Príspevky užívateľa

Už se bál, že si nebude mít s kým povídat. Byl rád, že na někoho natrefil a dokonce byla i milá. No doufal, že aspoň jedna noc mohla být i hezká bez jeho otravného já. „Budu rád, když se přidáš. Aspoň tu ani jeden nebude sám." Pousmál se a šel i s ní směrem k ostatním. No i on neměl moc rád velkou společnost, tak se přece jenom držel od ostatních dál. Musel si jen zase zvyknout na velkou skupinu vlků. Nepatřil do žádné smečky a už je to dlouhá doba, co do nějaké vůbec patřil.

Pořád přemýšlel zdali tam má vůbec chodit. No najednou uviděl cosi úplně jiného. No spíše někoho kdo se vynořil z trávy a tváří se ho téměř dotkla. „Zdravím též." Usmál se a nevypadala jako nepřítel. Spíše naopak. Jako trochu zmatená okolním děním. Stejně jako on sám. „No...chci zjistit co se děje. Ale pár jich poznávám co jsou ze smečky a i nějací tuláci. No aspoň tu z tuláků nejsem sám. A co vy? Taky jdete?" Zdvořile se zeptal. „Mimochodem jsem Bran." V tom rozruchu se zapomněl představit, tak to musel rychle napravit.

Neměl co na práci a jen se poflakoval po krajinách. Jeho život už nebyl tolik zajímavý, tak proč ne si zajít na procházku. No potkával cestou docela dost vlků než je zvykem. Co se k čertu děje?" Neměl sebemenší ponětí, proč tu je tolik vlků. Věděl, že tu jedna smečka je hned nedaleko no....nebylo jich nějak moc? Zastavil se a díval se co se tak asi děje. No byl zvědavý, tak šel pomalu trávou blíže k místu. Cosi si říkaly no nerozuměl jim jak mluvily po tichu nebo se trochu překřikovali. Hrozný zmatek. No byly většinou v páru a to mu připomnělo milé časy, kdy měl ještě Harley. Jak ta mu chyběla a co by jen dal za strávení noci s ní teď a tady. A i zbytku života jak plánovali. No to bylo pryč jako dým co se rozplyne. Možná mohl začít znovu a najít si pár přátel. A kdo ví možná by se někdo takový i našel. Chtěl zkusit pro jednou štěstí a našel si někoho na povídání. Možná by se nějak zapojil do akce co tu byla.

Dál přemýšlel co by měl nyní dělat. Zdali se vrátit zpátky nebo odejít a nadobro se vytratit. Stejně tu už neměl proč zůstávat. Jeho sestra kdesi bůh ví kde a jeho láska mrtvá. Nedíval se kolem sebe jen na cesty a snažil se rozhodnout. Když už se chtěl vrátit, tak uslyšel kohosi zakřičet a najednou na něm někdo přistál. Byl to celkem tvrdý dopad, i když byla ona neznámá lehčí než si myslel. „Vypadám snad jako přistávací plošina?!" Trochu štěkl po ní. I když se domníval, že uklouzla, tak jedné polovičce jeho osobností to hodně vadilo. Bran sám o sobě byl hrozný kliďas, ale jeho druhé já, kterého nazval Silent killer byl o něco nejpříjemnější. Doslova hrubý a momentálně měl menší nadvládu on.

Už nějakou dobu zlobil sám sebe. Lépe řečeno jeho druhé já co mu od smrti jeho milované znepříjemňuje život. Nedokáže to zastavit ani potlačit. Kdysi to dokázal, ale teď mu asi chyběla motivace. I ten mír co dásahl sám se sebou byl najednou pryč. Jakoby se tak ani nestalo. Pořádně si nevšiml, že urazil už kus cesty směrem pryč z Norestu. Měla to být jeho správná cesta? Nebo jen další bujný nápad jeho fantazie o lepším životě. Byla tu příjemná zima a takové to bylo uklidňující. Nejradši by si tu lehl a umrzl k smrti. Aspoň by ho netrápily hlasy v hlavě co nikdo jiný neslyší. Občas si připadá jako blázen, když mluví sám se sebou jako nějaké pako. I když jeho druhé já mohou jiní vidět, no bohužel ne slyšet, pokud se nepromění. I teď cítil, že nemá k tomu daleko, tak bude na místě, kam moc vlků nechodí, aby se nějak odreagoval a nikomu snad neublížil.

S mírným povzdechem a ducha nepřítomností ji poslouchal. Předurčen k velkým věcem.... Rád by tomu věřil. Jak moc by rád si zlepšil život. Mohl mít rodinu ale ta šance zmizela stejně, jako přišla. Opravdu nevěděl zad-li této neznámé vlčici věřit...znají se jen chvíli. "Rodinu nemám a ani nemám už smečku do které bych patřil. Přišel jsem o to..." Ani moc netoužil do nějaké patřit, ale možná by to bylo fajn mít něco jako rodinu. No bůh ví, zdali by ho někam vzali. Věděl jen o Ignisu od Harley, ale netušil ani kde je nebo co je zač. "Jste milá." Snaží se mu pomoci, tak aspoň zdvořile poděkuje.

Prohlížel si vlka snažíc se vypozorovat jeho náladu. "Jsem Bran. A vskutku nejsem ze smečky." Nevypadal nějak naštvaně. Ale on by nebyl zrovna ten typ co by se bál rvačky. I když se jim vyhýbal, to jen z důvodu své druhé osobnosti. "To tě sem přivádí to samé co mě." Měl hlad také, ale už se naběhal dost. Chtěl si i odpočinout. Bolela ho hlava od neustálého hlasu v hlavě. Bylo to nepříjemné a měl z toho migrénu.

Nakonec měl pravdu a doopravdy se dočká společnosti. Jen to nesmí pokazit. „Ahoj." Moc se neusmíval no snažil se znít mile. Ten vlk nevypadal moc zle a snad se bude dát s nim popovídat. „Copak tě sem přivádí?" Že by to co jeho? Hledání jídla bylo teď hodně obtížné. Lehce packou prohrábl sníh a střihl oušky, když mu na hlavu spadl sníh z větve.

Hleděl pořád před sebe a pomalu se zvedl. Byť pořád stal na místě přemýšlíc kam by šel lovit. No ucítil jiný pach nedaleko od něho. Byl zvědavý a proto se zajímal, zdali bude mít dneska společnost. Možná by se i hodila jak říkala Artemisia, aby nebyl pořád jen sám. „Seš loser." Ignoroval....no snažil se idnorovat jeho druhé já, co si s ním asi chce povídat. „Hej mluvím s tebou...seš hluchej?" Zatřásl hlavou, aby se toho zbavil a doufal, že ho nechá s těmi kecy.

Hledal si něco k jídlu, ale zatím nenašel něco co by ho nasytilo. Čenichal snad všude no v zimě nerad lovil a ani ji neměl rád. Pomalu šel dál a nehnal se moc z chůzi. Po rozhovoru s Artemisii mu nebylo sice úplně dobře, ale taky to k něčemu bylo. Nezabil se jak to měl původně v plánu. Hlava plná myšlenek, které se nahromadily během chvilky a téměř každá byla jiná. No nevnímal z toho moc okolí a musel nad tím přemýšlet. Většina se týkali jeho a druhého já co má v sobě. Další byly ohledně jeho života....život...nevyspitatelna to věc. Sedl si ke stromu a koukal do dalky, když se od nich z části odprostil.

Poslouchal ji, ale jen tak jedním uchem. Měla sice pravdu, ale on si prožil svoje. Odvrátil na chvilku zrak no poté se na ni znovu podíval. „Pravda to býtí může, ale já si prožil svoje. A taky žiju spíš jen v chaosu." Prohrábl tlapkou ve sněhu a zklopil uši. Neměl pomalu ani slova a bál se něco vypustit z tlamy, aby to nepokazil či nějakou situaci nezhoršil. Bál se v podstatě sám sebe.

Bylo celkem zvláštní jak klidná byla z té jeho atmosféry co byla kolem. Jen lehce mávl ocasem po sněhu nádherně bílém. Byly zde jen jejich stopy a v dálce zahlédl temné mraky. „Pravda. No já většinou sám jsem. A teď už úplně." Neměl nic a přátelé měl pomálu. Více nepřátel než přátel. „Těší mě velice slečno. Mé jméno je Bran." Bylo slušné se představit, když vlčice udělala totéž. Přišel k ní blíže a přisedl si.

Prohlížel si ji i nadále. „Taktéž buďte zdráva." I když měl v sobě démonického parazita, tak si dokázal zachovat slušnost. „Smutek, žal a samota mě zde přivádí. Během chvíle jsem ztratil vše na čem mi záleželo." Jeho deprese byla až cítit na míle. Nechal se vát studeným větrem. I on sám už měl nejspíše srdce z ledu nebo kamene. Ať si to každý vyloží sám. Avšak mluvila mile a z ní byl cítit pach hodně vlku. Neměl rád žádné smečky. Pro něho znamenalo slovo "smečka" zradná "rodina". Avšak ne každé byly takové, jako ta jeho do které kdysi patřil. Jeho sestra udělala dobře, že zabila Alfu. Nebyl nic jiného než zrůdnost. Ale ani Bran teď neměl k němu daleko. I on byl svým způsobem zrůda. Pro někoho monstrum, pro někoho vrah...měl zpoustu přezdívek či názvů. On sám taky byl takový, že se nazval vrahem taktéž. Poslední dobou se jinak neviděl.

Neustále hleděl dolů kamsi do prázda. Jakoby tam viděl jen svou budoucnost...jen to co má udělat. Zabít se. Na nic jiného v tuto chvíli nemyslel. Zaslechl však chození ve sněhu a ohlédl se. Vlčice co pro něho nevypadala zajímavě. Jeho stylem obyčejná jako každá jiná. Pro něho byla výjimečná jen ona. Harley. No ta už byla dávno pryč a její smrt má před očima. Vyčítá si, že ji nedokázal pomoci, že ji nezachránil....měl by to udělat taky. Měl by ukončit svůj život. A proč žít? Všem jen působil léta bolest a život mu už vzal vše krásné..vše na čem mu záleželo. Hleděl oné vlčici do oči a snažil se vyčíst, že co má zalubem. No nepřišla mu jako někdo kdo zabíjí....pro něho v tuto chvíli obrovská škoda.

Kráčel už několik dní bez myšlenky co by měl dělat. Neměl už vůbec nikoho a neměl už co dělat. Sestra i jeho láska jsou navždy pryč. Zůstal.....jen on sám a jeho démonická pijavice do sídlí v jeho těle. Jeho ornamenty byly dosti vidět a zářily v měsíčním světle. Vzhlédl vzhůru na měsíc tak zářivý. Hleděl na něj dlouhé vteřiny...minuty...nemohl odtrhnout oči. Jeho srdeční tep zesiloval a zrychloval působením jeho druhého já. Moc se mu nebránil, ale také se nechtěl proměnit. Ne teď a ne tady. Pro to ještě příležitost bude. Trhl hlavou a strčil si ji do sněhu. Oklepal se vydávajíc se dál na cestu. Neměl už v hlavě nic jiného než myšlenky na smrt. Stoupl si ke skále koukajíc se dolů a sklánějíc hlavu níže.