Príspevky užívateľa

Byl jsem vlky přiveden na tohle místo, zvláštní díra avšak celá plochá jako nejhladší kámen, který by jste kdy mohli najít. Chtěli mi pomoc dolů, ale já nechtěl, aby na mě sahali, bál jsem se sám sebe, nevědíc, že onen strach zhoršoval mojí magii. Udělal jsem tedy krok do prázdna a jedním křídlem doufal, že svůj pád na dno zmírním. Zkutálel jsem se po boku s lebkou, která padla kousek ode mě, avšak nevydal ani jednu hlásku, bolelo to to určitě, ale já nechtěl ukázat slabost, už jí bylo dost. Zhluboka jsem se nadechl, opatrně se zapřel a pohlédl nahoru, pár vlků mě sledovalo, ale i ti brzy odešli za hranice této díry, odešli? Sedí tam někde? Nemohl jsem vědět a na ozývání jsem neměl sílu.
Pomalu jsem se zvedl, lebku jsem si dal opatrně zpět na hlavu a rozhlédl se, nebylo zde nic jen hladký kámen a pár rostlin. Rozhodl jsem se pohnout ač mé křídlo se táhlo po zemi a odešel jsem si lehnout do jednoho z rohů a jít spát, dobrat síly a cokoliv co mě zde čeká.
teplo, zvláštní světlo.. Pomalu jsem otevřel oči, byl den.. BYL DEN. Začal jsem lehce zmatkovat. Otevřel jsem oči a vyhlížel ten zdroj světla kterému všichni říkali slunce avšak pro mě to byl samotný ďábel. Ulevilo se mi, když jsem zjistil, že jsem ve stínu, vlastně tato díra byla celá ve stínu, ale věděl jsem, že to nebude na dlouho.
,,HEJ?!"
Houkl jsem směrem na horu, doufal jsem, že se někdo ozve avšak jediné čeho jsem se dočkal byla má ozvěna a třepot peří ptactva, který jsem nejspíše vylekal. vzal jsme tedy osud do svých tlap, zvedl jsem se a vešel doprostřed tohoto, sledovat oba konce, vyčkávající, až se slunce objeví na jedné ze stran.
Nějakou chvíli to trvalo, ale vskutku od jedné stěny se začal objevovat pekelný žár, s bolestným křídlem a celým tělem jsem se těžce zvedl a vydal se na druhou stranu od světla, kde jsem se smotal do polo sedu - takové klubko, sedící, ale ležmo opřený o stěnu, sledující sluneční záři. Páleli mě oči ze sledování tak ošklivé věci, byl jsme furt unavený, vůbec jsem neměl sílu po spánku, taky jak dlouho jsem mohl spát? hodinu? Ne-li dvě, nevěděl jsem kdy mě sem odvedli, ani to kdy jsme se vůbec probral obklopený vlky, byla noc to jistě, ale určit čas jsme vážně nedovedl. Byl jsem prozatím rád, že jsme už nebyl až tak dezorientovaný jako jsem byl předtím. Myšlenky.. srovnat.. pomyslel jsem si. Louka.. Let.. bouřka.. rána.. tma.. náraz.. další tma.. probrání? velký černý vlk.. jiní vlci.. něco.. tady v díře.. Velký černý vlk..? kdo to byl? Proč tam byl? Neznal jsem žádného černého vlka a přesto tam stál nade mnou očima pobízící abych se zvedl. Mé myšlenky na černého nešli zastavit, byl až moc v mojí hlavě a jeho oči.. Oh jeho bílé oči které mi hleděli do duše ta vzpomínka nešla zcela vůbec dostat z hlavy, jakoby mě volal k sobě. Mé myšlenky byly zavalené temnou srstí tohoto záhadného vlka, měl jsem chuť o něm vědět víc, ale proč? Proč mě tak zaujal? Proč se mi vůbec zjevil? Proč... P..R..o. . . Pomalu jsem z vyčerpanosti usnul, opřený o stěnu, s myšlenkou na vlka noci.

* Slunce se Caliga vůbec nedotkne

Mé tělo pohánělo strach z neznáma, bál jsem se zde, neznal jsem je. Tikal jsme očima ze strany na stranu odkuď šel zvuk tam mi hned tikali oči, moc hlasů, moc slov, chytala mě z toho bolest hlavy. Avšak jedno slovo mi stačilo pochytit 'odneseme' Tep se mi zrychlil.
,,NE!"
Vyjikl jsem a zaknučel.
,,Dotek ne..prosím"
Bál jsem se i toho jim nějak ublížit, neuměl jsme ovládat svojí magii a černá hmota u tlap toho byla dobrým důkazem. Můj pohled padl na šedého vlka, který zde rozdával rozkazy, prosil jsem ho očima, ale věděl jsem že to nestačí, proto jsem začal hned zapírat nohy a pomalu se snažil zvednout. Motal se mi svět před očima, dezorientace byla silná.
Nakonec se mi povedlo postavit i přes to jak moc se moje tělo třáslo, mé pravé křídlo ale furt leželo na zemi a ostrá bolest střílela z pravé končetiny do celého těla.
Dech jsme se snažil zklidnit a pomalu ho změnit na hluboký, abych tím zahnal bolest. Můj následující plán byl pohyb. Chtěl jsme zvednout levou tlapu, ale ve chvíli kdy jsem pomalu převážil váhu na pravou stranu, do očí mi vyhrkli slzy z bolesti. Hned jsem se zas postavil normálně a stál, potřeboval jsem čas, uklidnit se, srovnat myšlenky, zklidnit bolest v mojí hlavě a ten moták před očima.

Mé myšlenky jeli z leva do prava, každá přinášela nový nával migrény a migréna přinášela větší strach v mém těle, nevěděl jsem kde jsem, co zde dělám, co jsou oni?!
první vlčice, černá, tak zvláštním tónem vyštěkla, rozbolelo to moji hlavu a tím zvětšilo množství černé tekutiny kolem mých tlap. Měl jsem strach, hlavně i protože jsem moc neviděl na pravou stranu, trošku jsem naklonil hlavu, abych viděl kdo všechno zde je, mé tělo se oklepalo strachy, připadal jsem si zas jak to malé vlče které Raymond našel v horách společně se sourozenci, až na to, že tady jsem ten strach ukázal..jenže tam jsem měl své sourozence, které jsem měl chránit.. tady? byl jsme bez sil, ani jsem nevěděl, jestli se zvládnu postavit...byl jsem zde nic a oni v přesile.
Hlas druhého vlka mě lehce zklidnil, ikdyž se mi nelíbilo to, že řekl, že jsem poraněný! jak se to stalo?! co se stalo v noci! Kde to jsem..?
Mé instinkty, které se furt pohybovaly v měřítku vlčete, mě donutily se stočit do klubka i nad návalem bolesti, ale furt mé pravé křídlo bylo natažené, bolelo až moc na to, abych s ním hýbnul a taky má pravá tlapa byla zvláštně bolestně zkroucená. Třeba to byla jen noční můra! proberu se! Ale kdo byl ten obří černý vlk, který tu byl před tím..? který dopřál ten klid! Ano ta černá mu byla podobná, ale nedávala ten stejný pocit, ba naopak, šel z ní mráz po zádech.
Třetí a čtvrtou vlčici jsem už moc nevnímal, hučelo mi na to moc v hlavě, abych dokázal cokoliv vnímat, reagovat, udělat, nechal bych se i nyní sežrat, s tou migrénou bych nedokázal se bránit..

..hlasy.... Bylo první co mými myšlenkami prolítlo, byli tak daleko, byl jsem mrtvý? Byly to hlasy mých blízkých? Ne... ani jeden nepoznávám... Ale kdo to teda mluvil? mé svědomí? Nebo se smrt bavila o mně? Ne.. bylo zde víc hlasů... Že by smrt byla jedním hlasem taky? Kde vůbec jsem... měl bych stávat...lež lež LEŽ....ne..

Zhluboka jsem se nadechl a s tím těžce vydechl, bolelo mě celé tělo, hlava třeštila jak blázen, nepamatuji si co se stalo moc, kde jsem vůbec si včera lehl? Zem byla tvrdá...Pomalu jsem začal otvírat oči, byli hezky slepený k sobě.. Jak dlouho jsem spal? Z hrdla mi uniklo zakňučení když jsem pocítil ostrou ránu v celé mé pravé straně těla. Notak Caligo.. Řekl jsem si v hlavě, můj hlas, ale byl tentokrát tichý v hlavě a přinášel tolik bolesti.
Nakonec se mi povedlo otevřít oči a pohled mi padnul na obřího černého vlka s očima bílýma jako měsíční svit, tyčil se nade mnou tak.. majestátně. Najednou byl klid, bylo ticho, nic nebolelo, jako by tenhle vlk držel všechny starosti někde hluboko. Vlčí silueta tmy, co tmy? i tma v jeho srsti by byla světlá! Se podívala hluboko do mých očí jako by pohledem říkal 'vstaň' a v tu chvíli se rozplynul ve větru. Vidina pomalu zmizela, tělo opět propadlo agonii a hlava začala třeštit, nyní mi padl pohled na realitu. Drápy jsem zaryl z bolesti do pevné země a pohlédl jsem na menší skupinu vlků přímo přede mnou. Viděl jsem je rozmazaně, takže jsem prvně ani moc nevěděl, že zde někdo je, než mi to došlo.
"WA-AH"
Vyjikl jsem, zkusil jsem se zvednout, ale pokus byl marný a já znovu padl na zem s menším zavytím bolesti která projela v celé pravé straně. Srdce tlukalo jako by běželo maraton, v puse jsem měl sucho a tělo v bolesti.. byl tohle můj konec? budu právě rozsápán? Kde vůbec jsem? .. Myšlenky a otázky jeli v mojí hlavě ač boleli, byli nezastavitelné. Párkrát jsem zamrkal, abych lépe zaostřil zrak na skupinu před sebou, na levé straně se mi to povedlo, ale pravá? nešlo to, měl jsem strach, moje končetiny začala pohlcovat černá tekutina z onoho strachu.

- nekonečná pláň
Jarní červánky se pomalu začínaly objevovat na nebi, které dnešní den nebylo tak čisté jako bývalo dny jiné. Dneska foukal studený vítr, který dokázal s ročním vlčkem občas prudce cuknout a pach blížícího se deště se vznášel ve vzduchu..

Pomalu jsem procházel po nekonečné pláni a svojí rovnováhu jsem udržoval za pomocí křídel. Přemýšlel jsem co dělat, jestli jít něco ulovit, měl jsem trošku hlad, ale blížil se déšť a já nejsem až tak dokonalý lovec, bál jsem se tedy že s blížícím se deštěm nic neulovím, už teď mám problém zachytit nějaký jiný pach než studený déšť.. Rozhodl jsem se tedy lov vynechat, najím se po dešti. Další možnost byla.. Vlastně nic moc.. Ale zároveň jsem mohl dělat co jsem si zalíbil i přes to jsem moc nevěděl, neměl jsem žádnou představu o životě, rodiče jsem nedokázal najít a odešel jsem ze smečky kam se ani vrátit nemohu takže co nyní?
Moje žalostné myšlenky jsem nějak odhodil s povzdechem, zastavil jsem se a rozhlédl se po louce, zelená louka která vypadala tak nekonečně a někde v ní stál černý vlk s křídly netopýra a jeleno vlčí lebkou na hlavě. Myšlenky ne a ne odejít proto jsem se rozhodl procvičovat let, než přijde déšť případně i chvíli za deště, přeci jen procvičovat je důležité a já se učil snad od nejlepšího letce!
Křídla jsem povzbudivě stáhl k tělu a narovnal se, můj pohled padl přede mě, zelená čistá pláň, pomalu měnící barvu díky slunci, nelenil jsem, moje nohy změnili rytmus ze stojícího kamene do klusu, pomalu jsem roztáhl křídla a dvoumi třemi mávnutími křídel a jedním skokem jsem se dostal do vzduchu. Ihned jsem nabral nějakou tu výšku a když jsem věděl, že ikdyby jsem doletěl k lesu, furt bych letěl nad stromy. Udržoval jsem si výšku a pozoroval vše pode mnou, nyní nekonečná pláň až tak nekonečně nevypadala, viděl jsem moře v dálce, ke kterému jsme chtěl jednou zajít, po pravé straně se v lese tyčila nějaká věc, kam jsem se ještě neodvážil zajít, dál k horám ač jsem neviděl, ale věděl jsem, že tam někde je Ignis a Příznační.
Když jsem si přestal prohlížet okolí rozhodl jsem se letět o trochu výš a začít trénovat. Ve vzduchu jsem měnil pomalu různé výšky, snažil jsem se lítat nahoru rychle a zase plachtit níž rychle tak, aby to se mnou netrhlo. Po té jsem se rozhodl pracovat na svém otáčení ve vzduchu, které bylo v podobě lítání do osmičky, snažil jsem se téže o prudké zatáčení, abych dobře napnul křídla a hlavně je zpevnil - cvičil jsem na další setkání s Adainem.

—------------
Při svém létání jsem si, ale nevšiml blížících se temných mraků, které byli možná stejně černé jak já, soustředil jsem se na let a byl zamýšlený že mě to probralo až ve chvíli, kdy se objevily první kapky. Zacukal jsem ušima, ale hned jsem je přitlačil k hlavě a krku když jsem zahlédl černé nebe. Pohltil mne strach. Déšť jsem miloval, jenže tak tmavé mraky jsem ještě nikdy neviděl! Slabý déšť, značící začínající bouřku, se brzo změnil na prudký liják s hromy a blesky. Snažil jsem se slétnout níž, ani jsem skoro na zem neviděl, ale vítr si se mnou hrál jak jen chtěl a to mi ztížilo práci, kdykoliv jsem se o to pokusil, větru se povedlo najít si cestu pod má křídla a brzy jsem zahlédl stromy místo zelené louky, ani jsem nevěděl kde jsem! Mohl jsem být kdekoliv! Ale to jsem se snažil v tuto chvíli ignorovat, nyní mne žral zevnitř strach o svůj život, cítil jsem tlak, věděl jsem že se mi chce brečet z téhle scény, která jako by byla vytažena z té největší noční můry jakéhokoli nedokonalého letce, ale nemohl jsem, musel jsem držet pozornost. Jelikož jsem byl blízko stromů alespoň nějaká naděje vzplála… ale ne na dlouho, prudký záblesk mne oslepil a prudká bolest projela celým mým tělem, ale nejvíce v pravém rameni. Oslep jsem nad prudkým světlem blesku a ztratil rovnováhu, sílu a naději. Moje tělo se prudce řítilo z nebe jako nějaký meteorit. Myslel jsem že padám poměrně dlouho, ač to byli ve skutečnosti sekundy.
Probudila mě až prudká rána do nějaké stěny, snažil jsem se drápy držet, cítil jsem že padám, bolelo mne celé tělo, nešlo to, byl jsem slabý na to se udržet a tak jsem bez jiné možnosti nechal tělo spadnout z oné vysoké věci na zem. Je tohle moje smrt? Už nikdy nenajdu rodiče se sourozenci a nepotkám Artemis znovu? Je tohle poslední myšlenka a umřu díky letu..? Poslední myšlenky zahrnuli můj mozek než jsem upadnul do bezvědomí díky bolesti těla..

Sledoval jsem okolí a zároveň i koukal před sebe, Mírně jsem cuknul uchem, když jsem zaslechl Adaina za sebou mluvit, poslouchal jsem ho a přesně jak říkal jsem i udělal, Lehce jsem se natočil a trošku pozměnil křídla abych cítil proud vzduchu jak se dostává pod ně a měl pravdu, hnedka se mi létalo lépe, bylo to příjemnější. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl, stres začínal lehce opadávat.
Adain chvíli mlčel, ale po té se zase rozpovídal a znovu poučoval, ale zde jsem se trochu seknul.
,,co.. vychřice být?"
Optal jsem se vlka, byl mi teprve rok, nezažil jsme vychřici snad nikdy.. možná když jsem byl menší, ale to si již nepamatuji. Vnímal jsem ty proudy cítil jsem každý tlak na svých křídlech, bylo to příjemné, začínal jsme let moc milovat!
,,Dobře."
Kývl jsem Adainovi na ukázku ohledně zatáčení a sledoval ho. Bylo to úžasné sleodval vlka před sebou! sledoval jsme každý jeho pohyb, každý jeho sval jak se hýbe, jak se stahuje a zase uvolňuje. Po té byl můj čas to vyzkoušet. Nervozita zase vstoupila. Začal jsem dělat přesně to co Adain, ale to i trošku bylo mým problémem.. Jelikož Adain má peří a já zas mám blánu, je tam menší rozdíl, chtěl jsem zatočit doprava a přímo jedna část projela pod vzdušným proudem a stáhlo mě to celého dolů, při mém štěstí do bylo přímo do řeky, jenže neumím plavat.. Svět se přede mnou zatočil a jediný co jsem zaregistroval bylo 'žbluňk'. nech roztažený křídla.. Ozval se hlas mojí mamky v hlavě a já ze strachu tak udělal a zvedl rychle hlavu. Mé křídla tak byli nad hladinou a chovali se jako záchranná vesta. Zhluboka jsme dýchal a koukal po okolí, nechápal jsem co se právě stalo a bál jsem se nějak pohnout, protože jsme nikdy nebyl ve vodě a v tuto chvíli mě držela jenom ta křídla nad hladinou.

Poslouchal jsem Adaina a kývl jsem na jeho slova, že chápu, trénink ve špatných podmínkách, mohu si ublížit, opatrnost, opakoval jsem si jeho slova ve zkratce.

Adain hned šel k tréninku, což se mi líbilo, už od prvního dne, dříve než bych měl možnost vycouvat.
,,dobře."
Pověděl jsem, hřálo mě v těle, když pověděl že mi věří, příjemný pocit vědět, že mi někdo věří. Otočil jsem se od Adaina a hned mlčky začal a trošku využil to, co jsem jednou zkoušel.. Srovnal jsem si lebku na hlavě, roztáhl jsem křídla a vyskočil do vzduchu a hned mávnul křídly dvakrát nebo třikrát a přistál pomalu, až po té jsem se dal do menšího klusu a dělal ony delší skoky. Po chvíli jsem začal pořádně mávat křídly, abych se dostal do vzduchu a držel jsem se už ve vzduchu.

Trénoval jsem, když jsem najednou slyšel divný zvuk.. jako by něco někde se proráželo. Hýbl jsem ušima směrem ke zvuku a zároveň se tam podíval. Úplně s emi zatajil dech, když jsem zahlédl známou srst vlka. Sledoval jsem jeho pád, neměl jsem strach, něco ve mně vědělo, že to dělá naschvál, navíc! je úžasným letcem, nikdy by se mu nic ve vzduchu nestalo!
Když dopadl přímo vedle mě, mírně jsme zavrtěl ocasem.
,,páni.."
Řekl jsem místo pozdravu.
,,to bylo dokonalé."
Vydechl jsem se zájmem a úžasem v hlase, dokonalé ovládání těla!

netrpělivě jsem přešlapoval u řeky, bylo dneska pod mrakem, takže jsem byl v klidu mimo stín a sledoval vodu. Byl jsem nervózní, tak jak mi Adain řekl tak tak jsem i trénoval, jen jsme musel najít jiný kopec, který byl trošku prudší. Doufal jsem, že na mě Adain nezapomněl, přeci jen se v jeden den dozvěděl o mém odchodu a zároveň o přesunu tréninku, taky jsem doufal, že Ray za to nebude na něho naštvaný, to jsme si vážně nepřál..
Zhluboka jsem se nadechl přes lebku, která byla zavázaná na mojí hlavě a pohlédl směrem, kde se nacházel Ignis.
,,Adaine kde jsi.."
Šeptl jsme k sobě a pohlédl jsem zároveň na nebe, jestli náhodou jsem nedoletí, ale furt jsem ho neviděl a stres mě začínal ovládat, začal jsem tedy chodit v kolečkách a lehce mávat křídly, abych se alespoň zahřál, aby se pak nečekalo na moje zahřátí.

Netrpělivě jsem čekal než Artemis přinese lebku..musel jsem se zhluboka nadechnout, když byla lebka položena přede mě, abych odehnal slzy z očí.
,,děkuji.."
Šeptl jsem k Artemis, vzal jsem tlapkou lebku, dal jsem si ji na hlavu a zavázal jsem si ji.
,,konečně ona mi je.."
Pousmál jsem se a pohlédl z očních děr lebky na Artemis.
,,přijdu tě navštívit jednou."
Šeptl jsem k vlčici znovu a naposledy ji objal.
,,ještě jednou moc děkuji.."
Řekl jsem naposledy a udělal pár kroků pryč, pevně jsem se usmál, abych Artemis dodal sílu a kývl jsem na rozloučení, nechtěl jsem se loučit nahlas, loučení je když se s vlkem již neshledáš, ale já věřil, že Artemis jednou uvidím a i kdyby to nebylo v tomhle životě.. Věřím, že po smrti se shledáme znova. S tímhle jsem se otočil a vydal se pryč, směrem kde se již slunce blížilo ke konci dne.

--

Vyskákal jsem trošku výš na kameny a pohlédl na část smečky kam jsem viděl, na jednu stranu jsem nevěřil tomu, že to tu opouštím, na stranu druhou jsem se těšil na odchod, nyní stačí jen pár kroků a již nebudu členem smečky, ale děkuji Ray za zkušenost, Adaine za učení, Jarumi za lov, Sankari za poučení a otevření mysli, celá smečko za pomoc a útočiště a hlavně ty.. Artemis, děkuji ti za lásku, nezapomenu na tohle, budu na vás vzpomínat ač mé začátky nebyly zrovna příjemné vůči vám, byla to úžasná zkušenost do života a kdo ví, třeba se naše cesty znovu zkříží, nyní vám jen přeji hodně štěstí s nínější situací.
První tmavý stín noci na území smečky dopadnul a pomalu se pohyboval až se dostal i ke mne. Menší úlovek jsem již z rána donesl k noře smečky a co jsem potřeboval vyřídit jsem vyřešil. Zvedl jsem tedy hlavu vysoko takže se poslední sluneční paprsky dotýkali mé hlavy a z plna hrdla jsem začal výt, značící můj odchod smečce a hlavně Rayovi, aby mne již nehledali. Vyl jsem do té doby dokud se mne slunce dotýkalo a po té jsem se vytratil mimo území do tmavé noci, hledajíc nové dobrodružství a hlavně svojí rodinu.

Držel jsem v objetí zuby drápy a i chlupy, abych, alespoň trošku uklidnil Artemis, ač jsem ji znal jen krátce bolelo mě srdce ji zde nechávat. Artemis se po chvíli však odtáhla a načala část kterou jsem chtěl probrat.
,,Ano.. to ono být další věc.. jediná vzpomínka po rodičích.."
Povzdechl jsem si.
,,Rád bych si vzal tu lebku.. chci ji mít sebou na cestách."
Podotkl jsem, hlavně jsme se těšil až ji zase uvidím, konečně ji budu moc mít na hlavě, ne jako dříve kdy bych se do ni skoro vešel celý.

Sledoval jsem reakci Artemis, dokázal jsme si představit že za tím úsměvem je bolest, znal jsem to. Když, se označila za náhradní mamku trošku jsem v bolesti přivřel oči, sice jsme jí tak nebral, ale chovala se ke mne jako bych byl její vlastní vlče, nedokázal jsem se udržet a i přes svojí odtažitost k dotekům, přišel jsem k Artemis a pořadně jí objal hlavou.
,,mockrát ti děkuji za všechno.."
Pošeptal jsem k ní.
,,Jsi úžasná mamka se srdcem na správným místě a jsi silná. moc silná."
šeptal jsem k ní, něco mi říkalo, že tohle potřebuje slyšet.

Trošku jsme přivřel oči, když se dotkla mého čumáku, ač jsem moc dotek nemusel, na její jsem si zvykl, bude divný ho necítit až se naše cesty rozdělí..
,,Já.. no.. je to těžké říct.."
Začal jsem s menším zakoktáním, nechtěl jsem ji ublížit..
,,Artemis.. Udělala si pro mne hodně od mého příchodu.. chránila si mne učila si mne... hlídala si mne... našel jsme díky téhle smečce mnohé, mám to tu rád... ale.."
Trošku jsem se odmlčel a lehce sklonil hlavu, bylo to nepříjemné o tom mluvit, ale ten den snad každý věděl že příjde.
,,Naše cesty se budou rozdělovat..."
Vydral jsem ze sebe slova.
,,mám k této smečce pouto ano.. ale ono to není tak silné.. a já bych rád furt věděl kde je konec mých drahých sourozenců a rodičů.. chci cestovat.. budu furt někde zde na území, budu tě klidně navštěvovat.. ale potřebuji hledat.. Raymond už ví o tom hned jak udělám krok mimo již není cesty zpět.."
Pověděl jsem těžce.

Pokývl jsem na jeho pokyny o cvičení, věřil jsem mu, alespoň nějakou cestu jsme zde našel díky tomuhle vlkovi, hlavně důvěru v sebe jsem našel. Poslouchal jsme všechny jeho slova, všechny jeho informace, které mi zde podával jsem si hluboko v hlavě dával do poznámek, kdo ví kdy se mi bude co hodit. Když, ale adain pověděl že bych měl zajít za Feierem nebo Ikkem, trošku jsem přitiskl oči k sobě.
,,já.. ještě uvidím. ale mockrát děkuji. Za všechno."
Řekl jsem s upřímností, byl jsem vděčný za to co mi ukázal, byl jsem vděčný za jeho pomoc a hlavně za to, že mi ukázal cestu, než abych se někde stočil do klubka a přemýšlel o svých sourozencích a rodičích a o jejich koncích.
Adain po té pobídl k otázkám, ale vlk mi již na všechny odpověděl.
,,Nemám žádné."
Pověděl jsem.
,,za týden."
Kývl jsem na Adaina a sledoval jsem jak odchází pryč.

Pomalu jsem šel po pachu vlčice, Artemis, měl jsem trošku strach z toho, jakou reakci bude mít, až jí povím novinku.. Dneska svítilo pořádně slunce, bylo strašný teplo a já se radši pohyboval ve stinu, jak moc jsem jenom mohl, nechtěl jsem na slunce. Brzo jsem na kamenech zahlédl hnědou oříškovou srst jak se vyhřívá na kamenech, zacukal jsem ušima, bylo divné ji vidět.. né že bych ji nevídal každý den, ale dříve jsme byl menší než ona, nyní? jsem ji přerůstal a stejně jsem měl strach z reakce, ale hlavně jsem měl respekt z této vlčice. Z hluboka jsem se nadechl a oslovil jsem vlčici.
,,Artemis?"
Začal jsem zlehka radši.
,,můžeme my si promluvit?
Lehce jsem cukl se špičkama uší.