Príspevky užívateľa

Pěkné místo, avšak trochu zvláštní. Při tiskla se ke mě a já cítil, jak se třese. "Pokud ti je zima, tak můžeme někde najít noru nebo něco..." Ale s úžasem se dívala na ten nádherný měsíc. Cítil jsem kn ní něco, co k nikomu ještě nikdy. Lásku. Je milá a nádherná. A vždy úsměv na tváří.
Ale měla by mě ráda? Chtěla by být se mnou? Na ty otázky snad jednou najdu odpověď. To jsem vsak sám nevěděl. Přemýšlet bylo asi ještě brzo.

Dala se do kroku a potom se ohlédla za sebe. Já se taky dal do kroku za ní. Byl jsem zvědavý, kam mě až zavede. Ani mě se tu na tomto místě už nechtělo být. Pomalým krokem jsem šel po jejím boku. Přemýšlel jsem nad Múirne. Jestli na mě nezapomněla. Bude mě chtít vidět? Nezlobí se na mě? Měl jsem v té chvíli tolik otázek. Múirne je nejlepší sestra jakou jsem si mohl přát. I když je nevlastní. Ale i tak ji mám moc rád. Doufám, že mě ráda uvidí. Já ji jo. A moc. Obejmu ji, když ji uvidím. Pokud ji najdeme. Norest je moc velký. Prolézt ho celý by mám trvalo moc dlouho. Přemýšlel jsem i nad horšími myšlenkami. Jako třeba, jestli se mě moje druhé já nepokusí ovládnout. Nedokázal bych se udržet? Nebo ano? Na ty to otázky snad najdu odpověď. Jen pomyšlení na to, že bych ji ublížil mě děsila. Nikdy bych si to neodpustil. Ale otázky bude mít teda mnoho. Přešlapovali jsme kámen po kameni. Několikrát jsem myslel, že spadnu. Ale naštěstí ne. Spadnout na ni by nebylo moc vhodné. To bych se stiděl.

Po delší procházce s Harley jsme přišli k dost pěkné řece. Aspoň mě se moc líbila. Přišel jsem blíž, zklonil hlavu a s chutí se napil. "Ale.....zaláskovaný Bran. Ale nenech se vysmát. Ty ubožáku. Kdo by tě chtěl." Bylo na mě vidět, že nejsem ve své kůži po jeho slovech. No kdo by taky nebyl. Podíval jsem se zpátky na ni a šel si k ní sednout.

Líbilo se jí to. To mě potěšilo. Dívala se na mě lásky plným pohledem. Já udělal totéž. Nevěděl jsem co říct. Dívat se na krásnou vlčici v západu slunce a mít za sebou moře. Co víc si přát? Já byl šťastný. "Půjdeme se projít?" Menší romantická procházka ještě nikomu neuškodila.

Takovou reakci jsem popravdě nečekal. "To je v pohodě. Neomlouvej se." I já se trochu pousmál. Dodala, že je Múirne její dobrá kamarádka. Já se začal smát. "Jestli ji znám? To se ví že jo. Je to moje sestra." Usmál jsem se a sedl si. Je super mít novou kamarádku. Aspoň jsem nebyl sám. "Díky za tvoji pomoc." S milým úsměvem jsem přemýšlel nad jednou maličkostí.

Líbilo se ji to. A já byl rád s ní. Protom co ji jeden z motýlů přistál na čumáku, tak mu změnila barvu. Na moje. Usmál jsem se a ten motýl odletěl. Chvíli létaly kolem nás a pak zmizeli v dálce. "Tak co na to říkáš? " Zeptal jsem se s úsměvem na tváři a menším romantickým pohledem jsem se na ni díval.

Smutmý příběh. Bylo mi ji líto. "Promiň. Neměl jsem se ptát." Viděl jsem, že je smutná. Přišel jsem k ní a objal ji. Nevěděl jsem, co dodat. Nechtěl jsem ji vidět smutnou. Napadla mě jedna věc. Ale tu jsem nikdy nedělal. No...všechno musí být jednou po prvé. Trochu jsem do ni šťouchl čumákem. Já se dal do kroku a ona za mnou. V jedné chvíli jsem zastavil. A Harley přišla ke mě. Já se soustředil a udělal z krystalů pár malých motýlů. Šťouchl jsem di jednoho a následně všechny popraskaly. Byly stejně barevné jako ona. Rozlétly se kolem nás. Jeden ji dokonce přistál i na čumáku. Já jsem se na ni sladce usnál a spolu s ní obdivoval tu krásu.

Šel jsem si taky namočit tlapky. Voda byla příjemná. Když se mě zeptala na minulost, tak jsem ji mile rád odpověděl."Vyrůstal jsem s mámou, tátou a nevlastní sestrou. Když jsme byly vlčata, tak jsme si snad každý den hráli. Časem jsme každý našel svoji magii. Múirne led a já krystaly. Já jsem však svoji moc ovládl rychleji než ona. Tak jsem ji pomohl. Měli jsme v te svorce jednoho vlka. Neměl jsem ho rád. Pořád si mě dobíral. Ale jednou se začal navážet i do mojí sestry. To jsem se naštval. Skočil jsem mu na záda a kousl ho do krku. On mi to oplatil. Potom se však k němu přidal i alfa. Múirne mi chtěla pomoct. Alfu trefil a svoji magií a nedopatřením ho zabila. Všichni se na ni začaly dívat jako na zabijáka a chtěli ji ublížit. To jsem nemohl dovolit. Řekl jsem ji, aby utekla. Udělala to s moji pomoci. Chtěl jsem za ní, ale jsem si nevšiml kudy se rozběhla. Já jsem začal běžet jediným směrem, který jsem uviděl jako první. Ale pronásledovali mě. Jedem mě povalil k zemi. Když jsem uviděl toho idiota. Takový vztek do mě vešel, že jsem se neovládal. A tehdy jsem se poprvé proměnil. Začali se mě bát. Tak vzali nahý na ramena. Po chvíli jsem se uklidnil a vrátil do normálu. Když se to stalo, tak se mi na tlapce, zádech a čumáku objevil jin jang. A co ta tvoje? " Taky jsem se ji zeptal. Po mém vyprávění jsem začal přemýšlet. Jestli mě vůbec hledají.

To, že moc dobře neplave, tak to mi nevadilo. Když mi řekla o svoji kamarádce, tak mi to přišlo dost smutné. Jen se tam tak dívala takovým smutným výrazem. "To mi je líto." Řekl jsem mírným hlasem a pak jsem šel k ní. Sedl jsem si vedle ní a snažil se ji utěšit. Objal jsem ji a řekl. "Můžeme si jen smočit tlapky pokud chceš" Podíval jsem se ji do očí a následně mi vyrašil úsměv na tváři.

Pořád jsem se na ni musel usmívat. Jak má moc hezké barvy. Otřela se o mě a já trochu udělal totéž. Když se mě zeptala, jestli umím plavat tak já jen odpověděl. "Jo umím. I když je pravda, že jsem už dlouho neplaval." Mile jsem se usmál. Byla moc milá a hezká. Přišel jsem blíž k vodě a ohlédl se dozadu za Harley.

Byl jsem rád, že ona byla ráda. "Nemáš za co. Kdykoli." Já dal jemně svoji hlavu na tu její. "Taky jsem si ze začátku myslel, že se ho zbavím. Ale to už nejde. Nelze se ho zbavit." Potom se stalo to, co jsem nečekal. Ta květina začala pomalu praskat. S menším jasem tyrkysové z ní byla normální květina. Ale jen bylo něco, co ji od normální květiny lišilo. Její nádherná tyrkysová barva s menším svícením. Vzal jsem ji a dal ji květinu za ucho a mile se na ni usmál.

Postavil jsem se a zklonil hlavu. "Hodně vlků mě kvůli tomu odsuzuje." Chvíli jsem přemýšlel a poté se nadechl. Asi bude lepší, když půjdu sám. I tak vidím, že se mnou nechce být. "I tak děkuju za ochotu pomoct mi najít Múirne. Ale asi bude lepší, když půjdu sám. Nejsi jediná, která se mě bojí." Řekl jsem smutným hlasem. Otočil jsem se a pomalým krokem se vydal pryč. Nedoufal jsem, že mě zastavý.

Její reakci jsem byl překvapený. Byl jsem rád, že neodešla. Aspoň mám nějakou společnost. Tím, že je pryč, tak nebyl bych si tím tak jistý." Řekl jsem neutrálním hlasem. Když mi olízla čumák tak mi to přišlo míle a usmál jsem se na ni. Sedla si vedle mě a já byl vzkutku rád. Chvíli jsem se zamyslel a poté jsem udělal květinu z mých krystalů. Měla nádech tyrkysové. Doufal jsem, že ji to potěší.

Sedl jsem si a prodýchával co šlo. Oklepal jsem ze sebe ten hnusný pocit. "Ano..Byl to on." Řekl jsem trochu udýchamým hlasem. Po pár chvílích jsem se začal vracet k sobě. "Mrzí mě, že jsi to musela vidět. Já se snažil to zastavit. Ale nevyšlo mi to. Pokud mě už nechceš nikdy vidět, tak to pochopím. Nebyla by jsi první." Zklopil jsem hlavu dolů a ještě odpočíval.

Byla vyděšená. To jsem chápal. Vždy mi musí všechno pokazit. Ještě jsem prodivhoval co šlo. "Byl jsem to já. Aspoň moje zlé já. Proto mám na těle jin jang. Povhopím když budeš chtít utéct a už mě nikdy nevidět. Pochopím."Zklopil jsem uši a upřel pohled do země. Nenáviděl jsem ho. Vždy mi musí všechno pokazit. A desně ho to bavý. "Já ti nechci ublížit. Vždy mi všechno zkazí. Snažím se sebe víc. Ale dokážeme si navzájem číst myšlenky. Mrzí mě, že jsi to musela vidět" Byl jsem ještě vice na dně. Já nejsem zlý. Jen se nedokážu smířit sám se sebou. "Tohle co se stalo, beru jako prokletí." Nevěděl jsem, co řekne. Ale nic pěkného to asi nebude.