Príspevky užívateľa

Nejspíše se odvraceli od tématu, o kterém měli původně mluvit, ale Bellanna... To tak chtěla. Byla to důležitá záležitost, co ji trápila, a jestli její sdílení s Ossianem měla pomoct mu chápat situaci, tak ať. Nevypadal jako typ, který by měl rodinu, ale věděl, že láska k Hatimu je také mocná. Mocnější než vše, domnívala se, leč to jako nováček ještě nedokázala plně přijmout a chovat se dle toho.
Jeho odezva působila... Že pro to buď má pochopení, umí si spojit dvě a dvě dohromady i přes nepřímou spojitost nebo je jasnovidec. "Ano," souhlasila a pohlédla Ossianovi do ohnivých očí, hledajíc v noch soucit. "Ztratila jsem rodinu už kdysi. Prožít to znovu, ale s vlastními potomky, které jsem neměla ve zvyku pouštět z očí na dlouho..." Bolelo to. Prázdné místo v srdci, tápající po něčem, co se nenávratně zlomilo, bolelo. Vlastní zklamání, že položila sliby, které se neslučovaly s jejím konáním. "Prosila jsem Nirixe, aby se po nich Kult podíval, sama z města nemůžu a ani po tom netoužím, ale vědomí, že můžou být v nebezpečí, nebo, nebo,-" nebo po smrti, "mi drásá srdce." V oku se jí zaleskla slza. "Odmítl." Zavrtěla hlavou.

Poutník konečně promluvil. Očekávaná zloba... Nepřišla. Nutil ji o tom přemýšlet jako nad Hatiho úlohou. Celý život je Hatiho úloha, připomněla si. A ona zaváhala na své cestě, protože nevěděla, kam vedou. A kvůli dalšímu tisíci věcí, kterým nerozumíš. Mohl by?
Pohlédla na něj, když jako u správné zpovědi nabádal ke slovům. Přátelé. Chtěla vyslovit šokované jsme?, protože to pro ni vlastně byla velká čest a překvapení, pokud to byla pravda, ale udržela si to pro sebe. Odvrátila hlavu a chvíli, která se jí zdála snad stoletím, přemítala. Jak začít? Chtěl vědět všechno? Ne, jistě ne. Chtěl vědět co bylo relevantní, vztažené k události. Čím méně uší totiž ví, tím lépe, a to i když jde o přátele. "Když jsem se dívala na ta vlčata zápolící se svým osudem, viděla jsem ta svá," vyslovila tiše. "Jsem matkou. Udělala bych vše, abych zabránila utrpení ze ztráty nejbližších, ať už jsou číkoli." Za to mě nemůžeš vinit, je to ušlechtilé. Byl to přirozený instinkt. "Aiduin má sourozence." Možná se setkali a věděl to od jejího syna sám, možná ne. Celé to ale bylo provázané mateřskou láskou, která zkrátka před několika momenty spustila všechny kontrolky. Jako nihilská rodačka neměla ráda utrpení.

Prvních pár momentů jí hlavou rezonovalo jen to, jestli bude syn v pořádku. Vypadal rozrušeně a pak se utlumil, ale ona ho znala, aby věděla, že to v pořádku není. V tuto chvíli ji Omara naštvara víc na to, že promluvila právě k němu, než že jí vyhrožovala smrtí. Intruzivní chuť jí zarýt zuby do krku a shodit do bazénu s krví, aby se to vyzkoušela, však naštěstí úspěšně potlačila.
Vlastně si myslela, že si vedla vcelku dobře. Chvíli. Pak tu myšlenky vystřídaly výčitky a stud, se kterým si nevěděla poradit. Kráčela vedle Ossiana, se kterým si měli promluvit, ale zatímco napjatě čekala na jeho slova, ať už hubování či lekci, odpovědí bylo zatím jen ticho, a to ji ubíjelo. Nedokázala teď své výrazy plně ovládat, a tak se jí přes nešťastnou tvář během cesty mihlo asi všech pět fází žalu. Pokusila se to ventilovat tím, že si bude prohlížet železnici, když tu ještě pořádně nebyla, ale obraz se stal jen šumem na pozadí. "Takže?" Vyhrkla intenzivněji, než by chtěla, a takyže u toho stáhla uši. K Ossianovi měla respekt - měl s ní trpělivost, a to i na veřejnosti. Na veřejnosti. Co když teď ukáže svou pravou tvář? Co řekne na to, že se málem pokusila zachránit vlčata z bazénu krve? Neuvědomovala si to, ale chvěla se napětím. Neměla tu svatou trpělivost co její mentor.

Oddychla si, když Nirix vyslyšel její prosbu a odlehčil její tělo o jeho nátlak. Tlapky jí bezvládně klesly k zemi, ale jinak se nepohla. Snad se bála, co by jakýkoliv pohyb mohl mít za následky. Neležela na něčem ostrém? Nevyvolala by další vlnu zloby? Vůbec nebyla na takovou od Nirixe zvyklá, a děsilo ji to. Pokud za to skutečně mohla - jak? Jak bylo možné, že jí každý coul těla nezastavoval, po tom, jak to dopadlo minule? Měla nad sebou skutečně tak malou kontrolu, že neodolala touze prolít krev výše postavených? Byl jí tento osud souzen? Byla tak, tak... Slabá, že neodolala tomu si na sebe vzít pěknou cetku a nepotlačit cizí vliv?
Trest. Jistě. Neměla sílu na to odporovat, že si ho nezaslouží. Nedokázala to celé totiž vysvětlit. "Omlouvám se, nechtěla jsem, nechtěla..." Mumlala, "neublížila bych ti, jsi můj mesiáš, omlouvám se..." Přestože věděla, že to k ničemu nebude, nenapadal ji lepší způsob jak ukázat, že to skutečně není její vina. Že zpytuje svědomí. A měla zpytovat svědomí další týden bez jídla a vody. V bazénech. Na místě, kde se topila vlčata v krvi. To místo ji děsilo i při ceremoniálu, a teď tam měla být ona? Bude se také celá smečka dívat? A co- co světlo? Vždyť se nesmí dotknout slunce! Neměla energii nad tím více přemýšlet.
Velmi pomalu se přetočila na břicho a srovnala si křídla na zádech, aby se trochu zahřála, zatímco poslouchala rozmluvu dvou vlků, které svým počínáním zranila. Teď už také slyšela ten povědomý hlas. Přál jí smrt. Bellanně slzy téct nepřestaly, ale teď vnímala, jak jí srdíčko tepe. Pohled jí spočinul na koruně, která se válela na zemi puklá na tři kusy, a hypnotizovaně ho na ní zanechala i při dalších tlumených slovech, co vypustila z tlamy k nejasnému adresátovi. "Přijmu jakýkoli trest, co uznáš za vhodný, můj pane." Zavřela oči a oddechovala.

Nirixova zloba bolela víc, než skutečnost, že prožili souboj. Zabodávala se jí do srdce jako jedovatá dýka, napínala každé vlákno naděje, co ještě zbývalo, a tříštila to, co zbývalo z jejího štěstí. Hleděla na něj s nepředstíraným vyděšením. A nejhorší bylo, že... Jeho rozhořčení chápala. Právě málem přišel o život, navíc porušila svůj slib. Počítalo se to, když to prakticky nebyla ona? Ano, jak soudila z mesiášovy odpovědi. "Ne..." Hlesla s hrůzou, když zmínil jejího syna. Tvář se jí zkřivila bolestí, jak cítila drápy v těle. "Aughh, přestaň, prosím!" Plakala dál, a zvedla i druhou tlapku, aby jí zatlačila do jeho hrudi, ale bylo v nich tak málo síly.
Chtěla jsem ho zabít a vzít město. Teď už viděla souvislosti jasněji. Ona, atentátnice Nihilské panovnice, to udělala znovu. Možná, možná... Možná mu to nikdy neměla říct. "Já nevím!" Vypustila vzduch z plic ve snaze si zachránit život, když se doprošoval vysvětlení Mortjy. Mortja. Od začátku...
"Byla jsem v knihovně, a," chtěla se otočit a najít předmět, který ležel opodál, ale jakmile pohla krkem, krev zase tekla a ona zaúpěla a prskala šušně. "Ta koruna... Něco se stalo, já, já... Nechtěla jsem, omlouvám se..." Vzlykla.

Nádech. Výdech. Znovu. Tohle bylo nejhorší probuzení, co kdy zažila. A to zažila smrt své matky, odmítnutí, vlčata i první noc v kultu. Zpočátku nedokázala říct, kde je zem a kde nebe, zda sní nebo je to realita. Byla to ale realita a dávala o sobě drasticky vědět.
Přesně otázku co se stalo hodlala vyslovit, když otevřela tlamu, ale Nirixova zloba ji přiměla podřízeně sklopit uši a otázku potupně spolknout. Při zoufalém pohledu na Nirixe si uvědomovala, že to byla ona sama, kdo mu způsobil ta zranění. Respektive ne ona, ale její tlapy, její zuby, její tělo. Jestli to byl důvod jeho zloby... Ne... Vybavovala si slova, co jí říkal tehdy ve svém úkrytu. Jestli zkusí zabít vůdce tady, zemře. Do očí se jí nahrnuly slzy. Měly tohle být její poslední momenty? Otevřela tlamu, ale slova se dostavovala jen stěží. "Nechtěla jsem... On, on... Prosím." Hrdlo svědilo a štípalo, jak ze zranění, které jí dlouhou bílou srst barvily rudě, tak kvůli všemu křiku a neschopnosti se pořádně nadechnout. Rozkašlala se, lapajíc po dechu. Nirixi, prosím, já- já,- úpěla, jak o sobě všechna zranění začínala dávat vědět. Pulzující krev v těle, horký dech dvou živých bytostí, ledová zem, pach krve... Smysly ji zahlcovaly, a to stejné dělala mlhavá paměť a svědomí.
Zvedla tlapku a položila ji Nirixovi na hruď. Chvěla se slabostí. "Nirixi, prosím, já bych ti... ti neublížila." Sípala stěží, doufajíc, že tím oddálí nevyhnutelné. Toužila po tom vidět svého syna.

Kecy, kecy! Očividně tito vlci neměli žádnou úctu k mrtvým, a Mortja bohužel věděl, že tohle je konec tohoto pokusu splnit poslání. Hatimu patřil svět, nejen město. Město patří mrtvým. Nemít tolik práce s tím vůbec přes cizí zuby v krku mluvit a zvrátit nezvratitelné, nejspíš by jim své motivy obhájil více. Mít více času. Zmohl se na prosté zasyčení: "a jak je náš pán zklamán tvým působením." Jeho odpor trval - nohama se ještě pokusil Nirixe ze sebe sundat, když pustil roh a přišlápl jeho hlavu, ale nebylo to k ničemu. Koruna se překvapivě při pokusu o její shození... Nehla. "Tu mi dal sám Vinquist, TVŮJ PŘEDCHŮDCE, ty bídný červe!" Mesiášův komentář o koruně si vysloužil zoufalý, šílený smích.
Ovšem dost bylo výhružek, panika zase vystřídala domnělou odvahu. "Nikd,-" ta slova vyzněla do nicoty, protože koruna mezi ostrými železnými výběžky na několika místech z tupým tónem pukla. Vsazené kameny ztratily svou intenzivní jedovatou zeleň a předmět se bezvládně svezl z hlavy modré vlčice do trávy. Entita byla poražena.
Zelené oči naposledy nenávistně probodly Nirixe, než mrkly... A byly opět tyrkysově modré a únavou se zavíraly. Bellanniny svaly povolily, křídla bezvládně klesla na zem. Víčka vlčice se otevřela po několika sekundách snad jen z paniky ze situace, do které se v šoku probrala. Cítila zuby pod krkem, zarývaly se do masa a bolestivě jí svíraly hrdlo. Cítila smrt nadosah, a zoufale se třásla. Netušila, na co se to dívá, a k jejímu strachu bytost zvláštních tvarů teď moc nepřidávala, protože nebylo kam, ale zmateně pohlédla nad sebe. Nemusela ani vlka vidět celého, aby věděla, že nad ní stojí samotný mesiáš. "Nirixi?" Zaúpěla téměř neslyšně. Byl zraněný, stejně jako ona, a tvářil se... Nezvykle. Co se stalo? Uvědomění mělo přijít postupně.

Nové zásahy do čerstvých ran co utrpěla od Nirixe před chvílí nebyly příjemné, ale útěchou bylo, že i ona se do cizinky trefila. Nemilosrdně se tlapou pokusila škrábnout i do vnitřní strany končetin, kde chtěla poškodit větší cévy, ale vzhledem k tomu, že iluze stvůry jí zmatečně mátla zrak, tak těžko říct, zda se strefila kam chtěla či věnovala jen další šrám.
Prskala vztekem. Útočnice se náhle pustila, a tak její útok zuby na krk jen promáchl vzduchem. Připravovala se k dalšímu útoku, když ji zapomenutý cíl náhle skočil na záda. Vlivem překvapení i bodavé bolesti v pokousané tlapě neměla šanci to ustát a neslavně se pod Nirixovou vahou svalila k zemi. "To není,-" slova byla k ničemu, samozřejmě. Cizí zuby uchopily její roh a ona nemohl udělat nic jiného než uposlechnout směr, kterým ho táhl. Bellannino vědomí panikařilo. Toto už někde viděla. Bolestně zavyla. "NEMŮŽETE, NESMÍTE,-" nemůžou ho porazit. Nesmí. Jenže cítil, že tomu už je situace blízko, a to jen kvůli stvůře, která se zdála být Hatim. Jenže Hati to být nemohl! Hati by podporoval jeho případ, ne? Ne? Zuby pod krkem ho dostaly do patové situace. "Ne, NE, to nemůžete, JÁ jsem vládce mrtvých, JÁ jsem vládce tohohle města, Hati svěřil Kult mně, MNĚ, Mortjovi, kterého na smrt poslal! Toto je KŘIVDA, KŘIV,- NEMŮŽETE, MÁ ŽENA,-" panikařil, slova sekal. Jeho tvář střídala výraz absolutní paniky a nemilosrdné zlosti. Čumák se krčil, ale oči mluvily o strachu. Modrá vlčice byla plně v tlapkách kulťanů.

Skoro zapomněl, jaké to je, být smrtelníkem. Všechny ty vjemy... Všechna bolest. Zuby, co cítil v krku, byly vlčí, a přesto mu zbytek smyslů říkal, že soutěží s bohem. Marný souboj, ne? "Město patří mrtvým!" Protestoval naléhavě, když se mu zrovna dařilo. Nevadilo by mu obětovat tuto schránku, mohl si najít jinou, jenže... Koruna. Koruna, která Bellanně pevně seděla mezi dvěma rohy, by přestala působit, a to nemohl dopustit. Byl tak blízko k splnění svého poslání! Kapitulace nepřicházela v úvahu, a asi už o ní nechtěl slyšet ani od mesiáše, ani od zvláštní kreatury, na kterou se teď mohl podívat blíže.
Kapka krve zabarvila roh okřídlené vlčice. Dosedla zpátky na všechny čtyři v momentě, kdy se soupeřka opět pustila vpřed. Byla děsivě obratná a stejně děsivě vypadala. Mortja kvůli tomu na drobek sekundy zaváhal a stvůra se mu stihla i přes trhnutí stranou zakousnout do kůže na straně krku. Instinktivně zamával tlapami ve snaze dlouhýma nohama poškodit břicho nepřítele a tesáky se zatím rovněž ohnal po krku.
Mluvě o mesiášovi... Tomu nyní souboj nevěnoval příliš pozornosti. Bellanna zatím víceméně držela rovnováhu na zadních, ale k němu stála zády. Chyba?

Nářky mesiáše, kterého označil za slabého, byl akorát pohlazením pro jeho neklidnou duši. Tlapka bolela a asi ještě chvíli bolet bude - obzvlášť protože už předtím nesla jizvu z jiných bojů, které ho nezajímaly - ale dařilo se mu. Rudooký její nohu pustil a marně se vzpouzel většímu a silnějšímu tělu, které ještě velmi motivovala vůle dokončit úkol. A on si zvolil smrt.
Z monstra, o kterém si myslel, že mu je pomocí zhůry, se ale spletl. Byl doslova zastaven uprostřed svého villain monologu... Útokem. Nemusíme zmiňovat, že to od Hatiho, jak se domníval, absolutně nečekal. Monstrum mu před zraky nelogicky změnilo tvar, když se náhle dostavil fyzický kontakt. Modrou vlčici trhnutí za šíji hodilo dozadu a Nirix válející se v trávě a potřísněn svou i její krví byl volný. "Ne,-" hlesla s očima dokořán a mocně máchla křídly, aby s nimi udeřila útočníka. Jak se ho zbavit, jak se vysvobodit? Byla toto zkouška jeho víry? Cítil hrůzu a cítila ji i Bellanna, leč tu právě teď děsila celá realita, která byla horší a horší, aniž by to mohla zastavit. Opřela se o své zadní nohy a dopřála si jeden nádech, než se pokusila hlavou ohnat a udeřit svými rohy. Strach nesměl paralyzovat, nesměl. Poslání převzít město bylo teď to nejdůležitější. I kdyby to znamenalo zabít vlastní bohy.

Usmívala se. Železná koruna osázená zelenými kameny i její oči se zdály proti nebi téměř zářit. Měsíc byl tohohle svědkem. Mortju nezajímaly výhružky, co mesiáš vypustil. Až bude on mesiášem, nenechá jeho duši překážet... Plánům, co s Kultem a všemi žijícími měl. Hlavou se mu ale mihla myšlenka, co nebyla jeho. Já-já omlouvám se, prosím ne, Nirixi! Další stříbrná slza stekla po tváři, ale nelítostný výraz v tváři se nezměnil.
"GRAAah," zařvala modrá když se flíčkatý zakousl do její tlapy a začal trhat. Nepříjemné. Snad instinktivně mu dupla zadní nohou do slabin, aby reagoval na bolestivý podnět, zatímco čelistmi chňapla po jeho tlamě i za cenu toho, že zhorší stav své nohy, ze které třísnila krev. Volnou přední tlapou přilehla jeho krk, aby se tolik nehýbal.
A pak... Uslyšela pohyb. Později, než by asi potřebovala, protože když zvedla oči, cosi vlčích obrysů s planoucí korunou nad hlavou se k nim blížilo a něco to vyslovilo. Na tváři Mortjy se snad poprvé promítla nejistota a povolil stisk čelistí. "Hati?" Špitl hlasem Bellanny. Bál se, ale toto bylo jediné možné vysvětlení toho, co viděl. "Plním svou povinnost vůči duším tohoto města, můj pane! Přišel jste mi po,-"...

Krk nepřítele strefila a zuby jí zašpinila prolitá krev, ale soupeř se také strefil. Zesilnila svůj stisk, aby odolala bolesti, a i vlastní rudá jí začínala špinit dlouhé bílé chlupy na hrudi. Co bylo ale pár škrábanců ve srovnání se splněným cílem? Mortja netušil, že to bude tak snadné. Křik o zrádovství ho samozřejmě rozzuřil, a tak si Nirixův krk uchopil lépe, mávl křídly a s nebohým mesiášem mrskl do strany a přitlačil ho na zem, aby se mu hůře dýchalo. "Jak slabý to první vlk Hatiho," zasyčel s odporem. Zelené oči Nirixe propalovaly a zračilo se v nich pohrdání. Co si z tohoto asi mesiáš odnese? Jizvy, trauma? Nenávist vůči vlčici, která nad počínáním svého těla neměla kontrolu? Oči jsou oknem do duše a něco se v těch modré vlčice přecijen zračilo. Stříbrná slza. "Dám ti poslední šanci. Veřejně se vzdej se své role mesiáše a ponech ji mně... Nebo zemři a navždy se připoj k duším tohoto města. K mému Kultu Hatiho, který skutečně ctí duše a jejich práva." Třeba právo na pomstu a poklidný odpočinek. Vlčice na Nirixe zatlačila, odhodlaná odolávat jeho snahám na útěk. Mortju nezajímalo, že a jak moc se může zranit.

Kdo měl v tomto souboji vyhrát? To se ještě uvidí. Bellanna měla za sebou bojů několik a tělo pro ně bylo stavěné. Tedy, do letošního léta. Popáleniny už ji neomezovaly tolik, ale rozhodně byly citlivým místem. Mortja ale neměl v plánu brát ohled na nic a na nikoho, žil jen pro svůj cíl, a šel by pro něj takzvaně přes mrtvoly. Někde v nitru posedlého těla ale ovšem existovala kapka Bellannina svědomí, a ta v útlumu a s velkým neštěstím přihlížela dění.
Vlk se prvnímu útoku vyhnul. I ona se k němu cvalovým skokem otočila čelem, vztekle vycenila zuby a připravila se na jeho útok. Přišel a šel... Po křídle. Proč ne po krku? Nechtěl snad zranit fatálně? Mortjova domněnka možná byla správná. Trhl křídly do vzduchu, aby se čelistem na poslední chvíli vyhnul, a hodlal využít setrvačnosti, se kterou se k němu Nirix přiblížil. Postavil se mu do cesty, aby se srazili, a čelistmi máchl po jeho krku.

Vlčice nereagovala na mesiášova výhružná gesta. V jisté úrovni Mortja dokonce věřil, že jeho klid mladého stresuje, a to mu jen hrálo do karet. On měl plán, zatímco mesiáš byl do této situace vržen bez předchozího varování. Byl připravený svou pozici hájit bojem? Byl mu Hati tak blízký, aby pro něj padl? "Nešpiň mé úmysly cizími jmény, mesiáši," pověděla a káravě pomlaskla. Chápal, že Bellanna bylo bývalé jméno jeho současného těla, ale opovrhoval jím. Bylo jeho právem vnutit živému vlastní osobnost. Právem mrtvých. Právem, na které Kult během svého působení příliš nemyslel, a on to hodlal změnit. "Nemůžeš mě zabít, už jsem roky mrtev." Nad tím se zachechtal. A co byl Nihil?
Modrá zastavila, ale ne protože to Nirix přikázal. Nahla hlavu na stranu a zklamaně naň pohlédla. "Takže po zlém, fajn. Násilí je stejně jediná věc, které vy smrtelníci rozumíte." S tím poloroztáhla křídla a vrhla se vpřed, aby vlka srazila k zemi.

Řekl právě teď, že už ve městě byl? Ach, jistě, tělo. Pouhá schránka, která sloužila vyššímu cíli. Jeho ani nenapadlo, že by to mohl být problém, ale teď v tom začínal vidět výhodu. Jestli mesiáš, první vlk Hatiho, znal tuto vlčici, jistě bude mírnější, kdyby došlo na boj. Kdyby. Hatiho jméno ho nepřekvapilo, znal ho. Žíznivost po splnění poslání to však nezastavilo, nýbrž podtrhlo. Kult mohl mít jen jednoho mesiáše. "Dobrá, drahý mesiáši," pravila Bellanna, nadřazenost v hlase, "jsem Mortja, právoplatný vládce všech duší, které ve městě Hatiho zůstávají, protože nenalezly svůj klid. Jistě si svou zodpovědnost nad živými užíváš, ale mrtvých je více... Přišel jsem převzít tvé velení." Při poslední větě zastavila v obcházení a velice vážně upřela oči na Nirixe. Na tváři se jí rozlil sadistický úsměv, než se pomalu přímo čelem rozešla přímo k němu. "Volba je tvá: bude to po dobrém, nebo po zlém?" Lehce naklonila hlavu na stranu. Vzdej se, mesiáši. Nemáš šanci, pomyslela si entita. V jejím počínání byl vypočítavý klid. Měla jasný cíl a nehodlala se ho za žádnou cenu vzdát.