Príspevky užívateľa

Neopětované objetí jí zprvu nedělalo žádné obavy - však to bylo šokující, že se potkaly! I když, pro Lesley asi ne. Jestli tu skutečně byla od zimy, musela být se vším seznámena, musel to být pro ni domov. Jistě měla důvody, jako- Smí se toto v kultských zákonech? Bellannu její pokračující mlčení vyděsilo, že přesně to udělala špatně. A nebo to byl tělesný kontakt, který se od Lesley dřív neodhodlala vyhledat? Bylo to troufalé? Co když nebyly kamarádky, jak si o ní modrá optimisticky myslela? Uhnula pohledem dolů a udělala krůček zpět. Chvíli čekala nějaká slova, nějaké znamení, že její obavy jsou přeci jen zbytečné, ale... Dostalo se jen přikyvování a pohledu, ze kterého nemohla identifikovat, co se Lesley skutečně honí hlavou. Ale to ticho? Byl to nějaký z dalších rituálů, co ještě Bellanna neznala? Proč mám ten pocit, že když se tě zeptám na to, jak ses měla, neodpovíš mi upřímně? "Promiň... Promiň. Poslední týdny pro mě byly náročné." Nešla do detailu, a nevěděla, jestli vůbec chce. Svůj příběh o atentátu na Nihilského vladaře držela v tajnosti jak jen to šlo. Mesiáš věděl, samozřejmě, a dávalo by teda smysl, kdyby i jeho pobočníci. "Jsem tu s mým synem, Aiduiem, ale hádám, že to víš taky." Pousmála se, leč v tom bylo něco trpkého, šťastného jen napůl. Věděla to, že tu jsou, a stejně nepřišla dříve. Bellanně to teď došlo, že aura obklopující Lesley by jí v prvních dnech pobytu ve městě velmi pomohla při zotavování z onoho masakru. Měla vlastní problémy? Nebo to Hati zakázal? Vlastně nevěděla, kterého postavení barevná vlčice je, a bylo jí blbé se vyptávat, když nad jejími slovy o Hatim pomlčela.
Otázku, co jí vrtala v hlavě, se ale stejně rozhodla položit. Jak se dostala do Kultu? "Jak ses od našeho setkání v troskách měla, Lesley?" Změnila téma. Neočekávala upřímnou odpověď, protože by ji sama nebyla schopná dát... Ale čím déle tu tak stály v tichu noci, tím víc chtěla věřit, že Lesley skutečně vyvolil osud. Hati.

Malá vlčice mluvila, a mluvila jako někdo, koho znala. Viditelně by otevřela oči dokořán údivem nad dobou, co už v Kultu pobývala, kdyby tak nečuměla už předtím. Na tváři se okřídlené ale objevil náznak úsměvu, jak poslouchala ta slova. Při příchodu jí nebyl dán jmenný seznam členů Kultu. Byla jen pouhým deviantem, kterého přijali z milosti... Kdo by se přeci obtěžoval? Proto toto setkání pro ni bylo skutečným šokem. "Já neměla tušení, že tu,-" hlas se jí zlomil a musela odvrátit zrak a polknout, než ho zase zvedla. "Ráda tě vidím, Lesley." Ráda vidím vřelou, usměvavou tvář. Nač skrývat ji ve stínu? Neovládla svá nutkání, udělala ty cupitavé krůčky vpřed, aby vlčici padla kolem kroku. Nebreč, ne- slza jí skápla po tváři. Nezáleželo jí na tom, že Lesley neviděla dřív, i když by bývala patrně chtěla, záleželo na tom, že se viděly teď. Po chvíli, co si uvědomila, že huňatou vlčici možná trochu svírá, se rychle odtáhla a hodila omluvně očkem, než se rozmluvila. "Hati nade mnou, já tě tak ráda vidím! Neměla jsem nejmenší tušení, že jsi také na cestě k víře, Lesley, tohle je..." Ztratila slov. Jaké to vůbec bylo? Pěkné, šťastné, veselé? A proč z toho neměla ten pocit? Proč cítila tu trpkou chuť nevyřčených slov na jazyku? Bellanna sklopila křídla k tělu, nenápadně tím zakrývajíc svůj spálený levý bok. Stejně tak oči zabodla někam bokem do země.

Jako matka, co svá vlčata sledovala jako oko v hlavě měla obvykle přehled, co dělají, co je zrovna baví a jak se mají. Chtěla, protože je milovala jako nic na světě. Teď měl navíc Aiduin všechnu matčinu pozornost, co si mohl přát, když zrovna byla poblíž, a že si od vstupu do Kultu byli poblíž často... Bylo to ale dobře? Bellanna netušila, co má dělat s tím, že synek se zdá být neustále zasněný. Jakoby stál jinde, i když byla zrovna měsícem zalitá noc, jakoby se vzdaloval. Na jednu stranu možná chápala, čím si prochází, na tu druhou sama neznala řešení. Byla ale odhodlána mu být oporou, tak jako vždycky.
Potlačila zakňučení, když ho na zdi vyplašila. Nebyla to už čistá bolest, co svírala její rány, teď se spíše... Lekla. Srdíčko se na moment rozběhlo, než přistála. "Promiň, nechtěla jsem tě polekat," omluvila se s úsměvem. I ona se konec konců už párkrát něčeho či někoho lekla. Skoro měla pocit, že ji přemáhá paranoia, jak často se to stávalo. I rozeznat sny od matných obrysů skutečnosti bylo těžké. Zachytila jeho pohled. Vypadal... Zbídačeně, a co hůř, fakticky mluvil upřímně. Lehce kývla hlavou, cukajíc v koutcích. S tím se dokázala ztotožnit. Čekala, zda řekne víc, ale dočkala se jen krátké odpovědi, co rozhodně nebyla povzbudivá. "Ano... Ano." Přitakala potichu. Přisedla si blíž, aby přes Duinyho mohla natáhnout křídlo. To, co bylo netčené spáleninou. "Máš času kolik jen budeš potřebovat." A nebo možná nemá... A to bylo nebezpečné. Kult měl striktnější pravidla, než si jako tehdejší bezvěřenec dokázala představit. "Také si zvykám. Pomalu. Stíny nejsou tak temné, když do nich vkročíš, a díváš se z jejich úhlu. Město je velké a neznámé, ale to byl i svět za hranicemi... Naší bývalé smečky." Snažila se mluvit, jakoby to bylo naprosto běžné, měnit smečku i domov. Sama to nikdy neudělala, ale... Mělo to být běžné. Modrá zatím pomlčela s dalšími sděleními. Toto nebylo o ní.

Poslouchat ticho a zírat do šedých temnot jí sice strach nahánělo, ale když se na její otázku nedostalo odpovědi, usoudila, že je skutečně sama a harmonicky pokračovala v chůzi. Při došlapování na popálenou tlapu pokaždé ucítila slabou tupou bolest, která jí sice nezabraňovala v chůzi, ale... Byla dostatečnou otravnou kulisou, co jí připomínala to vše za ní. Leč sama sebe léčila, město mělo o jinde běžné bylinky docela nouzi. Nebo ještě nenašla správná naleziště.
Náhlý zvuk ji vyrušil z myšlenek a pozorného prohlížení. Trhla hlavou směrem odkud se ozval, stavíc se do připravené polohy, aby mohla v nejhorším zdrhat. Poslouchala vrzání s bušícím srdíčkem, představujíc si mnohé věci, co z domu mohly vyjít... Co ale zpozorovala za dveřmi, tomu skoro nedokázala věřit.
Známá tvář. Rudé - nebo aspoň co si domýšlela, že jsou rudé - tvářičky už potkala, a k její majitelce rozhodně chovala sympatie. Už z dob té velké zimy, panečku! Zavrtěla hlavou a cukla ušima. Popošla blíž. "L-Lesley?" Vyřkla, jakoby nevěřila, že je to skutečnost. "Ty jsi teď... Členkou Kultu?" Zůstala stát venku, stále na měsíčním světle, a zírala skrz prázdný rám dveří. Skrývala se snad její barevná kamarádka schválně? Bellannu polila radost, že ji vidí, ale nevěděla, co říct. Toto bylo poslední místo, kde by vlčici jako je Lesley čekala.

Bellanna byla ve fázi, kdy se přestávala lekat neznámých tvarů skrývajících se v temné noci aspoň v okolí úkrytu, co jim byl proteď přenechán - v okolí Mostu na východě města. Jenže ostatní místa? Už se možná mohla pyšnit tím, že trefí do centra a zpátky domů spletitými ulicemi aniž by pětkrát zabloudila a tázala své šance na přežití, ale zbytek byl velká neznámá a... Bála se. Naprosto upřímně, v městě se bála. Věděla, že tu žijí vlci, kteří nyní nejsou jejími nepřáteli, ale když se těch pár desítek rozložilo na plochu města... Ano, toto kdysi honosné sídlo bylo neuvěřitelně prázdné, a to bylo z nějakého důvodu děsivé. Modrá se smířila s tím, že toto je její nový domov, nebo si tu myšlenku minimálně vnutila. Dělala malé krůčky, aby si zvykla na režim a kulturu otočenou o 180° vůči té, ve které žila celý život.
Dnes se vypravila do oblasti, ve které ještě nebyla. Pěšky - křídla totiž od svého příchodu do Kultu pro pořádný přelet neroztáhla, snad jakoby chtěla zůstat v ústranní, jakoby... Se nechtěla na město dívat shůry, když na to možná ani neměla právo. Křídla nyní kromě krátkých přeletů používala hlavně k tomu, aby před druhými zakryla své nepěkné popáleniny.
"Je někdo kolem?" Tázala se do tmy, procházejíc ulicí. Dělala to častěji, a už jí bylo jasné, že odpovědí jí bude jen ticho, ale... Aspoň iluzi jistoty jí to dopřávalo. Kdyby tam byl někdo dobrý, tak by totiž odpověděl, a ona se tedy díky hluku nemusela bát rozlišování v temnotách - cokoli co vyskočí, automaticky označí za nepřítele, když se to neidentifikuje. Ne, že by se už něco vážnějšího stalo, ale... Povzdechla si. Vstoupila do jednich dveří, než z nich zase vycouvala kvůli dalšímu, novému pachu zatuchliny, prachu a sinic.

Bellanna si od svého příchodu do Kultu připadala jako ve snu. Nebo možná od neúspěšného atentátu na panovnici Nihilské smečky? Myšlenky splývaly dohromady rozpité potlačenými slzami, které neprolila snad jen z důvodu, že se stále snažila uvěřit, že toto opravdu sen byl. Stejně jako se snažila věřit v Hatiho, jejich mesiáše a to, že vše bude zas dobré, konec konců. Noci pro Bellannu... Neubíhaly stejně rychle, jako dny kdysi. Nebylo to sice poprvé v jejím životě, co je probděla místo spánku, ovšem zde to nebylo dobrovolné. Sluneční světlo tu bylo no-go, a leč to respektovala s plnou svatostí, monotónní melancholie ji nutila zpochybnit i to.
Že se skutečně o sen nejedná jí paradoxně připomínalo jak její vlastní tělo, tak přítomnost vlastního potomka. Duiny byl posledním, kdo jí zbyl, a tak nebylo divu, když se po něm často sháněla a kontrolovala, že žije a neutíká, jako zbytek rodiny.
Na jednu věc si už lépe skutečně zvykala - pachy. Čich, jako nejpřizpůsobivější smysl, si už navykl. Sice to neznamenalo, že se jí různorodé vůně města líbily, ale bylo to lepší, než když přišli. Díky tomu byla dnes schopná jít z úkrytu po stopě svému synovi. Pokusila se cestou ulovit krysu, ale bez natrénované obratnosti v zástavě nebyla úspěšná. Rezavou čupřinu svého syna našla poměrně rychle. "Duiny?" Oslovila ho, přicházejíc blíže ke zdi. "Neruším?" Neviděla, že by měl společnost, a matka má stejně vždycky právo potomka rušit, ne? Přesto mluvila opatrně. Zbyli si jen dva, odkázáni jeden na druhého, a museli se podporovat, dokud je nepřijme i Kult. Roztáhla křídla, aby s nimi párkrát mávla a usedla vedle Aiduina. Přistání nebylo ladné - zeď nebyla nejširší a Bellanna měla stále problém s končetinami, které jí byly zraněny při souboji s šamanem nihilským. Vymizí to vůbec někdy? Potlačila zaskučení, když prudčeji dosedla na levou přední, a místo toho na moment vycenila zuby. Pak se narovnala, křídla složila a věnovala všechnu pozornost synovi. "Jak se dneska máš?" Usmála se. Možná už byl velký, ale stále si zasloužil péči.

Bellanna i její syn byli součástí Kultu už pár dní, možná i týden - a ačkoli si pomalu zvykala na zatuchlý pach hnijící zeleně, rzi a mrtvých krys, zbylé zvykání bylo... Obtížné. Snad jen z trucu ke své předchozí smečce, ze které poněkud dramaticky odešli, snad jen díky tomu nevybitému vzteku zatím odolávala steskným myšlenkám na zem oděnou v barvách slunečných dní. Opatrně prozkoumávala město - leč zatím jen jeho východní část - a dnes narazila na budovu, co se velmi lišila od ostatních. Vkročila na práh vysklených dveří, oči i uši na stopkách. Pletla se, nebo to tu vonělo i užitečnými bylinami? Už si přišla jako blázen, když při vstupu do každé budovy bázlivě volala do tmy: Haló! Je tam někdo? Možná nebylo divu: však toto byla obydlí, a jeden by skoro čekal, že v nich i přes jejich pochybný vzhled skutečně někdo bydlí. Botanická zahrada však bujela vlastním životem i teď, a tak si dovolila aspoň chvíli vydechnout a oddat se iluzi bezpečí v objetí přírody.

O Silmě, bývalé léčitelce, už slyšela. Zatím si lámala hlavu nad tím, jestli se to stalo naschvál, že ona sem přišla v tuhle dobu, po její smrti. Mesiáš ale této úvaze rozuzlení nenabídl, a tak to zase zahnala stranou.
Překvapilo ji, že Nirix jí ono učení mladé kultské léčitelky nedal jako rozkaz. Právo na to rozhodně měl - vždyť byl mesiáš, a jak se domnívala, to je kulťanům svatá osoba. Přesto jí to mírně zahřálo u srdce, že se ozval projednou zase ten vcelku milý vlk, kterého už znala dříve. "Když o to bude stát, tak ji naučím vše co znám," oznánila tedy. Pravda, že když to bylo dobrovolné, dělala to od srdíčka. Kult jí pomohl v době nouze - a i když to nebylo vřelé přátelské přivítání, přivítání to bylo.
Sestoupili ještě do větší tmy. Rozpoznávala tvary ponuré místnosti i padání kapek, cítila pronikavý pach rzi. Hej. Tohle by potřebovalo údržbu. "Neměla jsem problém s Nihilem, máš pravdu. Jen s vlky, kteří jej vedli," vydechla a posadila se, aby mohla vyprávět svůj příběh. Řekl, že nebude trestat, ale ona spíš než příslb ne-trestání chtěla záruku, že ji nebude za činy odsuzovat. "Přísahám, že pro to, co jsem udělala, jsem měla ty nejlepší důvody..." A pohled na vlastní tělo jí bude navždy připomínat, že neuspěla. Zvedla od popálenin zrak k Nirixovi. Byla v právu, a musela to přeci dokázat i jemu. "Od plesu se událo mnoho. Získala jsem si kamaráda u Přízračných, léčila nemocné v zimě a taky jsem se s jedním vlkem ze smečky rozhodla založit rodinu. Ta vlčata, Nirixi, ta vlčata mi jsou vším." Potlačila slzy. Ještě ne. "Nihil mi byl domovem odjakživa, však jsem se tam narodila. Ale je to těžké, když mé čtyři uzlíčky štěstí najednou zůstaly bez otce a královna mě ještě povýšila, abych měla více práce... Byla jsem vězeň v tom sevření, pouhý vězeň, kterého si vážili jen pro jeho schopnosti a vědomosti. I královna měla na konci zimy vlčata, a všechna - jedno obzvlášť - se chovalo, jakoby mu patřil svět. Víš, v Nihilu se trůn dědí, a tento spratek, který opakovaně vyhrožoval mým vlčatům, měl být příštím vládcem." Musela si udělat pauzu, protože v očích začínal plát plamen. Nádech, výdech. "S jeho matkou jsme nebyli příliš zadobře. Já chtěla skutečný vděk za mou věrnost a služby, ona mi ale vždy dávala vědět, že nejsem víc než pleb, než hloupý poddaný. Nenáviděla jsem ji za rozhodnutí, která dělala." Bylo toho víc, ale proteď zase zabodla pohled do země.

Nestačilo že musela projít půlkou města, jít ještě dolů... Měla pocit, že už je to moc, a nejen fyzicky. Zatím se ještě pořádně nezastavila a nepřemýšlela nad tím, co se událo. Snad si až zakazovala nad tím přemýšlet, ze strachu, na co by přišla. I nepřehlednutelný fakt, že teď už nežije v Nihilu, ale pod rouškou noci ve městě... Jak si vůbec bude moct zvyknout? Měla strach.
Lehce sebou trhla, když se ozval hlas mesiáše. Sice ho očekávala, ale že se něco ozývá z tmy, to bylo také nové. Mlčky zůstala stát na schodišti, mžourajíc do tmy, hledajíc světlejší bod, na který se upnout. Rudé oči Nirixovy se staly tím bodem, a ona se vděčně pousmála, že to byl on. Během uběhlých dní sama sebe tázala, jestli je to ten samý Nirix co poznala dříve - na mostě ji a jejího syna totiž nevítal zrovna přátelsky. Měl takhle vystupovat mesiáš? Tento fakt způsoboval, že nevěděla, jak se ke svému kdysi-asi-kamarádovi vůbec chovat. Kde končilo přátelství a začínala víra? "Oh," vzpamatovala se, když jí došel jeho point. Tohle bude jedna z těch těžších konverzací. Oh my. Připravovala se na to, ale nadechnout se a skutečně mluvit se teď stejně zdálo nedosažitelné. Musela ale promluvit. Musela ho ujistit o tom, že byla v právu, jinak mu nechává prostor pro domněnky. "Stále se přizpůsobujeme, ale cítím se lépe, děkuji. I úkryt je dobrý. Omara... Byla nápomocná, ovšem jako letitá léčitelka si myslím, že se má co učit." O kultské léčitelce s modrýma znakama mluvila opatrně a se zrakem sklopeným, snad jakoby se bála kritiku vůbec vyřknout. "A- a- já s tím ráda Kultu pomůžu," dodala zhurta. Stejně si bude potřebovat najít místo. Bylo to schválně, že bývalá léčitelka zemřela před mým příchodem?
Těkla očima po okolí, které se pomalu začínalo vyostřovat, jak přemýšlela nad tím, čím začít. "To je... Dlouhý příběh. O kterém bys měl vědět, samozřejmě. Můžeme si k tomu sednout?" Stát na schodech s vahou na spálené nohy jí nebylo nejpříjemnější.

Byla v Kultu už dva dny! A stále si připadala naprosto bezradně, a to nejen z vyhrocené situace, ve které opustila svůj bývalý domov, teď i z toho všeho nového, co musela v nové smečce poznávat. Připadala si jako malé vlče, co ani neví, kterým směrem se má vydat k noře, kdy může na záchůdek a kolik je vhodné dovolit si jíst. První noc v úkrytu u mostu, kam je s Duinym uložili, prospala - a pak i den, když zjistila, že tak to tady chodí. Druhou noc... Vydala se na kratičký okruh kolem budov, a hlavně ze sebe smyla všechnu zbývající krev i nihilský pach.
Většinu času zatím věnovala rekonvalescenci, aby mohla splnit, co jí bylo zadáno - jít do centra města a najít Nirixe. To byl program na třetí noc. Vydala se směrem, který jí poradili, ale velmi brzo pochopila, že město je mnohem komplikovanější, než se zvenčí kdy zdálo. Nechápala struktury kolem sebe a vlastně se jich bála. Jejich obrysy ve svitu měsíce na jedné straně zářily, jenže hned na stěně za rohem se skrývala tma, jakou dosud neviděla. Vyhýbala se takovým místům a kulhala dál.
Dostavila se k požadovanému místu až dávno potom, co se asi očekávalo. Noc už se spíše chýlila ke konci. Podle pachů poznala, kam jít, a ani za mák se jí to nelíbilo - Nirixův úkryt byl totiž v podzemí, kde byla snad ještě větší tma než v těch děsivých stínech, co už dnes viděla. Modrá vlčice vkročila do policejní stanice, paranoidně se rozhlížejíc kolem, a pak dokonce i vkročila na schodiště vedoucí dolů, jenže se zastavila tam na druhém schodu. Zdaleka ještě nebyla přizpůsobena životu ve tmě. "Ni- Nirixi? Mesiáši?" Tázala se opatrně, vlastně celkem zděšená, co by se mohlo ozvat zpět. Krysy? Medvědi? Propána kdoví co ještě ve městě žilo, a ona právě teď neměla Duinyho na očích! "Řekli mi, že mě chceš vidět?" No to nevím, jak tady něco uvidíme? Udělala další krůček dolů a ještě jeden. Tenhle sestup nebyl náročný jen na psychiku, ale i na její ještě stále ne zcela zhojená zranění. Levá noha se ozvala pokaždé, co na ni stoupla.

Chtě nechtě se musela dostat z transu emocí a šoku z prohry. Musela být silná pro své blízké a musela čelit svým činům, když nebyla kvůli zraněním fyzicky schopná utéct. I možnost útěku se jí v tenhle moment ale už snad i příčila, protože to by znamenalo, že se bojí, a že lituje. Nikdy! Nedostavit se na soud by bylo nepřímé přiznání viny, a ona se hodlala dožadovat práva na obhajobu. I proto se zbytky energie a hlavně silou vůle stanula na všechny čtyři se vzteklou kuráží v obličeji, doufajíc, že svým pohybem upoutá zraky přítomných. "Toshi, Aiduine, Ravonny... Běžte do bezpečí, ano?" Požádala je tiše s přivřenýma očima. Nepotřebovala, aby tam stáli s ní. Přestože dnes bojovala za ně... Toto nebyl jejich boj. Podívala se se stejnou strostí i po Fäoline a hledala v davu i Seraphinu. Ani k jedné ta slova nedolehla.
Všimla si šedočervené vlčice, co se mihla u Voltaire. Ah, i s tou měla na konci zimy problém, i její případ byl důvodem, proč toužila po pádu královny. No, nechť si to vyslechne i ona, co měla modrá léčitelka na srdci. Bellanna se brzy dozvěděla, co bylo jejím rozsudkem, a nemohla než reagovat odporem. Vyhnanství?! Ale, ale- Ne! Ne, toto musí zvrátit. Mohla takové rozhodnutí čekat, vlastně mohla čekat ještě horší, ale přesto ji to přimělo se okamžitě donutit ke slovům. "Stojíte na špatné straně, Nihilská smečko," vyslovila a udělala odvážný krok kupředu, přeměňujíc svůj šok do rázných slov, která měli slyšet všichni přítomní. "Hodnost královské rodiny je mýtus! Voltaire se neobtěžovala vás doprovázet při lovech, nezajímala se o rizika veřejných soubojů ani o vaše cenné zkušenosti, obavy a pohledy na věc! Odmítám stát a hledět, jak kvůli její ignoranci zemřou další a další naši členi rodiny, naši přátelé a vlci ze smečky, a vy byste měli také. Odmítám sloužit někomu, kdo si své postavení zasloužil jen tím, že se narodil do lepší rodiny!" Bellanna se rozohnila a při slově mýtus roztáhla křídla, aby svým slovům dala důraz. Řekla by víc, ale už z tolika slov se zadýchala, a na chvíli se odmlčela, sledujíc, co na to Nihilané. "Někdo musel zasáhnout a ukončit to. A kvůli vašemu chorému šamanovi někdo stále musí vystoupit a říct "stop, tady to končí". Já se snažila jinými cestami, já se snažila, přísahám-." To dodala tišeji a naléhavěji, zcela přesvědčená o své pravdě, ale stále nahlas. Každá rozmluva s Voltaire, hlavně ten poslední půlrok okolo vlčat, kdy nesouhlasila s jejími povýšeneckými posunky, každá jí způsobovala vyšší tlak.
Podívala se do země, potlačujíc slzy, a pak hlavu zase zvedla. "Nelituju svého činu. Všechny vás omámili, omámili povídám! Já nejsem váš nepřítel, já se dlouhé roky starala o vaše zdraví, a svou práci jsem dělala dobře. Vždycky jsem hájila vaše zájmy a pomáhala, kde se dalo. Dřela jsem, i když mi monarchie v minulosti odmítla pomoct! Být správného přístupu, moje matka nemusela v čelistech Ignisu, nemusela,-" hlas se jí zlomil. Ironie, že toto dělala i pro ni, a stále neuspěla. Udělala jsem správně, maminko. Udělala? Chtěla jsem, abys na mě byla hrdá. Nebyla to předstíraná dramatičnost. Vybarvovala sebe jako ublíženého, protože se tak cítila. Věřila, že královští své členy otrávili pěkným životem, kytičkami a věčným přátelstvím, co každého příjemně hřálo, ale ze zkušenosti poznala, že to nesnesitelně sžíralo, když poté přišly jiné strasti života - stres, nemoc, zklamání, smrt... Bellanna se za svého života dozvěděla o vlcích, co to měli v mládí podobné, jako ona, a vlastně... Se divila, že jen ona sama byla schopna dospět ke správnému závěru a skutečně se chopit akce. "Nihilané, prosím - nenechte se otupit, nenechte za sebe vládnout a rozhodovat sebestředné povýšené tyr... Tyrany!" Modrá se rozkašlala, ale upřela přitom nenávistný pohled na Arrakise, který se tu jako jediný z potomků Voltaire nacházel. Následník trůnu, co šikanoval její vlčata. Tedy, aspoň některé. Vlastně byla ráda, že její slova mohl slyšet, že mu to mohla říct do očí a od srdce. Už odmítala se bát následků, co by čistě za řečení pravdy mohly přijít.
Hledala sympatii v očích členů smečky. Tak dlouho si tato slova nechávala pro sebe, ze strachu, co by mohla způsobit - jenže teď už neměla co ztratit, když spáchala na královnu atentát, když bylo neúspěšně dokonáno. Věděla, že vyhnání je definitivní a nezvrátí ho ani kdyby hodně chtěla, leda by se smečka rozhodla sama zhostit akce a připojit se na její stranu. Jenže... Po tomhle si už Bellanna nemyslela, že by mohla žít stejně, že by tu mohla zůstat. Nihil pro ni už dlouho postrádal pocit domova. Život jí praskal pod nohama a sypal se na tisíce a tisíce střepů, padajíc do neznámé nicoty.
Padl na ni zvláštní pocit zadostiučení, když na tváři panovnice zřela jiný výraz, než ten snobský povýšenecký. Snad prozření, že toho vůbec byla schopna? Ne, královna nebyla tak špatná, jak ji její Bellannina mysl vykreslovala, jenže modrá nebyla schopná přiznat, že by královně skutečně na smečce záleželo. "Má rodino, pojďte,-" nedořekla tichá slova, do očí se jí totiž nekontrolovatelně navalily slzy a ona sklonila hlavu, přecijen projevujíc lítost. Hlavně kvůli svým blízkým. Ukotvila zrak na Aiduinovi, snad jakoby volala o jeho pomoc. "Duiny..." Musela si dát pár sekund oddych, nadechnout se, a podívat se znovu na Voltaire. Ona mohla za toto utrpení. Za veřejné ponížení, kterým si tu procházela. "Sbohem." Doufám, že budete v pořádku. Nestůjte na místě. Ghaa'yel, ty jsi jejich nadějí. Sasho- věříš mi, že? Toshi... Toshi? Chtěla mluvit dál, chtěla více času na zpracování, ale čas strávený v Nihilu se chýlil ke konci. Musela jít a musela jít hned, vzhledem k povaze jejího královského doprovodu... Radši půjde dobrovolně. Ještě ji Arrakis zabije po cestě! Či? V takovém případě by mu nedopřála tu možnost zřít na její umírající tváři strach, smutek či snad lítost. Švihla ocasem, naposledy se narovnala a sama se rozešla - nebo spíše rozkulhala - pryč. Vstříc neznámu, vstříc čemukoli, co ji čekalo.

Ach, kdyby Nirix věděl, čím vším si od jejich prvního setkání ještě prošla! Mateřství, smrt blízkých a rvačky jí... Změnily práh agrese. Připadala si jako blázen, ale sama sebe přesvědčovala o tom, že jím není, a že vše, co koná, je naprosto oprávněné. Správné. No, jeho slova ji překvapila. Chvíli na něj mlčky hleděla, než sklonila hlavu a tiše mu dala odpověď. "Protože... Nemám, co ztratit." Ztratila svou smečku, ztratila velkou část rodiny, ztratila svou důstojnost. Vyjadřovala tím, že ji sem dovedla mimo jiného i... Zoufalost. Doufala, že jí Kult přinese úlevu? Ano, věřila, že jejich víra je to, co je může spasit.
Nirix, Chris, Omara. Nirix je... Mesiáš? Vůdce? Zapamatovala si jména vlků. Jak zvláštní, snažit se vstoupit do nové smečky - vlastně s tím neměla žádnou zkušenost, když se v té minulé narodila. Proto si v duchu vděčně oddychla, když Nirix vyřkl své rozhodnutí. "Děkujeme," vyřkla i ona a sklonila se k pokloně, i když jí dodatečný pohyb popálených nohou nebyl příjemný. "Budeme se řídit slovem Hatiho." Přivřela u toho oči, a zvedla se teprve když Nirix odešel. Podívala se po Aiduinovi.
Bellanna provinile svěsila hlavu, když se na ni Omara obořila, ale v očích jí zůstala známka trpkosti, protože za svými myšlenkami stála. Pak ale usoudila, že by odpovědí situaci nepomohla, a zůstala mlčet, přijímajíc toto varování. Při mluvě o masti ale zase hlavu pozvedla a věnovala pohled i Chrisovi, který v kontrastu s předchozím vystupováním překvapivě vlídně nabízel pomoc. Koukla se i na Aiduina, který stihl odpovědět dříve. Omara byla právě pro místo, které se mu nelíbila, ale jestli ona Silmä byla léčitelkou, jistě by její doupě bylo k zotavení vhodné... Vrhla po synovi starostlivý pohled, neverbálně se tázajíc, jestli by mu to nevadilo. Kdyby totiž ano, urgovala by, aby šli jinam. "Oceníme jakékoli bezpečné místo vhodné k odpočinku." Že tam někdo umřel, to snad nic neznamenalo. Nebyla ve svém věření tak daleko, aby věřila na takové duchařiny, že by tam strašil duch nebo to místo bylo prokleté. Jak dlouho neodpočívali? Byla unavená, velmi unavená, úplně ze všeho, a už se těšila, až se bude moct natáhnout. Město neznala - byli plně odkázáni na pomoc kulťanů. I my jsme teď kulťany. Zvláštní to pocit. Jaký to vůbec má být pocit?
Přemýšlela, jestli Omaře něco říct, ale rozhodla se, že mlčet nebude. "Mast není těžké udělat hned, pokud máš vodu nebo nějakou dužnatou rostlinu. I mléko pampelišky se dá využít jako tekutá složka." Pampelišky byly rostliny naprosto jednoduše nalezitelné - doufala, že vlčice nějaké má. Ukázala se, že má řebříček, a to byl ovšem základ. "Sama jsem léčitelka, už dlouhá léta. Omlouvám se za potíže..." Posmutněla, že vlčice se teď nechtěla přiblížit, ale chápala to. Nechtěla Duinyho nutit sahat na její rány, a tak sáhla po své magii. Její zakrvácené rohy se modře rozzářily, osvětlujíc tím mírně i okolí - a stejná záře obklopila i rozdrcený řebříček z Omařiny tlapky a řepík. Bylinky se zastavily ve vzduchu, Bellanna se na ně podívala zkušeným okem a řepík postupně také natrhala na kousky. Pak se posadila a bylinky jí přistály na natažené tlapce. Do směsi flusla, rozemnula druhou tlapkou a ukázala Omaře kaši, co se podobala masti. "I takto to jde." Netušila, jestli je kulťanka otevřená takovým radám, ale potřebovala dokázat, že je užitečná. Ztratili léčitelku, to jí totiž došlo. Přicházela ve správnou chvíli, jak znamení z nebe. Snad. Cítila, jak ji hlava rozbolela, a zamrkala, aby neomdlela.

Opět zaúpěla, když Toshi přiložil mast od Sashi k jejím ranám. Musela se držet, ale když přišel chladivý pocit úlevy, dokázala se zase v klidu nadechnout a vydechnout. Při onom ošetřování si nemohla odpustit myšlenky, co teď. Zaznamenala pohled Arrakise, a stále v opozici na něj varovně vycenila zuby. Znovu pohlédla po klacku, který po něm chtěla vyslat, ale nakonec ho nechala být. Chtěla k Nihilu promluvit, a to by se těžko dělalo, kdyby... No, kdyby pokračovala v činění se. Zabili by ji?
Měla pocit, že se jí v hlavě mísí tolik emocí, že už neví, kterou cítí. Ravonny přišel, a pokládal otázku, na kterou také chtěla znát odpověď. Musela mu odpovědět... "Jen jsem... Vás chtěla ochránit. Královna ani její potomci nesmí vést naši smečku, nesmí." Pravda to byla, že je chtěla je ochránit před dalšími šílenými rozhodnutími, co by panovnice i její rodina mohla v budoucnu udělat. Proč se to jen muselo tak zvrtnout? Teď ta rozhodnutí ještě měla přijít, a nejen Bell věděla, že to obrátí chod této smečky naruby. Možná... Možná už nikdy neuvidí domov. Nejvíce se bála toho, co by mohli udělat její rodině. "Budeme v pořádku. Budeme..?" Pohled upřela na Toshiho, snad jakoby u něj hledala přesvědčení.

"Už nejsem součástí Nihilu," přiznala tlumeně na jeho pochopitelné znepokojení. Či to byl zájem? S nervama v kýblu jen těžko rozeznávala, co byla dobrá vůle a co kousavá poznámka. Pach své staré smečky ovšem stále nesla, a tak se nedivila, kdyby si třeba mysleli, že je zvěd. Měla však velkou motivaci tímto pohovorem projít, dostat se do Kultu. Duiny jistě potřeboval stabilní domov, a ona také. Musela ho jim oběma dopřát co nejdříve, jinak, jinak... Usmála by se na syna, nebýt zaměstnaná jinými pocity. Aspoň někdo při ní plně stál. "Tohle oni udělali mně, Nirixi!" Podívala se na něj zpoza rozcuchané ofiny, kterou místy zdobila krev. I ona něco udělala, samozřejmě, o tom svědčily zakrvácené rohy. Udělala špatnou, špatnou věc, o které si ale dosud nepřiznala, že by byla špatná. Nebyla připravená vysvětlovat situaci, bylo to příliš čerstvé. Byla ale odhodlána jim vyhovět. Řekne cokoli, aby je vzali mezi sebe, i kdyby to neměla být pravda. "Konala jsem, co bylo správné. Chránila jsem svou rodinu. Nebo jsem se aspoň snažila." A tomu věřila.
Zvláštní, jak Nirix vystupoval - druhý vlk ho poslouchal. I ona pochopila, že je tím pádem nejspíš výše postavený, a je oprávněn vyřknout rozsudek. Jeho slova ale přecijen nezněla jako přijetí, a ona se bála. "Já, já jsem... Kdysi jsi říkal, že Hati k vlkům sám přijde, že stačí... Znamení. Já jsem poslouchala, Nirixi, poslouchala! Trávila jsem noci pod měsícem, myslím- myslím, že je náš osud, abychom žili jako děti Hatiho." Hlas se jí třásl, ale nepolevila se snaze. "Věřím, že.. Věřím." Zvedla zrak k Nirixovi, hledajíc v jeho očích náznak něčeho uspokojivého. Náznak naděje.
Byla stále silně rozrušená, když přišla vlčice, kterou rohatý vlk zavolal. Hodila po ní pohledem, a pochopila, že je to léčitelka - jakou zvláštní brašnu měla! Zatvářila se zmateně, trochu sklonila hlavu, a otevřela pusu, že by jí odpověděla - jenže slova z ní nevypadlo. To až v momentu, kdy se vlčice se zvláštní modrou září bez oznámení vydala blíž a zcela naschvál vrazila do jejího syna. "Hej!" Sklopila uši a udělala krok od ní, a se stejnou podrážděností pozvedla pysk, aby odhalila tesáky. Že byl někdo mezi ní a Aiduinem jí bylo krajně nepříjemné - ale i kdyby hodně chtěla, byla na území cizí smečky, a to byl risk vyvolával konflikty. Zatvářila se provinile, že takto reagovala, ale i nadále pečlivě sledovala Omaru. Její vyndavání bylinek by za normálu považovala za nesmírně relatable a možná i vtipné, ale teď se to nehodilo. Dívala se jí pod tlapy, zda pozná některé rostliny. "Počk,- Au!" Ucukla z dosahu bylin, když se neznámá dotkla citlivé kůže. Pochopila, o co se černá hodlá snažit. Z jejího pohledu zkušeného léčitele bylo toto chování naprosto neprofesionální. Mohla si ale stěžovat? Měla právo si stěžovat? Její největší rána byl hluboký kousanec v popálené kůži na levém rameni, pokud nepočítáme další rozsáhlé popáleniny, které pálily, ale byly základně ošetřeny. "Mast, proč nepoužiješ mast?? Je to mnohem šetrnější, tohle by akorát mohlo způsobit dodatečnou infekci a hnisání." Svá slova postupně ztišila, podřízeně klopíc hlavu. Byl to reflex, léčitelům poskytovat i vlastní názor.

Kapsa na rameni z ní v boji dávno spadla, ale to bylo to poslední, co ji teď trápilo. Vlci nepřestávali přicházet, Kettu všem sdělil, co se stalo, ze svého pohledu, a ona s šokovaně sledovala, jak se na ni všichni dívají a komu nabízejí svou pomoc. Její rodina, Arrakis, Ghaa'yel, Sasha... Snad nikdy neviděla v očích Nihilanů takový zmatek, nejistotu, paniku a vztek. Bylo to bolestivé, obzvlášť od vlků, které považovala za přátele. Udělala snad skutečně špatně? Navzdory mizernému fyzickému stavu vnímala, co všichni ti vlci říkají a pokřikují. Princ ji oslovil přímo, a ona nemohla než zareagovat překvapivě klidným pohledem a podlým úsměvem. Vycenila tesáky, když se Ezikiel stavil do managování situace. Vždycky byla žárlivá, egoištičtí jedinci s božským syndromem ji vždycky štvali, hlavně, když nerespektovali vlky, co si pracně vydobili své postavení. Nyní byla její zášť ještě vystupňovaná situací. "Jak se opovažuje," takhle mluvit k mým vlčatům?! Přes mysl se jí mihl obraz, jak by tento vlk vypadal... Bez hlavy. "Jak se všichni opovažují!" Ona byla tím, koho měli všichni obskakovat.
Přijala pomoc všech, co ji byli ochotni poskytnout, a pomohla Duinymu udělat bylinkovou mast. Aspoň z toho, co s Ravonnym přinesli z okolí, čehož... Nebylo moc a ani ne zcela správně. I Fäoline přinesla kus mokrého mechu, ale matka si všimla, že to samé udělala pro další dva raněné. Co to bylo?! Proč nestála při své rodině? Bellanna se zatvářila zlomeně, další slzičky na krajíčku, ale neměla slov. Zděšeně se koukla i za Ravonnym, když se vydal k hloučku okolo královny. Kdyby byla mrtvá, neošetřovali by ji. Její mise byla neúspěšná. "Ahh!" Zaúpěla, když Toshi použil vodu na její rány, ale byla mu za pomoc vděčná. Skutečně se držel svého slova, které jí dal: Že bude stát při matce svých vlčat, kdyby to byla ona nebo královna. Možná od něj ale čekala... Více sympatie a starostlivost. Mohla se však divit, že toto nepřicházelo?
Být tak nečinný pozorovatel, asi by se smála, jak se nový člen nihilu snažil pomoct Ghaa'yel. Dobře věděla, že zrovna šedá léčitelka pomoc nepotřebuje, že jí to nespíš spíše otravuje, pracovat v takovýchto podmínkách. I ona by se ohradila, být tak na jejím místě. Mísil se v ní pocit hrdosti a zrady, že si vybrala možnost první pomoct královně a ne své učitelce, která za ní stála a angažovaně radila, když to bylo třeba.
Sashu obdarovala zvlášť nešťastným pohledem, když přišla blíže. Její nejmilejší tetička, její první kamarádka a velký vzor mládí. Musela sklonit hlavu a oční kontakt přerušit. Tohle se nemělo stát... Toshimu opatrně naznačila na mokrý mech, jak Sasha poradila, aby s ním zastavil krvácení. Rána v citlivé kůži popáleného ramena krvácela nejvíce, tu potřebovala vyřešit první.
Podívala se stranou, a zjistila, že se nedaleko válí jeden z jejích vražedných nástrojů. Zaostřený klacík. Chvíli na něm spočinula pohledem, pak se podívala na Arrakise a zpět na klacek. Měla sto chutí ho použít a svou magií ho vyslat proti princi, který se snad kvůli havranovi vzdálil od ostatních, a trefit ho přímo do srdce, o kterém byla přesvědčena, že mu nefunguje správně.
S vřící krví se jala vydrápat se na nohy. Šlo to těžko. Zatla zuby a nechala se pohánět záští. Musela promluvit, musela všem říct, co se skutečně dělo.