Príspevky užívateľa

Pečlivě jsem si ji vyslechl. Měla pravdu. "Měl by mě brát jako součást svého já. Ale....nebere mě tak." Zastřihal jsem ušima a podíval se ven. Lilo jako z konve. "Ano to ano....ale já kamarády nikdy neměl. Teda až na tebe. A ne nevadí." Usmál jsem se a olízl jsem ji na čumáku. "Nejradši by mě navždy odepsal ze života. Ale ví stejně dobře jako já že to nejde." Trochu jsem si povzdechl a moje oči se najednou změnily. Nezářili rudě. Ale byly normální s červenou duhovkou. Bylo fajn vidět lépe. Vím, že tohle bude ode mě zvláštní ale....."Mohu ti nabídnout něco, co nikdo...." Uvědomil jsem si až potom, já to bylo ode mě hloupé a pošetilé. "Promiň...nevím co mě to napadlo.." Cítil jsem se jako pitomec.

Ani já nebyl ničím zajímavý. Vůbec ničím. "Jsem rád, že si můžu s někým popovídat. Žádný vlk si se mnou takhle nepopovídal jako ty se mnou." Usmál jsem se na ni a napadl mě šílený nápad. Ale nikdy by mi to nedovolila. Jen jsem si tuhle možná nechutnou myšlenku vybyl z hlavy. "Nikdy jsem nepoznal lásku ani přátelství. Ani nic ostatního. Ale ty jsi dokázala nemožné. O čem bych si myslel, že to nikdy nebude možné." Lásky plným výrazem jsem se na ni usmál. I démon a psychopat jako já dokáže něco takového cítit. Ale stalo se a já jsem za to rád.

Ležel jsem vedle ní a díval se na ni s.......menší láskou. Konečně jsem mohl mít i já svůj vlastní život. Aspoň na pár hodin. "Není toho moc co bych ti o sobě měl říct. Všechno znáš. Jen že bývám ním často utlačovaný jen teď mi dal čas i na sebe. A je to sice blbé ale....nemám rád déšť. A ro že ho nenávidí. Ale za to, bys mi mohla říct něco o sobě i ty." Trochu jsem se zasmál. Já a nenávidím déšť. To je mi ale ostuda. Začal jsem k ní cítit něco víc než jen kamarádku. Ale tohle by mi už moje dobré já nikdy nedovolilo. Nebo i jo?

Záběhli jsme s Manon do lesa ve snaze si najít úkryt. Taky bylo toho celkem dost. Konečně jsme našli ten pravý. Vylezli jsme si dovnitř a lehli si. Byly jsme sice trochu promočení, ale to až tak nevadilo. Vešli jsme do jeskyně na vyvýšeném místě. Celkem útulná. Moje dobré já začalo trochu vzdorovat ale já ho poprosil o delší čas. Jen neochotně mi vyhověl a celkem se mi ulevilo. Ležel jsem vedle Manon a položil jsem si hlavu na tlapky.

Dione byla očividně ráda, protože se usmívala od ucha k uchu. Já jsem tak zpozoroval, tak i Metimu se to líbilo. Aspoň tam má pohodlíčko a teplíčko. Hned se tam hezky schoval a zabydloval se v novém domečku. "Jsem rád, že jsem pomohl. Ale asi bych měl jít. Znovu se sejít se svou milovanou Harley." Usmál jsem se na ni a pozdravil i Metiho.

Usmíval jsem se a byl rád za to, že ji to potěšilo. "Jasně že zůstanu." Lehce jsem dal moji hlavu na tu její. "To musí být zajímavé. Se jen tak proletět, když máš špatný den. Letět si kam se ti za chce." Přišlo mi to hodně zajímavé. Já bych byl za takovou magii i rád. Jen tak si letět kam chci. Začalo se zatahovat a pomalu i pršet. Spadly na zem pár kapiček a mí motýli byly pryč. "Nenajdeme si něco? Popravdě déšť moc nemám v lásce." Postavil jsem se na nohy a pomalu jsme se vydaly jedním směrem. Snad se něco najde.

Opravdu jsem nevěděl co byl zač nebo proč mi pomáhal. Ale když se s ním potkám, tak se zaptám. Dione mi položila otázku a já se na ni snažil najít odpověď. Chvíli mi to trvalo, ale i tak mě něco napadlo. Přišel jsem k ní blíž a udělal na její zádech naboku něco jaké malé hnízdo, do krehého se umí pěkně schovat. Pak jsem udělal dlouhý pás, který ji celou omotal. Krystaly popradkaly a změnily se v pevné hnízdo a něco jako stužku kolem ní. "Tohle by mělo být lepší." Usmál jsem se a ještě jsem se sehl po kousek mechu a dal ho do hnízda, aby mu tam bylo pohodlně.

Tohle se mi nestává každý den. A popravdě se mi to líbilo. I já ji ten polibek oplatil a přisunul jsem se k ní blíž.'Protentokrát. A opovaž se něco pokazit.' Usmál jsem se a přisedl jsem si k ní. Lehce jsem ji objal. "Nevadí." Řekl jsem milým hlasem a trochu jsem se k ní přitulil. 'Ježiši ty idiote.' Tyhle slova mě stejně neodradí. Dovolil mi být na chvíli volný. Tak proč toho nevyužít. Je opravdu pěkná a jsem rád, že se ji květina líbyla. Však uměl jsem toho více. S magií jsem vytvořil celkem dost motýlů, které hned popraskaly. Byly v barvách našich kožichů. Usmál jsem se na ni. Ale milým úsměvem.

Zvláštně jsem se na ni podíval. "Nemám sebemenší tušení." Trochu jsem se zasmál a lehl jsem si. "Promiň, že jsem tvého malého roztomilého kamarádíčka polekal." Chudácek Meti byl zalezlý a určitě se mě polekal. Přišlo mi ho líto a já nevěděl, jak si ho udbořit. Možná jídlem? Nedávno měl zrníčka to by se bobíšek přejedl. Tak snad na něco přijdu.

Poslechl jsem si její vylíčení. Kéž by to tak šlo. Kéž mi by dal taky šanci, ale nesouhlasil by. Aspoň si to já sám osobně myslím. S těžkým srdcem jsem si povzdechl a ještě nad tím vším přemýšlel. Šarmantní.....tohle mi ještě nikdo nikdy neřekl. Nebylo to tak zlé. Využil jsem našeho společného daru a udělal z krystalů květinu. Lehce jsem se ji dotknul a ona popraskala. Změnila se na narmální s lehkým nádechem ohnivé. Vzal jsem ji a dal ji ho za ucho. "Kéž by mi to jednou vyšlo. Nebylo by to zlé." Ještě nikdy jsem se na někoho neusmál milým úsměvem. I ona dokázala někoho takového jako jsem já udělat...........šťastným. Nikdy bych neřekl, že by to šlo.

Sedl jsem si naproti ní. "Začal jsem se proměňovat. A v té chvíli bych byl schopný všeho. Proto jsem se zeptal. Eeee...radši mi říkej normálně Bran. Tahle je to divné." Usmál jsem se na ni. "Kde máš Metiho?" Nikde jsem toho bobíška neviděl. Asi jsem ho chudáčka polekal. "Promiň mi to Meti. Já nechtěl bobíšku." Špitl jsem milým hlasem.

Moje tři a půl nohy mě dovedli až sem. Sedl jsem si vyčerpáním a zpoustou myšlenek v hlavě. Myšlenky na ublížení si. Po incidentu s Lunou a ostatními bylo příšerné. Jak dokážu se sebou žít Tohle mi vrtalo hlavou celou tu dobu. Luna měla pravdu. Já se nedokážu nikdy se sebou smířit. Prý mít nějakou terapii. Zkoušel jsem mnoho věcí a nikdy nic nepomohlo. Upadal jsem do depresí a měl jsem se chuť zabit.

Postavil jsem se na nohy a lehce položil pravou nohu. Mohl jsem chodit, ale nebyla tak silná. Byla taková kulhavá chůze. "Strašně moc vám děkuji. Choval jsem se jako pitomec. Díky vám všem. Pokud byste cokoli potřebovali stačí si říct." Sedl jsem si s pocitem plných výčitek. Vyčítal jsem si to, jak jsem se k nim choval. Jako on. Jako moje druhé já. Málem jsem jim ublíži a to si nikdy neodpustím.

Pomalu jsem se probíral a postavil jsem se na nohy. Slyšel jsem hlas Dione. Vyšel jsem k ní nahoru a poasidl jsem se. "Ano žiju. Doufám, že jsem ti neublížil." Lehce pochmurný hlas. Ale skoro nikdy se nedokážu ovládat. Radši si sám ublížit než ublížit nevynému. Ale vypadala v pohodě jen Meti se někam schoval. Ani se mu nedivím.

Byl jsem lehce zvědavý jak to provede. Díval jsem na jeho práci ale i také byl v klidu jak mi řekl. Nějaké divné věci mi dal do rány. Moc jsem si nevšiml co to je. Strašně jsem se zazubil. Ta bolest byla příšerná ale musem jsem to vydržet. V téhle kaši bych bez sebe nebyl. Po ubehlých minutách ze mě sundal ty divné věci. Na jednu stranu se mi ulevilo. Znovu jsem si lehl na břicho. Noha byla pořád stejná. "Je to divný pocit. Brní mě a jen tak tak s ní pohnu. Jakoby byla slabší." Z tohohle jsem byl lehce zmatený. Že by mi to poškodilo nery? Toť otázka. "Jsem vám všem neskutečně zavázán." Choval jsem se jako idiot. No když mám špatné dny, tak je to se mnou k nevydržení.