Príspevky užívateľa

Moje špička ocásku začala lehce kmitat radostí. Vlk pak, ale udělal něco, co bych nikdy nečekal, moje tlamička spadla do otevřené a s žasem jsem sledoval jeho peří na zadečku a hlavně i ten huňatý ocas. Nějak moje myšlenky vyhráli nad zdvořilostí a já tlapkama zašlápl ocas, nějak se mi povedlo vyhnout středu, kde to bolí takové zašlápnutí.
,,Huňaty!!!"
Zapištěl jsem a začal se smát. Ztuhl jsem když řekl Rufus, že se dokáže změnit v ptáčka.
,,C-Cože??? Ano prosííím!!"
Vypískl jsme z radosti.

Sklopil jsem ouška k hlavě když promluvila Artemis a pak se vedle nás ozvala Grace se slovy bitvy. Nelíbilo se mi to, nasucho jsem polkl, chtěl jsem se ještě optat, ale v tu chvíli Artemis zavelela, položil jsme hlavu mezi své packy a sledoval dění zde, bylo zde mnoho vlků, bylo mi zde nepříjemně, ještě se zde dělo něco a já nic nechápal, nemluvě o tom, že jsem musel mlčet.
Stres se mi rozjížděl v těle a jelikož jsem byl pod Artemis tak její stín začal lehce světlat a mě se u tlap znovu objevovala ona tekutina. Nakonec jsem se opřel hlavou o tlapu Artemis a sledoval to dění, snažící se uklidnit o její přítomnost - Ale samozřejmě, NIC TAKOVÉHO SE VŮBEC NEDĚJE!

Pomalu jsem se usadil, zvedl jsem tlapku a opatrně jsem se dotkl jeho peří.
,,Wow-"
vydechl jsem a mé oči lehce zazářili nad tím jemným dotekem peří, byli příjemné a poměrně pevné, trošku jsme nyní chápal jak dokáže létat, ale furt to bylo pro mě takové zvláštní a hlavně, tolik barev!!
,,jsou měkkoučký.."
Zamumlal jsem a stáhl zpátky tlapku furt si prohlížející jeho křídla, byli pro mě hodně zajímavá, pak jsem si konečně i vlka prohlédl pořádně a lehce jsem se zarazil.
,,i na packách máš peří???"
Zeptal jsem se.

trošku jsem cukl když se najednou zde objevil stín, zvedl jsem pohled a mé oči jakoby zářili žasem nad těmi křídly.
,,máš.. hezké křídla.."
Zamrmlal jsem a popotáhl jsem. Tlapkou jsem si trošku utřel slzy a prohlížel jsem si křídla. Křídla z peří jsme vídával, ale jen na ptácích, sám jsme vyrůstal v krajině, kde byli spíše ty které mám já - netopýří typ křídel, nebyl jsem zvyklý na vlcích vidět křídla s peřím.
,,..m-mohu si sáhnout..?"
Optal jsem se opatrně vlka, vždy mě zajímalo jak se ptákům asi může s takovými křídly létat, však neproletí ten vzduch mezi peřím? nemá zabírat do nich než aby prolétl mezi?

Trošku jsem zaknučel nad jeho slovy.
,,Šli lovit... jídlo pro sourozence a mě... nestalo by jim s enic.. nemělo by.. nesmí.."
Mrmlal jsem.
,,Je mi líto co stalo se tvému.."
Trošku jsem se na něj podíval, ale né moc, styděl jsem se za to jak jsme zde byl ubrečenej, bylo mi to nepříjemné, chtěl bych to nejradši ovládnout, ale vůbec mi to nešlo a o to víc jsme byl na sebe naštvanej, že mi to nešlo.

Ležel jsme na vrchu u jeskyně a sledoval ji jak si zpět stoupla, asi ji už boleli nožky z toho. Sledoval jsem jí s menším chladem v rudých očích, ale s menší radostí v modrých.
,,proč vlci odchází ikdyž někoho mají rádi...?"
Optal jsem se artemis z nenadání a sledoval ji, mezitím co jsem okolo sebe smotal ocas.
,,Můžeme se ještě někam projít?"
Optal jsem se, protože zpět do jeskyně se mi vůbec nechtělo, nechtěl jsme tam přijít když cítím, že nejsem furt v pořádku, chtěl jsem se pořádně uklidnit, nevypadat slabě.

Lehce jsem pokývaů hlavou na jeji otázku.
,,Zdravé procházky.."
Odpověděl jsme potichu.
,,Děkuji, že jsme sem mohli jít.."
Zamumlal jsem k Artemis, ač jsme chtěl najít své sourozence, je mi moc líto, že jsem své sourozence a ani rodiče nenašel.. ale byl jsme rád, že tu mám někoho o koho se mohu opřít a pomůže mi. Nevěděl jsem co dělat teď, chtěl jsem někam jít, ale vůbec nevím kam, někam se jen prostě projít.. pryč odsuď.

Zastavil jsme kývání když se mě dotkla a zavřel jsem oči, asi bych to nepřiznal nahlas, ale užíval jsem si ten dotek, snad poprvé za celou tu dobu co tu jsem jsem nějak byl pořádně v klidu ač jsme měl strach o mé drahé sourozence, doufal jsem, že jsou v pořádku.. stejně jako já jsem v pořádku tady.. tedy... doufal jsem v to.. Na jednu stranu Artemis jsem věřil, že se o mne postará dobře.
,,Omlouvám se, že jsme nás sem táhl.."
Zamumlal jsme omluvu.

Byl jsem kousek od Nory u vody, když se začalo něco dít, ignoroval jsem to, nevěděl jsme, že takové věci jsou tak důležité, nikdy jsem to nezažil. Můj pohled až získala arty jak vyběhla z jeskyně. Lehce jsem hýbl se špičkami uší a pomalým krokem se vydal za ní.
K vlkům jsem se dostal až když Ray vyhlásil informace co se dělo tak jsem potichu došel k nohám arty, přesněji jsem si lehl mezi její nohy a zvedl hlavičku k ní.
,,Artemis co se děje?"
šeptl jsem jejím směrem, snažíc se dozvědět o dění zde.

Trošku jsme přivřel oči, když se mě dotkla vlčice, ale nechal jsem ji se mě dotknout. Lehce jsem nadzvedl uši když jsem viděl tu černou tekutinu, ale nechal jsme to, myslel jsme si že to je normální.
,,Doufám, že si někde oni pomoc našli.."
zamrmlal jsem a povzdechl si.
,,stejně mi to divný je tohle.."
Mrmlal jsem dál. Když arty ale promluvila, že budou v mém srdci trošku mi slzy vylétli do očí a začal jsme zběsile kývat.
,,tam oni budou vždy! tam nezmizí!"
Zaknučel jsem.

poslouchal jsem její slova ač jsem to nedával najevo. Zhluboka jsem se nadechl a tím se mi navrátil stín a tekutina zmizela.
,,Myslíš.. že mě někdy najdou..?"
Optal jsem se a podíval jsem se na Arty, lehce ona tekutina mi tekla z nosu, ale já ji moc necítil no.. spíše jsem si myslel, že to je jenom nudle.
Pomalu jsem došel k Artemis a lehl jsem si k její hlavě.
,,Co když se jim něco stalo?"
Šeptl jsem.

Lehce jsem si povzdechl.
,,nenechali by mě tu... proč by to dělali. oni by to neudělali už nás zde nechali rodiče proč by mě zde nechali oni, proč by to dělali proč by zdrhli... vždy jsme měli být spolu.. kráčet bok po boku řešit vše spolu.. hrát si spolu.. házet se do problémů a pak se spolu z nich dostávat."
Mumlal jsem furt dokola a dokola, pevně jsem zavřel oči k sobě a prohloubil dech, nechtěl jsme vzlykat, nechtěl jsem vůbec. Okolo mých tlap se začala tvořit černá tekutina a pomalu jako nějaké provazy či liány mi začali obmotávat přední tlapy.
,,Eirlys by nikdy neodešla... ne... beze mě ne.."
Pokračoval jsem svůj panický monolog, mezitím co moje část stínu pomalu mizela a měnila se na černou tekutinu u mých tlapek.

Lehce jsem cuknul se spičkama uši, když na mě zavolala.
,,Budu t- Artemis."
Zvolal jsem, nevěděl jsme, jestli ji mohu říkat teto, ale mami jsme určitě nechtěl, měl jsme v plánu to, ale s ní brzo probrat, až bude vhodná chvíle tedy. Mé tělo prudce zastavilo, když jsem zahlédl tu stejnou jeskyni, kde jsme se se sourozenci schovávali, dost vysoko na to, aby se tam lehce nedostali predátoři, Ray měl problém nás tam vidět, musel stát na zadních. Polkl jsme na nečisto, rozeběhl se a skočil. Nejspíše bych to nedal, ale rychle jsme mával křídly, abych si pomohl a povedlo se mi nakonec tam doškrábat. Uši jsem stáhl k hlavě, takže se nyní špičky o sebe třeli a pomalu jsem šel dovnítř.
,,Eirlys..? Cyro?"
Zavolal jsem a chvíli mlčel, zastavil jsem i, abych slyšel, ale nic se neozvalo. To štěstí ze mne najednou všechno odešlo a já se posadil a snažil se to nějak rozdýchat, abych zde nechytl snad ten největší záchvat světa.
,,nejsou tu.."
šeptl jsem k Artemis a sledoval stěny jeskyně.

Byl jsem štěstím bez sebe, když teta Artemis sama nabídla cestu do hor, že by jsme se podívali po sourozencích, případně po rodičích, skoro až jsem běžel do hor na podlsendí místo, kde jsme byli se sourozenci, ale furt jsme se, alespoň někdy zastavil a ohlédl se na Artemis jestli stíhá, případně jsme na ní čekal až mě dojde a pak běžel dál. Občas jsem i lehce nadskočil a trošku po poletěl, trénoval jsem od setkání se s Adainem, který mě učil létat, potřeboval jsme trénovat na další trénink s vlkem.
,,myslím... myslím.."
Začal jsem a rozhlížel jsem se.
,,že jsme blízko, něco mi to tu už připomíná.."
Pověděl jsem a běžel jsem dál.

------> Ihličnatý les

Poslouchal jsem slova vlka a skoro hned jsme zavrtěl hlavou nesouhlasíc jeho slovům.
,,rodiče oni řekli by, že to tu oni znají.. ale i oni zde byli oni poprvé."
Odpověděl jsem, už se mi začínal dost motat jazyk z mluvení, nebyl jsem zvyklý mluvit tak často, radši jsem se skrýval ve stínech a mluvení nechával na druhých.

Držel jsem křídla dlouho ve vzduchu a pobíhal, až z toho boleli jejich samotné kořeny. Hluboce jsem oddechl, když konečně vlk svolil, usadil jsem se a sledoval ho, v tuto chvíli jsem se již pomalu dostával do takového tranzu.. Vnímal jsem, učil jsem se, ale nedokázal bych nyní vydat hlásky, soustředil jsem se na to co jsem měl, ať už u mne nálada na učení byla nebo ne, tenhle 'tranz' my vždy pomáhal se lépe soustředit. Sledoval jsem jak vlk běžel, odrazil se, pozoroval jsem jeho tělo co dělalo, nejspíše bych měl i nastražené uši, kdyby to tedy šlo samozřejmě.
Po té vlk přišel ke mě a ptal se na otázky, ať se já ptám, to jsem mu jen zavrtěl hlavou pro ne, zvedl jsem se a menším klusem doběhl na pláně, v hlavě si opakující jeho pohyby. Chvíli jsem stál, předníma tlapkama občas povyskočil - Adainův výskok, opakoval jsem si ho, jeho stavbu těla, jeho běh, jeho držení křídel. Po chvíli téhle mimiky jsem se rozeběhl a pak skoro doslova zkopíroval Adainův pohyb, jediný co bylo vidět dost jiným stylem byl výskok, protože jsme neočekával takového náběru do křídel, Trošku to se mnou trhlo a já rychle dopadl packama na zem. Chvíli jsem tam stál a přemýšlel, tupě sledující trávu. Po chvíli jsme se zase rozeběhl a udělal úplně stejný postup, tentokrát ty křídla pevně udržel. Lehce jsme, jako Adain, poskočil dopředu, po dopadu jsem se pousmál a dolní oči, rudé se radostí zavřeli, ale hlavní bylo.. Pohlédl jsem na Adaina, zjištující, jestli jsme to udělal správně