Príspevky užívateľa

Sledoval jsem vlčici a po těch předlouhých minutách se rozhodl udělat pár kroků, stranou od vlčice. Již mě nebavili její otázky a já měl odpovídat a ona si dál mlčela, rozhodl jsem se vyzkoušet její hru. Velice profesionálně jsem odignoroval její otázky a já začal.
,,Proč máš čtyři ocasy? Jeden nestačí?"
Zeptal jsem se já a lehce švihl ocasem k sobě. Pozoroval jsem jí, zajímala mne její reakce, uvědomí si vůbec co zde nyní dělám? No.. Nebudeme jí podceňovat ikdyž bych to rád udělal.
,,Narodila ses zde, nejmenovaná?"
Další otázka a tentokrát i s rýpnutím na to, že mi nechce odpovídat na mé otázky. Ne e mladá dámo, takhle to nebude fungovat, chceš informace? Dej nějaké taky. Nejsem žádná hadrová panenka se kterou si budeš hrát.

Pozoroval jsem jí, nehnul se. Ze začátku jsem si připadal jako lovená zvěř díky tomu, jak mě špehovala, no nyní jsem si tak nepřipadal, spíše mi začala připomínat komára ne, mouchu. Otravná a hlasitá.
,,Ta druhá je drak."
Řekl jsem v klidu, no zevnitř jsem moc klidný nebyl, začínala otravovat, hlavně tím, jak mi ani neodpovídala! příšerná to osobnost. Hati prosím tě o trpělivost s takovými vlky, protože jestli mne radši obdaruješ silou, tak tohodle tvora pohřbím zaživa.. Pomyslel jsem si a v hlavě slyšel smích, ano, smích toho druhého, který mi vždy nadává a říká ať se radši zabiju. jen si s tebou hraje. malá mrcha. Woah. to bylo snad poprvé co mohu s tím jedním souhlasit. poprvé a snad naposledy.
,,Jsem radši že vyřádila a vychovala."
Rýpnul jsem si nazpět. Ani jsem si prvně neuvědomil jak jsem si rýpnul, takový jsem dříve nebyl, začínal jsem být tvrdohlavý, ale ve směru, že si nenechám na sebe šlapat. Kdo ví, jestli se mi to bude líbit.

Když vyřkla, že jsem divnej, nic jsem si z toho nedělal, už od mala jsem se pohyboval mezi těmi, co májí víc vlčích genů, věděl jsem, že jsem odlišný a nějak mě to netrápilo.
,,Jsem z poloviny vlk."
Řekl jsem jednoduše, zatím mi podávala jen normální otázky, za což jsem byl jen rád, ale věřil jsem, že se to postupně bude zhoršovat, což jsem očekával, každý se zajímal když viděl něco, co v životě nespatřil. Ikdyž, když si vzpomenu na to jak vypadal Batdog zas tak odlišný od něho jsem pořádně nebyl.
,,Jmenuju se Caligo, a ty?"
Optal jsem se nazpět, zase aby tady nebylo úplné ticho z mé strany.

Pod lebkou jsem se zamračil nad jejíma slovama.
,,Když tedy je cesta stejná, mohla si pozdravit. Neútočím, to by vypadalo zcela jinak."
Promluvil jsem klidným hlasem, ohledně Nirixe mě zastrašovat nemohla, Nirix sám věděl, že nemyslím věci zle. Sám byl svědkem jedné z mých vizí, doslova těsně před tím než převzal roli mesiáše, věděl jsem, že na mě tahle vlčice nic nemá, aby Nirix šel po mém krku. Snažil jsem se nyní přemýšlet pohotově, vlčice se zdála být vychytralá, byla takovou.. horší verze Sankariho.
Avšak jak jsem slíbil tak jsem i učinil a odpověděl na její otázku.
,,Jelení lebka s vlčíma zubama."
Hleděl jsem na ní. Některým bych i přiznal, že je od rodičů, tady jsem netušil o co se vlčice snaží.

Mírně jsem se zamračil, sledoval jí, každý její krok. Nelíbila se mi ta ignorace mé otázky. Co si o sobě myslela? klid. Ozvalo se mi v hlavě. Chvíli jsem jí ještě pozoroval než jsem se zhluboka nadechl a narovnal se. Nevypadala jako hrozba, ale něco měla v úmyslech, byl jsme tedy ostražitý, ale klidný, tekutina tak pomalu zmizela z pod mých tlapek.
,,Odpověz na mojí otázku a možná dostaneš odpověď zpět."
Pověděl jsem klidným hlasem. Nehnul jsem se když se víc přiblížila, zajímalo mne co má v plánu. Hati by nedopustil, aby se jeho dětem něco stalo, jestli se má něco stát bude to zkouška! Zcela určitě zkouší jaký budu s ostatními vlky, proto za mnou poslední dobou posílal nové i starší členy smečky. přesně tak. ozvalo se znovu v mojí hlavě a já byl trošku víc sebevědomí.

Šel jsem pomalu dál, ale ten pocit se zhoršoval, začal jsem slyšet křupání sněhu i! Házel jsem to prvně na halucinace, ale když se to začalo přibližovat už to nešlo vydržet. Prudce jsem se otočil, kolem tlap se mi zjevila temná hmota. Zhluboka jsem dýchal a hleděl vlčici, která stála opodál, do očí. Až když jsem jí zahlédl jsem si uvědomil, jak silný je můj šestý smysl, škoda, že jsem ho neposlechl dříve!
Chvíli jsem mlčel a sledoval vlčici přes svojí lebku na hlavě. Už jsem jí zde párkrát zahlédl, no.. Já tu zahlédl mnoho vlků, ale málo vlků zahlédlo mě.
,, proč mě sleduješ?"
Zeptal jsem se po chvilce ticha. Nelíbilo se mi tohle! Jaký stalker to tady byl přímo přede mnou? Co po mně chtěla?

Chvíli jsem ještě seděl na místě než jsem se rozhodl zvednout. Pomalu jsem se otočil a rozešel se dál. Avšak jsem se nerozešel pryč jen tak, spíše kvůli šestému smyslu, který na mne řval, že mě někdo či něco sleduje. Tento vtíravý pocit jsem již prožíval dlouhou dobu, většinou to byla jen má magie nebo ten protivný druhý hlas, který ve mne se snažil, abych se od víry odvrátil. Nikdy. Nikdy jsem nechtěl jít proti Hatimu. Už ne. Vyhýbal jsem se mu dlouho a tolik bolesti díky tomu zažil, ale od dob co jsem ho přijal se vše obrátilo k lepšímu! Můj život se začal zlepšovat a já v tom dál chtěl pokračovat. měl jsi umřít na zásah bleskem. promluvil mi v hlavě hlas a já se zamracil.
,, škoda že ty jsi neumřel "
Zamrmlal jsem potichu k hlasu.

Seděl jsem na jednom z domů, zavřené oči, ale čumák k nebesům, jako bych sledoval nebe. Zhluboka jsem dýchal a 'opaloval' se na měsíčním světle, dávalo mi to sílu. Pár dní jsem strávil se Salome, né v kuse, ale taky to nebylo jednou za 'měsíc'. Učil jsem se, každým dnem se cítil klidnější a víc otevřený všemu. Slova Salome byli nyní vším pro mne, otevírali dveře, které dlouhou dobu byli zasekané kameny, které jsem já do cesty poskládal, nyní jsem se je snažil pracně odtáhnout, abych byl do onich dveří přivítán. Ale tento skutek mohl určit jen sám Hati, jsem hoden? Nejsem hoden? nejsi.
Zamračil jsem se nad tím hlasem v mé hlavě, furt neztichl a já si myslel, že nikdy ani neztichne, vždy našel někde tu cestu, jak si do mě rýpnout. Zhluboka jsem se nadechl a začal potichu šeptat, k sobě... K Hatimu.
,,Bratře, Bože můj, svatý Měsíci, Drahé stříbro lemované diamanty, Hati. Prosím tě, hlavu zvedám výš, jak jen dokážu, abych ti byl blíž. abys slyšel má slova bez sklánění se ke mně. Prosím tě o víc moudrosti, chtěl bych mluvit o víře tak, jako bych ji vyčítal ze spisů, chtěl bych ti prokázat svojí hodnost, chtěl bych ti ukázat víc mojí víru k tobě a nikomu jinému. Je zde vždy víc k učení a já věřím, že jsem připraven toho poznat víc. Ukázal jsi mi již mnohé, nech mne ukázat i druhým, čeho jsi schopný, nech mne druhým ukázat tu správnou cestu, cestu tmy, Cestu pod tvým světlem. Prosím, povol mi jít dál, slibuji, že tě nezklamu, ukážu ostatním vlkům tvojí existenci a těm, co neprozřou, ukázat jejich cestu peklem. Budu rád za jakékoliv poznání. Vždy budu jen a jen kráčet ve tvých šlépjejích a to jen pro tebe. Amen."
Na konci jsem sklonil hlavu k zemi, pevně zavřené oči, poslouchal okolí, bylo ticho. Až když se ozval první vánek tak jsem pomalu otevřel oči a pohlédl k měsíci.

Poslouchal jsem její slova, již se v tom lehce ztrácel, začínala na mne jít únava, ale byl jsem pevně rozmyšlený, že spát nebudu.. odmítal jsem. Nechci vlčici ublížit, nechci ztratit důvěru, kterou jsem nějakou získal.
Při slovech ohledně trnité cesty, jsem přikývl, neměl jsme co k tomu říct, sám jsem to pociťoval. lehká cesta to nebude.. ale já byl připravený.. doufám. Salome mi ukazovala lepší stranu Hatiho, než jsem do dnes vůbec viděl, byl jsem za to rád, doufal jsem jen, že nebudu jednou litovat.
Z jejích dalších slov, jsem i lehce vycítil, že nechtěla o něčem mluvit, což jsem jí neměl za zlé, ale byl jsme rád, že mi dala alespoň nějakou odpověď.
,,Rád slyším, že se ti zde daří."
Pověděl jsem upřímně vlčici a lehce se pousmál. Doufal jsem, že jednou budu taky moct říct, že zde mám místo.

Pomalu jsem procházel místem, kde jsme jednou již byl, ale jen.. takové nakouknutí a zase pryč, nelíbilo se mi, jak blízko hranic to je. Dnes, jsem neměl až takový strach, dříve o mé existenci moc vlků nevědělo, mohli v klidu nahlásit nekalosti, dnes o mne začínají ostatní slýchat. Vlk z temných hlubin, který se rozhodl jít na povrh. Jaká to komedie. Dnes jsem neměl strach z toho, jestli mne někdo nahlásí, Hati věděl a znal mé umysli. Hati jim sám mohl ukázat, říct, že nemám nic zalubem, natož utéct! Proč bych odsuď utíkal? Nebyl zde důvod. Jistě, rodina.. Chtěl jsem je furt vidět, to se nezmění. Ale neutíkal bych odsuď kvůli tomu. Hati, tahle smečka, všechno zde bylo vším pro mne.
Pohlédl jsem k měsíci, chvíli ho sledoval než jsem se usadil a zavřel oči.
Děkuji ti Hati, že jsi mi ukázal cestu, děkuji, že jsi mi otevřel oči a dal mi možnost pohlédnout na tohle místo, ukázal mi své plány a požehnal mne. Jsem ti vděčný a zavázán, mé činy budou nyní i do budoucna jen k dobru tvému, vše co mi přikážeš, udělám. A vše co zakážeš, neprovedu. Jsem rozhodnutý, že až rozhodneš, že je můj čas jít výš, vydám se cestou Apoštola a ukážu všem, že cesta Boží vůle, tvé vůle, můj drahý Hati, je tou nejlepší cestou, kterou se vlk může vydat. Jsi naší nadějí, dáváš nám dech, a my? My jsme tvými dětmi.
Modlil jsem se v duchu. Po svých slovech jsem dál jen seděl a užíval si měsíční svit.

Pomalu jsem se protáhl vchodem dovnitř a hned na to se oklepal. Pohlédl jsem okolo, bylo zde mnoho věcí.. divných věcí.. nějaké poličky.. A kusy látky.. Jednou se mi určitě budou hodit na plášť.. Nyní by z toho mohl být dobrý pelech.
Zafuněl jsem do prázdna a tím rozvířil prach. Trošku jsem se i nad tím zakřenil, když se ten prach dostal k mému čumáku, ale snažil jsem se to ignorovat, byl jsem již unavený. Nespal jsem pořádně již pár dnů ze strachu, že by mě někdo našel a já bych tomu vlkovi omylem ublížil.. Zde bych možná mohl být i v bezpečí, zde by mě nikdo najít nemusel. Přeci jen je to zde, v téhle budově takové bludiště, kdo by mne zde našel a vůbec šel dobrovolně hledat?
Zívl jsem si a pomalu přešel k jedné hromadě oblečení, pohodlně jsem si ulehl a chvíli sledoval prázdné místo před sebou. Přemýšlel jsem nad svými sourozenci, přemýšlel jsem, jak se mají a kde vůbec jsou, přemýšlel jsem nad tím, kdy je znovu uvidím a s takovýma myšlenkama jsem pomalu usnul.

Pomalu jsem procházel starou budovou, měsíc zde prosvítal do temných zákoutí. Znova jsem byl na novém místě a tohle.. se zdálo obří, lehce se zde určitě dalo ztratit.. A to se mi líbilo, zde bych možná i našel nějaký ten úkryt. Chtěl jsem si něco již najít, něco kde bude nějak tak teplo a hlavně.. Skrytý před všemi. Ač už jsem dával víc vědět o své existenci, nebyl někde furt zalezlý, strach z mé magie zde furt byl. Již jsem chápal, že je spouštěná na mých emocí, musel jsem se jí naučit ovládat, ale ve spánku mi dělala furt zlo. Furt se spouštěla a já se mnohdy probral v černých slizkých pavučinách. Potřeboval jsem na spánek klid, kde mne nikdo nenalezne.
Pomalu jsem procházel, hledal temné uličky až jsem narazil na schodiště do nižšího podlaží. Pohlédl jsme dolů unaveným pohledem, začínal jsem být unavený, usoudil jsem tedy, že brzo bude svítat, proto jsem se tedy rozhodl rozejít dolů. Zase se ukrýváš? Zavrčel v hlavě hlas, jenž jsem se rozhodl ignorovat pro své vlastní dobro.
Procházel jsem jednou z temných uliček, nahlížel do každé místnosti, které byli na stranách až můj pohled upoutala jedna ta místnost, která byla ze předu zabarikádovaná nějakým.. Kovem. Přešel jsem k tomu a nahlédl dovnitř, nic se nedosvítalo, ani měsíc, snad ani slunce. Začal jsem hledat cestu dovnitř, když předem to zcela vůbec nešlo.. A pak vstup našel..

---> Úkryt

Lehce jsem se pousmál, když se Salome rozmluvila o svém původu. Poslouchal jsem její slova a no.. záviděl jsem. Záviděl jsem její původ, být narozený takto asi bych nikdy neměl problém se sluncem jako nyní. Pro jiný to bylo hlavně pravidlo nechodit na slunce, pro mne to byla doslovně životní situace, která by mohla dopadnout špatně.
,,Wow.."
Začal jsem slova se zaujetím v hlase.
,,Kéž bych se narodil někde.. i třeba zde v kultě.. jako ty. Tolika problémům jsem se moh vyhnout.."
Přiznal jsem vlčici, spíše načal tohle téma, narážející na svojí alergii, ale nemluvil jsem dál o tom, né že bych nechtěl, to spíš jsem nechtěl vlčici zaneprázdňovat věcmi, které ji samotnou zajímat nebudou, nechal jsem tedy tohle rozhodnutí o vědění na ní.
,,Bylo to těžké?.. Odejít z domoviny?"
Optal jsem se.

Na otázku jestli studí, jsem přikývl.
,,Jsou příjemně chladné na dotek."
Zcela určitě lepší než sluneční paprsky, které mi vždy drásali kůži natolik, že ještě hodiny po tom, co jsem byl mimo slunce mě furt svědilo celé tělo. Ohledně pláště jsem moc nereagoval, sám jsem ho neměl, ostatní zahřeje, já budu muset být někde zalezlý, abych nenastydl. Avšak ohledně padlé otázky, mé oči zaputovali k měsící.
,,Ještě ne.. ale možná brzo, uvidí se."
Záleželo na mnoha věcích zda plášť dostanu nebo ne, tohle jsem nechával na budoucnosti.

Mírně jsem cuknul hlavou zpět, když si vlčice odfrkla, ale hned jak začala mluvit, pochopil jsem. Při konci jejích slov jsem kývl.
,, chápu, není to věc která se jde naučit za noc... V tuto chvíli přes den."
Chápal jsem to, ani vlkovi nemůžete za den věřit, chce to čas, chce to trpělivost a já hodlal do tohodle klidně vložit pot, slzy i krev. Hatimu přeci jen dlužím život, hodil mě na cestu, které jsem se vyhýbal a nyní jsem rozhodnutý jít po ní a nechci nikoho zklamat, co bude potřeba, udělám, ale slovy to říct nejde, to až činy.
Když vlčice pověděla, že mě bude učit, špička mého ocasu se lehce zavrtěla nad těmi slovy.
,,nezklamu tě Salome. Tebe. Smečku. Ani hatiho."
Pověděl jsem a mírně se pousmál, po té si již dal lebku na hlavu a pohlédl ven, kde nyní svítilo slunce, řekl bych, že bylo odpoledne.
,, odpusť mi.. zda má otázka bude velmi osobní "
Začal jsem po chvilce a pohlédl zpět na vlčici pod lebkou.
,,jak jsi se dostala ty k Hatimu?"
Optal jsem se, zajímalo mne to, každý si našel jinou cestu ne? Zajímalo mne jak vlčice, která mi ukazuje cestu, našla sama cestu.