Príspevky užívateľa

Snažil jsem ovládnout sám sebe. Trochu jsem to ovládl ale i tak jsem neměl vyhráno. Však se po chvíli ode mě oddělil. Však ne v živé podobě. Ale něco jako duch. Ale problém byl, že ho může vidět každý. Což mi dost vadilo. Nechtěl jsem aby tohle zjistila. "Tik tak,tik tak. Máš málo času. Nemáš šanci." Věděl jsem, že bych ho měl poslat do háje. Když jsem to chtěl udělat tak se rozběhl oproti mě a ve mě taky zmizel. Já se posadil menší vyčerpanosti a snažil se dostat zpátky na nohy.

Když mi řekla, že mi pomůže byl jsem rád. Potom se zeptala na moji sestru. "Asi podobně vysoká jako ty, modrá srst, ovládá led. A jmenuje se Múirne." Začala mě bolet hlava tak jsem si ztoupnul. Věděl jsem, že co to znamená. Trochu jsem začal panikařit. Nechtěl jsem ji ublížit. Snažil jsem se ovládnout. Ono to moc nešlo. Pomalu mě začalo bolet celé tělo. "Já tě varoval a ty neposlouchal" Našeptl mi do hlavy. Však teď, jsem byl v koncích úplně. Nevěděl jsem co dělat. Zatnul jsem zuby a doufal, že to přejde. No.....aspoň jsem v to doufal.

"Ano. Někde v Norestu....tak to je mi široký pojem. Ale ano. Měla by tu někde být." Hluboce jsem se zamyslel. Jestli ji vůbec najdu. Ale nesměl jsem lámat hůl. Víra je to poslední, co mi zbylo. Potom co se trochu zamyslela, tak mi nabídla pomoc. Já byl sice rád ale...nevěděl jsem, jestli ji mám tím zatěžovat. Ale po zvážení jsem jen dodal. "Jsi fakt hodná. Ale nevím, jestli bych tě tím měl zatěžovat." Pomoc by se mi hodila. Ale tahat do toho někoho.....nejsem ten typ vlka. "Vidíš, jak jsem říkal. Tvoje vůle slábne každým dnem. Je jen otázka času....kdy budu volný." Slyšet jeho hlas v hlavě není nic příjemného. A hlavně, když mi našeptává zrovna tohle. Můj výraz byl trochu zvláštní. No jen aby ne. Když vám někdo řekne zrovna tohle. Oklepal jsem se a doufal, že to bude lepší. No tím jsem si zas až tak nebyl jistý.

Usmál jsem se. Ale po nějaké době jsem začal cítit smutek. Chyběla mi moje sestra. I když je nevlastní, i tak ji mám moc rád. "Ono...hledám svoji sestru.Doufal jsem že ji tu najdu. Ale pokaždé kam jdu, tak se seznámim s někým novým. A po mojí sestřičce ani stopy. Jenda vlčice mi už trochu poradila. Ale nebyla tam" Řekl jsem tak truchu smutným hlasem. Je pro mě vším. Za ni bych položil i život. Pandora byla tak milá. A konečně se i trochu pousmála. "A copak tu děláš ty?" Zeptal jsem se zvědavě

Pozorovala každý můj krok. "To se těžko popisuje. Jo. Moje srst je celkem zvláštní a hlavně když...." dost jsem se rozkecal a málem řekl něco, co bych neměl. Potom jsem narychlovku přemýšlel, co si vymyslet. "Když použiju svoji magii." Řekl jsem to, co mě jako první napadlo. Nechtěl jsem hned žvanit a svém druhém já. To zatím nechávam stranou. "I moje sestra je dost zvláštní." Zasmál jsem se. Takový kvítko. I když byla malá tak hodně neposedné vlče.

To jsem rád že neruším. A omlouvám se za to vyděšení." Řekl jsem milím hlasem. Trochu mi připomněla moji sestru. Zeptala jsem mě na jméno. Ja se jen trochu zasmál a odpověděl ji. "Jmenuju se Bran. Jsem tulák. A ty? Jaké je tvoje jméno?"Následně jsem si sedl na místo, kde nebyly kameny. Jen mile čekal na její odpověď. "Ale.....nová tvář? Co Brane?" šeptlo mi moje druhé já. Ale jako je u mě zvykem, tak jsem ho ignoroval. Snad se to nezvrtne.

Nesměl jsem ho nechat vyhrát. Bojovat proti němu je obtížné. Vedle mě na obou stranách se objevilily krystaly, ale nebyly udělány mojí magií. Byla to jeho práce. Měly nádech krvavého svitu. A ne tyrkysového. To mě zarazilo. Ona se mě zeptala, že co mi je. Já odpověděl to, co vždy. "Nic...." Řekl jsem přez zuby. Potom však jsem ho neuhlídal a on se ode mě oddělil. Ale nebyl v živé formě a mohl jedině mluvit přeze mě. Však jsme si mohli jen navzájem číst myšlenky. Byl jako duch. Ale problém byl, že ho mohl vidět každý. "Proč se tak bráníš. Stejně jednou prohraješ. Navždy budu tvoji součástí. A ty víš, že mě nemůžeš držet navěky. Že i ty jednou povolíš. Ale tvoje vůle je až moc silná. Však jednou se mi to povede. Jednou i tvá vůle povolí. A já.....budu volný." Proběhl skrze mě a ve mě se i stratil. Začal jsem chvíli zhluboka dýchat. Sedl jsem si. Škoda že ho někdo nemůže slyšet. Ale když už ho vidí....taky to není žádná sláva.

Chvíli jsem jen tak stál na místě. Potom se z poza kamene vynořila vlčice. Vypadala mile. Pozdravila mě, tak abych nebyl nezdvořák, tak já taky. "Ahoj." Taky jsem se usmál. Nevypadala, že by mi chtěla ublížit. "Já nechtěl rušit." Ani jsem netušil, proč jsem to vůbec řekl. Ale co. Snad se to nějak vymrví. Měla pěknou barvu srsti. Moc pěkné. Trochu mi připomínala moji sestru.

Překračoval jsem kameny všude, kam jsem šlápl. Opět mě nohy někam zavedly. A zrovna na takové místo, co je skoro každá noha levá, že by jeden hned skončil na zemi. No nic. Ale i tak to tady bylo zajímavé. Něco jako já. "Nejsi nic. Nicka. Tak proč tu pořád jsi? Se mnou, by jsi byl silnější." Moje temné já mi zase našeptávalo ty jeho hlouposti. Neodpovídal jsem mu. A naco. Stejně to nemá smysl. Po chvíli bloudění jsem uslyšel nějaký šum. Nastražil jsem uši a chvíli poslouchal. Vydal jsem se za tím zvukem. Na chvíli jsem se zastavil u velkého kamene. Ale nic a ni nikoho jsem zatím neviděl.

Vzkutku majimavé. I ty barvy jsou přímo suprové. Povídala mi o sobě. Hodně zajímavé. Otočil jsem se a chvíli se dívám na moře. "Nejsi nic než jen ubožák Brane. Oproti mě, jsi nic. " Opět mi začalo moje temné já našeptávat. Já se ho snažil ignorovat. Upřímně to moc nešlo. Nechtěl jsem před ní vypadat jako idiot. Tak jsem ho zazdival. Ale pomalu nademnou začal mít kontrolu. "Neeee..." Dost mě začala bolet hlava. Snažil jsem aby toho nechal. Ale jeho ani nehlo. Bojoval jsem, abych se neproměnil. Snad mi to vyjde.

Trochu jsem se zasmál. "Nebyl by den, co bych něco nezkusil. Je to složité. Snažím se ho nějak vypudit z mysli. Ale navždy ho budu mít v sobě. Proto mám na sobě ten jin jang. Nelze se ho zbavit. Jen zbrzdit. Je navždy moji součástí. " Zklonil jsem hlavu k zemi. Ale možná s moji sestrou najdeme něco, čím bych ho už nemusel poslouchat. Ale vsázím na to, že nenajdeme

Usmál jsem se. "Dá se to tak říct. Chce, abych se v něho proměnil. Ale snažím se to nějak ovládnout. Třeba mi říká, že jsem ubožák a další podobné věci." Trochu mi ten úsměv zklesl. "Ale občas ho dokáže vidět kdokoli. Na určitou chvíli se ode mě dokáže oddělit. Ale né v živé podobě." Zastřihal jsem uši a za poslouchal se na chvíli do jeho hlasu, který mi zněl v hlavě. Ale pomalu jsem ho začínal ignorovat.

Posadil jsem se. "Těší mě. Taky tulák. Toulám se a poznávám nové území. A snažím se ovládat lépe svoji magii. A ještě moje druhé já se snažím držet na uzdě." . Řekl jsem trochu zvláštním hlasem. Opět jsem ho ve své hlavě slyšel. Ale nehodlal jsem mu odpovídat. Už tak jsem dost podivín sám o sobě.

Z prvu jsem nechápal toho neviditelného. "Jsem Bran. A....jaký neviditelný?" Zeptal jsem trochu nejistě. Chvíli jsem přemýšlel, co tím myslela. Ale nic mě nenapadalo. Že by mě slyšela, jak odpovídám sám sobě. Pokud jo, tak to zas bude vysvětlování. Ale nejprve si počkám ba odpověď.

Díval jsem se chvíli do vody a chvíli kolem sebe. Zahlédl jsem vlčici o kousek dál. Vypadala zvláštně. Ty jo. Hezké barvy. Pomyslel jsem si. Opravdu zajímavé."No tak na to zapomeň. Ubožáku!! Nedokážeš ani jít za vlkem a promluvit si s ním." Řekl mi opět v hlavě moje temné já. "Víš co už sakra zklapni. Ty máš co říkat. Nejsi živý. Možná, když se v tebe proměnim. Ale na to zapomeň." Už mě to pěkně naštvalo. Aspoň nech mi dá na den pokoj. Pomalu jsem šel za tou vlčicí se jít seznámit.