Príspevky užívateľa

"Opla," špitnu a nahodím přiblblý výraz, na maličký okamžik. Překvapeně se na tebe uculím. "Jo, jsem v pohodě," neodpustil jsem si mírné zachichotání. A teď zpět k tomu, proč to bylo překvapeně - tvá myšlenka mě velice zaujala. "Jooo, to zní jako plán! Špeha myslím ve smečce nemáme teď, možná by ti šla ta práce tadlecta," celou dobu, co na tebe hovořím, ležím na temeni a koukám na tebe ze země, čili tě vidím obráceně. Poté se nějakým záhadným způsobem posbírám a oklepu od toho dotěrného sněhu, který se mi dostával přes kožich až k dračím šupinám pod ním. Protáhnu se a udělám k tobě ze dva krůčky. "Rozhodně líp než takovýmu nemehlu, jako já," uchechtl jsem se po chviličce. "Odkud vlastně pocházíš ty, pokud pamatuješ to si?" optám se zvědavě.

Poskakoval jsem hlubokýma sněhovýma závějema a totálně si tu zimu užíval. Ano, byla hodně krutá, intenzivní a přišla mi taky dlouhá, ale to mi opravdu nebránilo. Ač bych možná i nahlas přiznal, že mi chvílemi není ten chlad příjemný. Ano, jsem odolný a to poměrně dosti, koneckonců mi v těle koluje ještěří krev... ale ocaď pocaď, vše má svý mantinely.
Každopádně, při tomto hupsání jsem se zahříval opravdu dostatečně. Neuvědomoval jsem si, že tato zima je jaksi průserem, nebo aspoň pro většinu vlků kolem mě. Já z ní měl doslova zábavu.

Zaznamenal jsem Feierův úsměv, ač byl jenom... nenápadný. Tento vlk nikdy kdovíjak neprojevoval emoce, věřil jsem, že k tomu má pádný důvod... o to víc k povšimnutí to bylo. Spokojeně poskočím a podívám se ještě na Feiera, pokývnu na něj. "Jo, dík!" mrknu na něj a otočím se zpátky na Isku. "Tak jo, pojď, ukážu ti pramen naší řeky!" výsknul jsem vysokým hlasem. Už docela dlouho se mi daří mluvit relativně správně slovosledem, nezdá se vám? Nezdá. Je tomu skutečně tak.
Zašvihám chvostem a popoženu pohledem a gestem Isku, aby se se mnou vydal proti proudu. Hodlal jsem jej tady pořádně provést. Měl jsem strašnou radost, že se rozhodl tak jak se rozhodl a že Feier na to kývl. A dával jsem na sobě tu radost znát.

>>> Pramen řeky

Popoběhl jsem trochu, jelikož jsem zůstával krapet pozadu. Se rozzářeným výrazem ve tváři jsem doklusal až k hranicím, kde na nás čekali dva vlci ze sousední smečky. "Ahoj! Já jsem Cyrano!" pověděl jsem hlasitě, ostatně tak jako obvykle. Holt jsem byl vlček jinak prožívající emoce a s vadou nejen řeči, ale i sluchu, která se mi vyvíjela hlavně teď v pubertě, co dodat. No formalitám jsem nerozuměl už vůbec, takže jsem měl pocit, že ti stojící naproti nám jsou naprostí cizinci. Prostě to byl pro mě úplně cizí jazyk! Měl jsem pocit, že z toho budu brzo smyslově přetížený, ale měl jsem takový nával smíšených emocí, přičemž stále dominovaly ty pozitivní, které se mísily s neustávající zvědavostí, až mi kolem tlap párkrát šlehlo pár fialových plamínků. Byl jsem však dále od ostatních, takže jim nic nehrozilo. Kromě toho, minimálně Feier byl nehořlavočka.
Stejně jako Feier jsem kecnul na prdel a naslouchal pečlivě rozhovoru, který se zde rodil. Měl jsem tolik otázek, až pro mě bylo těžké je polknout a nechat na později. Sedět v klidu mi dělalo taktéž problém, neustále jsem se vrtěl a koukal po výrech. Ale nenechte se zmýlit! Celou dobu jsem přitom dával pozor. Ještě abych tomu rozuměl, že.

"Ajo, máš pravdu!" ušklíbl jsem se rozpačitě, a pokýval hlavou. Feier měl pravdu. Na jednu stranu jsem na to byl hrdý, na druhou mě to kdovíjak nepotěšilo. Věděl jsem, že po ztrátě skoromamky Artemis jsem na to byl sám. Stále mi nebylo vysvětleno, proč tu už s námi není a co se vlastně stalo, věděl jsem však, že mě nyní smečka potřebuje, že na mě spoléhá.
Rozzářil jsem se, až jsem téměř opět začal švihat svým bičovitým chvostem. Mrzelo mě, že tyto prvky vlčí řeči těla nemohu úplně nechat přirozeně provádět, ale bylo to zdraví všech okolo. Občas jsem se stále neudržel, ale podstatně jsem se snažil si to hlídat. "Jo. Tak se pudem projít, provedu tě tu a cestou něco ulovíme! Co říkáš? Lovit nám jde, máme už odzkoušeno," mrknu na Isku a zavrtím se nedočkavostí.

Jakmile ke mě přišel Jarumi, ctěná Beta naší smečky, rozpačitě jsem se uchechtl. "Snažím se ten strom sundat, ale on spíše místo toho sundat mě se snaží asi," zabrblal jsem vysokým polohlasem a zachichotal se, stále zabořený hlavou do stromu. Měl jsem štěstí a Jarumimu stačilo strom nahnout, abych se z něj vyhákl. "Já se chtěl hlavou a bokem zapřít jenom. A ony se tam pak objevily, ty rohy, zapomněl já, že mám," pověděl jsem, ucovnul, a abych se zbavil zbytku kůry, se otřepal. Kecnul jsem na okamžik na zadek a podrbal se za uchem, kde mě svědil ještě nějaký bordel, a tím jej dostal pryč.
"Děkuju. Ale co kdyby náhodou jo? Byl bych dobrej!" zavýskl jsem a s rozběhem skočil na onen kmen, ve kterém jsem před chvilkou byl stucknutý. Zapřel jsem se vší silou předními tlapami a jelikož už byl Jarumim trochu povolený, a v zápalu emocí jsem začal žhnout, mým fialovým plamenem chytl i chudák strom. Zlomil se nějaký metr nad zemí a padal dolu. Bylo to poprvé, co jsem svou magii viděl v akci pořádně. Odskočil jsem, spadla mi brada. Jak opařený jsem koukal na fialově hořící strom. Plamen se po pár vteřinách ztratil ve sněhové závěji s krátkým, však hlasitým zasyčením. "Hustýýýý! To jsem dokázal?!" žasnul jsem a několikrát jsem oběhl pahýl dokolečka a spadlý kmen přeskočil, pokaždé.

Poslouchal jsem pozorně Isku s Feierem, jak si povídají. Z tohoto setkání jsem měl příjemný pocit, což se asi o Iskovi říct nedalo. Jeho nervozitu jsem cítil, i přestože jsem se to snažil maskovat. Výjímečně jsem se taky dokázal soustředit i na jednu konkrétní věc. To se tolik nestávalo, takže bacha na mě!
Měl jsem tendence zašvihat ocasem, ale včas jsem je utnul. Teď se opravdu nehodilo podkopávat chvostem tlapy přítomným. Nebyli jsme tu sami. "To zní dobře, nemyslíš?" obrátím pohled k Iskovi, jakmile Feier domluví. "Neboj strej...uhm, Feiere, pokud vědět nebude Iska, řeknu mu já to," ujistil jsem šéfíka a usmál se na kamaráda.

Podívám se na Ikkeho a zavrtím hlavou. Po chvilce se ale zarazím. Dojde mi totiž, že vlastně nevidíš. Nasadil jsem takový... oops výraz, a poté promluvím. "Já se jí nedotkl," odpověděl jsem Ikkemu a nechápavě na něj koukal. Přimhouřil jsem oči, stále mi v hlavě běhalo plno otázek. Otázek na tělo vlčice, která mi dělala mámu. Nechápal jsem, co se to vlastně děje. Na pokyn staršího, zkušenějšího a výš postaveného vlka jsem se spolu se zbytkem osazenstva vydal k noře. Doufal jsem přitom, že tam nějaké ty informace vymámím. Neměl jsem ten zmatek ve své palici rád.

-----> Nora

Byl to téměř s nadsázkou řečeno vzácný úkaz, při jistém zvuku ze západního směru, se jedno z mých oušek zvedlo a natočilo tím směrem. Zaslechl jsem totiž něco, charakterem podobného volání. A možná to taky voláním bylo. Zvídavě jsem obrátil pohled na Feiera a zvedl se. Vydal jsem se za ním, spolu s druhým mladým vlčkem. Netušil jsem, že na mě nemá kladný názor a kdyby ano, vůbec by mi to nevadilo. Já jej bral jako kamaráda pořád. Byl to jeden z mých vrstevníků, tak proč by ne.
Dnešní den sice zpočátku vypadal naprosto obyčejně, zdálo se však, že se zvrhl v poměrně zajímavé a záživné dobrodružství! Pokývu na Feiera hlavou, ale i přesto se mám napozoru. Vykračoval jsem si spokojeně, tu a tam jsem trošku povyskočil, avšak stále jsem držel pomalejší tempo, abych Feiera a Záťu nepředbíhal. "Jasný šefe!" štěknu po Feierovi jako řadový voják, jen co svůj souhlas vyřkne můj vrstevník. Tomu poslednímu slovíčku, které hnědavý vyřknul, jsem příliš nerozuměl, ale nedělal jsem si z toho hlavu, tipoval jsem, že pochopím až během jednání.

Být člověkem, nejspíš bych Isku poplácal po zádech, abych ho trochu podpořil. Tedy... vlastně moc ne, vzhledem k tomu, že doytky nemá rád. mírně jsem se ušklíbl nad touto myšlenkou. Jen jsem doufal, že Iska nedá strach tak úplně znát. Lehká nervozita tolik nevadila. Nervozita je snad docela přirozená, když nevíš co čekat, však? Já sám tedy trémista nikdy moc nebyl, naopak jsem si ze všeho dělal legraci a důležité věci často bohužel bral na lehkou váhu. Což nebylo úplně dobře, toho jsem si však byl vědom. O odvahu bych se však mohl dělit. Kdyby to jenom šlo...
"Je ze severních těch... oblastech," poznamenal jsem a poté se zlehka zamyslel. Ano, něco málo jsem o něm věděl, ale pamatovat si, o čem všem jsme se bavili? Pf, to po natvrdlém ádéhádéčkovým vlčkovi opravdu chtít nemůžete. "Jo a v zimě je dost dobrej! Bude hodit se... nám," doplnil jsem ještě jedno docela důležité info. Střihl jsem uchem a pohled upřel na Feiera, prohlížejícího si mého kamaráda. Kdoví, zda tak huňatého vlčího jedince už někdy viděl. Mně se jeho fluff líbil. Nyní jsem pohledem a kývnutím vyzval Isku, aby o sobě taky něco pověděl, tedy přesněji... odpověděl Feierovi na otázky.

S Iskou v patách jsem doběhl sem, až na samotné území naší smečky, konkrétně k nejvyššímu stromu. Všímal jsem si, že je tady celá smečková slezina. Možná bych měl vědět, co se tady přesně děje, ale netušil jsem. "Feiér!" vypískl jsem nadšeně a doběhl k tomu tmavohnědému vlku, který tehdá před odchodem Raymonda převzal vedení smečky. "Vedu posilu," povím k Feierovi a zamrkám na něj. Poté se otočím na Isku, o kterém jsem předpokládal, že mě celou dobu následuje. Jsem si jist, že se tu pro tebe najde práce. Ale doufám, že s ní budu moct pomáhat! Nechci tě tu nechat samotného hned ze startu.

Chtěl jsem začít radostně výskat, ale tuto tendenci jsem potlačil. Koneckonců, vedle tebe bych se neměl chovat jako úplně malej harant. Ano, v jistý míře na to mám právo, být zaostalý, ale... whatever. Všecko má mít svý mantinely. Dost možná jsi byl vlkem, který si zprvu nepředstavoval, že by se zde nějak družil. Ale byl jsem toho názoru, že se zkusit má všechno a proto jsem byl nakloněn tomu tě přivést na místo, které by mohlo být tvým novým domovem - pokud se v to rozhodneš. Nutit jsem tě nechtěl, ale dělalo by mi to radost.
Protáhl jsem se a pouze nadšeně zakmital ocasem. "Fajn! Následuj mě!" zvolal jsem nadšeně a vydal se po proti proudu řeky. Ne té, po které jsme přišly... proti proudu řeky, která teče od západu. Zhruba jsem měl orientační smysl, kudy domů... snad...

To, že jsi do mě trošičku naboural bylo to poslední, co by mě právě teď štvalo, nebo rozhazovalo. Jednak jsem byl zrovna hyperfocusnutý na něco jiného a jednak, však jsi to neudělal schválně, tak co má bejt? Otočil jsem se po chvilce na tebe a uculil se. "To nic. Nejsem o moc lepší," pověděl jsem a neubránil se pobavenému zasmání se. "Přituhuje, se obávám že smečka bude pomoc potřebovat brzo," tiše jsem si povzdechl. "Měl bych domů se vrátit. Jdeš se mnou tedy? Můžeš se jenom podívat a pak zase zmizet. Nic ti neudělají, dávám za to tlapu do ohně. Strejda Feier je úžasný vůdce a respektující hlavně... a tak. Narozdíl od něj já tu tlapu nemám nehořlavou," slíbil jsem ti upřímně. "Prosíííím!" zažadonil jsem, přiskočil zpět k tobě a udělal na tebe štěněcí očíčka.

<<< Kaňon

V závěsu s huňatým severským kožichem jsem doběhl až k jezeru. Zabrzdil jsem těsně na břehu, ač byla celá vodní plocha pokryta ledem. Najednou jsem zapomněl na nějaký závod nebo honičku. "Wau... to je nádhera," užasl jsem. "Tak tady ještě nebyl jsem. Nic podobného nemáme doma. Toto bude něco jako ty jezera, jak jsem říkal, ne?" optám se. Ale odpověď mi byla nejspíše jasná. Jezero jsem všehovšudy viděl snad poprvé v životě. A bylo hezčí, než řeky! Tak krásně se to rozléhalo. Na nic jsem nečekal a skočil na nános ledu. Zima sílila, cítil jsem to, i přestože mě to stále - zatím kdovíjak neomezovalo. Tušil jsem, že tyto radovánky budu muset brzo ukončit. Už jenom ta představa mě nehorázně mrzela. Ale dospíval jsem, takže jsem si musel zvyknout... že život není jen o hrátkách.

Ano, vskutku jsi měl pravdu. Ty jsi ten, co je na ledě a sněhu doma. Já radši prašné a skalnaté terény. Byl jsem vcelku mrštný a rychlý, měl jsem dlouhé tlapy, ale ty tvé byly zajisté na tento terén zvyknuté i přizpůsobené více. Dával jsem si pozor koutkem oka, zda mě tedy následuješ a jakou rychlostí. Zase jsem ti nechtěl zdrhat úplně. Řekněme, že jsem to bral jako příležitost protáhnout si tlapy. Absolutně jsem neměl páru, kam přesně že to běžím.
V dáli před mými zraky se rozléhala širší vodní plocha a mně bylo jasné, že se v tomto místě řeka vlévá do nějakého jezera. Ještě jednou se otočím na tebe, drze vypláznu jazyk a „dupnu na plyn“. Toto byla taky část území Norestu, kterou jsem ještě neměl probádanou. Jezero se k nám blížilo. Nebo snad my k němu?

>>> Černé Jezero