Príspevky užívateľa

Oh ano, ona jedna ultimátní otázka - jaký je smysl života? Bellanna si už kdysi vytvořila názor, že každý na ni má jinou odpověď, ale sama si na ni zodpovědět s veškerou upřímností nedokázala. Její interpretace kdysi vypadala snad jako hromada malých poznámek napsaná smazatelným i permanentním fixem na sklo, které časem získávalo barvy a výraznější rysy... A pak se to celé sesypalo k zemi a rozbilo na tisíce střepů, které drželo pohromadě jen staré lepidlo a vyžvýkané žvýkačky. Některé střípky jejího života patrně zůstaly tam, kde podlehly destrukci - v Nihilu, kam už je nebude moct přijít získat zpět. I proto bylo pro ni tolik důležité vidět někoho, kdo smysl života našel, a Ossian se ukázal být právě tou osobou. I víra mohla být smyslem života. Životním posláním. Bellanna se trochu zasněně pousmála. Nepřerušila ho. Pokračování toho vysvětlení v ní ovšem zanechalo otázky. "Ale každý může žít v jeho světle, že ano? Hati je milostivý, a pomůže duši v neznázích, pokud ho přijme a bude ctít," vyřkla opatrně svou interpretaci. To byl ostatně jejich případ, že přišli do Kultu v době, kdy potřebovali pomoc. Měli však ale už ponětí o tom, že Hati je skutečný, a vstup do Kultu... Musela být přeci velká věc, však? Otázka, jestli to bylo znamením jejich rozhodnosti, pošetilosti nebo skutečným božím sdělením. Bellanna zatím neměla tušení, jak taková můžou vypadat, a jak je chápat. Měla ale reálnou naději, že i to jí znalý poutník sdělí.
Překvapil ji příběh, co se Ossian rozhodl sdělit. Viděla v něm motivy, které trochu popíraly její domněnky, ale také motivy o Hatiho velikosti. Netušila, jak si božskou entitu představovat, ale to byl nejmenší problém. Jak měla odpovědět na tuto otázku? Připadalo jí, že ať řekne cokoli, nebude to správně. Něco ale říct musela, však? Musela dokázat, že se snaží, a že Ossianův čas a snaha nejsou marné. "Rouhání božím jménem vládce dostalo do hrobu," shrnula si prostě, snad spíš sama pro sebe. "Hati je mocný a štědrý k těm, co ho uctívají, ale nestrpí falešné sliby a zradu." A hle, hned se učila něco o Hatiho charakteru. Sledovala Ossiana, jestli jí toto chápání schválí nebo poodhalí jinou skutečnost.
Její druhá otázka přinesla konkrétní odpověď, a to jí bylo příjemné. Stále v tom ovšem bylo mnoho neznámého, a ona si nebyla jistá, jestli je slušné se tak hloupě ptát. Čert ale vem slušnost a jistou hrdost nad nějakým tím věděním, toto bylo důležité. "Či nastal čas?" Čas na co? Chvíli mlčela. Na změnu? Na novou službu? "Jak poznám, co si Hati přeje? Mluví?" Uměla si představit, že by tomu tak bylo, protože Hati mi řekl nebo zeptám se Hatiho slyšela od Mesiáše. A jak... Jak to bylo možné? Se svou další otázkou, nebo spíše prosbou, chvíli otálela. "Jak... Jak probíhá modlení?" Doufala, že se jí dostane ukázky. Chtěla slyšet přesný postup, stejně jako ona praktikovala při léčení.

Její vyprávění bylo super efektivní, protože místo poznámek se ozvaly otázky. No, otázky. Modrá nevěděla, jestli šedivka reaguje na nesmyslnost jejích příběhů nebo skutečně neví, o čem mluví. Obrnila se však trpělivostí, a teď bylo třeba ten štít využívat. Zodpověděla jí na mračení s stížnosti až když domluvila. "Chceš slyšet víc?" Zeptala se, snad mírně provokativně. Musela ji přesvědčit, že má víc. Ve skutečnosti si kupovala trochu času, aby dala do kupy nějaký kloudný příběh, co nebude zcela odchýlený od pravdy a bude se jí hodit pro účely zasycení nepřiznané zvědavostí její mladé společnice. "Ignis je smečka, která mi zabila matku, když jsem byla ještě vlče. Krutým, ohavným způsobem, jen protože vypadala jinak jak ostatní a protože byla ve špatnou dobu na špatném místě." Do vyprávění tohoto zcela pravdivého příběhu - dle její interpretace - se nutit nemusela, ale v hlase jí zazněl nějaký ten smutek i vztek nad nespravedlností. "Asasín je vrah, který je zcela záměrně poslán někoho zabít." Vysvětlila i druhý pojem. Znala ho díky svému dávnému učiteli. Kde byl tomu šedému okřídlenému tuláku asi konec?
Následující sdělení jí sdělilo již naprosto jasně, že mladá nejspíš měla se svou smečkou... Koplikovaný vztah. Vyvolalo to v ní starost, a na chvíli se jí na tváři objevil soucit. "Cože? Proč by nestáli?" Zeptala se zaraženě. Rozhodně měla issues a Bellanna si teď přála ještě víc o nich vědět. Už z důvodu, že vlčice byla pouhým týnejdžerem. "Copak? Ještě se na tebe nikdo neusmál?" Řekla s mírným zavrtěním hlavy. Zdálo se jí, že začíná poodkrývat příběh této vlčice i přes velmi jednoduché poznámky, z pouhých náznaků. Měla jisté tušení, že je na velmi tenkém ledu s důvěrou, co si možná získala příběhy, ale nemohla okolo ní zase chodit jako okolo horké kaše, však? Teď toužila po tom na tváři bezejmenné vidět úsměv.
Tak ne, tak o víře se dnes nic nového nedozví. Trochu toho litovala, protože s tím potřebovala pomoci asi ze všeho nejvíc. "Řekni mi něco o sobě a já ti také řeknu více." Řekla to s vyzývavým úsměvem. Uzavřou výměnný obchod?

Přivinula si syna křídlem a pohodlněji se uvelebila na zídce. Cítila jeho napjaté tělo a klidně ho nechala, aby cítilo její klid, leč pracně předstíraný. Čím déle ale seděli, tím skutečnější ten klid byl - pro syna totiž cokoli. Naklonila k němu ouško, když sotva pípl o svých obavách. Druhým cukla dozadu, jestli náhodou... Skutečně nebyli sledováni. Nemyslela si, že tohle bylo kacířství, ale měl point. "Kolik budeš potřebovat," trvala si na svém, "Mesiáš je můj dávný přítel. Vím, že uvnitř má dobro, ať už se tváří jakkoliv. A obyvatelé města? Nevím, neznám je, ale nenech se jimi zastrašit, dobře? Máš stejné právo tady být jako oni." Za cenu, že tu budeme už navždy. A že do Hatiho moci vkládáme svůj osud. Ve skutečnosti si nemyslela, že Nirix je tím samým vlkem, co kdysi. Moc ovlivňovala, a když šlo o Kult, byl vážný. I Bellanna byla obezřetná. Věřila ale svým komunikačním schopnostem, které by pracovaly na 200%, kdyby je měla používat na obranu syna. Nedělej nic proti pravidlům a možná nás skutečně přijmou.
Nepotřebovala se ptát, jestli je v pořádku - věděla, že není. Znala svého syna. "Duiny, zlatíčko," vydechla soucitně. I ji uvnitř bolelo, že jejich domov už nebyl zalitý teplou září, vlídnými vlky a krásnou přírodou. Ale nebylo cesty zpět. Pro ni ani pro Aiduina, a začínalo ji trápit, že toto trpění museli sdílet. "Nevypadá to jako Nihil, ne. Ale je tu spousta jiných zajímavých míst," pokusila se nabídnout chabou útěchu. Město bylo zajímavé, to si skutečně myslela, jenže... Bellanna nikdy nebyla největší objevitel. Preferovala známé bezpečí. "Tohle je teď náš domov. A já tu jsem a budu s tebou, slibuju. Vždycky mi můžeš o všem říct! Zvykat si na nové prostředí trvá, ale určitě se nám jednou stane dobrým místem k životu, i když to teď třeba není v dohlednu. Musíme věřit." Mluvila se skutečnou nadějí v hlase. I když si to Aiduin vysloveně nevyžádal, chtěla mu dát najevo, že je vše v pořádku. Takto to mělo být. Vyslovila sliby, co nemohla s jistotou dodržet, ale přinášely jí motivaci je splnit.

Překvapilo ji, když z ní vypadlo něco jiného než urážka nebo kousavě myšlená věta. Možná se přecijen chtěla normálně bavit! Uklidnilo ji to. Bellanna nebyla zrovna šťastná, že prostředkem k nějaké možnosti nějaké rozvíjející se konverzace musely být zrovna její jizvy, ale s vidinou toho, že snad uspokojí týnejdžerský chtíč déle neotálela. Nemohla přeci vypadat, že si vymýšlí, že? Nadechla se. "Většina z nich je nedávná, způsobena vlky, co mně nebo mé rodině ukřivdili. Ucho mi vzala vlčice z Ignisu, když se pošetile pokusila ublížit mým vlčatům. Toto způsobila zbraň, co na mě vytáhl jejich asasín. Tyto," poodkryla popáleniny na levém boku a rameni, co trochu skrývala křídlem, "jejich historie mě a mého syna přivedla do Kultu." Zprvu to dalo trochu sebezapření, aby mluvila o svých nedostatcích, natož upřímně, ale měla pocit, že se jí to vcelku podařilo shrnout. Mluvila vážně, ale s dávkou vypravěčství, které matky uspávající svá vlčata pohádkami zkrátka uměly. Jediné, čeho se teď bála, bylo jestli toho neodhalila příliš. Neukázala slabé místo? A jak mladá vlčice zareaguje? Pokusila se obrnit svou mysl před zlými narážkami.
"... Že všichni členi Kultu ctí zvyklosti a ceremonie i když to není povinné. Protože je to stále svaté." Doplnila svá předchozí slova. Svaté natolik, že dobrovolně topí svá vlčata. Měla takový pocit, že nebyla zrovna dobrým náboženským příkladem, když nechodila na svaté rituály. Ovšem... Ona se tu narodila, jak pochopila - vlastně se nedivila, že neměla nejpříjemnější povahu, když si něčím takovým musela projít. Možná z toho dokonce měla trauma, a proto se neukázala? S tímto uvědoměním jí věnovala vlídné pousmání. Co byla ona, aby soudila? Hodit tam někdo některé z jejích vlčat, nejenže je půjde zachránit, ale i by zabila vlka, který se toho dopustil. Ještě před pár dny. Teď už ne - teď už věděla, že to je Hatiho soud, ale pochopit to... Chtělo čas. "Jak?" Lehce nahnula hlavu na stranu v otázce. Byla nová, to měla šedavá pravdu, a tak naivně nepochopila její grimasu. Hltala ovšem každou možnost se dozvědět něco nového o svém novém věčném domově.

Na její reakci jí věnovala velmi ironický pohled, i s úsměvem. Já vím. Tak výhružka? Mám se bát? Ovšemže se bála, ale nehodlala to dáw najevo. Vlastně teď vypadala klidně, trochu se uvolnila, když si dávala dohromady, že jde jen o plané řeči. Nehodlala se nechat šikanovat nikým dalším jako byla Omara. Ironicky se pousmála i při její druhé poznámce. Chtěla to nechat bez komentáře, ale zaujal ji její možný motiv. "Proč ho chceš slyšet?" Příběh jí vyprávět mohla, nechtěla vypadat tak nedostupně jako její společnost.
Posadila se. "Hm. Myslela jsem že všichni členi Kultu, Hatiho děti, ctí zvyklosti a účastní se ceremonií." Řekla mírně zvědavým tónem. Vlastně jí nedávalo smysl, aby je někdo ignoroval, když to byl jeden ze způsobů, jak dokázat svou věrnost. Už si myslela, že se naučí něco nového, než si to spojila s věkem vlčice. Něco jí říkalo, že to mladou hrozně nezajímalo. Ji zase hrozně nezajímaly prázdné urážky na její osobu. "Ale ty nemáš zájem o to se těšit z jeho přízně, či?" Náboženské řeči. Pomalu si připadala jako odborník.

Že byla většina členů Kultu spíše tmavých barev a zlověstných povah, toho už si všimnout stihla, a zrovna ji to netěšilo. Věřila ale, že v nich je dobro a že ji jen testují - Hati přeci bděl nad nimi všemi. Nedivila se, že byla tak prohlížena už kvůli kontrastnímu zbarvení, ačkoli si nemyslela, že to je ta věc, na kterou se její návštěva kouká. "Ty máš zvláštní způsoby pozdravu," odvětila podobným tónem, potlačujíc své nutkání se bránit prostým a dětinským já se neklepu! Nelíbilo se jí, jak obyvatelé města často neuměli normálně pozdravit a ještě se vysmívali strachu svých nových bratrů a sester. Zvedal se jí z toho tlak, a teď po incidentu na ceremoniálu ještě víc. Uměla se však bránit, jak svědčila i její historie. Proti všemu až nespravedlivému spádu života, haha. Co je jí po mých jizvách! Bellanna se za své kdysi krásné, nyní spáleninami zohavené tělo styděla, a leč už se s tím smiřovala, toto bylo bodání do citlivého místa.
Když její společnost vylezla ze stínu, prohlédla si ji. Mladá vlčice, rozhodně. "Co je ti po tom?" Ohradila se vcelku klidně, leč trochu dotčeně. Svou historii s atentátem na Nihilskou panovnici se snažila držet v tajnosti jak jen to šlo, a celou pravdu znali jen dva vlci v celém Kultu. Nebo si to aspoň myslela. "Neviděla jsem tě na ceremoniálu vlčat," konstatovala, snažíc se konverzaci odvést jinam. Taky se snažila znít přívětivě. Mohla být nepozorná, ale pokud by se jí ta skutečnost potvrdila... Znamenalo by to, že má před touhle vlčicí čistý štít. Nevzdávala svůj chtíč si dělat přátele jen na základě kousavé poznámky.

Nečekala že bude až tolik reagovat na její příběh, ale musela přiznat, že rozhodně měl právo na to pokládat otázky. Vůdce by měl vědět vše... A paradoxně byla Bellanna Nirixovi ochotná říct více než říkala své minulé panovnici. Znali se ještě z dob, kdy byli prostý pleb oba dva, a leč na ni Nirix na Mostě neudělal zrovna dojem, že by to byl ten samý Nirix kterého znala dříve, nyní zase ukazoval jistou zdravou zvědavost. Nebo tomu aspoň modrá chtěla věřit, že se zajímá pro její dobro. Kousla se do jazyka, jak položil otázku ohledně jejích vlčat. "Jejich otec se časem vrátil, ale po..." Znejistěla. Měla mu vůbec říkat zbytek toho příběhu, když takto reagoval? Měla mu zmiňovat, že Toshi Kult neměl rád a že se rozdělili? Zřejmě to analyzoval. "Chtěla jsem, aby se mnou vlčata šla do Kultu, ale neplánovaně jsme se rozdělili," shrnula smutně. Chtěla, aby i nadále žili spolu, ať už kdekoli. Hati by je jistě přijal, tomu věřila. Tak proč nešli? Proč mě nenásledovali? Tolik pro ně udělala!
Jeho zmínka o bezpečí jí přivodila v očích starost. Pohlédla mu do očí, jestli to myslí vážně, ale pak byla trochu překvapena jeho interpretací situace. "To jsi zle pochopil, mně rozhodně nevadí práce! Snažím se být užitečná jak můžu, leč tady jsem ještě to správné místo nenašla..." Vyvážit tu práci s rodinným životem, to byl její problém. A také přimět společnost chápat, že rodina je jí nejdůležitější, a že nechce zanedbávat roli ani jako léčitelka ani jako matka. Teď už to ale možná bylo jedno. Všechno bylo zničeno a Bellanna akorát kráčela po střepech svého sesypaného života. "Avšak bezpečí... Kult chrání své členy, že ano?" Doufala, že být členem znamenalo mít podporu, i když byli s Aiduinem pouzí devianti. "Potřebujeme s Aiduinem... Čas na to se přizpůsobit, a bojím se, aby vlci zvenčí,-" zastavila se uprostřed věty a její výraz značil, že ji skutečně děsí, co by mohlo přijít. Musíš mu říct pravdu. Bez té nepochopí. Čím déle s tím ale otálela, tím méně se jí chtělo.
Mesiášova otázka jí dala příležitost se odklonit od tématu. Uvězní. To se jí vůbec nelíbilo. "Vysvětlíš mi pravidla více, prosím?" Něco již slyšeli, ale mít to potvrzené od samotného vůdce jí připadalo jako dobrý nápad.

Ticho jí bylo odpovědí. Napjatě sledovala okolí a každý pohyb rostlin ve větru jí byl podezřelý. To není vtipné! Chtěla zvolat, ale taky nechtěla odhalit svůj strach ještě víc. Možná si to jen vymýšlela, ten pocit že je sledována. Možná to byla zkouška. Chvíli nic nezaznamenávala, a tak se s povzdechem přiměla ke klidu. Toto je bezpečné místo, snažila se nalhat si, a udělala pár krůčků dál, snad aby si prohlídla podivné rostliny, co ještě jinde neviděla. Držela se na stříbrném světle měsíce, a skutečně se téměř dostala do zenu, když se přecijen ozval cizí hlas. S jemným trhnutím se otočila ke stínu truhlíků, ve kterém se rýsovala vlčí silueta a ze které hleděly různobarevné oči. Hodných pár sekund modrá jen hleděla, přemýšlejíc, na co se vlastně neznámá ptala. "Ano. Už pár měsíců." Nedala na svém tónu znát své překvapení ani úvahy. Byli v Kultu, takže tohle byla také kulťanka - nemohla být nebezpečím, však? Možná to byla příležitost se zase něco dozvědět a udělat si přátele, kterou Bellanna nemohla odmítnout. Neměla náladu na rozhovory, ale nebylo na ní, aby vybírala čas.
Proč jsi neodpověděla na moje volání? Tázala se v duchu. Nahlas však vyřkla jinou otázku. "Proč se skrýváš před Hatiho světlem, sestro?" Komentovala její zdržování ve stínu. Křídla si porovnala na zádech a pokusila se s nimi co nejvíc skrýt své jizvy.

Společnost byla jedním z důvodů, proč se ke Kultu přidala, a co věděla, nebyli zrovna malá smečka. Ve městě a ve tmě se však všechno zdálo být smutnější, osamělejší a nepřátelštější, než na co kdy byla zvyklá. Mít při sobě další živou bytost se pak zdálo skoro jako sen - obzvláště takovou jakou byla Lesley. "Černá ovce, ano. Jeden by si skoro připadal jako blázen, když nikdo nesdílí stejný názor," konstatovala se zasmáním. Bylo to skoro ironické, že společnost údajně chtěla hledat pravdu, ale když pravdu někdo vyslovil... Mlčeli. Bellanna neměla tušení, jak dobře se tato moudrost dá aplikovat i na situaci Lesley. "Ale jeden musí za svou pravdou stát, však?" Pro ni teď byla nová, definující pravda víra. Jak v boha, tak v samu sebe. I věřit v boha však bylo teď jednodušší než věřit v to, že v minulosti konala správně. Prostá pochybnost a svírající pocit viny a jejího odmítání musela vytěsnit myšlenkou, že byla v právu.
Vděčně přijala tělesný kontakt. Lehce se o Lesley opřela. Doslovně a vlastně i psychicky - sdílet tyto pocity modré velmi pomáhalo a věděla to. Slzy žalu mívala v očích vcelku často, ale vždy bylo méně bolestivé je prolévat v přítomnosti někoho, koho považovala za blízkého. Lesley... Tímto vlastně vyjadřovala důvěru, a rozhodně stoupla na jejím nyní vcelku prázdném řebříčku přátel. "Děkuju," popotáhla. Slova útěchy jí skutečně útěchu přinesla. "Děkuju, že posloucháš. A promiň." Měla pocit, že svými problémy ji teď nechtěně zasvětila do větší problematiky, a vědomost je prokletí. Cítila se zátěží. Vlhký vzduch a ticho protnulo kapaní ze zamračených mračen. Začínalo pršet. "Jenom doufám, že jsou v pořádku. Přála bych si je vidět, byť třeba i jen z dálky... Chtěla bych vědět, že jsou šťastní a v bezpečí." Povzdechla si. Kde její rodina byla teď, to byla velká otázka. Velké neznámo, které ji trápilo i více než aklimatizování na nový život. Bellanna si tlapkou utřela vlhkou tvář a roztáhla křídlo, aby Lesley skryla před studenými kapkami padajícími z nebe, které pomalu nabíraly na intenzitě. Nevadilo jí sedět v dešti, neb ji přemáhala síla této situace, ale smiřovala se s tím, že bude moudřejší se schovat.

Kráčela mezi truhlíky bujícími všemožnými vlhkomilnými rostlinami a pomalu si přiznávala, že toto skutečně bude oáza klidu. Chodba byla mírně tísnivá, ale měsíční světlo sem dopadalo skrz okna a dotvářelo iluzi dne. Dorazila do části, kde se prostor značně rozpřáhl všemi směry. Došla zhruba doprostřed velkého skleníku po rozpraskané dlažbě cihlové barvy a vzhlédla nad sebe, kde by očekávala strom. Viděla ale jen další konstrukci držící sklo, které lámalo měsíční světlo všemi směry. Líbilo se jí tu. Velmi. Po ceremoniálu ještě více než předtím potřebovala svůj klid a potřebovala o věcech přemýšlet. Možná i o jiných věcech než jen o víře, jejíž možné oběti její v Nihilu vychovanou mysl vlastně značně děsily. Život v Kultu byl každým dnem zajímavější a zajímavější, to bezpochyby - jenže Bellanna nevěděla, jestli se jí to líbí. A záleželo na tom?
Měla pocit, že slyší kroky, ale pak se jakousi skulinou či rozbitým oknem dovnitř dostal poryv vzduchu. Na nočním životě ve městě považovala za nějtěžší se přesvědčit o tom, že skutečně je sama. Leč to většinou byla pravda, strach z cizího příchodu i samoty ve tmě byl vždycky přítomen. Povzdechla si a rozešla se poklidně dál po cestě, než se v doprovodu jakéhosi mumlání ozval zvuk mnohem hlasitější. Rána. Slabá, ale rozhodně způsobená... Něčím. "Kdo je to?" Zeptala se rázně do tmy a skoro se lekla, když se zvuk trochu rozlehl. Tlející i bující rostlinstvo nacpané v uzavřeném prostoru jí mátlo smysly, ale určitě něco cítila. Někoho. Měla pocit, že v koutku oka zaznamenala tmavou postavu s planoucíma očima a čímsi na čele, ale když se otočila, tma byla... Prázdná a stále temná, neforemná. Nikdo tam nestál. Modrá vyčkala, jestli se jí dostane odpovědi, a stála v prostoru s křídly polootevřenými.

Příchod Omary přidal do tohoto už tak silného zážitku ještě více adrenalinu, a Bellanna si skutečně nebyla jistá, zda se udrží, pokud po ní výše postavená vyjede znovu. Bránit se musela a bude, toto byly přeci řeči nepřípustné! No, naštěstí se u nich objevila Lesley, kterou modrá ani neviděla přicházet. Nevnímala vlky vzdálenější jejich hloučku, snad aby se obránila před jejich nepřejícími, zlými reakcemi. Byla si vědomá, že Ossian byl na její straně, ale přesto se ve společnosti více vlků začala cítit zle. A co víc - Lesley se nevydala uklidnit ji, jak si myslela že udělá, ale věnovala se Omaře. Rohatou matku bodlo u srdce. Cítila se svou kamarádkou mírně zrazená, a nemohla z barevné vlčice spustit zmatený pohled. Udělala nejistý krok zpátky, protože se slova ujal i Ossian, a cítila, že bude lepší, když přenechá náboženské řeči druhým. Jak najednou nebyla středem pozornosti, doléhalo na ní, jak vážné toto mohlo být. Chtěla brečet, chtěla běžet pryč, chtěla řvát a chtěla vidět Omařin výraz, kdyby ji silou mrštila do bazénu plného krvavé vody, ale ve výsledku zůstala stát a bezbranně poslouchat, co ostatní říkají. Starostlivě během toho hodila očkem po Duinym. "Je to v pořádku," hlesla k němu s úsměvem, i když to nebyl zrovna nejvěrohodnější úsměv. Musela o tom totiž přesvědčit i sebe, že je to v pořádku. Nabídla Aiduinovi své křídlo, kdyby toužil po troše fyzického kontaktu a chtěl se přitulit. Nevypadal, že to prožívá dobře, a to matce svíralo srdíčko. Co měla ale dělat? Nebyla tady v pozici, kdy by mohla říct a dost, rozejděte se, jak tomu bývalo v Nihilu. Byla však přesvědčená Duinyho ochraňovat i proti byť jen potenciálním hrozbám, i kdyby to znamenalo být za to nenáviděna celým světem. Byl to poslední, co z rodiny měla - a ačkoli se v Kultu snažila získat novou, nyní to nevypadalo zrovna optimisticky.
Probodla Omaru pohledem, když se pustila do... Omlouvání? Bellanna od ní čekala všechno, ale tohle ne. Vzdorně se zamračila, když zmínila nevěřící. Jakoby oni byli nevěřící! Co ona mohla soudit! Co ona mohla soudit, jak také řekla. Taková pokora modrou značně mátla, a absolutně jí nevěřila, že je i nadále nesoudí, leč potichu. O po jejím proslovu tmavou vlčici provázela nedůvěřivým pohledem. Věděla, že v Kultu jsou všichni bratři sestry a je to součástí kultury, ale žaludek jí dělal kotrmelce, když si stoupla vedle a oslovila Aiduina. S pohledem značícím tak to asi ne, brát ven ho bez mého svolení nebudeš a mě se neomluvíš?? ještě chvíli hleděla jejím směrem, než si uvědomila, že na ni mluví Ossian. A šoky nepřestaly, protože i on vyřkl něco, co by od chápavého průvodce nečekala. A nebo možná od něho ano. Věděla, že se šedý neštítí poukazování na chyby. "Hranice?" Řekla rozpačitě a nahla se k němu. Otevřela tlamu, aby něco řekla, i když jí docházelo, že asi odpověď nechtěl. Jeho slova byla ultimátum, a i když ji podpořil, asi měla průser. "Ale... Láska nemá hranice," pípla tiše a odvrátila pohled na dlažbu. Teď už si asi nebyla jistá ani tímto tvrzením.
Stále vířící emoce se mohly aspoň trochu uklidnit, když zpozorovala - nebo spíš zaslechla - že aspoň jedno z vlčat už se dostalo na břeh. Chtěla za ním přispěchat, ale věděla, že to jí asi také není souzeno, a navíc - navíc její oči sklouzávaly k Lesley, kterou chvíli z přehlcení vjemy asi nechtěně ignorovala. Když zaostřila, hleděla na její úsměv. Trpce jí ho oplatila. Byla vděčná, že tu je - stále rozjasňovala svět, byla malou nadějí a hřejivým ramenem bezpečí. Obávala se však, že i ji zklamala, a tak zase sklopila zrak. Potřebovala se mentálně připravit na hovor s Ossianem, ze kterého měla z nějakého důvodu trému. Stále to všechno bylo nové a teď snad ještě zdánlivě nedosažitelnější, když dělala chyby. Hati si mě vybral za svého následovníka jí teď připadalo téměř prázdným tvrzením. Bylo její chápání světa do základu špatně?

Sebevědomosti ve svých slovech nabývala, ale zároveň ztrácela jistotu ve správnosti svého přístupu, když viděla, jak jistý si v tom svém byl Ossian. Bála se, že něco dělá špatně - ale šedý jí o tom zatím nespravil, a tak mluvila dál. Vylila by si srdíčko, kdyby nectila že méně slov vlastně může být více. Tento proslov Bellannu ovšem naplňoval nutně požadovanou nadějí, jak že věci se zlepší, tak že to všechno v minulosti mělo nějaký smysl. Minimálně ji to dovedlo sem, však? "To bych... Bylo by mi ctí," odpověděla na nabídku s vděčným pousmáním. Znělo to jako taková, která přijde jednou za život, a rozhodně se neodmítá. Respektovala Ossianovu odhodlanost i nápomocnost, a i pro své vlastní dobro usoudila, že nechat si pomoct je to nejlepší, co teď může udělat. Otevřela tlamu, aby něco řekla, ale nakonec ji zase zavřela, nejistá svou myšlenkou. Nechtěla narušovat možná tak důležitý a klíčový moment, co jí mohl snadno ovlivnit celé bytí v Kultu.
Následovala ho, i nadále mlčíc, zpracovávajíc tu zprávu. Být něčím učedníkem, to jí připomínalo vlčecí léta - a přesto toto bylo na milionkrát jiné. Tohle bylo vážnější než učit se kytičky, lovit ryby a létat, tady měla pocit, že víra jí pomůže odhalit největší tajemství ze všech. Důvod, smysl a cíl života. Ohlédla se vzhůru ke střeše továrny. Teď, když se nacházeli venku, se cítila méně ohrožená okolím. A měla společnost, co stejnou nervozitu neprojevovala. Měla by se obávat? Ossian se rozhodl odhalit svůj příběh příchodu k víře, a Bellanna v tom příběhu hledala podobnosti s tím svým. "Co pro tebe víra znamená, Ossiane?" Zeptala se na otázku, na kterou věděla, že by sama neznala uspokující odpověď. On ale znal Hatiho déle - nebo si aspoň déle uvědomoval, že je to Hati, co vede jeho cesty. Modrá mu do jisté míry záviděla takové brzké uvědomění. "A kde mám začít, když jí chci porozumět?" Připravovala se, že toto nebude snadná konverzace, a bude nad tím muset přemýšlet ještě nějakou dobu, ale položila ty otázky z dobrého důvodu.

Vzduch kolem prořízlo letící tělo, a pak ji polil šok z chladné vody, co jí celou obejmul. Vynořila se a plavala za cizími vlčaty, jejichž tvář sotva znala. Nemohla se tam utopit, nemohla! Pro ni bylo plavání jednoduché, přeci je nenechá trpět! Otočila se zpět, aby dosáhla břehu, ale břeh... Už neexistoval. Jen ostrý pach krve, co vířil všude kolem. Každou sekundou jí zápolením s houstnoucí tekutinou tíhlo tělo. Vlčecí nářek, rudé peří...
Zamrkala. To se stát mohlo, ale naštěstí ten další krok - skok do bazénu - nepodnikla. Narazila totiž do překážky, a jakmile obrátila svůj stále vyděšený zrak, aby se vrátila do reality, setkala se s párem Ossianových žhnoucích očí. Nebála se jich, víc - respektovala je. Šedý vlk nepřestával prokazovat svou náboženskou inteligenci, a Bellanna věděla, že jeho slova jsou pravdivá. O tomhle měl rozhodnout Hati, a ona nesměla zasáhnout, ať už jí mateřský pud říkal cokoli. "Jsou to jen vlčata," pípla nešťastně, stejně tiše, jako jí Ossian věnoval svá moudrá slova. Po tváři jí stekla slza frustrace. Teď ale byla zpět, a věděla, co dělat. Neodvažovala se ohlížet na reakce jiných členů Kultu, a jen pomalu udělala zase krok zpět, když jí Ossian odstranil svou předkročenou nohu. Dával jí svobodnou volbu, a důležitěji, vkládal v ní důvěru. Podívala se na vlčata stále zápolící ve vodě a dopřála si hluboký nádech a výdech. Neudělá to. Do moci božské vkládáme svůj osud, zopakovala si.
Byla to sotva chvilka, co si dopřála trošky uklidnění, když jí výhled na vlčata zahradila statná postava modře zářící vlčice. Šok se vrátil do jejích očí a hanbou i strachem sklonila hlavu před jejími slovy, která byla pravým opakem přístupu jejího duchovního průvodce. Cítila srdce až někdy v krku z poselství, co Omařin nenávistný projev nesl, dokud... Se nezmínila o Aiduinovi jako o spratkovi. Bellanna si myslela, že tahle noc už nemůže být horší, ale zřejmě žila svou nejhorší noční můru, protože tomuto volání nemohla odolat. Zprudka hlavu zvedla, udělala krok mezi Duinyho a Omaru a Omaře se do očí podívala se stejnou kuráží a výhružkou, kterou nesla... V den, kdy se pokusila zabít Nihilskou královnu. "Neopovažuj se takhle mluvit o mém synovi," procedila skrze tesáky tiše. Dalo jí práci potlačit vrčení, co ji svrbilo v krku. Okolo rohů jí přitom stříbřitě zajiskřilo, jak se magie chtěla probudit. Modrá léčitelka ji nenechala. A nehodlala nechat ani Omaru nazývat je spratky a nechat se sebou vytírat podlahu, ať už byla v Kultu jakkoli postavená. Nezájem. K čertu s následky, tady šlo o princip! Bellanna měla doteď o Omaře vcelku smíšené pocity - pomohla jim na mostě, ale nebyla zrovna přátelská, patřila k apoštolům, ale narozdíl od Ossiana se s nimi jakožto nováčky o víru ještě nepodělila. No, nyní se dotkla Bellannina syna, a to byla chyba, která ji na seznam modré vlčice připsala několik vykřičníků. Mesiáš jim dal své požehnání žít ve městě, a ona byla odhodlaná splnit jak jeho, tak své, Ossianovy i Hatiho přání. Ať už byla jakákoli. Teď to věděla. "Bráníš mi ve výhledu," řekla stále ostře probodávajíc Omaru pohledem. Zuby už necenila - zvládne to s klidem.

Snažila se před Duinym vypadat klidně a přirozeně. Věděla, že si spoustou věcí není jistý, a i když to měla stejně, musela mu být přeci oporou. Syn věděl, že to oba mají těžké, ale toto byly chvíle, za které byla ochotná sama sobě uvěřit tu lež, že je v pořádku, protože někdo tu jistotu mít musel. Její láska k rodině totiž byla pravá a upřímná, nezlomná hodnota, kterou teď bohužel kalila hořká chuť ztráty vlků, které milovala. O to víc byla ochotná udělat vše pro syna, který jí zbyl. Dozvěděla se, že vlčata účastnící se dnešního ceremoniálu zná, a stejnětak že už zná Lesley. Právě té věnovala Bellanna upřímný úsměv a zamávání oháňky, když k bazénu dorazily. Bylo jí líto, že nemůže být v blízkosti té zářící vlčice, ale už její přítomnost dělala z tohohle místa a příležitosti méně děsivý zážitek.
Během sezení si všímala členů Kultu. V davu spatřila hnědou srst vlčice, se kterou se potkala tehdy při útesech. Musela se pousmát - skutečně nečekala, že se setkají právě ve městě. Že já tu skončím. Podivné vidět Salome bez pláště. Méně povzbudivá reakce byla tmavší vlčice, co se Salome docela podobala. Nevypadala z jejich přítomnosti nadšená. Bellanna instinktivně přikročila k Aiduinovi. Jak pochopila, hnědá byla matka vlčat, co dneska měla projít ceremoniálem. Abraxas a Sabrina. Snažila si zapamatovat jména. Nerozdávej úsměvy, přiměla se k myšlence, když si všimla, jak vážně všichni Kulťané vypadali. Nebylo by to tak, že by se usmívala jako měsíček na hnoji, ale snažila se působit uvolněně. Uctivě kývla Ossianovi, který se k jejímu povzbuzení zřejmě hodlal zdržovat poblíž. Očekávala, že k této náboženské ceremonii bude něco znát, a tak ji překvapilo, když přišla nepřesná odpověď na její otázku.
Kdo jí odpověděl velmi přesně byla Omara, její kolegyně v oboru. Provlíkla se kolem zrovna ve chvíli, kdy měla Bellanna pohled zase na lesknoucí se hladině bazénu. COŽE? Krve? Z OBĚTÍ? Šokovalo ji to. V určitém směru to od kultu téměř čekala, ale stále tu bylo to hluboké doufání, které... Se teď zlomilo. Nevěděla, co říct. Chtě nechtě stáhla své ucho a půl k zátylku a věnovala Omaře neurčitý ověřující pohled, aby si zbytek vysvětlení poslechla v přímém očním kontaktu a věděla, že si to její hlava nevymýšlí. ZDA PŘEŽIJÍ? Chtělo se jí ječet. Ječet. Asi nikdy necítila, že by bylo tak složité udržet neutrální masku, a to byla ze všech těch let v Nihilu zvyklá na přetvářku. Zvládla se tvářit chápavě aspoň do té doby, než se Omara otočila, aby se šla zmocnit házení vlčete. V tu chvíli se Bellanna zahleděla zpátky na hladinu bazénu, oči otevřené dokořán, zorničky panikou zmenšené, uši stále u zátylku. Bůh měl tedy soudit, zda si vlčata narozená v Kultu zaslouží žít, podle toho, jestli přežijí první plavbu. Polkla. Vlčata. A byla reálná možnost, že to nezvládnou a utopí se, a kulťané to věděli. Utonutí - nejhorší způsob přirozené smrti, domnívala se modrá léčitelka už dříve. Tohle bylo záměrné vystavování vlčat smrti! Na chvíli zalitovala, že už znala jejich jména. Kdyby náhodou skutečně zemřela, aspoň by jim nemohla přiřadit identitu. A čí je to krev? Zvířecí, vlčí? Ani se nechtěla ptát. Na ten moment skoro zapomněla, že nějaký bůh existuje. Jako matce jí nový život byl tím nejcennějším, a skočila by pro jeho záchranu do ohně. Možná i... Do krve?
Mírně se probudila, když se vlčata do vody skutečně potopila. Nadějně sledovala, kdy vyplavou, a cítila, jak jí nervozitou srdíčko závodí. Ani si neuvědomila, že si stoupla na všechny čtyři, když se nad hladinou objevila Abraxasova hlava. Už nedokázala zakrýt šokovaný, napjatý výraz. Celé tělo bylo v pohotovosti. Bylo jí jasné, že nezasahovat nejspíš byla pointa této ceremonie, ale neovládala se. Vynořilo se i druhé vlče a modrá radostně střihla uchem, ale každá sekunda kdy trávili v krvavé vodě ji naplňoval strachem. Propána, plavte ke břehu! Ne, toto nešlo nehnutě pozorovat.
Bellanna udělala zbrklý krok vpřed.

Tohle byl výjimečný den čas - konal se totiž ceremoniál. Bellanna ještě žádný v Kultu nezažila, ale slyšela, že jsou pro náboženský život velmi důležité, a upřímně na to byla velmi zvědavá. Měla představu o tom, jak pěkný společný večer plný veselí spolu smečka mohla strávit, a navíc s úplňkem nad hlavou! Optimisticky si představovala i to, že tu potká zbytek členů a možná s nimi i hodí řeč. Ve městě si stále i se synem zvykala jen velmi pomalu, a cítila potřebu udělat si více přátel, na které by se mohla v případě potřeby otočit. Věřila, že to by celému procesu začlenění velmi pomohlo.
Upřímně neměla nejmenší tušení, co od ceremoniálu vlčat čekat. Neslyšela o detailech, jen něco o tom, že tak jsou v Kultu novicové Hatim přijímáni. Byli svoláni, a tak samozřejmě přišla. "Dneska můžeme poznat zbytek Kultu," říkala s úsměvem Aiduinovi. Na místě už vlci byli, a jakmile uctivým skloněním hlavy pozdravila Mesiáše, našla si místo mezi vlky, vyhledávajíc blízkost Lesley nebo Ossiana. Zadívala se na bazén. Zdál se v měsíčním světle být zbarven... Rudě? Zamrkala a odvrátila pohled, odhánějíc zlé myšlenky. "Co se bude dít?" Zeptala se tiše těch, co seděli kolem. Doufala, že to není proti nějakým pravidlům, ptát se, ale byla nováček, potřebovala se to nějak dozvědět.
To už Nirix promluvil a tyrkysové oči se obrátily k němu. Prohlížela si dvě vlčata - pro ně musel být tento rituál myšlený, došlo jí. Že byl tmavý vlček pak vhozen do bazénu... To nečekala, a zůstala s očima dokořán sedět. Co se to právě dělo?