Príspevky užívateľa

Nemuseli ani čekat a výt, velmi brzo na most vkročili další vlci. Místní, poznávala. Cítila, jak v ní stoupá adrenalin, ale zůstala stát. Upřímně doufala, že narazí právě na černobílého vlka, ale nedělala si velké naděje - proto vypustila drobný vzdech úlevy, když Nirixe spatřila. Bohudíky! Bohužel byl ve společnosti jí neznámého rohatého vlka, který vlastnil povědomé tělesné rysy, a tak se bála, jak toto střetnutí proběhne. Vždy měla pocit, že si s Nirixem vcelku rozumí - právě on ji přivedl na přemýšlení, jak se jednomu dostane prozření, aby mohl vstoupit do Kultu? Leč na tuto otázku zatím nenalezla konkrétní odpověď a byla tu hlavně z důvodů krize, Hati jí nebyl tak cizí.
Otevřela tlamu, ale chvíli nemohla najít slova. Krev, vlastní i cizí, jí ještě trochu zdobila tvář i dva zahnuté rohy. "Nirixi," hlesla, ale jeho slova se svým zlomeným hlasem ani omylem nepřeřvala. V grimase měla neskrývané neštěstí a na srdci naléhavá slova. Hleděla mu do očí, odhodlaná je vyslovit, odhodlaná obhájit svou nevítanou přítomnost, ale pokorně čekala na vhodnou chvíli. "Tohle je Aiduin. Můj syn." U svých slov udělala nějaký ten krůček k Duinymu a přehodila přes něj zdravé křídlo. Snad se i mírně zamračila na ne zrovna vítavé chování vlků. Byla by ochotna za Duinyho bojovat, kdyby to bylo nutné. Nikdo se nedotkl jejích vlčat. "Jsme tu, abychom... Já..." Na moment zabodla pohled do země, ale pak ho se znovunalezeným sebevědomím zase zvedla do očí kulťanů. Jen vytí druhého ji přerušilo, a ona sebou vyděšeně trhla. Nervy měla v kýblu, to bylo vidět. Poslední svolávací vytí bylo to, co oznámilo její pád. "Rádi bychom se přidali ke Kultu." Vyřkla konečně.

Pár hodin po událostech v Nihilu...

Couvající měsíc visel na obloze. Nebyl při síle, ale přesto dvoum pocestným ukazoval jasný směr. Město. Jak ještě daleko? Bellanna přemýšlela, ale stejně jako její zdravotní stav, i mysl byla v útlumu. Přála si, aby vše vyšlo - jenže dnes už se stal přesný opak, a změnil život navždy nejen jí. Byla v doprovodu svého syna, Aiduina, který matku už dávno přerostl. Poočku ho sledovala, zatímco kulhala vpřed za jasným cílem.
Cestu mezi územím své rodné smečky a záhadnými strukturami města dříve provozovala bez problémů, ale dnes ji trápila četná zranění z krutého boje. Šrámy od zubů u tlamy a jinde po těle, a hůře, rozsáhlé popáleniny od horké vody, kvůli kterým jí na několika místech chyběla srst. Levé křídlo držela mírně svěšené, i to bylo popálené. Viditelně kulhala - levá noha byla nejen popálená, ale rameno jí zdobil ještě nemělký kousanec. Díky magii svého syna i díky předchozímu základnímu ošetření byla schopna se pohybovat, ale stále jí to působilo bolest.
Přišli k řece, která se leskla v mlżném oparu. Zamířili k mostu. Byla to brána do města, za kterou se nihilské léčitelce celá ta léta schovávala tajemství. Byla nervózní ohledně možnosti, že zde cesta končila. A jiná začínala. "Tohle je území Kultu," špitla k Aiduinovi. "Už jsme tu." Byla smutná z jeho mlčenlivosti, ale měla pro něj pochopení. Byl mladý, a dnes se mu - i jí - převrátil život naruby. Jak se sem dostali?
Opatrně vystoupala po schodech, jen zběžně si prohlížejíc sloupy a budovy kolem a za řekou. Povrch, po kterém kráčeli, byl neznámý, a stejnětak atmosféra, která udeřila do všech smyslů. Téměř zlověstná. Matka ale musela být silná pro svého syna - a i když i ona byla po cestě tichá a tvář jí hatila únava, teď se narovnala, připravena čelíc čemukoli, co přijde z druhé strany.

Sledovala, jak se Kettu vzdálil, aby zkontroloval panovnici. Lezl za ní jak za spasitelem, že se Bellanna musela pozastavit nad tím - proč? Oddechovala s hlavou jen těsně nad zemí. Tělo hořelo a mrzlo najednou, jakoby nervy byly rozpouštěny zaživa. Největší bolest pociťovala v místech, kde ji zasáhla vroucí voda. Pár ran jí ještě vytrvale krvácelo. "Ne," hlesla pro sebe a vrtěla hlavou, když zaznamenala pohled zrzka a pak moment, kdy zvedl hlavu a zavyl. Skutečně to udělal. Znamenalo to, že Voltaire ještě žije?
Chvíli zpracovávala šok z toho, že pravděpodobně bude muset leccos vysvětlovat celé smečce. Cítila... Strach. Nejistotu. Narozdíl od minulých rvaček, kdy bylo ohroženo snad jen její žití, toto mohlo ovlivnit její celý životní styl. Tvář jí zvlhla pod slzami. Věděla, že se musí dostat k vodě, že musí ošetřit své rány, a tak se pomalu postavila na nohy. "Ravonny..." Vydechla, když viděla přicházet svého syna. Ach ne! Nejhorší scénáře se plnily rychleji, než by chtěla. Doprovázela ho pohledem, nemohla se donutit ani ke slovu. Co mu měla říct? Že se pokusila zabít královnu? Vlčata sice už byla starší, ale nemyslela si, že by rozuměla. Rozumí vůbec někdo? Syn se jal pomoci, a ona jen vděčně roztřeseně přihlížela, zatímco jí krev kapala z brady. Spálené křídlo měla pootevřené, opřené o zem. "Ravonny, mohl,-" než stihla doříct, zaznamenala, jak se k ní řítí vlk, kterého jen těžko poznávala. Nový člen smečky, vysoký rohatý vlk bez ocasu, ji bez problému srazil k zemi jako tank. Ne, že by to s jejím stavem bylo těžké. Bellanna zlostně, vyděšeně i z bolesti vyjekla.
Pohla jen očima, aby se na vlka podívala a vzdorně vycenila tesáky. Co si to dovoloval? A jak věděl, že to ona byla problémem situace? Pousmála se na Ravonnyho, který přinesl něco na rány, a zasyčela, když je začal ošetřovat. Jak jen se dostane k té vodě? Ezikiel si odskočil pryč, a když se zase vrátil, vrátil se s nejhoršími možnými slovy. "Opovaž se!!" Zařvala, směřujíc tuto sodu na velkého rohatého vlka. Jen ať se opováží vzít jí vlčata, ať se opováží zaútočit na její blízké. Pro ty by totiž Bellanna snad i vstala z mrtvých, šla by přes neomezené množství mrtvých a bránila by je i kdyby přišla o končetinu. Po Ravonnym se natáhla křídlem, aby si ho přivinula k sobě, ale nejenže na to neměla sílu.
Mít teď aspoň dvě pohromadě, asi se raduje, že přišel Toshi. A skutečně se výraz v její tváři trochu lesknul nadějí, že tu je, a vzhlédla k němu. "Toshi... Potřebuju tvoji vodu." Hlas se jí lámal, jak teď musela čelit emocím, zpracováváním nových informací i bolesti najednou. Nicméně skutečně potřebovala, aby jí ošetřili popáleniny.

Kolik už ztratila? Krev zdobila i její tělo bohatě, mnohem více, než kdy dříve. Její vlastní, Kettuova i ta Voltaire... A kdoví, čí ještě by to mohla být, kdyby ji dnes nezastavili, kdyby nebylo varovné vize a oddanosti chránit panovnici. Rvali se se zrzkem dlouho, a tak i ona měla tu víru, že hlava smečky už kvůli absenci pomoci podlehla zraněním. Skoro jí bylo líto, že to nemohla ukončit dřív, ušetřit královně trápení, ale... Nebylo to přáno.
Drápy jejího soka ještě zasáhly její popálenou pokožku, a ona zavyla bolestí. Už ani neměla nutkání mu to vrátit, spíš se vzdálit. Slzy v očích jí ještě na psychice nedodávaly, protože prohra byla v dohledu. Nebo možná ne přímo prohra, ale rozhodně to nebylo tak, jak plánovala.
Pustil ji, a tak se pokusila uskočit pryč. Dál od dalšího nebezpečí, dál od bolesti. Doufala, že ta podivná kupole ji teď opět ochrání, kdyby se šaman rozhodl znovu použít svůj vroucí dech. Při svém ústupu šlápla na zraněnou nohu, ze které vystřelila palčivá bolest, a podlomila se jí kolena.

Byli si fyzicky velmi blízko, a o to intenzivněji cítila, jak oba zápolí se soupeřem i vlastním tělem. Hlavou se jí mimoděk promítlo, jak by měla léčit své rány, a že by to měla udělat co nejdřív - ale mohla snad? Nemohla polevit, nemohla ho nechat vyhrát. Nechala by tím dále existovat systémy který se rozhodla zničit.
Cizí krev jí stekla do vlasů i nad oko. V tuhle chvíli už dávno nepotlačovala výkřiky bolesti ani bojovná oznámení, a útok do popálené kůže ji mimo dalšího naříkání přiměl uronit pár slz. Mávla ke Kettuovi druhou tlapou, snad jakoby se ho snažila odstrčit, a čelistmi chňapla po jeho hlavě, křečovitě svírajíc cokoli, co zasáhla. Stop, křičela v duchu, ale říct to nahlas? Ne. Udělalo to tělo za ni - zachvěla se, svaly mírně ochably, a ona s hrůzou tušila, že slova zrzavé přecijen byla pravdivá.

Za normální situace by s ním v tomto tiše souhlasila. Nikdo by neměl mít moc vzít cizí život, nikdo na to neměl právo. Ale proč to respektovat, když i všichni ostatní toto pravidlo ignorovali? "To ani žádná královna!" Bylo to tak - když vinu nemohl nést pravý vrah její matky, ona ignisanka, nesl ji v jejích očích ten, co neudělal nic, aby se to znovu nestalo. Královská rodina Nihilu, v tomto případě.
Konala už spíše jen tak jak jí dovolovaly reflexy a vůle vyhrát. Popáleniny jí do těla pouštěly bolest při každém prudším pohybu. Krev cákla kolem z jejího rohu, jenže jakmile dopadla na nohy a tělo se chystala nasměřovat tak, aby tím Kettua srazila, polila jí další salva horké vody. Pokropilo jí to křídlo, bok a rameno, a bolestivě zakvílela. "Rrrwah!" Znovu švihla hlavou, tentokrát míříla Kettuovi rovnou do křídla s cílem mu do něj roh zarazit. Křídlo za křídlo.
Cítila, jak energie rychle i vlivem zranění vyprchává, a dlouho už se na nohou neudrží.

Nemohl mít pravdu, nemohl. Ona musela zvítězit, Voltaire musela zemřít, když už si to usmyslela. Po letech měla to střevo skutečně učinit radikální rozhodnutí, a stála si za ním, ať už jí stál v cestě kdokoli. Kettu byl šaman, věděla, že jeho slova by mohla být skutečná. Pokud se někdo vyznal ve vizích a matných zpravách podvědomí, byl to on. Zvláštní, když dobu mnohých předků ani nezažil. Byl mladý a přesto postoupil v hierarchii dříve, než ona.
"Já jsem dítě Nihilu! Já mam právo o jeho osudu rozhodovat více, než ty," a nikdo jí nemohl vymluvit, že ne. Když kupule sehnala a Kettu vyrazil, Bellanna i přes postupující únavu neváhala a do boje se vrhla znovu. Přemýšlela, jak se vyhnout příští vřící vodě. Neměla čas zamířit klackem, a tak ho zatím jen rychle popadla do tlamy a švihla proti řítícímuse zrzkovi rohy, které byly momentálně nejlepší její zbraní. Věřila, že jedno pořádné bodné zranění by ho mohlo eliminovat.

Problém byl, že netušila, co se stříbrnou kupolí dělat. Viděla ji poprvé. Pokusila se soustředit na své rohy a odvolat ji, ale štít stál, a chránil sice i ji, ale to si ona zrovna teď nepřála. Tlapami bouchla do magické stěny, vzteklá, že zrzek se mezitím opět postavil do cesty mezi ní a královnu. "Tenhle souboj nemůžeš vyhrát!" Snad cítila svou prohru, ale přiznat ji nemohla. Smála se, jistá svou pravdou. Věřila, že svou schopností manipulovat předměty dokáže zrzavého zneškodnit i na dálku, pokud si to usmyslí. Když se nemohla pohybovat, rychle zvažovala možnosti - viděla spolu se sebou v kupuli jeden z naostřených klacků, a stoupla si k němu, aby ho mohla znovu použít.
Kettu se vyzbrojil. Vzpomněla si na člena ohnivé smečky, co ji relativně nedávno překvapil podobnou zbraní. Vydýchala se, a se vzdorným pohledem se pustila aspoň do jedovatých slov. "Udělej to. Zavolej si pomoc, zavolej si smečku. Pokud je vůbec někdo z nich ochotný za tebe bojovat." Nemyslela si, že to udělá. A ještě víc pochybovala o tom, že by někdo z Nihilanů byl ochoten se jí postavit. Ona byla přeci milovaná matka, věrná vévodkyně a milá léčitelka, ne?
Ve stejný moment stříbřitá kupole zablikala a zmizela.

Vrčela. "Nikdo!!" Možná teď už neříkala, co si skutečně myslela, možná ji jen vytrvalý odpor značně sejřil. Sama vládnout nechtěla, neměla to zapotřebí. Jak se tedy stalo, že měla zapotřebí toto?
Kettu utíkal, a Bellanně tím možná nechtěně z části otevřel cestu k jejímu původnímu cíli - královně. Byla teď sice focusovaná na zrzka, ale nezapomněla na svůj hlavní úkol. Jeden z klacků pohyblivý cíl zasáhl, a Bellanna, potěšená úspěchem, obrátila na dvě sekundy oči k zemi, aby našla novou zbraň, co vrhnout po královně - ale to už přicházel další útok z jejího obránce. Horkou vodu ze chřtánu tentokrát už čekala, ale neznamenalo to, že na ni byla lépe připravená. Instinktivně se přikrčila, přivřela oka a hlavu si přikryla křídly. Stalo se něco, co nečekala ani Bellanna - její rohy se rozzářily stříbrně, a horká voda se s agresivním syčením rozprskla o stříbrnou kupoli, co se okolo vlčice v mžiku oka vytvořila. Otevřela napůl přivřené oko a zjistila, že srsti se jí tentokrát vody ani nedotkla. Udiveně zvedla hlavu a i přes bolest se zvedla, dotkla se chladivého povrchu bariéry a ve chvíli dezorientace se rozhlížela po dalších možnostech, věnujíc tím šamanovi chvíli k té samé úvaze.

Nevěděla, jestli výhružka smrtí nebyla dostatečnou protože byl zrzek skutečně natolik oddaný monarchii nebo protože už mu bylo vše jedno. Byla stále ještě léčitelkou smečky, věděla, že Kettu ztratil kamarádku - ale že si ji sám zabil, to nenapadlo ani její zvrácenou mysl. "Ona si nezaslouží vládnout!" Vyřkla, jakby yla jediná, kdo o takové věci mohla rozhodovat. Jakoby mohla mluvit za vůli boží.
Vysvětlila by víc, ale za A pochybovala, že by to Kettua přimělo ustoupit, protože přeci nemohl rozumět jejímu žalu, a za B protože už byla opět na cestě za krví. Stavil se mezi vražedkyni a její kořist. I modrá vytasila magii - její rohy se rozzářily, a okolo hlavy se jí náhle vznášelo šest do špičky ořezaných klacků. Každý krok bolel, horká voda jí zasáhla i ramena, ale díky adrenalinu to prozatím ignorovala, ačkoli jí to do očí nějakou tu slzičku přihnalo. Všem šesti klackům zavelela se rozletět k jejich novému cíli, a zabodnout se do masa jako do umělohmotného terče.

No, nebyla mile překvapena reakcí zrzavého vlka. Vycenila zuby, značně nespokojena s touto překážkou, co se jí postavila do cesty. Tak tedy přes něj. Nikdy neviděla Kettua bojovat, a měla za to, že nihilský šaman není zrovna tím typem. A ona? "Vypadni nebo zhebneš taky!" Zaburácela histericky, v hlase jen zlomek kontroly nad vlastními činy. Nechtěla mu ublížit, ne, ale něco jí říkalo, že Kettu byl více než královna schopný zabití. Byla snad v nebezpečí?
V očích se jí zalesklo zaváhání a snad i hrůza, když oznámil, že toto už viděl. Jak na toto měla reagovat? Pozdržela útok, ke kterému už byla přichystaná. "Lžeš!" Řekla to spíše proto, že odmítala přiznat prohru. S prohrou totiž... Nepočítala. Nepočítala s tím, že královna by mohla přežít, protože pak by přišly následky. Pak by všechno bylo špatně, a ještě hůř, než předtím. "Voltaire padne, už teď je na cestě ke smrti! To se má stát, tak má dopadnout, ano, toto je spravedlnost, už nikdy nebudu,-" svá bojovná slova doříct nestihla, protože šaman přešel do útoku. Způsobem, který nečekala. "Aagh!" Zaječela, protože vroucí voda ji i přes pokus se jí vyhnout zasáhla. "Ty zrůdo! Ty zrádce, ty hlupáku!" Jestli byla doteď histerická, popáleniny jí dovedly k šílenství zhola. Bez rozmyslu se vrhla po Kettuovi s úmyslem ho potrhat či i propíchnout svými rohy.

Těžko říct, jestli se Voltaire bránila tak efektivně, že Bellanna nemohla zasadit smrtelnou ránu, nebo jestli modrá smrtelnou ránu zatím zasadit nechtěla. Rvaly se, nešetříc zvukových efektů, a krev zbarvila i vodu horkých pramenů, dřív tak... Nevinného místa.
Královna postupně přestala odporovat, a Bellanna okamžitě využila situace, že může zasadit smrtelnou ránu. Kovový předmět jí poslala do těla, aby proťal maso jako kat. Bývala by ho zase vyndala a způsobila masivní krvácení, kdyby nebyla z aktivity vyrušena. Nečekala útok, natož ze vzduchu. Věděla jen to, že příchozí ji nepříjemně odmrštil od její oběti, a náraz jí vyrazil dech. Překvapeně otevřela oči, tvář pokrytou krví - vlastní i cizí. "Kettu!" Vyštěkla překvapením. Proč- proč chránil královnu? Proč tu byl? Než jí to došlo, začala se sápat na nohy. Ne, nenechá ho zmařit její misi. "Kettu, okamžitě ustup! Tohle není tvůj boj!" Z prvotního překvapení se jí zase vracela zuřivost. Kettu jí nebyl neznámý - ale pokud bude muset jít přes něho, aby dokončila, co začala, půjde. Připravila se, že použije zbylé ostré klacíky, co měla připevněné na nohou.

Cestu do Přízračných měli snad volnou, sliby vyřčené, už tušila, že bude brzy moct jít odpočívat. Jeho otázka jí přesto přinutila ještě se zamyslet, a došla tím k názoru, že ještě zaujme to přísnější stanovisko. "Buď trpělivý, Toshi," povzdechla si, "bude to šok pro tebe i pro ně. Chceme se vyvarovat nesprávnému přístupu." Že by některé z vlčat náhodou bylo vzhůru a vidělo otce dřív než ostatní, to si dovedla představit jako zdroj solidního pozdvižení. Ačkoli ve svých sporech se radši řídila svým instinktem a pocity, v rodičovství přemýšlela nad následky poměrně květnatě. "Řekla jsem - věřím ti, že všechny své sliby splníš, i že za svými slovy budeš stát. Ale tvůj návrat je... Náhlý i pro mě, dobře? Potřebuju aspoň jednu noc, abych věděla, že zase nemám stupidní živé sny." Sny jí dokázaly poplést hlavu, a často se potýkala s problémem, kdy nevěděla, co je reálné a co ne.
Pomalu se posbírala na všechny čtyři. Opatrně, s ohledem na svou zraněnou, nyní už zahojenou tlapu. Rozešla se k Nihilu, očekávajíc, že šedý bude následovat.

Srdíčko jí zase začalo bít normálně, a tak mohla postupně zase nabrat stabilitu. Srazily se, modrá léčitelka svalila královnu těsně na kraj pramene. Ucítila tlak na tváři, jak se královna zespod zakousla do její dolní čelisti. Nehodlala se ale nechat znehybnět či snad porazit. Ona tu byla za vražedným motivem - ale byla by i Voltaire ochotná zabíjet, když šlo o sebeobranu? Potlačila zakňučení a místo toho jen prskla vzteky, zavřela tlamu a i za cenu šrámů od zubů trhla hlavou zpět. Tvář už jí ohavil jiný šrám a zkrácené ucho, co byla jizva navíc, pokud se jí podaří rozproudit revoluci? Své křídlo přitom využila k tomu, aby Voltaire zase přizemnila a zabránila jí se prosmyknout ven přímo kolem. Tlapou k tomu sekla po Voltiné tváři, snad aby jí dopřála kvalitnější bolest. Nebo odplatu za ránu? Toto nebyl tak snadný rychlý boj, jak si představovala. Původně chtěla královnu zneškodnit jedním přesným kousnutím, případně dokončit zbraní. Teď už si tak nebyla jistá jak - ale však na tom nezáleželo, hlavně ať. nemohla přeci dát královně byť jen možnost k útěku. Zaměřila tedy ve zlomku sekundy pozornost na břitvu levitující ve vzduchu, přesunula ji hrotem směřujícím šikmo dolů nad kořist. Pak se rohy rozzářily více a břitva se rozletěla k trupu jejího Veličenstva.

Z tlamy se jí dralo zuřivé vrčení, a do očí své oběti hleděla bez špetky sympatie. Není cesty zpět, zopakovala si. I s cestou ke krku opět uvolněnou zůstala u škrcení. A byla by tak vytrvala, kdyby na ní nezapůsobila magie. Přímo uvnitř jejího těla se tep i proti její vůli zpomalil, jakoby si její tělo nepřálo toto dotáhnout do konce. Tlapy skutečně ochably, modrá musela chtě nechtě nabrat novou stabilitu. Její adrenalin se bil s působením magie, a než to stihla pobrat, kopli ji do slabin. Uskočila stranou, přikrčena, připravena vyblokovat útok - ale proč čekat útok, když ho mohla rovnou sama provést? Nejlepší obranou je útok, jak kdysi tvrdil její tulácký učitel. Vydechla a zaměřila se na kovovou čepel, co měla v brašně na rameni. Její rohy se rozzářily, stejnětak čepel, která vylétla ven, a jako podlý had se zařadila vedle její tváře, na které se zaleskl... Křivý úsměv. Ignorujíc své trochu ochablé, pomalejší tělo, se znovu vymrštila dopředu, ve snaze královnu opětovně srazit k zemi, či snad do vody. Jednou tlapou mířila na hlavu, druhou na hruď.