Príspevky užívateľa

"Je tu jedno jezero a řeka směrem na jih," informovala jsem ho. Procházela jsem kolem, když jsme mířila sem na louku, takže jsme o nich dobře věděla. "Ale voda je z velké části zamrzlá. Co se týče vysoké, na to si také netroufám, to by chtělo celou smečku a..." Had? tak moment, co to právě řekl? "Ty máš hada? není na ně touhle dobou moc zima?" Možná že nemluvil o opravdovém hadovi, ale o své magii? Nicméně tak jako tak bylo dobře, že lovit uměl, i když jsem samozřejmě nemohla posuzovat, jak ej v tom dobrý, dokud ho neuvidím v akci. "Nicméně já předtím lovila zajíce, ale cokoli menšího by bylo dobré. Klidně i bažant nebo nějaký hlodavec." Sama jsme se také začala rozhlížet po stopách: Nehledala jsem čenichem tak jako spíš očima. "To je zvláštní. Žije tady tolik vlků, že je spíš překvapení, když nikoho nepotkám, než obráceně."

Tyhle končiny jsem nenavštěvovala často. Netušila jsem ani, zda se stále ještě nacházím v Norestu a zda jsem tady už někdy byla, ale cestu domů jsme znala, nebude tedy na škodu, když se pro jednou trochu vzdálím od domova.
vyšplhala jsme na vrchol jednoho z kopečků, zastavila a zahleděla se do údolí. nebyly to žádné vysoké skály, které by hrozily pádem, ale i tak to byla pěkná výška a byl odsud slušný rozhled. Nepochybovala jsem, že když odsud tak dobře vidím já, tak zespoda i dobře vidět na mě, pokud by se tam snad někdo procházel. Krajina tu byla až na nějaký ten menší lesík dost otevřená. Moc se mi nelíbilo být tu takhle na očích, obzvlášť když jsem neměla zrovna kožich, který by splýval s okolním sněhem a umožnil mi se schovat. Nechala jsem kopec kopcem a vyrazila dál. Celý den byl ještě před námi, proč ztrácet čas na jednom místě?

Ohlédla jsem se za ušákem, který už byl dávno v trapu. "Tak trochu, ano." Toho už jsem neměla šanci dohonit, což znamenalo, že jestli dnes nechci jít spát hladová, budu muset najít něco jiného. "Nevadí." Neměla jsem z toho radost, ale nebyla jsem na mladého vlka naštvaná. Stane se. "Ale pokud to chceš vynahradit, můžeš mi pomoct ulovit něco jiného. Jak dobře umíš lovit?" ve dvou budeme mít větší šanci něco polapit. Zhodnotila jsme ho pohledem. patrně nebude mít mnoho zkušeností, ale vypadal, že alespoň energie a nadšení má na rozdávání. Musela jsem ale doufat, že bude i dost trpělivý, aby nevyrazil příliš brzy a nevyplašil další kořist. napodobila jsme jeho gesto a naklonila hlavu na stranu. "Už jsi dlouho na nikoho nenarazil?"

Zahlédla jsem, jak se sněhem něco mihlo, a ztuhla jsem na místě. Ušák. jen kus přede mnou. Snažil se něco vyhrabat pod sněhem a zrovna nedával pozor. Přikrčila jsem se a začala se pomaličku plížit blíž v naději, že si mě nevšimne. Potřebovala jsem se dostat tak blízko, jak jen to půjde. ještě krok, ještě jeden... V tom za mnou kdosi zakřičel a přiměl mě nadskočit leknutím. Zajíc jako šipka vystřelil pryč a zmizel v dáli. Povzdechla jsme si a ohlédla se, abych se podívala, kdo mi to právě vyplašil oběd. "Také zdravím," řekla jsem, když se mladý vlk dostal blíž. "Potřebuješ něco?"

Žádné plány kromě jídla a spánku? Hmm, jestli to nebyla přesně ta odpověď, v kterou jsem doufala. On ovšem ještě nedomluvil. Sama jsme chtěla navrhnout nějakou obvyklejší činnost, ale tohle vzbudilo mou zvědavost. Naklonila jsem hlavu na stranu. "Opravdu?" Copak plánoval? Znal snad nějaké tajné místo, které mi chtěl ukázat? Nebo měl na mysli něco úplně jiného? Nemohla jsem se ale přece zeptat o co jde, když chtěl, aby to bylo překvapení a pokud jsme chtěla zjistit, co má v plánu, byl tu jen jeden způsob. "Ráda se nechám překvapit,"

Měla jsem hlad. Nemyslela jsem si pochopitelně, že bych dokázala sama ulovit soba, to ne - to by bylo poněkud ambiciózní i kdyby tu se mnou byl někdo další, kdo by mi mohl pomoct - ale doufala jsem, že bych na louce mohla narazit alespoň na ušáka nebo bažanta. nepohrdla bych ani kolonií lumíků nebo jiných hlodavců, kdyby bylo nejhůř.
Klusala jsem plání a rozhlížela se. křížilo se tu množství starých stop, některé z nich i vlčí, ale to nebylo to, co by mě teď zajímalo. Stopování byla složitá práce s nejistým výsledkem. Já jsem doufala, že nějaké zvíře přímo zahlédnu. Bude samozřejmě trochu složitější se k němu přiblížit, protože jsem tu neměla kde se schovat, ale tak už to v zimě bývalo. Lov byl prostě složitější, obzvlášť když jsme na něj byla sama.

Pak jsem tedy musela stále spoléhat na náhodu, pokud bych ho chtěla najít. Byla to škoda, ale na druhou stranu nás i tak osud často sváděl dohromady, I to bylo lepší, než nic. "Mám to teď docela podobně," přiznala jsem. Ani já hory moc nenavštěvovala, ale to spíš protože jsme měla radši les a jiná místa, kde jsem byla obklopená vzrostlou zelení. Cítila jsme se tam mnohem líp, než když jsem kolem sebe měla holou skálu. "To je rozumné ukrýt se tam," řekla jsem. věděla jsem o jeho druhé polovičce a viděla jsem na vlastní oči, co dokáže. "Taky do hor moc nechodím, les mi byl vždycky nějak bližší. Měl jsi na dnešek nějaký plán?" pokud ne, mohla bych mu navrhnout, abychom něco podniknuli. bylo by hezké strávit zbytek dne právě s ním. I když jsem chtěla hledat úkryt, mohlo to počkat. Nebo by mi s tím mohl pomoct. Pak by alespoň věděl, kde mě hledat.

Jeho slova mě hřála o srdce. Nebylo snad nic lepšího, než když vám ten, koho jste měli rádi, řekl, že se cítí stejně. Jistě, šlo jen o znovushledání a společné trávení času, ale i takové drobnosti se počítaly. "Docela dobře," odpověděla jsem. "Vlastně jsem uvažovala, že bych si našla nějaké stálé doupě. ten les na sever odsud vypadal dobře." Bran by pak věděl, kde mě může hledat, nehledě na to, že už mě unavovalo hledat každý den úkryt. Rozhodla jsem se tu zůstat, proto bych tu měla mít nějaký pořádný domov, i když jsem se nechtěla vyloženě přidávat do smečky. "Ty máš nějaké takové místo? Vím, že na tebe většinou narážím tady poblíž, ale nikdy mě nenapadlo se zeptat..." Třeba bychom pak mohli být sousedé...?

Při jeho slovech se můj úsměv ještě rozšířil. připadalo mi to skutečně jako celá věčnost, co jsme se viděli naposledy, a nedokázala bych ani spočítat, kolikrát jsem o něm za tu dobu přemýšlela. Snad nikdy předtím žádný vlk nezaobíral mou mysl tak jako on. Jak se asi má, co zrovna dělá, kde je... Ale teď jsem se ho ostatně na všechno mohla doptat. A možná... možná bychom spolu mohli i něco podniknout, pokud samozřejmě nebude proti. "Jak jsi se od našeho posledního setkání měl?"

Nezdálo se mi to. Byl to skutečně on. Jaké to náhodné setkání, zrovna když jsem o něm přemýšlela. Tady stál, přímo přede mnou. Až teď jsem si uvědomila, jak moc mi za tu dobu odloučení chyběl. S ním po boku byl svět nějaký veselejší a lepší a přesto jsme se potkávali jen vinou náhody. Kdybych ho chtěla hledat, vůbec jsem nevěděla, kde bych měla začít. Mohla bych jen navštívit místa, kde jsme se už potkali, a doufat, že mě, tak jako ostatně teď, potká štěstí. Usmála jsem se na něj. "Ráda tě zase vidím. Chyběl jsi mi." Obvykle jsem se k takovým přiznáním moc neměla, ale tohle byl přece Bran.

Neměla jsem žádný jasný domov. Neměla jsem žádný důvod zůstávat na jednom místě z celého Norestu častěji, než jinde. A přesto mě něco neustále táhlo zpět na sever, na rozlehlou Jarní pastvinu. Lhala bych však, kdybych chtěla tvrdit, že nevím, proč se sem chci vrátit. věděla jsme to moc dobře. Ačkoli jsme se tam s Branem poprvé nepotkali, viděla jsme ho tam naposledy a moje srdce toužilo vidět ho znova. nebylo to už daleko, stačilo už jen překonat tuhle planinu a budu na místě. Třeba tam tentokrát opět bude čekat. Třeba tam na něj opět narazím. Zdali na mě myslel stejně jako já na něj?
Nedošla jsem však ani do cíle, když se přede mnou objevila povědomá silueta. Srdce mi poskočilo v hrudi. Byl to on? Možná se mi to jen zdálo... "Brane?"

prosím pěkně o úkryt pro Charine :3

Nechápala jsme proč. Děsivé? Možná trošku, ale úžasné to bylo určitě. Pokud to ostatní neviděli, museli být slepí. A nebo se jim Bran takhle neukázal, to byla druhá možnost. tak či tak to na mě udělalo dojem. Usmála jsem se na něj a když mi nabídl, že se mám najíst první, přistoupila jsme k úlovku. "Děkuji." Taková nabídka se přece neodmítá. Nejen, že to byl silný a elegantní vlk, on byl navíc ještě galantní. A milý. Měla jsem skutečně štěstí, že jsem ho potkala. Nebo to byl osud? Pro sebe jsem se usmála, dojedla a uvolnila mu místo, zatímco jsem se uložila do trávy opodál, podobně jako předtím on. "Lovíš obvykle tímhle způsobem?" zeptala jsem se. Nutno přiznat, bylo by to ke zvěři poněkud nefér, ale nedokázala jsme si ani představit, jak moc úspěšný lovec musí být. Rozhodně by nepotřeboval smečku ani pomoc nikoho dalšího.

"Dobře, to zní jako plán," souhlasila jsem s jeho návrhem a následovala ho. Netrvalo dlouho, než jsme narazili na srnu. Pro jednoho by to byl ambiciózní úlovek, ovšem pro dva? To bylo víc než zvládnutelné. Srna od nás byla proti větru, v klidu se pásla a ani netušila, že na ni jistí dva vlci pohlížejí a myslí na večeři. Otočila jsem se na Brana, abychom probrali plán lovu, ovšem než jsem stačila říct slovo, on přebral celou situaci do vlastních tlapek. Moje srdce div nevynechalo úder, když se na mě podíval a řekl, že se nemusím bát. ne však strachem.
Ať právě udělal cokoli, zůstala jsme jen zírat. Nebála jsem se ani v nejmenším, jedna moje část mu naprosto důvěřovala, že ví, co dělá, ačkoli mě jen o chvíli předtím varoval, že jistá jeho část je nebezpečná. Při pohledu na něj, tedy na to, co se z něj stalo, jsme zapomněla, že jsem měla lovit. Ale nezdálo se, že by mou pomoc potřeboval. Byl úchvatný. Mohutný a elegantní a srnu dohnal a srazil s efektivitou zkušeného a schopného lovce. Bylo to fascinující. Slovy jsem to ani nedokázala popsat. A to jsme si myslela, že sledovat, jak někdo vraždí srnu, není zábava pro mě.
Až když byla mrtvá a Bran, opět v té podobě, kterou jsme dobře znala, se uložil vedle ní, jsem za ním došla a přidala se k němu. "Tohle bylo..." Hledala jsem ta správná slova, "Byl jsi úžasný!"

"Myslím, že tady pochodíme lépe," řekla jsem, "našla jsem nějaké zaječí stopy a myslím, že sem chodí pít i srnky. Tahle stopa vypadá docela čerstvě." Kdo by také nedal přednost vodě před prosluněnou loukou, kde se před horkem a spalujícími paprsky nedalo kde schovat? Přikývla jsem na jeho odpověď. Sama bych mu asi také nemohla říct o mnoho víc. Život byl prostě život, občas byl fajn, jindy zas... ne tolik. Jeho další slova mě přiměla stydlivě sklopit hlavu k zemi, přesto jsem se však nemohla ubránit úsměvu. Byl tak... milý. Jeho slova mě zahřála u srdce. "Taky s tebou ráda trávím čas," řekla jsem.