Príspevky užívateľa

Bylo ticho, já si ho užíval. Tedy dokud se za mnou neozval hlas, celým tělem projel ledový pot, cukl jsem sebou a prudce se otočil směrem kde byla Salome, mezitím co má magie reagovala a vytvořila kolem mě ostny. Můj pohled spadl ze Salome na ostny, jako bych to viděl poprvé avšak pravda byla jinde, viděl jsem je několikrát při svých nocích v mých myšlenkách. Tohle byl strach z toho, že jsem mohl ublížit živé duši.
,,Salome."
Vydechl jsem ulevně, že se vlčici nic nestalo a s tím i zmizeli ostny do mého stínu. Vše znovu utichlo, hlasy ve mně jakoby čekali, co po mě hnědá bude chtít.
,,co.. potřebuješ?"
Zeptal jsem se vlčice nevědomý toho, že mě hnědá sledovala, avšak zda chtěla zjistit kde bydlím, by se nepovedlo, jelikož jsem vždy spal jinde, zatím jsem si nedokázal najít nějaký úkryt kde být furt.

Nechal jsem svůj nos vést od hřbitova a utápěl se v myšlenkách svého života. Přemýšlel jsem, jestli vůbec má cenu žít, přemýšlel jsem nad smyslem Hatiho, co nebo kdo vůbec pořádně je? Vlk noci no dobře.. Ale abych věřil, chce, abych se hněval na svojí rodinu za to, že oni nevěří? Nemá každý snad na výběr v co by měl věřit? Přišlo mi to divné, hlavně ta myšlenka toho, že ani po smrti bych se neshledal s rodinou jen protože já jsem ten 'čistý' a oni ne. Rvalo mě to srdce zevnitř.
Zastavil jsem uprostřed cesty a pohleděl na měsíc.
CO HATI. CO PO MNĚ SAKRA CHCEŠ. JÁ JE MÁM RÁD, MILUJU SVOJÍ RODINU, CHCEŠ SNAD ABYCH JE NENÁVIDĚL?!
Řval jsem na temného v hlavě, ne, takové slova bych si nedovolil vypustit nahlas, ne za cenu smrti. Mračil jsem se a až když ledové kapky se dotkly mého krku, jsem si uvědomil, že brečím. Pohled mi spadl dolů, na své tlapy, kde má magie začala vytvářet černou tekutinu z mého vlastního stínu. Sledoval jsem to naštvaným pohledem, mezitím co mi pod maskou z lebky tekli slzy.
,,Ty jdi do háje taky."
Sykl jsem po své magii. Pomalu jsem se zas rozešel, mezitím co tekutina se dál tvořila pod mýma tlapama a když jsem se od ní oddálil tak znovu zmizela v mém stínu, jako by nikdy neexistovala. Měl jsem zamlžený pohled ze svých slz, ale i přes to jsem očima brouzdal a hledal temnou skulinu, kde bych mohl zalézt a zase nějakou tu hodinu.. spíše celý slunečný den, nevylézt.

Můj vnitřní stres avšak zničili dvě vlčata, na které jsem se podíval, jedno se svým chrápáním a to druhé se smíchem. Hleděl jsem na ně chladným pohledem, ale i to se změkčilo při uvědomění, že to jsou vlastně jen vlčata.. Možná kdybych byl mladší a neprošel tím, čím jsem si prošel tak bych byl já na jejich místě, no.. Možná bych sem ani nepřišel, když si vezmu své mladší časy... Ale sourozenci by mě sem dokopali.
Ach... Sourozenci... kde jsou nyní? Cyro a Eirlys?
Můj pohled padnul zpět na noční oblohu.
Jsou mimo tohle území? Nebo s rodiči? Nebo jsou v Azarýnské smečce? Uvidím je někdy?
Pohlédl jsem na Salome, která se přesunula k tmavému vlkovi.
Uvidím je po smrti? Nebo nás Hati nepustí k sobě? Protože nevěří... Možná ani neznají Hatiho.. Budu navždy od nich rozdělenej?
Můj pohled se neměnil, ale mé srdce řvalo bolestí, chci věřit, ale zároveň chci utéct, pryč odsuď, najít rodinu.. Pak bych se klidně vrátil, ale být v tomhle začarovaném kruhu bolí, chci vědět, že jsou v pořádku, chci a moc.
Všechny mé myšlenky ukončila Salome, která začala mluvit, nyní mi v hlavě se opakovali její slova. Slova o smrti a i ztrátě..
Mám ztrátu ale... snad není spojená smrtí..
Její slova byli příjemná, mnohé by uklidnili, kdo ztratil někoho, který patřil sem do smečky, nebo věřil v Hatiho a poslouchal jeho pravidla, ale mě ne, mně dávali větší strach o tom, že svoji rodinu nikdy neuvidím a to jen kvůli tomu, že musím věřit. Chci věřit, ale zároveň..
Má to cenu? Když svoji rodinu nikdy v životě neuvidím? Mám si jako tady vytvořit novou rodinu? A na tu svoji milovanou zapomenout? Ne. Nemohu na ně zapomenout. Nikdy. Ale co dál?
Mírně jsem se zamračil, slušně jsem počkal až Salome dokončí vše, co potřebuje říct a po té se již postavil. Přešel jsem k hrobu Batdoga a sledoval jeho hrob. Kéž bych měl víc času s ním mluvit, tolik otázek se mi honí hlavou, ale koho se ptát? Aby mě nepředhodil do chřtánů zloby.
Vydechl jsem zadržený dech ze stresu. Byl jsem jen rád, že mé uši nefungují, tak jako ostatním vlkům, tolik toho vypovídají o tom jak se někdo cítí a někdy i co si myslí.
Sledoval jsem hrob pevně, jako bych očekával, že se hlína posune a sám bývalý alfa vyleze, aby mi pověděl co dál.
Byl ke konci taky tak sám? Jako já teď? Nebo byl milovaný? Chtěl bych to vědět..
Nakonec, ikdyž jsem nevěděl, jestli bude někdo další mluvit, jsem se rozhodl odejít, byl jsem již moc na očích ostatních a já začínal být natolik ve stresu ze všeho, hlavně ze svých hlasů v hlavě, že jsem se bál, aby se má magie neaktivovala a to by zde nebyl nikdo rád.
Pohled jsem věnoval zemi a pomalu a v tichosti odkráčel do města..

Můj pohled putoval po všech okolo, koukal jsem jak sklánějí hlavy či koukají k nebi, bylo ticho, hrobové ticho. Až šlo i slyšet jak tichý vítr vane. Nechápal jsem co dělají, nechápal jsem tyhle věci a najednou všichni řekli stejnou větu? Bylo mi trapně, nevěděl jsem snad nic ohledně tohoto, bylo zcela jistě hodně věcí, které bych se měl naučit, které jsem již dávno měl znát, ale já byl radši zašitý v temných zákoutí. Připadal jsem si jako vlče, znova, ten který nechápe co se děje, co dělají a proč, ale o to hůř jsem si připadal se ptát, už nejsem vlče, dávno ne a zde již nějakou dobu žiji. Nejsem nejnovější, ale jediné co vím je Hati, bůh noci a, že nesmím odejít z těchto míst, vše co vím.
Chtěl jsem se hnout, jít víc do temného zákoutí, nebýt na očích. Cítil jsem bolest v těle, jako by mi někdo zakousl hrdlo a pomalu mě dusil. Avšak mé tělo bylo ztuhlé na místě, přišlo mi, že mě všichni sledují ač jsem neviděl žádné oči na své srsti. Přišlo mi, že jestli se hnu tak oči padnou na mě, vzpomenou si, že existuji a budu značen zrádcem. Nechci umřít. Nechci být tak označen. Hlas ve mě řval až mi z toho bylo nevolno, chtěl jsem jen, aby tohle skončilo a já se mohl v klidu pohnout, přejít k hrobu Batdoga a hned na to odejít.

I přes to, že jsem se moc nezapojoval k smečce tak jsem sem přišel, vyslechnout si o co se jedná a téže se podívat na hrob Batdoga. I přes mojí neznalost jeho minulosti, konec konců jsem byl já, který musel zavýt jako první o jeho úmrtí. Lituji, že jsem ho nemohl poznat víc.
Usadil jsem se dál od všech, sledující nové členy smečky, pro které bych já byl ten nejnovější, stranil jsem se smečce a neberte to za zlé, po prvních událostí zde jsem věřil. Věřil jsem v Hatiho, věřil jsem, že mi tu jednu noc zachránil život, ukázal mi směr a ztvrdil to snem. Cítím, že se mnou něco plánuje, ale mám problém se sem začlenit, furt přemýšlím nad svojí rodinou, furt přemýšlím nad tím, že jsem byl zde nucený se přidat, stejně jako dříve do Azarynské smečky. Jediný rozdíl mezi touhle smečkou a Azarýnskou je to, že zde nejsem nucen se začlenit, spíše mi dávají čas, ale jak dlouho ten čas mi budou dávat?
Pohlédl jsem na vlka, který přešel vedle Nirixe a začal svůj proslov. Vlk mluvil s vírou v hlase, Sledoval jsem ho, až by se dalo říct, že bych zíral, naslouchal každé jeho slovo. Ano, vlci padli ve jménu Hatiho, pro něj a jiní byli jím zachránění. Minulost se změnit nedá, ale furt věříme a jsme tu pro ty, kteří padli.
Ke konci jeho slov jsem odvrátil pohled k zemi. Padnul bych jednou taky pro jeho jméno? Nyní ne.. Ač věřím, nejsem hoden padnout pro vlka temných dnů, né po tom co mi zachránil život, je moc brzo. Ale jak se zapojit do smečky? Můj pohled padl po všech okolo, někteří se mě snažili začlenit, jako taková Ebony, ale chyba byla ve mně. Nechtěl jsem..? Ne, chtěl jsem někam patřit, ale má rodina je někde tam venku a já nevím zda jsou živý nebo mrtvý.

Tichou procházku mezi knihami mi brzo skončila, když jsem zaslechl hlas. Neznámý hlas, ale známé jméno ve slovech. Poprvé jsme slyšel někoho pozdravit tímhle stylem. Cukl jsem ušima a šel ke kraji, abych na vlka viděl lépe.
,,Zdravím"
Pověděl jsem jednoduše a ihned pokračoval.
,,Jste první vlk, kterého slyším využívat Jméno Hatiho v pozdravu."
Nevěděl jsem jestli je vlk samice nebo samec, né takhle z dálky, když jsem byl ve vyšším patře. Vlka jsem zde ještě nikdy neviděl, avšak jsem si všímnul vzoru lebky na jejíž hlavě. Sám jsem, jako každý den, nosil lebku na hlavě, ač moje lebka byla pravá jelení hlava s vlčíma zubama, tenhle vzor na vlkovi vypadal zajímavě. Celkově ta písková barva srsti vypadala zajímavě na vlkovi, snad nikdy jsem takovouhle barvu nikdy neviděl.

Pomalu jsem se procházel mezi uličkami domů a prohlížel si to zde. Přemýšlel jsem nad věcmi, které se zde děli, kterými jsem si prošel v mládí a přemýšlel i nad tím, co se stane v budoucnosti. Od svého příchodu, při kterém jsem v Hatiho nevěřil se nyní stala silná víra, po tom co se mi ve 'snech' minimálně dvakrát již zjevil, věřím, že tohle byl osud, věřím, že zde je mé místo, zde je má nová rodina. Nesl jsem si na hlavě jako vždy svojí lebku a přemýšlel jsem, co dnešní den budu dělat.
Při přemýšlení, kdy jsem byl hluboce ponořen ve svých myšlenkách, mě najednou něco vyrušilo. Něco? Někdo. Z hrdla se mi vydrásalo hluboké zavrčení v sebeobraně, když jsem se ucítil váhu nějakého těla a najednou se objevil pod někým.
Dal jsem hlavu na stranu, kde jsem měl zdravé oči a mírně cukl ušima.
,,Ebony."
Vydechl jsem, neuvědomující si, že jsem Ebony nyní držel tlapy pomocí magie, kterou jsem furt nedokázal pořádně ovládat, ale již jsem z ní neměl takový strach jako dříve, věděl jsem už co to je, jen se to naučit ovládat.

Po chvíli procházení jsem se rozhodl zastavit, byl jsme v jedné uličce mezi knihovnami, viděl jsem tak na skoro celý prostor téhle místnosti. Bylo to zde čarovné nad čím mi lehce koutky cukli nahoru, ale ihned zas spadli dolů. Oklepal jsem se a vyrazil jsem do středu místnosti v myšlence, že si najdu cestu do druhého patra, abych si to, stejně jako dole, prošel i nahoře. Nic jsem nehledal ač to tak nejspíše vypadalo, spíše jsem si jen procházel každé zákoutí, hledal místo, kde by mohl být klid, prostor pro svůj úkryt kam se při nejlepším dostanu jen já a nikdo jiný pokud jim neřeknu jak se tam dostat.

procházel jsem knihovnou a pozoroval každou knihu která zde zůstala, každá jiná barva a několik divných znaků na nich bylo. Nebylo to poprvé co jsem zde byl, ale dneska jsem nehledal nějaký úkryt kam zdrhnout před ostatními, spíše si to tu pořádně projít.
V každém koutě této místnosti bylo vidět jak staré to zde je, na místech plísně, různá flora se zde již rozrůstala nějakou dobu a hlavně ten pach. Známý pach stáří, který jen tak zreplikovat nejde. Bylo to tu zajímavé, s měsíčním svitem, který různými děrami sem prosvítal bych řekl, že pro nějaké vlky i strašidelné. Pro mě to byl klid, nikde žádná stopa po zvěři, jediný zvuk, který zde byl je klapání mích drápů o zem a občasný vánek. jak by to tu vypadalo při svítání? Projela mi otázka v hlavě, ach ano ten čas kdy se ochlazuje, naznačuje že noc začíná a den končí, čas kdy my, vlci kultu, vylézáme pomalu ven. Ale taky jsem věděl, že této podívané se nikdy nedožiju. Ne kvůli tomu kde žiji, v jaké smečce jsem, tož spíše díky mé alergii na sluneční svit. Nejsem milovníku dne, již od mala jsem nebyl. Pamatuji ty časy kdy mě Adain učil létat, cvičil jsem i za bouřky, cokoliv jen né během dne. Možná to byl osud sem spadnout a přidat se, ale nikdy mi nezmizí trápení o mé rodiče.. o mé sourozence, kde jsou? Jest je mi jasné, že je nikdy neuvidím.

Kývl jsem na její slova ohledně myši. Sledoval jsem vítr jak se zesiluje každou vteřinou a lehce se zamračil, přestávalo se mi to líbit. Chtěl jsem se už zvednout, ale Ebony měla otázku u které jsem se zamračil.
,,nechci o tom mluvit."
Řekl jsem lehce ostrým hlasem, tohle téma furt bylo pro mě čerstvé a odmítal jsem o tom mluvit, ani jsem od té doby ještě nemohl létat, po zimě mám v plánu začít, jelikož takhle v zimě je to trošku nebezpečné.
Jenže nyní jsem se už postavil a vykoukl ven, kde vítr byl dost sílný, že mi to lehce cuklo s hlavou a hned jsem zase zalezl.
,,Měli by jsme j-"
Cukl jsem když se celá budova otřásla a šlo slyšet pár padajících kamenů, nejspíše z podlahy nad námi či pod námi, nešlo určit díky ozvěně.
,,Zvedni se"
Řekl jsem a sledoval okolí, tohle už nebylo vážně normální.

Mírně jsem cukl uchem a pohlédl na Ebony.
,,To pro mě?"
Zeptal jsem se - když potvrdila tak jsem si myš opatrně přisunul k sobě.
,,Děkuji"
Řekl jsem slušně a pustil se do myšky. Můj první pohled byl takový zvláštní, zkřivený nezvykem, nikdy jsem nejedl něco takového, byl to spíše zvláštní pocit mít jiné maso než králičí nebo jelení. Ale při druhém kousnutí jsem již měl zpět svůj pohled.
Myš jsem brzo dojedl a znovu pohlédl ven. Moc se mi nelíbil vítr, který se postupně zvedal, ale třeba to zde bylo normální? Zatím jsem zažil zimu jen v Azarynu, ne zde.

Koutkem oka jsem zahlédl tmavou siluetu vlka, dříve než jsem se stihl podívat, vlk již zalezl do budovy, ve které jsem já. Mírně jsem cukl ušima nad zvuky za sebou, když se vlk snažil dostat do patra, ale nijak moc jsem se nehýbal, došlo mi kdo to může být, jelikož Ebony se poslední dobou skoro furt motala kolem mě, nevěděl jsem zda mi to vadí, nebo ne. Spíše to byl nezvyk.
Jak jsem i očekával tmavá vlčice si brzo lehla po mém boku a něco položila ke mě. Pohledl jsem na ni a po té na zvěř, která ležela vedle mě, nechápal jsem, že to je jídlo pro mě, nebyl jsem zvyklý, že by mě někdo dával jídlo, proto jsem tedy myš nechal ležet a jen řekl.
,, dobrou chuť"
Nechtěl jsem znova být neslušný a pokud chtěla zde ležet a sledovat tenhle výhled, neměl jsem nic proti. Ani ta řeč by mi možná tolik nevadila, pokud by vlčice měla tišší hlas, případně bych ji napomenul, ale snad ani to nebude potřeba.

Ležel jsem v nějaké budově v druhém patře v polo rozpadlé části, venkovní stěna byla zbořená již a já ležel na samotném kraji, jedna tlapka houpající se ve vzduchu společně s mým ocasem. Pozoroval jsem bílý poprašek jak pomalu padá k zemi. Byla jistě klidná noc a tak jsem to měl rád. můžeš za vše.. Prošlo mi hlavou a já se zamračil nad tou větou, nechtěl jsem si ničit tak klidnou noc přemýšlením nad tím, co všechno se stalo či mohlo stát. Opřel jsem si hlavu o zbořenou zeď a tím lehce pohnul s lebkou na hlavě, takže jsem neměl nyní takový výhled na všechno, ale nevadilo mi to, věděl jsem, že zde se mi nic nestane a kdyby někdo chtěl jsme přijít, musí prvně udělat dobrý čurbes.

Procházel jsem různě městem, snažil jsem se nějak držet dál od ostatních vlků, vyhýbající se tak migréně a možnému pohybu své magie. Moji procházku však vyrušilo vytí, uši mi lehce cukli nad známostí, taky bych normálně váhal tam jít, je to přeci jen řešení vyšších postavení, ale tenhle tón mi byl známý a tak jsem se vydal směrem, odkud vytí šlo.
Lebku jsem měl připevněnou k hlavě a měl jsme svižný krok ve sněhu, občasně mi pravé křídlo kolísalo, ale už to je doba od zranění a nervy jsem do něho zpět dostal, ještě čekám na plné uzdravení než se budu zase učit létat. Na místo jsme došel poměrně brzo, již zde pár vlků bylo a hlavně zde byl Nirix, jenže můj pohled hned padl na Adaina. Projela mi prudší bolest v křídle nad vzpomínkou, ten den co jsem ho měl vidět na další lekci letu, jsme se dostal do té bouřky a skončil zde, vidět ho po takové době v tomhle počasí? Bylo to zvláštní, ale zároveň příjemné, chtěl bych mu říct pár věcí, než odejdou, pokud mě alfa tedy nechá.
Držel jsem si od všech odstup, ale furt jsme byl na dohled, postavil jsem se jen na stranu, tak, aby na mě Adain viděl, jestli se mi nepovede s ním mluvit, chci, aby alespoň věděl, že jsem v pořádku, živej a relativně zdravej.

po nějaké době přemýšlení jsem si uvědomil že zde bylo zvláštní podezřelé ticho a jako na potvoru najednou vedle mě někdo promluvil. Vyskočil jsem na všechny čtyři dál od cizince a onu vlčici čapla černá tekutina kolem noh, držící jí na místě. Zhluboka jsem dýchal - vzpamatovával se z toho co se právě stalo než mi došlo kdo to je.
,,Silmo.."
Vydechl jsem trošku úlevně, bál jsem se, že na mě zde něco zaútočí.
,,promin.."
Polkl jsem na prázdno, sledující tu hmotu kolem jejích tlap, nevěděl jsem jak to sundat, nevím jak to ovládat, přišlo mi že o sobě nevím nic od dob co jsem zde ve smečce. Chvíli mi trvalo než jsme si uvědomil, že se mě zeptala na něco a rozhodl jsme se jí hned na to i odpovědět.
,,no.. jde to. Lépe než když jsem byl v ignisu,,"
Přiznal jsem vlčici.