Príspevky užívateľa

Bylo to jako mluvit do blba... On neposlouchal nic co si ti dva šeptali s dál si dělal svůj salátek. Och jak krásné to bylo pro jeho očka. S lehkým úsměvem si až mohl broukat písničku ale vlastně ani jedno slovo z něho nevyšlo.
Když však slyšel své jméno, hned se ohlédl kdo ho volá a pak si uvědomil ty bylinky. Hned znervózněl. "p-p-pro-promiň...j-já nechtěl..." hned vzal bílé bylinky a dál je na jednu stranu. Dával si velký pozor na to co dělal. Už nechtěl přidělávat práci.
Pomalu ale jistě si udělal malé kopičky bylinek přesně podle barviček ale sem tam se mohlo najít třeba smítko žluté bylinky. Byl na sebe pyšný? Těžko říct.

Omnoho by mu to pomohlo s viděním kdyby mu někdo pomohl. Věděl že vlasy nebudou nic příjemného a tak si i přes bráškovo snažění uvědomil, že by mohl toto nějak upravit. Existovalo nějaké řešení ne? Maminka také vypadala jinak s těmi vlasy... Přece je měla nějak zamotané ne? Musel to odzkoušer a tak odhodlaně přikývl.
Chvíli pozoroval ptáčka. Vše zkoumal co řekl bráška a měl pravdu. Tohle byl jiný vlk! "N-nefypadá jako my.... Je jiňý..." zafuněl si a hned otočil k bráškovi hlavu když se někam rozeběhl.
Hned vytřeštil oči jakmile viděl jak bráška padá a tak k němu hned přiběhl a začal k němu čichat. "j-jši v-v pohodě?" koukal se na něho lehce smutně. Nechtěl aby se mu něco stalo.
"tochle m-mi uš nedělej..."

Co si budeme. Berry by nikdy sám od sebe v takovém věku necestoval sám ale když přišlo smutnění po velkém bráchovi, musel se sám vydat tam kde ho naposledy viděl ale jaksi... Vesta necestovala a on se ztratil někde u nějaké divné vody. Nevěděl kde byl ale nejhorší bylo že se cítil osaměle.
Panicky se začal dívat kolem sebe a hledal kohokoliv. Kňučel a jeho očka tikaly po lesíku a vodě. Klidně i ty ryby ve vodě by bral jako ochrannou oporu.
Jeho oči však postřehly zrzavý kožíšek a on upaloval jako splašený aby se k tomu vlků dostal co nejrychleji a natiskl se na vlakový tlapy.
"j-j-ja-já še bo-bojím"

Nevěděl proč ale bál se když na něho jeho bratřík vytáhl větvičku. To na něho chtěl zaútočit? Ne... To nesměl!
Nervózně zavřel oči a vnímal vše co se s ním děje. Sem tam to škublo takže zakňučel. Sem tam ho něco píchlo do hlavy ale to neřešil. Když však otevřel oči, překvapivě viděl toho víc než dost. Rozzářil se nad tím a koukl se na něho s úsměvem."díky." překvapivě i nekoktal.
Pak se ohlédl zpět na ptáčka kterého viděl už lépe. "Jah š-se tam došt-t-tal?" koukne zpět na něho dolů než zase na ptáčka na stromě. Měl tolik otázek než odpovědí.
Přišel blíž ke stromu a předními packami se opřel o strom. Nebylo zrovna jednoduché tam vyšplhat tak jak?

Když pravil bráška tak se i stalo. Když ho tak hezky "okřikl" že to má nechat být, hned se skrčil a omluvně se k němu natiskl. S hlavou dole dával najevo že ho to mrzelo že něco udělal. Ano... Bral věci moc vážně. ALE BYLINKY! to musí přece ošmátrat.
Když však slyšel jiné věci ohledně třídění atd... Rozzářil se jak sluníčko. Konečně mohl pomáhat! Konečně nebyl neschopný!
S úsměvem zavrtěl ocáskem a koukl se na všechny bylinky. Vše bylo tak hezké a barevné. Nebyla škoda to třídit? No ale když to řekl bráška mělo se poslouchat.
Tiše si ukradl jednu bylinku a dal si ji k sebe. Pořádně si ji prohlédl a pak zkoušel hledat jiné stejné bylinky ale vlastně míchal dohromady jen to co se mu líbilo nejvíce. Takže z toho udělal spíše salát.

On nevěděl co se dnes bude dít. Něco málo zaslechl ale nechápal ani jednu věc. Jaký rituál? O co šlo? No... Hlavní bylo že šel s maminkou a tatínkem a kým? No prostě! Se sourozenci!
Dlouhá cesta se táhla nějak moc. Kdo byl ten který dokázal nejvíce protestovat? Ano... Berry.. ne pro to že by se mu nelíbil okolní svět ale její nožky už na začátku cesty bolely jako kdyby stoupal na bodláky. Co se týče cesty, byl rád vždy za každou přestávku na nějakém krásném místě. To světlo... Ty barvy... Ta atmosféra... Někdy něco holt nebylo na území smečky a on byl fascinován vším možným.
Když byli všichni na místě, protestivně to zabalil hned na místě a ukázal i že nikam nejde tím že si dal tlapky pod tělo. Jste se zbláznili jít takovou dálku ne?
Avšak nechápal co tady dělá. Na co se čekalo?

Berry se snažil vnímat vše co se dělo kolem něho. Viděl jak se jeho sourozencům dařilo více než jemu a skoro až by jiný řekl že mohli vidět v jeho očích žárlivost.
Nechápavě se však díval na svého tatínka který se na něho díval a něco říkal. Snažil se naučit pochopit co tady dospělý mele ale hlavní bylo teď že tady vůbec je.
Natiskl se na jeho tlapu a když si lehl, dokonce si zalezl pod jeho kožich na krku, pokud mu to něco umožnilo. Ano... Sice nebyl taková malá kulička ale 100% Ev byl větší než on.
Dokonce i vrčel kdyby ho někdo chtěl odtamtud dostat.
Nicméně on teď ležel spokojeně u svého tatínka a bylo mu víceméně jedno co se kolem něho děje.

Pro něho svět byl neznámý. Nechápal nic co mohli vidět dospěláci. Co když je venku nebezpečí? To taková liška?! Nebo jiný hrozný vlk?! To by ho trefil šlak. Už jen jak slyšel menší vyprávění od svých rodičů se mu ježily chlupy. nechoďte ven sami může se vám něco stát. no to ano ale to vy by jste měli být doma s námi!
Tiše bez slov za ním chodil jak ocásek. Přece jen to byl velký brácha ne? Díval se kolem přes své vlásky které mu pořád padaly do očí. Proč je měl tak velké? Sestřička ani bráška je takové neměly tak proč on?
Packou si přejel po hlavě aby si dal kousek vlasů pryč a ohlédl se kolem dokola. Sice to tady bylo krásné ale on se pořád bál.
Když však dostal instrukce, konečně zvedl uši nahoru a poslouchal co se děje. To co slyšel bylo... Jako hudba.
"c-čo to e?"

Berry ho vždy překvapovalo jak jeho bráška bral všechny věci tak lehko. Nebylo to tím že byl starší? Ne... Věk, měsíce, dny či minuty... To bylo jen číslo ale co tady bylo špatně?
Tiše se na něho díval jak odchází. Nevěděl proč. Proč odchází někam pryč? Co by tady dělal? To byl důvod proč se tolik bál... Protože tady nikdo nebyl. Nebylo tu ani nic zajímavého.
Zvedne se však nakonec protože nechce být pozadu a zase sám.
"p-poškej! Pjoč d-deš kojem?" zadíval se na něho tázavě. Pořád se strachem v očích.

Byl vlastně i rád když uviděl zpět svého brášku kterého před chvílí opustil. Hned se na něho otočil a snažil se zakrýt svoje slzy. Byl to přece silný kluk! No... Možná.
Tiše zakňučel a párkrát na něho mrkl než začal svou nedokonalou řeči. "m-má-máma... T-táta... Ne..nešou doma" sklopí uši úplně až k hlavě a opře si hlavu o něho. Hlavně si dával pozor aby ho nenabídl rohy.
"b-bojím še"

Už když se ráno vzbudil, byl v noře skoro sám. Jen on a sourozenci. Samozřejmě že konučel jako kdyby ho někdo měl zabít ale ne.. on se nevzdal! On šel hledat maminku nebo tatínka!
Jeho tělíčko sice bylo slabé ale jeho nožičky upalovaly jako zabité, samozřejmě že sem tam se praštil do čumáku když spadl ale zvedl se hledal dál.
Až do doby... Kdy si uvědomil že je úplně sám.ale úplně sám... V lese... Koukal se ze strany na stranu a hledal kohokoliv ale nikdo nebyl. Lekl se dokonce i šustícího keře. Až taková měkota byl.
Proto se hned natiskl k stromu a smutně konučel dál. Slzičky samozřejmě nesmělý chybět. Bál se... Bál se že ho tady nechají zemřít.

Pro něho byl těžký úkol života a smrti jít někam ven. Nejraději by zůstal doma a hezky hajal s maminkou nebo tatínkem ale ne... Ti dva si musí vybrat jít někam. Se sourozenci se mu moc nechtěli být. Proč? Byli moc otravní... Jeden musel někam pořád jít a ten druhý... No ten byl v klidu ještě.
Ale i tak chtěl zůstat na jednom místě!
Když se naučili sourozenci více chodit, ještě nedokonalo, on také sem tam zkoušel něco ale pořád to nebylo dokonalé oproti nim. Jeho slabé tělíčko a nožičky samo o sobě mu dali pauzu že hej ty nikam nebudeš lézt.
Sem tam však někdy vylezl na okraj úkrytu. Přes své vlásky se díval na všechno možné co zde bylo. Ty barvičky? Haló? Miloval to.
Jednoho dne ale bylo na něm jestli zůstane v úkrytu nebo půjde s tatínkem a hádejte... Sám nechtěl být ani za kousek masa takže hned za nimi šel jako kdyby bez nich ho čekala smrt.
Držel se co nejvíce u táty a jen se díval co ostatní dělají. Proč museli být tak energičtí? Kde to brali?
Když však zjistil kde šli, nemohl si pomoct ale jeho ocásek jakoby se zbláznil když vidět svého velkého bráchu. Když ho viděl, hned šel za ním. Nevěděl proč ale u něho se cítil v bezpečí víc než u táty. Srry táto....
Jeho malá očka se dívala na bylinky které třídil a hodně ho zajímalo k čemu to bylo. Takže sem tam páčkou do toho drbl a nosíkem očuchal. Bral to jako posvátnou věc.

Ostatní jeho sourozenci byli větší a větší ale Berrymu chyběla asi ta voda aby vyrostl. Od narození vyroste jen trochu, zbytek dobraly jeho vlásky které mu rostly jako utržené ze řetězu takže většinu času se pořádně nemohl podívat na svět aniž by před očima neměl vlasy.
Většinu času jen zkoumal co je kolem něho a dokonce se i naučil pořádně sedět! No dobře... Nebylo to taková výhra ale pořád mu to ulehčilo práci v zírání. Dokonce když slyšel zvuky budícího táty tak se zvedl na zadek a koukl se na něho.
Jeho ocásek vrtěl ze strany na stranu a snažil se zvednout své ouška aby ukázal jak je šťastný ale bohužel uši pro něho byly ještě slabý článek. Bylo však zajímavé když viděl jak mu táta bere sourozence a to ustát už nemohl! Jako žížala se k němu přimrskal že chce také být s tátou.
Pak k němu vyhlédl a čekal zda ho pochválí že se tak snažil k němu jít.

Cítit víc věcí kolem sebe bylo pro něho jako nebe. Cítil se tak v bezpečí a strašně pohodlně. Tentokrát to nebyla tvrdá a studená zem ale něčí tělíčka které mu dělali takovou peřinu pro něho. Tiše zapískal když do něho někdo začal strkat ale po chvíli zjistil proč. Švédský stůl před ním ležel.
Neváhal ani chvíli a začal papat to co mu bylo dáno. Naštěstí moc sourozenců neměl aby se tady začali prát o své místo. Každý měl své místo a vše mléko takže to bylo v pohodě.
Když se však napapal, někdo mohl zahlédnout jeho spokojený úsměv. Zívnul si a opřel se celým svým malým tělíčkem o bratříčka který ležel hned vedle něho. Ach konečně měkký polštářek.

Cítil se příliš zatlačený na jednom místě. Jeho tělíčko bylo nějakým způsobem menší než od ostatních sourozenců kteří s ním trávili čas na jednom místě. Snažil se do nich strkat aby mu dali trochu prostoru ale jak už se stávalo, on neměl příliš síly na to je dostatečně odstrčit. Však kam by je strkal? Byli na jednom stísněném prostoru kudy cesty ven nebylo. Nebo... Bylo?
Čím on byl větší, tím se jeho čas krátil. Najednou v tom prostoru byl sám... Místa měl plno ale... Proč? Kde ti dva zmizeli? Proč je tady sám? A.. kde je?
To teplo mu nestačilo. Potřeboval své sourozence vedle sebe a jak chvíle rozmýšlení trvala, on se ocitl také někde. Někde kde byla zima a tvrdá zem. Samozřejmě že se mu to nelíbilo. Cítil se jako kdyby byl v pekle. Musel si naštvaně dupnout packou aby dal najevo že se mu to nelíbí, ale když slyšel ty hlasy, musel se zastavit.
Tohle nebylo peklo! Tohle byl svět... Svět kde byla jeho rodina u něho ale... Proč byl od nich tak daleko? Rád by všechny viděl ale cítil se jakoby neměl oči. Proto jeho malé tělíčko hledalo cokoliv kolem sebe. Otáčel hlavičkou po stranách a hledal a hledal. Jeho slabé nožičky strkaly do země aby se připlazil k prvnímu vlků na kterého narazil. Najednou když cítil někoho tlapu, ulevilo se mi že je u někoho. Byla to maminka nebo někdo jiný? To on nevěděl ale ať se dělo cokoliv, on byl rád a to bylo jediné co teď potřeboval... Cítit někoho vedle sebe.