Príspevky užívateľa

Dva rohy, pár ryšavých vlasů a maličká křidélka. Někdo by řekl, že to už je na vka moc. Malá Bellanna se sama sebou však ještě příliš nezaobírala - ne, řeči o kráse a ohavnosti přijdou později, až si uvědomí rozdíl mezi sebou a ostatními. Až si sama sebe začne uvědomovat víc. Teď se soustředila na to, na co by kulilo oči každé vlče - na svět okolo. Zůstala pohodlně ležet v maminčině měkké srsti, která ji jako chlupatá deka příjemně hřála, a sledovala, jak kolem ubíhá svět. Byla ohromená vším tím okolo, ale nejraději se dívala přes hlavu maminky. Připadala si tak, že to ona je ta velká. "Sem vyyyš!" Pískala radostně. "Buu!" Natáhla tlapku směrem ke skalám, které se tyčily výš a výš. Taková výška! A takhle vlastně komentovala každou věc, kterou potkaly.
Dokud se nedostaly k tomu zurčícímu hadovi, který stále přibližoval. Ten lesk si stáhl veškerou její pozornost a to tak, že pár minut před zastávkou už jen netrpělivě vyhlížela, kdy tam budou. "Maaa coee?" Natáhla svou malinkou tlapku přes maminčino rameno a ukázala na vodu. A pak se zastavilo - a Bellanna nepřemýšlela nad ničím jiným, než to ochutnat, namočit do toho čumák nebo se s tím poprat. Postavila se na všechny čtyři a chtěla z modrého kožíšku maminky dolů. Jak? Hezky po hlavě, přes ty velké měkké plachty, co se podél hřbetu maminky tyčily.

Tak velký ten svět byl. Sotva co otevřela oči, žasla nad každým jeho stéblem, hranou i barvou. A tak moc to všechno chtěla prozkoumat, ale chodit po vlastních nohou bylo prostě těžké. Sotva se postavila a posunula tlapku vpřed, neudržela rovnováhu. Nejdřív ji to bavilo prostě jen tak ležet, protože ji to nenamáhalo. Protože se ale rodina vydala na procházku, musela také, žejo. Velmi ji děsila představa, že by tam zůstala sama. Ne, musela jít s rodinou - ta jí přeci byla nejbližší - a tak se začala snažit. Nejdříve se furt jako klíště držela u maminčiny zadní nohy, jakoby to byl sloup, o který se může opřít.
Větším stínem na cestě k nebi byl však stále tatínek. Jakmile získala v chůzi větší jistotu, nacpala se mezi tatínka a maminku, aby se jim s tímhle úspěchem pochlubila. Otočila hlavu za nimi nahoru a usmívajíc se od ucha k uchu jim s kvílením dala najevo svoji přítomnost. "Libi tiški!" Odpověděla mamince. Vůbec nevěděla, co ta slova měla znamenají nebo měla znamenat, ale ten zvuk, co vyluzovali její rodiče z tlamiček se jí prostě líbil. Nebylo nad konejšívé hlasy rodičů. Med pro duši. Roztáhla svá maličká křidélka, jakoby chtěla být vysoká, jako oni. Ty dva opeřené pahýly na svých zádech ale stále nechápala, rovnováhu neudržela a spadla na bok, přímo do kytek. "Pšííí!" Nevýhoda louky byla, že toho touhle dobou spoustu kvetlo. A ona se hravě zakousla do první věci, kterou viděla - přímo do pichlavého bodláku.

Svět. Krutý chladný svět. Uvnitř bylo lépe. Poslední vlče Luny a Orsona se na svět narodilo neochotně. Chvíli se z té náhlé změny nespokojeně svíjelo a plakalo, dokud ho objala teplá náruč matky. Čím déle maličká venku byla, tím více se s tím smiřovala. Už měla dost prostoru kolem sebe a dokázala se poprvé nadechnout. Paprsky zapadajícího Slunce jí ohřály téměř holá záda a to ji donutilo ke klidu. I třást se přestala. Navzdory své drobné velikosti se i s válečným pokřikem - úpěnlivým kňučením - velmi hravě pustila do boje o mléko. Snad se s takovou vervou povede i její život, který nyní započal. Sice se nyní se sourozenci neprala o to, kdo půjde první, ale to znovu přijde. Čekal je boj o jiné věci. O pozornost. O vedoucí pozici. Jídlo. Uznání. Kamarády. A celé to začalo tady na pláži ve zlatavých paprscích zapadajícího Slunce.
Drobné tělíčko dcery pyšných rodičů se poprvé nasytilo a když se Měsíc vyhoupl na oblohu a přímořský vzduch se ochladil, jen se pevně přitisklo do okolních kožichů. Nepřítomně ještě zakňučelo obklopené těly své rodiny - a spokojeně usnulo.