Príspevky užívateľa

Takže on smečku hledal. "V tom případě přeju hodně štěstí s výběrem. Mně zatím tulácký život docela vyhovuje, ale chápu, že smečky mají taky své výhody." A rozhodně měl dobrý způsob jak se pro nějakou rozhodnout. Nebylo to rozhodnutí, které by se mělo dělat lehkovážně, protože to dost možná ovlivní zbytek jeho života. Občas jsem si říkala jaké by to bylo se do nějaké ze smeček přidat. jak by se můj život změnil, co by bylo jiné... šel by Bran se mnou, nebo by radši zůstal tulákem? Jakou smečku bych si vůbec vybrala? Patrně by mi také trvalo, než bych se rozhodla, a dost by záleželo na tom, jaké vlky bych znala, ale třeba Nihil mi připadal docela sympatický, přestože... by pro mě asi nebyl úplně to pravé. Zkrátka mi asi opravdu nejvíc vyhovovala tulácká svoboda, i když s sebou takový život přinášel mnohé nejistoty.

Spousta hezkých míst? Když zmínil pláž, hned jsem si vybavila místo, kde jsme se poprvé potkali. Z nějakého důvodu mi utkvělo v paměti, i když tehdy pro mě byl Bran jen jeden další vlk z mnoha bezejmenných tváří. Ne na dlouho, samozřejmě. Mrskla jsme ohonem. "Takže žádné přímo konkrétní místo?" zeptala jsem se zvědavě.
Pak Bran zastavil. Bylo na něm vidět, že to na něj začíná být moc. Popošla jsme pár kroků kupředu, než jsme si všimla, že se mnou nejde a vrátila se k němu. "Nemusíme nikam spěchat, neboj. Už tam skoro budeme." Mohli jsme klidně zpomalit a vzít to hezky zlehka. Nelíbilo se mi vidět mého druha v takovémhle stavu, ale... jak se dostaneme do doupěte, bude moct odpočívat jak bude potřebovat a já se o něj postarám.

Nespěchala jsem a udržovala pohodové vycházkové tempo, protože Bran rozhodně nevypadal, že by měl energie na rozdávání. "A ty máš nějaké oblíbené místo?" zeptala jsem se za chůze. byla by to dobrá záminka pro plán na další výlet. Vždycky jsem byla ráda, když jsem se měla na co těšit a dělat plány mi připadalo jen přirozené. Když budeme mít plány, znamenalo to, že bude mít jasně stanovené kdy Brana zase uvidím, protože to prostě v našem tuláckém životě nebyla jistota. Dnes jsme ale žádné další výlety neplánovali, dnes jen doupě a trocha zaslouženého odpočinku, který potřeboval jako sůl.

Kotlina patřila k jednomu z mých oblíbených míst na celém Norestu. nebyl to můj domov, samozřejmě, ten jsem našla v lese pod horami, ale zažila jsem tu spoustu hezkých chvil a vždy jsem se sem ráda vracela. Tohle údolí bylo plné zeleně a skrývalo v sobě jakýsi klid a harmonii, které mě sem neomylně vábily zas a znova. Dnes jsem se rozhodla navštívit les na úpatí hor, okolo kterého jsem už mnohokrát prošla, ale ještě jsem se do něj neodvážila vkročit. Což byla škoda, protože teď na podzim vypadal moc hezky. Vyrazila jsem mezi stromy a brzy se ztratila v lesním porostu.

Jeho slova mi vyčarovala úsměv na tváři. Jsem úžasná? Jistěže jsem! A od něj se to navíc poslouchalo tak hezky. Měla jsem v životě opravdu štěstí, že jsem potkala takového skvělého vlka. Už to vypadalo, že se rozhodne se tu prospat - a upřímně, nic bych proti tomu nenamítala, prostě bych se k němu přidala - ale pak zavelel k odchodu, takže jsem se zvedla a zhodnotila ho kritickým pohledem. Vypadal pořád dost unaveně, i když jsme si chvíli odpočinuli a mohl se najíst, ale snad alespoň ten zajíc trochu pomohl a cítil se líp. No, jak budeme v úkrytu, bude si moct klidně zdřímnout. "Tak tedy za mnou," řekla jsem a vyrazila podél řeky na východ, kde ležel les.

Přitulila jsem se k němu a usmála se. Ano, o jeho slovech jsem nepochybovala ani na okamžik. "A já tu pro tebe vždy budu a budu se o tebe starat když to budeš potřebovat." Slíbila jsem na oplátku. Tak jako třeba teď. Byl pro mě důleřitý. Důležitější něž kterýkoli jiný vlk, kterého jsem potkala tady v Norestu. Možná jsme tu měla pár přátel a známých, ale Bran byl něco jiného. Něco speciálního. "Až budeš chtít vyrazit, tak řekni, dobře?" A mezitím... mohli bychom si třeba o něčem povídat. Nebo se trošku prospat, to záleželo na něm a na tom jak moc byl unavený.

Členové rodiny? jeho slova mě přiměla se znova rozhlédnout po tančících vlcích, jestli neuvidím někoho, kdo by byl tomuhle vlkovi podobný, než jsem si uvědomila, že by si takových patrně všiml dřív, než já, když předtím také procházel mezi tančícími vlky. Nutilo mě to přemýšlet, jestli patří do jedné ze smeček. Jeho pach napovídal, že je tulák jako já, ale klidně se mohl někam nedávno přidat a prostě ještě nemít čas, aby byl cítit smečkou. Ne tedy, že bych podle pachu dokázala smečku i poznat. Stočila jsem pozornost zpět na něj. "Jsem tu sama, naopak jsem doufala, že se tu seznámím s někým novým." Kdyby tu byl Bran, dost možná bych se celý večer bavila jen s ním a nikoho bych nepoznala. I když mi chyběl, přeci jen na tom bylo i něco pozitivního. "Nepatřím do žádné smečky a tak nějak jsem čekala, že tu ani nebudu nikoho znát. Ale nemohla jsem si takovou událost nechat ujít."

Sotva jsem se přiblížila, všimla jsem si, že tenhle vlk rozhodně vyparáděný není. Že by se sem zatoulal jen náhodou? Já to s vyparáděním také nepřeháněla, ale přesto jsem měla kolem krku brečťan a v kožíšku nějaké květiny - jedinou výzdobu, kterou jsem si dokázala sama jak opatřit, tak zamotat pomocí magie do srsti. neunikly mi ani jeho dlouhé uši, docela podobné těm mým, ačkoli postrádal štětičky na konci. "Zdravím." řekla jsem a zastavila se kousek od něj. "Jsi tu s někým, nebo sám?" Pokud se od svého partnera nebo partnerky jen dočasně vzdálil, nechtěla jsem ho samozřejmě zdržovat, ale připadalo mi, že tady stejně jako já nikoho nemá - i když těžko soudit v takovém množství vlků. Znova jsem v duchu zalitovala, že se mi nepodařilo sehnat si doprovod, ale skutečnost byla taková, že i když jsem v Norestu žila už dlouho, mnoho vlků jsem neznala.

Možná jsem byla tulák, ale i ke mně se donesly informace o Nihilském plese. Tulácký život mi vyhovoval, nechtěla jsem se přidat do smečky, přesto jsem občas i já zatoužila po troše společnosti, i když to znamenalo, že budu muset dorazit sama a doufat, že tu potkám někoho v podobné situaci. Škoda že tu nebyl Bran... kdo ví, kde mu byl konec tentokrát. Tiše jsem si povydechla a vyrazila zamíchat se mezi oslavující a tančící vlky. Nutno uznat, většina se opravdu pěkně vyparádila. Obdivovala jsem jejich nápadité cetky a serepetičky a sem tam musela vážně uvažovat, jak se jim povedlo se do toho navléct.
Brzy jsem také spatřila vlka, který vypadal, že se věnuje podobné činnosti jako já a momentálně se s nikým nebaví. Neznala jsem ho, ani mi nebyl povědomý, a tipovala jsem, že bude určitě mladší, než já, ale přesto jsem vyrazila k němu. Seznámit se s někým novým nikdy neuškodí.

Teď to bylo oficiální. Byli jsme partneři. Nějak jsme tomu, navzdory všemu, nemohla uvěřit. Byl to zvláštní pocit, ale rozhodně také příjemný. "Není to zrovna daleko, ale není to ani úplně nejblíž," řekla jsem, "ráda ti ho ukážu. Chceš vyrazit hned, nebo až později?" Měli jsme všechen čas světa a nebylo kam spěchat. Klidně si mohl nejdřív odpočinout, než se vydáme na cestu. Počasí bylo také hezké, takže jsme ani nemuseli hledat skrýš před deštěm, nebo něco takového. Mohli jsme prostě zůstat tady. Položila jsem si hlavu na jeho záda a spokojeně vydechla. Nebyla jsem sice vyloženě unavená, ale pokud tu takhle budeme ještě chvíli ležet, patrně usnu.

Skutečně jsem nepotřebovala víc, než jeho přítomnost. To mi připomnělo, že jsem se s ním ještě nepodělila o jednu důležitou informaci. Doteď jsme se potkávali náhodně a i když jsem na sebe naráželi docela pravidelně, nejistota toho, kdy a kde se opět setkáme mi byla poněkud proti srsti.
Než jsem ovšem stačila cokoli říct, promluvil on. "Ano?" Sotva pokračoval, srdce mi poskočilo v hrudi a rozbušilo se rychleji. Lásku jsme si vyznali už tehdy, ale nikdy jsme oficiálně neuzavřeli partnerství, ačkoli já o jeho lásce nikdy nepochybovala a on o mé jistě také ne. "Bude mi ctí strávit s tebou zbytek života," odpověděla jsem a nedokázala v tu chvíli skrýt šťastný úsměv. Nikdy jsem nebyla vyloženě romantický typ vlka, ale Bran to se slovy vždy uměl. Můj Bran. Odteď už navždy. Přitulila jsem se k němu a chvíli si jen vychutnávala ten okamžik, než jsem ticho přerušila a řekla: "Já bych ti také chtěla něco říct. Taky jsme přemýšlela. Potkáváme se náhodně. Nemám ráda tu nejistotu kdy tě opět uvidím, pokud vůbec ještě někdy. Mám v lese nedaleko hor doupě. Bude tam dost místa pro nás pro oba." A jednoho dne i možnou budoucí rodinu, ale to jsem nahlas nevyslovila. Na řeči o vlčatech a plánech do budoucna bylo příliš brzy.

Patrně nezbývalo, než se s jeho situací prostě smířit a počkat až to přejde. Pokud on nevěděl, co by mohlo pomoct, já jen těžko mohla poradit. Zatímco jedl, lehla jsem si opodál a jen ho pozorovala. Bylo něco zvláštně uspokojivého na tom, že jsem se pro jednou mohla postarat já o něj, i když to byl obvykle on, kdo sháněl potravu a staral se o mě. "Pro tebe cokoli, Brane," odpověděla jsem s úsměvem. Tím jsme vyřešili jeden problém, o který jsme se mohli snadno postarat. Potřeboval by se ještě trochu prospat, ale to už bylo na jeho uvážení.
Jakmile dojedl, přesunula jsem se zpět k němu a něžně olízla jeho špinavý čumák. Za jiných okolností bych mu navrhla něco podniknout, ale teď jsem pochybovala, že na to bude mít náladu. nevadilo mi to. Co se mě týkalo, mohli jsme tu klidně jen ležet a užívat si společnosti toho druhého.

Nechala jsem ho, ať se o mě opře. Naslouchala jsme jeho slovům a přemýšlela. Ano, za takových podmínek si mohl pořádně odpočinout jen těžko, nedivila jsem se, že je tak unavený. Jeho démon pro mě nebyl nic nového, už jsem Brana viděla i jak se proměnil, ale tohle celé rozhodně nové bylo. Alespoň pro mě, i když já samozřejmě nevěděla všechno. Něžně jsem ho olízla na čenichu. "Proč s tím začal tak najednou? To přece dřív nedělal, nebo ano?" Muselo to mít nějakou příčinu, něco, co by se dalo vyřešit.
Ale nejdřív bychom mohli vyřešit to, co jednoduché řešení mělo. Zvedla jsem se. "Skočím pro něco k jídlu, počkej zatím tady, ať tě pak najdu, ano? Budu brzy zpátky." Nerada jsme k lovu používala svou magii, nepřišlo mi to ke kořisti fér, ale tentokrát jsem nechtěla zbytečně ztrácet čas. vydala jsem se podél řeky. Zvířata sem často chodila pít, takže nebylo složité nějakou kořist najít. Hned u vody byl nepozorný mladý zajíc. Spoutala jsem ho kořeny a pak zakousla. Brzy jsem se vrátila k Branovi i s čerstvým úlovkem. "Tady, zkus se alespoň najíst."

V pořádku rozhodně nevypadal. Už jen pohled na něj ve mně probudil obavy. "Taky tě vidím moc ráda," řekla jsem, ale radosti v mém hlase moc slyšet nebylo. Pořádně se nenajedl už pár dnů? Kdy se naposledy pořádně vyspal? Přitulila jsem se k němu a lehla si na zem vedle něj. "Chtěl by sis o těch hlasech promluvit?" Všechno hezky pohromadě. Jakmile vyslovil, že už nějakou dobu pořádně nejedl, byla jsem odhodlaná vyrazit a něco mu ulovit, ale nechtěla jsem ho zase hned opouštět, když jsme se po takové době konečně potkali. Pokud potřeboval pomoc, mohl se na mě spolehnout, nemusel o ni ani žádat. "Rozhodně vypadáš pěkně unaveně..." neuniklo mi, jak neobratně a opatrně se pohyboval. Znala jsme ho příliš dobře, než aby přede mnou mohl něco takového skrýt a on se o to ani nesnažil.

Život byl... fajn. I když jsem už měla vlastní doupě v lese, na svém oblíbeném místě, stejně jsem byla neustále na cestách a poznávala jsem místní kraj i vlky. Měla jsem vše, co jsem k životu potřebovala. nebo snad ne? jedna věc mi přeci jen chyběla. Přesněji jeden vlk, kterého jsem neviděla už kdo ví jak dlouho. Často jsem na něj myslela, hlavně v posledních dnech. Kde byl asi Branovi konec? Kde bych ho měla hledat, pokud jsem ho chtěla vidět? Možná proto jsem vyrazila k řece, kde jsme před časem strávili hezký večer. Jenže tak daleko jsem ani nedošla, protože už u jejího přítoku jsem zahlédla nějakého tmavého vlka. Málem jsem ho ani nepoznala, až když jsem ucítila jeho pach, pochopila jsem, na koho se dívám. Vypadal hrozně. byl nemocný? Trápilo ho něco? Zastavila jsem kousek za ním a nejistě mrskla ocasem. "Brane? Jsi v pořádku?"