Príspevky užívateľa

Pomalu jsem se uklidňoval, srovnal jsem svůj dech se Salome a poslouchal její slova. Vše začínalo dávat větší smysl, uklidňovalo mě to, byl jsem rád za slova vlčice. S tím klidem pomalu zmizela i má magie do mého stínu.
Pomalu jsem se narovnal a ležel jsem v tichosti. Potřeboval jsem na chvíli klid, srovnat si vše. Jenže když jsem srovnával všechny myšlenky, vyskočila ta jedna obří stěna.
,,Mám... otázku.."
Začal jsem a pohlédl na Salome, v pohledu bylo porozumění, ale zároveň bolest na to, co jsem se chtěl zeptat.
,,Mám rodinu... Říkala si.. Že ti, kteří budou věřit v Hatiho, po smrti stanou po jeho boku.. Uvidí svojí rodinu, která věří.."
Odmlčel jsem se, olízl jsem si pysky, bál jsem se to vyřknout další slova, ale někdy jsem se na to musel zeptat.
,,Chci věřit... Ale.. Chci vidět svojí rodinu někdy... i po smrti.... Když ale oni nevěří.. Znamená to, že je nikdy neuvidím?"
Pohlédl jsem Salome do očí s touhou, touhou vědět pravdu. Chci věřit, ale chci vidět svojí rodinu, přijde mi to jako neférová cena, vzdát se své krevní rodiny, kterou miluji nade vše, pro víru. Jistě, budu a mám zde novou rodinu, ale... Oni jsou mí drazí, oni jsou ti, proč zde stojím.

I přes rozruch v mé hlavě jsem Salome poslouchal, zněla v mé hlavě tak čistě, jako by jí někdo dělal cestičku, abych si ji vyslechl. S jejíma slovama jsem se pomalu uklidňoval a pomalu na ni pohlédl. Třas furt ovládal mé tělo, ale slzy pomalu přestali téct, naslouchal jsem. 'zkouška Hatiho je předzvěstí úspěchu.' Mírně jsem se nad tím zamračil, ale pak můj pohled změkl nad tím uvědoměním, ale hned na to zas zesmutněl, že jsem nad tímhle nikdy nepřemýšlel. Co když Hati mi chtěl víc ukázat cestu a já křivdil, vinil sebe za zradu, přitom on mi jen ukazoval nové zítřky. Styděl jsem se za sebe. Zaklonil jsem hlavu a párkrát zamrkal. Trhavě jsem se nadechl a pohlédl na své tlapky, na magii kolem sebe, na lebku a na Salome.
,,Myslíš... Že jeho smrt není mou chybou?"
Vydral jsem ze sebe a sledoval vlčici, ležela tak majestátně. Polkl jsem a zhluboka se nadechl, abych položil další otázku.
,,Myslíš, že mi chtěl ukázat .. víc? Aby.. mi dal větší důvod věřit?"
V hlase byl strach. Měl jsem strach položit takové otázky, měl jsem strach o svůj život.

Pohlédl jsem na vlčku. Těžce jsem polkl, nechtěl jsem ji ublížit, ale přála si znovu. Povzdechl jsem si, ale mírně se usmál.
,,Dobře tedy."
Pověděl jsem a znovu se opřel o svojí stranu, né tak silně, jako před tím, ale furt tak, aby to s malou nějak cuklo. Nechtěl jsem ji přeci jen ublížit, nechtěl jsem nikomu ublížit pokud nebylo potřeba. Což není potřeba, zdálo se, že je zde alespoň nějaký klid.. doufal jsem. Nechtěl jsem zde řešit nějaký velký konflikty, ale bylo mi jasné, že se tomu nevyhnu navždy.
,,Jak se vůbec jmenuješ?"
Optal jsem se malé, jestli tady máme nějaký čas strávit, chtěl jsem vědět její jméno.

Z mého hrdla se vydral menší smích nad reakcí vlčky. Bylo to vtipné.
,,Nevadí"
Řekl jsem a mírně se usmál. Bylo to roztomilé jak se snažila, avšak mě tohle nevadilo, hlavní je, že se malá bavila.
,,Pozor jedem dolů."
Řekl jsem radši a pomalu sešel jednou tlapou dolů a tou druhou jí opatrně dával dolů, aby se jí nic nestalo, zatím se mi ji podařilo málem dvakrát zabít, nebudeme zkoušet takzvané 'do třetice štěstí' Ne to vážně ne. Uvědomil jsem si, že na tomhle musím být opatrný, mám moc síly kterou si neuvědomuji jak ovládat.

Sledoval jsem malou jak se na tom baví a musel jsem se mírně pousmát.
,Je to fascinující."
Pověděl jsem v klidu a na její vyzvání přišel blíže, Prošel jsem kolem vlčky, která čekala na té věci u země. Pomalu jsme přešel na druhou stranu, postavil jsem se na zadní, abych dosáhl na vrchní část, opřel jsem se a skoro hned to s mojí váhou se stáhlo dolů. vytřeštil jsem oči, ale hned pohlédl na druhou stranu, jestli náhodou malá nevyletěla ze svého místa, jestli ano, hned ji chytit, než spadne na zem.

Potichu jsem si oddechl, když se mi povedlo ji změnit myšlenky. Ta hned, ale začala pokládat otázky na tyhle stavby a já jí chvíli sledoval, po té pohlédl na stavby a pověděl.
,,Netuším, sám právě zjišťuji."
Pověděl jsem mladé a natočil se zpět k hřišti. Vlčka tedy měla kuráž a začala se hned věcí dotýkat. Možná, byt v jejím věku, měl bych tuto reakci taky, ale nyní mám spíše nějaký pud sebe záchovy než se do všeho vrhat po hlavě. Však i díky tomu vlče došlo k úhoně! Jistě, mojí chybou, ale zároveň by neměla děsit ostatní vlky. Ale to se snad časem naučí.

Polkl jsem, když jsem viděl jak natahuje a to právem! Ublížil jsem jí. Musel jsem začít víc pracovat nad tou magii. Tohle si nemohu dovolit, neomlouvá mě to. Hati prosím odpusť. ZRÁDCE Zhluboka jsem se nadechl a znovu popošel k malé vlčici. Opatrně jsem zvedl tlapku a velmi opatrně otřel krev.
,,Nechtěl jsem, omlouvám se."
Šeptl jsem klidným hlasem.
,,Vylekala jsi mě, myslel jsem, že tu jsem sám... vsadím se, že schováváčka je tvá nejoblíbenější hra."
Snažil jsem se nějak změnit téma, chtěl jsem, aby myslela na něco jiného.

Klid náhle zničila vlčice, která nejen zařvala, ale rovnou se řítila mým směrem. Mé celé tělo cuklo nad náhlou změnou všeho a magie reagovala. Přesněji tak, že vytvořila kolem mě ostny a jeden projel přímo kolem tváře vlčice. Tep byl rychlý, můj dech sám o sobě byl rychlý. Mé tělo prolil chlad - strach, že jsem vlčici ublížil.
,,Já- Já- promiň-"
Vydral jsem ze sebe a sledoval ji. Magie se pomalu zase stáhla do mého stínu a já udělal pár menších kroků k ní, abych se ujistil, že je v pořádku. Měl jsi ji zabít. Nic se jí nestalo. MĚL JÍ ZABÍT. Uklidni se. Prali se v mé hlavě hlasy.

Mírně jsem se oklepal a švihl ocasem ze strany na stranu. Zvedl jsem pohled a hleděl na kovové rysy, které šli v této tmě vidět jen jak odráželi světlo měsíce. Pomalu jsem vešel na písek a porozhlédl se kolem sebe, sledoval jsme okolí, zjišťoval zda tu jsem sám. Na vteřinku se mi zdálo, že jsem něco zahlédl v lese, zůstal jsem tedy stát a sledoval temnotu.
Když jsem onu věc znovu nezahlédl, upravil jsem si jedním pohybem křídla a hlavu natočil zpět na kovové tyče. Co to je? Projela mi myšlenka hlavou a přiblížil jsem se k těm výtvorům, které zde někdo dříve zanechal, jako celé tohle město. Proč to tu opustili? Byli mé otázky na tohle místo, ale zde nebyli odpovědi na takové věci. Drápy na křídlech jsem se chytl jedné z těch tyčí, avšak jsem lehce cuknul, když jsme pocítil chlad toho kovu, i přes to jsem se znovu chytl a prohlížel si to.

Sledoval jsem znovu zem a poslouchal slova Salome. Měl jsi um-
,,CHTĚL."
Štěkl jsem až na Salome, po té polkl a řekl klidněji.
,,Chtěl...určitě.. něco.."
Málem bych se do toho zamotal, kdyby Salome nepokračovala o vizích. Zmlkl jsem. Seděl jsem v tichosti, srovnával myšlenky, neměl jsem nikdy možnost o tom pořádně s někým mluvit, nyní jsem měl, s někým kdo se zdál že se zajímal, kdo se zdál že ví o čem mluví. Zvedl jsem se a přešel jsem do nějaké budovy, naznačující Salome, že začíná pomalu svítat. Našel jsem si nějaké místo v temné místnosti a zde ulehl. Potřeboval jsem si lehnout, začínalo mě až moc bolet tělo.
Vyčkával jsem na hnědou vlčici, až se přidá, až se nějak uvelebí a po té začal.
,,Měl jsem dvě.."
Začal jsem a sledoval venku jak začíná svítat, dlouho jsem neviděl sluneční svit, nechyběl mi.
,,První byla při pádu na svatou půdu."
Sundal jsem si opatrně lebku z hlavy a sledoval zem.
,,Viděl jsem ho.. Dříve jsem to netušil kdo je... Dnes věřím, že to byl Hati."
Pohlédl jsem na Salome, aby viděla jizvy po celé pravé straně obličeje a mé částečně slepé pravé oči.
,,Měl jsem umřít... Rána bleskem.. Nemůžeš jen tak přežít něco takového. On stál nademnou."
Pohlédl jsem před sebe, ale koukal vzhůru, jako by zas stál přede mnou.
,,Tmavá srst.. Tmavší než noc.. a ty oči.. Jasné bílé oči, jak měsíc na nebi.. Dával mi sílu, říkal mi ať vstanu, Ať bojuji."
Mírně jsem se usmíval. Dříve jsme na tuhle vzpomínku koukal se strachem, nyní jsem Hatimu děkoval za šanci k životu. pokračuj. Ozvalo se v mé hlavě, nový hlas.
,,A pak druhá... Pár nocí po tom. Viděl jsem Batdoga, Mesiáš ještě před Nirixem. Letěl vysoko.. A já ho sledoval.. z pohledu měsíce. Letěl k němu, výš.... výš... výš... Ignoroval chlad výšin... a pak se ozval klidný hlas 'jsi volný'"
Odmlčel jsem se, pohled mi spadl k zemi a slzy se znovu spustili.
,,Chtěl jsem ho varovat, ale... ale... bylo pozdě.. Jako bych sledoval, co se právě dělo.. Běžel jsem co jsem mohl... ale.. bylo pozdě"
Mé tělo pohltil strach, klepal jsem se a magie kolem mě bublala.
,,Možná... chtěl Hati ať ho zachráním.. a já zradil... Já to nestihl... Snažil jsem se.. ale já já."
Najednou, jako bych nemohl zas mluvit, jako by mi někdo vyrval hlasivky. Prudce jsem složil hlavu k zemi, až se ozvalo zadunění v zemi a překryl si hlavu předníma tlapkama. Slzy mi tekli a kolem mého těla se tvořila černá tekutina. Byla to tvoje vina. Nebýt tebe, byl by furt živý!

procházel jsem územím, znovu se pohyboval po okolí, zjišťující víc o tom kde žiju. Ač jsem si myslel, že to tu znám, opak byl pravdou. Od toho setkání se Salome jsem víc objevoval. Neměl jsem už takový strach se ukazovat, možná to bylo dobře, možná ne? Mohla jen budoucnost říct.
Cukl jsem lehce hlavou když jsem šlápl do něčeho sypkého. Pohlédl jsem dolů a co jiného bych spatřil než písek? Mírně jsem naklonil hlavu na stranu, zvláštní celou dobu se procházet po kamenných dlažbách, které místy byli prasklé a najednou se vám pod nohama sype zem. Pozoroval jsem písek mezi mýma tlapama a ani si neuvědomil, že přede mnou stojí divné kovové tyče, tvořící skoro až nedokončené stavby.

Procházel jsem na trati a pozoroval temné okolí, které však bylo nádherně osvícené měsícem. Zde v tomhle místě jsem nikdy moc nezavítal, byl moc blízko hranic. Nechtěl jsem odejít, nemohl jsem. Táhlo mě to k této smečce až moc, chtěl jsem zde jen prozkoumávat, také si hlídal každým svým krokem, zda li nejsem u hranic až moc blízko. Ne, viděl jsem k nim, ale držel se od nich dál.
Přemýšlel jsem nad Salome, to jak se mnou probírala kult očima, kterýma jsem nikdy to zde neviděl. Začínal jsem to tu konečně vidět jako domov, začal jsem mít víc chuť se zapojovat do smečkových záležitostí. Ano. Furt mě to táhlo k rodině, ale vše postupně. Téže od té doby se Salome se v hlavě začal ozývat nový hlas. Klidný, vlídný, ukazoval mi cestu. Chtěl jsem víc prozkoumat místa kultu, hlavně její okraje, abych věděl kde přesně jsem, abych věděl co se sebou. Potichu si pro sebe říkal pravidla kultu, ikdyž mi nějaké vypadávali, bylo toho moc na mě, ale snažil jsem se hnědé sestře naslouchat jak jen to šlo, abych mohl být uznaný jako oficiální člen smečky. Chtěl jsem, aby zde na mě vlci byli pyšní... Nechtěl jsem zklamat Salome.

Můj pohled pomalu ze země putoval výš až na srst Salome až k jejímu čumáku, oči a zastavil na jejím čele, tak aby to vypadalo že jí koukám do očí, ale oční kontakt jsem neudržoval.
,,ne.. nebyl čas "
Řekl jsem s menším chladem v hlase, viděl jsem znovu před sebou tu mrtvolu bývalého alfy, zase ta vidina? Sen? Najednou jsem stál a pozoroval ty rozlámané kosti, čerstvá krev v bílém sněhu, zase zpět v tom čase. Avšak Salome mě furt viděla sedět na místě, já byl v myšlenkách zase u těch budov.
,, umřel. Viděl jsem ho umírat, ale nebyl jsem u toho"
A zase se vše rozplynulo a já zas sledoval Salome. Mohl si tomu zabránit. Viděl si to co se mu děje. Přišel si pozdě. ZRÁDCE. Ozvalo se v hlavě a já pevně zavřel oči. Byla to vidina do budoucnosti co jsem viděl? Nebo se to dělo doopravdy? Proč jsem sledoval jeho tělo jak umírá pohledem někoho? Já to nebyl, kdo ale? Zamrkal jsem a cítil slzy znovu stéc po tvářích.

Sledoval jsem její reakce, dával si pozor na každou věc kterou řeknu, plápolal ve mě oheň strachu, plápolal? Hořelo mi celé tělo při pocitu, že bych mohl umřít v pár chvílích... Mohl bych? Nechala by mě má magie umřít? Měl jsi už dávno umřít. Projelo mi hlavou a já mírně přivřel oči.
Spojil jsem oční kontakt, když se Salome optala na můj původ. Stál jsem pevně, ale do vteřiny jsem pohledem škubnul, když mě oslepilo světlo blesku, má halucinace. Cítil jsem bolest své pravé části těla, musel jsem se usadit, jinak bych sebou flákl o zem.
,,Nenarodil."
Pověděl jsem vlčici se zavřenýma očima. Neměl jsi tu být, NEMĚL. Jsi nečistý, máš umřít. Otevřel jsem oči, ale sledoval jsem zem.
,,Při letu mě zasáhl blesk, který mě seslal na svatou půdu... Tehdejší Mesiáš mi řekl, že musím zůstat a věřit, jinak mě nechá zabít.."
Povzdechl jsem si.

Pozoroval jsem Salome, bez reakce, prostě stála na místě, jako by se nic nestalo, jako bych jí nemohl setiny zpět zabít. Monstrum ozvalo se mi hlavou, já se to však snažil ignorovat, tyhle slova jsem slyšel skoro každý den v hlavě, nebyli novinkou, ikdyž vždy duši zajizvili, vidět někoho stát bez reakce na tohle, bylo.. zvláštní. Měl jsem strach sám ze sebe, z reakce ostatních vlků a ona dál stála.
Když poděkovala za mojí přítomnost, mírně jsem sklonil hlavu, vážil jsem si toho, ale při zmínění mé absence ve smečce jsem pohleděl na zem, ano, nebyl jsme aktivní, byl jsem si toho vědom, ale měl jsem své důvody, jeden z nich před chvílí viděla sama. Když Vlčka mluvila dál o tom, co se dělo na hřbitově, povzdechl jsem si
,, takové věci.. mi nic neříkají.. nevím do teď co ostatní dělali když bylo úplné ticho, někteří měli skloněnou hlavu a jiní zas hlavu k nebi.. nevím co dělali.."
Přiznal jsem se hnědé vlčici, neznal jsem tyhle věci, ač nejsem nejmladší, s timhle jsem se nikdy v životě nesetkal, nějaké slova jsem nerozuměl a hlavně jsem furt měl ústup k celé téhle víře, moc nezodpovězených otázek a strach se zeptat, protože co když jednou řeknu něco, co vyzní že věřit nechci či odmítám a oni mě pošlou na smrt? Nechtěl jsem.. Na jednu stranu jsem chtěl věřit na druhou jsem měl strach.