Príspevky užívateľa

"Nevadí, ještě se mi budeš v létě hodit, kámo, jako osobní klimolizace," uchechtl jsem se. Chlad mi vůbec nevadil, byl jsem termoodolný. Měl jsem co dělat, abych se místo té představy celou smečku chladícího vlka během letních teplot, soustředil na další Iskova slova. "Počkej, co? Rorýš? Tobě se narodil... uhm... vylíhl pták?" nechápavě jsem natočil hlavu na stranu. Toto mi tedy asi uniklo...
Zbylá jména jsem nepostřehl, neb zbytek věty jsem jaksi odignoroval. Zaujala mě ta jedna jediná informace. Můj mozek si okamžitě začal představovat obraz mé sestry, která vyprdla ptačí vejce namísto vlčete. Jedno ucho mi kleslo na stranu a já se nad tím musel lehce poušklíbnout.

Uchechtl jsem se v tu chvíli a ucouvl o krok dál. Sice pozdě - ale přece - jsem si uvědomil, jak to má Iska se vztahem k fyzickému kontaktu. Já byl v tomto pravý opak - fyzický kontakt byl součástí neverbální komunikace, ve které jsem byl lepší, než v té verbální. "Čerstvě, konečně," pravil jsem. Obvykle mě bylo všude plno, takže počítám, že Iska zaregistroval, že jsem byl teď nějakou dobu úplně stranou. Stranou od všeho, co se ve smečce mohlo jenom dít.
"Teď jsem byl nějakou dobu dost mimo provoz, ale je už líp," přiznal jsem.
"Co ty tvoje děťata?" optal jsem se se zájmem a zamrkal očima. Mrzelo mě, kolik jsem toho promeškal, vůbec jsem neměl přehled, jak jsou ti caparti starý, jací jsou a podobně. "Zatím neviděl jsem moc je, asi bych měl, že," najednou mě hitl takový ten výčitkoidní pocit. Jsem pro smečku ještě dost dobrý?
Zatímco dříve jsem moc vinu, pocity a negativní emoce nepociťoval, najednou se to na mě nahrnulo a já se začal cítit přetažený. Přestimulovaný.Vinný...

Po několika dnech, co jsem byl úplně, ale úúúplně mimo, jsem se nějakým způsobem zatoulal sem. Podpadliště bylo jedno z mých oblíbených míst na území. Sice jsem byl poslední měsíce duchem nepřítomen a nebyl smečce kdovíjak k užitku, uvědomoval jsem si, že se mi to vymstilo a bylo mi sníženo postavení. Ale tož... jakobych si zrovna já z tohoto něco někdy dělal, že? Bylo pro mě důležité, že stále někam patřím. Že na mě nezapomněli a že mě mí kamarádi neopustili.
Udělám pár kroků a posadím se. Sleduju krajinu, pomaličku pohledem přejížím ze strany na stanu, všímám si každého stébla trávy, které se hýbe pod nadvládou lehkého, téměř letního vánku.
Netrvá to dlouho a moje oči narazí na vlka. Není daleko ode mě, ale proč jsem si jej dříve nevšiml pachem? Asi jsem na to byl moc zamyšlený. Podle silně huňatého kožichu není pochyb o tom, kdo z mých smečkových přátel to je. Ten, který mi byl měsíce a měsíce tím nejbližším.
Začal jsem chvostem mykat tak, že zlehka bušil o zem. Zvuk tohoto bušení tlumila tráva, tudíž nešel téměř slyšet. Čekal jsem sotva pět vteřin, než jsem se rozcupital k němu. "Iskááááááá!" zahulákal jsem na něj zezadu.

Zamyšleně jsem se procházel po svém oblíbeném údolí, než jsem narazil na vlčka, kterého bych si snad nemohl splést. Samozřejmě šlo o mého nejlepšího kamaráda, Isku! Tak dlouho jsem s ním nemluvil... je načase to změnit.
Vypadalo to, že on mou příležitost ještě nezaregistroval, ale to mi nevadilo. Přišel jsem k vlku, který vypadal velice zamyšleně, snad možná dokonce víc, než tenkrát já. Zvedl jsem tlapku ve smysl do něj šťouchnout, než jsem zacítil chlad a došlo mi, že na toto on moc není. "Baf?" řekl jsem polohlasně, spíše tak nějak tázavým tónem, než že by to bylo skutečný bafnutí. Jen tak, abych na svou přítomnost taky upozornil, aby věděl, že tu fakt teď není sám, ač se to tak může sebevíc zdát.

Protáhnu se, načež zaslechnu zvuk pohybu přímo za sebou. Dotyčný se blížil a já podle pachu poznám, že je to někdo více, než jenom dobrý známý. Pachy jsem si pamatoval moc dobře. A vlky s nimi spojené snad ještě lépe. Pousmál jsem se, když jsem se otočil a viděl ji. Poslední vlkodračici z mé rodiny, se kterou jsem neztratil kontakt a zároveň poslední vlkodračici ve smečce (hádám?).
"Ségra!" nadšeně jsem poskočil. "Skvěle se cítím!" povím nadšeně a zavrtím ocasem hned vzápětí. Bylo daleko lepší vyjadřovat své emoce, když mi nepřekážel ten protivně dlouhý bičovitý ocas. Nemusel jsem se snažit dávat si pozor na to, kde se motá.
Nadechl jsem se, že se ji zeptám na totéž, a pozjišťuji nějaké novinky, když v tu chvíli pronesla ona větu, které jsem nerozuměl. "Počkej počkej. Co?" nechápal jsem, jak to vlčice v žíhanobarevném kožíšku myslí. "Já vlastně vůbec nevěděl nikdy jak... no... jak tyto věci fungují, co to znamená?"
Byl jsem mimo. Tušil jsem, že to má znamenat, že do naší smečky přibydou nějaká vlčata. To byla skvělá zpráva, ale jakým způsobem? A... proč radost z oček mé drahé sestry vyprchala? Toť otázka, na kterou jsem požadoval odpověď, nebo ještě lépe, vysvětlení. Nebyl jsem nešťastný, naštvaný, nebo frustrovaný. Spíše zmatený a trochu překvapený.

Motám se tak po kamenné louce. Po tom dlouhým spánku, který mě setsakramentsky vyčerpal jsem se už nějak zotavil, našel jsem nějaké zbytky mršiny v lese a zapil je vodou z potoka. Byl jsem vlastně docela spokojený. Už podruhé za svůj život jsem se ale cítil, jakobych žil sto let pod kamenem. Zatím jsem se nezorientoval v tom, cože se vlastně stalo mezitím, co jsem byl mimo sebe. Všechny které jsem ale znal předtím, jsem si pamatoval. Jakobych je potkával denně. Takyže jsem potkával, před tím, než jsem se umanul k tomu neplánovanému zimnímu spánku.
Udělal jsem ještě pár kroků a sedl si na okraj louky. Prohlížel jsem si hory. Uvažoval jsem, jak bych teď nabyl zpět ztracenou sílu a kondici. A to co nejdříve, ať jsem ve smečce k něčemu.

Vyhrabal jsem se ze svého pseudozimního spánku, respektive... probudilo mě volání. Až teď jsem si začal uvědomovat, o kolik času jsem přišel. Byl jsem hladový, pohublý, slabý. Válel jsem se v noře. Volání neznělo až z takové dálky.
Nejprve jsem se porozhlédl kolem sebe, než jsem se odhodlal postavit se na nohy. Zavrávoral jsem, a spadl znova na zem. Nehodlal jsem to ale vzdát. Pokusil jsem se zvednout znovu a s podivným úšklebkem udělal krok dopředu. A pak další, a další. Tentokrát se to povedlo, ale pořád jsem byl zesláblý.
Jakmile jsem vystrčil hlavu, a za hlavou následně celé tělo z nory ven, zjistil jsem, že ona sešlost, jejíž volání mě probudilo, se odehrává tady. Matně jsem si vzpomněl, že jsme členem smečky a začal jsem tuto informaci zpracovávat. Moc jsem nevnímal, co se řeší. Koneckonců, teď jsem byl x týdnů úplně mimo dění.

Tentokrát jsem se vyskytl tady. Ano, daleko radši než tvrdý povrch pod tlapami jsem měl trávu a mech, ale občas to chtělo změnu. Chtělo to... pod tlapami pro jednou cítit něco jiného, ale až do hor se mi nechtělo. Na to začínala být poměrně zima a každý, kdo má v sobě špetku inteligence ví, že na horách je daleko lepší. Ne že by mi zima vadila, ale co jsem si tak zvykl na letní sluníčko, už mi chybělo. Ale sluníčko nebylo zdaleka jediné, po čem se mi stýskalo. Proč strejda Feier odešel? Chybí mi... chtěl bych jej zpět... Copak je mu bližší ta rodina, se kterou měl tehdy problémy, než tadyta, co jej okamžitě přijala...? Je to smutný...
Dlouho jsem neměl takový splín, jako teď. Vlastně, dost možná nikdy.
Udělal jsem pár letmých kroků před sebe a poté se otočil. Cvakání vlčích drápů prozradilo příchozí Faoline. Přimhouřil jsem oči, abych se ujistil, že je to ona. "Čauko," pozdravil jsem ve snaze upoutat její pozornost. Rád bych ji poznal víc, než jen z dálky. Byl jsem si vědom, že je to jedna z těch novějších členů smečky.

Nevěděl jsem popravdě, co odpovědět. Sám jsem netušil, co jsem cítil. Bylo to něco... ne, fakt nevím. "Ani jedno. Prostě to bylo něco. Něco, co poptat... uhm... popsat, popsat nejde pořádně," povím stále docela zmateně a zavrtím hlavou. "Navrhuju radši jinam jít," pokusím se na tebe letmo pousmát. Nevěděl jsem, nejen co jsem cítil, ale ani co si o tom všem vlastně myslet. Ještě se jednou rozhlédnu kolem sebe, potom vezmu zbytek kořisti a namířím si to s ní směrem k noře. Přitom se ohlédnu na tebe, zda tedy půjdeš se mnou.

Přimhouřil jsem oči. Nevěděl jsem, zda Removo vyprávění mám věřit či nikoli. Stále mi přišlo pravděpodobnější, že by si ze mě dělal srandu, na druhou stranu jsme se neznali tolik. To nic nemění na tom, že to byla docela zábava a zrovna já bych si byl schopný hrát i na prvokontaktu.
Každopádně, nedokázal jsem vnímat celé vyprávění, poslední co si vybavuju bylo něco o Kultu. Vlastně jsem moc nevěděl, o čem je řeč a proto mi myšlenky uběhly jinam. Probral jsem se však po velice krátké době, a to ve chvíli, když sklonil hlavu. Jenom jsem se lehce pousmál. "Jo, byla to sranda," pověděl jsem a zahoupal ocasem. Netušil jsem, že pro něj úplně ne, ale to bylo teď vedlejší kolejí. "A kde je ten plášť teď? A kam namířeno máš?"

Jméno postavy: Cyrano
Role: Osvoboditel
S kým a kde: Remus, Dormanský les
Počet postů: 5
Shrnutí průběhu: Remus přišel za Cyránem zpět na místo jejich prvního střetnutí a dával signály ve formě hrabání a rytí do země. Cyro si všiml známého pachu, které si spojil s místem, myslel si, že si s ním Remus hraje, a že se odhalí, jakmile uhodne, kým je. A tak plácal random jména vlků, které znal. Trefil se poměrně rychle, neboť známý pach, spojen s místem, kde vlka poprvé poznal, jej odhalil.
Dopad na postavu: Žádný, v podstatě si celou dobu myslel, že jde o hru.

Moje nadšení nepohasínalo, naopak doslova zažehlo. Plameny kolem mého těla se rozzářily, nejvíce na hřbetě a tlapách. Kdo by neuměl číst výrazy, jako já, nadšení by stopro poznal podle mé fialkově plápolající magie. "Haha, dobrá hra, ale vyhrál jsem!" zaradoval jsem se nahlas. "Jak to udělal jsi? Jak tě to napadlo? A proč zrovna na mě to zkusil jsi?" zahihňal jsem se pro mě typickým vysokým hlasem. Vůbec mě třeba nenapadlo, že mě nemusel Remus poznat.
Prohlédl jsem si vlka naproti mně od hlavy až k patě. Zajímavá kombinace barev byla nezaměnitelná a typická, tu jsem si pamatoval. Ale? Co ty tlapy... Místo bílých ponožtiček Remuse bylo šedohnědá hlína. "Uh. Ses trošku zaprasil," musel jsem se uchechtnout. Co na srdci, to na jazyku.

Tak nějak jsem byl myšlenkami v tom, že toto je nějaká hra. Že jakmile odhalím, kdože se mi tu teď skrývá, ukáže se mi. Peekaboo! A jelikož jsem byl pro každou srandu a hry jsem měl rád (to víte, poněkud dospělejší vlče, dost možná trvale), rozhodl jsem se hrát dál. Na rýsování čar do země jsem nebral ohled, nemyslel jsem, že to má nějaký zvláštní význam.
Ještě jednou jsem zavětřil a zamyslel se. "My se známe. Určitě se známe, jinak bys se mnou tuto hru hrát nechtěl, nepletu se?" vyřknul jsem řečnickou otázku. Stále jsem měl zato, že se mnou nemluvíš dobrovolně. Že čekáš, až tě uhodnu. "Jako Azarynčan nevoníš. Koho jsem potkal mimo smečku?" přemýšlel jsem opět nahlas a snažil si vybavit pachy, které jsem cítil v poslední době. Pachy, které nebyli součástí mojí rodiny. "Cielo?" optám se, odpověď samozřejmě nečekám. Zatřepu hlavou. "Ne, Cielův pach bych si tolik nepamatoval. My dva se potkali nedávno."
Zatřepal jsem hlavou a na chvíli se zasekl. V hlavě se mi spojilo toto místo se zážitkem, kdy jsem byl na cestě k Troskám. U palice jakoby se mi rozsvítil taková ta malinkatá žárovička. "HA! JSI REMUS! Trefil jsem se, že? Joo, posledně potkali tady jsme se taky! V této části lesa dokonce pamatuju!" nadšeně jsem zavrtěl ocasem a rozzářil se.

Pochopil jsem, jakmile se na zemi vyrýsovala šipka. Ano, už jsem si byl jist na čem plusminus jsem, ale i tak mi to přišlo vtipné. Musel jsem se ušklíbnout. "Jo, mám tam jít? Okej," šel jsem po šipce, když v tu ránu jsem do někoho, nebo něčeho, pravděpodobně toho, co mi dával signály, zlehka drknul. Už jsem nebyl velký, čili nic, co by ho mohlo nějak zranit. Okamžitě jsem zase ucouvnul. Toto jsem asi nepochopil úplně správně. "Eh, pardon. Ty nejen že nejdeš vidět, ale ani nemůžeš mluvit? Jsi nějaký duch? Čí jsi duch?" optal jsem se zvědavě a našpicoval uši bez ohledu na to, že mi nejspíše neodpoví.
"Co já vim... Rufus? Mornie? Feier?" vyjmenovával jsem random vlky, které jsem znal. "Né, ti mají více Azarynský pach," přemýšlel jsem nahlas.

"To necítíš?" optám se tě váhavě a začnu se opět rozhlížet. Zatřepu hlavou a udělám pár kroků k místu, kde jsem cítil, že ... něco. Nebyl jsem schopný to nijak konstruktivně popsat. Nebál jsem se, spíše jsem byl zvědavý a chtěl tomu přijít na chlup. Najednou objektem mého zájmu nebyla konverzace o sestře, ale to, co se tu teď právě stalo. Onen prapodivný pocit taky brzo vyprchal. O to více mě to všechno mátlo. "Zajímalo by mě, co to mělo znamenat," zabrblal jsem si jen tak pro sebe a natáhl tlapy. Potřeboval jsem se protáhnout. Možná mi fakt jenom šibalo. Nebylo by to poprvé. (xd)