Príspevky užívateľa

Její nálada z nekompromisního obhajování práva shiftla do emocionální až téměř zoufalé prosby. Vlk jí mluvil z duše, ne že ne, ale snad zaleknutím se, že by mohl odmítnout, ho se slzičkami na krajíčku musela přesvědčit. "Ne, nemyslím! Podívej, nejsi moje první možnost. Ani druhá, ani třetí. Ale jejich otec je pryč, vlci ze smečky i mně blízcí mizí a umírají a já... Já potřebuju pomoc, dobře?" Enkidu nebyl snad ani na listu vlků, které o pomoc s hlídáním vlčat chtěla prosit, ale byl tady a vynaložil aspoň tolik snahy, že se o vstup do smečky pobil. Pobil se i za vlčata, kdyby šlo do tuhého? Snažila se si nalhat že ano, že byl dobrou možností, a že to přeci zvládne, když mu dá šanci. Popotáhla, slzičky ukáply, a stejně se odhodlala zvednout zrak a podívat se rohatému do očí. Potvrdil, že pomůže. Kývla hlavou a pak... Udělala krok dopředu, aby se posadila a opřela si hlavu o jeho mužný krk. "Spokojím se s tím, když mi slíbíš, že se budeš snažit jít dobrým příkladem, přemýšlet nad následky svých činů a respektovat má přání." Podívala se na své tlapky. Kdyby tak přemýšlela lépe nad následky ona, možná nemusela dnes být o půl ucha kratší a mít šrámy na těle.

Byla to dlouhá doba, co právě tady Bellanna trávila čas se svým bratrem. Vzpomínala na Hérita s úsměvem zvlněným smutkem na tváři, stejně jako na zbytek své dlouho ztracené rodiny. Nyní měla novou rodinu - tak proč to štěstí páchlo tak kysele? Nebývala pocitu, že klid a mír jí není přán. Vlčata občas stále dělala, co chtěla, jak kdyby si neodnesla z jejích přátelských lekcí nic důležitého, vlci ze smečky mizeli, umírali a odcházeli a vztahy... Vztahy byly složité a některé se za poslední měsíce obzvlášť vyostřily. Zamračeně hleděla na svůj odraz ve vodě, ze které sálalo teplo. Kvůli Ignisanům přišla o matku, domněnku bezpečí a teď i o část ucha, co bude navždy připomínat tuto pomyslnou prohru v bitvě o spravedlnost. Vřela jí nad tím krev odjakživa, a už kdysi obrátila svůj vztek směrem k těm, kteří toto dovolili, ačkoli si to nechávala pro sebe. Už nikdá. Dnes hodlala mluvit nahlas, dnes jim hodlala ukázat, dnes měla přijít pomsta, co je dlouho po době splatnosti. Věřila, že Nihil potřebuje změnu k lepšímu, a že Voltaire ani její královská rodina ji přinést nedokáže. Jak ráda říkala - sliby můžou znít jasně, ale pravou změnu iniciují činy. Dnes se hodlala činit ona, a nebylo nic, co by ji mohlo zastavit. Voltaire zaplatí za svou ignoranci. Jednou provždy. Už nebude nebezpečím svému okolí.
Sledovat pohyby královny nebylo tak složité, když sama modrá léčitelka byla vévodkyní a potřebovala být ve středu dění. V posledních dnech ji poočku sledovala o něco víc. Vydala se k horkým pramenům, doufajíc, že sem během dne Voltaire přijde taktéž. Nikomu neřekla o svém plánu, nikomu se nezmínila o svých myšlenkách - možná jen své rodině důrazně říkala, ať se od královské rodiny drží dál, ale to nebylo nic neobvyklého. Před zbytkem smečky byla po potyčkách s azaryňany... Tišší. Dělala svou práci, sbírala bylinky a školila Ghaa'yel, trávila čas s rodinou, ale nevyhledávala kontakt s jinými vlky. Dříve dokonalá srst a elegantní tělo bylo poznamenané jizvami, a ačkoli jich nebylo tolik jako těch, co si Bellanna nesla na duši, bylo to dostatečné, aby se přestala obávat dalších.
Vykoupala se ve vodě a srst si potřela rostlinami, co maskovaly její pach. Do kapsy na rameno si uložila kovovou břitvu, co našla ve staré lodi, a na nohy si připevnila několik pečlivě zaostřených klacků. Chtěla toto provést rychle a čistě. Skryla se ve skalách a v křoví, čekajíc na královnu jako na kořist.

Nervozitu okolo vlčat a konfliktů s azarynem si kompenzovala tím, že trávila více čas jen sama se sebou. Byla tišší, tišší než předtím. Příliš nemluvila s vlky mimo rodinu, pokud nešlo o práci, a i s nimi se občas dostala do nepřítomného stavu, kdy se jí za očima odehrávalo neidentifikovatelné dějství. Jednoho večera se procházela po pláži, naslouchajíc šumícím vlnám, jak se rozplývají po písku a zase putují zpět. Měsíc už stál vysoko na obloze, čekajíc na západ slunce, aby přebral vládu nad zemí a všemi tajemstvími. Modrá zvedla zrak, když zaznamenala přibližující se starou loď. Věděla, že je to skvělá prolízačka plná zajímavých předmětů, co tu zůstala po lidech. Pochybovala, že v ní ještě něco užitečného je, vlci už to tam museli vyrabovat, ale stejně vstoupila na skřípějící palubu a vlezla dovnitř. Lehla si do kajuty na nakloněnou zem, pohled zabodnutý do podlahy. Měla starosti a bylo jí z toho smutno. Ignis. Co měla dělat teď, když možná znovu měla terč na zádech? Měla celá její rodina utéct z Norestu? Věděla, že Toshi by si to nepřál. Ne, jak řekla azaryňanům, za svými slovy si stála. Už nebude utíkat, už se nebude bát. Udělá, co bylo třeba, aby byli všichni šťastni. Jenže - jak?
Po pár hodinách, co bez hnutí a bez slova ležela, se venku setmělo. Jen měsíční záře se v jednu chvíli zaleskla na podlaze, jak se sem dostala škvírou mezi prkny. Zvedla hlavu. Neodpočívat. Je čas konat, je čas přinést spravedlnost. Azarynští dostali své varování, královna Nihilu téže, vzhledem k tomu, že Bellanna se nebála s ní nesouhlasit. Většinu svých názorů si však... Nechávala pro sebe, snad ze strachu, že by mohly ublížit. Už jí ale bylo zle z žití ze strachu. Zle. "Toto musí přestat," zamumlala nahlas a zavřela oči.
Ve světle měsíce se v kajutě lesklo ještě něco jiného, než Bellanniny oči. Kovový lesk zpozorovala a vydala se k němu. Uchopila předmět magií, vyzvedla ho do vzduchu. Byla to čepel. Stará, trojúhelníková, s delším držadlem. Otočila ji ve vzduchu, fascinovaná odrazem. Potom si ji schovala do brašny.
Odešla. Měla plán, jak Nihilu přivést na lepší cestu. Jak udělat revoluci, aby už problémy přítomnosti ani minulosti nebyly ignorovány.

Prudce oči otevřela, když uslyšela kroky velmi blízko. Nejspíš upadla do zamyšlení, že si jich nevšimla dříve. Vyskočila na nohy a hlavu otočila směrem, ze kterého už se ozval hlas - a jeho původce stál nedaleko, potěšen tímto setkáním. Bellanna zprvu nevěděla, jak se tvářit, a tak neskrývala své nechápavé překvapení. Zcela zelená srst, kosočtverec na čele, to nemohl být nikdo jiný než Dino! Ex-nihilský léčitel byl pro ni v jisté fázi života samozřejmě velkým vzorem, a když si ještě založil rodinu se Sashou, její nejmilejší tetičkou, stal se více či méně dobrovolně i součástí její pozornosti. "Dino," prohlédla si ho od hlavy k patě, "vypadáš starší." Zdravila poměrně zmateně, nevědíc, co dlouho nespatřenému otci Sola říct, ale jistě spíše s pozitivním podtónem. Zlehka zhoupla ocasem, než se jím pokusila zakrýt bylinky, co se jí doteď válely u tlap. Nemohla si pomoct, cítila se mírně nervózně.

Udělat vše aby nebyla naštvaná nebylo to samé jako udělat vše aby byla šťastná, ale pochopila, proč to neříkal takto. Znělo by to příliš... Příliš. Nepřikývla ani nezavrtěla hlavou nad jeho slovy o dlužení, ačkoli na to měla jasnou odpověd: ano, dlužil jí, a měla za to, že by za to měl sekat dobrotu. Tu ale jaksi přestala počítat, když jí ukradl vlčata a zamotal se do boje, na který se přišla podívat celá smečka. Hloupé, myslila si, ale aspoň už je oficiálně náš. Nehodlala ho vydírat, že jí dluží, to jí zase zakazoval pomyslný léčitelský dobrácký zákon. Nepomohla mu tehdy, aby za to dostala zaplaceno, pomohla mu, protože to bylo správné. Ať už byl jakýkoli ubožák, za správné to považovala stále.
Sklopila své jedno a půl ucha a zase tlapu položila, probodávajíc ho pohledem, co prozrazoval, že... To nebylo snadné téma, a že bylo plné smutku. První si poslechla jeho názor na vlčata, než mluvit o svém nedávno zjizveném těle. "Vlastně... Bych potřebovala, aby mi s nimi někdo pomohl." Povzdychla si a posadila se. Toto bylo vážné téma. "Jejich otec, rytíř Toshi, se neukázal už nějakou dobu, a já je všechny čtyři... Nezvládám. Potřebují pozornost, potřebují péči a potřebují citlivý dozor, když se pouští do neznáma. Nedávno se sama vydala za hranice objevovat a potkala nebezpečnou ignisanku... Ubránila jsem je, ale za cenu pár ran." Pohled zabodla do země. Blbě se hledělo do cizích očích, když věděla, že její dříve pěkný obličej byl obrán o kus pravého ucha. I její levou líc zdobil šrám, ale to se snažila zakrýt zbloudilým pramínkem zrzavých vlasů.

Napjatě seděla a sledovala boj, než jí Ghaa'yelina poznámka nedala záminku k tomu někomu říct, co si myslí. První k ní naklonila jen ucho, pak se naklonila celá, nespouštějíc přitom oči z ringu. "Toho rohatého, Enkida, jsem jednou zachránila po tom, co v boji v členem Přízračných utrpěl zranění, kvůli kterému ztratil paměť. Snažila jsem se mu pomoct ji získat zpět, ale odhalil, že jeho minulost nebyla nejsladší. Nechci, aby se mu tímhle otevřely zrovna krvelačné vzpomínky. Její veličenstvo kašle na má odborná léčitelská doporučení, o tom tohle je. Snaží se z nás udělat Ignis?" Slova byla věnována jen šedé léčitelce a Bellanna si při nich neodpustila gestikulaci plnou nesouhlasu. I hodila judgemental side eye po královně.
Zaznamenala, jak Enkidu dostal flákanec, a už by si stěžovala, že mu to bude muset čistit, kdyby se nerozhodl říct něco, čím to zkazí. Tak je idiot? Postavila se, vyjadřujíc nesouhlas nebo snad dočista šok nad neurvalou prosbou roháče. Jakože, krásné, že požádal, ale také nesmírně hloupé - proč proti menšímu soupeři potřeboval magii? Měla pocit, že dočista zapomněl, co mu před chvílí říkala.

Vlkům, co nosili 24/7 výraz bez emocí nedokázala jen tak věřit. Co skrývali za tou maskou, o co jim šlo? Takovým příkladem byl zrovna jejich nový koncil, a jestli jeho otec byl stejný, tak se trochu bála. Na druhou stranu Toshi ho popisoval v dobrém světle, a jestli měl kuráž být alfou ještě v tomhle věku, určitě nebyl nerozumné tintítko a měl více zkušeností a rozumu, než nihilská panovnice. "Přízračné beru jako dobrou možnost k přestěhování, pokud se tak někdy rozhodneme." Lepší by ale bylo učinit změny tam, kde byli, že? Bohužel i na horší scénáře chtěla být tentokrát hlavně mentálně připravena.
Jejich rodina. Byla zvyklá používat má rodina hlavně ze svého pohledu, ale pousmála se, protože věděla, že to šedák myslí jako gesto podpory. "Myslím později. A ne dlouhé výlety, jen krátké, a všechny ohlášené," hodila po něm téměř vyčítavý side-eye, aby mu to ujasnila s získáváním kontaktů. Samozřejmě chtěla, aby byl s rodinou co nejvíc, ale věděla, že život rodiče je náročný, a mít nějaké přátele bylo... Téměř nutností, aby si jeden mohl jít postěžovat.
Sklopila své jedno a půl ucha, když se dožadoval brzké audience. Co bylo správné v tuto chvíli udělat? Nechat ho jít spát k nim, aby ráno vypukla panika? Nebo to udělá i pach, který do jejich domu přinese? "Jsou větší, než si je pamatuješ," vyřkla po chvilkové odmlce, "můžeš se podívat, pokud budou spát, ale sám přespíš u řeky." To byl její dekret - asi protože i toto znovushledání potřebovala chvíli zpracovávat. Přesvědčit se, že to není sen. "Přinesu ti něco k jídlu."

Nějaké mezismečkové problémy, které by z tohoto incidentu mohly vyjít, na ty dosud nepomyslela a asi ještě chvíli nepomyslí. Za co stála smečka, co ani nechránila jejich životy? Ne, už byla smířena s tím, že ve svém boji proti lstivému tyranovi a utlačitelovi jméněm Ignis stála sama a taky v tom dělala svá vlastní rozhodnutí, aniž by si to s možnými následky pro Nihil spojovala. Nevěděla jak, ale cítila, že je na ní, aby je zničila.
Otřeseně hleděla skrz Ghaa'yel, ale vnímala její slova. "Vždyť je všechno v pohodě," protestovala hlasem se slzičkami na krajíčku, prozrazujíc, že spíš nic není v pohodě. Neprojevovala však odpor - postavila se na nohy, jakoby neměla dořezanou nohu, a stále si pravým křídlem kryla ránu na krku, až se z toho modré peří také barvilo rudě. Vykročila, plníc léčitelský první instinkt - směr: voda. Vyčistit rány, zabránit infekci. Opřela se u toho o mladší léčitelku, jak jí bylo řečeno, a už podruhé za poslední měsíc zraněnou tlapu držela zvednutou, když se měly dopravit k říčce.

Močály byly místem, kde tehdy potkala toho silly goofy Nickolase - i na to vzpomínala, když sem dnes zavítala. Byla odpočatější, než týdny a týdny předtím, hlavně díky tomu, že se vrátil Toshi, ale to neznamenalo, že jí hlavu netížily temné myšlenky. Bála se o svá vlčata i o sebe, a důvod jí teď nepřipomínaly na vzpomky na dávnou minulost, ale i její vlastní tělo.
Byl podvečer a Bellanna seděla u močálů, unaveně hledíc na svůj odraz ve vodě. Zvykala si na fakt, že její tělo zdobí nějaké šrámy a chybí jí půl pravého ucha, no... Jen stěží. Pozorovala, jak je to jiné, když se zkráceným uchem hýbe, a nebylo příjemné se na to dívat. Bylo to nepřímé přiznání prohry. Proradný Ignis! Na jednu stranu teď toužila po tom vytrhat uši všem, kdo z té smečky pocházel, na stranu druhou chtěla na vše zapomenout a postavit mezi sebou a svými problémy neprorazitelnou zeď. Nikdy se v praxi nervala tolik jako za poslední dva měsíce. Nevinila sebe - ona přeci dělala správně, ona hájila svá vlčata a svá práva. Čím si zasloužila tolika neštěstí? Měla s sebou své bylinky, co používala na zklidnění a pomoc s hojením. Ležely jí vedle tlap, ale zatím je nepoužila.
Ovšem, vlčata byla i radost. Největší radost jejího života, ve skutečnosti. Byli totiž skutečně její, a nikdo nemohl říct, že ne. A měsíc byl také radostí. Na chvíli zavřela oči, snažíc se všechno ostatní zahnat do pozadí.

Cítila se v úzkých, jak byla držena za část těla, kterou nemohla ve své pozici ani pořádně bránit. V očích jí hrála situace, kdy tlapou ignisana zemřela její matka - a čím dál tím víc se bála, aby toto nebyl i její případ. Nesměla ale polevit ve snaze, nesměla, vlčata byla stále nablízku, a ona je musela bránit do posledního dechu. Její obrana byla účinná aspoň natolik, aby jí bílá pustila roh, který si už navždy ponese šrámy od zubů. Nemotorně se posbírala na nohy, v tyrkysových očích hledících zpoza rozcuchané čupřiny hořela zášť a leskly se slzy. Pramínek krve jí zabarvil čelo pod uchem, co jí bylo ponecháno poloviční, a třásla se únavou, vztekem i strachem. Hlava třeštila a obraz se jí sem tam mihotal, samozřejmě ale odmítala možnost, že už by nebyla schopná boje. Po několika hlubokých nádeších znovu vycenila tesáky. "Běž,-" nestihla doříct, co měla na srdci, přerušilo jí vytí. Netušila, že by mohlo jít o magii, a tak udělala krůček zpět - však i ona si zavolá posily! Akorát ještě chvilku, ještě sekundu na nádech-...
Svět se zhoupl ještě jednou, tentokrát silně. A nihilská matka se zhoupla s ním, k zemi, neschopna odolat síle tíživé gravitace. Magie bílé ignisanky ji poslala do spánku, což bylo možná to nejmilejší osvobození, kterého se jí mohlo dostat. Bellanna si tím samozřejmě jistá nebyla - lekla se, že umírá. Cítila se takto matka, když..? Nemohla tu přeci umřít v takové situaci, vždyť ani neměla tak vážná zranění, a co víc, nemohla umřít tlapou ignisana! To mělo být naopak! Ona slíbila pomstu, ona křičela po platnosti oko za oko, zub za zub, život za život, a teď byla odhodlaná své slovo dodržet. Někdy příště...

Kus jejího pravého ucha byl obětován manévru, co jí umožnil zasadit slušnou ránu. Pocítila, že je kratší, pocítila trhající se boltec, a nahnalo jí to slzy do očí. Co do krásy, ta mohla být pro bezpečí vlčat klidně obětována - ale ta ztráta byla stejně tragická, a až bude mít čas si to pořádně uvědomit, jistě bude litovat. Ne toho, že se porvala s ignisankou, aby bránila svá vlčata, ale že vůbec nechala někoho z té proklaté smečky na sebe sáhnout. Že si nechala ublížit. Jenže ono ještě všemu nebyl konec a vlčice se jí vrhla po rohu, po kterém teď ztékala cizí krev. Uh oh. "Přestaň!" Nedokázala potlačit zděšené zaječení, vyděšená, že by o něj snad mohla přijít také. Toto už bylo přes čáru fair play! Co by se vůbec stalo, kdyby ztratila roh? Rostl z hlavy, a zatím si ho ani ve stavech vyšší mysli neulomila. Byly v něm cévy? To nechtěla zjistit ani omylem, s rohy ovládala všechny své magie, a kdoví, jak by kouzlila bez nich. Magie. Těkala pohledem kolem, snažíc se nalézt něco, co by mohla vlčici mrštit třeba do oka, jenže se u toho snažila hlavou hýbat stejně jako ignisanka, aby minimalizovala škody, takže neměla šanci ani zaměřit. Mezitím se ve své mizerné pozici pokusila přetočit a aspoň se bránit vším, co měla - údery nohou a křídel.

Tlapka byla uvolněna, takže docílila svého. Bude jí bolet chodit nějakou dobu, to jí bylo jasné už teď. To vlčici nedaruje - taky jí hodlala uštědřit rány, na které nezapomene, a myslela si, že zkrácené křídlo je dobrý začátek. Jela víc na damage než na počet zranění. Ne, že by měla jinou možnost, menší vlčice měla totiž navrch s obratností. Nechtěla ignisanku zabít, ale neměla by-li jinou možnost... Už zvažovala své další možnosti, když jí vlčice vyvedla z rovnováhy. Překvapením pustila vytržené bílé peří, co se rozletělo k zemi stejně jako její tělo. Klopýtla, ještě se snažíc nebrat rovnováhu, ale ignisanka měla momentum, a tak spadla na bok. Okamžitě se začala sápat zpět na nohy a křídlem si přikryla odhalený bok, ale nečekala, že další útok půjde na její hlavu. Vyštěkla, ceníc zuby, ale neváhala - vlčice byla blízko, až příliš blízko, a toho se muselo využít. I za cenu utrženého ucha švihla hlavou s cílem způsobit ignisance svým delším rohem sečnou ránu na krku či tváři. Takovou, která prolije krev.

Slyšet ho přiznávat, že je to nezáměrné, ji přimělo k myšlence, že je dost možná mentálně chorý. Nechtěla být naštvaná na chorého, když mu měla jako léčitelka pomoct, ale nedokázala všechen svůj hněv okamžitě smést ze stolu. Teď s ním mluvila jako přítel, ne léčitel, a doufala, že si to rohatý uvědomuje. "Já vím. Zkus toto - než něco řekneš či uděláš, promysli si, čeho tím chceš docílit, a zvaž, co by to mohlo udělat vlkům kolem tebe. Pak teprve mluv a konej." Věřila, že má srdce na správném místě - akorát to prostě správně neinterpretoval. Možná za to mohly jeho ztracené vzpomínky? Možná můžu být ráda, že už není rváč. Povzdechla si na jeho slibem, protože věděla, že takové věci nemůže slibovat nikdo. "Nelámej nad sebou hůl. Ty to zvládneš, ty na to máš, ale musíš tomu sám věřit." Krátce mu položila mu tlapku na hruď. Tu obvázanou, protože na neobvázené se lépe stálo. "Tam." Snad pochopil symboliku - že musí věřit svému srdci, ale přemýšlet hlavou. Měl před sebou hoch dlouhou cestu, než aby se mohl nazývat vlkem, se kterým by Bell byla třeba chtěla strávit zbytek života, ale snažil se, a přestože to ve velkém obrázku nedělalo takovou změnu, počítala to.
Její pohled brzy zase změknul, ale ponechala svou hlavu v těsné blízkosti té jeho. "Tebe skutečně bavilo hrát si vlčaty, že?"

Fakt, že Enkida považovala za kamaráda, si po jeho manévru s vlčaty vymlouvala, ale teď jí docházelo, proč k takovému východisku kdy došla. Týpek byl upřímnej, a i když dělal chyby, a že jich dělal mnoho, snažil se. Vskutku se nad tím zamyslela, až z toho svým lehce zamračeným pohledem zabloudila k vlastním nohám. Po chvíli si povzdechla a zavrtěla hlavou. Na ní tady bylo zhodnotit situaci. "Přestaň," zamumlala a protočila očima. "Škemráš jak vlče. Vlastně se chováš furt jak vlče. Přiděláváš mi práci, Enkidu." Plácla by se do čela, mít tak ruku. Teď nad tím jen unaveně pokrčila rameny. "Já nepotřebuju v životě dalšího vlka, co si myslí, že mu všechno projde bez následků, co si myslí, že takhle se může chovat furt. Zahoď titul hlupáka, nebo se jím staneš, čiň se skutky." Jak řekne konec konců i Toshimu za pár dnů, až se ukáže, o čemž ještě nevěděla. Byla ochotná mu odpustit, ale nebude to hned a nebude to zadarmo. Podívala se mu do očí. "Nejsem snob, jasně, že ti dám další šanci- ALE! Zklam mou důvěru ještě jednou..." S tím se přiblížila ještě o krok blíž, v pohledu nůž, rohy téměř nadosah jeho hlavy.

Pomalu kráčela k němu, přemýšlejíc, co říct. Měla ho zdrbnout znovu? Říct mu narovinu, co si myslela, a jak jeho chování působilo? Měla vyslovit svá přání? Chtěla, ale... Zůstala mlčet a sledovat, co dělá, a co má na srdci. Povšimla si předmětů, co tu měl nashromážděné, jak kdyby stavěl nějaký hrob. Přišel snad rozjímat? Kytky, mušle, jídlo. Ne, on na někoho čekal. A došlo jí, že to měla být ona, když došla až k němu bez známky úsměvu na tváři, hlavu zvednutou. Snažila se ignorovat fakt, že tlapka bolí.
Natočila ouško na stranu, když mluvil, poslouchajíc jeho omluvu s prázdným výrazem. Měla se cítit dojatá, měla mu odpustit? Hrozně nechtěla, ale slyšet od něj takové doznání přecijen bylo hřející. Chvíli mlčela, když domluvil. "Ano," promluvila, v hlase rozhodnost, "to bylo velmi hloupé." Měl štěstí, že ho znala, jinak mohli skončit v sobě jak vzteklí psi, stejně jak s tou ignisankou. Neměla by nejmenší problém ho zrakvit, kdyby ohrožoval její vlčata, to už teď věděla ze zkušenosti. "Myslela jsem, že přátelé dokáží odhadnout, kdy zábava hraničí s ublížením." Cítila se ublíženě, ano.