Príspevky užívateľa

Ať už to bylo cokoliv, tenhle tvor rozhodně nebyl jen obyčejné zvíře, které se skamarádilo s vlkem. Podle všeho musel být inteligentní alespoň tak, jako my dvě, a rozuměl naší řeči. Otáčela jsem za ním hlavu, abych si ho mohla prohlédnout. Vypadal skoro jako kdyby se maličký kousek noční oblohy rozhodl ožít. Vůbec jsem netušila, co je zač, ale působil docela přátelsky. "Ahoj," řekla jsem mu. Pak jsem se otočila na Aishilu. "Víc vůbec, co je zač? Nikdy jsem nic podobného neviděla. Rozhodne nevypadá jako nějaké obyčejné zvíře." A co víc, k vlčici přede mnou se svým způsobem neuvěřitelně hodil. Vždyť i ona působila jako noční obloha. Neubránila jsem se úsměvu, když se k ní tvor vrátil a přitulil se k ní. Byl roztomilý. "Musí být hezké mít takovou společnost."

Přikývla jsem. "Většinou tak najdu víc zajímavého, než kdybych někam vyrazila s konkrétním cílem." A když jsem neměla žádná očekávání, mohla jsem být jedině mile překvapena.
"Můžu si ho prohlédnout?" zeptala jsem se ohledně toho tvorečka a natáhla se blíž, ale ne tak, abych nějak narušovala jejich osobní prostor. Nejdřív Cielo, pak tahle vlčice. Možná by se mi nějaké zvířátko taky hodilo? "Věřím, že je dobré mít takovou společnost. Poslednímu vlkovi, který měl takového společníka, pomáhal lovit." Byl i tenhle podobně užitečný? "Těší mě. Já jsem Charine," usmála jsem se na ni a napodobila její zdvořilou úklonu.

"Jednou snad ano." Zavrtěla jsem ocasem. Bylo tu tolik okřídlených vlků, že by to ani jinak nešlo. Pokud měli normální křídla, často na sebe upozornili pleskáním, ale ani to nebylo pravidlo s tím, kolik různých typů okřídlených vlků existovalo a když existovali i takoví, co k letu používali magii. Jistě byli i létající vlci, co ani křídla nepotřebovali. "To jsem tak nějak vydedukovala. Budu se prostě muset zeptat někoho jiného, až se naskytne příležitost." Nic moc jsem si z toho nedělala. Nebyla to informace, kterou bych k životu nutně potřebovala.
"Jsem tu spíš na průzkumu. nechodím do téhle části Norestu často, ale rozhodla jsme se si pro jednou udělat výlet," řekla jsem. V podstatě jsem taky neměla žádný cíl, kromě rozšiřování pomyslných i doslovných obzorů.
Když na sebe upozornil jej společník, přesunula jsme pozornost na něj. "Vidím, že tu nejsi sama. To je zajímavé, zrovna nedávno jsme potkala jiného vlka, co měl... mazlíčka?" Pokud by to nebyl správný pojem, doufala jsem, že mě opraví.

Její úsměv byl nakažlivý a brzy se jeden takový zračil i na mé tváři. "To je pravda. V mé domovině moc takových nebylo, ale tady to rozhodně není nic neobvyklého. Jenže víš jak to chodí, zvyk je železná košile." Už tomu bylo dlouho, co jsem naposledy potkala létajícího vlka, přesto měla pravdu. tady bylo podivností spousta a svým způsobem jsme se mezi ně mohla řadit i já, tak jsme se nemohla divit. "Vypadá to prakticky. Víš, vždycky mě zajímalo, jestli vlky, co mají normální křídla, nebolí záda, když je na sobě musí pořád nosit." Vlastně toho bylo mnohem víc, co by mě o takových zajímalo, jenže by bylo krajně neslušné s tím obtěžovat vlčici, kterou jsem sotva potkala a která navíc hmotná křídla neměla, takže mi jen těžko mohla odpovědět. "Co tě sem vlastně přivádí?" stočila jsme rozhovor jinam.

Takže jsem měla vyřešený i plán na zbytek dne. respektive společnost. U6 tomu taky bylo nějakou tu dobu, co jsme naposledy mluvila s jiným vlkem, takže mi Cielovo objevení se vlastně docela přišlo vhod. "Já taky nikam nespěchám. Hmm, máš nějaké oblíbené místo? Nebo znáš nějaká zajímavá místa, na která se nedá jen tak snadno narazit, když nevíš, kde jsou?" Ráda jsme objevovala, takže se typy od ostatních vždycky hodily, a objevovat bylo vždy lepší ve dvou, protože dva páry očí vidí dvakrát tolik. "A já bych ti mohla ukázat své oblíbené místo. Je to v lese jen kousek odsud." Vlastně to nebyl zas takový kousek, ale to byl nepodstatný detail.

6ivot byl pro jednou naprosto dokonalý. Vůbec nic mi tu nechybělo. Byla jsem najezená, odpočatá, a ve společnosti vlka, který pro mě znamenal víc, než kdokoli jiný, koho jsme kdy v Norestu potkala, ale i kdybych umírala hlady a kolem nás zuřila sněhová bouře, byla bych šťastná. "Není mi zima, ale děkuju." Zavrtala jsem se hlouběji, až jsem na něj byla doslova namáčknutá. Už jsem si nemusela dělat starosti, co je mezi vlky, co byli jen přátelé, ještě vhodné a co je už přes čáru, protože už jsme nebyli jen přátelé. Byli jsme partneři? Na takové rozhodnutí bylo asi ještě brzy, teprve jsme si vyznali své city. Nebo ne? Neměla jsem přehled jak tohle chodí. City a partnerství šlo většinu času mimo mě. Nemyslela jsme si, že si kdy opravdu partnera najdu, ale s Branem... s Branem jako by nic nebylo nemožné. Vzhlédla jsem k obloze a zahleděla se na hvězdy.

Patrně to k tomuhle směřovalo už dlouho. Chovali jsme se k sobě skoro jako partneři a jediné, co tomu ještě chybělo, bylo těch pár slov, která by to stvrdila. A ta přišla dnes. Nebyl potřeba žádný dlouhý rozhovor ani nic jiného. nemuseli jsme si vyjasňovat, co mezi námi je, protože jsme to už oba dávno věděli. přitulila jsme se k němu, zabořila čenich do jeho měkkého kožíšku a na okamžik spokojeně zavřela oči. Ani já nemohla být šťastnější. Obyčejný večer, který jsme hodlala strávit toulkami, se změnil na jeden z nejlepších dní v mém životě. "Já jsem pro cokoli tak dlouho, dokud budeš se mnou," zašeptala jsme tiše.

Sledovala jsem, jak se její třpytivá křídla rozplynula. bylo to docela působivé, jen co je pravda. A praktické. zajímalo by mě, jestli okřídlené vlky bolí záda z toho, že na sobě pořád tahají takové závaží. Tahle vlčice ale dokázala lítat a přitom si nemusela s křídly dělat starosti. Všimla jsem si také malého tvora, který ji odprovázel. další vlk s mazlíčkem? Byl to teď nějaký trend, nebo jsme na ně prostě předtím neměla štěstí? "Ne, vůbec, byla jsme na druhé straně kopce." Kývla jsem k místu, kde jsem předtím stála. "Dívala jsem se tu po jiných vlcích, ale abych řekla pravdu, vůbec mě nenapadlo podívat se na oblohu. Ta tvoje křídla jsou zajímavá."

Zadívala jsme se na své tlapky Jak mu to jen říct? Kde jsme měla začít? jenže než jsem stačila otevřít tlamu, promluvil on. Nad jeho první větou jsme se zmateně zamračila. Bylo to... špatně? Ale ne, on hned pokračoval a moje tvář se opět změnila na úsměv. "Já s tebou taky, Brane. Jsem moc ráda, že jsme se opět potkali." Nechala jsme ho však mluvit dál, bez přerušování, protože jsem měla pocit, že toho má na srdci víc.
A skutečně měl. Tak dlouho jsme hledala slova a on prostě řekl dvě krátké věty a dokonale tím shrnul to, co jsem mu chtěla říct také. Moje srdce se při těch slovech rozbušilo a mnou se rozlil příjemný hřejivý pocit. "Taky tě miluju," řekla jsem.

S tím jsme nemohla nesouhlasit. tenhle vlk byl možná velmi mladý, ale zdálo se, že rozumu pobral dost. ze zkaženého lovu se nakonec přeci jen vyklubalo něco dobrého. Sledovala jsme ho, jak čeká, až had opět vyleze z díry. bylo by praktické mít takového pomocníka, i když já nikdy na mazlíčky moc nebyla. Měla jsem své rostliny a ty mi ke štěstí stačily. Ale samozřejmě nemohly vyhnat kořist z nor.
Pak jsme chvíli v tichosti jedli a když jsem se svým králíkem skončila, podívala jsme se na Ciela. "Když už tu jsi, co kdybychom spolu něco podniknuli?" navrhla jsem. Mohli jsme se trochu projít, o něčem si popovídat... Když říkal, že málokdy potkává vlky, třeba by trochu společnosti ocenil.

Zdálo se, že ho můj kompliment pro hada potěšil. Zajímalo by mě, jak na něj obvykle reagovali ostatní vlci. Mně zvířata, dokonce ani hmyz, nikdy nevadila. Měla jsme ráda své rostliny a rozuměla jsem, že je pro ně hmyz důležitý a velký zvěř byla zase důležitá pro nás pro vlky, abychom měli co jíst.
"Cio," zopakovala jsme po něm. "Taky mě těší." Byl to docela fajn vlk, i když si první dojem zpočátku trochu pokazil, když mi vpadl do lovu. Nicméně na další rozhovory bude čas později. přikrčila jsem se a vyčkávala. V následujícím okamžiku z nory přede mnou vystřelil ušák a já udělala chňap. Málem se mi vykroutil protože jsme ho nechytila úplně dobře, ale po krátkém boji se mi podařilo ho zakousnout. jeden mi stačil, ostatní jsme už nechala běžet. Jen co jsme měla jistotu, že je králík skutečně mrtvý, pustila jsme ho na zem. "Musím říct, tohle je mnohem lepší způsob lovu, než je stopovat a pronásledovat." A pak jsme se rovnou pustila do jídla, abych zahnala hlad.

Ani oba dohromady jsme neměli šanci celou srnu spořádat, ale to nevadilo. Oba jsme se dosyta najedli a Bran si pak šel lehnout opodál. Zvažovala jsem, jestli se k němu mám připojit. Místo vedle něj jako by se přímo nabízelo, abych se tam natáhla a přitulila se k němu. Zdálo se mi to jako ta nejpřirozenější věc na světě, ale přesto jsme měla trochu pochyby. Nebylo by to ode mě příliš troufalé? měla jsme Brana ráda. Víc, než ráda, ale pořád jsme nebyli oficiálně víc, než kamarádi, ačkoli měl už dlouho v mém srdci speciální místo. Ale kamarádi spolu přece neměli romantické večeře a... a vůbec si nedávali dárečky se srdíčky. Podívala jsem se na věc, která se objevila kolem mé tlapky, pak na něj, a usmála jsem se. Další pobízení jsem nepotřebovala. Popošla jsme těch pár kroků a lehla si vedle něj. Myslím, že byl čas na jeden velmi důležitý rozhovor. Jenže jak začít? věděla jsem, co chci říct. neměla jsme téměř žádné pochybnosti, co k němu cítím a co cítí on ke mně, ale nikdy jsem nebyla zrovna dobrá v podobných řečích. Potřebovala jsme si nejdřív srovnat myšlenky, než řeknu něco hloupého nebo neuváženého.

Myslela jsem si, že jsem tu sama. Také jsem si myslela, že jsme tu dost na očích a nikdo, kdo by šel kolem, mě nemůže přehlédnout. Ukázalo se, že se mýlím v obou ohledech. Než jsme stačila opustit vrcholek kopce a vydat se na cestu dál, upoutal mě nějaký hluk. Ohlédla jsme se a spatřila cizí vlčici s třpytivými křídly jak právě přistává tam, kde jsme jen před chvílí stála. Když jsem se předtím dívala do údolí, vůbec mě nenapadlo, že bych měla jiné vlky hledat i na obloze. zastavila jsem a chvíli ji sledovala, než jsem udělala pár kroků blíž, abych na ni nemusela hulákat z druhé strany vrcholku kopce. "Zdravím. Vůbec jsem si vás nevšimla."

Usadila jsem se, abych ukázala, že to vůbec nevadí. Byla jsme opravdu zvědavá, tak co bych chvíli nepočkala? "Budu tady," řekla jsme mu a pak už sledovala, jak odbíhá. Byl zpět docela rychle. Než jsme se nadála, už jsem viděla, jak běží zpátky. Byl cítit krví. Že by mě chtěl pozvat na jídlo? To by od něj bylo skutečně pozorné, ale čekala jsem, že v tom bude víc, protože proč by jinak dělal takové tajnosti? Pokud by chtěl pouze něco ulovit, nemusel by se nijak schovávat ani odbíhat pryč, mimo to bylo vskutku úžasné sledovat ho, jak loví. "Samozřejmě," odpověděla jsem mu a oplatila mu úsměv. No, ať už plánoval cokoli, brzy se to dozvím.
Ať už jsem čekala cokoli, rozhodně nezklamal. První, čeho jsme si všimla, když jsme dorazili na místo, byly zvláštní krystalové květiny, a samozřejmě čerstvě ulovená srna. Opravdu stihl během tak krátké doby ulovit srnu? To bylo skutečně působivé. A ta výzdoba? Bylo to nádherné. Byly to květiny, ale ne opravdové. Byly z kamene nebo něčeho podobného. "To je... nádherné, Brane." přistoupila jsme blíž k srně a počkala, až se ke mně přidá. "Já... moc děkuju, tohle jsem nečekala." Bylo to takové romantické. zakousla jsem se do srny a pustila se do jídla. Snad ještě žádný vlk mě nepozval na oběd tímhle způsobem.

"Je lepší neriskovat, když nám stačí i něco menšího," souhlasila jsem s ním. ve dvou bychom celého (i když třeba menšího) soba stejně nedokázali spořádat, bylo by to tedy i zbytečné plýtvání, když pomineme zbytečný risk.
Trochu jsme se k němu přiblížila, abych viděla, co mi to ukazuje. A vskutku, byl to had. Měl s sebou hada. Viděla jsem už hodně, ale vlk, kterého doprovázelo něco, co bych já třeba považovala za kořist, nebo bych se tomu spíš vyhnula. "To je... zajímavé. ještě jsem neviděla vlka, kterého by doprovázel had," řekla jsem. "Je moc hezký." Nehodlala jsem se tu nad tím plazem samozřejmě rozplývat, nebo říct něco typu: Jé, ahoj, Nio, ty jsi ale roztomilý hádek, ale malé ocenění vlkova mazlíčka mi připadalo na místě. Což mi připomnělo... "Já jsem mimochodem Charine. Jak se jmenuješ ty?"
Když vypustil hada, rozhlédla jsme se po louce a pozorně vyčkávala, připravená vyrazit.