Príspevky užívateľa

Mezitím co koukám na Sankariho, v očích jako by se objevila smrt, žádná emoce tam.
,,Viděl jsem válku na vlastní oči.. proto myslím na to nejhorší... věci co jsem si myslel, že jsou normální.. zde? nejsou.."
To byl i důvod, proč jsme byl tak opožděnej, ano snažili jsme se tomu utéct a tak nebyl čas učit tři vlčata, rodiče toho měli nad hlavu, teď s nimi mohlo být cokoliv.. to stejné se sourozenci.
Zamrkal jsem a pohlédl zpět k nebi.
,,nevím jestli tu pomoc chci.. nejsem připraven ji přijmout... neměl jsem čas pro sebe moc..."
Mluvil jsem tišším hlasem. Pevně jsem stlačil oči k sobě, když jsem v nebeské modři zahlédl rudý oheň - halucinace.
,,mluvit o tom bolí.. moc.."
Znovu jsem otevřel oči a lehce se pousmál.
,,Artemis je úžasná mamka... moc mi ale připomíná mojí.. proto bolí být v její blízkosti.."
Znovu jsem šeptal, abych se znovu nerozbrečel na plno, nechtěl jsem, bolelo to.

Uši stáhnu k sobě, takže se dotýkají o sebe a pevně zavřu oči.
,,A co když ne?! co když jsou mrtvý! Celá má rodina. Utekli jsme z pekla aby jsme se všichni rozdělil?! proč. chtěli jsme být všichni spolu a jak to dopadlo.."
Pootevřel jsem trošku tlamičku a pořádně se nadechl a zase otevřel oči.
,,Chci odsuď.."
Pohlédnu na nebe přes stromy a zhluboka a trhavě se nadechnu.
,,jen né dnes.. nepřežil bych tam.."
Párkrát zamrkám a tekutina zase zmizí a stín je zase výrazný.
,,Mám strach o ně.. a bolí mě.. sledovat tebe a Artemis...."
Pohlédnu na sankariho, slzy mi furt tečou, ale v menším proudu, začínám mít z tohodle pěknou migrénu.
,,Zavidím ti.."
Zašeptal jsem k němu.

Poslouchal jsem jeho slova, a asi vážně nebyl až tolik uplej, jak jsem si myslel, byl i jinde, ale byl by schopný jít mimo hranice? kdo ví.. Jenže čím víc jsem ho poslouchal, tím hůř mi bylo.. Chyběla mi moje rodina, moje máma s tátou.. moji sourozenci.. byl jsme furt jak v začarovaném kruhu a bolelo to, ten pocit, že zde nemám svojí rodinu a jen tak nikoho jako moji rodinu brát nebudu.. chtělo se mi brečet... a taky.. Při poslendí větě Sankariho, jsem to již nedal a slzy se spustili po tváři dolů, bylo mi špatně, chtěl jsem pryč, chtěl jsme utéct, nechtěl jsme zde být, ale tělo mne neposlouchalo.. Naopak.. samo mne zde drželo, stín mi začal blednout a černá tekutina se mi objevila u tlapek. Čím jsem si tuhle bolest zasloužil? narozen ve válce a nakonec ztratil i rodiče! proč já? proč tady..

Ráno jsem si poměrně dost přivstal.. no tedy spíše... jsem se probral už v noci a nemohl nějak dál spát, vydal jsme se tedy již v noci na pláň zajíců a pozoroval hvězdy pod temným nebem, společně i s měsícem, jak se procházeli na nebi, bylo to nádherné.. Tak nádherné, že jsem nakonec ulehnul na záda a znovu usnul.
Ráno jsem ležel v klubíčku na boku, ocas k sobě stočený a křídly obalený, vypadal jsme jako obří hranatý vajíčko, bylo mi příjemně, tedy do doby, než slunce začalo svítit mi do oka,.
,,mhhh.."
Zamručel jsem a zakryl se víc křídlem.

Den 7

Dneska byl poslední den cvičení, zítra už bych měl cvičit znovu s Adainem, proto jsem se rozhodl dneska sem zajít při východu slunce, byl příjemný chlad takhle z rána a na zítřek jsem se chtěl pořádně vyspat. Začal jsem cvičení s natažením křídel, skákání z běhu a nakonec i skákání na místě s pevnými mávnutí křídel, v jednu chvíli s emi povedlo chvilku udržet ve vzduchu a pak jsme radši dopadl zpět na zem. Nakonec jsme pokračoval s tím čím každý den, skákání s dlouhými skoky po celé pláni, samozřejmě jsem mával víckrát křídly, abych skoky prodloužil a díky tomu, jsem skončil poměrně brzo, proto jsme se rozhodl si udělat ještě dvě kolečka k tomu, nechtěl jsme odejít tak brzo a chtěl jsem být na zítřek dost připravený! Navíc jsme i zkoušel, kdy budou má křídla víc unavená a budou bolet, protože poslední dny už tolik neboleli jako ty první dny, ale to sám před tím Adain říkal, že se stane.
Nakonec jsem se už rozhodl konečně odejít, odpočívat na další den.

Den 6

Dneska bylo zataženo, sluníčko nesvítilo a byla slabší mlha, bylo to tajemné a příjemné, měl jsme rád tyhle tmavé atmosféry, cítil jsem se v nich dobře, neměl jsem rád slunce, možná i proto, že mě z něho svědí kůže. Pomalu jsem se začal rozcvičovat, mezitím co jsem si všímal okolí, bahno zde již nebylo až tak jako předešlé dva dny, ale tráva byla mírně navlhlá od mlhy, bylo mi tedy jasné, že musím být opatrný. Nakonec jsem do cvičení zahrnul i skákání na místě a mávání křídel, aby mě to tolik nebolelo, těšil jsem se až to za dva dny ukážu Adainovi! Naučil jsem se něco navíc!
Nakonec jsem se zase rozěběhl a začal skákat s dvoumi mávnutími křídly přes planinu a užíval si chladné mlhy v srsti. Doufal jsme, že Adain bude i pyšnej, že jsem trénoval i přes počasí jaké bylo! ikdyž je možné že usoudí, že jsme ani ty dny necvičil, třeba za toho velkého deště.. Dost vlků občas nás vlčata dobrě podcěňují.. ale mě ono létání začalo bavit, těšil jsem se na další lekce od Adaina.
Dneska jsem již bez přestávky přeskákal celou pláň né pětkrát, ale rovnou šestkrát, trošku mi vypadlo počítání. Po cvíčení jsem se rozešel k noře, abych se najedl a doplnil síly.

Den 5

Bylo brzké ráno, rozhodl jsem se si dát pořádné koupání v ledové řece a teď se jít zahřát na trénink. Došel jsem na místo a pohlédl na bláto na zemi.
,,dnes mě nedostaneš!"
Zvolal jsem na zem a začal se zahřívat cvičením. Když jsem docvičil Rozeběhl jsem se po planině a začal jsem skákat. Už mě nebavilo tohle dělat každý den dokola, jediné co se změnilo bylo počasí a časy! snad už jsme vystřídal každý čas krom hluboké noci! Rozhodl jsem se tedy přidávat mávnutí křídel. Lehce jsem zacukal ouškama, když jsem se dostal výš a dál, musel jsem se nad tím usmát. Když jsem doběhl těch pět koleček, zastavil jsem na místě a začal skákat s máváním křídel. Trošku to bylo nepříjemné, byl to nezvyk a boleli z toho křídla, proto jsme tedy po dvou skocích přestal a rozhodl se jít dál dělat to, co uznám za vhodné.

Den 4

Dneska poměrně dost pršelo, ale to mě nezastavovalo od cvičení! nyní už tolik ty křídla nebolela, spíše lehce tahali svaly, ale nic špatného co bych nemohl ignorovat. déšť byl hodně příjemný do zad a nádherně se třpytil. Došel jsem na pláň, která byla dost bahnitá, sklonil jsem hlavu k zemi a čuchl si k mokré zemině, nádherná vůně. Protáhl jsem se a po té začal cvičit. Různě jsem pobíhal a skákal přes pláň. V jednu chvíli mi tlapky podjeli na mokré trávě a bahně a já se tak svalil na zem, nyní jsme nebyl černý, ale hezky hnědý. Musel jsem se tomu začít smát, ležel jsem chvíli na zemi a pak se zase rozeběhl dodělat trénink. Několikrát mi to podjelo, ale tentokrát, jsem to hezky vyrovnal a už nedodal další hnědou do svého kožichu! Trénink jsme tentokrát dokončil poměrně pozdě než v předešlých dnech, bylo pro mě nové létat v dešti a musel jsem občas z křídel vodu nechat stéct, jelikož nebyli jako ptačí, plná peří a tak déšť protékal mezi pírky, ale byli takovou miskou, výhodou takových křídel bylo to, že jsem mohl furt létat v dešti a nebyli až tak těžká díky promočenému peří.
Nakonec jsem to celé dotrénoval a se smíchem běžel do jeskyně, díky 'změně srsti'.

Den 3

Dneska jsem přicházel jsem v nočním čase, no přímo po západu slunce. Jelikož jsem byl s Artemis tak mne nechtěla nechat samotného, takže zde dnes byla se mnou. Jelikož jsem už cestou hýbal s křídly a využíval je, tak jsem se skoro hned dal do běhu. Skákal jsem dlouhé skoky, dneska již jenom s máváním křídel, abych skoky prodloužil, ale boleli po dopadu nohy, díky dnešní cestě do hor a pak vyvádění u stromu. Po čtvrtém kolečku jsem se zastavil na menší dodech.
,,jedno a můžeme.."
Pověděl jsem Artemis a po té jsem dodělal ono poslední kolo na druhou stranu pláně a zas zpět a pak se s Artemis rozešel pryč do jeskyně, jít spát.

Den 2

Odpolední sluníčko se pomalu táhlo po nebi, ty křídla příšerně bolela! Ale potřeboval jsme zde dneska být brzo, zítra jdeme s Artemis do hor, kouknout se po sourozencích, chci se omluvit, abych ráno vstal poměrně brzo a mohli jsme vyrazit.
Rutina byla stejná jako včera, začal jsem nějakou menší rozcvičkou a po té začal skákat z jedná strany pláně na tu druhou. Rozdílem od včerejška bylo, že jsem skončil po třetím kole, slunce bylo přímo nademnou, dneska bylo obzvlášť teplo a moje tělo ne a né přestat svědit. Usadil jsem se na popadnutí dechu a začal se mezitím škrábat.
,,proč svědíš.."
Zamručel jsem a využil i zoubky, abych se poškrábal, bylo to nepříjemné! Po chvíli jsme se odhodlal udělat další kolečko, ale pak už jsme přestal, protože mě svědilo dost tělo na to, abych dál skákal, proto jsem nakonec zamířil si zaplavat, abych se svědění zbavil.

Den 1

Pomalu se blížil západ slunce, Adain vážně mluvil pravdu o bolesti mých křídel, neměl jsme tedy celý den vůbec žádnou náladu jít nějak trénovat, no po celém dnu jsem se konečně odhodlal a pomalu došel na pláň. Zhluboka jsem se nadechl a povzdechl si. Pomalu jsem roztáhl křídla a lehce přivřel oči nad bolestí, když se svaly pomalu natáhly. Začal jsem prvně je jen natažené, držel s nimi rovnováhu, tak jak jsme včera s Adainem začínali. Po té jsem se pomalu rozeběhl a držel jsem je v rovnováze, bolest pomalinku začala ustupovat při cvičení, proto jsme tedy začal křídla roztahovat a zpět stahovat, aby se víc protáhli. Po chvilce jsem dle rozkazu Adaina začal dělat to co včera. Z jedné= straně pláně na druhou stranu pláně jsem začal pobýhat a skákat s roztaženými křídly. Občas jsem vůbec s nimi nemávl a naopak někdy jsem zas s nimi mávl, abych prodloužil skoky.
Po druhém kolečku tam sem a tam sem, jsem se nachvilku usadil, abych popadl dech. Rozhlédl jsme se po okolí a pohlédl na tmavé nebe plné hvězd, nádherná to podívaná, ty hvězdy byli tak překrásné! a třpytili se!
Nakonec jsem se zase zvedl a začal zase pobíhat, dokud jsme těch pět koleček na poli neudělal, po té jsem unaveně pomalu šel k noře, abych se najedl, připraven na další den..

Poslouchal jsem jeho slova a připadal jsme si dost blbě z toho, chudáci to tu neměli snadné, když to pomyslím divně, jsem jak artemis, přišel jsou o dva sourozence aji o rodiče.. ALe trošku mě tam zarážela jedna věc, která byla dost nevhodná, ale já měl silnou potřebu se zeptat a i tak jsem udělal.
,,ale.. jak se oba..hlavně ona.. z toho můžete dostat.. když furt budeš s ní?"
Pohlédl jsem mu do očí.
,,Teď neříkám, že s ní nemůžeš být... ale jak si chceš užít život, když budeš furt u ní? jak chceš získat zkušenosti.. být furt u ní... Jak ona se z toho může dostat... když jsi furt u ní a neukážeš jí, že jsi samostatný? Nemyslíš si, že přemýšlí nad tím, jak tady jednou přežiješ, když jsi skoro furt s ní? Život má mít i pády.. né mít za sebou furt dokola někoho kdo ti pomůže.. né vždy tu někdo bude.. podívej na mě.."
Povzdechl jsem si a ouška zkroutil k sobě takže se dotýkali.

Byl jsme hodně rád, že Teo dál neprobíral moji rodinu a místo toho se nyní zaměřil na magii.
,,Oni hezké.. ale ve špatných tlapách? hodně bolesti."
Kývl jsem si pro sebe, magie byli velmi nebezpečné když někdo špatný dostal silnou magii, špatné využití magie mohlo někomu zničit život navždy..
,,Te...o......Te....o"
Snažil jsem se po Teovi opakovat, ale šlo vidět, že to přes můj jazyk nejde tak lehce, měl jsem problém mluvit, to tenhle vlček může být rád že nepozná mého bratra, Cyrano! Ten lámal větu přes větu, já sice taky! ale jsme na tom lépe.

Ještě nějakou dobu jsme s Adainem skákali až nakonec jsme přestali a vlk mi začal povídat, že jsme si dost dobře vedl, za což jsem byl hodně rád, zavrtění ocásku samozřejmě neuniklo, pak povídal, jak to není vždy snadné, což mi bylo jasné nikdy takové věci nejsou snadné, ani ta chůze, někdy to je těžší, já vím, že mi prvně dělalo problém chodit po trávě, vyrůstal jsem v horách, kde špatný krok znamenal pád, když mě jednou rodiče vzali na trávu, furt jsem našlapoval opatrně, aby pode mnou nějaký kamínek nesjel. Byl jsem rád, že jednou vyzkouším i horší místa, chtěl jsem se učit. Kývl jsem, když mi řekl ať každý den cvičím a že má křídla budou dost bolet, chápal jsem to, cítil jsme i teď jak jsou teplé od tohodle poskakování.
,,žádné pane."
Pověděl jsem nakonec na to, jestli mám nějaké otázky nebo ne.

Naposlední větu od vlka jsem nějak moc už nereagoval, rodiče s námi probírali mnoho věcí, tohle by jen tak nenechali.

Byl jsme hodně šťastný, že mě Adain pochválil, mé rudé očí se lehce přivřeli při radosti a lehce jsem zavrtěl ocáskem, vlastně.. tohle ani nebyl špatný nápad. Pomyslel jsem si. Došel jsem k Adainovi a poslouchal jeho slova, trošku mi bylo líto, že tohle bude poslední, chtěl jsme více, ale nechal jsem ho rozhodnout, třeba má vlk ještě další věci v plánu, co jsem si tak všiml tak se Sankarim bývá taky často. Kývl jsem když vlk dokončil větu, aby věděl, že ho neignoruji a pak jsem ho jen sledoval, snažící si zapamatovat každý jeho pohyb co tam byl, každý sval jak se hýbal, natahoval a zpět stahoval. Vlk po té řekl, že poběží vedle mě, trošku mi to vadilo, ale nikdy jsem nelétal, je mi jasné, že se tam něco může doštvat.
Kývl jsme pro souhlas tedy a rozeběhl se na to. Běh, zpevnit svaly v zadních hnátách skočit, dát tlapy k sobě a... mávnout. Trošku to se mnou škublo ve vzduchu, ale hned se mi povedlo i vyrovnat a já v klidu proplachtil zpět na zem, kde jsem se znovu podíval na Adaina, abych zjistil, jestli jsem to udělal správně nebo ne.