Príspevky užívateľa

Mladá dcerka modré maminky a hnědého táy byla velmi natěšená, že se na ples podívá. Vždyť to byla tak velká událost! A ona teprve objevovala, co to znamená být členem smečky - proto bylo smečkové setkání to nejlepší, co by se jí ve výchově mohlo hodit. A nebo taky ne. Kdoví, se uvidí. Bellanna sem přišla po boku své maminky hezky nastrojená, a když to bylo možné, ohlásila jí to a šla se projít mezi účastníky plesu. Bylo tu tolik nových tváří! Pan Kapr dnes mohl zůstat doma, protože ona nepochybovala, že by si tu našla nějakého kamaráda. Zvědavě kulila oči na všechny ty vlky různých tvarů, barev i velikosti a procházela mezi nimi. Nejvíc ji zaujali tancující jedinci, a to tak, že se je sama pokusila napodobit. Zatočila se jí z toho ale hlava a nechtěně narazila do staršího, většího vlka. "Promiňte!" Udělala krok zpět a podívala se na něj, aby si ho prohlédla. Byl starší jak ona, ale určitě ne dospělý. A byl z cizí smečky, nepochybně. Docela ji svým vzhledem zaujal. "Nechtěla jsem do tebe vrazit," doplnila se, když se po chvilkovém odmlčení přistihla, že na něj moc zírá.

Už byla docela daleko od nory, ale vůbec jí to nevadilo. Ba naopak, chtěla pokračovat dál. Cítila se tak dospěle, když rodiče nebyli nablízku a ona si mohla dělat, co chtěla. Taky dělala - a procházku si udělala dlouhou, dokonce až za hranice smečky, která ji před nebezpečím chránila. Tady už neměla žádnou jistotu ani místo, kde by se skryla. Pravé dobrodružství! Vesele poskakovala v dlouhé místy vedrem zežloutlé trávě a hrála si, že stopuje myš. Zajímavější než imaginární myš ale byl barevný motýl, co proletěl kolem. A to by nebyla ona, aby vesele nevýskla "no počkej, já tě dostanu!" Rozběhla se za ním pomáhajíc si svými malinkými křidýlky. Vyskočila, aby ho snědla, ale neuspěla a spadla na tlamu. Jak zvedla hlavu, lekla se a s hlasitým "jeee" ucouvla. Dívala se totiž přímo na flekatého vlka, který tu ještě před chvílí nestál. Chvíli na něj kulila oči, nevědíc, co říct. Pak se vzpamatovala a vzpomněla si, co jí učila maminka. "Promiň. Dobrý den, velký vlku!" Zavrtěla ocasem, aby napravila svou chybu. Motýl už byl dávno v tahu, ale ten už byl mimo její zájem. Seznámit se s dalším dospělým bylo větší dobrodružství. Třeba bude zajímavý!

Později jí došlo, že ten vlk je mrtvý a už se nepohne. Tak jako zvířata, když je jedli nebo jako ti, kteří měli své hrobní kameny ozdobené kytičkami, aby na ně druzí nezapomněli. Tento velikán ale zůstal ve své podobě a stále vypadal, že na ně shlíží. Škoda, že ho také nepoznala. To, co její maminka říkala, znělo vážně. Neznala ten příběh. Sklopila uši, když zmínila bratříčka. Jestli ten vlk pomohl bratříčkovi, musel to být velký hrdina. Každý, kdo stál při jejich rodině, byl hrdina. Ty měla ráda. Mohla je totiž obdivovat a zkoumat je, učit se od nich. Zároveň ale cítila lítost, že s tímhle hrdinou už si povídat nemůže. "A jak ho zachránil?" Zeptala se trošku váhavě se smutkem v hlase, ale její pohled do matčiným očí říkal všechno - chce to slyšet. Musela přece vědět, co se v rodině a ve smečce děje, i když tomu ještě úplně nerozuměla.

Slyšela kroky už předem, ale když se ozval maminčin hlas, stejně se polekaně podívala za sebe. Zavrtěla ocáskem, že jí někdo objasní záhadu nehybného vlka, o což se Luna jako správná matka také začala snažit. "Co to znamená? Proč se nehýbe a nemluví?" Jakmile maminka olízla její malou hlavičku a ona jí naoplátku věnovala široký úsměv, začala se ptát. Sice věděla, že myši se zabíjejí, aby se jedlo, ale ty ležely na zemi jako hadrové panenky. Tento vlk stál. Nechápala to. Byla to další z těch "magií"? Možná spí. Ale proč u toho vypadá tak vzhůru? Zvědavě ho obešla, ale žádná reakce. A když olízla jeho tlapu ve snaze ho na svou přítomnost upozornit, byl studený. Jako kámen. Pochopila, že se asi nepohne. Byl to vůbec vlk? "Kdo je to?" Zamrkala a svá velká kukadla upřela na maminku. Nevěděla, že se za vlčí sochou skrývá docela smutný příběh, ale bylo to pro ni setkání velmi fascinující. Vlk, co už nechodí, ale přesto stojí.

To malé stvoření ještě nemělo pro slova pochopení, ale čím víc toho slyšelo, tím větší to dávalo smysl. Nejspíše to pro její maminku bylo ještě spoustu hodin, dnů a týdnů napětí a čirého strachu, když se vlče vrhalo přímo na věci, které mu mohly uškodit, ale určitě i matka viděla, že se to malá princezna všechno hezky pomalu učí. Nakonec, ani u té řeky se tehdy neutopila a vypadalo to, že pochopila, že "led" se rovná zamrzlé vodě a že z lesklého hada, nebo-li z řeky, má pít opatrně, protože by se mamince nelíbilo, kdyby zase někam spadla nebo začala naříkat. Taky jí tak nějak začalo docházet, že slovo "magie" souvisí se světýlkem na maminčině modré hlavě. Ze všeho nejvíc si zapamatovala, že maminčině slovu nemá cenu odporovat, a to si odnesla.

Mladá dáma už byla na světě nějaký ten měsíc a náležitě si své mládí užívala. Jen co mohla, utíkala prozkoumat vršky hor. Už věděla, že se nesmí po kamenech příliš rychle, musí dívat se pod nohy a taky hlídat, aby nad ní nekroužil nějaký velký pták. Vesele vykračovala do kopce. Stále byla malinká, bratři ji dávno přerostli. Poslední dobou se nad svým tělem hodně zamýšlela, jak postupně začala chápat, že se od ostatních vlků liší. Jediný, komu byla podobná, byli její rodiče. Mamince byla podobná. Ale proč neměla křídla jako ona? Nedokázala létat, ještě ne. Rostla pomalu a pomalu jí šla i cesta na kopec, když měla tak krátké nožičky.
A pak tam byla - a žasla. Tak krásný tu byl výhled na svět! Viděla dál, než dřív. Slunce zrovna prosvítilo mraky a velká pláň za horami chráněným územím Nihilu jí málem sebrala dech. Hrozně si teď přála se na to dívat z maminčina hřbetu a sledovat, jak tráva ubíhá pod nimi. Vzpomněla si, co maminka vždycky dělala předtím, než vzlétla. Podívala se ze srázu a pak na svůj hřbet. Roztáhla svá křidélka a chvíli pozorovala svá malá křidélka. To nedokážu. Zase je složila na záda a vydala se jinam s hlavou u země. A málem nadskočila, když na ni padl stín a zjistila, že před ní stojí vlk. "Dobrý den, velký vlku!" Opravila své překvapení rychle, ale odpověď nedostala. Vlk se nehýbal. Jen tam stál. Jako kámen. Nechápavě nahla hlavu na stranu.

Roh se znovu nerozsvítil, ale maminka se dala do slov. To jí ke spokojenosti stačilo, slyšet její hlas. A co sešlo na tom, že to nechápala. Slyšet vlky mluvit bylo to nejlepší, co mohla ve vývoji dostat. "Gie?" Zopakovala nechápavě. Ne. Dokud to sama neokusí, asi to nepochopí. "Mlzá oda!" Zmrzlá voda. Voda byla ale řeka! Tak co bylo toto? Zmrzlá voda muselo být něco jako voda. "Mlzlá oda?" Řekla znovu zamyšleně. Místo spojitosti s ledem opodál si však vybavila pouze tu řeku. Tam taky znovu namířila svá očka. Třeba by to taky dokázala proměnit ve zmrzlou vodu. Stačilo by světýlko. Kde má to světýlko ale vzít? A už zase nevěděla a čím víc nad tím tiše přemýšlela, tím větší nesmysl jí to v hlavě působilo. To už jí bylo až nepříjemné. Ona nemá přemýšlet, ona má konat, je přeci dobrá bojovnice! Náhle sebrala své síly a vyskočila mamince z náruče, aby se zase dostala k břehu řeky. Tentokrát u břehu zpomalila, aby se otočila na maminku. Minule to dělala špatně, teďka třeba dostane novou lekci. "To? Mlzlá vóda?" Tentokrát byla připravená se dát na útěk a sledovala každý pohyb, kdyby ji máma chtěla od lesklého hada zase odnést. Jen co by jí její krátké nezkušené tlapičky stačily by utíkala.

Každý byl jednou malý. A i když si to nemusel pamatovat nebo to potlačil, tu dětinskou hravost měl v sobě celý život. Bellanna si stěžovat přestala, když maminka její pozornost odvedla jinam. Tohle bylo zajímavé, tohle chtěla vidět! Nejdříve zmateně vykulila oči, co to v té trávě vyrostlo. Byla to další tráva? A jak se to tam objevilo? To máma? "Čo tooo!" A taky požadovala vysvětlení. Podívala se na svoji maminku a všimla si, že ten divný roh ve světlém háru na její hlavě zářil. Světýlko! To bylo ještě zajímavější, než ta zarostlá tráva tam někde opodál, kterou si stejně nebude moct jít očuchat a ochutnat, dokud jí to tedy nebude dovoleno. Malá bojovnice se opřela o maminku předními tlapkami a zvědavě sledovala, jestli to začne zářit znovu. "Maaa akoo?" Tolik otázek a žádná odpověď! Kdyby byly její myšlenky hlasité, asi by na ně jeden ani nestíhal odpovídat. Magie byla něčím, co teď ani ještě pochopit nemohla. Nemělo to logiku, nemělo to nohy a ani to nebylo jedlé a hmotné, tudíž neměla, jak to zatím pochopit. Svým očím ale věřila a věděla, že je to skutečné.

"Ňeee," vřískla. Jasně, že se mohla napít i z mlíčka. To už ale udělala, mlíčko už znala, to už byla nuda. Chtěla ochutnat vodu. Byla chladná a v nose štípala, ale pevně věřila, že v ní je i něco dobrého. Jinak by do ní matka taky nestrkala čumák, ne? Nedělala by před ní něco, co nechce, aby dělala ona. Vždyť máma byla dokonalá, všechno dělala správně. Vlastně... By i ona, její dcera, měla být jako ona. Měly stejnou krev, stejnou barvu a stejné předpoklady. Byly rodina. Ať už z respektu z mamince nebo z únavy se snažit přeprat její ochranářský pud, princezna to vzdala. Zatvářila se krapet uraženě, ale tomu přes její velké oči bylo těžké uvěřit. Samozřejmě si postěžovala, že zase leží zpátky u struků. Ani sourozencům teď nemohla kousat do uší, tak co čím by se zabavila? "Ším!" Prosím. Měla všechnu pozornost světa a stejně se netvářila spokojeně. "Pruuvat to maaa," zabořila hlavu do modré srsti a zakňučela. Nudila se. Nudit se byla nuda. Spát se jí nechtělo, jíst už taky nechtěla, jen si přála se rozběhnout a něco dělat. "Ším!"

Hemživé nožičky. Furt by někam běhaly. Ještě, že jim v tom bylo zabráněno. Nebo to bylo špatně? Potřebovala objevovat, potřebovala to všechno zažít na vlastní kůži. "Ňeeee," protestovala proti zadržení. Musí se dostat z vězení. Vždyť jde udělat dobrou věc! Sice ještě nevěděla jakou, natolik dopředu přemýšlet neuměla, ale věděla, že to udělat musí. Byl to instinkt. Vyschlo jí v krku a chtěla se napít jako máma před chvílí. Nebo taky byla rošťanda a prostě něco chtěla. Tak jako tak, nebyl její záměr maminku trápit. "Čkej," fňukla frustrovaně. Přece ji musí někdy pustit. Pravé zoubky jí ještě růst nezačaly, ale když ji maminka k vodě ne a ne pustit, začala jí na odpor žužlat tlapu. Bellanna si to představovala jako lítý souboj, dokonce roztáhla svá malinká křídlka, aby vypadala větší. "Maaa bouček piit," přestala sebou šít a vysíleně zůstala ležet. Tedy, to byl jen trik. Pokud bude propuštěna, jasně, že se hned zase vrhne k vodě. Kvůli tomu tady byli, ne?

I přes svou snahu napodobit matku jak nejlépe jí to její hlavička dovolovala se opět ozval ten tón, který chtěla z maminčina hlasu vymýtit. Zřejmě se nepovedlo. A ještě k tomu jí zamrzl mozek, když tu hlavu do vody namočila. Tak přece jen ta voda byl zákeřný had. Možná začínala přicházet na to, co to opatrně znamená. Asi, že do toho nemá strkat ten čumák. Ale vždyť maminka do toho taky čumák strčila! Zmateně zakroutila hlavou. Tolik inteligence jako starší sourozenci zřejmě nepobrala. Zatím. A ani křidélka stále ne a ne povyrůst, i když o ta zatím nešlo. Už už se znovu nepoučitelně drala k vodě, aby to zkusila znovu, ale protisíla gravitaci ji odnesla do teplé náruče. Do bezpečné náruče. Chvíli protestovala, chtěla zpátky k té zajímavé řece, ale rychle se unavila. Uvítala objetí a zastávku na svačinu. Kdyby byla kočka, asi by vrněla. Tady se cítila klidně a v bezpečí. Tady mohla zavřít oči a nic by jí neuniklo. A taky to na chvíli udělala, aby si vychutnala mateřskou péči. Pár minut odpočinku a ticha, to musí být příjemné i pro opatrovatele. Pak se malé ale náhle vrátila touha svou chybu napravit. "Maaa, oduu!" Vznesla námitku a už se znovu drala z náruče k vodě.

Tenhle tón slyšela Bell často. Maminka ho svým medovým hláskem používala pokaždé, když se někam rozutekli nebo měli namířeno k nějakému dobrodružství, které - bohužel - občas končilo neúspěchem. Stach byl na místě, když vlčata ani netušila, do čeho strkají čumák. Chudák matka, že se o ně musí starat. Bohužel, podle zákonů přírody to tak ale být mělo. S potomky přichází starosti, výchova a probdělé noci. Věděla to i Luna? Nejspíše už ano. Potomek, se kterým teď byla, její starostlivý tón zachytil. Děti prý vycítí, co si druzí myslí. Aspoň emoce. Nechápala je, ale cítila to. A byl to instinkt nebo geny, kdo ji přinutil se na chvíli zastavit, zírat na maminku a tázat se, proč ten zvuk vyluzuje. "Padout?" Natočila hlavu na stranu. Pak se podívala na vodu a zpět na maminku. "Pie!" Pije. Tak dobře. Pozorně sledovala, co maminka udělala a postavila se k vodě podobně, jako ona. Hezky čelem. I krk sklonila. "Šrrrk!" To je lehký. Předními tlapičkami se postavila do vody. Byla ještě příliš malinká, než aby tam svým malým krčkem dosáhla z břehu. Studilo to, ale pochopila, že je to tak dobře. No a tak do vody prostě ponořila skoro celou hlavu, čehož samozřejmě hned litovala. Voda v nose. Fuj. Postěžovala si, vyplázla jazyk a spadla dozadu na zadek. Tudí! Takhle asi ne. Znovu upřela očička na maminku. Musí tam strkat ten nos?

Aby malé vlče pochopilo věčnou starost rodičů, to se u modré princezny ještě nekonalo. I to na ni čekalo v budoucnosti, teď se soustředila na zábavu. Všechno to potřebovala prozkoumat a přijít na to, jak to funguje. Přirozeně. Teď měla období, kdy si toho její tělo zapamatuje nejvíc - teď se musí učit, co má a co nemá, co bolí a čemu se radši vyhnout. Samozřejmě věděla, že maminka je celý svět a že má být s ní, a tak se ani nikam nevzdalovala. Prozkoumávat se dalo i s matkou za zády, přece - navíc, máma bude zase mluvit a ona se něco dozví. S hlasitým "vííí" a úsměvem na tváři sjela po Luniném křídle na zem. Chvíli tam tak ležela a koukala okolo. Tahle tvrdá země už nebyla měkká jako srst její maminky. "Žieka!" Čím více času stráví ležením, tím méně bude mít času na hry. Vyskočila na své vratké tlapky a podívala se na maminku, jestli může blíž. Co když má řeka trny? Nebo kouše? Dlouho ale na povolení nečekala, proklouzla mamince mezi nohama a šup k řece, která v tomto místě příjemně rychle tekla a ani nebyla nebezpečná. To až dál, tam byly pořádné peřeje. "Delá to šššš!" Sdělila svůj poznatek a napodobila zvuk tekoucí vody. "A tudí!" Na to přišla, když do vody ponořila tlapky. Ledová horská voda. Zato byla určitě dobrá. Modřinka se tázavě podívala na maminku. Ta jí určitě prozradí, co tohle všechno má znamenat a co se s tím dělá. Vodu znala - ale takhle velkou vodní plochu ještě nepotkala. Byla lesklá a studená! To smrdí po něčem větším.

Vlče v horách. Kdo by to řekl. To byla malá Bellanna, droboučká, nedorostlá, ale přesto dobrodružné mysli. Statečně se drápala o každý kámen výš od jejich rodinného brlohu, ale příliš vysoko to nedotáhla. Její malé tlapičky dál už nemohly. Ale i tady toho bylo spoustu zajímavého. Ten výhled. Měla pocit, že vidí na celý svět! A to jí ještě ve výhledu na celý Norest bránily protější hory. Zatočila se kolem své osy a sledovala, jak se všechny ty barvy prolínají, splývají a potom se zase rozdělují, když se točit přestane. Až se jí z toho zamotaly i nohy a spadla do trávy. Chvíli se tam jen tak válela a hlasitě se smála. Dívala se na nebe, ukazovala si na něj tlapkami a představovala si, jak skáče po obláčcích, které se tam honily. Byla to nádhera! Měla štěstí, že vyrůstala v tak krásné krajině. Bohužel díky tomu zapomínala na své bezpečí. Sice už věděla, že do pícháků se nekouše, protože to bolí, ale takovéých divokých zvířat by si ani nevšimla. Skalní pták, tak dvakrát větší jak ona, si na maličkou princezničku brousil zobák. Kroužil nad ní a čekal, kdy přijde správná chvíle. Nevědíc o této hrozbě modrá hodlala nadále pokračovat s průzkumem. Zpozorněla. Tkaa! Zřela kytku. Krásnou. Zabodla na ni svá velká kukadla a neohrabaně se k ní vydala, aby si očichala její krásný květ. Ty barevné měla nejraději.