Príspevky užívateľa

Ucítil jsem šťouchnutí a trochu sebou cukl. Pomalu jsem otevíral oči a probíral se. "Co to? K čertu já debil." Trochu jsem se oklepal a stáhl uši. "Se vám omlouvám. Za tu plechovku a ostatní věci." Řekl jsem sakra omluvným hlasem. Lehl jsem si na břicho a něco se mi nezdálo. "Je normální, že si moc necítím nohu?" Zeptal jsem se zařazeně. Tohle není normální. Já nejsem normální. Tak jsem jim ublížil. Bylo mi to líto. Strašně moc. "Promiň mi Luno. Neměl jsem nic říkat. Právě proto, jsem nechtěl pomoc. Kvůli tomu jaký jsem. Mělas pravdu. Jak jen dokážu se sebou žít." sklonil jsem hlavu a podíval se na Locuta. "Dělej co musíš."

On se usmíval, však já se hroutil. Má pravdu. Jak dokážu se sebou žít. Byl jsem zrůda a zrůdou taky zůstanu. Zhroutil jsem se úplně. Dobro se ve mě zlomilo a zůstal jen on. Široce se usmál a změnil se mu hlas. Více démonický, než kdy měl. "Díky ti Luno. Zlomila jsi ho. Už se nehodlá mi dále bránit." Psychopaticky se zasmál a obrátil se k Liamovi. "Hlupáku. Právě jsi si podepsal smlouvu se smrtí." Pořád se objevoval na jiném místě. Naštval se a pavučina to už nevydržela. Skočil po něm, ale zase se mu vyhl. Takhle to pokračovalo dokud neomdlel. Když se RO stalo, tak se vrátil do normální podoby.

Smál jsem se jako psychopat. Jejich reakci jsem čekal, že se naštvou. To mě jen bavilo. Luna mě zavřela do ledu. Ale mě to neodradilo. Ani jeho iluze. Po chvíli jsem led rozbil svými krystaly. Pomalým krokem jsem vyšel na krstal. Se smíchem jsem dodal. "Nic víc neumíte?" Seskočil jsem dolů. "Já jsem horší, než chaos. Jsem čirá zlost a temnota." Snažil jsem se bojovat abych byl zase normální. Ale bylo to těžší, než obvykle. Nedokázal jsem s ním ani hnout. Teď by bylo fajn aby někdo uměl číst myšlenky. 'Vypadnííí!!!! On mě jen vysmál a hleděl si svého. Věděl jsem, že bude chtít dřív nebo později někomu ublížit. A já s tím nemohu ani hnout. Přišel blíž k Liamovi. "Ptal jsi se mě na jméno. Ale já žádné nemám." Se širokým úsměvem ho přitlačil k zemi. Ale já nemohl dovolit, aby mu oblížil. Dokázal jsem ho donutit, aby z něho slezl. Ale nebude to mít dlouhého trvání.

Slova vlků jsem pečlivě poslouchal. 'Být volný!!!'Ajaj. A už je to tu zas. Nemohl jsem ho jen tak nechat. Avšak stihl převzít kontrolu nad tím, co dělám. Vyhupsl na nohy a začal se psychopaticky smát. Šel pomalu k Luně a cestou jsem se proměnil. Můj hlas byl částečně démonický. "Ale....vlčátko se naučilo štěkat." Šel jsem pomalu k ní. "Ale...že by měla sebou kamarádku? A co tady ta plechovka." Zasmál se psychopaticky a vycenil zuby.

Začala mě bolet hlava a měl jsem menší migrénu. Sakra! Oklepal jsem se, ale jaksi to nevyšlo. Můj jin jang zmizel. "A do háje." Začal jsem ustupovat a chtěl jsem se rozběhnout pryč. Nestihl jsem to. Proměnil jsem se a začal lehce šílet. Držel jsem ho, aby ji neublížil. Šlápl jsem na kraj skalky a švihlo to se mnou dolů. Dopadl jsem se žebry na kes kamene a slyšel jsem rupnutí. Zakašlal jsem a zůstal ležet. Následně jsem se vrátil do normálu.

Poslouchal jsem jejich rozhovor. Nad Luninou odpovědi, která byla mířená na mě jsem radši odvrátil zrak. "Co mám podle tebe říct?! Jak moc to bolí.......Jaký jsem chudák......Ale to je chyba! Řekl jsem pouze pravdu." Měl jsem vztek to je pravda. Ale musel jsem se držet, abych neudělal životní chybu. Na jakobych jich neudělal dost. Liam s Lunou taky souhlasil a já radši držel hubu. V téhle situaci by to byla nejlepší věc, kterou udělám. Následně se objevil vlk. Byl celkem zvláštní. "Zdravím." Špitl jsem krapet otráveně.

Lehl jsem si na zem a chvíli odpočíval. Sluníčko mi hezky prohřívalo kožich a taky i moje čerstvé rány. "Ano hledal jsem sestru. A taky ji i našel." Pousmál jsem se. Našel jsem co jsem hledal. A také našel víc. Kamarády i lásku. Byl jsem zpokojený. Bylo super ji potkat, ale celkem dlouho jsem ji zase neviděl. Tak snad na ni jednou natrefím.

Byl jsem rád, že se má dobře. Byla přímo unešená radostí. Všiml jsem si par jizvyček. Ale v téhle době, bych se už ničemu nedivil. Bylo trochu zvláštní, že se o mě nezmínila. Ale nemám ji to za zlé. "To nevadí. Vlastně.....ani moc neříkáme, že jsme spolu." V duchu jsem nad tím pokrčil rameny. Je pravda, že se o tom nezmiňujeme.

Trochu jsem se zasmál. "Myslím, že myslíme na nu samou Dione." Pousmál jsem se na ni. Rád bych ji znovu viděl to je pravda. Už je to menší chvíli. Pozoroval jsem ptáčka a je rozkošný. Takový společník přijde občas vhod. "A jak se vůbec máš?" Aby aspoň nestála řeč

Usmál jsem se na Dione a pořád se díval na ptáčka. "Chudáček malinký." Bylo mi toho drobečka líto. Dione mi řekla o hranici. "Ano to vím, že je tu někde. S Harley jsem byl nedaleko nedávno." Podíval jsem se tím směrem. Jaké by to asi bylo....být znovu ve smečce. Oklepal jsem se a radši přestal přemýšlet. Meti snědl svoji svačinku a vrátil se k Dione.

Poslouchal jsem oba. Nechtěl jsem je zatěžovat mými problémy. To já nevím. "Nechci vás zatěžovat zbytečnostmi jako jsem já." Nad Luninou otázkou jsem se lehce zasmál. "Moje druhé já vzniklo ze vsteku, který jsem v sobě držel. Pokouší se me zabíd, našeptáva mi na sebevraždu a neustále uráží." Podle mě žádná terapie na světě by to nikdy nedokázala napravit.

Meti byl moc roztomilý. Druhou packou jsem ho jemně pohladil po křídlech. "Ne. Tohle jsem objevil krátce před tím, než jsem přišel do Norestu. Ne ne neublížím ti." Pousmál jsem se na ni. "Tady roztomilý spolecníček má ale apetit." Fascinoval mě jak se nebál. Ale je moc roztomilý a určitě vítána společnost.

Pousmál jsem se na Lunu. "Zamálo. Jsem rád, žr se líbí." Vydechl jsem si a dodal "Vlastně ano. Jsou téměř nezničitelné. Odolají žáru a všemu možnému." Na chvíli jsem se zapřemýšlel. Takhle to dál nejde. "Podivné. Já ti pomáhají." Díval se na něho jako na večeři. "Neodpoví ti. Nedokáže to sám, když je v téhle podobě." Zahleděl jsem na něho otráveně a radši zmizel. Uf. Byl jsem rád, že je pryč.

Znovu jsem pohlédl na Dione. "Jsem v pohodě. Jen moje druhé já se mě nedávno pokusilo zabít a je dotěrný jak pijavice." Zadíval jsem se na ptáčka. "Mrňousi. Ta věta nebyla na tebe. Promíň." Špitl jsem klidným hláskem a prišel k ptáčkovi. Trochu jsem se usmál a rozhlížel se kolem a uviděl jsem na zemi pár semínek. Dal jsem si je na packu a vrátil se k ptáčkovi. "Dej si." Špitl jsem a usmál

Podíval jsem se na něho. "Smečku nemám. Mám sestru, ale tu jsem delší dobu neviděl. A moje družka je v ignisu. A to je vše." Pohlédl jsem na tu květinu, kterou jsem udělal. "Ta květina je pro tebe. Luno." Pousmál jsem se a podíval se po okolí. "Idiote!" Co??!!! Tak tohle si moje druhé já vypije. "Zmetku! Nejprve mě málem zabiješ a tak i sebe. Příště si sakra rozmysli, že kdo je tu idiot!" Najivní štěně. Tohle ho jaksi naštvalo, protože se objevil přede mnou. Nejhorší na tam je, že toho impecila vidí všichni.