Príspevky užívateľa

"Jsem tulák. Spolu s moji sestrou jsme byly kdysi v jedné smečce. Ake to už je dávno. A ty?" Nechtěl jsem mu připadat vlezle. Ani nebezpečný. I když moje druhé já je desně otravný. Někdy k nevydržení. Ale to je jedno. Jen jsem doufal, že mě neovládne.

To je ale šibalka. No tedy dobrá. Ale něco za něco. Však než bych se měl pustit do řeči, tak jsem radši dojedl svoji porci. Měl jsem celkem hlad. Po dojezení posledního sousta jsem si olízl čunák od krve a zpustil svoji myšlenku. "Dobře. Když řeknu svoje trápení, tak ty mi řekneš to tvoje." Zastřihal jsem ušima a mile se na ni podíval.

Dost pečlivě si mě prohlížel a následně řekl svoje jméno. Abych nebyl nezdvořilý, tak jsem se taktéž představil. "Já jsem Bran." Trochu jsem se usmál a i já si začal Orsona prohlížet. Zdál se mi sympatický. Cítil jsem z něho celkem pozitivní energii. Jeho barva srsti byla zajímavá. Ale nevěděl jsem, na co se ho mám zeptat. Tak jsem čekal, co se mě zeptá on.

Usmál jsem se a i já si utrhl kus masa. Všiml jsem si, že ji něco je. Zvláštně jsem se na ni podíval. "Není ti nic?" Já se prostě musel zeptat. "Pokud tě něco trápí, tak se mi můžeš klidně svěřit. " Utrhl jsem si další kousky masa a s chuti je jedl. Měl jsem už fakt hlad. Přišla mi nějaká zvláštní. Nechtěl jsem, aby se trápila.

Sedl jsem si a prohlížel si ji. Ty barvy jsou super. Pomyslel jsem si. Fakt moc pěkný. Trochu jsem si odpil z řeky a následně se zeptal. "Pokud ruším, tak odejdu." Všiml jsem si na jejím výrazu nejistotu ze mě. Ale doufal jsem, že si s někým pokecam. Ale když budu rušit, tak mi nedělá problém odejít. Však jsem čekal na její odpověď.

Všiml jsem si, že se na mě dívá. Nevěděl jsem, jestli není nebezpečný. Ale potom mi dal najevo, že jsem tu vítaný. Pomalým krokem jsem šel k němu. Vypadal dost mile. Přišel jsem až k němu a milým hlasem hezky pozdravil. "Ahoj." Doufal jsem, že najdu dalšího kamaráda. "Ale..ale..ale. Nemám vaše setkání okořenit?" Slyšet tenhle hlas mého druhého já v hlavě je děsný humus. Nejradši bych se ho zbavil nadobro. Ale to už nejde. Doufal jsem, že se to nestane. Nechci mu ublížit.

Díval jsem se na ni a ukousl si kousek masa. Všimla si toho. A když se na me podívala musel jsem se trochu zasmat. Ten její výraz. "Díváš se na mě, jako bych byl duch." Znovu jsem si ukousl. "Brááánééé....." Už zase jsem ho slyšel a oklepal se. Hnusný pocit, že bys se měl v něho proměnit. Ale věděl jsem, že to jednou neuhlídám. Však jsem měl i strach. Že bych ji ublížil. A to já nechtěl. Přemýšlel jsem, jestli se ji mám svěřit. Ale nechtěl jsem ji ztratit.

Běhat a procházet se po takovém rozsáhlém území je super. Aspoň tak často nemyslím na svoji sestru a mé druhé já. Menší odreagování. No prostě super. Ale někdy bych se radši zakopal pod zem a nevylezl aspoň tři dny. Po chvíli jsem v dálce uviděl vlka. Vypadal mile. Ale nevím, co u takového vlka čekat. Nevěděl jsem, jestli mám k němu jít a seznámit se. Nebo radši odejít. Ale pro jistotu jsem ho nechal ať si mě všimne. Možná se bude chtít zkamarádit. No to ještě uvidím.

Neustálé sezení na jednom místě mě už přestalo bavit. Postavil jsem se a rozhlédl se kolem sebe. Potom jsem si všiml jednoho vlka sotva kousek ode mě. Vypadala moc mile. Tak jsem šel pomalým krokem k ní. "Ahojki" Mile jsem se pozdravil a sedl si na trávu. Někdo konečně na pokec? Hmm...to snad brzo zjistím.

Mile jsem se na ni podíval. "Tak to je potom těžký" Všiml jsem si, že slyšela moje kručení v břiše. Kdybych mohl zčervenat, tak bych byl celý rudý. "Nechci být vlezlý. Já..." Můj hlas šel do ozvěny. Udělal jsem u sebe králíka. Moje krystaly popraskaly a já toho zajíce s chuťí zakousl. "Tak. A nemusím ani utíkat" Zasmál jsem se z plna hrdla. Podíval jsem se na ni zamilovanýma očima.

Pousmál jsem se. "Ono..spíš obojí. A poslední dobou nemyslím na nic jeného." Trochu jsem zklopil uši k hlavě. "A nevíš o nějaké bylince, která tu bolest trochu zmírní?" Měl jsem zvláštní výraz. A zároveň i divný pocit. Měl jsem trochu hlad a nechtěl jsem být vtěrka. Dost nahlas mi zakručelo v břiše a já se trochu s potácením postavil.

Usmál jsem se a a olízl ji čumák taky. Mít u sebe někoho, na kom mi záleží a obráceně je fajn. "Díky. Jsi moc hodná. Ale zatím moc hlad nemám." Lehl jsem si na zem a položil si hlavu na trávu. "Eeee...nevím. Popravdě se v bylinkách moc nevyznám." Měl jsem trochu náladu pod psa. Celý nesvůj. Jako bych to nebyl já. Ale nechtěl jsem ji trápit svými problémy. "Ono.....bylo by to fajn" Se zvednutou hlavou jsem se na ni usmál a olizl ji čumák.

Usmál jsem se na ni. "Ahoj" poté si sedl a nechal odpočinout svoji přední levou tlapku. "Ty si klidně dej. Já si ulovím něco později." Nebyl jsem si moc jistý, jestli s tou pochroumanou tlapkou něco ulovím. No i tak bych to moh zkusit. Potom se mě zeptala na tlapku. Ale nechtěl jsem ji lhát. Na to ji mám až moc rád." Moje druhé já neví, kdy přestat provokovat. Už zase jsem se proměnil. Když jsem se chtěl vrátit do normálu, tak jsem dost blbě šlápl." Začala mě trochu bolet. Ale radši jsem to hodil za hlavu. Nechtěl jsem být ten typ vlka, co si stěžuje.

Opět jsem byl na místě, tentokrát však pro mě trochu nové. Trochu jsem pokulhával, jelikož moje druhé já neví, kdy přestat provokovat. Po chvíli se přede mnou prohnal zajíc a následně za ním vlk. Hned jsem věděl, co je to za vlka. "Harley!!" Rychlým pokulháváním jsem k přišel, zrovna když dokončila svoje kotrmelce s teď už mrtvým zajícem v puse. "Dobrý? Nic ti není? Zastavil jsem se a prohlížel si ji, jestli není zraněná. Ale ničeho tak viditelného jsem si nevšiml.

Šel jsem za Harley a po chvíli našla skulinu, do které jsme se schovali. Malinko jsem se k ní přitulil. Cítit k někomu něco takového jako já cítim k ní je k nezaplacení. Harley usnula jako první. Já nedokázal moc toho naspat. Přemýšlel jsem nad sám sebou. Ale bylo těžké se usmívat, když mi bylo hrozně. Ale u ní se musím usmívat pořád. "Běž pryč. Proč tu ještě jsi. Ale Brane....víš co jsem ti říkal. Jednou povolíš." Po jeho slovech jsen trochu sebou cuknul. Po přibližně půl hodině jsem usnul i já. Však horší noční můry jsem ještě neměl.