Príspevky užívateľa

Nezáleželo na tom, že se netrefila, utéct dokázala. Přísahala by, že cítí dech páchnoucího zvířete za sebou, ale když vyběhla ven, mohla chvíli vydechnout. Okamžitě začala hledat cokoli, co by pomohlo v situaci, že si s prasetem bude muset dát 1v1. Napadlo ji uletět, ale nevěděla, kde je... Ah. Suteki se vynořila z okna nepoškozená a s otázkou, a to znamenalo dvě věci. Že ji prase nedostalo, a že bylo stále uvnitř. "Uvnitř. Naštvaný." Odpověděla rychle, také tiše. "Jestli budeme útočit, musíme najednou. Uštvat, zabít." Nemuseli čekat dlouho - už když mluvila, ozvala se rána, jak se zvíře rozmázlo. Bell sebou trochu cukla, ale magií uchopila jakousi kovovou tyč, co nejspíše bývala součástí rámu od kola, a teď jí s modrou září poletovala podél těla, připravená zasáhnout.
První skočila do strany - musely se rozdělit a kořist obklíčit. Pak se tyčí zvíře prostě pokusila přetáhnout jako rákoskou po hlavě.

Čekání na odpověď nebylo dlouhé, protože její společnice jí věnovala objetí, o které žádala. Bellanna se trochu vzpamatovala ze svého momentálního potopení do myšlenek a se vzlyky si tlapkou vlčici přivinula k tělu. Křídla si nechala složená na zádech, leč trochu sklouzávala k zemi. Čumák položila Marion do srsti. Ach ne, já tě zmáčím! Zahleděla se kamsi do tmy. Byla tam její matka? Dívala se právě teď? Modrá sklopila zrak. "Ztratila jsem ji když jsem byla ještě malá. Rány bohužel... Zůstávají." Druhou větu vyřkla ještě tiššeji než tu první. Jizvy neodcházely - toho bylo důkazem i její tělo, zjizvené událostmi, co jí změnily život. Nemohla zapomenout, co je způsobilo, zůstávaly rány i vzpomínky. "Vždycky jsem chtěla, aby na mě byla hrdá. Jmenovala se Luna." Přemýšlela nad tím, zda je jméno její matky nějakým znamením, že se měla přidat ke Kultu. Ke smečce, co žije v noci, pod měsícem. Teď věděla i to, že matka své dceři odpustila, že ji neopustila v nejhorším. Jako všichni ostatní, až na Aiduina. Skoro... Skoro jí připadalo, že tímto určitá kapitola trápení v jejím životě končí. Že díky tomu třeba otevře stránky jiné, lepší a šťastnější budoucnosti. To si maminka přála. Byl tím prostorem prostor pro víru?
Přála si položit tisíc otázek, ale zachovala ticho. Usmála se, a s úsměvem i povolila objetí, když ho povolila i její společnice. "Mě taky," oplatila a taky si utřela tvář. Nestyděla se za své slzy, ale teď přišel ten čas, kdy se začínala stydět za to, že má úplně mokrou tvář. Všimla si, že Marion, ne Marie, už nemá přes oči onen závoj. Poohlédla se po něm. "Já... Děkuju. Děkuju, žes mi to řekla," vyhrkla své myšlenky. "Myslím, že je to ta jedna věc, kterou jsem celý život potřebovala slyšet." Zase s úsměvem uronila pár slz. Chtěla se tázat jak to Marion udělala, že viděla duchy, a zda je vidí pořád, ale nechtěla vypadat nevděčně. Pocity byly silnější než touha vědět všechno.

Pohledem prozkoumávala okno, přeběhla z jedné strany na druhou a i na sklo sáhla. Dalo se vyndat magií? Zkusila to, ale neúspěšně. "Oh," smířila se jen z výpovědí a ještě chvíli na okno zamyšleně zírala. Co dělá ta páčka? A ty čáry? "Počkej kam,-" špitla za Suteki, co se rozešla kamsi do domu, ale to už si všimla stínu na zdi. Ne vlčího. Splašeně se rozběhla směrem k jinému oknu - v kuchyni. Těžko se tu někde schová, ajéje! Ale Suteki..! Proto chtěla lovit venku, ne tady. Toto bylo stísněné. Ale zase tu bylo mnoho věcí, co mohla použít v boji. V jednu chvíli si uvědomila, že nalezla perfektní úkryt. Nikdo se při schovce nedívá nahoru, ne?
Vyskočila na kuchyňskou linku a pak se hbitě vtěstnala na lednici, číhající na cokoli, co projde do obýváku. Očima vyhledala cokoli, co se dalo využít. A hele, váza se stala obětí. Možná se trochu třásla strachy, když chrochtající zvíře vešlo. Jestli si jí hned nevšimlo, nechala ho zajít dál a pak po něm svou magií se zábleskem modrého světla mrštila keramickou vázu. I kdyby udeřila třeba vedle, okamžitě se vymrštila ze své skrýše a dala se na ûtěk ven, dveřmi.

Vytlačena v koutě všemi přísnými i zvědavými pohledy stejně sledovala, co se dělo, aspoň sluchem. Nirix se rozhodl zasvětit do jejího provinění i mladé. Mysl jí uložila citaci o monstu bez srdce, o zrádci a hříšníku, kterým teď v očích mesiáše byla. Právo na obranu jí vzali, ale musela nějak synovi dát vědět, že realita ležela zcela jinde. Ona nechtěla, aby se atentát opakoval, a tuhle noc si prožila svoji noční můru. Hůř, než i sny dokázaly vylíčit. Musíš za svou pravdou stát, vzpomněla si na svou kamarádku, a trpce si uvědomila, že v tomto případě své slovo dodržet nemůže. Měla takzvaně svázané ruce, bála se o bezpečí syna. Při Nirixově výkladě tedy vyřkla pouhá tři slova, co vyzněla spíše jako vzdech. "Tak to nebylo." Oči neotevřela. Párkrát zavrtěla hlavou, nejdřív pomalu, potom rychleji. Její ideály ležely jinde, věděla, že její pravé já by takový zločin nespáchalo. Ne znovu. Ona nechtěla vést smečku, nechtěla její území. Město mělo daleko, daleko od míst, kde by nyní chtěla žít. Důkazem k tomu mohl být jistý zrzavý svědek, že tehdy nechtěla ani území Nihilské. A to bývala sama sebou. Nebo? Možná se navracela k první a poslední otázce svého bytí: Kdo jsem? A kdo řídil její kroky? Otevřela oči, aby se na chvíli zahleděla na své tlapky. Byly poznamenané boji, tím dnešním i minulými. U všech dokázala určit, za co při nich bojovala. Ale rány z dnešního dne? Zůstanou, a nebude k nim mít logický příběh?
Periferně vnímala, kde se pohybuje Salome. Měli se přesunout... Ach jistě. Pobídka nezazněla zrovna jemně. Modrá po ní hodila ublížený pohled, ale rychle ho zase vystřídala smutkem, když si povšimla, že se dívá. Jak mám vstát? Věděla, že jestli pohne s křídly, dostaví se další bolest, a jestli zle pohne s kostmi, které nebyly na svém místě, možná se už nikdy nezhojí. Potřebovala se ošetřit, ne jít trávit týden v bazénech bez živin a tekutin potřebných k zotavení. Nějak ale musí. Zatla zuby a vytáhla se do sedu. Křídla o sobě dala ihned vědět a Bellanna na jejich nový stav poprvé zhrozeně pohlédla. Pomalu. "Aiduine," oslovila syna tak nahlas, jak jen bylo třeba, aby ta slova dolehla k jeho uším. "Najdi Lesley. Zůstaň s ní, dokud se nevrátím, dobře?" Vrátí se ale? "Budu v pořádku." Ano. Musí. Toto nemohlo být jejich poslední rozloučení. Odloučení od syna jí stejně bude trestem největším. Připomeňme si - jak dlouho nejvíce zažila, aby syna od neměla na očích? Den, dva?
Postavila se. Pokousaná noha bolela, ale Salome měla pravdu - chodit s ní asi stále může. To ovšem neměnilo nic na tom, že se jí z šoku, bolesti a zranění třáslo tělo. Docela jistá tím, že s křídly, se kterými se bála aktivně pohnout, nikam nedojde, otočila bez optání hlavu směrem ke zdi nemocnice. Rostl na ní pěkný břečťan. Rohy se jí rozzářily a dřevnatou liánu magií strhla, aby si ji protáhla pod břichem a svázala křídla na zádech. Co na to řeknou?

Vidina toho, že má pro ni šedohnědá vlčice jakousi důležitou zprávu se jí hořkosladce rozplynula v hrdle, když spatřila, že Marie je poněkud ve spěchu. Nebo ve stresu? Má strach? Z čeho? Modrá zpozorněla a přeletěla její tvář alarmovaným pohledem. Útočily krysy? Domy ožily? Nemohla najít bratra? Ne, na to nepotřebovala ji, jednu jedinou Bellannu, zhrzenou a právě ne v nejlepším rozpoložení. Možná nutnost akce v ní ale probrala nejen zájem, ale i bojovnost. A fakt, že kdyby třeba ty krysy přecijen přišly, byla by ochotná je obě chránit. "Zprávu?" To bylo ovšem překvapení. Co bylo tak důležitého, že kvůli tomu spěchala? Ach, kéž by věděla.
Vždycky věřila, že cosi jako posmrtný život existuje. Že když jeden umře, shledá se se svými blízkými, se svými předky - jak to učil Nihil. Od vstupu do Kultu tušila, že pravda je trochu jinde, a téměř mrtvolné noční ticho města ji na to mnohokrát upomínalo, ale snad kvůli vlastnímu mentálnímu zdraví o tom příliš nepřemýšlela. Že Marie ale vidí duše, to jí Bellanna z toho tajemného naléhavého tónu absolutně věřila a nemohla jinak než mírně zaskočeně kulit oči. Hleděla skrz závoj sestře do očí, hledajíc v nich náznak, že... Že snad sní. A pak jí pohled změkl a hledal soucitné vysvětlení. "Moje maminka?" Špitla, jakoby byla zase vlče, a ne silná nezávislá žena. Potlačila nutkání se rozhlédnout po okolí. Srdíčko jí zatlouklo. Na toto nebyla připravená. Mohla Luna stále sledovat?
Přesto napínala sluch, aby slyšela každé slovo toho sdělení. Slova něhy, co tak dlouho neslyšela, co nikdo než její matka neuměl říct, propalovala její tělo jako gamma záření a hřála u srdce. Vzbuzovala v ní lítost, vzpomínky na časy, kdy bylo ještě vše krásné a připomínala místo v srdci, co jí od ztráty matky zelo prázdnotou. Nic ho nedokázalo vyplnit. Snad doteď? Polkla v krku knedlík. Nespustila oči z Marion, ale tváře měla velmi rychle zmáčené velkými slzami, co padaly k zemi. Ach, mami... Kéž bychom mohli žít šťastně. Sklopila zrak, když zpráva skončila, a dlouho mlčela. "Chybíš mi, mami," špitla skoro neslyšitelně se zavřenýma očkama a chvějícím se tělem. Nezáleželo jí, jak před téměř cizí mladou vlčicí vypadá. I kdyby to sdělení byla vymyšlená lež... Strefilo se do měkkého.
Popotáhla. "Můžu... Můžu tě obejmout?" Oči otevřela, ale hlavu nezvedla. Věděla, že Marion jí matku nevrátí, ale vrátila vzpomínku. Vrátila naději. To znamenalo mnoho.

Jejich emotivní debata je zavedla do končin, kde už nešlo o prosté příběhy a tlachání o jejich výsledcích. Šlo o ideály. Bellanna čekala, že ty se jí v Kultu trochu změní, hlavně po tom, co jim Nirix řekl, že to bude zcela jiné. Možná ale přecijen něco bylo stejné? Povšimla si náhlé změny v hlase své kamarádky a upřela na ní soucitný pohled, když ta slova vyslýchala. Neustupovat od mých zásad. Nenechat se zastrašit většinou. Vždycky toto hlásala - že každý má právo na svobodu, že každý má právo na názor a štěstí. Chvíli na svoji společnici hleděla, než přikývla. Kéž bych v sebe měla stejnou víru jako se zdáš ve mě vkládat ty, pomyslela si trpce. "Budu se snažit. Slibuju." Snad tento slib dopadne lépe než ten poslední, co dala své rodině.
Déšť příjemně máčel srst. Chladil a stékal na zem. Představovala si, že všechny starosti s ním. Vítala její fyzický kontakt s otevřenou náručí. Ocas přehodila také ke své společnici, snad aby ji zahřála. "Děkuju," vydechla a usmála se. "Zdá se to celé reálnější, že život tady bude pěkný, když tu vidím tebe. Mezi všema těma nepřejícíma očima ve stínech záříš jako... jako,-" zastavila se. Přirovnání, co hodlala použít, by tady totiž jistě bylo považováno za kacířské. Rychle nalezla vhodnější. "Jako oheň v temnotě." Už samotná přítomnost Lesley jí dělala dobře. Překvapila ji její změna tónu před chvílí, ale o to více jí ta slova rezonovala v hlavě. Musíš za svou pravdou stát. "I já tu pro tebe budu." Usmála se a pohlédla na zamračené nebe. Nitro jí trochu zajásalo a už ani dešťové mraky se nezdály být tak tmavé, když měl jeden někoho, kdo chápe. Nebo aspoň nesoudí.
Ale ani ona nechtěla na dešti zůstat napořád. Chvilkové ticho vlastně vítala. Na chvíli zavřela oči a děkovala za tento okamžik. "Levandule," řekla náhle. Otevřela oči. "Někde jsem tu cítila levandule. Velmi napomáhají ke klidu a dobrému spánku, v mém bývalém bydlišti jsem si je ukládala do pelechu. Brzy se budu muset vrátit za Duinym, ale... Chceš se mnou jít nějaké nasbírat, až se vyčasí?" Její vnitřní léčitel mluvil. Jestli byly holky tolik podobné, jak si teď Bellanna začínala myslet, znamenalo to, že i ona projednou uvítá sladký spánek. Vůně byly důležité.

Ve větším obraze jí nevadilo, když někdo vrčel a byl krutý k ní, ale vidět mesiáše cenit zuby na Aiduina, to Bellanně vřela krev v žilách. Upírala k němu zraky a jako v tunelu poslouchala co jí k uším dolehlo, a docházelo jí, jak krutý byl toto trest za něco, co neudělala. Ne ona. Ztratila důvěru mesiáše a možnost postoupit v hierarchii, zlomili jí křídla, měla prožít týden v bazénech bez jídla a pití... Ale ze všeho nejhorší byl pocit, že za to utrpí i její syn, který se zoufale snažil své matce pomoci, jenže mu naoplátku byly dány jen falešné rady. Zhrozeně vzhlédla k Salome. To nemohla myslet vážně... Ale myslela. Po chvíli modrá podřízeně sklopila zrak. Po Sabrině hodila jediným letmým pohledem, co vypovídal o jejím zoufalství. Nechtěla tu ale už nikomu dávat jakoukoli záminku více ublížit křídlům, která chladnokrevně písková vlčice zlomila, natož ublížit Duinymu. Duiny byl její milovaný syn. Její páka.
A právě kvůli němu se rozhodla radši mlčet a sklopit zrak. Nemělo smysl mu teď dokazovat, že je nevinná, když by ho tím akorát pobízela k další akci a to by i jeho mohlo uvrhnout do nebezpečí. Toto byl jediný syn, co s ní skočil i do těch největších peřejí, měla v něj plnou důvěru. Nesnažil by se nyní, kdyby nad svou matkou už zlomil hůl. Bude ale i po jejím trestu? Co když mu Nirix zvládne nalhat nepravdivou verzi příběhu? Co když ho budou vinit natolik, že ho zlomí? Modrá pevně sevřela mokrá víčka. Tělem jí pulzovala bolest, ale dokud se výrazně nehýbala, zvládla být tiše. Potřebovala se párkrát nadechnout a vydechnout, aby si utřídila myšlenky. Co s nimi ale bude teď?

Co od Ossiana čekala? Soucit a pochopení nejspíš ne, leč se ho snažila v šedém vzbudit. Potřebovala ho víc než cokoli jiného, potřebovala oporu a komfort přátelské upřímnosti. Mohla ale Ossiana považovat za onoho přítele, spojence, když chápal svět tak rozdílně a nejspíš i pojem přítel pro něj měl zcela jiný význam? Její spojenec číslo jedna, její oáza klidu byla Lesley. Ossianovi věřila a chtěla chápat svět z jeho úhlu, chtěla plně pochopit Hatiho - pro to tu teď ostatně žila - ale nebylo to to samé. Čím déle toho vlka znala, tím více měla otázek k tomu, jak jeho osobnost vzešla na svět. A taky otázka motivovaná vlastním nutkání hledat spojitosti - měl také na svědomí cizí krev?
Celý život je služba. Té se nebála, už se k bohu modlila a měla pocit, že skutečně začíná chápat... Jenže momenty jako byla tato ozvěna intenzivního zážitku v ní vyvolávaly pochybnosti. Zdráhala se je vyslovit, ale rozhodla se být upřímná, jak Ossian chtěl. Nemohla se zbavit myšlenky, že celá snaha uspokojit Hatiho je nereálná a že je po ní žádáno víc, než dokáže. Že nedokáže rozbít ty návyky. Co by byla schopná udělat? Zavrtěla hlavou, nešťastná že ji něco takového vůbec napadá, a opřela se o stěnu. "Nejspíš to vnímám špatně... Ale co to ve mně evokovalo je pocit, že Kult k nám není přívětivý. Že mé štěstí není ničí prioritou. Není to právo každého, být šťastný?" Přestože ta smutná slova zakončila otázkou, nejspíš bylo jasné, že právo na štěstí bere za ideál. Ji by šťastnou učinilo, kdyby věděla, jak jsou na tom její vlčata. Nebo si to aspoň naivně myslela. "Nejhorší věcí, co může svět někomu udělat," špitla hořce, "je vyjádřit jim, že nejsou milováni." To vždy bolelo nejvíce. Bellanna vždy fungovala spíše na pozitivní motivaci.
Nebojíš? To znamenalo, že věřil v její spásu, a to jí momentálně asi jako ujištění stačilo. Vypustila z nozder teplý vzduch a nasála do zase do plic, než se přestala opírat o stěnu. Musím tomu porozumět, aby mi to dávalo smysl. "Jak mám tedy rozumět rituálu vlčat a krvi Hatiho obětí?" Pamatovala si, že Ossian také nebyl největší znalec města, ale jestli měl ze zdejších praktik někdo odvodit smysl ve víře, byl to on.

Vytí mohlo znamenat jediné - mesiáš svolává kult. Bellanna zrovna nesla sobě a synovi pracně ulovenou večeři, když ho zaslechla, ale nezbývalo nic než odpovědět. Roztáhla křídla a přistála až před branami hřbitova. Nikdy sem předtím nešla. Možná si už navykla na tmu, ale to neznamenalo, že se nebála toho, co se v ní skrývá. Hřbitov byl pln všech podivných tvarů a táhl ponurou atmosférou. Kult se tu scházel, a tak si i ona urovnala peří a vydala se dovnitř.
Očima pátrala po problémech, respektive po šanci se na ně mentálně připravit. Její poslední účast na cereminii totiž nedopadla nejlíp, přestože ve výsledku nic neudělala. Zařadila se tedy zprvu někam dozadu. Všimla si Rue, která se skrývala ve stínech, a pokud jí věnovala pozornost, modrá jí věnovala úsměv.
Svátek zemřelých? To se jí líbilo. Necítila tu žádnou krev a mesiáš navíc pozval mluvit Ossiana. Ten už se stal věřícím, že? Chtěla mu jít později pogratulovat. Teď mohla svůj zájem ale vyjádřit téže - zvedla se a popošla dopředu. Sedla si vedle Lesley a povzbudivě na ni mrkla. Její přítomnost byla uklidňující. Musela ale dávat pozor na to, co Ossian říkal, protože tušila, že je to další z lekcí, co jí pomůže k tomu plně pochopit víru. Lekce o mrtvých a posmrtném životě. Nevěděla jak se cítí ohledně toho že pokoje najdou jen ti, co věrně slouží Hatimu - jaká toho totiž byla definice? A co- co zbytek její rodiny? Jestli se chceme shledat po smrti, musí také uvěřit v Hatiho, docházelo jí. Jak složitý toto ale byl úkol... Hatiho testy ale nemohly být jednoduché, když testovaly víru.
Zamrkala na Ossiana, když si vysloužila jeho pohled. Měla nápady, za co se tu veřejně pomodlit, ale nechtěla přerušovat mistra. "Prosíme tě, vyslyš nás," zopakovala s davem a pokorně sklonila hlavu a oči, aby své myšlenky nechala dumat o tomto tématu.

V této situaci mohla jen teskně vzpomínat na Ghaa'yel, svoji bývalou učednici, která necítila bolest. Co by dala za stejnou schopnost, či i prokletí, nyní? Svíral se jí snad každý sval v těle a každý vysílal signály, až jimi byla přehlcená. Kéžby své tělo teď mohla odevzdat, kéžby mohla vypnout... Možná by to bývalo její tělo udělalo, kdyby k ní i přes pískání v uších nedolehl známý hlas. Evokoval lásku a obavy. Otevřela oči a upřela tím směrem oči. Tvář měla stále zkřivenou bolestí a zmáčenou slzami, na pyscích cizí krev. Její nářek měl tendence utichat, stejně jako vědomí, ale stále pravidelně vyluzovala úpětí. Rytmické ventilování bolesti se zdálo být trochu efektivnější než snaha projevy potlačit úplně. "Aiduine?" Špitla. Ne. Ne ne ne, ten tu neměl být. Nemohla mu přeci udělat, že uvidí události minulosti i v jejich novém domově, o kterém mu řekla, že bude lepší. Věděla, jak moc ho to zmohlo, leč se zdál chápat důvody lépe jak kdokoli. Byl její syn. Mohlo to tu ale být lepší, po dnešku? A nebyli rozbití už dávno předtím? Bellanna chtěla vstát a rozběhnout se mu naproti, ale sotva ji poslouchaly svaly. S napůl přivřeným okem hleděla jeho směrem a snažila se zaostřit. Všimla si i další společnosti, co e na nádvoří nemocnice objevila. Mladá černá vlčice, která nedávno prošla ceremoniálem, nejspíš? Ani u jednoho nechtěla, aby ji viděli v tomto stavu. Bylo toto z pohledu pozorovatele vůbec lepší jak smrt? Nezáleželo jí tolik na vlastním ponížení jako na tom, co tato situace přinese za myšlenky mladým.
Hrklo v ní, když se u jejího syna mihla okřídlená silueta Nirixe. Neslyšela jeho slova, viděla jen to, že se mu vrhl ke krku. Oči se jí vyděšeně otevřely a okolo dvou vlků nebezpečně zajiskřila stříbrná magická bariéra, jako glitch, zbarvená jako záře u Bellanniných rohů. Zmizela stejně jako přišla a to samé se na zlomek sekundy stalo v červené, než obojí ustalo. "NEUBLIŽUJ MU!" Hysterický strach o blízkého i bolest se jí promítala do hlasu. Rázem si vybavila, jak v boji chutnala Nirixova krev. Za Aiduina by ji prolila znovu, zcela schválně. Na jisté rovině mesiáše proklínala, že dopustil aby toto mladí viděli, a že se vůbec opovažoval jejího syna byť jen dotknout. To on sám řekl, že svým konáním ohrozila i Aiduina, a to byl teď zdroj jejího strachu. Nemohla se dívat, kdyby mu ublížil. Ale co lepšího teď mohla dělat? Cenila zuby, ale hlava jí klimbala sotva kousek nad zemí, a tak ostatní divoké myšlenky a přání zůstaly skryty. S křídly zatím nehnula, ani na ně nepohlédla. Cítila, že jejich opora není pohromadě a že pravděpodobně nesvírají přirozený úhel.

Skutečně škoda, že se nepotkávaly za jiných podmínek, protože Bellanna měla pocit, že mladá vlčice poslouchala a neměla hloupé poznámky, jak mnozí jiní. Měla ale pravdu - měly práci. Tu rozhodně nemohly nechat jen tak. Načechrala si křídla, aby byla brzy připravena vzlétnout, a ukázala tak jejich krásné barvy. "Můžu. Třeba tě zatím,-" přerušila, protože sluch ji informoval o cizí přítomnosti. První to znovu neslyšela, ale pak se chrochtání ozvalo znovu a velmi blízko. Bellanna se trochu vyděsila - co když vleze dovnitř? Uvnitř rozhodně bojovat nemohly, nebyla tu skoro žádná úniková cesta. "Ven," špitla směrem k Suteki, ale otočila se k ní až při zbytku slov. "Okno. Dá se otevřít? Prase je někde před domem, muselo narazit na naši stopu." Proč by prase šlo po naší stopě? To jí absolutně nedávalo smysl, když se mělo predátorů bál. Ale co už. Modrá byla jako na koni u okna v obýváku, co vedlo někam za dům do zahrady. Hledala způsob, jak ho otevřít, protože nechtěla dělat zvuk a ničit tu věci vysklením.

TW: lámání kostí, utrpení

Potlačovat nutkání se bránit, když věděla, co ji čeká, bylo těžší, než kdyby to nevěděla. Téměř zapomněla, že jí krk, jednu z tlapek a hruď třístí vlastní krev, vidina dalšího zranění, co mělo přijít, byla totiž mnohem horší. Hlavou se jí hnala jasná obava o vlastní zdraví v budoucnu, ale taky obava o minulé mentální zdraví. Protože- byla to má chyba? První odpovědí, kterou jí radily ideály, bylo samozřejmě ne. Ale co když- co když její pochybný duševní stav byl od začátku jen časovanou bombou, a když ji teď nezbaví života, bude se to opakovat? Jako teď? Leč Nirix od doby co vstoupila do Kultu v jejích očích poklesl - protože milý známý a nadřízený jsou dvě odlišné věci - nikdy mu nemínila ublížit.
Nezbývalo než se... Než co? Připravit na bolest? To nešlo a věděli to všichni, přesto schválili tento trest. Bellanna zavřela oči a hlavu položila na zem, nechávajíc Salome dobrý přístup ke zpola roztaženým křídlům. Zahodila původní snahu myslet na pozitivní věci. Zježila se jí srst, jak vlčice vzala křídlo do zubů, a se slzami v očích zatla zuby. Bolest přišla rychle a jako dýka protla kosti jejího křídla. Potlačit bolestivý výkřik bylo nemožné, a tak se její tragický nářek v tiché noci rozezněl po okolí. V duchu prosila, aby už to skončilo. Tohle byl ale jen začátek. Brzy její tělo otupovala palčivá bolest z obou křídel, jejichž uzdravení bylo nemilosrdně vydáno do Hatiho moci. Modrá se svíjela na zemi, oči křečovitě zavřené, křídla zkroucená v nepřirozeném úhlu. První vlna bolesti odeznívala, ale přesto vnímala svět kolem utlumeně.

Její pokus ukázat spolupráci a připomenout vlastní užitečnost přijat nebyl. Překvapivě. Co víc ale mohla udělat, aby je přesvědčila? Nic. Mesiášův soud proběhl rychleji než se vůbec dokázala vzpamatovat, a žádný důvod nebyl odůvodněním. Co si budeme - její nabídka pomoci byla i snaha trochu oddálit trest, který se zdál být horším osudem než smrt. Takto? Bude trpět v bolestech, a možná už nikdy nebude moct lítat. V této temné vidině se chtěla zvednout a rozletět se pryč, aby aspoň naposledy pocítila vítr v peří, který pro ni vždy znamenal ztělesnění svobody. Jenže na to neměla sílu a věděla, že udělat cokoli, co byť jen vypadá jako přestupek by ji teď i k Nirixově měkkosti uvrhlo do hrobu.
Hnědá vlčice byla také deviant, jak se dozvěděla. Když jí začala věnovat svou pozornost, zdešeně k ní vzhlédla. Nechápala, jak mohla tomuhle všemu přihlížet s chladem. Jak mohl kdokoli? Nikdo si nezasloužil zemřít za čin, co neudělal, ne? "Salome..." Prosebný pohled neměl odvrátit její osud, ale nezmohla se na nic lepšího. Toto bylo děsivé, a to už zažila mnoho děsivých situací. Nirixův rozkaz byl možná jasný, ale přesto si při pohledu do očí vlčice nemohla být jista, zda dodrží ono nezabít. Udělala krůček dozadu, možná dva, tři... Během toho se okolo ní stejně jako okolo jehích rohů zablesklo stříbrným světlem. Magie štítu, co si stále dělala, co chtěla. Její nechtěné vyvolání jí však teď přivodilo výstřel bolesti do hlavy, nad čímž přivřela oko. Blízká stěna ji ujistila o tom, že nemá kam prchnout. "Já jsem nechtěla nikomu ublížit, není to má chyba, já- prosím," pípla, snad snažíc se uklidnit srdíčko. Poslechni, radil rozum, co přihlížel na následky. Tělo říkalo bojuj. Uteč. Braň se této nespravedlnosti, i kdyby to znamenalo jít přes mrtvoly. Ale... Ne. Aiduin. Jeho sourozenci. Lesley. Ossian. Rue, Suteki. Toshi. Sasha. Timothée a všichni známí, kteří ani nevěděli, že tu je. Bellanna škubla křídly, snad aby naposled pocítila jejich svobodu a ukázala jejich krásné barvy, než se odevzdaně položila na zem. Už nepromluvila, ba se ani nepodívala ke svému katovi.

Když hodnotila na základě jeho slov svou reakci a pocity, začínala si myslet, že její osoba... Není to, co Kult poptával. Chtěla začít nový život, chtěla poznat Hatiho milosrdnost a lásku, ale jak, když se necítila vyslyšena? Bylo těžké stále dávat, když jediným, čeho se jí dostávalo zpátky, bylo... Chladné, špinavé, nepromíjivé místo, které pojmenovala za domov. Jak se tu tak ale měla cítit, když sotva pár vlků byl chápavý? "Kolik zkoušek mě ještě čeká?" Špitla a nervózně začala přecházet po okolí. "Já se snažím, vážně ano, pro Aiduina. Ale sama? Možná to nedokážu, možná to neumím, zůstat silná, dobře? Děje se tu toho tolik, co nedokážu vysvětlit, tolik, co neznám." Cítila, jak se jí do hlasu plíží intenzita, a přestože ji nesměřovala k Ossianovi, přišla si za ni špatně. Pochybnosti o sobě samém bylo vždy těžké si uvědomit, natož přiznat takto před jinými. Možná zbytečně odhalovala své slabiny, možná odhalovala zkušenost.
Jeho oslovení ji donutilo zastavit a podívat se mu do očí. Ocasem si ovinula nohu a s kousnutím do rtu se podívala po pražcích kolejí, než jí zraky sjely na vlastní popáleniny. Žádal si vysvětlení jejího příchodu. Mohla tušit, že to sem povede. Nerada vlkům lhala, obzvlášť k těm, co k ní byli upřímní. Lesley znala před Kultem... Byl i Ossian hodný důvěry? "Já s Aiduinem a Toshi se zbylými třemi vlčaty jsme se nechtěně rozdělili, když..." Špitla, ale slova vyzněla do prázdna. Nebyl to plán, to chtěla říct. "Asi... Jsem v tu chvíli věřila, že Hati nás přijme, ať jsme jacíkoli. Že pochopí, co mnozí ne, že nás chce vykoupit. Vzpomínala jsem na noci, za kterých mi samota pod nočním nebem pomáhala překonávat... Potíže. Věřila jsem, že nám v situaci, co jsme ztratili domov, pomůže znovu." Musela věřit. Kdyby tak neudělala, nejspíš by bývala zemřela na následky zranění. Leč se to vyplnilo, skutečně se stali členy Kultu, život devianta měl daleko od toho, co si představovala.

Její zoufalé zpytování svědomí nemělo dosah, který by si přála. Každé zavrčení ji přivádělo malý infarkt z toho, že tohle už je ten konec, tohle je čas, kdy jim dojde trpělivost. Nezbývalo nic než ctít, že rozhodnutí o trestu není na ní a nezmůže víc než se modlit. Přestože ponechávala oči zavřené, aby nabírala sil, ale když je otevřela, zvuk se sjednotil s tím, co viděla. Vlčice, co si přála její smrt, jí byla známá. Salome. Věděla, že je členem Kultu asi od ceremoniálu vlčat, ale netušila, že jejich další setkání bude... Takové. Chtěla ji na své straně, protože věděla mnoho o víře. A bez váhání by mě zabila, být rozhodnutí na ní. Vděčně se podívala po Nirixovi, který otevřeně přiznal, že pro to nemá srdce. Naštěstí pro ni byl mesiášem on a ne Salome. Otevřela tlamu, aby řekla něco na svou obhajobu, ale zase ji zavřela. Oni to nechtějí slyšet. Nechtějí vědět pravdu. Bellanna se velmi pomalu zvedla do sedu. Cítila, že si možná přilepší, když bude spolupracovat. A toto místo poznávala... Byla tu i předtím. Důležité místo pro její profesi. "Vpravo za dveřmi v rohu chodby je schodiště dolů. První dveře nalevo vedou do velké místnosti, na třetím stole leží nějaké obvazy a byliny," pečlivě srovnané, nutno dodat. Bellanna si z toho udělala dočasnou pracovnu, jako z mnoha dalších míst ve městě. Léčit uměla i ve spaní a tady ji to vlastně... Uklidňovalo. "Nechte mě vás aspoň ošetřit." Před trestem. Minimálně Nirix vypadal dobitě, ačkoli co si budeme - nejhůř na tom byla Bellanna. Tělem jí pulzovala bolest, rány pálily a z krku se ještě stále valilo trochu krve. I jeden obvaz by byl záchranou.
Že tím trestem bude... COŽE? Čekala fešnou jizvu či zkoušku bolesti, ale lámání kostí?? Křídel? Srdíčko jí asi vynechalo, ale její výraz beztak asi už nemohl být zoufalejší. Nepatrně si přitáhla křídla k tělu. Takové zranění jí mohlo stížit život, pokud se vůbec zahojí. Začínala litovat, že v Kultu svá křídla doposud využívala méně.