Príspevky užívateľa

Usmál jsem se a taktéž se ji podíval do očí. Milejší vlčici jsem nepotkal. "Taky tě miluju." Je jediná, která mě bere takového, jaký jsem. A za to jsem rád. Po menší chvíli jsme oba usli.
Ráno jsem se probudil první. Napadlo mě, že se zkusím postavit. A vyšlo to. Pomalu jsem se vytratil a šel lovit. Daleko jsem nedošel. "Hele. Zajíci." Běžet jsem sice nedokázal, ale jsem je probodl svým krystalem. Přišel jsem ke snídani a oba zajíce jsem vzal k Harley. "Snídaně" Řekl jsem mile a zajíce pustil a lehl si k ní.

Zasmál jsem se. "Tak to neměl v ničem pravdu. Až na jedno...." Můj hlas ztichnul a mě přišlo nevolno. Chvíli jsem se dusil a následně vykašlal trochu krve. "K čertu." Povzdechl jsem si a zamyslel jsem se. Chtěl jsem ji udělat radost a udělat srdce z krystalů. Ale nedokázal jsem ani to. Byl jsem slabý jako štěně. "Jsi jediná, která se mnou zůstala tak dlouho i přes to, co jsem." Řekl jsem milým hlasem a olízl ji ten její roztomilý čumáček.

Usmál jsem se na ni a olízal ji čumák. Následně jsem udělal co řekla. Lehl jde si a odpočíval. Ale věděl jsem, že v tom bylo něco víc. Nepřemýšlel jsem svou hlavou. Ale jeho. Nic jsem nedokázal. Akorát se málem nechal zabít. Aspoň že jsem vyvázl s ranou na krku a né mrtví. Povzdech jsem si a dal si hlavu na nohy. "A co že ti to vlastně řekl?" Zeptal jsem se zvědavě.

S verbou nemoci se hýbat jsem slyšel Harley. Můj krk cely krvavý a já nemohl ani mluvit. Po chvíli jsem se snažil postavit. Ale byl jsem až moc slabý. Dopracoval jsem se jen k sednutí. "Nic ti není? Snad jsem ti neublížil." Řekl jsem bilestivým hlasem. Povzdechl jsem si a ještě z hluboká díchal. Následně jsem se na ni podíval se zamilovaným pohledem. Aj bych ji objal, ale nechci aby měla ten svůj kožíšek od krve.

Začal jsem se nekontrolovatelně smát. Následně ho odmrštil svými krystaly a jeden tenký se mu zabodl do ramene. "Nejsem tak slabý jak si myslíš." Ale od rány jsem začal vidět hůř. Asi mi částečně natrhl tepnu. No bůh ví. Začal jsem přecházet mezi sebou v mé dobré a zlé já. Tak jsem se proměňoval v jedno a druhé že jsem blikal jako žárovka. Až mi z toho nebylo moc dobře. Potácel jsem se ze strany na stranu a následně padl na zem. Chvíli jsem ještě vnímal ale potom ne. Když jsem omdlel tak jsem se proměňil ve své normální já.

Opět mě uvěznil ve svém ohni. Já udělal jeden dlouhý krystal skrz oheň a následně jsem se po něm rozběhl. Skočil jsem a oklepal. "Nic lepšího neumíš?!" Moje pravé já se snažilo protestovat. Ale nešlo to. Ovládl mě natolik, že moc není cesta zpět. Zkoušel jsem se vzpírat sám sobě. Ale nešlo mi to. Poslal proti mě svůj oheň a já se vyhnul třem ranám z pěti. Já následně poslal proti němu svoje krystaly. Možná jsem ho trefil. Ale moc jsem si nebyl jistý. Bojoval jsem sám se sebou. Kruci!! Vypadni!!! Ale mě neposlouchal. Snad se to povede.

Naštval jsem se ještě víc. To co řekl Harley. Měl jsem v plánu na něho zaútočit. Ale okolo mě se objevily plamínky modrého ohně a následně výbuch. Avšak jsem ztihl kolem sebe udělat bariéru z mých krystalů. Po chvíli co dořekl větu jsem se začal nekontrolovatelně smát a svoji bariéru rozbil. "Pokud si myslíš, že mě zastaví plamínky a menší bum, tak se šeredně mílíš ty ubožáku!!!" Já se jen tak nenechám. A pokud se pustí do velení moje druhé já. No to ještě bude. Pomalým krokem jsem šel k vlkovi a cestou pronikavě vrčel. Nechtěl jsem mu ublížit.

Potacel jsem se ze strany na stranu. Snažil jsem se ovládnout, abych ji neublížil. Ale bojovat s nim je těžké. Možná by tu byla možnost. Ale nevěděl jsem, jestli by to dokázala. Jedině mi ublížit nebo omráčit. Snažil jsem se mluvit, ale věděl jsem, že můj hlas nebude nic moc. "U...blíž....mi. Omrač...mě. Pro...síím." Jiné řešení vážně nevidím, než násilí. Snad na něco přijde.

Mile jsem se na ni podíval. "Já tebe taky." Postavil jsem se a šel k ní ale me hned něco zastavilo. "Tvůj čas vypršel" Ale ne. Do háje. Co mám dělat? Však já nevěděl co. Začalo mě bolet celé tělo. "Néééé....!!!!!" Začal jsem se svíjed v bolestech na zemi. Moje vrčení bylo až nesnesitelně hlasité a pronikavé. Až mi najednou jin jang zmizel, moje srst se zbarvila do černé a moje ornamenty změnily barvu a tvar. Postavil jsem se na všechny čtyři a vzpřímil se. Pomalu jsem nevěděl co dělám. Ale i tak jsem se snažil neublížit jí.

Nevím, jestli jsem si moji odpověďí neviděsil. Ale snad ne. Zdála se mi nějaká divná. Vystrašená. "Promiň já....promiň. Jsem nic jen hlupák. Moje druhé já má pravdu. Nikdo takového ubožáka a zrůdu nemůže milovat." Zklopil jsem uši až k hlavě a začal mě naplňovat smutek. Mít někoho tak rád. A ona mě bere takového jaký jsem. Je jediná, co mě neposlala do háje. Harley mi dala zase naději a chuť do života tehdy, kdy jsem už začal pochybovat. Tak moc ji miluju. Proč jen jsem takový idiot a nedokážu to říct. Možná.....má předce jen pravdu. Sedl jsem si a začal se litovat.

Za mě Pandora a Temytu

Dal jsem hlavu níž a dal si uši k hlavě. Jak se nemám bát. Ublížit jí by byla moje životní chyba. Potom co se mě zeptala na poslední větu,tak jsem se hezky usmál a podíval se na ni zamilovaným pohledem. "Že tě mám moc rád. No trochu víc než rád." Konečně jsem to řekl. Potom mi začaly zářit moje tyrkysové ornamenty a vedle mě a Harley se objevilo z mých krystalů srdce v tyrkysovém mlamenu. Jen jsem čuměl s mírně otevřenou tlamou a potom jsem se podíval na Harley.

Nadechl jsem se a tedy zpustil. "Bojím se. Už to bude dost dlouho, co jsem se proměnil naposled. Bojím se, že se to stane někdy teď. Začíná mě upozorňovat. Já.....já....nevím co dělat " Začínal jsem zmatkovat. "Já ti nechci ublížit. Nikdy bych si to neodpustil. Na to tě mám až moc rád." Až potom jsem si uvědomil, co jsem z tlamičky vypustil. ale řekl jsem pravdu. Miluju ji.

Podíval jsem se na ni a dodal. "Já jen...jestli ti nevadí, že jsem si přišel s tebou popovídat " Vzhlédl jsem k nebi a došlo mi, že jsem se ještě ne představil. "Mimochodem jsem Bran." Nechtěl jsem byt nezdvořilý a představil se. Nechci si zbytečně dělat problémy tím, že mě nezná. Abych nebil za podivína.

"Já taky utekl. Chtěli moji sestru zabít. A mě taky. Ale když uviděli co jsem.......tak se mě začali bát a utekli." Vzhléhl jsem k nebi a opět se podíval na Orsna. "Ono jsem se spíš proměnil. Když jsem se naštval. Ale aspoň že je moje sestra naživu. A já taky." Zhluboka jsem se nadechl a začal si přrmítat ten den. Nebylo to, po čem bych toužil. Někdy si říkám...Proč já? A né někdo jiný. Jestli to mělo nějaký smysl. Ale to se už asi možná nedozvím.