Príspevky užívateľa

Poslouchal jsme jeho slova o tom, proč nesmím zastavit, dávalo to smysl a tak jsme přikývl.
Těžce jsem mával křídly a poslouchal slova vlka, jakoukoliv poznámku, jakékoliv zaučení, hned jsem se i tak snažil udělat, třeba dech, měl jsme ho trošku rozházený, ale hned jak na něj Adain poukázal, hned jsem tak udělal, bylo to lepší, ale zátěž to furt byla. Lehce jsem se pousmál když mě Adain pochválil, hned nahoře jsem, ale přistál, trošku jsme klopýtl o tlapu, ale to jsem vybral a hned se rozešel s občasným narovnáním křídel a zase je stáhl zpět. Nastražil jsem uši, když mi Adain přiznal, že je tohle velmi těžká věc. Kývl jsem a lehce se usmíval, byl to příjemný pocit.
,,když já zítra budu cvičit, bude to dobře nebo špatně?"
Zeptal jsem se a hned i začal odpovídat Adainovi.
,,Nikdy jsem neplaval. Zima je fajn, víc mraků, lepší než slunce."
Lehce jsem se zamračil směrem na slunce.
,,divně šimrá až to svědí.."
Přiznal jsem Adainovi.

Jméno: Malachi(el) Falcone y Gracewood
přezdívka: Mali
věk: Dospívající (18.10.2022)
pohlaví: Samice
Matka: Delailah
Otec: Azueén FyG
sourozenci:
Starší vrh: Corey FyG, Maxwell FyG, Valentine II. FyG
jeho vrh: Édith Fyg, Kalaos FyG

charakteristika:
Tahleta vlčka jako by vám spadla z nebe. Vysmátá vlčice plná pozitivního přemýšlení, milující život, ráda všem pomůže, s radostí pozoruje svět, přírodu a zvěř okolo ní. Až by jste u této vlčice přemýšleli, že má obří ‘růžové brýle’ před očima, na všechno pozitivní, na všechny milá, vše podpoří a vše nové zkoumá, přerostlé vlče se srdcem na pravém místě. jenže pravda je hluboko v ní zakotvená. Tahle vlčice odmítá na sobě nechat znát, že jí něco trápí a dokud nezačnete mluvit o smrti jeho otce, znát to nedá. Tohle veselé vlče ač mladé, prožilo si své ve vedlejší smečce. Učila se všemu co každé vlče, smrti pro hlad, trhání pro zdraví, ničení pro život, ale vše chápala, co jí nejvíce zasáhlo do psychiky, byla smrt jejího otce. Ač šamani pověděli, že to byla přirozená smrt, Tahle vlčice zjišťovala své. Její magie se začala projevovat a tady zjistila jak moc jí to změní život, jak moc jí to omezí a jak moc ztratí svůj veselý život, ale to ji nezastavuje od poznávání světa a zůstávání pozitivní! Vždy se snaží v druhých najít hlavně ty hezké stránky, v nikom nepochybuje a věří že když druhý nebo on něco slíbí, svůj slib dodrží a když se nedodrží vědu z toho nedělá. Možná byste si mysleli že je naivní, patetická a tak podobně, ale oni jen nechtějí vyvolat negativní myšlenky a ublížit svým blízkým.

minulost:
Vlčice se narodila ve smečce za uzemím Norestu, dvoum milujícím rodičům a dvoum sourozencům. Jakožto hosté této smečky, o čem tato vlčice nevěděla, měli vysoké zacházení, už od prvních krůčků a pazvuků byli učeni samostatnosti, lovu menších zvířat a začlenění do smečkových lovů, kde jen se sourozenci pozorovala a učila se jednou na svůj velký lov. Sama Malachi byla dost všestranná a učila se od každého něco až u ní dost zůstalo šamanství a věci okolo, jako byli lékární věci, poznávání bylinek a tak podobně. Sama v mladém věku půl roku za pomoci jednoho šamana vytvořila svůj herbář z kytek, které tam měli vysušené nebo se přes zimu vysušili, zde dostala od šamana vytvořený pero ze stehenní kosti zajíce a dřevěného uhlí. Malachi si i po menším lovu zajíců zpracovala nůž ze zaječí holenní kosti.
Brzy se k nim do rodiny dostal i její starší sourozenec, Corey. Díky této události, se dozvěděla pravdu o původu rodičích, o Nihilské monarchii a ráda mluvila o Nihilu, chtěla se dozvědět co nejvíce, téže se dozvěděla, že vlastně mají adoptovaného bratra, Toshiho. Chtěla moc vidět jak to tam vypadá, chtěla se tam vydat, ale bylo ji jasné, že dokud nebude mít okolo alespoň toho jednoho roku, nikam se nedostane. To vlčka, ale netušila, že se její magie během jejího roku bude projevovat. Jednou otec Azueén onemocněl a ona se rozhodla u něho jednu celou noc strávit to nevěděla, že bude její poslední. Smutek v ranních hodinách zaplavil celou smečku a ozvalo se hluboké vytí pro statečného vlka a milujícího otce. Malachi po tomhle dni zevnitř nebyla stejná jako kdysi, tížil jí strach, měla smíšené pocity a nevěděla co dělat, bohužel nepomáhalo ani to, že kamkoliv šla, každá rostlina pod ní umírala, připadala si prokletá, ano o magiích věděla, ale vůbec netušila, že můžou být i smrtelné! však u ní v rodině byli samé pozitivní! proč zrovna ona? Sama nevěděla a brzy se mezi jejím vrhem dalo pravidlo, že se jí nikdo nesmí dotýkat, začala se stranit doteku a dělala vše pro to, aby mohla nejlépe pracovat sama. Sami sourozenci měli o ni velký strach a tak si spolu vytvořili náhrdelník, aby si furt připomínali všude, že ať jsou kdekoliv, budou v tom vždycky spolu.
Díky téhle zkušenosti se dost osamostatnila, víc se zabořila do učení a zjišťování o věcech okolo a požádala Alfu o společný lov dříve, než by měla. Alfa svolil a tak byl její první smečkový lov, který s pomoci zvládla bravůrně! Zde ve smečce bylo i tradicí si po takovém lovu vytvořit něco z úlovku, tak tedy vznikla Malachi taška na věci, které nyní nosí radostně u sebe a mívá v tom věci na léčení, menší obvazy z trávy na rány, svůj herbář s perem, pár bylinek, dva kameny na drcení a tyčku na potřebné míchání.
Po téhle zkušenosti, ona a její sestra Édith se rozhodli spolu vyjít zpět do Nihilské monarchie, cestou je bohužel rozdělila bouřka, obě vlčice, ale byli dohodnuté, že když se ztratí, sejdou se v Nihilu..Kam nyní tato vlčice míří i s dary od smečky…

Zajimavosti:

Výška: 97 cm
Má rád: Kytky, smích, kosti, zkoumání
- má heterochromii
- má květinové geny ze strany matky - kytky rostli po jejich těle již od narození (černé petunie)
- díky magii pod ní umírají rostliny (VIZ MAGIE)
- rychle se učí
- se svými sourozenci mají ručně vytvořený náhrdelník ze dřeva
- má tašku na záda (věci na léčení, menší obvazy z trávy na rány, svůj herbář s perem, pár bylinek, dva kameny na drcení a tyčku na potřebné míchání - možné že i více co na Norestu najde)
- NENÁVIDÍ ženský rod, sám užívá mužský rod i jméno, ženské je jen pro rodinu
nemá ráda: svojí magii, války

Magie: DEATHWISH

Magie, která dokáže vytahovat energii z ostatních. Magie čerpá po doteku energii z každé živé věci, při vysávání dává pocit beznaděje a jako by jste měli umřít, avšak neumřete. Jediné co tahle magie zabije jsou rostliny na které šlápne, díky tomu se za ní vždy dělá ‘mrtvá’ cestička rostlin, či nějak dotkne, nebo malý tvorové od malých mravenců, přes myši po zajíce - zvěř větší než jsou zajíci nezabije. Magie se odvíjí i od emocí Malachi a to stylem, že když je smutná a celkově ji ovládnou negativní myšlenky, magie vysává energii rychleji a zase naopak, když je šťastná a ovládají ji pozitivní myšlenky, magie vysává pomalu. Magie je i sama o sobě pro Malachi nebezpečná, sice dostává energii od druhých, ale čím víc energie v sobě má tím víc může začít být i z toho unavená až nakonec může spadnout do hlubokého spánku, který buď trvá jeden den a nebo se protáhne na celý týden spánku. Kolik má v sobě energie můžete poznat na květech na jejím těle, čím více září tím víc energie v těle má.

- Malachiel se může časem naučit ovládat svojí magii, aby z živočichů nevzal energii na dotek, ale mrtvé květinové cestičky nikdy neovládne. (Tohle jí, ale bude vyvolávat silné migrény a bude mu téct krev z nosu.)

Info: napíšu pod post profilem, až se rozhodne ověřování fungovat

Další postavy: Toshi, Finn, Targa, Caligo (u A'sena už delší dobu nahlášen odchod)

Pousmál jsem se a zacukal ouškama.
,,...pokusím se.."
Usmál jsem se upřímně a pak vykulil oči.
,,já zapomněl!! Já musím trénovat pro Ada-na!"
Vyjíkl jsem a skočil jsem dolů.
,,Artemis? můžeme jít na pláň? potřebuji trénovat! jen pět koleček a pak můžeme jít!"
Vyjíkl jsme zmateně a trošku vystresovaně, zapomněl jsme uplně dneska na cvičení! nechtěl jsme to vynechat! chtěl jsem se naučit létat, aby jednou, až by mě sourozenci a rodiče viděli, aby byli pyšní že jsme se naučil létat!

Kývl jsem vlčici na její slova, trošku jsem nyní chápal, ale furt mi to přišlo jako blbost.. co když si vlk nesedne se smečkou? bude trestán za to jaký je? divný.. Musle jsme se, ale usmát dál nad jejími slovy.
,,děkuji artemis.."
Zavrtěl jsem ocáskem a byl jsme i rád, že podpořila mé hledání, bylo to příjemné, nebyl jsem utlačovanej, ale podporovanej.
,,tebe bych navštívil vždy.."
Dodal jsem a pohlédl jsem na ni, neopustil bych ji hned! né po tom co se o mne tak hezky stará.

Trošku jsme zacukal ušima.
,,test za opuštění?? proč??"
Pohlédl jsem na ni, bylo divný tohle slyšet! proč by se trestalo za to, že někde nechcete být!
,,Nevím... jestli bych zde zůstal... chtěl bych najít rodiče.."
Přiznal jsem vlčici a pohlédl na slunce.
,,Nebo alespoň sourozence.. chci vědět že jsou v pořádku.."
Povzdechl jsem si.
,,Ale určitě bych tě navštěvoval!"
Přiznal jsem Artemis.

Poslouchal jsem její slova a lehce zacukal ušima.
,,Co.. když si příjdu že sem nepatřím..?"
Zeptal jsem se a pohlédl jsem na ni, nepřipadal jsme si zde dobře, jediné díky komu jsem si nějak zde cítil dobře byla Artemis a trošku Adain, ale jinak vůbec nic. Musel jsem se zachechtat nad jejíma slovama a zavrtěl jsem ocasem.
,,Jsem rád že se tu cítíš dobře.."
Pousmál jsem se a pohlédl jsme na nebe, které se pomalu začínalo ztmavovat, západ slunce, nádherná věc.

Zacukal jsme ušima, prvně jsem vlčici pochopil, že sem přišla, když jí byl rok a půl, proto jsem se trošku zamračil když pokračovala, ale po té, jsem to pochopil.
,,oh-"
Pověděl jsem jednoduše a zaškubal jsem uchem.
,,co tě sem dotáhlo do téhle smečky?"
Optal jsem se na další otázku.
,,A co tě přivedlo do Norestu?"
další otázka, zajímalo mě to jak se sem dostala, byl jsem zvědavý vlče, poprvé v životě..

Lehce jsem se pousmál nad jejíma slovama, bylo to takové.. příjemné, ikdyž jsem věděl, že jsou se mnou problémy a trošku mi toho bylo líto, připadal jsme si jako zátěž, ale Artemis? Ta se o mne starala a snažila i jako o vlastní vlče... čeho jsme si vážil, ikdyž bolel ten pocit, že mi chybí moje maminka. Nakonec jsem se rozhlédl po okolí a lehce se pousmál.
,,je to tu nádherné.."
Pověděl jsem a lehce zavrtěl ocasem.
,,jak dlouho tu jsi Artemis?"
Optal jsem se nakonec a pohlédl jsem zpět na ni.

Trošku jsme kývl na její slova, alespoň trochu mě to uklidnilo, doufal jsme, že moje domovina bude jednou nádherná, jednou bych chtěl vidět jak to tam mohlo dříve vypadat. Lehce jsem zacukal špičky uší, když arty ke mě příšla a pohlédl jsem na ni, nevěděl jsem co očekávat, ale rozhodl jsme se něco říct.
,,díky, že se o mě staráš.."
Trošku jsem zašeptal, ale furt tak, aby mě artemis slyšela a rozuměla, byl jsme moc rád, za tuhle chvíli, ač to vyzní dost ošklivě, byl jsme rád, že tu nebyl ani Sankari.. nedokázal jsem je sledovat.. připomínalo mi to moji rodinu a o to víc to bolelo..

Poslouchal jsem její slova a přemýšlel, měl jsem mnoho otázek z minulosti, chtěl jsme o nich mluvit, ale zároveň tak strašně moc boleli.. ale něco mi nedalo..
,,když.. je někde válka... může tam po ní být život? i přes to, že to je pak spálené ohněm?"
Optal jsem se, tentokrát jsem ale odvrátil pohled od Artemis, bolelo vzpomínat na tu dobu, kdy jsme se sourozenci ležěli u rodičů a ven jsme nemohli díky hluku a zmatku.. Přesně si pamatuji na den, kdy nás rodiče museli odnést pryč, pamatuji si jak jsme viděl to spálené prostředí a .. tolik těl. Pár slz se mi v očích i zalesklo nad tou vzpomínkou, byl jsme moc mladej na to, abych poznal co válka obnáší..

Zacukal jsme ušima nad radou Adaina a hned tak i učinil, zvedl jsem se a začal jsem se nějak procházet s hlubokými nádechy.
,,Proč to je špatné hned zastavit?"
Zeptal jsem se. Adain i začal hned vysvětlovat další úkol který nás čeká, přišlo mi to na jednu stranu nemožné, ač jsme věděl jak hodně možné tento úkol je. Kývl jsem a vyrazil jsem na to.
Tak jako před tím, skok a mávání.. Udělal jsme tak a co nejsilněji jsem mával, bolelo to, ale já se snažil trošku tu bolest ignorovat. Bolí to protože cvičíš. bolí to, protože se učíš pozdě. bolí to protože tě to nikdy neučil. říkal jsem si v hlavě. Nějak mi to šlo, ale měl jsme špatný náklon křídel a tak jsme brzo zase přistál na kopci. naštvaně jsem zafuněl, ale nezastavoval jsem, hned jsem už znovu skočil a tentokrát s lepším náklonem křídel si to letem trajdal nahoru. Kdykoliv jsem mávnul křídly tak se ode mě ozvalo silné zafunění, bylo mi jasné, že mě zítra budou zase bolet křídla a nejen to, ale i záda a hruď, cítil jsme ten tlak, jak blbě se dýchá když mávnu křídly, ale byl jsme na to připravený.

Zacukal jsme špičky uší.
,,tisííc?"
zopakoval jsem s úžasem.
,,Ten je ještě tedy pra pra pra pra pra dědeček!"
Zachechtal jsem se. Sledoval jsem jak vyskákala nahoru na strom a podobně jsme udělal já, jen o trošku níž. Poslouchal jsme její slova, prvně jsme byl naštvaný na ty brouky.. a parity a kdo ví co ještě všechno! ale když pověděla, že padnou pro nový život, lehce jsem stáhl uši k sobě.
,,když.. padne zvíře.. padne taky pro nový život?"
Pohlédl jsem na Artemis. Nechtěl jsem moc specifikovat jaké zvíře, nechci moc brouzdat do minulosti.

Kývl jsem na adainovi věty, tohle mě bavilo, nebylo to jak poslední týden, ač jsem chápal, že se to nějak naučit musím, každý den to stejné? bylo to otravné..Adain nakonec řekl, že ještě pětkrát takhle skočit a pak něco víc. Souhlasně jsem zavrtěl ocasem a už běžel zpět na ten kopeček a zase skočil. Toto jsem tedy zopakoval ještě pětkrát, vnímal jsem při každém letu jak se zapíral vzduch do křídel, jak svaly na křídlech pracovali, bylo to příjemné, ale trošku náročné. Po tom, co jsme již skočil a přistál naposledy jsem se konečně usadil a pořádně dodýchával běh na kopec, tlapky z toho až tolik neboleli, ale moc jsem to nestíhal dodýchávat, vyběhnout nahoru, skočit, vyběhnout, skočit.. jediný kdy jsme pořádně popadal dech bylo za letu a to bylo taky málo, jelikož jsem se musel soustředit na přistávání.

Pomalu jsem se dosmál.
,,nic neslyšel jsem"
Pomalu jsem se zvedl a oklepal ze sebe trávu. Uvědomuji si, že jsem si mohl vážně ublížit, ale můj mozek jel, že když jsme si neublížil, proč se tomu nesmát? Samozřejmě jsem, ale kývl na Adainova slova.
,,Moc jsem se zadíval do dálky a nevšímal si okolí pod sebou, omlouvám se."
Té chyby jsem si moc dobře uvědomoval, doufal jsem, že Adaina alespoň uklidní to, že jsme o tom věděl.
Hned jak mě začal hnát nahoru poklusem jsem se tam vydal. Došli jsme nahoru, pohlédl jsme na Adaina až mi dá povolení a hned co ho dal tak jsem se rozeběhl a skočil do vzduchu. Tentokrát jsem koukal dolů před sebe, všímající si země jak se pomalu přibližuji, tentokrát jsme běh nevzal tak zbrkle, takže nebyl až takový náraz vzduchu a tak jsem letěl v klidu rovně. Vnímal jsem vzdušné proudy jak mi tlačí na křídla, lehce jsem i hýbal samotnými konci křídel po větru, bylo to příjemné, hlavně jak jsme cítil každý tlak vzduchu.
Když jsem se již přibližoval k zemi, už jsem opatrně srovnával tlapky před sebe a s menším škubnutím jsem přistál na zemi. Ohlédl jsem se zpět nahoru a čekal na Adaina.

Byl jsme moc rád za pochvalu od Adaina, bylo to příjemné. Vlk i poukázal na moje vykání, byl jsem na vykání víc než zvyklý, ale když Adain řekl, že nemusím kývl jsem.
,,Pokusím se.."
Odpověděl jsem a pak se po jeho boku rozeběhl na vršek svahu, měl jsme moc energie v sobě, takže jsme vlka předbíhal no.. musel jsem se pak vracet zpět, když jsem si všiml, že zastavil. Zrychleně jsem dýchal, srovnávající tak teplotu těla, připraven na cokoliv, co mi vlk dá za práci, tohle mě bavilo.. ač jsem létat moc nechtěl, ale nyní si všímám, že to je vlastně sranda! Vlk začal vysvětlovat další úlohu, co budeme dělat dál a následně mi i sám ukázal co dělat. Sledoval jsem vlka jak skočil a dále plachtil dolů. Jakožto vlče, který konečně projevuje svoje vnitřní dítě.. nečekal jsem až Adain přistane, počkal jsem, aby mezi námi byl odstup a po té se rozeběhl a skočil, trošku jsem zakašlal nad tím tlakem vzduchu, bylo to moc rychle, málem mi i vzduch podebral křídla, ale naštěstí jsem to hned srovnal a pomalu jsem plachtil za Adainem. Pohled jsem měl upřený do dálky, byla to nádhera sledovat to okolí.
Samozřejmě nepozornost něco stála, nevšiml jsem si, že jsem blízko zemi, přední tlapy se dotkli země a já o ně zakopl a svalil se na záda.
,,au.."
Zabrblal jsem a pak spustil v obří smích.