Príspevky užívateľa

Ne, že by jí ten nekompletní infodump dal nějakého klidu. "Vybavuju si věci, které bych neměla vědět. Nejsou moje." Bylo jí nepříjemné, že je věděla? Obvykle měla skutečně ráda přehled a dala by vše za to aby více chápala svět, kterého se stala součástí, ale vzpomínky této osoby... Ji jaksi přivedly sem. Utřela si tvář a jen letmo zoufale vzhlédla na Ossiana. Hati věděl, co udělala, ale se zatnutými zuby doufala, že bude spravedlivější než mesiáš, který rozhodl i bez konzultace s Hatim. Říkal, že s ním nemluví, říkal to! Rozhodl z vlastní vůle a jen podle okolností, ne podle jádra problémů. V určité rovině to chápala - věděla, že trest si zaslouží. Napadla mesiáše a podle zákonů Kultu měla být mrtvá. Proč nebyla?
Boží soud. Důvod. Bellanna tiše a vlastně smířeně povzdechla nad slovy svého mentora a sklonila hlavu, aby pár minut věnovala... Čemu? Motlitby nešly ani do hlavy, když ji trápila situace. Nechtěla ale zavírat oči - bála se, jak sny na tomhle místě budou vypadat. A že když usne, už se neprobudí.
"Potřebuju vědět," hlesla po nějaké době, "co to znamená? Proč se to stalo, proč se to stalo mě a proč tento trest?" Všechno mělo nějaký smysl, obzvláště věci, které nebyly v jejich tlapkách. Všichni dělali chyby a bůh soudil, ale také vedl cestu. Byla snad špatně sobecká volba? Bylo špatně něco na jejím postoji, co potřebovalo změnit? Bellanna nyní ale neviděla nic jiného než beznaděj, byla zahlcena emocemi i bolestí a nevěděla, co si z toho vzít. A Ossian tam existoval jakoby se nechumelilo. "Hati mi ukázal cestu do Kultu. Určil tebe jako mého mentora. Proč mě trestá?" Věřila mu teď více než mesiášovi - z očividných důvodů - že bude vědět... Pravdu. Ptala se ho, co si z tohohle má vzít, protože sama tápala. Zklamala, ale nechtěla zklamat. "Já se snažím, opravdu ano." Modlila se, mluvila k bohu - a stejně přišel trest. Kolik ještě ustojí? Den se blížil, a to znamenalo, že se bude muset pohnout a skrýt před sluncem.

Procházela si vírem emocí, co soupeřila s fází lhostejnosti. Děla se věc, na kterou existovalo mnoho pohledů, a jí rvalo srdce rozhodování, jak nad tím přemýšlet. V její osobnosti byla vrstva ovlivněná hořkými vzpomínkami na dosavadní život v Kultu, která si přála, aby narušitel i s vlčetem bezpečně uprchl a už se nikdy nevrátil. Byla tu vrstva ukřivděné vlčice, která nyní procházela nepěknou fází života a přála si, aby ti, kteří na železnici projevili nějakou snahu, zklamali a zažili stejné ponížení, jako ona. Byla vrstva tápající věřící, která se obávala, zda je toto boží znamení a zda má sama něco vykonat. A pak... Existovala vrstva matky, která až příliš soucítila se ztrátou potomka, že by si přála sama vynaložit to největší úsilí, aby vlče zůstalo u své matky, u Omary. Bránilo jí však tělo, přesvědčení i zákon.
Po krádeži vlčete šla dělat to, co pokládala za správné - pomoci bližním, pomoci vlčatům, která za nic nemohla, a jejich jistě zdrcené matce. Jak pátrala po krysách, co Omara zanechala, uvědomila si, že ji vlastně její reakce a míra ochranářství překvapila. Nemyslela si, že je s Omarou v tak hrozném vztahu jako nyní třeba se Salome nebo s Nirixem, které... Ach. Málem zabila, přestože to nebylo v jejím plánu. Neměla po svém trestu sílu na to si dělat naděje, že se zapšklí vlci Kultu změní, že snad ukáží dobrou tvář, ale vlčata měnila vše.
Krysy v temných koutech města našla a dokonce zpozorovala i stvoření krysám se podobající, ale aspoň třikrát větší. Oči se jim zlověstně leskly a po těle jim cosi rostlo. Zhrozeně z té uličky vycouvala a radši směřovala k Nirixovu úkrytu, o kterém už dobře věděla, kde leží. Větřila, zda nenajde ještě něco k snědku a dokonce zachytila nějaký vzdálený pach zatoulaného zajíce, ale to už byla i s krysami v centru, kde modré svítící znaky Omaru prozradily. Jistě nečekala dlouho. "Našla jsem je." Vyřkla bez zabarvení s úlovky v tlamě, když přešla z klusu. Křídla měla svázaná k zádům - zlomeniny se stále léčily. Zastavila, čekajíc, že ji Omara vezme za svými potomky. Neslyšela žádné volání o pomoc, takže jistě byli v pořádku. "Je mi líto, že ukradli tvé vlče." Musela vyjádřit soustrast jako matka matce. Teď nejvíc chápala, že se musí vzájemně podpořit. "Ale věřím, že si ke své rodině zase najde cestu." Věřím. Doufala, že i její vlastní potomci si ke své matce najdou cestu, přestože teď netušila, kde jsou a jak se mají, a to ji drtilo.

Možná byla poslední dny trochu otupělá, ale z myšlenky, že jakoukoli matku hodlají postavit před soud a potenciálně ji odsoudit k smrti... Se jí dělalo špatně. Nevěřícně se podívala po Nirixovi, když naznačil, že by neměl problém nechat Omaru zemřít. Nemyslel nikdo na ta vlčata, která zůstanou bez matky? Byl to snad cyklus potomků Kultu, že ztráceli rodiče? Tradice? Boží vůle? Proč? Jak by Hati mohl dopustit takovou věc? Jistě, Omara udělala zle, že si vůbec začala s nevěřícím. Všichni měli svázané ruce, řešení vždycky znamenalo ztráty. Šťastný konec není možný. Někdo stejně zemře.
Podvědomě doufala, že Cielo byl skutečně už daleko a že ho nikdo nedožene. Tato debata mu dávala čas, a Bellanna musela potlačit chuť se ironicky usmívat nad pohledem na mesiášovy trust issues a Salomino domáhání práva následovat nepřítele. Modrá zůstala zticha - i kdyby skutečně chtěla, nenechali by ji pomoct. Bude se soustředit na interní situaci, na ta vlčata. Těkla pohledem k Ossianovi, který se zastal Salome. Přikývla Omaře na popis a pousmála se na hladové vlče. Vlčata byla její vášní, ráda by se o ně postarala, ale věděla, že jestli tu roli dostane Salome, asi už se k tomu nedostane. V tomto ohledu si velmi přála, aby nyní vypadla na misi hledání vlčete.
Jako děti, jako děti. Salome měla komentář na její komentář, a tak jí ho při odchodu musela jako správná postava ze středoškolského muzikálu oplatit. "Snad tě předčasná cesta za hranice nespálí," procedila tiše. Kdoví, jestli to vůbec bylo slyšet, protože vlčice se dala do klusu a šla hledat ty krysy, které Omara zmiňovala. Ponořila se do temnot a zapojila smysly, aby tvory našla, nechávajíc tím situaci na chvíli za zády. Není to její věc.

Ovšemže Hati nepromluvil. Nikdy nepromluvil. Nač by to dělal, když ji mesiáš, jeho pravá ruka, odsoudila k trestu? Namísto jeho vůle tu byl její učitel - Ossian. Přestože k němu velmi vzhlížela, měl daleko od boha. Nabídl snadnou odpověď na její problémy, ale... Ne jejich vysvětlení ani řešení. Věděla, že prahne po tom vědět, o tom být v obraze, i když si na to vytvoří vlastní názor, který uzná, že by si tak mohl přát jejich pán. Co by chtěl slyšet bůh? Ponechala hlavu na zemi, ale zraky zvedla k nebi. Chtěl motlitby, chtěl kání, pokoru, lítost, chtěl vidět bolest či důkazy o nevinně? Činy v jeho slově, které to odčiní? Nebo mu na jejím případu vlastně vůbec nezáleželo, pokládal ho za nepodstatný a neposlouchal? No, měla sedm dní na to se modlit. Leč své modlitby zdokonalovala, nebylo to tak, že by se dokázala modlit víc jak pár minut či pár desítek minut v kuse. Chvíli tiše zírala na oblohu, nechávajíc význam tohoto gesta nevyslovený. Pak se podívala na Ossiana. Jestli poslouchal aspoň on, proč se tedy neozvat aspoň jemu? Pokud byl někdo, komu věřila, že aspoň vyslechne a veme v potaz, protože vše může být Hatiho znamení, byl to po jejím synovi a Lesley šedý poutník. Nadechla se. "Než se to stalo, našla jsem v knihovně kovovou korunu. Byla... Nevím... Tyto tlapy nebyly mé, když byla na mé hlavě. " Jak šíleně zněla? Na tom nesešlo, protože to mělo být jen horší. Nevěděla, že Ossian s knihovnou a začarovanými předměty měl také své zkušenosti. Ona jich měla mnoho, ale momentálně je z úvahy vynechala. Oproti působení oné kovové koruny, která se nejspíše doteď válela puklá na tři kusy před nemocnicí, to byly incidenty... Malé. "A má hlava nebyla má. Možná stále není. Možná už nikdy nebude." Zoufale se zachechtala, zakroutila ocasem a hlavu zase sklopila. "Mortja v sobě nesl... Zášť. Přetrval zde ve městě i po své smrti, jako mnoho dalších... Duše. Mnoho duší. Mrtví, kteří zemřeli v Kultu, pro Kult, vinou Kultu..." A nenalezli pokoje? Možná? Ne. Tak hluboko takhle čerstvě myšlenky - či kompletně imaginované výmysly? - nesahaly. Netušila, kde tyto informace vzala, ale když zmínila duše, narovnala se a zabodla zrak na neurčité místo před sebou. Přejel jí mráz po zádech. "Mortja byl to Hatiho kněz. Jeho mesiášem Vinquist..." A toto je místo mrtvých vlčat. Ups. Byla na místě, kde by očekávala koncentraci duší, a naplnilo ji to skličujícím strachem. Ne žil. "Žije." To vysvětlovalo slavná slova "nemůžu umřít". Mohl snad právě on být někde kolem? Sledovat, jak trpí jeho vinou? Litoval by on svých činů?

Nebyla si jistá, co je horší - jestli to, že si myslela, že si to celé zasloužila, nebo že ji napadalo tolik důvodů, proč se všechno stalo špatně. Neměla skončit tady. Nebo? Odmítala. Bála se odpovědí, bála se budoucnosti. Prozatím ji únava ukonejšila k potlačení těch nejintenzivnějších projevů, ale... to ještě přijde. Konverzace s Ossianem - jestli se to tak dalo nazvat - k tomu směřovala. Neprojevil soucit, projevil stejné nemilosrdné tázání hmatatelných faktů, které předtím Nirix se Salome. Pokrčila rameny nad jeho otázkou. Věděla o tom někom mnoho a ani nevěděla jak, a to ji děsilo. Na tu osudovou chvíli byla jím. Ale... Jak? A důležitěji - proč? Proč musela být opět obětí cizí hry? "Nejsem si jistá. Pochop, že to, co jsem prožila, se jen těžko vyjádří slovy." Nepochopí. Nechce chápat. Řekla to pološeptem, ale okolní ticho stále dovolilo slovům se dobře šířit po okolí.
Modlit se k Hatimu. Ano, to byla odpověď na všechno. Udělala něco, co nechtěla, ale stále to udělala. Vystrašeně zvedla zrak k šedému, který se jal bazén obcházet, ale zase jej sklopila. Třásla se. Klesla tak nízko, že si nepřišla hodna ani toho ke svému průvodci vzhlédnout. Nadechla se, vydechla. Chtěla něco říct, ale neúspěšně. Znovu. Cítila mráz působit na každý sval v těle, ale nebyla si jistá, zda je to počasím či vlastními pocity. Zatla zuby, jednu z tlapek přitáhla pod tělo a hlava se jí s trhnutím zhoupla, než zavřela oči a tlumeně promluvila. "Hati, ty víš, že těch událostí lituji a že nebyly zcela v mé moi. Prosím o tvé odpuštění. Jen ty vidíš pravdu, jen ty máš právo rozhodnout o mém osudu, jakože sedíš a kraluješ našemu světu. Řekni jen slovo..." Byla to motlitba prokládaná slzami, ale upřímná. Chtěla o tom, že lituje, přesvědčit nejen Hatiho a Ossiana, ale i sebe.
Hlavu položila na tlapku a nešťastně zírala do prostoru bazénu. Vykonala aspoň nejnutnější, co teď? Myšlenky byl hlasité, příliš hlasité. "Říkal si Mortja." Po chvíli protla ticho.

S cuknutím sklopila uši, když se ozvalo zavrčení hnědé vlčice. "Ne?" Odvětila přesvědčeně s podobnou jízlivostí. Stylem jestli si o mě toto myslíš, jsi úplně vedle. Bylo to oznámení o vlastním závěru, že Salome je tentokrát ta, co koná nerozvážně. Takto se chováš, když něco není po tvém? Nezvedla ale zrak, aby jí svůj vzdor vpálila do tváře, nechtěla problémy. Být prostým přihlížejícím této situace, asi se baví, jak se všichni jako malá děcka vztekají jako kdyby jim někdo vzal flákotu z talíře. I ona pociťovala rozrušení, ale uvědomovala si, že ve větším okruhu je její zastání... Irelevantní. Ano, zaváhala, když viděla Přízračného na území. Věřila, že by se to vlče mělo jinde lépe. Uvědomovala si ale, že takováto sprostá krádež je zločinem a neuznávala ho.
Cielo stoh Katlou, aesta Přízračných. Nevybavovala si takovou osobu, tedy... Nejspíš nebyl důležitý, protože Přízračných pár znala. Partner Omary? Skoro si o ní začínala čistit obrázek, když ho slova modře zářící... Roztrhla. Proč jen já si dělám naděje. Přecijen nenápadně zvedla zrak, když se Salome hlásila o povolení zločince pronásledovat a vůbec ne jen aby mohla sledovat její výraz, kdy mesiáš opět odmítne její řešení. Škodolibě by se usmála, kdyby to byla jiná situace. Všichni se zdáli být jistí, že otec se vrátí pro zbytek vlčat. Jak hloupý by ten otec musel být? Kdyby ano, modlila se, aby to zaspala. Nechtěla být svědkem soudu, ne při momentálním rozpoložení.
Něco v jejím pohledu pookřálo a ožilo, když přišlo vlče. Malé, bezzbrané, nevinné. Krásné. Spočinula na něm zraky, a převelmi se dokázala vcítit do bolesti, kterou matka jejich odcizeného sourozence jistě prožívala. "Kde jsi nechala svou kořist?" Pokývla hlavou na Omaru a ochotně udělala pár kroků směrem, ze kterého se předtím černá vlčice přiřítila. Ráda poslouží, když šlo o nasycení mláděte. Nebezpečí bylo zažehnáno. "Můj úkryt je příliš blízko k hranicím," odvětila na následující otázku. To ho vylučovalo - tam se mohlo nebezpečí vrátit. Často uvažovala nad tím, proč je kulťané nechali bydlet v úkrytu bývalé léčitelky u Mostu, když to bylo tak blízko k okolnímu světu. K možnosti utéct a namalovat si na záda stejný terč, jako nyní otec těchto vlčat. Zvláštní, že? Učila se mnoho.
Ať už dostala nformaci o tom, kde matka zanechala své úlovky nebo ne, vydala se za kořistí. Ještě než však odešla, s jistou jízlivostí neznámého původu věnovala milá slova Salome a Nirixovi. "Kdybyste nezranili má křídla, nemusel ten parchant dnes vůbec uniknout." Pocit bezmoci bolel. Nečekala na odpověď, ba se po ní ani neohlídla, šla splnit misi.

Matka vlčat se objevila dřív než brzy. Musela být poblíž. Modrá se nedivila - i ona v dobách svého čerstvého mateřství neopouštěla bok svých potomků, věděla, jak silné pouto matky s jejími vlčaty je. Jak ohavný to čin, někomu takové odcizit! Ztrátu potomka nepřála nikomu a Omařon nářek jí dodával vůli běžet. Měly snad nyní s Omarou společné cesty? Obě ztratily...
Cestou zpátky našla schody do rokle a poklusem se dostavila zpět. "Přízračný. Tmavý, modré znaky, fialové oči. Měl na sobě... Hada? Vkrad se sem a utekl s Omařiným vlčetem. Přišla jsem první." Odpověděla pohotově na otázku Salome a zastavila se, aby se vydýchala. Vyhýbala se tím pohledu do jejích očí zcela schválně. Nedala do sprintu vše, ale tyhle dny ji unavovalo úplně vše. Kdybych toho zloděje bývala pronásledovala až za hranice, mohla bych...? Ano. Kdyby běžela dál, zřejmě by to vyšlo. Dnes se zdál totiž Kult ve své ostražitosti polevit. Krátce pohlédla na Omaru - ne však se vztekem, že tu nebyla, nýbrž se soucitem. Nebyla to její role, chytat nájezdníky, ale přesto cítila vinu. "Je mi líto." Opět sklopila zrak. "Jsou tvá zbylá vlčata v pořádku?" Kolik jich bylo? Dvě, tři? Prosím, nevracej se, pomyslela si směrem k vlkovi, který už dávno zmizel. Matka nezapomíná. Bude vyžadovat činy? Nebo...
Udělala krok zpět, když i přítomný Nirix přispěl slovy a výhružkami. Nechtěla s ním znovu přijít do křížku, ba se na něj bála pohlédnout, když hovořil o zabíjení. Či vedla osobní revoltu? Kdoví. Je tak naštvaný za krádež vlčat nevěřícího, či je v tom něco víc? Możná za to mohla i ona, že nyní už byl ochoten vyřknout rozsudek smrti. Sklopila zrak a zůstala mlčet. Byla k dispozici pomoct - kdo by ale její pomoc chtěl? Možná ani pomoct nechtěla. Velmi tu nechtěla být. Čekala, než někdo zadá další quest, propustí ji ze svých služeb nebo cokoli a modlila se akorát za to, aby vlče cestu ve zdraví přežilo. A aby... Mesiáš s rozdáváním trestů smrti nepokračoval.

V týdnech a měsících po jejím zločinu se toho stalo víc, než stíhala zpracovávat. Zemřel Chris, vlk, který byl u jejího přijímání. A Omara, jak se doslechla, měla vlčata s nevěřícím. Skandální, že? Kultu se děly samé špatné věci, a Bellanna... Nevěděla, jak se ohledně toho cítit. Časování mělo svůj smysl. Co když to všechno mělo návaznost? Její život po odbytí trestu v bazénech byl snad milostivě... Tichý. Proplouvala existencí jako prázdná schránka, snažila se léčit nevyléčitelné a mlčela. Neusmívala se, vypadala nesmírně unaveně a nemocně, jedla jen z nutnosti a vyhýbala se interakcím, jak jen to šlo. Ať svět zapomene, ať všichni zapomenou, říkala si. Bůh ale nezapomíná. Byl by spokojen nyní? Chtěl toto? Nechtěla si odpovídat. Některé otázky je lepší nevyřknout. Nyní si byla jistá tím, že její osud byl boží zkouškou, a leč si nebyla jistá, že obstála, vysálo to z ní... Rebelii. Aspoň proteď. Či?
Byla na cestě pro obživu, když si všimla známek cizí aktivity okolo míst, kde se zdržovala Omara. Poslední, co teď chtěla, bylo zkřížit cestu matce v ráži, obzvláště takové, co jí neměla ráda. Vždy totiž mohlo být hůř, jak se dozvěděla. Hodlala pokračovat, když si po chvilce uvědomila, že cizí pach je skutečně cizí - vůbec nepatřil do města. Přízračný? Oči se jí otevřely. Musela snít nebo ji někdo praštil po hlavě. Toto bylo poprvé za poslední půlrok, co cítila známky života mimo město. Dala se na stopování tohoto pachu, zatím s neznámým cílem. Půjde narušiteli po krku? Nebo mu pomůže, ať už tu byl z jakéhokoli důvodu? Bůh ví.
Neskrývala se plížením. Naklusala na kraj tunelu nad korytem s kolejemi a shlédla dolů. Rostliny na úkrytu novopečené matky se pohybovaly a zpoza nich se ozýval samčí hlas. Frkla, sesypala pár kamenů z výšky na koleje. Neuvažovala nad tím, co udělá, pouze sledovala. Věděla, že nikdo jiný v okolí není - nebo aspoň ne blízko, aby ji nyní viděl, jak váhá, i když s tváří prázdné bestie. Co v ní toto budilo za reakci, že Přízračný Kultu kradl Omařina vlčata? To Omara v jejím myšlenkovém pochodu překvapivě hrála nejmenší roli. Nezáleželo přeci, čí vlčata byla, byla Kultu. Byla Hatiho. Co jim mohl chtít Přízračný? Přízrační měli Tima, co by- Oh. Došlo jí, co se děje. Zamračila se. Ovšemže je chtěl vzít pryč mimo Kult. Bylo by jim tam lépe, to věděla i Bellanna. Možná proto tak dlouho čekala, než projevila tu správnou reakci na tuto situaci. "HEJ!" Zakřičela do ticha, jakmile se cizák vynořil z úkrytu i s vlčetem na zádech. Jakoby do ní udeřil blesk, probrala se k reakci a zvedla hlavu, aby hlasitě zavyla. Zda-li někdo odpoví na volání zrádce o vlčatech zrádce, hm? Mít tak k dispozici křídla, jistě by se za ním sama vrhla a rychle ho zpacifikovala, že? Jenže to se díky jistým událostem nemohlo stát. Vlk byl i z dosahu její magie, takže Bellanniny rohy jen vztekle zajiskřily. To vlče... To vlče doplatí na činy toho bezvěřence, jestli něco neudělá. Nejspíš právě to ji přimělo ke kousavému jednání. Toto byla další zkouška, a ona si nepřála, aby se cokoli stalo těm bezbranným životům. "Okamžitě zastav! To je vlče Kultu!" Jistě, jakoby se jakýkoli zloděj na oznámení stůj skutečně zastavil. Modrá se za ním rozběhla. Sice po horním okraji rokle, a tedy z dosahu možného souboje, ale stále. "ZLODĚJ! NEVĚŘÍCÍ v městě! KRADE NAŠE VLČATA! Vrať ho nebo zemřeš, Přízračný!" Věděla, že volání je zbytečné. I to, že lže - tenhle vlk zemře, i kdyby vlče vrátil. Zemře, jestli ho Kult dostane. Necítila, že by to bylo v její moci, o tom ale rozhodovat, a taky necítila, že by mladého vlka při síle při svém stavu dokázala dohnat. Přestala tedy s pronásledováním a počkala, než přijde někdo, kdo převezme tuto roli, nebo někdo komu řekne, co viděla. Zůstala ohledně situace ledově chladná a jen mírně napružená. Je to mimo naše tlapky. Staniž se, co se stane.

Vzdala pokusy vyčistit svou srst vcelku rychle. Akorát ji bez vody rozmazávala, nemělo to smysl. Tak a co, že její kožich třísní krev - není to poprvé. A možná ani naposledy, i když by si přála, aby to tak nebylo. Nebylo v tom i zadostiučení, že si dovolí svou srst vyčistit později? Bude si připomínat hříchy, které spáchala, dokud si neodbyde mesiášův trest. Nebo dokud nepadne. Padne?
Všimla si přítomnosti Ossiana, ale i když náhle jeho hlas protl ticho, nepřestala s kýváním se. Mlčela. Vlastně ani nevypadala, že to slyšela nebo že hodlá odpovědět. Oči měla doširoka otevřené a zabodlé na vlastních tlapkách potřísněných krví. "Já- nebyla to- nebyla..." Vyšel z ní jakýsi pokus o slova, ale větu nesložila. Křečovitě k sobě přitiskla víčka a na chvilku mlčela, snad aby si přehrála, co má na srdci, než to vyřkne. Jen těžko se jí ale stopovala vlastní myšlenka. Tak dle situace? Nemohla Ossianovi říkat, že je nevinná, on už se totiž zdál mít vlastní názor. Proč byli kulťané tak jistí, že všechno ví nejlépe? Zuřivě zavrtěla hlavou. "Nerozumím tomu. Nechtěla jsem, nemohla bych... Ne znovu. A přesto se to stalo." Vlastní emoce pro ni byly momentálně důležitější, než ty cizí, a tak se ve svém projevu značně ovlivněným šokem a zoufalou snahou v tomhle všem najít smysl ani nesnažila působit... Čistě. "Mé tlapy nebyly mé, Ossiane." Pootočila tlapku a uronila slzu. Nechtěla vést tuto konverzaci. Bolela. Co mohla ale nadělat? Buď bude mlčet a nechá všechny vytvořit si vlastní názor, který jí možná jednou bude konečným, nebo... Nebo bude bojovat. Jak by si přála Lesley. Byl toto moment, kdy má za svou pravdou stát? Problém byl, že ani ona nevěděla, kde nyní pravda leží.

Chtěla odpověď hnědé vlčici zasyčet zpátky a očistit se tak, že krev mesiáše spočine i na Salome, ale věděla, že by to mohlo mít následky. Postěžuje si, až tu tato magorka nebude. Nebo si to udrží pro sebe, jako dělávala v Nihilu? Bude se cyklus opakovat? Opakoval se, a tos byla upřímná. Možná... To stále dělala špatně. Říkala, co si myslí, sdílela své pochybnosti, a nechávala ostatní je vyvracet. Ossian to uměl. Ossian. Myšlenka na šedého vlka ji zamrazila. Co ten poví, až o tomhle uslyší? Ráda by pověděla, že se jí zmocnil strach, ale... Ne. Proteď zůstala utlumena. Vše bylo v háji, a ona se konejšila myšlenkou, že aspoň Aiduin našel Lesley a že ta se o něj postará. Musí. Prosím.
A jestli se ukáže, že mesiáš nakázal jejich smrt? Zabije je. Zabije je všechny.
Zavrtěla hlavou nad myšlenkami vyvolanými křivdou. Byly tak povědomé. Historie se skutečně jen opakovala, ale tentokrát to nebylo její rozhodnutí. Zatla zuby a cosi naštvaně sykla, než zvedla tlapu a podobně jako kočky se pokusila ze sebe dostat krev. Moc efektivní to nebylo. A co, že na sobě měla cizí krev? Měla na sobě i svou. Ona tu byla mučedníkem, nikdo jiný. Odmítala se teď pohnout, aby třeba došla k té louži opodál, protože křídla. Tiše přejela pohledem stíny v bazénu. Věděla Salome, jak to tu vypadá ve dne, aby toto mohla vědět? Hovoří obrazně. Uh oh.
Posadila se zády ke své dozorkyni. Věděla, že sleduje - a být sledována v moment, kdy jí je nejhůř, jí bylo nesmírně nepříjemné. Bude ale ještě hůř. "Snad tě Hati jedné noci naučí vidět pravdu. Přemýšlet, než odsoudíš." Špitla do ticha. Ona nebyla vinná. Aspoň ne tak, jak si myslela, že si Salome myslela.

Smutek se přelil ve vztek, co onen temný nápad akorát posílil. Pokusila se srovnat křídla, ale bodavá bolest akorát zapříčinila nával slz v očích. Oči jí zaplály vzdorem. Odpověď Salome jí stačila k odpovězení všech důležitých otázek. Nepomůže. Nelituje. A nebude. Naděje hasla. Jak bylo pro Bellannu těžké za svou pravdou stát, když to měla dělat z pozice zatracence. Odklonila zrak. "Za to, že krutě ubližuješ nevinným? Jsi slepá." Procedila tlumeně a jen málo srozumitelně mezi potlačovaným nářkem. Tato noc - a ty další - budou jedním velkým utrpením. Jak se toto stalo?
Snad znovu to v ní nastartovalo šok a vztek, ten pád. Doslovný i obrazný. Myšlenky se jí začínaly zabírat vším, co předtím zaháněly do stran. Teď ale potřebovala ty myšlenky, aby se nesoustředila na bolest. Na svou situaci. Zaznamenala pohyb a v mžiku ji to ale probralo. "Salome, počkej,-" vyhrkla náhle, snad ve chvíli kdy už pozornost nebyla její. Jak dlouhá doba uplynula? "Co mám- co mám dělat, až přijde světlo?" Panika. To se přeci nesmělo! Vlastně se jí ten pocit porušení pravidel, které se jí překvapivě dařilo dodržovat víceméně od té doby, co se přidali, absolutně hnusil. Věřila, že Hati nechtěl své děti vidět na světle. Nejspíš za to mohlo vlastní přesvědčení, že toto skutečně není její vina. Byla to cizí ruka, cizí přičinění. Muselo.
A kdoví jak dlouho uplynulo, než se objevil její první hlídač. Vlastně zapomněla, že tu mají nějací být, a nepokládala to za velmi důležité, protože... No, kam by ona ve svém stavu odkráčela. Sotva se hýbala, hlavně ale ze strachu z bolesti. Ležela na dně bazénu, na dně života, a sice držela hlavu nahoře, ale nevypadala přítomně. Rytmicky se kolébala a že si všimla příchodu Ossiana nedala najevo, leč jeho stín v měsíční záři padl přímo před ni.

Dostalo se jí jen nepříjemných pohledů, když si zlomená křídla přivázala k tělu, nikoli ale zákazu. Větu jestli mi toto nedovolíte, asi mě budete muset k bazénům donést sami tedy spolkla, stejně jako svou hrdost. Bylo pro ni vůbec ještě místo? Nemohla se soustředit pořádně ani na své tělo ani na prchavou myšlenku hrdosti, věnovala totiž veškeré síly cestě. Tlapku po nějakém tom kulhání rozchodila, ale bolest z křídel a potlučení stále pulzovala tělem a zpomalovala ji. Vyhovovalo jí ticho. Potřebovala ho, aby se tak nějak přichystala na možnou budoucnost, že dnes přišla o křídla. A co hůř, co se týkalo budoucnosti - přišla o důvěru Kultu, a ne vlastní vinou. Neměla pocit, že ji příliš měla i předtím, ale už byla na správné cestě. Byla. Jak šokující to bylo, vidět to všechno sypat se k zemi. Slepí ty kousky někdy dohromady? Nepřítomně sledovala půdu pod svýma tlapkama, slzy jí občas zmáčely nepřítomnou tvář. Nejspíš by nevnímala ani hovor, kdyby nějaký proběhl. Co dělat mám, já nešťastná, ach co jen dělat mám?
Zvedla oči jen mírně, když dorazily k bazénům. Vyvarovala se pohledu na Salome, ale bez odmluvy ji následovala. Trochu se lekla náhlého pohybu - to je její konec! Salome jde vykonat trest co brala za adekvátní! Nereagovala ale dostatečně rychle, aby kladla odpor, a když náhle padala do bazénu, zachycení zabránilo přímému pádu a způsobilo nepříjemný stimul. "Aaah!" Vykřikla překvapením i bolestí, a jak sjela po stěně bazénu, zůstala úpět, než vzdorně zvedla zrak k Salome. Hodnou chvíli ji probodávala nenávistným pohledem, jedno oko napůl přivřené. Cítila chuť vstát a stáhnout tu vlčici za sebou dolů. Stáhnout ji do pekel. A tam ji ze zcela jednoduchých důvodů nechat krvácet, dokud by neuznala chybu. "Jsi na sebe pyšná?" Cekla do ticha. Zůstala ležet a oddychovat, křídla roztažená každé jinak.

Ossian měl pravdu. Možná... Možná nad tím přemýšlela špatně. Možná že ona skutečně neudělala chybu, udělali ji všichni ostatní. Fakt, že se rodina za nepěkných okolností roztříštila do opačných směrů jí totiž přiváděla velkou bolest, a rozhodnutí mesiáše, že nesmí vědět o jejich žití, to jen podtrhovala. Na moment mlčela, aby nad tím hluboce přemýšlela. "Říkáš, že mesiáš se mi jen snažil říct, že pravou lásku mi dá jen Hati, a ať... Se nezabývám s tou z minulosti?" Vyřkla to pomalu, nejistě. Dávalo jí to smysl, ale skutečně to bylo složité. Hlavně na pochopení. Musela najít způsob, jak se od minulosti odprostit. Bránil v tom fakt, že všichni byli odtažití - očekávala, že všichni budou přijímat přešlapy lépe, když byla nováčkem, a nasměřují ji tím správným směrem, aniž by to muselo provázet mnoho negativních emocí. Jak měli nováčci najít lásku a chtít zůstat, když jim nebyla nabídnuta? Možná byl čas změnit systém? Bůh žehnej Ossianovi, že měl trpělivost.
Traumata, ach, kolik jich měla. "Ten, kdo poznal utrpení, jen těžko vidí jeho krásu," povzdechla si. Narážela na sebe. Možná by mu přecijen měla říct svůj životní příběh, možná... By z toho vyvodil něco, co by celému životu dalo smysl. Myslela si, že vyvozený výsledek všechno to vedlo sem, je mým osudem být Hatiho následovnicí se totiž zdál být prázdný. "Viděla jsem svou matku umřít, otce a sourozence a mnoho dalších odejít, viděla jsem jak je celý život ignorován vrah mé matky a jak nechutné je chování těch, co se narodili do lepší rodiny, když přijde na lámání chleba. Jak hlas většiny radši podlehl falešné tváři, co je bez respektu vedla do zkázy, než aby čelila pravdě." Ti svrchovaní se narodili do rodiny, která se... Nerozpadla. Ano, skutečně si myslela, že nikdo neznal bolest tak, jako ona. Radost byla pomíjivá. Povzdychla si. "Ale jestli to zabere další utrpení, abych poznala Hatiho skutečnou lásku... Tak ať. Ale nemůžeš mě vinit, že z toho mám strach." Jak takové známky boží lásky vlastně vypadaly? Byl to zdařený lov? Klid na duši? Takový by si přála, jen nevěděla, jak k němu dojít. Modlila se, a měla pocit, že po každé motlibě přichází určitý pocit očisty, že udělala dobrý skutek. Byla upřímná.
Ceremoniál vlčat. Podrobně vysvětlené jí to vlastně... Sávalo smysl. Celý život byl božím testem, a jistý milník v tom bylo přijetí a povýšení na věřícího, pro vlčata to tu ale chodilo jinak. "Ale život je..." Svatý? To byl jen ten, co byl zasvěcen Hatimu. Sama téměř zabila, takže pro to neměla úplně dobrý argument. Nervózně přešlapovala v kolečku. "Proč není jiný způsob, kdy by ta vlčata byla třeba prostě jen vyhnána?" Protože kdo neslouží Hatimu, nezaslouží si žít. Svým způsobem ji děsilo, jak odpovědi do její hlavy přicházely samy, a dokonce měla pocit, že... To má smysl. Říct tu otázku nahlas pomohlo. Zastavila se, hledíc do země. Jen na zmínku dramatičnosti s krví se také musela nepřítomně uchechtnout, leč to mělo trochu zoufalý podtón. "Děkuju, Ossiane," řekla vážně.

Meno postavy: Bellanna
Akú rolu postava v akcii hrala: zakletý, osvoboditel (i oběť)
S kým a kde hrala: Domy se Suteki a Ruo-que, Lunapark s Marion a Nemocnice s Nirixem, Salome (a později Aiduinem a Sabrinou)
Koľko postov (cca) celkovo pre akciu hrala: 24 (+9 v nemocnici po zlomení kletby a odehrání trestu)
Krátke zhrnutie príbehu: Bellanna působila hned na několika frontách:
- Domy: Odhalila ve městě divočáka (rounem zakletá Ruo), kterého vyhodnotila jako nebezpečí pro obyvatele Kultu. Potkala Suteki, daly se spolu do řeči a zvíře po malé zmatečné honičce společnými silami a s magiemi zneškodnily (nedohráno do konce).
- Lunapark: Bell potkala Marion, která si nasadila závoj a vnímala duchy. Předala Bellanně zprávu od její zesnulé maminky, Luny, což vyvolalo emotivní reakci. Holky se poté daly do řeči a vypadá to, že budou kamarádky.
- Nemocnice: Bellanna si ze zvědavosti způsobené komplexem minulosti v knihovně nasadila prokletou korunu. Posedl ji bývalý člen Kultu z dob Vinquista - Mortja, tehdejší věštec, který nyní jako mnoho dalších duší bloudí městem a nenalézá klid. Bellanna ztratila kontrolu nad svým tělem a vyhledala Nirixe, po kterém žádala předání vedení Kultu. Když neposlechl, pokusila se mu vzít život. Mesiáše zachránila Salome, kterého si Mortja kvůli jejímu očarovanému předmětu zprvu spletl s jakýmsi ztělesněním Hatiho. Mortja se bránil, ale Bellanna byla v souboji přemožena a železná koruna pukla ve tři kusy, čímž kouzlo skončilo a Bellanna se probrala s hlavou zmatenou z vlastních i cizích vzpomínek. Nirix a Salome se nezdáli rozeznat vliv entity a Nirix Bellanně uložil trest. Při lámání křídel se v místě se srdcervoucí reakcí nachomýtl i Bellannin syn a Sabrina, kteří se stali svědky.
Dopad na postavu:
Proměněná Rue ji přiměje přemýšlet nad tím, jak mocný skutečně Hati je a celý sdílený zážitek z lovu pomůže k uvědomění, že je Bellanna víc než ochotná si obě sestry adoptovat a dát jim lásku a chválu, kterou od vlastních rodičů nikdy nezažily. Marion a její vzkaz od Luny jí významně pomohl uzavřít kapitolu ztráty vlastního rodiče a dodalo naději. Lépe uvěří v nadpřirozeno a nebude tolik dbát, jestli je představovaná realita pravdivá.
Prokletá koruna, kvůli které se pokusila zabít mesiáše a převzít Kult ji přiměla přemýšlet o vlastních ideálech, schopnostech a potřebách. Mortjův vliv i vlastní pohled na svět v ní zasel pochybnosti o tom, jak velkou kontrolu nad sebou vůbec má či měla v minulosti. Jeho myšlenky a útržky vzpomínek ji pravděpodobně chvíli budou nemálo pronásledovat, stejně jako devastující následky činu, nad kterým neměla kontrolu. Jako trest dostala od mesiáše zakázáno nějakou dobu postoupit výše v hierarchii, bude držet týden post v bazénech a zlomili jí křídla, která se uzdraví "jen pokud Hati dá." Zda se díky tomu dočista zblázní, dospěje k novému náboženskému prozření či zastane postoj odporu, to záleží i na reakcích kulťanů, co se teprve odehrají.

Byla absolutně ready Suteki chránit, vzhledem k tomu že se zdála mladá a nezkušená. Ještě aby tu umřeli v boji proti divočákovi! No, Bell si nemyslela, že by to byla nějaká nepochopitelná smrt, zvířata to byla úctyhodná. Podívala se na Suteki, ze které stoupala jakási pára, a na chvíli se lekla, že se snad vlčice... Rozpouští ve tmě? Zamrkala, než se páry zformovaly ve vlky. Byly asi stejně překvapené. Modrá z toho měla respekt - teď ale bylo důležité jedno: Pomůžou jim magičtí vlci s divočákem?
Dřív než stihla svůj údiv zformovat do slov, přiřítilo se zvíře. Výhružně krčila čumák, jak se zvíře přiblížilo, připravená bojovat. Zaútočili stínoví vlci, zaútočila tyč. A útok se trefil, ale kanec se dal na útěk. "Za ním!" Zvolala a rozběhla se za zvířetem, které si konečně rozvzpomnělo, že vlků se má bát. Ach, kéž by věděla. "Můžou nám ho tví společníci pomoct nahnat do kouta?" Štěkla po Suteki a naznačila směr, kterým se zdála být temná ulička. Takové bývaly slepé, co si pamatovala z vlastních malých návštěv této lokality. Stále si s sebou vzduchem nesla tyč. Třeba se ještě bude hodit.