Príspevky užívateľa

"Dobře," přikývla jsem jen. Nechtělo se mi nikam utíkat a to nejen proto, že počasí na běhání teď opravdu nebylo. Sotva jsme se opět setkali, nechtěla jsem to ukončovat dřív, než bude nutné. Bylo mi v jeho společnosti příjemně, doufala jsem, že i spolu zalovíme a alespoň si popovídáme, než se zase rozejdeme každý svou cestou. "Budu si to pamatovat." Na víc jsem se ho nevyptávala. Spoléhala jsem na to, že mi řekl vše, co jsem potřebovala vědět, a také jsem si myslela, že to není zrovna téma, o kterém by toužil vést hodinové rozhovory, takže jsem radši změnila téma. "Jak jsi se vůbec měl? Od našeho posledního setkání, myslím."
Mezitím jsme pomalu dorazili k vodě. Po jeho vzoru jsem se napila a pak jsem se pomalu začala porozhlížet po stopách zvěře. Skutečně to tu vypadalo o něco slibněji.

"Dobře, já jen... nerada bych tě tahala někam, kam bys nechtěl, víš." Ale zdálo se, že jsme jeho sklíčenost pochopila naprosto špatně. Když se přede mnou zastavil, zastavila jsem se taky, poněkud zmateně. A to, co řekl, jsem rozhodně nečekala. Naklonila jsem hlavu na stranu a poslouchala jeho slova. Přišlo mi to trochu... přitažené za chlupy, to ano, ale na druhou stranu se stávaly i divnější věci a neviděla jsem důvod, proč by lhal, navíc vypadal, že je to něco, co ho opravdu trápí. "...dobře," řekla jsem. "A říkáš mi to proto, že bych teď měla radši utéct, nebo jen abych věděla?"

Vlastně jsem si říkala, proč jsem ztrácela čas tady a nešla tam rovnou. bylo to logické, vždyť jsem sama došla k závěru, že by čas trávil na otevřené pláni na slunci jen šílenec. Ovšem nevadilo mi, že jsem nejprve vyrazila sem, protože kdybych to neudělala, nepotkala bych Brana. To stálo za to, abych s obědem ještě chvíli počkala. Nepamatovala jsem si, že bychom spolu kdy lovili, ale jeho společnost dělala den jaksi... lepším. Odsouhlasila jsem jeho návrh, abychom se tedy také přesunuli k vodě. "Hádám, že tam bude líp i nám, i kdybychom tam nakonec nic nenašli." Okolí jsem už znala docela dobře, nemusela jsem tedy čekat, až mi ukáže cestu, ale mohla jsem rovnou vyrazit. Když jsem se však po něm ohlédla, abych se ujistila, že jde za mnou, připadalo mi, že vypadá poněkud... sklíčeně? "Ale samozřejmě nemusíme nikam chodit, pokud bys nechtěl. Můžeme zůstat tady a zkusit ještě chvíli hledat stopy..." Logicky jsem si odvodila, že jeho výraz má co dělat se současnou situací, ne s ničím jiným. přirozeně jsme o jeho vnitřním boji nemohla vědět.

"Tak to jsme tu ze stejného důvodu," odpověděla jsem vesele. "Ale taky jsem toho moc nepotkala, zvěř bude nejspíš schovaná někde ve stínu..." Znova jsem se rozhlédla, ale v okolí nebyla kromě nás ani noha. Možná bychom pochodili líp, pokud bychom se dali na lov hlodavců? "Možná bude víc zvěře u vody," sdělila jsem mu nahlas svou hypotézu. U vody a ve stínu. každý rozumný tvor by se tam v tomhle počasí vydal. Možná bychom tam skutečně měli větší štěstí, navíc když jsme na to teď byli dva.

A brzy jsem vlka i uviděla. Ne však na zemi, ale na krystalu, vysoko nad zemí. Ačkoli byl daleko, už jsme neměla pochybnosti o tom, o koho se jedná. Byla by příliš velká náhoda, aby se tu objevil vlk s Branovými schopnostmi, který jako on i vypadal i byl cítit, a zároveň to nebyl on. Zamířila jsem rovnou za ním s bezděčným úsměvem na tváři. Tohle byl rozhodně vlk, kterého jsem viděla ráda, i když jsme se zatím potkali všehovšudy dvakrát a ono druhé setkání bylo, pro nedostatek lepších slov, podivné.
"Ahoj!" pozdravila jsem, sotva jsem se dostala blíž, "nečekala jsem, že tu v tomhle počasí někoho potkám."

Měla jsem hlad. nedalo se říct, že by se mi příliš chtělo vylézat z příjemného stínu a vykonávat nějakou aktivitu na sluníčku, ale do večera jistě zbývalo ještě pěkných pár hodin a ani v pozdnějších hodinách nebylo o mnoho příjemněji. nepatřila jsem mezi vlky, kteří by v letních vedrech trpěli nějak víc, než ostatní - měla jsem světlý kožich, teď navíc hezky krátký, když jsem po zimě shodila zimní srst - ale pokud bych si mohla vybrat, zůstala bych někde schovaná. Jenže volba byla mezi hladověním a horkem a já měla jasno, čemu z toho dávám přednost, takže jsem se ocitla na pastvině, hledající stopy nějaké zvěře. Příliš živo tu nebylo, možná by bylo chytřejší podívat se někam k vodě. tam navíc většinou žily ryby, i když jsem musela uznat, že právě ty neumím lovit zrovna nejlépe. procházela jsem se trávou a probírala se starými pachy, když tu jsem objevila jeden novější, který ke mně zavál vítr. našpicovala jsem uši. nepatřil lovné zvěři, nýbrž jinému vlkovi, což by nebylo neobvyklé, jenže já ten pach poznávala. Zvedla jsem hlavu od země a rozhlédla se po jeho majiteli.

"Nevadí, když si přisednu?" zeptala jsem se, ačkoli jsem nečekala na odpověď a rovnou se usadila vedle něj. Sklonila jsem se k vodě a napila se, zatímco on poodběhl někam stranou, neviděla jsem tam, co dělá. Vzhlédla jsem přesně ve chvíli, kdy mířil zpět ke mě s trsem květin v tlamě. Už už jsem otevírala tlamu, abych mu vyčetla, že by je neměl takhle škubat, sněženky tím sice s trochou štěstí nezabije, ale rozhodně jim to neprospívalo. Jenže když řekla, že je to dárek, rychle jsem tlamu zas zavřela div že to necvaklo. On mi dával... květiny? Ano, nebyl to sice zrovna nejpromyšlenější dárek, ovšem neznali jsme se a i já musela uznat, že to od něj bylo... milé. Ještě žádný vlk, pokud jsem nepočítala rodinné příslušníky, protože to bylo něco jiného, mi nikdy nedal jen tak žádný dárek. Ani jsem se nepohnula a nechala ho, ať mi je zastrčí za ucho, zaskočená tou nečekanou událostí. "Já... děkuju. To je od tebe... hezké." Za jiné situace bych mu nejspíš pěkně vyčetla, že trhat kytky jen tak od něj vůbec není hezké a neměl by to dělat, ale teď, v tuhle chvíli, jsem se k tomu prostě nedokázala přimět. A tak jsem místo toho použila na květinky za svým uchem magii aby neuvadly.

Neměla jsem jedno jasně dané místo, kam bych se vracela. Většinu času jsem cestovala kam mě tlapky nesly, a přespávala kde mě napadlo. Vyhýbala jsem se územím smeček, ale jinak jsem navštěvovala všechna místa, které se mi povedlo objevit. Přesně tak jsem dorazila i sem. plánovala jsem zastavit se u řeky, abych svlažila hrdlo, a pak pokračovat dál, možná si i ulovit něco k jídlu, ovšem hlad jsem zatím neměla. Mohla bych se pak podívat do hor, nebo zajít do lesa a porozhlédnout se po prvních známkách přicházejícího jara...
Ovšem plán vzal za své, když jsem zahlédla povědomého vlka. Na tváři se mi objevil úsměv, když jsem neomylně zamířila k němu. "Dobré odpoledne, Brane. Ráda tě zase vidím."

Když řekl, že na místo, odkud pocházel, nerad vzpomíná, rozhodla jsem se víc nevyptávat. Sotva jsme se potkali, nepřipadalo mi slušné vyzvídat, navíc jsem nechtěla, aby o mně měl Bran špatné mínění. "Myslím, že nějaký rok už to bude. Také nepocházím odsud, ale už od mala jsem věděla, že nechci strávit celý život ve své rodné zemi." Když jsem sem poprvé přišla, ještě jsem netušila, že tu nakonec zůstanu, ale zalíbilo se mi tu. Však každý ví, jak to chodí. Vlk míní, okolnosti mění. Vzpomínala jsem si, jak jsem tenkrát nadávala na tu holou, mrtvou skálu, kde jsem se objevila. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že to bude můj nový domov, nevěřila bych mu ani slovo a přesto, po víc než roce, jsem byla pořád tady. Že bych si však stěžovala, to jsem nemohla tvrdit ani v nejmenším, když jsem se podívala kolem sebe, na pláž, na moře a nekonečnou dálku za ním. Na Brana a na les za námi. Proč bych nemohla tohle místo nazývat domovem?

To znělo... překvapivě rozumně. Nebyla to žádná šílená teorie o neskutečných světech ani monstrech, požírajících vlky, ale na druhou stranu jsem nemluvila s vlčetem, ale s dospělým vlkem. Když jsme na něj pohlédla, odhadovala jsem, že bude o něco starší, než já, ale kdo ví, jak moc. Neměla jsem na to dobrý odhad a u některých vlků to nebylo moc poznat. "Ráda vás poznávám, Brane," usmála jsem se na něj. Ať už to on bral jako společenské pochybení nebo ne, já tolik neřešila kdo se představil jako první. zahleděla jsem se zpět na moře a chvíli tu jen tak seděla a užívala si atmosféry, než jsem opět promluvila. "Poslyšte, vy tady žijete, nebo jste také... odjinud?" Potloukala jsem se tu po okolí už nějakou dobu, ale uvědomila jsme si, že to tu vlastně stále pořádně neznám. Možná byl čas to napravit.

Dívala jsem se do dály nad vlnící se moře, jako bych snad na druhou stranu skutečně mohla dohlédnout, i když pravda byla taková, že jsem nemohla. Snad žádný vlk nemohl, leda by měl magii nebo snad křídla. "To, co si představíme, je stejně často zajímavější, než skutečnost," pronesla jsem zamyšleně. "Co si myslíte, že byste na druhé straně našel?" Nebyla jsem nikdy moc velký snílek, ale bylo mi tu příjemně a trocha nezávazného rozhovoru nebyla nikdy na škodu, mimo to jsem byla docela zvědavá, co si vlk myslel, že leží za mořem. "Mimochodem, já jsem Charine," představila jsem se.

Usadila jsem se kus od něj. tak daleko, abych nenarušovala jeho osobní problém, ale zároveň dost blízko, abychom spolu mohli hovořit a nemuseli překřikovat vítr, šumící moře a hejno racků, kroužících nad zálivem. Být to někdo, koho jsem znala, nejspíš bych na jeho otázku odpověděla: "Nohy" ovšem tohle byl cizí vlk, nechtěla jsem, aby si o mně hned zpočátku myslel kde co. "Oceán," řekla jsem pouze, "a život, který ukrývá." tahle odpověď byla stejně pravdivá jako ta předtím, ovšem vyzněla podstatně lépe. "Je na něm cosi fascinujícího, na té jeho nekonečnosti. Přemýšlel jste někdy, co je asi na druhé straně?"

Ocitla jsem se tu spíš ze zvědavosti, než že bych sem šla za nějakým účelem. Moře pro mě bylo jednou velkou neznámou a tak když jsem ucítila ve vzduchu pach vody a soli, vyrazila jsem tím směrem zjistit, co leží za horizontem. nemohla bych tvrdit, že jsem byla zklamaná. zeleň ustoupila písčité pláži a přede mnou se rozprostřely nekonečné masy vody, kam až oko dohlédlo. Moře se vlnilo, třpytilo se v odpoledním slunci a kypělo životem. Voda byla plná mikroskopických řas, které se draly o své místo na slunci. nebyl to les, nebyla to ani louka, ale svým způsobem se mi to líbilo, i když byla ve vodě zeleň podstatně chudší, než na co jsem byla zvyklá.
Moře bylo krásné. Na chvíli jsem zastavila, přivřela oči a nastavila tvář příjemnému vlahému větříku, který mi čechral srst. Když jsem je opět otevřela, postřehla jsem vlka, sedícího opodál. "Dobrý den přeji, máme dnes krásně, že?" Pozdravila jsem vesele.

Byla jsem malý okamžik v pokušení odpovědět prostě "nohy", což by nebylo daleko od pravdy, protože bez nohou bych se sem zaprvé nedostala a zadruhé mě sem nepřivedlo nic konkrétního, prostě jsem šla, kam mě to táhlo, než jsem skončila tady. Ovšem nepřipadalo mi to vůči vlkovi zrovna slušné. Než jsem si však stačila rozmyslet jinou odpověď, poskytl mi on tu svou. Rozuměla jsem tomu. Ať už to bylo sentimentální nebo ne, ledovce v sobě skutečně skrývaly jistou věčnou krásu, která k sobě přitahovala. Nutila zastavit se a alespoň na moment si vychutnat ten věčný chlad a namodralé moře ledu, rozkládající se daleko kam až oko dohlédlo. "Je to stejně dobrý důvod, jako kterýkoli jiný," řekla jsem a pousmála se. Mě k sobě také vždy táhla zelená příroda, louky a lesy, kypící životem. Proč by pro někoho nemohly chladné, mrtvé ledovce představovat to samé? Otočila jsem se k němu a na malý okamžik mu pohled do očí oplácela, než jsem ze slušnosti zrak sklopila. "Charine Rea, ráda vás poznávám, Hakone."

Už jsem se nesnažila led přebarvit. někdo jako já musel vědět, že svým působením může okolí spíš uškodit, než pomoci, ačkoli achopnost přírody vzpamatovat se z čehokoli byla skutečně velmi působivá. Avšak narůžovělý led bude tát rychleji, řasy budou přitahovat světlo a svou činností okolí rozehřívat. Stačilo jim k životu málo. Jen světlo, voda a dokázaly přežívat... ne, nikoli přežívat, vzkvétat i v mrazivé, nehostinné krajině, jako byla tato, kam málokdy zavítal i tvor tak přizpůsobivý, jako byl vlk. Tady však led měl být. Byl tu, když jsem přišla a bude tu až odejdu. Patřil sem. Nepříslušelo mi, abych ho ničila, i když jsem dávala přednost krajině živější a plné zeleně. Svět si potřeboval zachovat svou různorodost.
Už jsem se otáčela, abych se vrátila, odkud jsem přišla, když tu se za mnou ozval cizí hlas. Přirozeně mě to polekalo, neuvědomila jsme si, že tu nejsem sama. Ani mě nenapadlo se rozhlížet kolem a hledat v této mrtvé krajině nějaký život, natož dalšího zatoulaného vlka. "Oh, omlouvám se, vůbec jsem vás nepostřehla," řekla jsme místo pozdravu, "co vás sem přivádí?"