažení, aby to řekla bez slz na tváři. Normálně by nemluvila o sobě s úplně cizí osobou. Na druhou stranu, co mohla řečením takových informací ztratit? V téhle době se jí zdálo snažší mluvit s cizincem, než s vlastními přáteli.

Nebavilo ji sledovat toho egoistického, namyšleného a sebestředného vlka, který si myslel, že ona si o něm myslí, jaký že je úžasný a silný. Rameno ji pálilo, ale kňučení potlačila. Měla chuť mu to oplatit. Mohla utéct. A asi by i měla. Podle toho, co ji učila matka, tak nemělo cenu se se zlými vlky bavit. Zakřenila se, když ji nazval štěnětem. Sice štěnětem stále byla, ale mysl už měla docela vyspělou, poznamenanou nedávnými událostmi. Znala to, co by vlče jejího věku nemělo vůbec cítit. Svíjela se v psychické bolesti, trpěla. A ten tmavý vlk jí ukázal, že to dobré už nebude. Že možná opravdu byla naivní, když si to myslela. A začínala přicházet na to, že odpor je zbytečný. "Co můžu dělat? Povzdechla si a sklonila hlavu, vyjadřujíc, že je jí to všechno vlastně jedno. Byla to spíše řečnická otázka, naplněna smutkem a pocitem bezvýchodnosti. "Nihil je za rohem. Ten se o mě stará." Měl starat. Jak by ale mohl, když utíkám? "Měl byste odejít, než vás potrestají za moje ublížení," varovala ho stroze. Blafovala. Nečekala, že by smeččani přišli, natož aby bojovali. Ne, Nihil nebyl tím tipem smečky a ona to věděla. Na víc boje ale už neměla energii.

Led. Když ji voda pohltila, vzpomněla si, že Luna ovládala led. Chladný asi tak jako byla nyní chladná řeka. Pro její napjaté tělo to byl šok, ale okamžitě začala bojovat, aby se dostala na hladinu, což bylo se srstí nasáklou vodou krapet těžké. Pernatá křídla jako pádla použít nešla. Jen co se vynořila nad hladinou, lapavě se nadechla. Zahlédla onu osobu, která se blížila k řece, a poznala v ní vlče. Momentálně jí nezáleželo na tom, o koho šlo, věděla, že to není dobrý nápad, aby se vlče šlo koupat do řeky v kaňonu. Nejen, že byla v tuhle dobu roku už nebezpečně studená, ale o pár desítek metrů dál začínal být proud rychlejší. Ani ona sice nebyla kdovíjak stará nebo velká, ale ten rok už jí byl, plavat uměla. Že by to měla ráda, to už byla jiná.
Ne! Vyděsila se, když viděla, k čemu se hnědý chystal. Nedokázala to zařvat nahlas, jak byla v šoku a sotva popadala dech. Zabrala tlapami, co mohla, aby se k němu dostala dřív, než se hloupě rozhodne, ale bylo pozdě. Co měla dělat? Bude mít na svědomí smrt vlčete, které zrovna stálo na nesprávném místě? Nejspíš se v ní probudila ta starostlivost, kterou si podědila po matce... Nebo také touha vyvrátit fakt, že je prokletá a na tlapky se jí lepí smůla všude, kudy chodí. Jakmile vlče lokalizovala a byla k němu dost blízko, pokusila se Coreyho popadnout za zátylek a odtáhnout ho zpět na břeh. Když se konečně tlapami dotkla pevné země, popošla od břehu dál a únavou se svalila, celá roztřesená.

Modrý kožich, čupřinka, rohy a křídla. Co si mladá vlčice podědila po matce, to si teď nesla a nést měla až do smrti. V této době se vyhýbala všemu, co jí matku jen připomínalo. Území smečky, vlkům, radosti... Všemu, co dělala předtím s Lunou, která se nyní zmítala v hrobě. Její nebohé dceři zůstaly jen vzpomínky a trauma z bytí svědkem při její vraždě. Po takové době si však už uvědomovala, že se těch myšlenek nikdy nezbaví. Že vlastně čím dál jde, tím víc si uvědomuje, proč jde. Dnes to zkoušela naopak. Ležela na skále nad Propadlištěm, které si matně spojovala jako místo, kde se poprvé poučila o magiích.
Nechávala sebou volně proudit myšlenky, až se z nich stal pouze ruch v postranní její mysli. Prázdnota. Hleděla pod sebe do hloubi kaňonu. Takhle už to jednou zažila. Amiáš ji přesvědčil k tomu, aby práh mezi skálou a prázdnem nepřekročila. Co ji drželo zpátky teď? Nic. Amiáš se také ztratil. Otřela si z tváře slzy, protože si všimla malé siluety dole pod sebou, u řeky. Znám ho? Zvedla hlavu a postavila se. Mohla by za ním. Sice náladu na rozhovory neměla, ale potřebovala rozptýlení. Přistoupila k okraji, ale při pohledu dolů se jí zatočila hlava a rychle zase couvla. Možná... To nedokážu. Vždy si myslela, že je to jednodušší jen tak roztáhnout křídla a spustit se dolů. Ale ona? Bála se. Svým křídlům stále příliš nevěřila, uměla sotva základy. Co ztratím?
Roztáhla křídla a po mnoze překonávání vlastních zábran se vskutku přehoupla přes okraj. Srdce se jí rozbušilo, protože se nedokázala pořádně opřít do křídel a klást odpor vzduchu. Pohled dolů na přibližující zem jí způsoboval nevolnost. Notak! Konečně správně. Pocítila závrať, když se konečně sklouzla. Mávla křídly a plachtila, zem se však stále přibližovala rychle. Nestíhala si při tom prohlížet vlče, který se nacházel v kolizním kurzu. Aby utlumila svůj pád přistávací manévr a nezrakvila kromě sebe i neznámého, na poslední chvíli zatočila do řeky a na chvíli skončila pod hladinou, zvedajíc za sebou vlnu.

Šedá nezanevřela nad smutným vlčetem. A získala si tak nějaké ty sympatie od modré, která rozhodně netušila, že kdyby se střetla s jiným z onoho Kultu, už by byla mohla potkat smrt podobným způsobem, jako její matka. Tiše vlčici poděkovala, když souhlasila, a následovala ji. Doufala, že cesta k hranicím bude chvíli trvat. Měla spoustu otázek. Na rozdíl od doby dřívější však nezačala všechny chrlit naráz. Neměla náladu příliš mluvit. "Bellanna," vyřkla své jméno. Mohla si vymyslet přezdívku, ale nakonec - k čemu bylo vědět cizí jméno? Zatím v tom ještě neviděla výhod. "Jsem z Nihilské smečky. Dcera,-" už by se řádně představila, jen ze slušnosti, ale vzpomínky na Lunu byly stále otevřenou ránou. Místo dokončení věty si jen povzdechla. Musí přesměrovat řeč na jiné téma. "A kdo jsi ty?" Zeptala se na oplátku ona a vrhla po šedivce pohled. Bylo v něm něco smutného, mrtvého. Byla zahořklá emocemi, které poznávali většinou až vlci mnohem starší, než ona.