Príspevky užívateľa

Toulat se. Tak to je moje. Rád poznávám nové vlky. Vypadá to tu moc hezky. Voda, písek,les. No prostě suprový. "Ty si vážně myslíš, že tě někdo má rád. He. Jsi k zasmání ty ubožáku." Zatmul jsem zuby. Proč ho misím slyšet. Nejraději bych se mého druhého já zbavil. Nebo by mi asi stačilo, abych ho nemusel věčně poslouchat co říká. "Ty zklapni." Odpověděl jsem mu v hlavě. Doufám, že nebude žvatlat ty svoje blbosti, když někoho potkám. To by byla ale smůla.

Když byla smutná ona, tak bylo smutně i mě. "Ale nevěš hlavu. Jsem naživu." Mile jsem se usmál. Začal jsem se smát, když mě svalila na záda a začala me olizovat. "Taky jsi mi strašně chyběla. Já jsem za tebou chtěl, ale nepustili mě. Hlavně Eihwaz. Ale já si nevšiml kudy si odběhla. Jelikož za mnou běželi tak jsem je chtěl setřást. ......A nakonec se mi to povedlo. A od té doby jsem tě hledal. A nakonec se povedlo." Postavil jsems e ze země a sednul si. Byl jsem rád, že ji znovu vidím. Po takové dlouhé době.

Chodil jsem dalším územím a pozoroval okolní přírodu. Přemýšlel jsem nad sestrou. A trochu i nad mím druhým já. Nesnaž se. . Upozornilo mě moje druhé já. Ale já mu v tomto stejně nevěřím. K čertu s tebou. Řekl jsem se naštveně. Postupně se koukal všude. Chtěl jsem si s někým popovídat a seznámit se. Ale neviděl jsem zatím ani živáčka. Sedl jsem si a jen čekal. Možná se někdo najde na pokec. Kdo by chtěl být s tebou. Naštval jsem se. Proč jen ho musím slyšet. Moje druhé já je jako pijavice.

Její setra teda věděla jak ji zkazit náladu. Ale z části ji dávam za pravdu. Mela by se jich vice držet. Ale když řekla jméno moji sestry hned jsem zbystřil. "Ano. Myslím Múirne. Hledám ji už dlouho.Je to moje sestra. I když nevlastní." Byl jsem rád, že je někdo, kdo mi dokázal pomoci. Znovu uvidět svoji sestru bude velice fajn. "Díky Dione. Ale já bych už asi měl jít. A i tobě veliké díky. Aspoň vim, kde začít. Snad se ještě někdy uvidíme." Kívl jsem hlavou a dal se pomalým krokem pryč.

Trochu jsem se podivil. Že ji nechtěla ani vidět. Ani se na ní nepodívala. A to je její vlastni sestra. Na neconjsem si vzpoměl. Říkala, že i její sestra ovládá led. Udělal jsem krok v před a řekl. "Asi možná bych měl jít. Nechci se mezi vás dvě míchat. A i já bych měl jít a najít tu svoji." Chtel jsem jit, ale pro jistotu jsem radši zůstal. Kdyby něco.

Přišlo mi, že se znají. Ale když neznámá vlčice oslovila Dione jménem došlo mi, že je to pravda. Nechtěla problémy. To upřímně ani já. Stačilo mi to minule. Otočil jsem se na Dione. "Posliš. Znáš ji?" Řekl jsem trochu nejistě. Ale před tím říkala něco o sestře. Možná, že to je ona. Ale nechtěl jsem s ptát. Možná na to přijde.

Zvláštní vlk. A dost nervózní. Dá se ji věřit? Zeptal se mě v hlave mé druhé já. Sám jsem si nebyl jistý. Ale snad jo. Nevěděl jsem, jestli se proměnit. Ale nechtěl jsem jít hned do nejhoršího ze začátku. "Proč nás sleduješ?" Zeptal jsem se neutrálním tónem. Snad bude milá a odpoví mi. Ale když něco zkusí, tak má smůlu.

Já právě taky jsem nic necítil. Řeklo mi to moje druhé já. Občas dokážeme komunikovat. Ale ne moc dlouho." Taktéž jsem začal vrčet. "Kdo je tam?" Řekl zatím klidným hlasem. Nevěděl jsem, co čekat od neznámého vlka. Když jsem zavětřil pach, tam mi to nic neřeklo.

Už další vlk, co mi nedokáže poradit. "Nevadí. Snaha byla. Snad se někdo najde, kdo mi pomůže." Někoho máš za zády. Tak trochu jsem vykulil oči, když mi moje druhé já řeklo, že nás někdo sleduje. "Někdo nás pozoruje." Řekl jsem částečně tichým hlasem. Otočil jsem se a sledoval, jestli někoho nevidím. Ale nikoho. Zadíval jsem se trochu podrobněji a uviděl modrou nebo fialovou srst. Nebyl jsem si jistý.

Byla milá. A to moc. A já věděl, že musím najít svoji sestru. Ale jsem neměl ani páru, kde by mohla být. Napadlo mě se zeptat na otázku. "Říká ti něco jméno Múirne?" Zeptal jsem se polohlasem. Možná, že mi poradí. "Nebo tvoje sestra. Nezná ji náhodou?" Byl jsem vzkutku zoufalý. Teď se snad budu ptát každého, koho potkám.

Ten hlas mi až způsobil husinu. Oklepal jsem se a už byl opět zpátky v realitě. "Eeee....... Jo. Dalo by se to tak říct." Zase jsem se oklepal. Musel jsem setřást ten hnusný pocit. Takový nesmysli mi říkat. Nejraději bych už se neproměnil. Ale je to součást mě. Takže to očividně nepůjde.

Byl jsem polychocen. "Já věřím, že taky určitě něco najdeš. Na to mám menší instinkt." Usmál jsem se. "To je náhoda. Že i tvoje sestra ovládá led." Pousmál jsem se. Ucítil jsem menší bolest v hlavě a uslyšel šepot. Došlo mi, že to je mé druhé já. Chvíli jsem nevnímal a jen poslouchal šepot v mojí hlavě. Nevnímal jsem určitou chvíli.

Začal jsem se smát. "Jo. Mám svoji mladší i když nevlastní sestru moc rád. Položil bych za ni i život." Pousmál jsem se. Začala mě zasypávat otazkamy. Nevěděl jsem kde začít. "Moje magie jsou temné krystaly. No já svoji magii ani tak nenašel. Prostě se objevila. Moc si nepamatuju jak. Moje sestra ovládá led. S magií se narodíš. Nevím, jestli můžeš mít taky magii. Na to musíš přijít sama. No více sourozenců nemám. Taky doufám, že ji najdu." Chtěla vidět moji moc. Tak tedy dobrá. Stoupl jsem si trochu dál. Zavřel jsem oči, a udělal za sebou menší stěnu z krystalů. Částečně se mi rozzářili moje tyrkysové ornamenty. Když se rozzářily ornamenty, tak dostaly i krystaly menší nádech tyrkysové záře.

Takto jsem se už dlouho nezasmál."Možná na chvíli, možná na trochu déle. Musím ji najít. Slíbil jsem si to." Řekl jsem mile. Ale potom, co jsem uslyšel jméno Braníček, tak hned mi to připomnělo moji sestru. Takhle mi říkávala, když jsme byli malý. Hned se mi zastesklo. "Těší mě" Potom, když mi dávala přednášku o tom, jak se velké vlče, tak mě to hezky pobavilo. "Před delší dobou, není to ani rok, co jsem viděl svoji sestru naposledy. Jeden z mé bývalé smečky, se pořád do mě navážel. Ale po nějaké době, jsem si to přestal všímat. Ale potom, co se začal navážet do mojí sestry, tak to mě vytočilo. Kousl jsem ho do krku. Ale alfa se k němu přidal. Chtěl jsem použít svoji moc, ale nechtěl jsem ryskovat, ze by se někdo z nich kamarádů zranil. Ale moje sestra mi zachránila život. Ale při tom, jak použila svoji magii, tak zabila alfu. Všichni ji chtěli ublížit, a to jsem nemohl dovolit. Pomohl jsem ji v útěku. Když jsem ale chtěl jít za ní, tak jsem neviděl, kudy šla. Rozběhl jsem se jedinou cestou, kterou jsem uviděl jako první. Ale dohnali mě a svalili k zemi. Když jsem uviděl toho, který za všechno mohl, tak jsem neudržel vztek. Proměnil jsem se. Moje srst byla černá a moje ornamenty změnily tvar a barvu do krvavě rudé. Potom jsem se uklidnil a vrátil do normálu. A tak jsem získal to, na co jsi se ptala. A jmenuje se to jin jang.

Vzkutku hravé vlče. Byl jsem rád, že ji nic není. Trochu mě zarazilo, že se zeptala na jin jang. Nebyl jsem si moc jistý, jestli bych ji to měl vysvětlit. "Ne. Nejsem zdejší. Spíš tu někoho hledám." Trochu jsem se pousmál. Hned jsem si vzpoměl na moji sestru. Taky byla taková hravá jako vlče. "A jmenuji se Bran. Jen aby jsi mi už nemusela říkat nárazníček." Řekl jsem mile. Následně jsem se posadil a začal přemýšlet, jak ji to vysvětlit. "Nevím, jestli je to zrovna pro tebe. Abych ti vysvětlil, že co to znamená. Ale jak říkám pořád. Pokud to sneseš, tak budiš. Ale nevím, jestli to vlče snese. Není to nic příjemného."