Príspevky užívateľa

Ačkoli se stále klepala strachy z toho, že by tohle setkání s nespoutaným živlem mohlo dopadnout špatně, začínala si rozpomínat, k čemu byla vychována. Že dospělí mají pravdu. Ale pak že tu jsou i zlí dospělí, kterým se nesmí věřit. Ten tmavý vlk byl dospělý, věděl, co dělá. A stejně se choval tak divně. Modrá vlčka věděla, že je to špatně, a i přes svůj žal - nebo právě díky němu - byla naštvaná, že k ní má nulový respekt. Možná byla malá, ale respekt napříč generacemi byl klíč k úspěchu, ne posměch. Když se opět vrhl směrem k ní, využila svých mladých pružných tlapek a uskočila stranou. Tentokrát už něco podobného čekala. Stejně se však nevyhla velkým tlapám a z tlamy se jí vydralo překvapené zakňučení, když jeho drápy zasáhly její rameno. To nesmí! Ucítila vůči tomu vlku nechuť. A jako vždy, co na srdci, to na jazyku. "Jste zlý, pane," řekla mu do očí, uši stažené, ale ocas nebojácně vodorovně s tělem.

Zahrávat si s nebezpečím pro ni teď nic neznamenalo. Tak nějak nic ji teď nenaplňovalo, cítila se prázdně a čím dál častěji se tázala, proč nevypadá jako ostatní vlci. Křídla, rohy, ofina, modrá barva... Bylo jí jedno, že se o ni teď už doma v Nihilu nejspíš bojí. Litovala z nich jen Amiáše, posledního člena rodiny, který jí zbyl. Zvedla hlavu a svýma smutnýma očima pohlédla do těch šedivčiných. Mluvila vážně. Co mi hrozí, když tu zůstanu? Možná by to i zkusila, ale nechtěla vlčici provokovat. K jejímu překvapení dostala místo výprasku, že se ještě nehnula z místa, radu. To bylo tak viditelné, že nemá kde dnes přenocovat? Byla za ta slova však ráda, protože okolí neznala. A překvapovalo ji, že místní zřejmě také ne. Nejspíš jedna z výstředností vlků z města. Čím déle tu stála, tím víc o nich chtěla vědět. Udělala pár kroků dozadu. "Nemužeš mě... Vyprovodit? Prosím." Souhlasila s tím, že půjde, ale vyřkla svou prosbu. Teď byla ta chvíle, kdy se jí její menší vzrůst může vyplatit. Cílila na mateřský pud, které samice k opuštěným vlčatům občas mívaly. Aspoň podle ideálů, podle kterých byla modrá slečna vychována.

Bellanna nebyla v takovém rozpoložení, aby snesla poslouchat hlas cizího samce. Mluvil o ní před ní a hlavně mluvil až příliš, aby to dokázala zpracovat. Narážky na její křídla, dva rohy i čupřinku jí dráždily, ale nevěděla, jak se bránit. Jednou bude vědět. Jednou. Dnes však zůstala mlčet, snažíc se udržet si od vlka bezpečnou vzdálenost, upírajíc na něj výrazné tyrkysové oči, jakoby zírala na ducha. Ovšem že si se svým tělem dělala starosti. Vůbec nevypadala jako ostatní vlci. Dokud však po boku měla Lunu, nepřipadalo jí to tak jiné. V Nihilu se na tělesný vzhled naštěstí nehledělo. Zjišťovala, že tady už ano. Nechtěla tomu vlkovi věřit ani slovo, což jen potvrzoval její zamračený výraz. Jestli jsi byl v Nihilu, už vím, proč tě vykopli. "Přestaň... Mluvit," procedila skrz zuby. Potřebovala chvíli na to to pobrat. A nějak mu sdělit, že si zrovna nepřála s ním mluvit. Náladu měla v bodě mrazu. Byla si jistá, že toho vlka ještě nikdy nepotkala, ale jeho pach byl z nějaké části povědomý. Kde to jen bylo? Kde ho cítila? Pak si to uvědomila. Jakoby tam opět stála, skrytá v bezpečí, s očima plnýma hrůzy, před očima její krásnou matku křičící a naříkající... Ne. Tam cítila podobný pach. Když se to stalo. V ten osudný den. Ne! Začala se třást, oči v hrůze. Jakmile se znovu přiblížil, aby zřejmě ověřil její pach, ohnala se po něm tesáky, křídla otevřená, snad aby vypadala větší. "Nepřibližuj se ke mně! Ať už... S tím máš společného... cokoli." Nyní už byla velmi rázná. Snad od strachu míšeného se vztekem jí od růžků na hlavě zajiskřilo jasným černo-bílým světlem. Na chvíli se jí zatočila hlava a před očima probleskly nespecifikovatelné obrazy, ale zase to odeznělo, když světlo od rohů pohaslo. "Ano, jsem z Nihilu. Dcera Orsona... A lady Luny. Hérit je můj bratr, a jestli jsi mu něco udělal... Přísahám, že odtud neodejdeš," zavrčela. Kde se ve vlčeti jejího věku brala taková slova? Zažívala takové emoce... Strach, vztek, prázdnotu, frustraci... Takové emoce, které ani neměla znát, proto. Poslední dny byly těžší a těžší. Byla citlivější, lehce dotknutelná. Snad instinktivně se od modrého ignisana ještě vzdálila. Na jediné možné místo, kam ještě mohla - na parapet vyskleného okna, ze kterého ještě před chvílí obdivovala krajinu. Jestli si uvědomovala, že krok za sebou má dvacetimetrovou výšku, to už bylo otazné.

Zírala dolů, pod sebe. Líbilo se jí tu - šumění vln, vítr čechrající srst, moře. Ano, ta velká modrá plocha ji fascinovala. Uměla být tak klidná, mírumilovná jako letní louka obsypaná květy... A v jiném místě sebou mlela, ustupovala se a pak zas útočila, tříštila se o ostré kameny u břehu. Jako bouře, které se není radno stavit do cesty. Mocné vlny rozhodně mohly být každému mláděti osudnými, stejně jako ta výška a neznámý povrch dna. Ta pravidelnost, se kterou vlny narážely do stěny útesu dávala Bellanně jistotu. Snad by i řekla, že je to dobrým rozptýlením. Už se chystala udělat krok dopředu, když zaslechla volání. Docela tiché, ale poznávala hlas svého bratra. Chvíli přemýšlela, jestli vůbec má náladu teď mluvit - nebo spíše nemluvit - s jediným členem rodiny, který jí ještě zbyl. Než si to ale stihla rozmyslet, starší bratr už stál vedle. Otřela si z očí slzy a pohlédla na něj. Ačkoli si nikdy příliš nerozuměli, stále jí na něm záleželo a bolel ji pohled do jeho nešťastných očí snad víc, než prázdné místo v jejím srdci. "Amiáši," šeptla jeho jméno a pomalu složila svá křídla, větší než kdy dřív. "Taky utíkáš. Že?" Pryč od míst, kde trávili čas společně s rodinou. Jinak si nebyla schopna jeho přítomnost zde odůvodnit. Dělala to samé, proto jí to přišlo na mysl. Otočila hlavu zpět k moři, hledíc daleko za něj. Byla tohle ta chvíle, kdy se měli začít bavit, jako by se nic nestalo? Nebo naopak - měla je smrt matky a zmizení zbytku rodiny sblížit? "Občas si říkám... Že všechno to bylo jen naoko. Svět není tak veselý, jak se zdál," řekla. Ani od svého bratra nečekala reakci. Sklonila hlavu, opět smutně hledíc do bílé pěny vln.

Kult? Zírala na šedou vlčici před sebou a analyzovala své možnosti. Neměla náladu se bavit, ale poslechnout ji a odejít odtud by znamenalo, že musí jít domů. To bylo na noční cestu už docela daleko. "Promiň," omluvila se tiše, hledíc na její packy. Jak má z toho vybruslit? Cizí vlčice byla starší a určitě silnější. Nasála vzduch do plic, aby zjistila, jestli se v okolí nachází ještě někdo další. Zaznamenala všudy přítomný těžký pach kovu, ale žádné čerstvé známky toho, že by tu nebyly samy. Udělala pár kroků dozadu. "Takže je to pravda... I ve městě sídlí smečka." Ne, že by těm příběhům nevěřila. Nikdo jí však doteď neřekl, jak se nazývají. Kult. Zajímavé jméno. Nejspíš byli hodně nebezpeční, když měli pověst po celém území Norestu. Bellanna však nikam nespěchala.

Modrá vlčice s křídly, rohy a čupřinkou se i dnes zatoulala daleko od Nihilské smečky. Čím déle od matčiny smrti to bylo, tím dále se na své celodenní procházky vydávala. A tentokrát dorazila až k městu, o kterém tolik slyšela. Pamatovala si slova svých rodičů: Do města nikdy nechoď! Žijí tam zlí vlci. Dnes ale ignorovala všech příkazů. Je až obdivuhodné, jak lhostejný ke svému životu dokáže vlk být, když trpí. Bellanna v poslední době možná už začala růst, sílit a její křídla se zvětšovala, neměla z toho však radost. Bylo tak těžké si užívat života, když vám všechno připomínalo tu nejmilejší osobu, která už tu s vámi nemohla být. Obrazy z té příšerné vraždy byly živé i teď. A ačkoli byla stále vlčetem, co by mělo vesele poskakovat kolem a sbírat kytičky... Její nitro náhle zchladlo, zasažené onou ranou osudu, svíjející se v melancholii. Ano, dnes jí bylo jedno, kam kráčí.
Nic jako lunapark ještě v životě neviděla. Nic jako město ještě neviděla. Z dálky vypadalo tak ošklivě, nezapadalo do krajiny... Ale zblízka byly ty nové tvary pěkné. Byla noc. Zůstávala vzhůru déle, než bylo zvykem. Snad tu už hledala místo na přespání, neuvědomujíc, že by to byl špatný nápad. Pokukovala za sebe. Musela přiznat, že tajemnější místo neviděla. A pak, když zaslechla skřípání a vrčení, zastavila se a zamrzla uprostřed kroku. Bylo to mířené na ni? "Nejsem nepřítel," odpověděla po chvíli, smysly v pozoru, připravená vykrýt případný útok. Nevěděla, co jiného by řekla na svou obranu. A rozhodně nechtěla skončit v něčích zubech. Znovu.

Xenn. Terror. Ta jména si bude pamatovat. Ne jen jako jména vlka, který na ni nebyl zrovna milý, ale i jako vlka, o kterém informuje Machiavelliho. Pokud ovšem vyvázne, samozřejmě. "To není pravda... Smečka se navzájem chrání a pomáhá si... Proto jsou silní spolu," pípla tiše. Říkal jí pravý opak, než co se učila. Ironií bylo, že tu teď stála sama. Chvílemi měla pocit, že Xenn musí být hluchý, když mluvil tak nahlas. "Náš panovník o tobě neuslyší rád," řekla celá naježená, když konečně měla příležitost vyklouznout z vlkova sevření. A že tak učinila rychle, s ocasem staženým mezi nohama. Co neměla na síle, to si vynahrazovala rychlostí a obratností. Zastavila se až v bezpečné vzdálenosti na dvě vlčí délky od Xenna.

Být na něčím jídelníčku si opravdu nepřála. Sice znala potravní řetězec, ale právě v tuto chvíli si nevybavovala, že by pro ni měl končit takhle. Nyní by potřebovala maminku, která ji ochraňovala i před tím nejmenším nebezpečím. Pravda však byla bolestná - máma dnes na pomoc nepřijde. Otevřela oči, aby spatřila tmavého vlka, vysmívajícího se jejímu strachu. Nepříjemný pohled, a tak je zase rychle zavřela. Zlý vlk. Tak by ho nazvala Luna, dělící svět na dobré a zlé bytosti. V tu chvíli si uvědomila, že ona musí hrát tu dobrou. Postavit se nebezpečí, i když se to zdálo být tak těžké. Nebo radši zůstat zpátky a doufat, že to útočníka brzy přejde? "Nech mě být!" Pobrala v sobě síly ke vzdoru a rozhodnutá otevřela oči. "Jsem... Jsem dcera Nihilské smečky a nejsem malá... Šmouho!" Dala mu přezdívku. Těžko říct, jestli jen z nutnosti označit ho jménem nebo to bylo myšlené jako nadávka. Hlas měla stále roztřesený, ale nechtěla hrát hluchou. Je východ z každé krabice , je řešení každé hádanky...

Spokojeně sledovala černého kapra s růžovými ploutvičkami, jak si pluje vzduchem. Ty bys tam určitě dokázal doplout, že? Nebo doletět? Víš, je zvláštní, že létáš. Nejsi jako jiné ryby... Stejně jako já nejsem jako ostatní vlci, pomyslela si a pohlédla na svá modrá křídla. Z myšlenek nad přátelstvím s létající rybou jí vyrušil ženský hlas volající její jméno. Poznala ho - a s jiskřičkami v očích se otočila směrem, odkud ho slyšela znít. Sasha! Velká bylinkářka! Hbitě se vyhoupla na nohy a rozběhla se té známé milé vlčici naproti. "Sasha!" Zvolala nadšeně. Její oblíbená vlčice z Nihilu, tedy hned po mamince, se na ni přišla podívat! Normálně by v běhu nebyla příliš rychlá kvůli svým malým štěněcím nožkám, dnes však už byly delší. Rozhodně bylo poznat, že jestli ještě vyroste, bude mít dlouhé rychlé nohy po tátovi. "Sasho podívej! Moje pírka mají nové barvičky," musela se pochlubit tím, že konečně roste. Kdy se totiž viděli naposledy? Tak včera? Minulý týden? Bellanna rozhodně členy smečky vídala často, když mohla, většinou ale příliš spěchala za dobrodružstvím, než aby se stavila a mluvila s nimi. Dnes ne, dnes měla tu zamyšlenější, soustředěnější náladu, kdy by byla schopná snad i poslouchat, co druzí říkají. A Sashu rozhodně, protože tu brala jako kamarádku.

Ještě jí nedocházelo, že Pan Kapr, kterého občas viděla létat ve svém okolí, není hmotný. Ostatní ho neviděli. Místo něho dneska však měla tu čest s vlkem z masa a kostí. Docela ji překvapil - jeho slova v ní vyvolaly jemný záškub. Otočila se a na chvíli ztratila slov. Prvně si ho potřebovala prohlédnout. Znala ho? Určitě! Akumuru, baron, jasně. "Dobrý den přeji," usmála se a zavrtěla ocasem na znak přátelství. Mnozí měli pozdravy za zbytečné, ona ale následovala způsoby, tak jak ji vychovala Luna. "Hledala jsem svého kamaráda! Ale on asi někam letěl, to nevadí. A vy někoho hledáte?" Optala se také, protože by rozhodně ráda pomohla. Znala tu snad každý roh, ale to on nejspíš také. Vždy ráda poznávala členy Nihilu. Byli milí a měli spoustu zajímavých příběhů. A o co líp - uměli spoustu věcí, které si také chtěla osvojit.

Byla dobře vychovaná, ale musela se velmi přemáhat, aby působila tak, jako vždycky. Otupené smysly z toho všeho dnešního žalu však způsobily, že nebyla příliš pozorná. Rozhodně nečekala útok, který příšel. Srdce skoro jakoby se jí zastavilo, když najednou narazila na zem a hleděla do bílých očí neznámého vlka. Připadala si oproti němu tak malá... Jako dřív. A zírat na cizí zuby jí jen připomnělo pohled na maminčinu vraždu. Najednou se velmi bála. "Ne! Neubližuj mi!" Vykřikla vyděšeně a stočila se do klubíčka, zakrývajíc si hlavu tlapkami, třesouc se všude po těle. Tohle byl asi ten nejrychlejší způsob, jak jí připomenout, co se stalo její mamince. A samozřejmě, že nechtěl skončit jako ona. Před pár týdny by se takovému útoku bránila, dnes neměla sílu vzdorovat.

Spokojeně baštila svůj malý úlovek. Večerní svačinka. Stejně příliš hlad neměla. Podívala se po okolí. Ticho. V dáli stromy, tráva, oči, tráva, moře... Oči? Vrátila se zrakem na místo, kde proti tmavnoucí obloze rozpoznávala nezřetelnou siluetu. Cizí vlk. Ještě ho tu neviděla. Cítila šanci - sice neměla náladu na rozhovory, ale za celý dnešek se s nikým nebavila. Příjemný večerní rozhovor uvítá každý, ne? Vydala se k němu klusem s křídly složenými na zádech. Čím byla blíž, tím divnější jí ta osoba přišla. "Dobrý den," pozdravila vlka. Má křídla! Jako já. Třeba by mě naučil létat lépe. Byla vychovaná k tomu, aby vlky neodsuzovala dle jejich vzhledu. Pan neznámý mohl být tmavý a tajemný, to ale přehlížela. Došla k němu a pokusila s o úsměv, ačkoli to přes její náladu šlo těžce. Jsem z Nihilu. Musím se chovat dobře, připomněla si. Byla menší než on, ale zas až tak malá už nebyla. Byl jí skoro rok - vytahovala se do své dospělé velikosti.

Paprsky Slunce ze zdály být s každým dnem chladnější. Chladné počasí... Stejně jako pocity dcery Luniny, zraněné a smutné. Ne, že by se někde zranila, ale trpěla. Její matka zemřela a ona byla ve špatnou dobu na špatném místě, aby těch jatek byla svědkem. Nemohla to dostat z hlavy, a tak se trápila. Vždy byla z rodiny ta malá a slabá, ale pár týdnů před tím incidentem konečně začala růst a sílit tak, jak měla. Dokonce i okusila let! Jenže to štěstí jí osud zase všechno vzal. Poslední dobou dělala vše, aby utekla od míst, kde s matkou trávila nejvíce času. Dnes přešla hory a dostala se až na louku. Vítr čechral její modrou srst a jen podporoval její melancholickou náladu. Snažila se zabavit - pobíhala po louce a hledala, co by udělala. Pak to našla - myš. Uloví ji! Tím si dokáže, že je stále ve formě. Přikrčila se a věnovala tomu veškeré své soustředění. Krok, ještě jeden... A výpad! A vskutku, brzy držela myš v zubech. Aspoň nějaký úspěch a radost si mohla dopřát.

Upírala své tyrkysové oči plné smutku někam do dálky, čekajíc na odpověď od svého imaginárního kamaráda. Ten se však ani dnes zřejmě nehodlal dostavit. Vždyť jí toho nikdy příliš neřekl. Povzdechla si, přemýšlejíc, jestli to přeci jen nezabalí a nepůjde něco dělat. Tohle sezení a naříkání byla nuda. Její bratr tady určitě není, cítila by tu aspoň jeho pach. Nějaký pach tu ale byl... A byl jí povědomý. Zrovna do řeči s cizími jí teď ale nebylo. Otočila se, že je na odchodu, když se jí do zorného pole dostal mladý vlk. Trhla sebou. Ne, že by se bála jiného modrého vlka. Nelíbil se jí tón, kterým promluvil. Zněl, jakoby se vysmíval, že nemůže najít svého bratra. A ten pach, kde ho jen... Najednou si připadala tak slabá. Byl starší a možná tu i byl doma, a ona? Připlazila se sem, protože se jí stýskalo. Otevřela tlamu, aby něco řekla, ale slova se jí zasekla v krku. Připlížil se, ona udělala krok zpátky, až se natiskla na stěnu. Stál mezi ní a východem, nemohla utéct. Co teď? Proč se vlastně tak bála? "St... Stůj tam, kde jsi!" Vyštěkla na něj třesoucím se hlasem. Strach, který pociťovala, zakrývala za vyceněnými tesáky. Poslouchala jeho slova a nelíbila se jí čím dál tím víc. Znal matku. Znal její milovanou mrtvou maminku. Teprve teď začínala rozumět spojitosti pachu a zježených chlupů na svých zádech. "Cos jim udělal? Co jsi udělal mamince? A kde je Hérit!?" Stále tomu zcela nerozuměla, ale její mladá představivost byla naneštěstí velmi vyvinutá, obohacená nepříjemnými zážitky. Když se nyní ptal na její rodinu, cílil do otevřené rány.

Bellanna se cítila špatně. Prožívala v sobě vnitřní souboj. V noci stěží spala v noře u smečky, aby nic nebylo znát, k ránu utekla z území Nihilu a trávila svůj čas zbytečným a nikam nevedoucím rozjímáním daleko od míst, která ještě před pár týdny křižovala s maminkou. K čemu jí bylo, že konečně začala růst a sílit, k čemu jí byla funkční křídla, nádherná a barevná, když se své milované mamince nemohla chlubit s každodenními úspěchy. Zůstalo po ní prázdné místo. A hlavně měla v hlavě takový chaos. Nerozuměla tomu, co viděla. Nechtěla tomu věřit. A ať se snažila ty obrazy ze své hlavy dostat jakýmkoli způsobem... Bylo to těžší a těžší pokaždé, když se o to pokusila znovu.
Dnes se vydala k útesům. Ležela s hlavou na tlapách, pozorovala vlny hluboko pod sebou a něco si mumlala. Její tichý monolog přebíjel šum vln narážejících do skal. A pak... Dostala skvělý nápad. Zvedla se, roztáhla křídla a přistoupila k okraji. Byla už připravená letět? Bez Luny? Nebo... Spadnout?