Príspevky užívateľa

Podrbal jsem se za uchem, však tlapou přední. Tož co, nebyla to taková námaha jako se snažit zadní, i přestože vlkům bylo toto přirozenější. Poté jsem povolil svůj prosebný výraz a nadšeně štěkl. Jen tak, bez významu. Zatímco jsme si tu povídali a já tě poslouchal, v mém hrdle se tvořil další odporný hlenový chrchel. A ten tam pochopitelně zavazel. Dráždil mě ke kašli tak šíleně, že místo odpovědi jsem ti veškerý hlen z mých průdušek vychrchlal před tlapy.
"Uhm... asi jo," zachraptěl jsem rozpačitě a sněhem se snažil ten hnus zahrabat, aby sis toho všímala co nejméně a nenapínalo tě z toho taky. Z čenichu i tlamky se mi kouřilo. Ne, nešlo o páru, jak by jeden v mrazu čekal. Šlo o reálný kouř, který drakům z tlamy šel po chrlení ohně. Ani k tomu jsem neměl daleko. Bylo mi fakt hodně mizerně. Až se mi z toho bordelu, co jsem měl v dýchacích cestách, zvedal žaludek. Měl jsem pocit, že každou chvíli vrhnu. Ne štěňata, ale svou včerejší večeři.
Na poslouchání tvých dalších slov jsem neměl kapacitu, energii, ani hlas. Netušil jsem, co se se mnou děje.

Už už jsem ti chtěl odpovědět, však v tu chvíli, kdy jsem se nadechl, jsem začal zase chrchlat. Tentokrát šlo o poměrně hrubší záchvat kašle, při pokusech o nádech ze mě vycházelo chrčení, po kterém vždy téměř okamžitě následovalo chrchlání. Kdyby to ale byl alespoň suchý kašel! Kdepak, to bych měl moc štěstí. Více štěstí, než rozumu, jak se říká, bych musel mít. V tu chvíli se mi v krku udělala ohromná koule hlenu, která se snažila dostat ven. Nehorázně mě tam dráždila. Ve snaze ji vychrchlat ven, abych se mohl konečně zase pořádně a zdravě nadechnout. Začínal jsem vnitřně panikařit, měl jsem pocit, že se dusím do té doby, než se mi povedlo vykašlat onen humus, přičemž se mi vrátila i část snídaně a než dopadla se zasyčením na zem, zažhnula fialovým plamenem. Pohled na mě musel být hodně, hodně nechutný. Na chvíli jsem měl v dýchacích cestách klid... pálelo to, svědilo to, bylo to nepříjemné, ale oddechoval jsem. Jakobych právě uběhl maraton. Z tlamy i čenichu se mi kouřilo. Ne, nešlo o páru, jako bývá v mrazech normální... byly to pozůstatky po plameni v mém nitru.

"Né, neboj. Jen... si pamatuju nic a tak," zachichotal jsem se. "Můžeš mi prosím zopakovat dotazy, které položila jsi mi?" zažadonil jsem a hodil na tebe pohled alá umučené štěňátko, které pochopitelně za nic nemůže. Už jsem přijal tak nějak to, že mi pozornost a myšlenky běhají šejdrem, nyní bylo na řadě přijít na to, jak s tím něco dělat. Do té doby jsem ale potřeboval, aby to mé okolí respektovalo, nebo aspoň bralo v potaz.
"Já si to nevybral. Byla pozice to, která potřebovala mě," zazubil jsem se. Ano, možná to mohlo znít trochu více sebevědomě, než bylo namístě. Ale čert to vem. Lepší, než se neustále podceňovat a shazovat se. "Sice mluvit problém dělá mi, ale nováčkům ve smečce věnovat umím se. Věnovat, provádět a ukazovat, jak ve smečce funguje to. Baví mě to a nyní," na chvíli jsem se odmlčel a povzdechl si. "Nyní není, kdo jiný dělal by... to," můj bičovitý chvost se v odhrnuté závěji sněhu zastavil. Obvykle jsem moc emoce necítil, však vzpomínku na chladné tělo vlčice Artemis se mi nepodařilo ještě pořádně zpracovat. Však teprve nedávno jsem se dozvěděl, co je to být mrtvý!
Po chvilce, přesněji v tu ránu, co jsi navrhla, že u nás zůstaneš, se můj ocas však znovu rozkmital a můj dračí gezichtik se rozzářil zpět. Horlivě jsem přikyvoval a radostí si poskočil. "Jo, jo prosím!"

<<< Nejvyšší strom

Zatřepal jsem hlavou a doběhl tě. "Jo, jen mě v krku podráždilo, to něco nemusíš řešit myslím, to nebude nic," zachraptěl jsem. Byl to můj první styk s nemocí. Dalo se to počítat, když zima udeřila takovou silou. Ale moc mě to nerozhazovalo. Nikdy jsem si s věcma, co se kolem mě i mně samotnému dějou, nic moc nedělal. Nemyslel jsem si, že to chrchlání by mohlo znamenat něco, kvůli čemuž by mohlo jít někdy do tuhého. "Tak jo. Tady hranice kam můžeš končí. Odtud nahoru už ne, zatím," pravím ti poté, co dojdu k prameni. Prohlížím si jej. Vypadá nádherně... ty rampouchy, kterými mráz zdobil říční pramen, byly úchvatná dekorace. Příroda prostě uměla kouzlit. "Kdyby nějaké dotazy jsi měl, ptej hned," vyzvu tě a mrknu na tebe.

Švihal jsem bláznivě ocasem. Euforie ze mě tentokrát sálala mnohonásobně více, než obvykle. A že i obvykle to stojí za to! Zachichotal jsem se, jak na nás spadl ségřinou vinou sníh, snažil jsem se tvářit co nejméně leknutě a překvapeně, ač jsem to skutečně úplně nečekal. "To dobrže," odpovím drolfce na poznámku o tom, že stále existuje. "No... zůstal jsem jediným magistrem... učit se budu muset ještě ale naučit, moc neumím to," ušklíbl jsem se. Problém je, že nebylo tak úplně od koho. Spoléhal jsem však na to, že se od každého naučím něco a pak to v sobě splácám, abych to mohl praktikovat na nováčcích. Začněme tím, že znám území smečky poměrně perfektně.
Jinými slovy, tak jsem existoval, tak jako moje drahá sestřička, jediná biologická rodina, která mi zbyla. "Ale nestěžuju, fajně je tu. Hodláš se zdržežet i ty?" položím zvědavě dotaz a ometám ocasem nevědomky sníh kolem nás obou. Kolem mě zároveň pomaličku, ale jistě taje, kolem kožíšku mi jemně plápolají fialové plamínky. Naštěstí tak jemně, že jdou sotva postřehnout a není šance, aby se dotkly Eiry, pokud se sama nepřiblíží. To víte, emoce. Emoce byly jasné, ale co nemoce? Kašel se na pár okamžiků zase schoval. Kdoví, kdy udeří znova.

Poslouchal jsem Feiera, jak se snaží cosi vyjednávat. Většině slovům jsem stejně nerozuměl, chvilkami jsem těkal pohledem k Záťovi, absolutně jsem nepřečetl z jeho výrazu či řeči těla, že by vůči mě měl jakoukoli averzi. A ikdyby jo, nejspíše bych to nepochopil. Lehce jsem ometal chvostem sníh podemnou, těkal pohledem po přítomných, moji pozornost si však, než tato nezáživná debata, ukradly spíše sněhové vločky. Otevřel jsem tlamku, vyplázl jazyk a jednu z ní nechal na něj spadnout.
Poté jsem si uvědomil, že bych měl dávat pozor na něco jiného, tak jsem pohled vrátil k těm cizincům naproti nám. Snažil jsem se chovat tak slušně, jak mi to moje roztržitá palice jen dovolovala. Budu si muset od Feiera zažádat pak vysvětlení...

Nepřestával jsem skákat ze závěje do závěje, tu a tam jsem se do některé dokonce svalil na hřbet. Byl jsem přerostlé vlče, skutečně. V jednu chvíli, kdy jsem se válel na zádech ve sněhu a chichotal se, mě napnulo, musel jsem se překulit zpět nohama na zem a zády k nebi. Začal jsem šíleně chrchlat, něco mi v dýchacích cestách tak šíleně zavazelo, netušil jsem, co to je... a jak rád bych to věděl! A zbavil se toho!
Své chrchlání jsem na okamžik přerušil, jakmile jsem zaslechl hlas. Moc jsem nerozuměl, co mi přesně řekl, můj sluch byl jaksi slabší. Natáhl jsem hlavu tam, odkud šel. Řítila se ke mě. Nepatřila mezi nejvyšší, ale ani zrovna mezi prcky. Chvíli mi to trvalo, nevěděl jsem, kam ji přesně zařadit. Prohlédl jsem si její tvář, ač to bylo v pohybu docela problémem. Hlavou mi bleskl ten obraz, jak jsme minulou zimu, jakožto malé chlupaté kuličky byli ponecháni. Pootočil jsem se mimo, odkašlal jsem si naposled a vyplivl trochu hlenu. Poté jsem se pohledem vrátil k vlčce. "Ségra?" promluvil jsem polohlasem. Stále jsem si nebyl jistý, čas tak strašně utíkal a ona tak šíleně vyrostla! Stejně jako já a nejspíš i bráška...
Udělám pár kroků směrem k vlčici a rozzářím xichtík v úsměv. Přední část těla přimáčklá k zemi, prdel nahoře a ocas jel na plný výkon, zprava doleva. "Ségra, seš to ty!" štěkl jsem nadšeně, jakmile se přiblížila blíže. Ikdybych se spletl po vzhledu, pach by neskryla.

Otočím se na tebe a čekám, až se za mnou vydáš, naštěstí mě nenecháváš dlouho čekat a tak si to bok po boku spolu šineme proti proudu řeky. Zazubím se, když se optáš, jak jsi vypadal během toho krátkého rozhovoru s naším ctěným strejdou alfou Feierem. "Né, dobrý bylo to," uchlácholím tě a spiklenecky na tebe mrknu. Sám bych to nejspíše nedokázal líp. Můj mluvený projev je tragédie, čehož jsem si byl dost dobře vědom. Ještěže jsem nemusel být v tvé kůži.
Tlak na hrudi mě donutil zastavit a suše zakašlat. V krku jsem měl sucho, zároveň mě v něm trochu pálilo. Nebylo to pálení jakože z magie, bylo to něco jiného. No rozhodně to nebylo nic příjemného. Moc jsem se nad tím nezastavoval a po chvíli zase pokračoval.

>>> Pramen řeky

"Opla," špitnu a nahodím přiblblý výraz, na maličký okamžik. Překvapeně se na tebe uculím. "Jo, jsem v pohodě," neodpustil jsem si mírné zachichotání. A teď zpět k tomu, proč to bylo překvapeně - tvá myšlenka mě velice zaujala. "Jooo, to zní jako plán! Špeha myslím ve smečce nemáme teď, možná by ti šla ta práce tadlecta," celou dobu, co na tebe hovořím, ležím na temeni a koukám na tebe ze země, čili tě vidím obráceně. Poté se nějakým záhadným způsobem posbírám a oklepu od toho dotěrného sněhu, který se mi dostával přes kožich až k dračím šupinám pod ním. Protáhnu se a udělám k tobě ze dva krůčky. "Rozhodně líp než takovýmu nemehlu, jako já," uchechtl jsem se po chviličce. "Odkud vlastně pocházíš ty, pokud pamatuješ to si?" optám se zvědavě.

Poskakoval jsem hlubokýma sněhovýma závějema a totálně si tu zimu užíval. Ano, byla hodně krutá, intenzivní a přišla mi taky dlouhá, ale to mi opravdu nebránilo. Ač bych možná i nahlas přiznal, že mi chvílemi není ten chlad příjemný. Ano, jsem odolný a to poměrně dosti, koneckonců mi v těle koluje ještěří krev... ale ocaď pocaď, vše má svý mantinely.
Každopádně, při tomto hupsání jsem se zahříval opravdu dostatečně. Neuvědomoval jsem si, že tato zima je jaksi průserem, nebo aspoň pro většinu vlků kolem mě. Já z ní měl doslova zábavu.

Zaznamenal jsem Feierův úsměv, ač byl jenom... nenápadný. Tento vlk nikdy kdovíjak neprojevoval emoce, věřil jsem, že k tomu má pádný důvod... o to víc k povšimnutí to bylo. Spokojeně poskočím a podívám se ještě na Feiera, pokývnu na něj. "Jo, dík!" mrknu na něj a otočím se zpátky na Isku. "Tak jo, pojď, ukážu ti pramen naší řeky!" výsknul jsem vysokým hlasem. Už docela dlouho se mi daří mluvit relativně správně slovosledem, nezdá se vám? Nezdá. Je tomu skutečně tak.
Zašvihám chvostem a popoženu pohledem a gestem Isku, aby se se mnou vydal proti proudu. Hodlal jsem jej tady pořádně provést. Měl jsem strašnou radost, že se rozhodl tak jak se rozhodl a že Feier na to kývl. A dával jsem na sobě tu radost znát.

>>> Pramen řeky

Popoběhl jsem trochu, jelikož jsem zůstával krapet pozadu. Se rozzářeným výrazem ve tváři jsem doklusal až k hranicím, kde na nás čekali dva vlci ze sousední smečky. "Ahoj! Já jsem Cyrano!" pověděl jsem hlasitě, ostatně tak jako obvykle. Holt jsem byl vlček jinak prožívající emoce a s vadou nejen řeči, ale i sluchu, která se mi vyvíjela hlavně teď v pubertě, co dodat. No formalitám jsem nerozuměl už vůbec, takže jsem měl pocit, že ti stojící naproti nám jsou naprostí cizinci. Prostě to byl pro mě úplně cizí jazyk! Měl jsem pocit, že z toho budu brzo smyslově přetížený, ale měl jsem takový nával smíšených emocí, přičemž stále dominovaly ty pozitivní, které se mísily s neustávající zvědavostí, až mi kolem tlap párkrát šlehlo pár fialových plamínků. Byl jsem však dále od ostatních, takže jim nic nehrozilo. Kromě toho, minimálně Feier byl nehořlavočka.
Stejně jako Feier jsem kecnul na prdel a naslouchal pečlivě rozhovoru, který se zde rodil. Měl jsem tolik otázek, až pro mě bylo těžké je polknout a nechat na později. Sedět v klidu mi dělalo taktéž problém, neustále jsem se vrtěl a koukal po výrech. Ale nenechte se zmýlit! Celou dobu jsem přitom dával pozor. Ještě abych tomu rozuměl, že.

"Ajo, máš pravdu!" ušklíbl jsem se rozpačitě, a pokýval hlavou. Feier měl pravdu. Na jednu stranu jsem na to byl hrdý, na druhou mě to kdovíjak nepotěšilo. Věděl jsem, že po ztrátě skoromamky Artemis jsem na to byl sám. Stále mi nebylo vysvětleno, proč tu už s námi není a co se vlastně stalo, věděl jsem však, že mě nyní smečka potřebuje, že na mě spoléhá.
Rozzářil jsem se, až jsem téměř opět začal švihat svým bičovitým chvostem. Mrzelo mě, že tyto prvky vlčí řeči těla nemohu úplně nechat přirozeně provádět, ale bylo to zdraví všech okolo. Občas jsem se stále neudržel, ale podstatně jsem se snažil si to hlídat. "Jo. Tak se pudem projít, provedu tě tu a cestou něco ulovíme! Co říkáš? Lovit nám jde, máme už odzkoušeno," mrknu na Isku a zavrtím se nedočkavostí.

Jakmile ke mě přišel Jarumi, ctěná Beta naší smečky, rozpačitě jsem se uchechtl. "Snažím se ten strom sundat, ale on spíše místo toho sundat mě se snaží asi," zabrblal jsem vysokým polohlasem a zachichotal se, stále zabořený hlavou do stromu. Měl jsem štěstí a Jarumimu stačilo strom nahnout, abych se z něj vyhákl. "Já se chtěl hlavou a bokem zapřít jenom. A ony se tam pak objevily, ty rohy, zapomněl já, že mám," pověděl jsem, ucovnul, a abych se zbavil zbytku kůry, se otřepal. Kecnul jsem na okamžik na zadek a podrbal se za uchem, kde mě svědil ještě nějaký bordel, a tím jej dostal pryč.
"Děkuju. Ale co kdyby náhodou jo? Byl bych dobrej!" zavýskl jsem a s rozběhem skočil na onen kmen, ve kterém jsem před chvilkou byl stucknutý. Zapřel jsem se vší silou předními tlapami a jelikož už byl Jarumim trochu povolený, a v zápalu emocí jsem začal žhnout, mým fialovým plamenem chytl i chudák strom. Zlomil se nějaký metr nad zemí a padal dolu. Bylo to poprvé, co jsem svou magii viděl v akci pořádně. Odskočil jsem, spadla mi brada. Jak opařený jsem koukal na fialově hořící strom. Plamen se po pár vteřinách ztratil ve sněhové závěji s krátkým, však hlasitým zasyčením. "Hustýýýý! To jsem dokázal?!" žasnul jsem a několikrát jsem oběhl pahýl dokolečka a spadlý kmen přeskočil, pokaždé.

Poslouchal jsem pozorně Isku s Feierem, jak si povídají. Z tohoto setkání jsem měl příjemný pocit, což se asi o Iskovi říct nedalo. Jeho nervozitu jsem cítil, i přestože jsem se to snažil maskovat. Výjímečně jsem se taky dokázal soustředit i na jednu konkrétní věc. To se tolik nestávalo, takže bacha na mě!
Měl jsem tendence zašvihat ocasem, ale včas jsem je utnul. Teď se opravdu nehodilo podkopávat chvostem tlapy přítomným. Nebyli jsme tu sami. "To zní dobře, nemyslíš?" obrátím pohled k Iskovi, jakmile Feier domluví. "Neboj strej...uhm, Feiere, pokud vědět nebude Iska, řeknu mu já to," ujistil jsem šéfíka a usmál se na kamaráda.