Príspevky užívateľa

Tiše poslouchal rozhovor bratříčků a by jaksi ohromen v mysli že Guláš dokázal poznat cokoliv na světě. Tajně doufal že i on tohle jednou dokáže a bude skvělý léčitel. Možná i ten nejlepší na světě! Ale to si chlapeček věřil až až.
Zavrtěl však ocasem když slyšel Gulášovo chválení. Vážně to udělal tak dobře? Koukl se na své kupičky bylinek a pak zpět na něho. Konečně zvedl uši nahoru a usmál se. Nějakým způsobem se mu líbilo jak ho někdo mohl chválit.
Když se však jeho velký bráška zvedl, sledoval ho ať udělal cokoliv. Oči se mu lehce rozzářily když řekl tento nápad. Hned se zvedl a došel k němu. "n-nefím ale c-ci to naj-jít!"

Když zjistil že se bráška chystá někam se strejdou, nepřipadalo v úvahu že půjdou sami. Byl moc ochranářský a chtěl aby se jim nic nestalo. Tajně kradl menší bylinky a schovával si je do kožíšku kdyby náhodou se stalo něco hrozného a dnes to byla potřeba.
Vzal co měl a šel i s bráškou na místo kde je už měl strýček čekat a také že čekal. Nelíbilo se mu sice jak ho bráška naháněl ale nic jiného se nedalo dělat. Jak rostl, najednou se mu začaly prodlužovat nohy a teď byl skoro stejně velký jako Asteri.
Když byli na místě, koukl se na strýčka a pokýval na něho. "A-Ahoj..." pak už se jen díval jak Asteri radostí skoro až skáče aby se dostal pryč. Kde on bral tu energii?

Berry byl pořád smutný a obával se všeho. Co když není a lže mu? Tiše zakňučí a olízne mu čumáček na projev že se o něho opravdu stará.
Pak už jen sleduje celou interakci mezi ptáčkem a bráškou, nechápajíc co se tam děje avšak když ptáček roztáhne křídla a odletí, rozzářeně se na něho díval jako kdyby to byl posel boží.
"kam šmysel!" hned se začne dívat po obloze a hledá kde ptáček zmizel ale jak se dívá jak chce, nikdo nic není zde.
Takže se pak otočí na Asteriho.
"m-myšlíš že to m-m-maminka v-ví co t-to bylo?" lehce zavrtí ocasem.

Už to bylo jen takové to toulání kterého se moc nebál. Přece jen už to byl velký kluk no ne? No dobře... Měl 5,5 měsíců ale pořád už na tom byl jinak než když se narodil. Jeho štíhlé tělíčko se začalo přizpůsobovat ostatním věcem a naučil se lehce pracovat s jeho vlásky. Už mu nelezly do očí jako předtím.
Pohyboval se ladně přes vysokou trávu, lesy, kamení a kdo ví co aby se objevil zde na pláni.
Koukal se všude možně. Jeho oči zaujaly lehký výhled na to jak pláň byla velká.
Kde nic tu nic však viděl pohybující siluetu u které se rozhodl přijít blíž. Pořád se nemohl odnaučit zlozvyk být u někoho. Tohodle vlka však už jednou viděl... Na útesech kde byli více vlků.
Lehce zašvihal ocasem. "t-ty... J-jsi od n-n-nás že?"

Bylo to jako mluvit do blba... On neposlouchal nic co si ti dva šeptali s dál si dělal svůj salátek. Och jak krásné to bylo pro jeho očka. S lehkým úsměvem si až mohl broukat písničku ale vlastně ani jedno slovo z něho nevyšlo.
Když však slyšel své jméno, hned se ohlédl kdo ho volá a pak si uvědomil ty bylinky. Hned znervózněl. "p-p-pro-promiň...j-já nechtěl..." hned vzal bílé bylinky a dál je na jednu stranu. Dával si velký pozor na to co dělal. Už nechtěl přidělávat práci.
Pomalu ale jistě si udělal malé kopičky bylinek přesně podle barviček ale sem tam se mohlo najít třeba smítko žluté bylinky. Byl na sebe pyšný? Těžko říct.

Omnoho by mu to pomohlo s viděním kdyby mu někdo pomohl. Věděl že vlasy nebudou nic příjemného a tak si i přes bráškovo snažění uvědomil, že by mohl toto nějak upravit. Existovalo nějaké řešení ne? Maminka také vypadala jinak s těmi vlasy... Přece je měla nějak zamotané ne? Musel to odzkoušer a tak odhodlaně přikývl.
Chvíli pozoroval ptáčka. Vše zkoumal co řekl bráška a měl pravdu. Tohle byl jiný vlk! "N-nefypadá jako my.... Je jiňý..." zafuněl si a hned otočil k bráškovi hlavu když se někam rozeběhl.
Hned vytřeštil oči jakmile viděl jak bráška padá a tak k němu hned přiběhl a začal k němu čichat. "j-jši v-v pohodě?" koukal se na něho lehce smutně. Nechtěl aby se mu něco stalo.
"tochle m-mi uš nedělej..."

Co si budeme. Berry by nikdy sám od sebe v takovém věku necestoval sám ale když přišlo smutnění po velkém bráchovi, musel se sám vydat tam kde ho naposledy viděl ale jaksi... Vesta necestovala a on se ztratil někde u nějaké divné vody. Nevěděl kde byl ale nejhorší bylo že se cítil osaměle.
Panicky se začal dívat kolem sebe a hledal kohokoliv. Kňučel a jeho očka tikaly po lesíku a vodě. Klidně i ty ryby ve vodě by bral jako ochrannou oporu.
Jeho oči však postřehly zrzavý kožíšek a on upaloval jako splašený aby se k tomu vlků dostal co nejrychleji a natiskl se na vlakový tlapy.
"j-j-ja-já še bo-bojím"

Nevěděl proč ale bál se když na něho jeho bratřík vytáhl větvičku. To na něho chtěl zaútočit? Ne... To nesměl!
Nervózně zavřel oči a vnímal vše co se s ním děje. Sem tam to škublo takže zakňučel. Sem tam ho něco píchlo do hlavy ale to neřešil. Když však otevřel oči, překvapivě viděl toho víc než dost. Rozzářil se nad tím a koukl se na něho s úsměvem."díky." překvapivě i nekoktal.
Pak se ohlédl zpět na ptáčka kterého viděl už lépe. "Jah š-se tam došt-t-tal?" koukne zpět na něho dolů než zase na ptáčka na stromě. Měl tolik otázek než odpovědí.
Přišel blíž ke stromu a předními packami se opřel o strom. Nebylo zrovna jednoduché tam vyšplhat tak jak?

Když pravil bráška tak se i stalo. Když ho tak hezky "okřikl" že to má nechat být, hned se skrčil a omluvně se k němu natiskl. S hlavou dole dával najevo že ho to mrzelo že něco udělal. Ano... Bral věci moc vážně. ALE BYLINKY! to musí přece ošmátrat.
Když však slyšel jiné věci ohledně třídění atd... Rozzářil se jak sluníčko. Konečně mohl pomáhat! Konečně nebyl neschopný!
S úsměvem zavrtěl ocáskem a koukl se na všechny bylinky. Vše bylo tak hezké a barevné. Nebyla škoda to třídit? No ale když to řekl bráška mělo se poslouchat.
Tiše si ukradl jednu bylinku a dal si ji k sebe. Pořádně si ji prohlédl a pak zkoušel hledat jiné stejné bylinky ale vlastně míchal dohromady jen to co se mu líbilo nejvíce. Takže z toho udělal spíše salát.

On nevěděl co se dnes bude dít. Něco málo zaslechl ale nechápal ani jednu věc. Jaký rituál? O co šlo? No... Hlavní bylo že šel s maminkou a tatínkem a kým? No prostě! Se sourozenci!
Dlouhá cesta se táhla nějak moc. Kdo byl ten který dokázal nejvíce protestovat? Ano... Berry.. ne pro to že by se mu nelíbil okolní svět ale její nožky už na začátku cesty bolely jako kdyby stoupal na bodláky. Co se týče cesty, byl rád vždy za každou přestávku na nějakém krásném místě. To světlo... Ty barvy... Ta atmosféra... Někdy něco holt nebylo na území smečky a on byl fascinován vším možným.
Když byli všichni na místě, protestivně to zabalil hned na místě a ukázal i že nikam nejde tím že si dal tlapky pod tělo. Jste se zbláznili jít takovou dálku ne?
Avšak nechápal co tady dělá. Na co se čekalo?

Berry se snažil vnímat vše co se dělo kolem něho. Viděl jak se jeho sourozencům dařilo více než jemu a skoro až by jiný řekl že mohli vidět v jeho očích žárlivost.
Nechápavě se však díval na svého tatínka který se na něho díval a něco říkal. Snažil se naučit pochopit co tady dospělý mele ale hlavní bylo teď že tady vůbec je.
Natiskl se na jeho tlapu a když si lehl, dokonce si zalezl pod jeho kožich na krku, pokud mu to něco umožnilo. Ano... Sice nebyl taková malá kulička ale 100% Ev byl větší než on.
Dokonce i vrčel kdyby ho někdo chtěl odtamtud dostat.
Nicméně on teď ležel spokojeně u svého tatínka a bylo mu víceméně jedno co se kolem něho děje.

Pro něho svět byl neznámý. Nechápal nic co mohli vidět dospěláci. Co když je venku nebezpečí? To taková liška?! Nebo jiný hrozný vlk?! To by ho trefil šlak. Už jen jak slyšel menší vyprávění od svých rodičů se mu ježily chlupy. nechoďte ven sami může se vám něco stát. no to ano ale to vy by jste měli být doma s námi!
Tiše bez slov za ním chodil jak ocásek. Přece jen to byl velký brácha ne? Díval se kolem přes své vlásky které mu pořád padaly do očí. Proč je měl tak velké? Sestřička ani bráška je takové neměly tak proč on?
Packou si přejel po hlavě aby si dal kousek vlasů pryč a ohlédl se kolem dokola. Sice to tady bylo krásné ale on se pořád bál.
Když však dostal instrukce, konečně zvedl uši nahoru a poslouchal co se děje. To co slyšel bylo... Jako hudba.
"c-čo to e?"

Berry ho vždy překvapovalo jak jeho bráška bral všechny věci tak lehko. Nebylo to tím že byl starší? Ne... Věk, měsíce, dny či minuty... To bylo jen číslo ale co tady bylo špatně?
Tiše se na něho díval jak odchází. Nevěděl proč. Proč odchází někam pryč? Co by tady dělal? To byl důvod proč se tolik bál... Protože tady nikdo nebyl. Nebylo tu ani nic zajímavého.
Zvedne se však nakonec protože nechce být pozadu a zase sám.
"p-poškej! Pjoč d-deš kojem?" zadíval se na něho tázavě. Pořád se strachem v očích.

Byl vlastně i rád když uviděl zpět svého brášku kterého před chvílí opustil. Hned se na něho otočil a snažil se zakrýt svoje slzy. Byl to přece silný kluk! No... Možná.
Tiše zakňučel a párkrát na něho mrkl než začal svou nedokonalou řeči. "m-má-máma... T-táta... Ne..nešou doma" sklopí uši úplně až k hlavě a opře si hlavu o něho. Hlavně si dával pozor aby ho nenabídl rohy.
"b-bojím še"

Už když se ráno vzbudil, byl v noře skoro sám. Jen on a sourozenci. Samozřejmě že konučel jako kdyby ho někdo měl zabít ale ne.. on se nevzdal! On šel hledat maminku nebo tatínka!
Jeho tělíčko sice bylo slabé ale jeho nožičky upalovaly jako zabité, samozřejmě že sem tam se praštil do čumáku když spadl ale zvedl se hledal dál.
Až do doby... Kdy si uvědomil že je úplně sám.ale úplně sám... V lese... Koukal se ze strany na stranu a hledal kohokoliv ale nikdo nebyl. Lekl se dokonce i šustícího keře. Až taková měkota byl.
Proto se hned natiskl k stromu a smutně konučel dál. Slzičky samozřejmě nesmělý chybět. Bál se... Bál se že ho tady nechají zemřít.