Príspevky užívateľa

Trénink II.

Zdálo se, že po tomto jsi přestal řešit můj zdravotní stav a byl jsem za to rád. Nejradši bych to ale zakecal pro jistotu ještě víc. Jenže... čím. Komunikace mi dělala větší a větší problém v závislosti na tom, jak moc jsem se během ní snažil.
Překlusal jsem kopečky a zamířil jižně. "To je fajn, že líbí se ti," uculím se na tebe a zamávám lehce ocasem. Stále jsme napravo měli řeknu, která byla mým navigačním bodem. Obrátil jsem k ní pohled. "Mimochodem, tato řeka, Igna jmenuje se, teče až mimo území kolem těch pozůstatků té staré budovy, kde byli my dva jsme," prozradím ti s mrknutím side info a pokračuju dále. Mírně se od břehu vzdálím, směrem jihovýchodně. "Nyní čeká nás les, který hraničním taky je."

>>> Jehličnatý les

"Fakt nevím, fakt," povím nakonec bezradně. Poslední týdny byl ve smečce zmatek nad zmatek a pokud nešlo něco podle plánu, byl to pro mou hlavu problém. Jenže kdoví, zda tady vůbec nějaký plán byl, že. Stál jsem tam, prakticky bez hnutí, pohled jsem zabořil do sněhové závěje pod našimi tlapami. Nic moc jsem si nedělal z tvého přísného tónu, spíše než ona problematika hledání léčitele na můj aktuální zdravotní stav, mi v hlavě šrotovala ta nepřehlednost. Věděl jsem, že tyto záležitosti se po zimě uklidní. Doufal jsem v to. Na maličký okamžik těknu pohledem na tebe, nevěděl jsem, co v tomto okamžiku mám dělat, říkat...

Vysokým hlasem, hlasitě jsem se zachichotal. "Já? Bojovník? To sotva." Jo, tímto jsi mě opravdu rozesmála. "Su Venandi. Což... je vlastně lovec jakoby. Tedy... ne jakoby, je to lovec, fakt. Lovím jídlo smečce," přiznám stále s pobaveným úšklebkem a pohodím hlavou. Mé nemotorné neohrabané tělo by při boji více zavazelo, i přestože být velký by mělo v těchto okamžicích pořádnou výhodu.
V tu chvíli, co jsi začala povídat, mi zrovna ulítla pozornost k prvním sněhovým vločkám, které se začly snášet z oblohy. Až se k mým téměř vždy složeným uším dostalo omluvy a já nevěděl za co, překvapeně jsem se na tebe podíval. Z očí ti šly slzy. A já v tu chvíli nevěděl, jak se zachovat. Nechápavě jsem na tebe zamrkal. Emoce byly něco, co mi bylo takřka cizí. Až na radost, tu jsem ale vyzařoval přirozeně, aniž bych nad tím kdovíjak přemýšlel.
Chvíli jsem uvažoval, jak na toto zareagovat. Přiblížil jsem se pomalu hlavou k tobě. "Huh, co se děje?" optal jsem se poté. Byl jsem zvědav, nevěděl jsem, jak jinak z této situace vybruslit. Můžu za to snad já?

Trénink I.
<<< Pramen řeky

Povídám ti dál nějaké zajímavosti o tomto místě, než jsem uslyšel své jméno. Zastavil jsem se a (NA TO POZOR, TO SE ČASTO NESTÁVÁ!) poslechl celou tvou větu bez toho, aby mi z toho myšlenky utekly někam do tramtárie. Pohlédl jsem dokonce přímo na tebe, jen ne do očí - oční kontakt byla další z věcí, co mi dělaly problém. Chvíli jsem na tebe koukal. "Dobře. Dobře, slíbím," pokývu hlavou a uculím se. Doufal jsem, že už na mě nic takového nepřijde. Uvědomoval jsem si, že kdybys byl mým nadřízeným, což nejsi a ještě dobrou dobu nebudeš, poslechnout bych tě musel. Ale tady nešlo o loajalitu a poslušnost. Měl jsi o mě starost a já tyto věci bohužel příliš nechápal. "Nějaké dotázky? Kdyby jo, tak ozvi," prohodím a pokračuju v chůzi po proudu řeky, obcházím přitom první z kopečků. Vypadá to, že mi můj dýchací aparát dá teď na chviličku pokoj.

<<< Pramen řeky

"Jooo, zvládnu to. Musím, moje povinnost je," otočím se na tebe a pokračuju v chůzi kolem řeky. Byl jsem si opravdu jistý, ač mě to stále docela znervózňovalo. Pohodil jsem hlavou, abych ty myšlenky zahnal a pousmál jsem se. "Léčitele máme, ale práci mají oba myslím hodně," tušil jsem, že teď v zimě budou Feier s Ikkem zaneprázdnění až až. Víš vůbec to, že je Feier krom šéfika taky léčitel? Asi ne, co? Každopádně, ten má teď práce a práce... Byl jsem paličatej. Hodně, hodně paličatej. Navíc jsem se bál, že pak budu muset někde ležet. Ležet, válet se, flákat se mi opravdu nikdy moc nešlo.
"Toto... kopečky. Vypadá to jako hory, ale jenže je to miniaturní," koukl jsem na jeden z kopečků, s vrchem o něco málo nižší, než mi dosahoval ten nejvyšší hrot na hlavě.

Chvíli jsem na tebe koukal mrkajíc, než jsem se vzpamatoval. "Jsem v pohodě ségra, neboj!" zazubím se na tebe a na okamžik se zamyslím. Jakoby se před chviličkou právě nic nestalo. "No... nevím kde najdeš. Moc neposlouchal jsem, když říkali," zatřepal jsem hlavou. Opět na mě šlo jakési chraptění, dřáždil mě ten bordel v krku aj čenichu. To bylo vlastně snad moje první setkání s nemocí, ať už šlo o jakoukoli formu něčeho takového. "Možná ten obrovskej strom?" pootočil jsem hlavu na stranu. Už zas mě napínalo. Ohno.

Přimhouřil jsem oči a snažil se soustředit na rovnou chůzi směrem od tebe. Byl jsem z toho na nervy, nevěděl jsem, co se děje. A to bylo co říct, protože jsem byl nejistý, nebo dokonce nervózní hodně výjímečně. Téměř vůbec lépe řečeno. "To půjde, vydržím to!" štěknul jsem na tebe. I tak jsem se hodlal držet dál, ať ten humus ode mě nechytíš. Bral jsem svou práci magistra šíleně zodpovědně. Byl jsem tu jediný! Ale byl jsem odhodlaný. A to bylo přeci to nejdůležitější!
"Následuj!" zavelel jsem a vydal se po proudu řeky (po břehu samozřejmě, aby nedošlo k omylu) hezky jakoby zpět, s tím, že nebudeme uhýbat směrem k tomu obřímu stromu.

>>> Kopečky

Podrbal jsem se za uchem, však tlapou přední. Tož co, nebyla to taková námaha jako se snažit zadní, i přestože vlkům bylo toto přirozenější. Poté jsem povolil svůj prosebný výraz a nadšeně štěkl. Jen tak, bez významu. Zatímco jsme si tu povídali a já tě poslouchal, v mém hrdle se tvořil další odporný hlenový chrchel. A ten tam pochopitelně zavazel. Dráždil mě ke kašli tak šíleně, že místo odpovědi jsem ti veškerý hlen z mých průdušek vychrchlal před tlapy.
"Uhm... asi jo," zachraptěl jsem rozpačitě a sněhem se snažil ten hnus zahrabat, aby sis toho všímala co nejméně a nenapínalo tě z toho taky. Z čenichu i tlamky se mi kouřilo. Ne, nešlo o páru, jak by jeden v mrazu čekal. Šlo o reálný kouř, který drakům z tlamy šel po chrlení ohně. Ani k tomu jsem neměl daleko. Bylo mi fakt hodně mizerně. Až se mi z toho bordelu, co jsem měl v dýchacích cestách, zvedal žaludek. Měl jsem pocit, že každou chvíli vrhnu. Ne štěňata, ale svou včerejší večeři.
Na poslouchání tvých dalších slov jsem neměl kapacitu, energii, ani hlas. Netušil jsem, co se se mnou děje.

Už už jsem ti chtěl odpovědět, však v tu chvíli, kdy jsem se nadechl, jsem začal zase chrchlat. Tentokrát šlo o poměrně hrubší záchvat kašle, při pokusech o nádech ze mě vycházelo chrčení, po kterém vždy téměř okamžitě následovalo chrchlání. Kdyby to ale byl alespoň suchý kašel! Kdepak, to bych měl moc štěstí. Více štěstí, než rozumu, jak se říká, bych musel mít. V tu chvíli se mi v krku udělala ohromná koule hlenu, která se snažila dostat ven. Nehorázně mě tam dráždila. Ve snaze ji vychrchlat ven, abych se mohl konečně zase pořádně a zdravě nadechnout. Začínal jsem vnitřně panikařit, měl jsem pocit, že se dusím do té doby, než se mi povedlo vykašlat onen humus, přičemž se mi vrátila i část snídaně a než dopadla se zasyčením na zem, zažhnula fialovým plamenem. Pohled na mě musel být hodně, hodně nechutný. Na chvíli jsem měl v dýchacích cestách klid... pálelo to, svědilo to, bylo to nepříjemné, ale oddechoval jsem. Jakobych právě uběhl maraton. Z tlamy i čenichu se mi kouřilo. Ne, nešlo o páru, jako bývá v mrazech normální... byly to pozůstatky po plameni v mém nitru.

"Né, neboj. Jen... si pamatuju nic a tak," zachichotal jsem se. "Můžeš mi prosím zopakovat dotazy, které položila jsi mi?" zažadonil jsem a hodil na tebe pohled alá umučené štěňátko, které pochopitelně za nic nemůže. Už jsem přijal tak nějak to, že mi pozornost a myšlenky běhají šejdrem, nyní bylo na řadě přijít na to, jak s tím něco dělat. Do té doby jsem ale potřeboval, aby to mé okolí respektovalo, nebo aspoň bralo v potaz.
"Já si to nevybral. Byla pozice to, která potřebovala mě," zazubil jsem se. Ano, možná to mohlo znít trochu více sebevědomě, než bylo namístě. Ale čert to vem. Lepší, než se neustále podceňovat a shazovat se. "Sice mluvit problém dělá mi, ale nováčkům ve smečce věnovat umím se. Věnovat, provádět a ukazovat, jak ve smečce funguje to. Baví mě to a nyní," na chvíli jsem se odmlčel a povzdechl si. "Nyní není, kdo jiný dělal by... to," můj bičovitý chvost se v odhrnuté závěji sněhu zastavil. Obvykle jsem moc emoce necítil, však vzpomínku na chladné tělo vlčice Artemis se mi nepodařilo ještě pořádně zpracovat. Však teprve nedávno jsem se dozvěděl, co je to být mrtvý!
Po chvilce, přesněji v tu ránu, co jsi navrhla, že u nás zůstaneš, se můj ocas však znovu rozkmital a můj dračí gezichtik se rozzářil zpět. Horlivě jsem přikyvoval a radostí si poskočil. "Jo, jo prosím!"

<<< Nejvyšší strom

Zatřepal jsem hlavou a doběhl tě. "Jo, jen mě v krku podráždilo, to něco nemusíš řešit myslím, to nebude nic," zachraptěl jsem. Byl to můj první styk s nemocí. Dalo se to počítat, když zima udeřila takovou silou. Ale moc mě to nerozhazovalo. Nikdy jsem si s věcma, co se kolem mě i mně samotnému dějou, nic moc nedělal. Nemyslel jsem si, že to chrchlání by mohlo znamenat něco, kvůli čemuž by mohlo jít někdy do tuhého. "Tak jo. Tady hranice kam můžeš končí. Odtud nahoru už ne, zatím," pravím ti poté, co dojdu k prameni. Prohlížím si jej. Vypadá nádherně... ty rampouchy, kterými mráz zdobil říční pramen, byly úchvatná dekorace. Příroda prostě uměla kouzlit. "Kdyby nějaké dotazy jsi měl, ptej hned," vyzvu tě a mrknu na tebe.

Švihal jsem bláznivě ocasem. Euforie ze mě tentokrát sálala mnohonásobně více, než obvykle. A že i obvykle to stojí za to! Zachichotal jsem se, jak na nás spadl ségřinou vinou sníh, snažil jsem se tvářit co nejméně leknutě a překvapeně, ač jsem to skutečně úplně nečekal. "To dobrže," odpovím drolfce na poznámku o tom, že stále existuje. "No... zůstal jsem jediným magistrem... učit se budu muset ještě ale naučit, moc neumím to," ušklíbl jsem se. Problém je, že nebylo tak úplně od koho. Spoléhal jsem však na to, že se od každého naučím něco a pak to v sobě splácám, abych to mohl praktikovat na nováčcích. Začněme tím, že znám území smečky poměrně perfektně.
Jinými slovy, tak jsem existoval, tak jako moje drahá sestřička, jediná biologická rodina, která mi zbyla. "Ale nestěžuju, fajně je tu. Hodláš se zdržežet i ty?" položím zvědavě dotaz a ometám ocasem nevědomky sníh kolem nás obou. Kolem mě zároveň pomaličku, ale jistě taje, kolem kožíšku mi jemně plápolají fialové plamínky. Naštěstí tak jemně, že jdou sotva postřehnout a není šance, aby se dotkly Eiry, pokud se sama nepřiblíží. To víte, emoce. Emoce byly jasné, ale co nemoce? Kašel se na pár okamžiků zase schoval. Kdoví, kdy udeří znova.

Poslouchal jsem Feiera, jak se snaží cosi vyjednávat. Většině slovům jsem stejně nerozuměl, chvilkami jsem těkal pohledem k Záťovi, absolutně jsem nepřečetl z jeho výrazu či řeči těla, že by vůči mě měl jakoukoli averzi. A ikdyby jo, nejspíše bych to nepochopil. Lehce jsem ometal chvostem sníh podemnou, těkal pohledem po přítomných, moji pozornost si však, než tato nezáživná debata, ukradly spíše sněhové vločky. Otevřel jsem tlamku, vyplázl jazyk a jednu z ní nechal na něj spadnout.
Poté jsem si uvědomil, že bych měl dávat pozor na něco jiného, tak jsem pohled vrátil k těm cizincům naproti nám. Snažil jsem se chovat tak slušně, jak mi to moje roztržitá palice jen dovolovala. Budu si muset od Feiera zažádat pak vysvětlení...

Nepřestával jsem skákat ze závěje do závěje, tu a tam jsem se do některé dokonce svalil na hřbet. Byl jsem přerostlé vlče, skutečně. V jednu chvíli, kdy jsem se válel na zádech ve sněhu a chichotal se, mě napnulo, musel jsem se překulit zpět nohama na zem a zády k nebi. Začal jsem šíleně chrchlat, něco mi v dýchacích cestách tak šíleně zavazelo, netušil jsem, co to je... a jak rád bych to věděl! A zbavil se toho!
Své chrchlání jsem na okamžik přerušil, jakmile jsem zaslechl hlas. Moc jsem nerozuměl, co mi přesně řekl, můj sluch byl jaksi slabší. Natáhl jsem hlavu tam, odkud šel. Řítila se ke mě. Nepatřila mezi nejvyšší, ale ani zrovna mezi prcky. Chvíli mi to trvalo, nevěděl jsem, kam ji přesně zařadit. Prohlédl jsem si její tvář, ač to bylo v pohybu docela problémem. Hlavou mi bleskl ten obraz, jak jsme minulou zimu, jakožto malé chlupaté kuličky byli ponecháni. Pootočil jsem se mimo, odkašlal jsem si naposled a vyplivl trochu hlenu. Poté jsem se pohledem vrátil k vlčce. "Ségra?" promluvil jsem polohlasem. Stále jsem si nebyl jistý, čas tak strašně utíkal a ona tak šíleně vyrostla! Stejně jako já a nejspíš i bráška...
Udělám pár kroků směrem k vlčici a rozzářím xichtík v úsměv. Přední část těla přimáčklá k zemi, prdel nahoře a ocas jel na plný výkon, zprava doleva. "Ségra, seš to ty!" štěkl jsem nadšeně, jakmile se přiblížila blíže. Ikdybych se spletl po vzhledu, pach by neskryla.

Otočím se na tebe a čekám, až se za mnou vydáš, naštěstí mě nenecháváš dlouho čekat a tak si to bok po boku spolu šineme proti proudu řeky. Zazubím se, když se optáš, jak jsi vypadal během toho krátkého rozhovoru s naším ctěným strejdou alfou Feierem. "Né, dobrý bylo to," uchlácholím tě a spiklenecky na tebe mrknu. Sám bych to nejspíše nedokázal líp. Můj mluvený projev je tragédie, čehož jsem si byl dost dobře vědom. Ještěže jsem nemusel být v tvé kůži.
Tlak na hrudi mě donutil zastavit a suše zakašlat. V krku jsem měl sucho, zároveň mě v něm trochu pálilo. Nebylo to pálení jakože z magie, bylo to něco jiného. No rozhodně to nebylo nic příjemného. Moc jsem se nad tím nezastavoval a po chvíli zase pokračoval.

>>> Pramen řeky