Príspevky užívateľa

Poslouchal jsem slova vlčete a cítil jsme se vážně trapně na tož že jsem byl starším, on se nyní zdál vyspělejší než já, jak mluvil o čekání, případně využití jiných, jenže v tom byl háček.. jiným jsem nevěřil. Byl jsem v tichosti ikdyž se mne optal na otázky místo toho jsme se upřeně zahleděl tím směrem, kde byli hranice téhle smečky. Mlčel jsem vážnou chvíli, vše si urovnával v hlavě a opakoval si slova Sankariho, nakonec to ticho přerušil můj hluboký trhavý nádech a pohlédl jsem na Sankariho.
,,Proč jsi.. tak upnutý na... tetu?"
Optal jsem se Sankariho, snažíc si zvyknout na to oslovení 'tety', taky jsem tak vlčeti ukazoval, že jsem ho neignoroval.

Sankariho jsem moc neposlouchal a když jsem zaslechl, jak se rozešel za mnou trošku jsme si odfrkl, jenže tvoje otázka mě dost vykolejila a já zastavil.
,,moji rodinu.."
Zamrmlal jsem, chyběli mi, tady jsem neměl nic, ani ty moje rodiče. Věděl jsme, že vlče to až tak moc nepochopí proto jsem začal.
,,Představ si ty být se svojí sestřičkou a maminkou po boku... najednou se něco stane a BOOM! jsi sám. v cizí smečce. nucen přijmout CIZÍ za svojí rodinu."
Pohlédl jsem na vlče s uslzenýma očima.
,,Jak by ses cítil. huh. Nevíš kde je tvoje rodina. Nevíš kde je máma, ségra, brácha, táta, nevíš kde jsi. Cítíš se sám. V rohu. Nikdo zde pro tebe není."
Posadil jsem se, klepal jsem se a svaly mě boleli a já začal pozorovat zem
,,Jen sleduješ milující maminku a její vlče jak mu dává pozornost, snaží se i tobě.... ale ty nevíš jak reagovat.. tak radši mlčíš, protože si zvyklý, že vždy začnou mluvit sourozenci a ty dál můžeš pozorovat jejich nádherné šťastné tváře.."
Vzlykl jsem a sledoval jsme travnatou zem.
,,Ale teď už nemůžu a jsem nucen zapomenout na to co jsem měl.. nechci tu být jasný? chci najít svojí rodinu.. chci vědět kde je jejich konec.."
Udržoval jsme dál oční kontakt s trávou a přemýšlel jsem co dělat, chtěl jsme furt mimo hranice.. ale uživil bych se? neumím ani pořádně lovit.. a co když narazím na nebezpečí? nic mě neochrání..

Zastavil jsem když se ozval, měl jsem už takto dost otrávený výraz, proto jsme se zhluboka nadechl, abych hodil masku s mírným úsměvem a pohlédl jsem na Sankariho.
,,před námi něco určitě tají víš? vlk druhé někam pustit nechce, když něco skrývá! proto my musíme jít sami, aby jsme zjistili co skrývají."
Vybíral jsem slova a snažil jsme se to říkat nějak srozumitelně ač mi to dělalo problém.
,,a ano, zlobit oni se budou, pokud se to dozví! proto musíme být rychlý víš?"
Pohlédl jsem mu do očí a pak se otočil.
,,Ale chodit si nemusíš, když nechceš znát pravdu. Jen ty tu zůstaň"
Pověděl jsem a zase se rozešel dál.

Procházel jsme jehličnatým lesem, po boku až o krok dva za mnou byl Sankari. Chtěl jsem odsuď odejít, najít cestu pryč a tenhle se nějak ke mě přidal, nečekal bych od přímo něho, že mi někam šel se mnou, hlavně bez své milované maminky, kterou od nohy skoro neopustí, chuděra s ním musí beztak i chodit na záchod, o to víc jsem se bál, že budeme chyceni, ale snad si bude myslet, že je s někým jiným pryč a já.. taky..
,,jsme kousek.."
Zamumlal jsem, neznal jsem to tu, ale nějak jsem vlče popohnat musel, už abych byl pryč, abych nemusel sledovat tohoto prcka vtírat se k mamince a maminko tohle a maminko tamto a sáníí tohle sááníí tamto.. ugh. dohánělo to k šílenství! Co bych dal za svého brášku a sestřičku..

chvíli jsme mlčel nad jeho otázkou, přemýšlel jsem, než jsem se odhodlal promluvit na jistotu o rodičích.
,,Řekli nám že jdou lovit.."
Odpověděl jsem vlkovi, poměrně těžko se o tomhle bavilo, nevěděl jsem jak o tom mluvit, přeci jen tohle není věc, která se vám stává každý den a byli by jste po té zvyklí o ní mluvit, proto jsme byl rád, že nakonec změnil téma na onen trénink.
Tiše jsme vlka naslouchal a když řekl ať natáhnu křídla a držím je tak, udělal jsem. Křídla ze začátku byla nějak rovná, ale brzo na to, se rozklepaly jejich samotné špičky, nebyl jsem zvyklý je držet takto a když řekl, ať běžím podél planiny, na vteřinu mi uklouzl pohled 'srandu si děláš ne?' ale jako správné tiché vlče, jsem se rozeběhl. Měl jsem chuť křídla stáhnout k tělu, téže mi k tělu cukali, ale pro vlka jsem se je snažil držet dál od těla a nezastavoval jsem, dokud vlk nehoukne, že to stačí.

Nad otázkou jsem vzlykl a stáhl ocas víc k tělu.
,,já nevím... my byli v horách.. oni řekl že vrátí se a pak.. pak.. přišel ten velký.. Ray.. a najednou jsem byl tady.. bez sourozenců bez rodičů.."
Kníkl jsem a bylo to zde zase, várka slz začala téct po mé tváři, ale tentokrát jsme je ignoroval.
,,Nechci být tu.. proč tu musím být.. chci pryč.."
Sklonil jsme hlavu a zakryl jsem čumák svýma packama, jako by tohle byl sen, noční můra, ze které jsme se chtěl probrat v objetí svých rodičů ve 'válečné' hromadě svých sourozenců.

Stáhl jsem níž ušiska při přiblížení vlčice, ale nechal jsem jí, uvědomoval jsme si, že nemám nic jak se bránit, až moc dobře jsme věděl v jaké převaze ona je. Sledoval jsem pak vlčici jak odchází i s mojí lebkou, chvíli jsme stál, přemýšlel jsem co dělat, chtěl jsem za svojí lebkou, ale chtěl jsem utéct. Nakonec, když vlče na mne promluvila a pobídlo mě, lehce jsem nadzvedl ouška a pak se pomalým krokem vydal za vlčicí, držel jsem si však odstup, nevěřil jsem ani jednomu, jak bych taky mohl? Neznám je. stejně jako tohle území, tohle celé všechno, já neznám a děsilo mě to.

Trošku jsem zaškubal ušima a pohlédl na vlka trošku zmateně.
,,já... moji sourozenci ... a Raymond... nikdo jiný.."
Pověděl jsem vlkovi, ale najednou vlk zase přešel k tématu, ke kterému jsem zde přišel. Ptal se na otázky ohledně letu.
,,no.. to každý ráno když já probrat se.."
Pověděl jsem. Každý ráno jsme si protahoval i křídla, jelikož byli bez toho lehce ztuhlé a tuhli z toho svaly na tlapách a prostě bylo mi to příjemnější udělat tak než cítit onoto.

Trošku jsme se zamračil.
,,toto né můj domov. Já zde být nechtěl. Chci pryč odsuď. Chci vidět maminku i tatinka svého.. chci své sourozence.."
Kníkl jsem, bylo nepříjemné zde být, cítil jsem se zde tak sám, samotný mezi cizími, jak jsem se zde měl cítit v bezpečí? slova jsou jen slova. dají se přerušit kdykoliv. Jak si mám být jistý, že by jednou na mě někdo zde nezaútočil? Jak si mám být jistý tím, že se mi zde vážně něco nestane? Byl to zde nepříjemný pocit..

Prohlédl jsem si trošku vlče, vypadal zvláštně, ale zajímavě.
,,Caligo...a já zde být nechci..."
Zamumlal jsem.. chtěl jsme odsuď, chtěl jsme vidět svojí maminku, svoje sourozence, chtěl jsem strašně moc je obejmout a říct jim jak jsem byl sem unesený! Jak jsme chtěl v horách počkat na ně, ale oni mě vzali sem! ano.. jsou zde na mě hodní.. ale proč mě sem vzali, když jsem jim jasně řekl, že čekám na rodiče i se svými sourozenci? nechápal jsme tolik věcí..

Trhl jsem sebou, když se vedle mě objevil vlče. Koukl jsem a ono.. to bylo vlče.. Měl jsem neutrální pohled až i naštvaný, no spíše nezaujatý, jediný co prozrazovalo můj stav, byly slzy, stekající po tváři.
,,a..ahoj?"
Zopakoval jsem na zpět a utřel si slzy z očí.
,,kdo ty?"
Optal jsem se vlčete, neviděl jsem ho tu na to, že je vlče. Trošku jsem popotáhl a stáhl jsme ocas kolem svého těla s pohledem upřeným na vlka, přemýšlející co by chtělo takové vlče, tady? u mě? ode mě?

Pohlédl jsem na vlka jak se usadil, vypadal majestátně. Pak se zeptal a já se lehce zamračil.
,,byl jsem unesen."
Řekl jsem pevným hlasem.
,,Maminka mne i sourozence i tec usadili nahoře v horách! Pak onen ten alfa ray přišel začal se vyptávat! Něco stalo se a teď jsme tu.. bez sourozenců.. bez rodiny.. rodiče nemají šanci zde mě najít.."
Vyprávěl jsem vlkovi co si pamatuji, ano dost silně jsem to před očima viděl jako únos, ale co jsem mohl dělat? utéct? aby mě pak chytli, vrátili a dostal jsme trest? nechtěl jsem..
,,vadí mi vše.. hory ne e tam já vyrůstal, já pocházím z horských krajin a tam vždy příjemně.."
Trošku jsem zaknučel, vůbec se mi nelíbila tato představa zde být ve smečce, né když jsem byl unesený!

Vlk pozdravil nazpět a skoro hned se zeptal, zdali zde vůbec být chci. Ach můj obličej, vždy jsme ho měl nezaujatej, ikdyž jsem tedy vážně moc zaujatý nebyl, ale byl to můj normální obličej a víc to prohlubovali ty uši, které jsme prostě zvednout nemohl, ikdyž mi nikdy nikdo neřekl proč.
,,ve smečce? vůbec. Na let ten? nevím.. né že bych nechtěl naučit se..ale tady.."
Pohlédl jsem za sebe k horám.
,,necítím se dobře tu. ikdyž mi řekli že to tady je můj domov nový.."
Odpověděl jsem chladným hlasem a otočil se zpět na vlka, prohlédl jsme si jeho tmavou srst, vypadal zvláštně a zajímavě. Vlk se pak představil a já lehce kývl hlavou.
,,Caligo, a já nevěděl."
Mluvil jsem dle potřeby jak vlk chtěl.

Nikdy jsem po území nechodil, bylo tedy pro mě těžší najít místo, kde byl poslán za vlkem se naučit létat. Ani jsem nevypadal že nějak spěchám i přes to, že jsem šel pozdě, bylo mi to nějak tak fuk. Furt jsem si připadal zde jako unesené vlce od všeho co jsem kdy měl, nepřipadal jsem si zde správně, chtěl jsem odsud, ale pro klid ostatních jsem, alespoň ukazoval nějaký zájem a tak jsem přijal možnost naučit se letu. Povzdechl jsem si při procházení sněhu, sice jsem nebyl úplně nejmenší vlče, na sníh jsem nebyl zvyklý ikdyž jsem se s ním již setkal. V dálce jsem zahlédl nějakou siluetu na okraji lesa, nachvilku jsem zastavil a sledoval vlka a pak se zase rozešel stejným tempem k němu, prostě žádný spěch.
,, dobrý den.. "
Oznámil jsem bez nějaké známky zájmu

Pomalu jsem lezl po skalách, ještě jsem trošku byl nemocnej. Chtěl jsme zdrhnout odsuď, zase na jednu stranu, starají se o mě, ale co když mi něco udělají? nevěřil jsem jim.. chtěl jsme zpět za rodiči.. Vylezl jsem jak nejvýše to šlo, lehce roztáhl křídla a nechal vítr hrát si s nimi.
,,doufám že v pořádku jste.."
Zašeptal jsem si k sobě. Nedal jsem to.. zkroutil jsem se na zem do klubíčka a začal potichu vzlykat.
,,chybíte mi.. kde vy jste..."
Šeptal jsem si pro sebe.