Príspevky užívateľa

V mladičké vlčici, která sotva uměla používat svá křídla, se po smrti osoby jí nejmilejší neměla dobře. Stále si vše přehrávala před očima a zlé pocity v ní rostly exponenciálně pokaždé, když si na nějaký z těch nechutných obrazů vzpomněla. Cítila se tak prázdně. Svět byl náhle chladný, melancholický a beze smyslu. Byl tichý. Pokusila se o tom mluvit se svým imaginárním kamarádem Panem kaprem, ale ani s tím teď nebylo příliš pořízení. Bolel ji pohled na domov, protože si vzpomínala, jak v něm kráčela s Lunou. Teď tam být nemohla. Nihil jí sice byl oporou a pomohl jí překonat první vlnu, nyní však přišla vlna emocí druhá. Tedy, přesněji řečeno - čas útěku od těch emocí. Křídlaté děvče naivně doufalo, že chvilková změna prostředí jí prospěje. A doufalo i v to, že by mohla najít ztraceného bratra.
Našla vskutku zajímavou stavbu - něco, co v životě neviděla. Chtěla to jít prozkoumat, ale zpátky jí táhl ten samý pocit, který ji dnes ráno přiměl utéct z území Nihilu. Pokusila se ho ignorovat. Tohle je místo, kde by se Hérit rozhodně zdržoval... Vkročila dovnitř a prohlédla si několik místností, než se zastavila v jedné, ze které byl oknem hezký výhled. Usadila se u něj a položila hlavu na trám. "Opravdu bych ráda našla Hérita. Tohle je mu podobný! Neviděl jsi ho tu? Možná se schovává a čeká, než budu dost vyděšená, aby na mě bafnul," řekla otráveným hlasem. Mluvila na Pana kapra, ale ani se neohlédla, aby zjistila, jestli někde kolem létá.

Modrá okřídlená a rohatá princeznička z Nihilu si to štrádovala loukou. Tedy ona nebyla tak docela princeznou Nihilu, ale pamatovala si, že maminka jí tak říkala, když byla menší. Přezdívka z dětství, nevinná a vcelku hodící se - vždyť celá zářila, na každého se usmála a ráda rozdávala okolí radost. Snad každý ji znal, ačkoli nemusela být všemi brána vážně. Byla přece malinká - až donedávna vzrůstem připomínala tak tříměsíční vlče, i když jí ve skutečnosti už táhlo na rok. Teď teprve začínala růst. A jak se jí to líbilo! Každým dnem sledovala, jak její končetiny sílí, růžky rostou a peří na křídlech přibývá. Měla z toho takovou radost, protože jí konečně svitla naděje - bude létat! Jako máma bude moct sledovat krajinu ze vzduchu, navštívit místa pro čtyřnožce nepřístupná a chutnat vítr z pater ještě vysoko nad vrcholky hor. Bude to nádherá! Celá zasněná se při poskakování loukou zatočila s očima v nebeské modři. Ovšem že snaha potom jít rovně byla naprosto beznadějná. Skončila na zemi, svíjejíc se smíchy. "Že je to krása, kamaráde?" Promluvila na svého přítele, Pana kapra, poletujícího ve vzduchu kousek vedle. "Jednou se proletíme spolu! Až táááámhle za moře." Z imaginárních kamarádů její mysl ještě nevyrostla. Zůstala ležet, dívajíc se do dálky. Byl odtud krásný výhled.

<< Slunečné louky

On si tu místo určitě najde rychle. Není pochyb. Opravdu se jí zamlouvalo, jak akčně to celé bral. Byla by pyšná, kdyby se vlk, který v Nihilu jako první tvář potkal právě ji, stal jednou velkým a silným rytířem. "Jo, klidně! Jestli bude k zastihnutí, ráda tě doprovodím," slíbila mu svou pomoc. Vlastně by ráda i sama bojovala. Nějaké málo znalostí už měla z rvaček s Héritem, ale to nebylo vše, co se hodlala naučit. Svět byl velký, to už věděla - a rozhodně ho chtěla objevit celý a všechno si osvojit, než by si to náhodou usmyslel někdo jiný. Lov, boj, bylinky, orientaci, všechno. I na Luckyho nabídku s hledáním sourozenců kývla.
"No, to je tak... Já létat nemůžu. Moje křídla jsou moc malá. Tak jsem se narodila," povzdychla si, ale při škrábání do kopce svůj rostoucí smutek nad tímto handicapem zvládla skrýt.
A pak se vyškrábali nahoru. Rozhodně měli, na co koukat. "A to jsi neviděl..." Při jeho slovech ohromení se zastavila a chvíli v dálce hledala určitý bod. "Ha, támhle, podívej!" Nahla se k němu natolik, že se o něj opřela, zatímco tlapkou ukazovala nějak do dálky na špičky hor. "Tam! Tam je Svatyně. Moje máma s tátou tam měli svatbou. Teď je tam socha rodinného přítele, kterého jsem nestihla poznat, když ještě žil. No a taky je tam výhled až do jiných smeček," zazubila se a zase se od něj oddálila, aby si vyslechla jeho reakci.

Protočila očima, když prohlásil, ať se nebojí. Jasně, říkej "neboj se", ale jestli budeš dělat blbosti, je to tvoje chyba. Takže se mám bát, pomyslela si s úsměvem. Chlapi byli zajímavá rasa. "Tak třeba rytíři. Ti umí bojovat. Zajdi třeba za lordem Sethem. Zelený vlk s křídy, toho poznáš," poradila mu. Vlastně i ona by měla jít, protože ji to zajímalo. Sice ji táhly spíše kytičky, protože to chtěla máma, ale boj byl také skvělé řemeslo. Zamyslela se nad jmény, která řekl. Až po chvíli se ozvala. "M, l... Ne, promiň, ti ve smečce nejsou." Ani jedno jméno, co znala, neodpovídalo tomu, co Lucky sháněl. Cítila se zato trochu provinile, že mu nepomohla, ale měla šanci mu to hned vynahradit. "To jo. Nudný je ale to, že to nemůžu znovu poznávat a za hranice mě rodiče nechtějí pustit. Už jsem prozkoumala každý metr, chápeš? Jsou místa, kde jsem nebyla, ale... Tam se bez křídel nedostanu," řekla smutně. Měla křídla, to jo, ale nikdy se jí ještě nepovedlo vzlétnout, protože křídla nějak ne a ne povyrůst, stejně jako ona. To bratři už byli dávno schopni všeho využít.
Debata mohla pokračovat na procházce. "Tak pojď!" Zavýskla vesele, poskočila si a rozběhla se směrem k horám. Zpomalila až ve chvíli, kdy to začalo být do kopce.

>> Hory Věčného sněhu

Tak možná to přece mohla být magie. Pamatovat si sny. Trapný. Trochu posmutněla, že nejspíše nebude mít něco tak úžasného, jako je metání blesků nebo dokázat věci zmrazit, ale chytila se té naděje, že na to opravdu jednou přijde. Až bude čas, jak říkali dospělý. "Hlavně se s tím sám neporaň. Jsou tu vlci, kteří ti to pomůžou ovládnout, když za nimi zajdeš," usmála se. Ne, že by mu nevěřila, ale sám tvrdil, že se mu to pořádně podařilo poprvé, a ona nechtěla, aby se temná představa, která se jí rodila v hlavě, stala skutečností. Zahnala tu myšlenku zavrtěním hlavy. "Určitě se ti to povede. Stačí sledovat místa, kde chodí hodně vlků - třeba vodu, noru smečky... A pak se musíš ukázat na nějakých společných akcích, tam jsou všichni," poradila mu, jak na hledání. "A jak se jmenujou tví sourozenci?" Naklonila hlavu na stranu. Co když je zná? Vždyť smečku poznala a také se už naučila, že některé věci jsou blíže, než se zdají. "Potkal jsi jeho Veličenstvo?" Zvědavě střihla ušima, jakoby mluvil o jejím oblíbeném herci. Žádný velký fanoušek Machiavelliho nebyla, to ne, pochopte, ale... Byl to panovník, měla k němu určitý obdiv. "Tak to máš dobrý, jsi tu čerstvě! Já se tu narodila, nudaaa." Zajásala, když slyšela, že do Nihilu patří. To bylo ještě lepší. Teď měla kamaráda podobného věku. "Nechceš se tu projít? Ukážu ti dobrá místa!"

Příběh spadlého stromu malé Bellanně ještě stále nikdo nepovídal. Tedy - už ne tak malé Bellanně. Stále mrňavá byla, to ano, ani její křidélka nevypadala, že někdy vzlétnou, ale mentálně už jí těch osm měsíců skoro i bylo. Docela. Možná. Území Nihilu objevovala velmi ráda a i zde to bylo krásné, hlavně teď v létě. Vyskočila - nebo lépe řečeno, vydrápala se - na kmen starého padlého stromu a pozorovala okolní přírodu, poslouchajíc ptáky, větřík hrající si s korunami stromů i zurčení potoka, který pramenil kousek odtud. Co asi zrovna dělali bratři? Aimee nejspíš někde ležel sám a stavěl obrázky z kamínků, nuda, ale Hérit se určitě bavil nějakým hrozným dobrodružstvím nebo bojem. A ona? Nudila se. Natáhla se na záda a dlouze vzdechla. Ve své pozici se ale přepočítala - neudržela na kmenu balanc a spadla dolů. "Jau," zabručela uraženě a kecla si na zadek. "Pane Kapr?" Rozhlédla se okolo, ale ani její imaginární kamarád tu teď nikde nebyl. Možná to tu měla ráda, ale nějakou akci by ocenila.

Společenská jeskyně smečky nebyla místem, kde by byla modrá dcerka Luny a Orsona příliš často. Sice věděla, že tu nejspíš vždycky najde někoho na povídání, což měla opravdu ráda, ale ona byla radši doma, když už měla někde sedět. Venku to byla větší zábava. Dnes ale ne. Byla totiž bouřka.
-> ♪ <-
Ne, že by se někdy bála deště, ale bouřky byly prostě strašidelný. A obzvláště tahle, silnější než ty, které kdy viděla. Ještě včera bylo vedro a dnes chčije. Čím si to zasloužila? Rychle spěchala do nory, která byla ještě kousek nahoru. Chčije a je to do kopce, aby toho nebylo málo. Když konečně přišla do sucha, stejně už byla celá mokrá a třásla se zimou. "Je tu někdo?" Řekla do tmy nešťastně. Všechno teď vypadalo mnohem temněji. Zůstala stát na místě a kapala z ní voda. Otřepala se a nespokojeně zakňučela, když nikde neviděla svého kamaráda, Pana Kapra. Asi už se šel schovat taky. Musela se uklidnit, ale chvění a stažená ouška ničím uklidnit nedokázala. jen do té doby, než se ozval další silný hrom. To nadskočila a samým vyděšením se rychle poroučela dál do hlubin nory s ocasem staženým mezi nohami.

"No. Jo. Asi. Pamatuješ si ty svoje sny?" Připadalo jí divné, že si pamatovala každý detail z některých svých snů, ale nevěděla, jestli to náhodou není normální. Vždyť takový sen stejně zažila jen jeden. Možná to ani není magie. Jen sen. Hloupej sen. To umí každý. Čím byla vlastně vjímečná? Když se zamyslela, tak ničím. Křídla, co nelétají, modrá barva, co je všude vidět, růžky, co nekouzlí a věčně překážející vlasy jí byly leda tak na přítěž. Čím víc si ale povídala s Luckym, tím víc měla pocit, že přece má něco, co může dát. Je zajímavá, to potřebovala slyšet, tím si hladila ego. Pozorně pozorovala jeho snažení a vyděšeně uskočila dozadu, když do země vskutku praštil výboj jasného světla. Chvíli se z toho vzpamatovávala. "Páni! Tak tohle je elektřina! Teda blesk. To je hustý!" Řekla totálně ohromeně a spěchala si prohlédnout spálenou trávu. "Jak jsi to udělal? A neublíží to někomu? Vypadalo to nebezpečně." Zpět ke zvědavému vlčeti, už zase sypala otázky. Byl to pro ni zcela unikátní zážitek, takže nebylo čemu se divit. Doufala, že jeho ovládání magie jí pomůže objevit tu svoji.
Ani pojem australský ovčák jí příliš neřekl, ale víc už se nezajímala. Jeho rodina byla jeho rodina a patrně za Luckym příliš nestála, když tu byl nyní sám. "Díky," kývla na jeho pochvalu. "Je to pěkný. Je škoda, že tu nejsi s rodiči. Ale... Tady v Nihilu by ti bylo dobře. Nebyl bys sám a všichni jsou tu milí a se vším ti pomůžou," nabádala ho, aby se přidal, netušíc, že už tak udělal. Byl tu ještě příliš krátce, než aby to poznala z jeho pachu.

Bellanna už byla v tom věku, kdy nejen objevovala, ale zajímala se i o historii a okolnosti. Uměla si spojit dvě a dvě, Nihil už si dobře zmapovala a ráda si poslechla každý příběh, který mohla. Stejně tak příběhy ráda vymýšlela. Tak třeba nedávno si vymyslela přítele na cesty, Pana Kapra. "Pojďte pane, tohle je velmi zajímavé místo!" Zavolala na něj, když se klusem blížila ke starému korábu. Slunce zapadalo a zanedlouho měla být tma. Sama by se do rozvrzané lodi bála, ale dnes to byla stezka odvahy. "Prý tu straší... Ale neboj se, to jsou jenom povídačky. Přečkáme tu noc a pan už máma nebude moct říkat, že nejsme dost velcí," zašeptala směrem k panu Kaprovi. Nevadilo jí, že příliš nemluvil. Viděla ho, spokojeně plul vzduchem hned za ní, a tak byla klidná. Že ho vidí jen ona si ještě pořádně neuvědomovala.
Nakročila na lávku, která na loď vedla a nejistě se zastavila. Možná by to přecejen měli otočit? Ne, to ne. "Haló?" Chvíli stála a poslouchala, jakoby jí měl někdo odpovědět.

To byla ještě malá. Dravý pták kroužil a radoval se, že bude mít dobrý oběd, zatímco nic netušící oběť se vesele tetelila v horském kvítí. Hezky vonělo a malé princezničce se v něm opravdu líbilo, protože hrozby si vůbec nebyla vědoma. "Kytí," pípla s úsměvem, ale tentokrát bodlák do tlamičky nevzala. Ne, jenom čuchat. Zatočila se dokola a sledovala jak se okolo zvedá pyl. A pak si lehla na záda a sledovala oblohu, kde se něco pohybovalo. A pak se to začalo přibližovat. Zvědavost u maličké byla silnější než nevivinutý pud sebezáchovy, a tak nebýt výkřiku velkého táty, nejspíš by ji nikdy nenapadlo, že to je nebezpečný. "AAA!" Leknutím nadskočila, když z hlasu tatínka pochopila, že to asi není dobrý. Dala se na útěk, ale nezkušené tlapičky se jí po pár cvalových krocích podlomily a skončila na zemi.

Nejspíše to bylo něco, co maminka nechtěla příliš říkat, a tak ze strany dcerky nastalo smutné ticho. Nechtěla, aby byla máma smutná a sama si to potřebovala v hlavě srovnat. Pochopila, že tento vlk je hrdina, že udělal něco velkého pro jejího bratříčka i pro rodinu a že mu toto čestné místo rozhodně patří. Ta magie ho proměnila v kámen. Lunina dcerka chvíli zírala do země, jakoby vzdávala svůj dík. Pak odběhla pryč a vrátila se se žlutou kytičkou, kterou před vlka z kamene položila. "To byl statečný vlk, že zachránil brášku," řekla tiše s kukadly stále upřenými na soše. "Chci být jako on!" Prohlásila a otočila se na maminku. Sice byla od hrdiny menší a měla navíc křídla, růžky a čupřinku, ale také měla fantazii a odhodlání. "A jak se jmenuje?"

Příjemné letní počasí bylo pro toto setkání skvělou kulisou. Ne, že by bylo nutné, ale kdyby třeba pršelo, Bell by nejspíš ani nevylezla z pelechu. Zasmála se na jeho gesto. Vskutku, klidně by se mohli i hravě prát, ale to ještě Bellanku nikdo příliš nenaučil. "No já vlastně ještě nevím. Možná to budou ty divné sny, co mívám, ale ještě tomu nějak nerozumím," řekla sklesle. Maminka uměla věci zmrazit, otec se ubránil a ona? Ani netušila, jak to má celé fungovat. Štvaly jí slova jako 'jednou na to přijdeš'. Neurčité termíny ji štvaly. Trpělivosti příliš neměla. "Elektřina? Ukáž!" Jelikož nevěděla, o čem to vlastně Lucky mluví, byla zvědavá, jestli to opravdu funguje. A jak to funguje. Poslouchala jeho příběh a mezitím se posadila do suché trávy. Dokonce i maliník už nebyl tak zajímavý, když měla společnost. "To jsi statečný," řekla s obdivem k historii jeho šrámu. "Pes?" Nikdy psa neviděla a nepoznala by, že není zcela jejího druhu. Co na tom ale sešlo - vždyť ona byla modrá, měla křídla a parůžky. "To mě mrzí," sklopila ouška. Nedokázala si představit, jaké by to bylo žít bez rodiny za zády. "Ale určitě je zase někdy najdeš. Tudy prochází hodně vlků. Nedávno tu bylo dokonce velké setkání! Tam, za horami," máchla tlapkou za vrcholky hor, co měla za sebou. Bál už byl pryč, ale ona si stále vybavovala ta kvanta vlků. "To je znak mé rodiny. Mušle. Nosí ji moji rodiče, sourozenci nebo třeba naši dobří přátelé. Mám ji od maminky," pochlubila se se svým klenotem. "Ty máš toto taky z tvého domova?"

Ačkoli o sobě už smýšlela jako o dospělé dámě, ještě dospělá zdaleka nebyla. Hlavou se jí honilo spoustu špatných a špatnějších nápadů, jak strávit letní čas. A když teď nebyla sama, ale měla společnost, měla těch nápadů ještě víc. Všechno je ve dvou zábavnější. Lehce stydlivě sklopila zrak, když jí pochválil jméno, záhy se však musela zasmát, že se jejího vtipu o vzhledu chytil. "No samozřejmě. A i koušu, když chci," s těmi slovy se rychle přikrčila a zavrčela, aby to uvedla na správnou vlnu, ale hned se zase narovnala, hravě zavrtěla ocasem a zasmála se. "Ty jsou po mamince. Teda ten jeden. Slouží k používání magie, prý," odpověděla mu na jeho otázku. Příliš toho o svojí moci zatím nevěděla, ačkoli již měla pár divných vizí. Líbilo se jí však, že se může někomu se svou teorií svěřit. Že se o to vůbec někdo zajímá. A že ji neodsuzuje kvůli vzhledu. Svým způsobem si toho vlka rychle oblíbila. Zahihňala se, když jí polichotil, ale opravdu nevěděla, co na to odpovědět. Rozhodla se také zeptat na jeho osobu. "Od čeho máš ten šrám?" Zeptala se starostlivě.

Maliny. Ty měla nejraději. Byla velmi šťastná, že je našla a hned si jejich polohu značila do pomyslné mapy mňamin na území smečky, kterou si v hlavě vytvořila. Jedla asi tak dvanáctou, když za svými zády uslyšela kroky. Byly hlasité, to znamenalo přítele. Nebo velmi troufalého nepřítele. Se zvědavým výrazem si příchozího prohlédla. Byl větší, ale určitě ne o tolik starší. Střihla ušima na stranu a postavila se čelem k němu, jak ji učila maminka. Slušnost, přece. "Dobrý den," pozdravila ho a naklonila hlavu na stranu. Byl patrně ve velmi dobré náladě. Potřebovala potkat někoho v dobré náladě. Matka se vždycky moc strachovala, když jí říkala nějaký dobrý zážitek a otec byl příliš vážný. Možná narazila na někoho na stejné vlně. "Lucky. Já jsem Bellanna. A nepleť si mě s děckem, už nejsem mrně, dokonce i slyším a mluvím," řekla mimochodem, protože měla pocit, že se s ní opět zachází jako s dítětem, kterým sice stále nepochybně byla, ale všem se snažila dokázat, že ne. Nezapomněla mu přátelské vrtění ocasem a úsměv oplatit.

Modrá princeznička už nebyla takové mimino, aby musela všude chodit s maminkou. Ba naopak, celé území smečky už objevovala sama, učila se a potkávala nové tváře na vlastní pěst, bez rodiny za zadkem. Její sourozenci si dělali, co chtěli, tak proč by ona ne? Tak třeba i zrovna teď pobíhala po jedné z malebných luk území a snažila se najít něco k snědku. Pořádně ještě lovit neuměla, ale učila se to. Zato hledat rostliny, které jde pořádně zužitkovat, to jí šlo víc a i ji to víc bavilo. Bylo to zajímavé, učit se, jak se co jmenuje a jak se to používá. Odvádělo to její pozornost od faktu, že už si uvědomovala, jak odlišná je od ostatních. Neměla jen modrou barvu, ale i růžky a čupřinu. Nemluvě o křídlech, která ne a ne vzletět - byla příliš maličká. A možná už měla přes půlrok a inteligenci už nějakou získala, ale vzrůstem se stále pohybovala někde na hraně čtyřměsíčního štěnete. Mrňka, řekli by. Ona sI názorů ostatních ale ještě tolik nevšímala. Dokázala se odreagovat. Maliny! V očích jí zajiskřilo a rozběhla se k blízkému keři s červenými plody.