Príspevky užívateľa

Otočil se na Harley a přišel zpátky za ní. Sedl si před ní. "To já. Ublížil jsem sám sobě. Neovládl jsem se a ten magor se mnou proběhl krystaly. Tři vlci mi pomohly, ale moji nohu už tak úplně zpravit nedokázal." Málem zemřel a on ani nebyl schopen svým zachráncům pořádně poděkovat. Choval se jako sobec. Harley byla vždy k němu tam neskutečně milá a on se cítil znovu potřebný. Trochu se pousmál a olízl ji čumák.

Nevraživě jsem se podíval na Lunu. "Kdysi....jsem byl i já takový jako ty. Že jsem chtěl každému pomoci, dát mu smysl žít. Ale tohle mě dohnalo málem ke smrti. Kvůli mému optimismu jsem malém chcípl." Částečně jsem byl naštvaný. Ale každý má názor. Tak ať. "Myšlenka pěkná nebo ne. Každý jednou pozná, jaký je život krutý. Kdo tu může o krutém životě debatovat je Locutus a já. On si prožil peklo z jádra. Já peklo v povrchu." Naštvaně jsem švihl ocasem. 'Zab je! Zaslouží si to.' Hmmm.....ani omylem ty nevděčníku. "Ani omylem. Hleď si svého a zalez." Řekl jsem si v sobě aby to nevyznělo, že jsem to řekl někomu z nich. Trochu jsem se zasmál a v okamžiku jsem se proměnil. Seděl jsem tak pár vteřin a potom jsem se vrátil do normálu. "Promiňte mi to. Menší odreagování."

Poslouchal jsem všechny pečlivě. Ale z neznámého důvodu jsem poslouchal více Locuta. "Díky Liame." Trochu jsem se pousmál a můj pohled spočinul na něm. "Prožil jsis peklo. Smrt. Bolest. Trápení. Jsem sice z poloviny magor, ale tohle poznám na míle daleko." Zněl jsem neutrálně. Je pravda že tohle snad poznám u každého. V jeho případě to nebylo těžké. "Liame...on to myslel asi tak že, nepatří do našeho světa. Že nepatří nikam. Že by někteří chtěli umřít, než být tam, kde nemají co dělat. Však to musí vědět sám vlk." Tak trochu jsem ho chápal. Ani já to nemám lehké a on už vůbec ne. "A Luno....chápu, že mu chceš dát smysl zde zůstat, nebo smysl žít. Nechci být hnusný ale, nevíš co jeden z nás cítí nebo cítil. Obzvlášť on. Ano je sice milé, že mu chceš pomoci, ale některým se nedá pomoci. Musíš být realista a ne optimista. V některých případech, to nemusí být zrovna vhodné." Nechtěl jsem vyznět zle nebo jako úplný pako. Ale asi by mi dal částečně za pravdu.

Z hlubších myšlenek mě vytrhl Liam s otázkou. Pro mě však celkem jednoduchá. "Co se týče mě, tak mít vlčata s Harley. To by se mi líbilo. Bylo by rozkošné vidět svoje vlastní vlčata." Usmál jsem se na ně. Skutečně by to bylo hezké. I když jsem takový jaký jsem. Nadále jsem začal upadat do myšlenek a téměř jsem nevnímal. Jakobych byl v tranzu. Co kdyby měli to co já? Ale moje druhé já vzniklo ze vzteku a úplné náhodě. Snad by to nebylo dědičné.

Byl jsem jim vděčný za pomoc. Hold si budu na tu nohu muset zvyknout. Co se dá dělat. Osud ke mě nikdy nebyl dobrý. Fascinovalo mě poslouchat Locuta o těch nanosondách. "Liam má pravdu. Bylo by fajn zjistit smysl života." Přemýšlel jsem nad tím svým. Asi to u mě byla Harley. Ona jediná je ta práva. Za kterou bych položil i život.

Zamyslel jsem se nad tím. Vzpomněl jsem si na tu rostlinu do které jsem upadl a částečně ji taky omylem snědl. Ale musela se mi kouskem dostat i do ranky. Že by to bylo ono? Pak mi ale blesklo hlavou. To tím myslel! Že tohle je teprve začátek. Měl to celou dobu naplánované mě takhle zmrzačit. "Před tímhle incidentem mě občas bolela i brněla. Ale nedával jsem tomu moc pozornosti. Možná to jak jsem si ublížil jen urychlilo. Ale s tím se smířím. Nebýt vás, tak bych byl mrtví." Řekl jsem vděčným hlasem. Lepší mít takovou nohu než být mrtvý.

Slyšel jsem někoho říct moje jméno. Podíval jsem se za sebe a byla to Harley. Byl jsem tak rád že ji vidím. Ale usmívat jsem se prostě nedokázal. "Všechno ...a zároveň nic." Moje deprese ze mě přímo žhnula. Tolik obav a vzteku vlastně sám na sebe. Otačil jsem se k Harley a mile ji objal. Potěšilo mě jak řeku přeplavala bez problémů. Postavil jsem se a svým kulhavým krokem jsem se šel napít. Depresivním pohledem jsem se díval na svůj odraz a zopakoval si větu od Luny. "Jak dokážeš se sebou žít."

Koukal jsem se na jeho práci. Nehýbal jsem se já řekl a všechny ty věci ze mě dal dolů. Podíval jsem na na to místo kde byla rána a už tam teď nebylo nic. "Páni. Děkuji." Tohle mě dost fascinovalo. Postavil jsem se a chtěl se zkusit projít. Ušel jsem pár centimetrů ale kuhlavě. Ta noha se už nikdy nespravý. Byla slabší ale aspoň jsem o ni nepřišel. Znovu jsem se posadil.

Přemýšlel jsem co bude teď. Asi se zase budu toulat a dělat problémy jako vždy. Někdy se mi poštěstí a skamarádím se. Jeho otázka se mi moc nezdála."Moje druhé já by se o to levou zadní postaralo."Podíval jsem se po Liamovi který jen seděl a poslouchal nás. "A ty nanosondy vybereš?" Zeptal jsem se trochu nechápavě.

Locutus mi to pěkně vysvětlil. Jen občas nějaké to slovíčko jsem nepobral, ale aspoň už vím na co to je. Vzpomněl jsem si na otázku ještě Liama. "Ano...zmiňoval jsem svoji družku. Ona mě nějak dokáže uklidnit. Aspoň, se mám pro co bránit jeho ovládnutí. Dala mi znovu smysl do života." Můj život nikdy nedával smysl. "Bez ní bych už dávno spáchal sebevraždu."Nikdy jsem se nedokázal smířit s tím co jsem.

Uvažoval jsem nad tím, jak mu to jen vysvětlit. Ale nejprve jsem odpověděl Luně. "Dalo by se říct." Podíval jsem se na ty kovové věci. Vypadalo to dosti podivně. "Prostě jsem měl celkem zlý život. Prokletí.....Když tě prostě postihne neštěstí a už to nikdy nenapravíš." Nějak jsem mu to svými slovy vysvětlil. Možná Luna bude mít lepší argument. "Co jsou vlastně ty tvoje nano....no však víš. To co Luna nazvala skřítky. Na co to ještě slouží?" Na to slovo jsem si nedokázal vzpomenout. Ale zdálo se mi to zajímavé. On byl zajímavý sám o sobě.

Podíval jsem se na Lunu, která seděla přede mnou. "Nevadí. Ani se ti nedivím." Koukl jsem se na moji mohu. Asi už nikdy nebude taková jako bývala doteď. Pár krát jsem s ní pohýbal, ale žádná sláva to rozhodně nebyla. "Ne tohle nebyla moje magie. Je to... Trochu složité. Roky jsem v sobě dusil nenávist k jednomu vlkovi, který si mě neskutečně dobíral. Naučil jsem se ho časem ignorovat a navšímat. To se mu samozřejmě nelíbilo, tak se začal navážet do mojí sestry. Ten vztek jsem nevidržel a řekl mu svoje. Zakousl jsem se mu do krku když chtěl Múirne ublížit. Pustil se do mě i alfa a Múirne proti němu použila svoji magii a tím mě zachránila. Ale ani jeden si nevšiml, kudy běží ten druhý. Ten co si mě neskutečně dobíral se za mnou pustil i se svými kumpány. A tehdy jsem se proměnil poprvé. Zdrhly dřív, než jsem jim stačil něco udělat." Vilíčil jsem odpověď na jeho otázku a s těžkým srdcem jsem si povzdechl. Měl jsem ho tehdy zabít.

Zasmál jsem se. "Pocta? Ale...." Tohle mi ještě nikdo neřekl. Celkem pěkné. "Popravdě jsem o tom nepřemýšlel. Ale rád bych jako teď." Usmál jsem se na ni a to olíznutí bylo velice fajn. Taky jsem ji olízl ale na čumáku a potom mezi ušima. "S tvoji dušičkou jo?" Šibalsky jsem se na ni usmál. "Nic podstatného." Blbče. Jaké nečekané.

Lehce jsem se zasmál. Ano v některých chvílích jsme horší než děti to je pravda. Pokaždé se skoro nikdy nedokážeme zkodnout. Nad její další větou jsem se sakra zarazil. "P...proč bych to u všech vlků dělal? Nemám důvod tě zabít. Jsi moc fajn a taky krásná." Usmál jsem se a dal přes ni jednu packu. Moje druhé já proti tomu chtělo protestovat, ale zazdil jsem ho rychle. Teď jsem ve vedení já. A né moje dobré já. "Nemít dobré já, tak bych neváhal být s tebou." Zašemptal jsem ji do ucha. Snad pochopí to, co bych chtěl udělat.

Bylo mi dosti divně, že jsem neco takového z tlamičky vypustil. "Popovídat si jsme už tak trochu zkoušeli. Ale nevyšlo to. Teď mi dal nějakým zázrakem klid." Dal jsem hlavu na stranu a lehl si zpátky. "Eeeee....nevím, jestli rozvíjet moji myšleku by byl dobrý nápad." Váhal jsem, jestli vůbec to do říct. Ale kdy se mi naskytne taková příležitost jako teď. Možná ještě jo a nebo nikdy.