Príspevky užívateľa

Tentokrát jsem se vyskytl tady. Ano, daleko radši než tvrdý povrch pod tlapami jsem měl trávu a mech, ale občas to chtělo změnu. Chtělo to... pod tlapami pro jednou cítit něco jiného, ale až do hor se mi nechtělo. Na to začínala být poměrně zima a každý, kdo má v sobě špetku inteligence ví, že na horách je daleko lepší. Ne že by mi zima vadila, ale co jsem si tak zvykl na letní sluníčko, už mi chybělo. Ale sluníčko nebylo zdaleka jediné, po čem se mi stýskalo. Proč strejda Feier odešel? Chybí mi... chtěl bych jej zpět... Copak je mu bližší ta rodina, se kterou měl tehdy problémy, než tadyta, co jej okamžitě přijala...? Je to smutný...
Dlouho jsem neměl takový splín, jako teď. Vlastně, dost možná nikdy.
Udělal jsem pár letmých kroků před sebe a poté se otočil. Cvakání vlčích drápů prozradilo příchozí Faoline. Přimhouřil jsem oči, abych se ujistil, že je to ona. "Čauko," pozdravil jsem ve snaze upoutat její pozornost. Rád bych ji poznal víc, než jen z dálky. Byl jsem si vědom, že je to jedna z těch novějších členů smečky.

Nevěděl jsem popravdě, co odpovědět. Sám jsem netušil, co jsem cítil. Bylo to něco... ne, fakt nevím. "Ani jedno. Prostě to bylo něco. Něco, co poptat... uhm... popsat, popsat nejde pořádně," povím stále docela zmateně a zavrtím hlavou. "Navrhuju radši jinam jít," pokusím se na tebe letmo pousmát. Nevěděl jsem, nejen co jsem cítil, ale ani co si o tom všem vlastně myslet. Ještě se jednou rozhlédnu kolem sebe, potom vezmu zbytek kořisti a namířím si to s ní směrem k noře. Přitom se ohlédnu na tebe, zda tedy půjdeš se mnou.

Přimhouřil jsem oči. Nevěděl jsem, zda Removo vyprávění mám věřit či nikoli. Stále mi přišlo pravděpodobnější, že by si ze mě dělal srandu, na druhou stranu jsme se neznali tolik. To nic nemění na tom, že to byla docela zábava a zrovna já bych si byl schopný hrát i na prvokontaktu.
Každopádně, nedokázal jsem vnímat celé vyprávění, poslední co si vybavuju bylo něco o Kultu. Vlastně jsem moc nevěděl, o čem je řeč a proto mi myšlenky uběhly jinam. Probral jsem se však po velice krátké době, a to ve chvíli, když sklonil hlavu. Jenom jsem se lehce pousmál. "Jo, byla to sranda," pověděl jsem a zahoupal ocasem. Netušil jsem, že pro něj úplně ne, ale to bylo teď vedlejší kolejí. "A kde je ten plášť teď? A kam namířeno máš?"

Jméno postavy: Cyrano
Role: Osvoboditel
S kým a kde: Remus, Dormanský les
Počet postů: 5
Shrnutí průběhu: Remus přišel za Cyránem zpět na místo jejich prvního střetnutí a dával signály ve formě hrabání a rytí do země. Cyro si všiml známého pachu, které si spojil s místem, myslel si, že si s ním Remus hraje, a že se odhalí, jakmile uhodne, kým je. A tak plácal random jména vlků, které znal. Trefil se poměrně rychle, neboť známý pach, spojen s místem, kde vlka poprvé poznal, jej odhalil.
Dopad na postavu: Žádný, v podstatě si celou dobu myslel, že jde o hru.

Moje nadšení nepohasínalo, naopak doslova zažehlo. Plameny kolem mého těla se rozzářily, nejvíce na hřbetě a tlapách. Kdo by neuměl číst výrazy, jako já, nadšení by stopro poznal podle mé fialkově plápolající magie. "Haha, dobrá hra, ale vyhrál jsem!" zaradoval jsem se nahlas. "Jak to udělal jsi? Jak tě to napadlo? A proč zrovna na mě to zkusil jsi?" zahihňal jsem se pro mě typickým vysokým hlasem. Vůbec mě třeba nenapadlo, že mě nemusel Remus poznat.
Prohlédl jsem si vlka naproti mně od hlavy až k patě. Zajímavá kombinace barev byla nezaměnitelná a typická, tu jsem si pamatoval. Ale? Co ty tlapy... Místo bílých ponožtiček Remuse bylo šedohnědá hlína. "Uh. Ses trošku zaprasil," musel jsem se uchechtnout. Co na srdci, to na jazyku.

Tak nějak jsem byl myšlenkami v tom, že toto je nějaká hra. Že jakmile odhalím, kdože se mi tu teď skrývá, ukáže se mi. Peekaboo! A jelikož jsem byl pro každou srandu a hry jsem měl rád (to víte, poněkud dospělejší vlče, dost možná trvale), rozhodl jsem se hrát dál. Na rýsování čar do země jsem nebral ohled, nemyslel jsem, že to má nějaký zvláštní význam.
Ještě jednou jsem zavětřil a zamyslel se. "My se známe. Určitě se známe, jinak bys se mnou tuto hru hrát nechtěl, nepletu se?" vyřknul jsem řečnickou otázku. Stále jsem měl zato, že se mnou nemluvíš dobrovolně. Že čekáš, až tě uhodnu. "Jako Azarynčan nevoníš. Koho jsem potkal mimo smečku?" přemýšlel jsem opět nahlas a snažil si vybavit pachy, které jsem cítil v poslední době. Pachy, které nebyli součástí mojí rodiny. "Cielo?" optám se, odpověď samozřejmě nečekám. Zatřepu hlavou. "Ne, Cielův pach bych si tolik nepamatoval. My dva se potkali nedávno."
Zatřepal jsem hlavou a na chvíli se zasekl. V hlavě se mi spojilo toto místo se zážitkem, kdy jsem byl na cestě k Troskám. U palice jakoby se mi rozsvítil taková ta malinkatá žárovička. "HA! JSI REMUS! Trefil jsem se, že? Joo, posledně potkali tady jsme se taky! V této části lesa dokonce pamatuju!" nadšeně jsem zavrtěl ocasem a rozzářil se.

Pochopil jsem, jakmile se na zemi vyrýsovala šipka. Ano, už jsem si byl jist na čem plusminus jsem, ale i tak mi to přišlo vtipné. Musel jsem se ušklíbnout. "Jo, mám tam jít? Okej," šel jsem po šipce, když v tu ránu jsem do někoho, nebo něčeho, pravděpodobně toho, co mi dával signály, zlehka drknul. Už jsem nebyl velký, čili nic, co by ho mohlo nějak zranit. Okamžitě jsem zase ucouvnul. Toto jsem asi nepochopil úplně správně. "Eh, pardon. Ty nejen že nejdeš vidět, ale ani nemůžeš mluvit? Jsi nějaký duch? Čí jsi duch?" optal jsem se zvědavě a našpicoval uši bez ohledu na to, že mi nejspíše neodpoví.
"Co já vim... Rufus? Mornie? Feier?" vyjmenovával jsem random vlky, které jsem znal. "Né, ti mají více Azarynský pach," přemýšlel jsem nahlas.

"To necítíš?" optám se tě váhavě a začnu se opět rozhlížet. Zatřepu hlavou a udělám pár kroků k místu, kde jsem cítil, že ... něco. Nebyl jsem schopný to nijak konstruktivně popsat. Nebál jsem se, spíše jsem byl zvědavý a chtěl tomu přijít na chlup. Najednou objektem mého zájmu nebyla konverzace o sestře, ale to, co se tu teď právě stalo. Onen prapodivný pocit taky brzo vyprchal. O to více mě to všechno mátlo. "Zajímalo by mě, co to mělo znamenat," zabrblal jsem si jen tak pro sebe a natáhl tlapy. Potřeboval jsem se protáhnout. Možná mi fakt jenom šibalo. Nebylo by to poprvé. (xd)

Zaslechl jsem jakýsi zvuk. Odvrátil jsem pohled o housenky, která jen krátce nato tom z kmene spadla do orosené trávy. Spatřil jsem, jak se rozhrabává země. Sama od sebe. Nechápal jsem, vždyť tu kolem nikdo nebyl! Ale byl! Pach ho prozrazoval. Takže tu je! Jen... ho nevidím? Na maličký okamžik mě napadla i možnost, že by to mohl být krtek, nebo něco podobného. Jenže na ty je při povrchu už moc zima, ne? Nevěděl jsem, co si myslet, byl jsem překvapený, ale stále jsem se přikláněl k tomu, že to je někdo. Cítil jsem vlčí pach a cítil jsem jej blízko. Co víc, byl to pach, který jsem znal.
Udělal jsem odvážně pár kroků vpřed a natáhl tlapu k obracející se hlíně, než jsem tou tlapou do něčeho opravdu narazil. Ve skutečnosti jsem dal neviditelnému návštěvníkovi, jakoby jemně pěstí do oka. Zarazil jsem se a okamžitě tlapu zase stáhl. Teď už mi bylo jasné, že jde o bytost.
"Kdo jsi? Nedělej si ze mě srandu, se nebojím tě!" štěknu na tebe. Bylo mi taky jasné, že za to může magie, ale to, že nebyla používána cíleně, naschvál, už mě nenapadlo.
A vidíte to? Opravdu jsem nebyl hloupý. Ani přestože tak většinu času své existence vypadám.

Po delší době jsem se mé tlapy zamotaly až do Dormanského lesa. V posledních dnech, možná týdnech, jsem neopouštěl území. Pořád jsem byl docela potlučený, bolavý a vyčerpaný. Od té doby se mi spalo daleko hůř, ale neklesal jsem na mysli. To bych nebyl přece já, kdybych si z toho něco dělal, ne? Dopajdal jsem o třech ke kmenu jednoho ze spadlých stromů a opřel se o něj. Stále jsem si nemohl zvyknout i na nové, typicky vlčí tělo. Začínal jsem mít hlad, ale věděl jsem, že v tomto stavu toho moc neulovím.
Zaujala mě housenka, která se po požkozeném kmeni šinula kamsi. Vůbec mě nenapadlo, že není úplně nejběžnejší roční doba pro výskyt larev motýlů. Líbilo se mi, jakým způsobem se pohybuje.

Stále s úsměvem rozzářený, jako měsíček na hnoji, jak se říkalo, sleduji tvůj výraz. Snažil jsem se z něj něco vyčíst. Věděl jsem, že to je něco, co musím trénovat, výrazy mi dělávaly vždy problém, už od mala. Ale neuniklo mi, že jsi zmerčila mé fialkové plameny. Ty zářily hlavně, protože jsem byl nadšený ze společnosti. Bylo úplně jedno, že jsem byl unavený, jenom lehce zeslábly, pak prostě dál plápolaly. "To je moje magie. Předpokládám, že taky nějakou máš!" podívám se na tebe se zvědavostí, než se na okamžik zarazím trošku. "Pokud... pokud ji máš už objevenou, často se magie projeví později až. Já jako štěně o ní nevěděl skoro, dlouho," zamyslel jsem se a snažil jsem se tím rozvzpomenout na své dětství.
Zašvihal jsem ocasem. Bylo fajn, že jsem konečně mohl. Na nové tělo jsem se snažil si zvyknout a šlo to docela ztuha. Ale toto bylo něco, co mi skutečně vyhovovalo a k zvykání si mi pomáhalo. "Naše smečka se snaží držet toho, že i bez magie se máme prosadit umět. Ale s magií si hraju výrazně radši. Je to taková zajímavost. Bohužel jsem nenaučil stále se ji ovládat, a to už dospělý jsem dlouho docela," trochu rozpačitě jsem se uculil. A už to bylo. Otevřel jsem tlamu a nedokázal ji téměř zavřít.

Rozzářil jsem se v tu chvíli, kdy jsi přiznal, že se kamarádíš s moji sestrou. Samozřejmě jsem cokoli víc, než je kamarádství, neznal, proto jsem nad tím nijak zvlášť nepřemýšlel. "Joo, to je. Moje ségra je super!" povím nadšeně, a... taky docela hrdě.
"Co jste spolu podnikali?" začal jsem se vyptávat, jak typicky vesnická babka drbna, když se snaží nastřádat všemožné informace o všech ve svém nejbližším okolí. "Ajo, vy jste oba smečkoví lovci, že... je mi to jasné," napadlo mě po chvilce. Možná jsem tě tím zachránil od dalšího vysvětlování.
Po chvilce odmlky jsem udělal pár kroků kupředu a zavětřil. Něco mi tu nesedělo, ale co?

Z toho, na první pohled možná trochu komicky vypadajícího klubíčka jsem se vymotal docela použitelný. Energie mi to příliš neubralo, o to více zmatený jsem byl. Motala se mi hlava, ale byl jsem stále při vědomí. Snažil jsem se vnímat tu hromadu vjemů, která tady byla. Než jsem se ale plně vyšplhal na vlastní tlapy, zjistil jsem, že se... něco děje.
Cítil jsem se divně. Tak jako nikdy předtím. Jakoby... silný. Cítil jsem se jinak, než kdy předtím. Fialové plameny vznášející se kolem celého mého těla mohly zmátnout nejednoho přítomného vlka. Zřejmě tu zapracoval adrenalin. Měl jsem pocit, že se najednou všichni kolem mě začali zvětšovat. Opak byl pravdou - to já jsem se zmenšoval! Udělal jsem pár kroků vpřed k tomu obrovitánskému zvířeti. Ty kroky byly... taky jiné. Divné. Kratší tlapy, najednou mi nezavazel ani chvost. Moje obvyklé těžiště bylo narušeno, neboť se mé tělesné proporce měnili. Ostatní to přes plameny nejspíše nespozorovali, leda by byli fakt blízko. Teď nebyl prostor na to se nad tím nějak zvlášť zamýšlet. Přiskočil jsem k Rufovi, kolem dokola stále hoříc. Maličký okamžik jsem sledoval, jak se někteří snaží útočit napřímo. Na nic jsem nečekal a tak, jak se u vlčí smečky patřilo, jsem se přidal k vytí. Byl to prostě takový zvyk, ke kterému se jednoduše nešlo nezapojit. Netušil jsem, co víc dělat. Silný jsem nebyl, ač jsem měl možná o cosi více energie, než většina zde válčících. Ale stejně jsem si troufl se k potvoře přiblížit. Rozhodl jsem se totiž využít svých plamenů, abych jej zmátl. Plamenů, které jsem z bezpečnostních důvodů rozhodl spolu se sebou uklidit dále od členů své smečky.
Další komplikace přišla ve chvíli, kdy jsem se vydával blíže k zvířeti. Ostrá bolest v jedné z předních tlap mi komplikovala pohyb. Na tlapu nešlo úplně došlápnout, docela mě to vyhodilo z mé rovnováhy, nehodlal jsem to však vzdávat. Pajdal jsem o třech, aniž bych nad tím nějak přemýšlel. Krok co krok jsem byl blíže tomu přerostlému jelenovi, se kterým již někteří nablízko zápasili. Již musel cítit aspoň žár mých plamenů. Doufal jsem to. Nešel jsem proti němu zepředu, aby mě nezaregistroval okamžitě. Možná se mi podařilo ho aspoň trochu popálit? Nenechám je v tom přece samotné!

Zlehka jsem si nesl na tváři úsměv. Měl jsem dobrou náladu, dobrý pocit ze své dobře odvedené práce, ale i z dalšího produktivního dne.. uhm, tedy noci.
Byl jsem trošičku zamyšlený, zase jsem se v hlavě propadal do svého vnitřního světa, než mě z něj probudilo vyřčené jméno mé sestry. V tu chvíli jsem se k tobě opět otočil. Se zájmem v očích jsem se optal. "Cože s Eirlys? Dává ti lekce fyzického kontaktu?" uchechtl jsem se. V tu chvíli jsem ucítil něco... vlastně jsem netušil co to je. Nebyl to tak úplně pach někoho, nebo něčeho, spíše... nevím, nedokážu to popsat. Ale bylo dost možné, že si to moje trochu-jinak nastavená hlavička působila sama. Nebylo by to nic neobvyklého. Takové okamžiky se mi občas stávaly ve chvílích, kdy se můj vnitřní svět pojil s reálným, s tím venku. Fialové plameny slábly, než nakonec zmizely úplně. V první moment jsem se zarazil, ale dále jsem tomu nevěnoval pozornost, neboť... to přeci nebylo poprvé, co se něco takového dělo. Nic jsem neviděl, ani neslyšel.

Zamrkal jsem, až teď jsem si uvědomil, že zatímco tu všichni něco robili, já zasněně čuměl před sebe. Až do této chvíle. Zmerčil jsem ono zvíře, na které naše smečka útočila. Vypadal, že má dost. Anebo ne? Nevěděl jsem co teď. Čím jsem si byl jistý bylo to, že bych měl nejspíše dohnat to, co jsem zanedbal. Že bych měl taky pomoct. Ale čím? Napnul jsem veškeré své svaly a těkal pohledem z jednoho na druhého. Uvažoval jsem, kdo potřebuje pomoci nejvíc. Opatrně jsem se naklonil ze srázu, lehce se mi zatočila hlava. Znejistěl jsem a opět ucovnul dříve, než by se rovnováha rozhodla mě zradit. Zatřepal jsem hlavou a ještě jednou se rozhlédl kolem sebe.
Po chvíli rozhodování (více času na něj již nebylo), jsem uchopil jednu z posledních větších klád, která tady zůstala a okamžitě se rozklusal k Zathrianovi. On vypadal nejvíc, jakoby potřeboval pomoc. Uvidí mě přibíhat a dá mi rozkaz, určitě! Prvních pár neohrabaných kroků vyšlo, za tlapami mi zažehnul můj typicky fialový plamen.
Jakmile jsem si to uvědomil, kapánek jsem se zlekl a přestal kontrolovat pohyby mého ocasu, který mi až doteď pomáhal korigovat rovnováhu. Do té chvíle, než jsem tímto svým dračím bičem máchl špatným směrem, a tak si podkopl tři ze svých čtyř dlouhých tlap. Začal jsem se kutálet zpět k srázu. Veškeré snahy zabrzdit svými dlouhými tlapami se zdály být marné a tak jsem po chvilce zacítil, jak pevná půda pod mým tělem, neohrabaně stočeným do prapodivného krkolomného klubka, znenadání zmizela. Stejně jako mé plameny. A já? Já mizel volným pádem rovnou z útesu dolů.