Príspevky užívateľa

Chvíle čekání byla nervydrásající. Otázka pravdy, zda ho instinkt vedl správně. A pokud ano - otázka budoucnosti, kdo povede tento podnik, o kterém byla entita přesvědčena, že náleží jí. Zatím pozorně prohlížela terén a zvažovala své možnosti - na dvoře bylo několik laviček a opodál dokonce hřiště. Z některých oken čas i vandalové vyrvali sklo a válelo se roztříštěné pod nimi v trávě.
Toto bylo ideální prostředí pro prolití krve.
Kdesi v komplexu se ozvaly kroky a pak se v jednom z oken vynořila hlava. Tmavo-flíčkatý vlk roztáhl křídla a snesl se na dvůr. Na jejich bitevní pole. Vlčice sledovala každý jeho pohyb a na jeho otázku se zlomyslně pousmála. Není to jasné? Z hrdla jí nezněla úcta, pokora ani bázlivá naděje, se kterou s mesiášem obvykle mluvila. "Jsi vládce města?" Oplatila rovněž otázkou. Rozešla se vpřed a začala okolo vlka opisovat kružnici. Očima si prohlížela snad každý coul Nirixova těla. Mladý samec. Kdo by řekl, že v něm bude tolik temnoty, aby vedl tento kult?

Železná koruna vysázená zelenými kameny se v měsíčním světle leskla stejně jako oči. Brzy po návštěvě knihovny entita, co Bellannu ovládla, zjistila, jak užitečná budou křídla při hledání osoby, kterou potřebovala. Toužila po tom pomstít svůj osud a vzít si to, co bylo právem její. Město Hruff.
Zelené oči, které na Bellannu nepatřily, stejně jako podlý, hladový výraz, pátraly po světě pod křídly. Dům byl jako dům, ulice jako ulice. Až nemocnice upoutala jeho pozornost. Stahoval se sem odér mrtvých duší, které entita... Věrně následovala. Vedly ho snad sem schválně? Nebo to byla šťastná náhoda, boží vůle? Křídla modré vlčice vrhla stín nad budovou, která chřadla, a deviantka usedla na dvoře. Čich radil, že někdo tu je. "Hledám vládce města!" Zařvala modrá vlčice, až se po okolí rozezněla ozvěna. "Má něco, co patří mě!" Vztekle mrskla ocasem a rozhlížela se po oknech, jakoby v nějakém z nich měla zřít tváře. Entita nevěděla, jak zdejší vůdce vypadá, ale byla rozhodnutá jeho vládu dnes ukončit. Jakýmkoli způsobem.

Čas se čeřil v nepravidelném prostředí lunaparku, který žil vlastním životem, a temná nostalgická melancholie obklopovala všechno v ní, včetně modré vlčice. Zrovna se vydala prozkoumat oprýskanou a zrezivělou atrapu lodi, která jí trochu připomněla rozlámané trosky lodi na plážích jejího bývalého domova, když zaslechla hlas. Dostal se blízko, aniž by si ho všimla, a modrá vlčice... Byla příliš unavená, než aby se ho lekla. Co to měnilo, že tu nebyla sama? Pomalu otočila hlavu na vlčici, která nesla na tváři jakýsi závoj. "Pozdrav Hati," vyslovila tiše, zatímco se k vlčici otočila čelem. Byla mladá a podezřele známá. Určitě jí viděla u bazénu, ale ještě byla jinak podezřelá! A zná mé jméno? To buď znamenalo, že je svým původem a chybami v Kultu známá, nápadná nebo... "Jste Ossianova sestra, že?" Ma- Marie? Nevybavovala si to jméno a nechtěla ho pokonit. Nechtělo se jí do ničeho, ani do úsměvu, ale přesto ho pro mladou vlčici na tváři na chvíli podržela. "Hledáš mě?" Ať chtěla cokoli, ona nehodlala utíkat. Vlastně to v ní probouzelo zvědavost.

"Velmi," zasmála se, snažíc se zapomenout na vědomost, že obě mladé vlčice už tu neměly rodiče, a že ti rodiče dokonce neměly dobrou pověst. Chtěla se na to opatrně zeptat i Suteki, ale to bylo téma na jindy. Teď musely vyřešit hrozbu pro smečku. A svojí večeři, když budou mít štěstí.
Poslechla si trpělivě, co měla na srdci. I přes své zkušenosti byla ochotná si poslechnout si názor dalšího, ačkoli jí pomalu docházelo, že toho mladá vlčice nevěděla o moc víc než co by radil zdravý rozum. Jak často sem chodí divoká zvěř? Setkala se sestra Rue vůbec už někdy s kancem? "To ne, jsem tu..." Odmlčela se, protože počítat čas bez slunce bylo... Těžké. Vše splývalo, jakoby svět předtím nikdy neexistoval, a jakoby život v Nihilu byl prostým snem, ze kterého se probrala. "Od léta. Přišla jsem sem s mým synem." Usmála se. Jak svého syna milovala. "Tam, odkud pocházíme, jsme byli zvyklí lovit jako smečka, aspoň ve čtyřech." To byl jejich první problém - jestli neseženou někoho dalšího, jsou jen dvě. Kripl a mladá dáma, povzdechla si v duchu. Popáleniny jí teď sice už neomezovaly, ale stále je cítila. "Divoké prase je silná bestie a může způsobit nepěkná zranění, měly bychom být opatrné. Využít magií, pokud nějakou máš. Možná by bylo dobré ho uštvat, využít ulic? A do sutin ho hnát, když budeme potřebovat, aby zpomalil. " Věřila, že město musí být na lov vlastně ideální místo, když jeden ví, jak využít terénu a nenechá kořist utéct skulinami. "Je ideální, když se bojí a utíká, ale naštvaný nebo ohrožený divočák může být i agresivní." To byly její poznatky. S ohlédnutím na předchozí konverzaci o předmětech města, jejichž většina jí stále nebyla známa, se při své řeči rozešla po místnosti a zastavila u skříně, pod kterou se válela rozbitá váza. Rohy se jí rozzářily modravým světlem a stejně zazářil i jeden z větších střepů, který magií zvedla do vzduchu a prohlédla si. "Tohle je sklo?"

Mají velké štěstí, rezonovala jí hlavou Ossianova slova, zatímco svoje oči zabodla do dlažby. Chtíč sledovat vlčata bojující o život z ní vyprchal, když se ozvalo mami a další volání o pomoc. Leč věděla, že tohle nebyla její vlčata, bylo náročné se udržet. Díky patřilo snad ledu, co se jí rozlil po těle po skončení té vyostřené chvilky, co si vlci vyměňovali názory. Chtěla se sebrat a běžet někam daleko a daleko, schoulit se do klubka a na vše zapomenout, ale tlapky nehybně držely na zemi. Bože, prosím, prosím! Nech je přežít. Nezbývalo než doufat.
Zvedla zrak ve chvíli, kdy vlčata vylezla ven. Sice pochybovala, že za to mohla její motlitba, ale byla to úleva. Podívala se po Lesley a usmála se na její slova. Jak jsi se naučila být takhle v klidu? Kde brala sílu na to odolat? Sic si modrá připadala jako zklamání, ale přítomnost chlupaté vlčice byla jako magnet - Bellanna k ní bez varování přikročila, jen aby si dopřála letmý dotek někoho známého. Vrhla pohledem i po synovi. Byl v pořádku?
Nirix předstoupil a pronesl slova, co pokládala za ukončení. Z vlčat byli věřící. Pak mesiáš otočil svou pozornost k jejich malé skupince, a to Bellanna podřízeně sklopila hlavu. Srdíčko jí tepalo, a fakt, že měla jít ještě s Ossianem toto celé probrat, jí ani v nejmenším netěšilo, leč by si jindy podobnou promluvu užila. Pohlédla po šedém, než se nadechla a s těžkým srdcem tomu hodlala jít čelit. "Lesley," špitla ke své kamarádce váhavě, "můžeš pro mě na chvíli dohlédnout na Aiduina, prosím?" Už se znali, slyšela. Hodlala to barevné vlčici dobře oplatit, ale teď na to nebyl čas. "Synku, chvíli s tebou teď bude Lesley, dobře? Vrátím se brzy," pronesla tiše i k Aiduinovi. Nevnímala drama, co se dělo okolo vlčat, neměla na to. Váhavě se rozešla za Ossianem.

Bellanně hrály myslí otázky, na které si nedovedla sama odpovědět. Proč si Hati vybral jako sídlo svého kultu město? Jak chránil své děti před zimou, když noc byla tak nehostinná? Zima. Ta měla brzy přijít, a modrá léčitelka se snažila hledat a sbírat aspoň ty bylinky, co rostly po městě. Nebylo tu toho ale zdaleka vše, co by si přála, a společně s vědomím, že z města nesmí ven, jí to přinášelo frustraci.
Přehrávala si, co jí Nirix říkal - že by ji Kult zabil, kdyby zaútočila na panovníka. Nechtěla tomu věřit, ale po ceremoniálu v bazénech nebylo pochyb, že je to pravda. A vlk, který vedl tyto krvavé rituály prohlásil, že prolití krve v Nihilu bylo zle? Proplakala nad tím pár nocí, když to bylo aktuální, dnes se ale zase věnovala průzkumu svého domova a hlavou jí vrtala i zpráva od Ossianovy sestry. Od její matky.
Knihovna ji vždy lákala. Ne tolik jako botanická zahrada, ale něco na vůni papíru a plesnivých skříní prorůstajících rostlinami jí přišlo příjemné. Příjemnější, než jiná místa ve městě. Vešla sem, že se v tichosti pomodlí, než se vydá sbírat, a zašla až do části, která se skrývala v temnotě. Posvítila si magií, kterou nesla starý kalamář. Potřísnila si u toho srst černým inkoustem, ale nevšimla si toho. Matné světlo levitujícího předmětu padlo na něco, co sedělo v polici knih jako jedna z nich. V temnotě se zaleskly zelené kameny a Bellanna je přišla blíž, jen aby odhalila kovovou korunu, do které byly vsazeny. Ty se nosily na hlavě, že? Hořela zvědavostí po poznání toho pocitu - jaké to je, být na vrcholu? Jaké to je, shlížet na svět jako bůh? Nad tím bych neměl přemýšlet! Rozhodně zavrtěla hlavou a vydala se pryč. Až po pár krocích si uvědomila, že se jako smyslů zbavená otočila zpět a použila magii, aby si korunu snesla na hlavu.
A najednou... Nebyla sama sebou. Její vědomí zůstalo hledět na dění jejíma očima, ale nedokázala najít kontrolu nad svým tělem. "Konečně!" Ke svému zděšení cítila, jak se jí z hrdla dere zlověstný smích. Cítila i jeho důvod - konečně svoboda, konečně možnost dosáhnout spravedlnosti. "Pomsta bude má a mrtví budou vládnout! Vůdce této osady, tak kde se skrýváš?" Zavrčela a rozešla se ven. Co se bude dít? Oči jí hrály zelenou barvou a v kamenech v koruně se odrážel měsíc a desítky duší, co ve městě nenašly svůj klid.

Jako naprostý nováček v kruzích víry nevěděla, kde má najít vůli k onomu doufání, ke kterému byla se svým problémem odsouzena. Zasévalo to v ní kapku nedůvěry vůči Nirixově schopnosti řešit problémy. Byl snad stejný ignorant jako- Ne, nebude nad tím takto přemýšlet. Chtěla věřit, že Kult má lepší vedení. Jinak by to znamenalo, že osud radil špatně. Slyšela, že i Nirixovi se o rodině mluvilo pod vlivem emocí. Toho se muselo využít. "A nemiloval jsi ho? Neudělal bys vše, abys ho viděl znovu?" Snad věděl, co tímto naznačuje. A jestli ne, chtěla slyšet vysvětlení, proč by se ona neměla zajímat. Dobré vysvětlení. Postrádala motivaci.
Z očí jí stékaly slzy. Odmítnutí i nepochopení bolelo více než jakákoli rána. Ukřivděně se na něj podívala, když mluvil o sdílení a riskování. Nerozumíš, zopakovala si. Ležím tu před tebou, mluvím o rodině, a ty se opovažuješ mě obviňovat ze zločinů. Za ty myšlenky se styděla - co když bylo v moci boží je slyšet? "Možná už nevím, co je dobré a co špatné, ale prosím, nezpochybňuj můj úsudek. Nejsem vrah, jsem rodič. A nyní ovce, která krvácí, a plané sliby mi nepomůžou." A Nirix... Odcházel. Ne, že by se divila. Mohl ještě víc urazit raněnou duši? Zvedla hlavu. "Můj čin ti přivedl členy. Nejsi šťastný?"

Začínala chápat, že ať už mezi nimi bylo kdysi cokoli, bylo to pryč. Dívat se do Nirixových očí v ní teď nezažehávalo oheň zvědavosti a naděje, nýbrž strach a frustraci. Fajn, zasyčela v duchu a odpustila si ukřivděný pohled. Vyslouží si tedy vyšší pozici tak rychle, jak to ještě nikdo neviděl, i kdyby to znamenalo všem lézt do míst, kam slunce nesvítí. Ah. Špatné přirovnání. Dostane, co chce. Co to ale bylo? Chtěla vidět svou rodinu, chtěla žít s nimi, ale co by dělala potom? Možná se bude muset smířit s prostým faktem, že už je nikdy neuvidí, ať to bolelo sebevíc. "Má mě a mému synovi být útěchou po ztrátě rodiny jen doufání?" Co mám Duinymu říct? Být silná pro něj ještě dokázala, ale kde měla nalézt sílu pro to být silná pro sebe. Všechny jizvy stále bolely. Rozhodnutí ale přijmula, a říkalo to její unavené sklopení zraku. "Měl jsi někdy rodinu, Nirixi?"
Co měla čekat od nové smečky? Asi nic moc. Nedivila se, že nové duši nebyli ochotní pomoct. Ani ona nebyla vlkům venku tak vstřícná, když šlo o to vybírat mezi dobrem smečky a dobrem cizích. Tohle ale není já proti nim. V čem jim to ublíží? Nemohla to dostat z mysli. "Provedu," řekla na službu Kultu s veškerou rozhodností, co dokázala ke své ztrápené náladě vyprodukovat, takže to skončilo jako trpký úsměv.
A pak přišel moment, na který se netěšila. Oprávněně, ukázalo se. V jejích očích totiž Mesiáš zuřil. Jen na zlomek sekundy se mu podívala do očí, než s ním i nadále provinile těkala po okolí. Já jsem neudělala nic špatně! Řvala vnitřně, ale mlčela. Mesiáš měl právo na zlobu. Nemohla mu tohle ale říct před pár dny na Mostu... Vždyť by je určitě zabili na místě! Ne, bylo správné rozhodnutí mu to říct až teď. "Nerozumíš..." Vyslovila své bolestivé uvědomění a odvrátila pohled. A to si myslela, že mesiáš jako pravá ruka boha bude mít pochopení. Rozhodla se snad s Kultem špatně? Není to tak jednoduché, jako bratrské vztahy. Měla jsem tisíc lepších důvodů pro to zabít Voltaire a ty mě soudíš, přestože Hati má pro vyhýbání se světlu sotva uvěřitelný důvod? Mlčela. Cítila, jak ji kamenná podlaha, na které ležela, chladí asi jako její žalem roztříštěné srdce.

Lítostivě sklopila hlavu, když začal odmítavá slova. Natolik na moment nevnímala, že přeslechla jméno své kamarádky, kterou měla s velkým překvapením potkat až ta pár týdnů. Nechci to samé vidět i u tebe, rezonovala jí jeho slova hlavou a ona k němu pohled zase zvedla, neskrývajíc svůj smutek. "Nirixi," hlesla, "během jediného dne jsem ztratila svou smečku, rodinu, přátele, svůj domov, čest a hrdost. Může být ještě hůř?" Vyřkla rétorickou otázku a zoufale se usmála. Div se jí do očí nenahrnuly slzy. Musíš mu ten příběh doříct. Skutečně se hodně litovala, ale rodina jí byla nejbližší. Musela pro ně bojovat. "Nemusím to být já, kdo za hranice půjde. Byla bych vděčná za slovo jakéhokoli kulťana, co by se o bezpečí mých vlčat přesvědčil. Nemám nejmenší ponětí, jak na tom jsou..." A ona byla matka, co by svým potomkům dala vše, jen aby byly šťastní. Věděla, že žádá moc, a tak si nad tím jen povzdechla jako nad ztracenou věcí. Měla počkat ještě aspoň den, než Nirixe konfrontuje. Nebo dva, tři. Cosi ji u tohoto tématu hlodalo zevnitř, a ona si za všech okolností nechtěla přiznat, co. Byla to svazující pravidla Kultu, vlastní chyba či něco úplně jiného? Nebo všechno?
Ale ani já nemám ráda zimu a temnotu, napadlo ji při jeho vyprávění. Celé jí to nějak nedávalo smysl, jakoby ten příběh nebyl kompletní. Mělo ale cenu se ptát? Nechtěla vypadat, že příběhu nevěří! Jen ho nechápala. Takže Hati neměl rád svého bratra a proto vede revoltu proti slunci? To byl ještě horší důvod než pro to že se někdo narodil nástupcem pro vládnutí smečky. Na ten příběh tedy... Jen kývla. Třeba ho využije jako příležitost k domluvě někdy příště. Na odpověď ohledně postavení také přikývla. "Budu se snažit věrně sloužit Hatimu. Jak mám začít?" Očividná otázka - co měla dělat, aby se Hatimu zalíbila? Věřit byla očividná odpověď, když pro bezvěřence ve městě místa nebylo. Ale to přeci nemohlo být všechno.
Musíš mu to říct!! Myšlenky byly neutišitelné. "Nirixi, nechci před tebou ani před Hatim mít žádná tajemství. Dopovím ti příběh toho, jak jsem sem přišla." Povzdechla si a vážně se mu podívala do očí, aby si vzpomněl, jak vyprávěla o Nihilské nespravedlnosti tři příspěvky zpátky. "Královská rodina dělala ze života peklo nám všem. Věděla jsem, že jejich vláda musí skončit, a tak jsem s královnou svedla souboj za své ideály. Chtěla jsem ji odstranit." Že by bývala odstanila i zbytek rodiny Voltaire, kdyby uspěla, Nirix vědět nepotřeboval. "Moje snahy ale byly přerušeny zrzavým šamanem, který tuto budoucnost viděl. To on způsobil jizvy na mém těle a zavolal smečku, zmařili mé snahy. Chtěla jsem jen dobro pro všechny..." Do očí se jí i přes snahu je potlačit vedraly slzy a ona nervózním pohledem těkala všude možně. "Ale Nirixi, než mě budeš soudit, pprosím, prosím- já nejsem vrah, dělala jsem co jsem musela! Snažila jsem se jim otevřít oči, ale... Ale vážně nemám nejmenší ambice vést jakoukoli smečku a nechci tvé místo, to ti přísahám." Bell byla natolik rozrušená z možné odezvy, že se během svých posledních slov přikrčila k zemi. Snad tím i chtěla podtrhnout svou úctu k Mesiášovi a Hatimu.

Tohle bylo to místo, kde se poprvé poznala s vlčicí z Kultu. Místo, kde jí Dovahkiin ukázala lásku, o kterou drastickou ztrátou mamimky přišla. Bylo to nezvyklé přicházet z druhé strany - teď byl Kult totiž i jejím domovem, a dokázala si představit, že ona bude jednou někomu onou Dovahkiin. Vlčicí, co druhým ukáže správnou cestu. Chtěla se sem vypravit dřív, ale bylo to daleko od úkrytu pod mostem, který byl jí a Aiduinovi darován při jejich příchodu.
S měsícem nad hlavou obdivovala komplexitu tohoto místa. Zbytek civilizace měl v sobě určitý geometrický řád, ale tady se všechen rozpíjel a splýval s přírodou. Stále se ohlížela na každý druhý stín, ale nostalgické vzpomínání ji klidnilo a přivádělo k řízenému smutku. Našla hroudu šrotu, za kterým se kdysi dávno schovávala, a chvíli téměř nehybně stála opodál, jakoby tu vzpomínku sledovala. "Chybíte mi," špitla tiše do ticha a následovala stín minulosti až ke kabině na ruském kole. Tady spolu seděly a tvořily. Bellanna se posadila na lavici a se zavřenýma očima vydechla. "Nevím kudy jít," špitla a položila si hlavu na tlapky. "Žal brázdí mé počínání a bolí to, pykat. Ale řekni jen slovo, milostivý bože, a, a,-" odvrátila od měsíce oči. Určitě to nedělala správně, tu motlitbu. Jaký byl tedy smysl? Nedařilo se, jako se jí nepodařilo skoncovat s bezprávím v Nihilu. Jako se jí nepodařilo ochránit svou rodinu a dodržet slib, že budou vždy spolu. Jako se jí nedařilo pomoct sobě i synovi navyknout si na život v Kultu.
Nejspíš ležela v kabince hodiny, než se probrala z polospánku a vytáhla nohy ven. Rozešla se... Náhodným směrem.

Skoro neměla pocit, že si sem jsou promluvit o válečném plánu. Nebýt prachu, shledá to fakt útulným. "Těší mě, Suteki. Nejsi sestra Rue?" Musela si dělat přehled o rodinách ve svém novém domově, ne? Suteki měla podobné znaky jako Rue, a vlastně ji zajímalo, zda má i stejné zvyky... Na náhodné obyvatele města zírat z temnoty. Uměla si představit, že přesně tak by vypadalo jejich setkání, kdyby ji nespatřila první.
Tak k tomuhle byl onen gauč. Ležení. Bellanna hodila pohled k dalšímu nábytku na sezení v místnosti, ale nakonec se rozhodla ho neřešit. Toto bylo naléhavé! "Myslela jsem... Jak je tady lovíte? Já vím jak se loví ve smečce, ale město ještě tak dobře neznám." Zvláštní, takto se otvírat s nejistotami vlčici, kterou tu dříve ani nepotkala. Možná na ni mluvil fakt, že byla mladá. Ochranitelský pud, který teď vztahovala jen k jedinému synovi, co jí zbyl.

Ani se nedivila, když se na rváři kulťanky objevil škleb. Bylo to pro zdejší zvláštně charakteristické, a přestože by radši viděla úsměvy a veselá přivítání, na která byla zvyklá, nebyla v postavení si stěžovat. "Pojďme dovnitř a sestavit plán," šeptla znovu a naznačila ke dveřím z ulice, co vlčice neměla daleko. Trochu ji děsilo s ní jít dovnitř, kde měsíc nedohlíží na své děti, ale kde jinde tady mohly jednat?
Sama se také dvěmi mávnutími dostala na zem a zalezla dovnitř. "Jsem Bellanna. Ty?" Zeptala se. V domě se nacházel vcelku zachovalý obývák s gaučem, čajovým stolkem a skříněmi. Modrá vlčice si sedla na prašivý koberec. "Takže... Jak si Kult obvykle počíná s divokou zvěří?" Zeptala se a upřela pohled do okna. Musela být napozoru - sice ovládala své magie, ale nechtěla přilákat pozornost onoho zvířete.

Ve městě to chtělo mít pro strach uděláno, když se jeden stále pohyboval v temnotách. Oči modré léčitelky si sice už na tmu vcelku přivykly, ale na ono temné prázdno stále ne. A co hůř - všudypřítomné zvuky. Nemohla říkat, že ji nepřekvapilo, když ve městě zaznamenala pach divokého prasete, ale vůbec ji to netěšilo. Kde byli popravčí, aby se o něj postarali? Vždyť ve městě žili vlci! Co její syn, co kdyby ho to zvíře napadlo? Bellanna po dlouhé době roztáhla křídla a vznesla se ke střechám budov, aby obhlédla situaci. Kde zvíře bylo? Byl někdo v nebezpečí? Co mohli dělat? Hati, dohlížej na nás.
A našla někoho dalšího. "Hej," špitla ze střechy, když shlédla na mladou šedočernou vlčici. Byla podobná Rue. Sestry? "O ulici vedle je divočák. Bylo by fajn se ho zbavit. Pomůžeme si?" Vyřkla návrh. Měla co dělat, aby nezačala hovořit tím pobožným způsobem, kterému se tu docela účinně učila. Věděla, že je pouhým deviantem, ale za své schopnosti přežít děkovala bývalé smečce, mnohým učitelům a vlastnímu přežívání.

Z nějakého důvodu mu věřila, že se skutečně zajímá o její rodinu, když mu řekla, že je mu tím nejbližším. Trápila ji zrada, že nešli do Kultu s ní, ale Nirix vypadal, že má pochopení. Na moment se zadívala do jeho očí, přemýšlejíc, zda vyřknout to, na co myslela. "Ráda bych dělala víc než doufala. Je nějaká... Možnost, jak bych se o jejich bezpečí mohla přesvědčit?" Mluvila o procházce za město, aniž by řekla procházka za město. Tohle pravidlo bylo jasné - devianti nesmí ven. Ona ale opravdu nutně potřebovala vědět, zda rodina skutečně žije, a vzhlížela na mesiáše se zoufalou vírou, že možná najde nějaký způsob. Připravovala se, že takový složitý požadavek jí bude odmítnut, ale doufala.
Zatímco mluvili, její oči pomalu přivykaly tmě. Už rozeznávala zvláštní kovové tyče, rozeznávala pelech v koutu místnosti. Cítila texturu i odér místnosti, ale už se na něj tak nesoustředila. Pousmála se, když rudooký vyjádřil, že i on má víru v ně. To skutečně hřálo u srdce. Využila tuto příležitost k tomu, aby řekla více o svém synovi. "Aiduin je moc šikovný a učenlivý, přemýšlí nad věcmi, ale špatně snáší stres. Jestli můžu kulťany o něco prosit... Buďte k němu trpěliví a buďte nápomocní. Prosím." Kdyby se k němu někdo choval zle, nevěděla, čeho by byla schopná. Ne, věděla. A sama se toho obávala. Nirix ji ujistil, že ve městě jsou v bezpečí. Bála se, že ani on nedokáže ovládat všechno, co se ve stínech města skrývá, ale nedovolila si to komentovat. "Děkuju." Vydechla s předstíranou úlevou.
Nehla se, když se jí dotkl křídlem, ale vzala to jako znak, že může přijít blíže. Posadila se tedy k vlkovi blíž, zatímco vykládal o pravidlech. "Nevíš, proč se nesmí na sluneční světlo?" To tvrzení ji zarazilo. Měla za to, že mesiáš to jako onen výše postavená, blízký Hatimu, bude vědět - proč by to nevěděl? Lehce natočila hlavu na stranu. "Ano. Jak jeden získá Hatiho důvěru? Souvisí to s postavením?" Uměla si na to odpovědět jen částečně, a tak se ptala. Bylo důležité znát, co se v Kultu nesmí, aby mu mohla dopovědět příběh toho, jak se ke Kultu dostala. Sice nevypadal, že chce zbytek toho příběhu slyšet, ale Bellanna si pomalu uvědomovala, že mu to skutečně chce říct. Bylo to správné.

Měla pocit, že se jí daří prolamovat ledy. Nekomentovala, když se vlčice opravila, jen se pousmála. Doufala, že to veme jako znamení, že může mluvit upřímně. Kdo jsem já, abych soudila. Poznávala, že toto bude těžší oříšek - této madam totiž někdo zcela očividně zanedbával výchovu. Bylo jí z toho až smutno, a přeci to nemohla nechat jen tak. Toto setkání nebylo náhodné. Hati, snažíš se mi něco říct?
Bylo až doočíbijící, jaká paralela mezi nimi byla - obě v mládí přišly o většinu svých blízkých a co víc, Rue byla ta, kterou rodiče opustili, zatímco Bellanna byla... Tím rodičem, který opustil. Sama modrá léčitelka to tak nebrala, a vlastně se cítila ukřivděna, že zbytek rodiny nešel do Kultu s ní. Proč nezůstali věrní? Proč jí neoplatili to, že se o ně tak pečlivě starala? Já jsem zrádce v očích Nihilu, uvědomila si s těžkým srdcem. No, teď nevěděla, co Rue odpovědět. Z logiky věci si myslela, že každého by taková minulost trápila, protože to je prostě hrozný osud a au, a velmi ji litovala kvůli životu sirotka, na druhou stranu k ní nechtěla mluvit jako k malému vlčeti. Také se chtěla vyhnout pitvání v okolnostech, aby si tím přísun informací neutla. Složitý to balanc! "Máš nesnadný život," povzdechla si. Chtěla říct něco jako jistě je to Hatiho test, ale vzhledem k jejím kousavým poznámkám na víru předtím pomlčela. Taky by ji to ve fázi ukřivdění nepomohlo. "Je mi to líto... Ale čí krev ti koluje v žilách tě nedělá tím, kým seš, ne zcela. Kým se rozhodneš být, kým chceš být, to je důležité." Nekryla své emoce, když to říkala, a snažila se vyjádřit jak svůj obdiv a smutek pro vlčku bez rodičů, tak sebejistý důraz na to, že její minulost není vším. Sama se tuto lekci učila dlouho, a tak to vlastně brala jako sladké zadostiučení, že toto mohla sdílet z té druhé perspektivy. "Nenech se jimi zastrašit," dodala s povzbudivým úsměvem, komentujíc vlky Kultu, co o ni údajně nestojí. Tuto větu říkala i svému synovi.
Nechtěla sedět dlouho na jednom místě, a tak vstala. "Jsem Bellanna. Narodila jsem se v jedné z Norestských smeček a od začátku byl můj příběh propletený křivdou," začala vyprávět i ona. Slíbila informaci za informaci, hodlala dodržet. Pomalu se přitom rozešla dál do botanické zahrady. "Pro mírné a životu pohodlné podmínky mého tehdejšího domova nebylo zvykem jakékoli násilí. Když jsem viděla svou matku padnout, i já jsem změnila pohled na svět." Krátce pohlédla na Rue. Jak aby zjistila, jeslti ji tohle zajímá, tak aby naznačily, že to mají nejspíš podobné. "Otec a mí dva bratři časem... Zmizeli. Beze slova, beze stopy. Neznám konec jejich příběhů, který zůstává představivosti." Ale vyprávěla konec konců ten svůj, že? "Ignisu jsem zapřísáhla pomstu." Rozhodla se nechat děj stát na cliffhangeru, a zase se podívala po Rue. Kývla jí, že ať zase mluví ona. Jak hluboko dojdeme? Tázala se sama sebe, zatímco přemýšlela, co říct dál.