Príspevky užívateľa

Nemohla mluvit pravdivěji. Usmála jsem se. "Dokud nejsem ten regulovaný jedinec já nebo někdo z mých blízkých, tak se to dá snést," zavtipkovala jsem. Smrt k životu patřila a kdyby bylo celý rok léto a horko, asi by se mi to nelíbilo o nic víc. Všechno prostě mělo svůj čas. Doma byl svět takový neměnný, ale také se tam střídaly vyšší a nižší teploty a období dešťů s obdobím sucha a počasí nebylo neměnné. Ah, domov mi chyběl, ale víc než tu krajinu jsem postrádala svého bratra a rodiče. Možná je už nikdy neuvidím, možná se ještě setkáme. Kdo ví, jestli bych se dokázala vrátit. "Slyšela jsem i o oblastech, kde je naopak zima pořád a sníh roztaje jen na pár týdnů, pokud vůbec."

Pokývla jsme na její slova. "Charine Rea, těší mě. Ne, k Přízračným nepatřím..." Kam těmi slovy mířila? patrně to znamenalo, že ona do té smečky patří, ale nehodlala jsme hádat, místo toho jsem vyčkávala a nechala ji mluvit.
A ona mluvila.
Zamračila jsem se a naklonila hlavu na stranu. Být to obvinění oprávněné, nebránila bych se a otočila bych se, abych odešla, ale byla jsem si jistá, že jsem žádné hranice nepřekročila. Samozřejmě jsem neměla ponětí, jak blízko k nim se nacházíme, protože jsem se k nim ještě nedostala. Pokud jsem věděla, stála jsme na území všech a ona tedy neměla právo mě odsud vyhazovat. Zůstala jsem stát a slušně, ovšem podobně pevně, jí odpověděla. "Promiňte, ale nepamatuji si, že bych překročila hranice něčí smečky." Rozhlédla jsme se. Kus za ní, odkud přišla... hm, možná jsem tam něco viděla, nějaké vyšlapané pěšiny v trávě, ale těžko soudit. "Pokud se teď skutečně nacházím na území smečky, tak samozřejmě odejdu, ale nemyslím, že by tomu tak skutečně bylo." Možná mě její slova i mírně zmátla. Opravdu jsem hranice nepřekročila? Ale ne, toho bych si jistě všimla. Smečky měly přece hranice vždy dobře označené a pokud tu byla hlídka, byla jsem si jistá, že tomu tak bude i tady.

Naklonila jsem hlavu na stranu, když mi sdělila svůj pohled na věc. Spící? Ano, na tom také něco bylo, ovšem já viděla všechny ty rostliny, které na podzim umíraly, protože nedokázaly odolat mrazu. Zima byla krutá i k živočichům. Slabí nepřežili. kdo nenašel dost potravy, nepřežil. "Na tom něco bude. Nikdy jsem zimu neměla ráda, tak jsem v ní nehledala krásu. Vždycky znamenala starosti o potravu, zimu a sněhové bouře, v kterých se jeden snadno ztratil." V mé domovině byla zima něco, co prakticky neexistovalo. Setkala jsem se s ní pak na cestách a tady v Norestu a nikdy jsem si na ni plně nezvykla. "Tam, odkud pocházím, žádná taková zima nebývala a sníh byl něco naprosto nevídaného." Slýchala jsem o něm vyprávění, věděla jsem, jak přežít zimu, ale poprvé jsem se s ním setkala až když jsem domov opustila. "Hmm, taková magie zní prakticky."

Jeho reakce mě poněkud zaskočila. Když se prudce otočil, zastavila jsem s tlapkou váhavě zvednutou a vzhlédla k němu. O hodný kus mě převyšoval, i když jsem rozhodně nepatřila mezi nějaké zakrslíky, a nevypadal zrovna přívětivě. Avšak nevrčel na mě, ani necenil zuby, jen vypadal, že dnes vstal špatnou tlapkou. A i když byl cítit divně, jeho slova ho jasně označila za samce. Dobře, to by asi tak odpovídalo. Pomalu jsem položila tlapku zpět na zem, ale nepřibližovala jsme se. Nemusela jsme ho přece pronásledovat, když se nikam nehnal. "Tohle místo se jmenuje Norest," řekla jsem. "Neznám tedy přesně tenhle kousek země, ale pořád jsme v Norestu, tím jsme si docela jistá, takže... vítej?" Víc jsme na to říct nemohla. tenhle vlk neměl dostatečné znalosti i kdyby mi chtěl poradit a musela bych být slepá, abych neviděla, že je mu docela ukradené, jestli jsem tu ztracená nebo ne. "Ah, nevadí, i tak díky. Tak přeju šťastnou cestu a nebudu dál rušit." Trochou slušnosti se nikdy nic nezkazí.

S takovým společníkem se holt Aishila nemohla nudit. Možná bych jí ho i trochu záviděla, pokud bych někdy toužila po mazlíčkovi, který by mě všude doprovázel. Byla jse ale docela spokojená sama za sebe, bez doprovodu v podobě jiného tvorečka, ať už by ten tvor měl jakoukoli podobu.
Ani já jsem téma zatmění a magie netoužila nijak rozebírat. Byla to součást našeho života, něco, co jsme obě prožily, ale přesto jsem neviděla důvod vytahovat na povrch nepříjemné vzpomínky a kazit tím jinak velmi příjemný den. Rozhlédla jsme se kolem, na přírodu, která po zimě opět krásně ožila. Život kolem nás teď doslova kypěl. "Za to jsem taky moc ráda," přiznala jsem, "vždycky jsem měla ráda přírodu a to, že můžu být v obklopení rostlin. Asi to má dost co dělat s mojí magii, ale Zima je prostě... mrtvá. Všechno je pod sněhem, je zima a všude akorát bílo." V takovém prostředí trpělo nejen tělo ale i duše, především ta moje. "Jak ty s tím svým černým kožichem vůbec zvládáš letní vedra?"

Vlk každopádně nevypadal, že má zrovna náladu se vybavovat. Zastavila jsem a chvíli za ním hleděla. Jeho pach mě neuvěřitelně mátl, protože podle něj byl stejně cítit víc jako samice... ale ne úplně. Koho jsme to tu potkala? Jenže samozřejmě nebylo vhodné se vyptávat a koneckonců mi do toho jakožto cizinci ani nic nebylo.
Přesto však jsem se pořád potřebovala zeptat na cestu. Jen jednu nebo dvě věty, nebudu toho vlka otravovat dlouho, ale pořád bych radši přežila chvilku nepříjemné konverzace, než tu bloudit několik dalších hodin a pak zjistit, že jsem celou dobu šla špatným směrem. Vyrazila jsem za ním. "Počkej prosím! Můžeš mi poradit jak se odsud dostat? Nebudu tě otravovat, pokud nemáš náladu na konverzaci, ale trochu jsme tu zabloudila."

Musela jsme si přiznat, že jsem zabloudila. Takhle daleko na jihu jsem nikdy nebyla. Kolem mne se na všechny strany táhla jen rozlehlá louka. Na severu se táhlo město, nebo to jsem si alespoň myslela. nebyla dnes zas tak dobrá viditelnost a povedlo se mi od něj docela vzdálit. Ještě před chvílí jsem pronásledovala ušáka, ale teď jsem se spíš snažila zjistit, kam jsem se to dostala. Nemusela jsem však přemýšlet dlouho, protože když jsem pokračovala dál, brzy jsem před sebou zahlédla cizího vlka. Stál ke mě zády a rozhlížel se, jako by něco hledal. "Zdravím," zavolala jsem na něj, abych ho svým příchodem nevyplašila. Nebo... ji? Vlk byl rozhodně cítit jako ona, ačkoli bych kvůli jeho velikosti hádala, že to bude on. No, jeden se může splést.

Štěstí se koneckonců hodilo vždycky. "Tvoje matka zní jako docela rozumná vlčice." Nerozuměla jsme těm, kteří svá vlčata hýčkali a neučili je důležité dovednosti, dokud nebyla velká. Taková vlčata většinou nekončila dobře, když se pak setkala s realitou. "S takovými dovednostmi se neztratíš. Moje rodina často cestovala, když jsem byla malá, takže mě a mého bratra rodiče také učili už od malička, a také se mi ty zkušenosti později hodily."
Přeplavala jsme řeku a počkala na něj na druhé straně. Ani plavání mu nedělalo problémy, i když jsem se musela pobaveně ušklíbnout nad tím, jak se jeho had před vodou schovával a nechtěl se jí ani dotknout. Jakmile byl na druhé straně, pokračovala jsem v chůzi a vedla ho neomylně dál, dokud se nad námi nesevřely koruny stromů. "Teď by tu někde měla být lesní pěšinka."

To byla docela škoda. Byla jsem si jistá, že takový tvor by nám toho mohl říct hodně, kdybychom mu dokázali porozumět. Vlk ale nemůže mít všechno a i tak to byla bytost nadmíru fascinující. "Je pravda, že je docela výmluvný i když mu není rozumět," řekla jsem. Rozhodně bylo z jeho chování jasné, že má Aishilu moc rád. "To je rozhodně vidět." Usmála jsem se na ni.
Na její další slova jsme prostě přikývla. To se nedalo nezaznamenat. Moje magie se mnou byla neustále a ani já nenesla dobře její absenci, i když se pro mě ve výsledku nic špatného nestalo. "To bylo docela znepokojivé, ano," zamumlala jsem a zamračila se. Byla jsem ráda, že se to opět spravilo a magie se vrátily. Připadala bych si bez té své pomalu jako bez tlapy.

Ať už tvor říkal cokoli, nebyla jsem to schopná dešifrovat. Znělo mi to jako vítr ve větvích stromu nebo něco podobného. Nic, co by se podobalo slovům. "Co to říkal? Rozumíš mu?" zeptala jsme se Aishily. Odpověď na tu otázku jsem ale vzápětí dostala. Hádala jsem, že to byla jeho odpověď na pozdrav, ale i tak jsem byla zvědavá. Jak by také ne? Tvor mě zajímal. Byl přátelský a byl něco výjimečného. Jen škoda, že o něm Aishila také nevěděla víc. "Asi máš pravdu, asi je to stejně to jediné, na čem doopravdy záleží," souhlasila jsem. "Znáte se už dlouho?" Nevěděla jsem vlastně ani jak dlouho už zde Aishila žije. Na to jsem se ale mohla zeptat později. Nechtěla jsem zase přehnaně vyzvídat, když jsme se sotva potkaly.

Na jednu stranu jsem jeho rodinu chápala. Také bych nechtěla žít s někým, kdo byl nepředvídatelný a mohl být nebezpečný. na druhou stranu... chudák Cielo. Líbil se mi ale jeho optimismus. S tím to v životě dotáhne daleko. "Tak to ti přeju hodně štěstí," řekla jsem upřímně. "Ale vypadá to, že jsi se s tím popral docela dobře." Rozhodně nevypadal, že by nějak strádal. Uměl se o sebe postarat i když byl mladý, navíc měl svého hadího přítele, který mu pomáhal.
Brzy jsme se dostali k řece, kterou jsme museli přebrodit, nebo ještě lépe, přeplavat. Naštěstí už nebylo chladno, takže jsem na nic nečekala, našla místo, kde se terén zdál být nejschůdnější, a pokračovala přes ni. "Za touhle loukou už to bude," řekla jsem. "Když se podíváš, už les uvidíš."

Pokračovala jsem za onou neznámou. Předtím moje cesta neměla jasný cíl, ale teď, když se objevila ona, jsem ji chtěla alespoň pozdravit. Měla jsem zrovna docela dobrou náladu a společnost by přišla vhod.
"Dobré jitro i tobě," pozdravila jsem, sotva jsem se dostala blíž. Nepůsobila zrovna přátelsky, ale nepřišla mi ani nepřátelská, spíš zněla... unaveně? Přehodnotila jsme své plány, tahle bude patrně radši, když ji nebudu zdržovat rozhovorem. Sledovala jsem její pohled před své tlapky, ale neviděla jsem tam nic nenormálního. Střihla jsme uchem a pak prostě pokračovala v chůzi dál.

Jeho rodina zjevně ráda žila nebezpečně. Takový život by asi nebyl pro mě, ale vždycky se našel nějaký vlk, kterému vyhovovaly takové či onaké podmínky. Každý si našel to své V jeho slovech bylo ale něco jiného, co mě zarazilo. zamračila jsem se. "Tvoje rodina tě vyhodila?" řekl to tak nějak mimochodem, ztracené mezi ostatními informacemi, a ještě se u toho usmíval. Tenhle vlk byl plný překvapení. Úplně jsme zapomněla, že by o něčem takovém třeba vůbec nemusel chtít mluvit.
Jak jsme si povídali, vedla jsme ho směrem k lesu. "Tohle místo není špatné, ale abych pravdu řekla, většinou sem chodím spíš kvůli kořisti, než z estetických důvodů nebo kvůli sentimentu." Když on sám zmínil svůj příchod, zahleděla jsme se na severovýchod, kde se k nebi skutečně pnuly vysoké hory. jak jsem o tom přemýšlela, patrně nikdy jsem je nenavštívila.

Takhle daleko od svého doupěte jsem patrně nikdy nebyla. Co leží zde na severu, to pro mě zůstávalo tajemstvím. Procházela jsem se po louce, která bude snad později v létě plná rozkvetlých, rudých květů vlčích máků, ale teď byla prostě... zelená. Na většinu květin bylo ještě příliš brzy. Pohybovala jsem se sice u hranic, ale zatím jsem je nepřekročila, ba ani jsem nevěděla, že se tu nějaké hranice nacházejí. Možná mě mohlo varovat, že se tu nacházelo víc pachů cizích vlků, než bývalo na většině Norestu obvyklé, ale tentokrát jsem tomu nevěnovala mnoho pozornosti. Kochala jsem se okolím a celou tou rozlehlou krajinou, která se nacházela na dosah tlapky. Pořád jsem se držela docela u kraje louky ale nemohla jsem tvrdit, že bych nezamýšlela pokračovat dál, obzvlášť když jsem vzápětí kus před sebou uviděla siluetu neznámé vlčice.

Hory? Hory nepařily zrovna mezi má oblíbená místa. Byla to na můj vkus příliš otevřená krajina. "Moje rodina vyrůstala v lesích. Jaké to bylo, žít v horách? Není to nebezpečný terén?" Pro vlky s křídly to dávalo smysl, ale neříkal přece, že všichni v jeho rodině křídla měli. On sám křídla neměl jako jeden příklad za všechny. Nicméně souhlasil s mým návrhem, abych mu ukázala své oblíbené místo. "Tak tedy za mnou," zavelela jsem s úsměvem a už si to namířila směrem na jih, kde se v dáli skvěl les. Než se tam dostaneme, ještě se slušně projdeme, zbývalo nám překonat poměrně velký kus téhle pláně, ale alespoň jsme měli spoustu času si za chůze povídat. "Když jsem poprvé přišla sem na Norest, tahle pláň byla vlastně jedna z prvních míst, které jsem navštívila," řekla jsem. Úplně první byl kaňon ještě kus dál, ale mé kroky pak neomylně vedly sem.