Príspevky užívateľa

<< Most

Mesiáš je opustil a byl jim nabídnut úkryt, kde zůstat. Bellanna nebyla Omařiným výrazem zrovna ujištěna o tom, že černá vlčice chtěla slyšet její rady, a tak brzy zase zmlkla. Mentálně se připravila na cestu do úkrytu bývalé léčitelky a na bolest, co jí čerstvá zranění zase způsobí, ale nakonec byla příjemně překvapena, že to nebylo daleko. I tak potřebovala dolů pomoct a nějakou slzu cestou uronila - s pomocí svého syna se však dovnitř dostala. Chtěla něco říct Chrisovi, který je rovněž doprovázel - snad poděkovat, snad se zeptat, jestli bude s nimi i nadále - ale nakonec nechala hlas na chvíli odpočinout.
Interiér jí v mnohém připomínal domov, soudě tedy aspoň podle toho mála, co spatřila v pruhu měsíční záře. Více o místě vypovídal pach, který nejenže nasákl městem, cihlami po dešti a rzí z rozpadající se konstrukce mostu, ale i slabší, leč stále snadno znatelného zápachu rozkládajícího se masa, moči a výkalů. Modrá to vnímala jen napůl - byla upřímně ráda, že se protáhla vchodem a mohla si lehnout tam, kde jí řekli. Na starší pelech se spíše svalila, než uložila. "Děkujeme," řekla co nejjasněji mohla. Párkrát se nadechla, snažíc se přizpůsobit na těžší vzduch uvnitř. Divila se, že všechny bylinky nezplesnivěly - a že jich tu byla docela zásoba. Po sekundách rekonvalescence zvedla hlavu, oddechla si a podívala se na zářící vlčici, co je sem dovedla. "Viděla jsem že mesiáš je nejspíš zaneprázdněn... Řeknete nám zatím o našem novém domově víc? Základy?" Poprosila pokorně Omaru s Huntleym (pokud i ten zůstal). Natáhla se pro zvláštní nádobu s mastí a přičichla k ní. Rozhodně bude lepší než to, co spěšně vytvořili na mostě. Rozzářila roh, aby ji uchopila a namazala, ale do hlavy jí náhle udeřila palčivá bolest a krabička spadla na zem. "Hss!" Sykla. Dnes už bylo magie příliš. Byla unavená a rozbolavělá.

Život ve skrývání jí sice nebyl úplně cizí, aspoň v přejatém slova významu, ale nepřála by si muset neustále žít na vážkách z toho, aby byla ve správný čas na správném místě. Vypadala asi trošku šokovaně, jak zamyšleně nad takovými situacemi hleděla skrz Lesley, s její nabídkou ale zase zvedla zraky. "Určitě si o tom rádi poslechneme," přijala s úsměvem. Tak, a už měli plán na návštěvu - oni se dozví něco víc o lidských městech a lidech, a mezitím ji přesvědčí, že v Kultě má dva nové přátele. Bellanna si myslela, že i Duinymu by takové přátelské posezení a vyprávění mohlo prospět. Jednou to nebude o jejich duchovní cestě, ale o prostém sociálním kontaktu.
S tímto vysvětlením chápala, proč jí život v kultě připadal tak tichý. Jak už nad tím uvažovala dřív, město bylo spletitější a plné úkrytů, a i když tu mohlo bydlet mnoho vlků, rozložilo se to více. "Chápu," přikývla pokojně a pár sekund byla zticha, věnujíc prostor jejím myšlenkám. "Já nikdy neopustila smečky. Mám své chvíle, kdy vlky nechci ani vidět, ale patří to ke mně, ta společnost." A že se i za ta léta naučila být odborníkem, matkou i pracovat v kolektivu, to už jeden nevymazal. Nové kolektivy ale byly děsivé, a přestože všechny chtěla poznat, protože jeden byl pak v obraze, měla trému. Vlna nostalgie ji udeřila, jak vzpomínala na spolupráce - vždy se měla za soběstačnou osobu, ale na většině z těch obrazů vždy někdo v pozadí byl. "No každopádně, Lesley, až budeš potřebovat zahrabat ticho a třeba si pořvat, jsem tady." Mrkla po ní s lišáckým úsměvem a druhé křídlo mírně roztáhla, aby naznačila, že se nebojí být expresivní. Ani v Kultu.
Neměla co skrývat - až na věci, se kterými se zatím ještě sama nesmířila. Všimla si, jak se její kamarádka zatvářila na zmínku ohnivé smečky, a poznamenala si, že se na to musí zeptat. Věděla něco? Znala je pro jejich pravou podstatu? Konečně někdo?? Nyní byla příliš zažraná do vyprávění svého příběhu. Žádného zastavujícího komentáře se jí nedostalo. Lesley vlastně působila jako věrný nesoudící posluchač. "Nihil má na své straně vlka, který mívá vize o budoucnosti. Zrzavý, okřídlený, šaman. Věděl, co se stane, a vše překazil." Povzdychla si a musela se nadechnout, aby pokračovala. Ohlédla se u toho na své jizvy. "Ta smečka je od základů propletená lží a prokletou vládou těch, co se lépe narodili. Nikdo se za mě nepostavil, když jsem na to po tom boji poukazovala. Asi... Jsem jediná, kdo viděl věci pro jejich pravou podstatu." A konec konců si i z tohohle přesvědčení domýšlela, že jí to mohl podvědomě ukázat sám bůh měsíce. Že bylo souzeno, aby se toto stalo - nakonec přeci přišla do Kultu. "Královská rodina vyhrožovala té mé, několikrát. Rodina mi je tím nejdražším, co mám, Lesley, ale potom, co mě z Nihilu vykázali, už jsem se s nikým jiným než s Duinym neviděla... Ani nevím, jestli jsou v bezpečí! Už tam nejsem, abych je obránila před dalšími vrahy, a ta nevědomost bolí." Musela si hluboce oddechnout, aby uklidnila tok slz, co se jí spustil z očí. Sklonila hlavu a oči zavřela. Byla to zoufalá situace, a nebylo divu, že cítí zoufalé myšlenky.

Úplně nechápala, kdo by na takovém místě žil celý život a nebál se za každým rohem o svůj život. Tady nemluvili o přírodě, ve které jeden mohl čekat jeskyně a skrýše, tohle bylo něco velkého a nepředstavitelného původu. Mohla jen hádat, k čemu to všechno sloužilo, a byla pravděpodobně od pravdy velmi daleko. O to víc ji naplňovalo zvědavostí, že Lesley měla aspoň nějaké to tušení díky dřívějšímu životu. "Neznamenalo to pro tebe pak skrývání? O těch... Dvounožcích jsem jen slyšela, ale ani jednou nic dobrého." Konkrétní otázky na chod města si zatím nechala pro sebe - na ty přeci jistě bude čas, a zdály se právě teď být vcelku nepodstatné.
Nemohla si nevšimnout, že Lesley odpověděla na její otázku nepřímo. Jakoby nemluvila o sobě, ale o obecném stereotypu. Byla ho ale součástí? Bellanna otevřela tlamu, aby se jí na to zeptala, ale pak ji zase zavřela. Určitě měla důvod, proč neformulovat své myšlenky jinak. Zadívala se do ulice, jako její společnice. Ve vzduchu bylo cítit vlhkost. "Samota je těžkým sokem," konstatovala smířeně s povzdechem. "Byla jsi hodně zvyklá být v neustálé přítomnosti dalších vlků?" Každá smečka znamenala že je jeden neustále ve společnosti, ale myslela si, že i ty první týdny zde jí řekly dost o tom, jak moc jiná tato společnost je. Toto nebyla společnost plná lásky, nevázaného veselí, trhání květin a dovádění - nebo jí aspoň tato část kultského života ještě nebyla ukázána. Náruč Lesley byla tou první skutečně vřelou a hřejivou.
Nejspíš vynechala nádech, když jí byly dveře ke sdílení i nadále otevřeny. Nevěděla, jestli to skutečně chce sdílet - ona si sice stále stála za svou pravdou, ale co na to řekne neznalý pozorující? Věnovala Lesley nervózní pohled, vyjadřujíc tuto emoci, ale pak zase zabodla pohled do země, v očích pevné odhodlání, že říká pravdu. "Byla jsem v Nihilu od malička. Matku mi zabili a královská rodina odmítla řešit, že za to mohl Ignis. Za ta léta jsem se vzdělala v léčitelství, abych smečce co nejvíc pomohla, s vidinou že mě povýší. Tak to totiž funguje v monarchii, víš - tvůj hlas není slyšet, dokud nestojíš vedle samotného panovníka. Do té doby jsi prachprostý poddaný." Už teď bylo cítit, že má v hlase jistý oheň. Nadechla se, vydechla a klidněji pokračovala. "Ale ani to nestačilo, abych královnu rozumně přivedla k rozumu. Věřím, že svými rozhodnutími ohrožovala i se svými psychopatickými potomky nás všechny - smečku i mou rodinu, která mi je vším. Naši budoucnost, bezpečí a spravedlnost. Tak... Jsem se ji pokusila odstranit." Ach bože, jak byla ráda, že ji Lesley neviděla už v moment, kdy se celá v krvi ukázala i s Duinym na Mostě. Myslela by si, že jsem blázen. Ale to ona nebyla, nebo si to aspoň myslila. Odmlčela se, aby sledovala svou kamarádku.

Ač z Ossiana, jak se vlk představil měla, dobrý pocit co se týkalo náboženství, čím déle stáli sami ve staré rozpadající se budově, tím více měla nápadů, co by mohlo jít zle. Neměla co skrývat, pravidla Kultu neporušovala. Věřila, nebo si aspoň myslela, že věří - nikdo jí doteď totiž zrovna dvakrát jasně podstatu víry neobjasnil, a tak byla nucena si prázdná místa v knize vědění vyplnit poznámkami tužkou.
Jen zavrtěla ocasem nad jeho poznámkou. Když přicházela do Kultu, z výše postavených měla akorát tak strach. Ani teďka si nedokázala přesně říct, proč jí i nadále přišli tvrdí a nepřístupní, když si kultský kolektiv představovala... Přátelštější. U Ossiana by neřekla, že byl přátelský, ale konal s jistou svatou pokorou, co klidnila i její přirozené nutkání nevěřit nikomu. "Myslím, že mám všechen čas na to ji nalézt," řekla s nadějnou zasněností, skrývajíc fakt, že pravidlo nikdy neopustíš město ji začínalo vzhledem k povaze bývalého lidského sídla mírně stresovat. "Neočekávám, že je to jednoduchá cesta, ale myslím, že Kult mi k tomu bude dobrým začátkem. Mohu-li se ptát... Vy jste již pochopil pravou podstatu víry? Jak?" Potřebovala se dozvědět, co dál. Čeho se chytnout, ke komu se obrátit, jak pokládat správné otázky a jak si na ně odpovídat. Potřebovala vědět, čím začít - snad i tutoriál by se hodil.
Tázána na svou cestu k Hatimu už byla dříve, a vždy bylo těžké odpovědět, když nevěděla, co chce ten druhý slyšet. Nevěděla, jestli existuje nějaká správná cesta, kterou měla na cestu víry přijít. Zbývalo jí tedy zamýšlet se nad minulostí a odpovídat srdíčkem. "Ano," odpověděla vcelku sebevědomě, "celý život jsem strávila v Nihilu, jedné ze smeček Norestu. Něco mi tam ale vždy scházelo, a až po čase jsem pochopila, že to musí být víra." Čím častěji však o svém přesvědčení mluvila, tím intenzivněji ho cítila - nebyl to jen závazek sobě, byl to závazek společnosti. A bohu, konec konců. Po setkání s Lesley si byla jistější, že Kult je místo, kam chce i se svou rodinou patřit, ale příliš mnoho promněných jí stále nechávalo prostor pro úvahy, které... Ne vždy vedou k požadovanému výsledku. "Bylo pro mě jasnou volbou sem zamířit, když jsem potřebovala pomoc, a myslím, že když Hati vyslal své služebné, vybral i on nás." Svým slovům věřila křehce, protože stavěly na domněnkách. Jak rychle jeden přestane věřit na náhodu, když se děje často? Pro Bellannu to většinou byly náhody negativního charakteru. V Kultu zatím takové náhody nepotkala. Bylo snad i ticho a klid, co je s Aiduinem provázelo a co potřebovali na aklimatizaci, také dáno z vůle Hatiho?

Na zem naštěstí dosedla s dostatečným zhoupnutím, a tak jí to ani nezpůsobilo dodatečnou bolest v nových ranách, co zdobily její tělo. Ony už možná nebyly tak nové, i si je léčila, čím jen mohla, ale bolest mentální a vsugerovaná přetrvávala. Stačilo totiž prosté vědomí, že má zohyzděné tělo a že se těch šrámů už jen těžko zbaví, a vzpomínala, co k nim vedlo. Rozchodila to celkem odvážně - a možná až příliš rychle. Křídla si složila na záda a překryla si s nimi co nejvíc ze zohyzděného boku. Pak se na cizince usmála.
Šedý vlk už od pohledu věděl mnohem líp, co dělá, než ona. Omlouvala by se za přeřeky, nebýt dojmu, že vlk ji za malou nevědomost nezlinčuje. Děkovně kývla na jeho pozdrav, kloníc přitom oči dolů na znak ûcty. Neměla ponětí, s kým se setkává, však? Lépe chybu neudělat! "Nezvyk, ano," nepatrně zamávala oháňkou. "Jsem v Kultu nová, je tu pro mne mnoho k poznání. Bellanna, těší mě." Snažila se zachovat klidnou tvář - uvnitř ale pištěla nadšením, že má konečně šanci zjistit více. Tento vlk vypadal znale, ten určitě věděl! Ví. Ta teorie jí nechávala i v obavách.

Zpráva, že Lesley byla zprvu také ztracená, ji naplňovala smutným soucitem pro barevnou vlčici, obavou o své vlastní působení a paradoxně i útěchou, že to prožívá každý. Není poškozená, není na nesprávném místě, to potřebovala vědět. "Vždycky jsem město viděla jen z dálky, párkrát z výšky. Je to ale nic oproti tomu stát mezi těmi valy budov, dívat se na ně zespoda nebo kráčet uvnitř. Ani nevím, jak se tady věčině věcí říká!" Postěžovala si, napůl vážně a napůl s humorem. Bylo to až směšné, jak si tady připadala jak malé vlče. Aspoň slovo budova už znala. "Jaké to vlastně je teď po té době, žití v Kultu?" I ona naklonila hlavu. Doufala, že uslyší něco jako skvělý, na všechno si zvykneš, yayy! Ale ač by jí i ta odpověď dala na chvíli pokoj, ptala se nejen z vlastního rozmaru, ale i protože ji zajímalo, jak se Lesley daří.
Nad její poznámkou se ironicky zasmála, jakoby to slýchala častěji. Ano, jak se opovažovali ji opouštět? Byla to tak přesná otázka. "Vlci v mym životě odchází častěji, než by se jednomu zdálo. Jeden by si řekl, že na to už musim být zvyklá, ale fakt nejsem." Přiznat si to byla velká věc, a svým způsobem i to vědomí pomohlo, když se jí posledně vytratil Toshi. Bell s mírnou prolukou vřele přijala objetí své kamarádky a přehodila před ní své křídlo. "Možná... Jsem tentokrát opustila já je, aniž bych chtěla. Opravdu jsem věřila, že mě budou následovat... Konec konců jsem to všechno udělala pro ně." A to skutečně nechápalo. Víc než samotná udalost, co ji sem dostala, ji trápilo právě to, že vlčata svou matku nenásledovala. Hned by tu měli více opory, aspoň vzájemně.

Jak správné úvahy! Bohužel takovou možnost, že by Kult snad nebyl tím, za co si ho v mysli vykreslila, takovou si ani nepřipouštěla. Znamenalo by se, že udělala chybu při rozhodování, a z dělání chyb už jí bylo špatně. Chybovat je lidské, ale přiznat si je božské - a s mnohými chybami Bellanna ještě na božské úrovni skutečně nebyla, nebo aspoň ne ve všech okruzích smýšlení. Že Kult není tím kouzelným místem víry a pokoje jako místem, kde se sešli fanatici na jednom místě a obehnali svá srdce ostnatým drátem, když je bůh milostivě přijal, to by ani nechtěla slyšet.
Cítila jistou potřebu Lesley vysvětlit, co je za těmi slzami. Sama by nerada viděla kamarádku v bolesti, aniž by z nedostatku informací mohla nabídnout pomoc. Ne, že by to Lesley připisovala jako povinnost, ale v tuhle chvíli šla i po pouhém porozumění. "Já si jsem jistá, že jsem vybrala správně, že Kult mi je souzený, jenže... Cítila ses i ty v prvních dnech také tak nešťastně?" Opatrně se podívala do jejích očí, hledajíc pokračující podobnost. Velmi věřila, že to prvotní zmatení po nějaké době poleví, ale neměla nikoho, kdo by dával záruky. Snad Lesley? Skoro se až styděla za to, kolik důležitosti této vlčici během pár společných momentů stihla připsat. Kamarádka, průvodkyně, vlk pro objetí, vlk kterému sdělit všechna tajemství... Kde byly ty staré známé trust issues? "Asi si jen vyčítám, že jsme sem nepřišli jako celá rodina, když jsme si slíbili držet pospolu. Měla jsem přítele a čtyři vlčata... Zbyl mi jenom Aiduin," znovu si utřela slzičku. Nádech, výdech. Věděla, že jí uděla líp, když o tom někomu řekne, a tak musela učinit. Vykecat se, i kdyby to stálo spoustu slov! Aiduin byl jediný, kdo při ní zůstal stát, a vůbec se jí nelíbilo, že si na novém místě zvyká stejně špatně jako jeho matka. Chtěla pro něj jen to nejlepší, jenže tomu se těžko pomáhalo, když si teď nebyla ani jistá tím, co je nejlepší pro ni samotnou.

Už to bylo chvíli, co se Bellanna i se svým synem po nepěkném sledu událostí v Nihilu přišla přidat ke Kultu - čtvrté ze smeček Norestských, která se navenek projevovala nejméně ze všech. Vzpomínala na to s trpkým úsměvem, když se tehdy na plese objevil jen jeden kulťan. Shodou okolností byl tím jedním sám nynější mesiáš, Nirix... Vlk, kterého kdysi považovala za kamaráda. Téměř. Služebník Hatiho se přeci nemůže přátelit s nevěřícím. Kult měl mnoho pravidel, co se Bellanna zatím jen náročně učila pamatovat. Nebylo to však učení typu znám a rozumím, nýbrž víceméně znám, protože musím. Věřila, že jednoho dne tomu porozumí kompletně, až se snad více přiučí způsobům véřících, které zatím jen neobratně (leč snaživě) napodobovala... Ale zatím měla jen pocit, že se jí členi kultu vyhýbají. Nebo se ona nevědomky vyhýbala jim, když se zdržovala jen na východě města, nedaleko od úkrytu pod mostem? Čas od času viděla siluetu vlka ve stínech či snad na střeše, jak pozoruje, ale upřímně si nebyla jistá, zda se jednalo o sen či realitu.
Továrna nebylo místo, kam by chodila rozjímat ani odpočívat. Vlastně se jí obloukem vyhýbala, i když nebyla tak daleko od mostu. Vysoké kovové stěny se zdály být prostě nedosažitelné, když někdo stál u nich. Dnes však Bellanna vkročila dovnitř, a nebylo to úplně zamýšleno - honila kořist. Kuna byla sama predátorem a Bellanna ji vyrušila při lovu, a pak se za ní hnala hodnou dobu jako neřízená střela do továrny, po schodech a až do patra. Kdyby každý silnější krok nedělal takový rámus a popálená končetina nevysílala nespokojené signály... Možná by ji bývala byla dostihla. Proteď se musela spokojit s hladem. Zase. "Jakoby to nebývalo složitý už předtim," zamumlala poraženě a položila na oné vyvýšené platformě, co se jako levitující chodba táhla pod střechou. Hlavu odložila na tlapky, a konečně se podívala, kam se to dostala. Kovová mašinerie se obepínala okolo jiných struktur komplikovaněji, než si kdy představovala. Skenovala pohledem všechny záhyby. V měsíčním světle, co pronikalo dírami v budově, si po chvíli všimla příchozího.
Vlk! "Pozdrav pán- Hati." Sebejistě vyslovený pozdrav se jí zlomil v tlamě, když si uvědomila, že neví, jak kolegu pozdravit. Neváhala ovšem dlouho, tohle byla šance si popovídat s členy Kultu - zvedla se, roztáhla křídla a trochu nemotorně slétla dolů, aby přistála kousek před něj.

Snad to byla poklidná aura Lesley, co nutila Bellannu svou vnitřní nepohodu dávat aspoň malými náznaky, nebo čistá radost ze známé tváře - tak jako tak by se s cizím ale tvářila a vyjadřovala zcela jinak, bojíc se ukázat pravou tvář či snad přiznat prohru. No, prohru v životě si nepřiznávala ani v tomto případě, leč to bylo těžké popírat, když jí vlastní tělo i místo, kde žila, připomínalo opak. Zatím se jen těžko nutila k optimističtějším myšlenkám, obzvlášť za temných chladných nocí s nanejvýš matnou září měsíce. Těšila se, že ty noci už nebudou tak černobílé - Lesley byla vše, jen to! Nebo tak si ji aspoň pamatovala. Možná ji svrbělo vnitřní tušení, co pobyt v kultu za takovou dobu s jedním udělá, jestli... Tu otázku ale zatlačila do pozadí. Její kamarádka se zdála být v Kultu, no, prostě zabydlená. Nesálalo z ní nadšení, ale posvátná pokora, a té si Bellanna musela vážit.
Každý měl své příběhy, a bála se, až přijde řada na ten její. Měla by říct vše, co se stalo? Nebo jen proč se to stalo? Możná by to taky neměla říkat vůbec. Vesele zamávala oháňkou, když jí byl o veselé gesto o přítomnosti toho druhého oplaceno. "Budeme mu teď sloužit spolu," zase se usmála - a cítila se jak trapný týnejdžr, co si plánuje s kámoškou prázdniny, ne jak služebník jednoho boha.
Otázka směřovaná na ni ji nezarazila, neb už jí byla dříve polożena. Přesto si nechala chvíli, aby se uklidnila, protože tohle byla vážná věc, přeci. Víra. "Vlastně mám pocit, že mi to už dlouho bylo souzeno. Žila jsem v Nihilu, víš, ale... Domov mi už dlouho nepřipadal jako domov. V průběhu let jsem poznala pár vlků co vedlo své životy ve službách Hatiho, a vlastně jsem... Asi zatoužila mít také takovou víru v lepší zítřky." A na tom nebylo nic lživého - skutečně toužila po tom mít lepší život. Akorá netušila, jak trnitá je cesta k lepšímu żivotu a że možná bude muset víc dát než dostane... Vůbec něco. Nadechla se a podívala se Lesley do očí. "Chyběl mi smysl života, tak bych to řekla. Stabilita." Pokrčila křídly, jakoby znovu zvažovala, co teď řekla. Pak ale zase pokývala hlavou. Proč mi nedošlo, že smysl života už... Při vzpomínce na veselé tváře Ravonnyho, Seraphiny, Fäoline a Aiduina se jí nahrnuly slzy do očí. Spěšně je otřela. "Promiň... Promiň. Kult je pro mě velká změna způsobu života, a jsem nejvíc vděčná mesiášovi, že mě přijal, když jsem potřebovala pomoc." Chtěla dodat ale, ale radši ssi ho ponechala pro sebe a zabodla oči do země.

Nervózně se usmála, když jí bylo věnováno uklidňující gesto. Ani netušila, jak moc vlčí kontakt potřebovala, dokud Lesley neřízeně nepadla kolem krku. Potlačila slzy - ty přece do šťastného shledání nepatřily, či? Neměly přece čeho litovat, když obě měly tu čest skončit v kultu, na posvátné půdě boha, či? Toto pro ni byla emocionální scéna, a tak se ze slz nedivila, akorát litovala, že nedokáže projevit více radosti, jak by si přála. S cizími členy Kultu si na takové otevřené chování nikdy netroufla, dokonce ani s Nirixem, kterého znala předtím. Když ještě nebyl mesiášem. "To nic, to nic- tos přeci nemohla vědět. Všichni za sebou máme těžké časy, s tou zimou a tak dál..." Neměla tušení, jak se v zimě měla její kamarádka, ale něco jí říkalo, že se to brzy dozví. "Bydlíme teď s Duinym pod Mostem na východě, v úkrytu bývalé léčitelky," řekla hned, aby teda Lesley doplnila informace. Teď se budou moct navštěvovat častěji! "Co? Nesmysl," podivila se, a to naprosto upřímně, "samozřejmě žes mi chyběla? Ty-ty... Přineslas mi takovou radost, posledně co jsme se potkaly, víš?" Co když mohlo být vše jinak, kdyby se bývaly potkávaly častěji. Co když by všichni přežili ve zdraví, panovnice dostala rozum a, a- "Teď už ti nikam neodejdu a ty mě také ne, což?" Nadnesla s humorem. Z Kultu nebylo odchodu, to byl jeden z prvních faktů, se kterým byla seznámena. Hati bdí nad všemi, všichni věří a pro bezvěřence není v Kultu místo. Ještě nevěděla přesně, jak se ke vší té víře staví, ale měla skvělý nápad - Lesley jí s tím přeci dokáže pomoct! Fakt, že už se znaly, velmi ulehčovat všechny trust issues, kterými Bellanna trpěla.
Na povídání se odvážila si sednout. Lesley skutečně měla příběh, a vůbec jí nedocházelo, jak děsivý. V němém souvitu a šoku na ni s pootecvřenou tlamou zírala. Tušila, že ví, o které nemoci mluví, ale to teď nebylo hlavním předmětem. "To je mi líto, Lesley." Zahleděla se na své tlapy, pak na zem, na oblohu a zpáaky na zelenookou vlčici před sebou. "Myslím- to, že jsi onemocněla, to je mi líto," opravila se, uvědomujíc si, že to mohlo vyznít jinak. Možná kdyby tam tehdy byla ona, uzdravila by ji v Nihilu ještě dřív, než by se... A mohly by být přes zimu i potom v kontaktu... "Když tě Hati ušetřil, jistě i chtěl, abychom se tady sešly... No, nebudu lhát, je to pro mě radostná zpráva, že tu vidím známou tvář, obzvlášť tu tvou." Snažila se do toho vnést trochu radosti.

Neopětované objetí jí zprvu nedělalo žádné obavy - však to bylo šokující, že se potkaly! I když, pro Lesley asi ne. Jestli tu skutečně byla od zimy, musela být se vším seznámena, musel to být pro ni domov. Jistě měla důvody, jako- Smí se toto v kultských zákonech? Bellannu její pokračující mlčení vyděsilo, že přesně to udělala špatně. A nebo to byl tělesný kontakt, který se od Lesley dřív neodhodlala vyhledat? Bylo to troufalé? Co když nebyly kamarádky, jak si o ní modrá optimisticky myslela? Uhnula pohledem dolů a udělala krůček zpět. Chvíli čekala nějaká slova, nějaké znamení, že její obavy jsou přeci jen zbytečné, ale... Dostalo se jen přikyvování a pohledu, ze kterého nemohla identifikovat, co se Lesley skutečně honí hlavou. Ale to ticho? Byl to nějaký z dalších rituálů, co ještě Bellanna neznala? Proč mám ten pocit, že když se tě zeptám na to, jak ses měla, neodpovíš mi upřímně? "Promiň... Promiň. Poslední týdny pro mě byly náročné." Nešla do detailu, a nevěděla, jestli vůbec chce. Svůj příběh o atentátu na Nihilského vladaře držela v tajnosti jak jen to šlo. Mesiáš věděl, samozřejmě, a dávalo by teda smysl, kdyby i jeho pobočníci. "Jsem tu s mým synem, Aiduiem, ale hádám, že to víš taky." Pousmála se, leč v tom bylo něco trpkého, šťastného jen napůl. Věděla to, že tu jsou, a stejně nepřišla dříve. Bellanně to teď došlo, že aura obklopující Lesley by jí v prvních dnech pobytu ve městě velmi pomohla při zotavování z onoho masakru. Měla vlastní problémy? Nebo to Hati zakázal? Vlastně nevěděla, kterého postavení barevná vlčice je, a bylo jí blbé se vyptávat, když nad jejími slovy o Hatim pomlčela.
Otázku, co jí vrtala v hlavě, se ale stejně rozhodla položit. Jak se dostala do Kultu? "Jak ses od našeho setkání v troskách měla, Lesley?" Změnila téma. Neočekávala upřímnou odpověď, protože by ji sama nebyla schopná dát... Ale čím déle tu tak stály v tichu noci, tím víc chtěla věřit, že Lesley skutečně vyvolil osud. Hati.

Malá vlčice mluvila, a mluvila jako někdo, koho znala. Viditelně by otevřela oči dokořán údivem nad dobou, co už v Kultu pobývala, kdyby tak nečuměla už předtím. Na tváři se okřídlené ale objevil náznak úsměvu, jak poslouchala ta slova. Při příchodu jí nebyl dán jmenný seznam členů Kultu. Byla jen pouhým deviantem, kterého přijali z milosti... Kdo by se přeci obtěžoval? Proto toto setkání pro ni bylo skutečným šokem. "Já neměla tušení, že tu,-" hlas se jí zlomil a musela odvrátit zrak a polknout, než ho zase zvedla. "Ráda tě vidím, Lesley." Ráda vidím vřelou, usměvavou tvář. Nač skrývat ji ve stínu? Neovládla svá nutkání, udělala ty cupitavé krůčky vpřed, aby vlčici padla kolem kroku. Nebreč, ne- slza jí skápla po tváři. Nezáleželo jí na tom, že Lesley neviděla dřív, i když by bývala patrně chtěla, záleželo na tom, že se viděly teď. Po chvíli, co si uvědomila, že huňatou vlčici možná trochu svírá, se rychle odtáhla a hodila omluvně očkem, než se rozmluvila. "Hati nade mnou, já tě tak ráda vidím! Neměla jsem nejmenší tušení, že jsi také na cestě k víře, Lesley, tohle je..." Ztratila slov. Jaké to vůbec bylo? Pěkné, šťastné, veselé? A proč z toho neměla ten pocit? Proč cítila tu trpkou chuť nevyřčených slov na jazyku? Bellanna sklopila křídla k tělu, nenápadně tím zakrývajíc svůj spálený levý bok. Stejně tak oči zabodla někam bokem do země.

Jako matka, co svá vlčata sledovala jako oko v hlavě měla obvykle přehled, co dělají, co je zrovna baví a jak se mají. Chtěla, protože je milovala jako nic na světě. Teď měl navíc Aiduin všechnu matčinu pozornost, co si mohl přát, když zrovna byla poblíž, a že si od vstupu do Kultu byli poblíž často... Bylo to ale dobře? Bellanna netušila, co má dělat s tím, že synek se zdá být neustále zasněný. Jakoby stál jinde, i když byla zrovna měsícem zalitá noc, jakoby se vzdaloval. Na jednu stranu možná chápala, čím si prochází, na tu druhou sama neznala řešení. Byla ale odhodlána mu být oporou, tak jako vždycky.
Potlačila zakňučení, když ho na zdi vyplašila. Nebyla to už čistá bolest, co svírala její rány, teď se spíše... Lekla. Srdíčko se na moment rozběhlo, než přistála. "Promiň, nechtěla jsem tě polekat," omluvila se s úsměvem. I ona se konec konců už párkrát něčeho či někoho lekla. Skoro měla pocit, že ji přemáhá paranoia, jak často se to stávalo. I rozeznat sny od matných obrysů skutečnosti bylo těžké. Zachytila jeho pohled. Vypadal... Zbídačeně, a co hůř, fakticky mluvil upřímně. Lehce kývla hlavou, cukajíc v koutcích. S tím se dokázala ztotožnit. Čekala, zda řekne víc, ale dočkala se jen krátké odpovědi, co rozhodně nebyla povzbudivá. "Ano... Ano." Přitakala potichu. Přisedla si blíž, aby přes Duinyho mohla natáhnout křídlo. To, co bylo netčené spáleninou. "Máš času kolik jen budeš potřebovat." A nebo možná nemá... A to bylo nebezpečné. Kult měl striktnější pravidla, než si jako tehdejší bezvěřenec dokázala představit. "Také si zvykám. Pomalu. Stíny nejsou tak temné, když do nich vkročíš, a díváš se z jejich úhlu. Město je velké a neznámé, ale to byl i svět za hranicemi... Naší bývalé smečky." Snažila se mluvit, jakoby to bylo naprosto běžné, měnit smečku i domov. Sama to nikdy neudělala, ale... Mělo to být běžné. Modrá zatím pomlčela s dalšími sděleními. Toto nebylo o ní.

Poslouchat ticho a zírat do šedých temnot jí sice strach nahánělo, ale když se na její otázku nedostalo odpovědi, usoudila, že je skutečně sama a harmonicky pokračovala v chůzi. Při došlapování na popálenou tlapu pokaždé ucítila slabou tupou bolest, která jí sice nezabraňovala v chůzi, ale... Byla dostatečnou otravnou kulisou, co jí připomínala to vše za ní. Leč sama sebe léčila, město mělo o jinde běžné bylinky docela nouzi. Nebo ještě nenašla správná naleziště.
Náhlý zvuk ji vyrušil z myšlenek a pozorného prohlížení. Trhla hlavou směrem odkud se ozval, stavíc se do připravené polohy, aby mohla v nejhorším zdrhat. Poslouchala vrzání s bušícím srdíčkem, představujíc si mnohé věci, co z domu mohly vyjít... Co ale zpozorovala za dveřmi, tomu skoro nedokázala věřit.
Známá tvář. Rudé - nebo aspoň co si domýšlela, že jsou rudé - tvářičky už potkala, a k její majitelce rozhodně chovala sympatie. Už z dob té velké zimy, panečku! Zavrtěla hlavou a cukla ušima. Popošla blíž. "L-Lesley?" Vyřkla, jakoby nevěřila, že je to skutečnost. "Ty jsi teď... Členkou Kultu?" Zůstala stát venku, stále na měsíčním světle, a zírala skrz prázdný rám dveří. Skrývala se snad její barevná kamarádka schválně? Bellannu polila radost, že ji vidí, ale nevěděla, co říct. Toto bylo poslední místo, kde by vlčici jako je Lesley čekala.

Bellanna byla ve fázi, kdy se přestávala lekat neznámých tvarů skrývajících se v temné noci aspoň v okolí úkrytu, co jim byl proteď přenechán - v okolí Mostu na východě města. Jenže ostatní místa? Už se možná mohla pyšnit tím, že trefí do centra a zpátky domů spletitými ulicemi aniž by pětkrát zabloudila a tázala své šance na přežití, ale zbytek byl velká neznámá a... Bála se. Naprosto upřímně, v městě se bála. Věděla, že tu žijí vlci, kteří nyní nejsou jejími nepřáteli, ale když se těch pár desítek rozložilo na plochu města... Ano, toto kdysi honosné sídlo bylo neuvěřitelně prázdné, a to bylo z nějakého důvodu děsivé. Modrá se smířila s tím, že toto je její nový domov, nebo si tu myšlenku minimálně vnutila. Dělala malé krůčky, aby si zvykla na režim a kulturu otočenou o 180° vůči té, ve které žila celý život.
Dnes se vypravila do oblasti, ve které ještě nebyla. Pěšky - křídla totiž od svého příchodu do Kultu pro pořádný přelet neroztáhla, snad jakoby chtěla zůstat v ústranní, jakoby... Se nechtěla na město dívat shůry, když na to možná ani neměla právo. Křídla nyní kromě krátkých přeletů používala hlavně k tomu, aby před druhými zakryla své nepěkné popáleniny.
"Je někdo kolem?" Tázala se do tmy, procházejíc ulicí. Dělala to častěji, a už jí bylo jasné, že odpovědí jí bude jen ticho, ale... Aspoň iluzi jistoty jí to dopřávalo. Kdyby tam byl někdo dobrý, tak by totiž odpověděl, a ona se tedy díky hluku nemusela bát rozlišování v temnotách - cokoli co vyskočí, automaticky označí za nepřítele, když se to neidentifikuje. Ne, že by se už něco vážnějšího stalo, ale... Povzdechla si. Vstoupila do jednich dveří, než z nich zase vycouvala kvůli dalšímu, novému pachu zatuchliny, prachu a sinic.