Príspevky užívateľa

Podívám se na Ikkeho a zavrtím hlavou. Po chvilce se ale zarazím. Dojde mi totiž, že vlastně nevidíš. Nasadil jsem takový... oops výraz, a poté promluvím. "Já se jí nedotkl," odpověděl jsem Ikkemu a nechápavě na něj koukal. Přimhouřil jsem oči, stále mi v hlavě běhalo plno otázek. Otázek na tělo vlčice, která mi dělala mámu. Nechápal jsem, co se to vlastně děje. Na pokyn staršího, zkušenějšího a výš postaveného vlka jsem se spolu se zbytkem osazenstva vydal k noře. Doufal jsem přitom, že tam nějaké ty informace vymámím. Neměl jsem ten zmatek ve své palici rád.

-----> Nora

Byl to téměř s nadsázkou řečeno vzácný úkaz, při jistém zvuku ze západního směru, se jedno z mých oušek zvedlo a natočilo tím směrem. Zaslechl jsem totiž něco, charakterem podobného volání. A možná to taky voláním bylo. Zvídavě jsem obrátil pohled na Feiera a zvedl se. Vydal jsem se za ním, spolu s druhým mladým vlčkem. Netušil jsem, že na mě nemá kladný názor a kdyby ano, vůbec by mi to nevadilo. Já jej bral jako kamaráda pořád. Byl to jeden z mých vrstevníků, tak proč by ne.
Dnešní den sice zpočátku vypadal naprosto obyčejně, zdálo se však, že se zvrhl v poměrně zajímavé a záživné dobrodružství! Pokývu na Feiera hlavou, ale i přesto se mám napozoru. Vykračoval jsem si spokojeně, tu a tam jsem trošku povyskočil, avšak stále jsem držel pomalejší tempo, abych Feiera a Záťu nepředbíhal. "Jasný šefe!" štěknu po Feierovi jako řadový voják, jen co svůj souhlas vyřkne můj vrstevník. Tomu poslednímu slovíčku, které hnědavý vyřknul, jsem příliš nerozuměl, ale nedělal jsem si z toho hlavu, tipoval jsem, že pochopím až během jednání.

Být člověkem, nejspíš bych Isku poplácal po zádech, abych ho trochu podpořil. Tedy... vlastně moc ne, vzhledem k tomu, že doytky nemá rád. mírně jsem se ušklíbl nad touto myšlenkou. Jen jsem doufal, že Iska nedá strach tak úplně znát. Lehká nervozita tolik nevadila. Nervozita je snad docela přirozená, když nevíš co čekat, však? Já sám tedy trémista nikdy moc nebyl, naopak jsem si ze všeho dělal legraci a důležité věci často bohužel bral na lehkou váhu. Což nebylo úplně dobře, toho jsem si však byl vědom. O odvahu bych se však mohl dělit. Kdyby to jenom šlo...
"Je ze severních těch... oblastech," poznamenal jsem a poté se zlehka zamyslel. Ano, něco málo jsem o něm věděl, ale pamatovat si, o čem všem jsme se bavili? Pf, to po natvrdlém ádéhádéčkovým vlčkovi opravdu chtít nemůžete. "Jo a v zimě je dost dobrej! Bude hodit se... nám," doplnil jsem ještě jedno docela důležité info. Střihl jsem uchem a pohled upřel na Feiera, prohlížejícího si mého kamaráda. Kdoví, zda tak huňatého vlčího jedince už někdy viděl. Mně se jeho fluff líbil. Nyní jsem pohledem a kývnutím vyzval Isku, aby o sobě taky něco pověděl, tedy přesněji... odpověděl Feierovi na otázky.

S Iskou v patách jsem doběhl sem, až na samotné území naší smečky, konkrétně k nejvyššímu stromu. Všímal jsem si, že je tady celá smečková slezina. Možná bych měl vědět, co se tady přesně děje, ale netušil jsem. "Feiér!" vypískl jsem nadšeně a doběhl k tomu tmavohnědému vlku, který tehdá před odchodem Raymonda převzal vedení smečky. "Vedu posilu," povím k Feierovi a zamrkám na něj. Poté se otočím na Isku, o kterém jsem předpokládal, že mě celou dobu následuje. Jsem si jist, že se tu pro tebe najde práce. Ale doufám, že s ní budu moct pomáhat! Nechci tě tu nechat samotného hned ze startu.

Chtěl jsem začít radostně výskat, ale tuto tendenci jsem potlačil. Koneckonců, vedle tebe bych se neměl chovat jako úplně malej harant. Ano, v jistý míře na to mám právo, být zaostalý, ale... whatever. Všecko má mít svý mantinely. Dost možná jsi byl vlkem, který si zprvu nepředstavoval, že by se zde nějak družil. Ale byl jsem toho názoru, že se zkusit má všechno a proto jsem byl nakloněn tomu tě přivést na místo, které by mohlo být tvým novým domovem - pokud se v to rozhodneš. Nutit jsem tě nechtěl, ale dělalo by mi to radost.
Protáhl jsem se a pouze nadšeně zakmital ocasem. "Fajn! Následuj mě!" zvolal jsem nadšeně a vydal se po proti proudu řeky. Ne té, po které jsme přišly... proti proudu řeky, která teče od západu. Zhruba jsem měl orientační smysl, kudy domů... snad...

To, že jsi do mě trošičku naboural bylo to poslední, co by mě právě teď štvalo, nebo rozhazovalo. Jednak jsem byl zrovna hyperfocusnutý na něco jiného a jednak, však jsi to neudělal schválně, tak co má bejt? Otočil jsem se po chvilce na tebe a uculil se. "To nic. Nejsem o moc lepší," pověděl jsem a neubránil se pobavenému zasmání se. "Přituhuje, se obávám že smečka bude pomoc potřebovat brzo," tiše jsem si povzdechl. "Měl bych domů se vrátit. Jdeš se mnou tedy? Můžeš se jenom podívat a pak zase zmizet. Nic ti neudělají, dávám za to tlapu do ohně. Strejda Feier je úžasný vůdce a respektující hlavně... a tak. Narozdíl od něj já tu tlapu nemám nehořlavou," slíbil jsem ti upřímně. "Prosíííím!" zažadonil jsem, přiskočil zpět k tobě a udělal na tebe štěněcí očíčka.

<<< Kaňon

V závěsu s huňatým severským kožichem jsem doběhl až k jezeru. Zabrzdil jsem těsně na břehu, ač byla celá vodní plocha pokryta ledem. Najednou jsem zapomněl na nějaký závod nebo honičku. "Wau... to je nádhera," užasl jsem. "Tak tady ještě nebyl jsem. Nic podobného nemáme doma. Toto bude něco jako ty jezera, jak jsem říkal, ne?" optám se. Ale odpověď mi byla nejspíše jasná. Jezero jsem všehovšudy viděl snad poprvé v životě. A bylo hezčí, než řeky! Tak krásně se to rozléhalo. Na nic jsem nečekal a skočil na nános ledu. Zima sílila, cítil jsem to, i přestože mě to stále - zatím kdovíjak neomezovalo. Tušil jsem, že tyto radovánky budu muset brzo ukončit. Už jenom ta představa mě nehorázně mrzela. Ale dospíval jsem, takže jsem si musel zvyknout... že život není jen o hrátkách.

Ano, vskutku jsi měl pravdu. Ty jsi ten, co je na ledě a sněhu doma. Já radši prašné a skalnaté terény. Byl jsem vcelku mrštný a rychlý, měl jsem dlouhé tlapy, ale ty tvé byly zajisté na tento terén zvyknuté i přizpůsobené více. Dával jsem si pozor koutkem oka, zda mě tedy následuješ a jakou rychlostí. Zase jsem ti nechtěl zdrhat úplně. Řekněme, že jsem to bral jako příležitost protáhnout si tlapy. Absolutně jsem neměl páru, kam přesně že to běžím.
V dáli před mými zraky se rozléhala širší vodní plocha a mně bylo jasné, že se v tomto místě řeka vlévá do nějakého jezera. Ještě jednou se otočím na tebe, drze vypláznu jazyk a „dupnu na plyn“. Toto byla taky část území Norestu, kterou jsem ještě neměl probádanou. Jezero se k nám blížilo. Nebo snad my k němu?

>>> Černé Jezero

"Ano... tedy... myslím že Sůl," na chviličku jsem se zarazil. Byla toto chybka pramenící z mé dysfázie, nebo jsem si to špatně pamatoval? Kdoví... "Na první dobrou bych ale tipoval, že sem zdrhla jsi z Nihilu. Já tedy znám právě osobně Sůla jenom jo," zabrblal jsem. "Takže toho moc nevim, ale oni takoví květinový prý jsou. Nemám tuchy," stále jsem švihal neúnavným bičovatým chvostem, ale dával jsem si pozor, abych tě nešvihnul.
"Anooo, závod!" štěknu ti na odpověď a rozběhnu se plnou rychlostí. Ano, měl jsem delší nohy, ale nebyl jsem tolik mrštný, jako vy menší. Jak jsem se rozběhl a zbrkle pelášil, zapletl se mi můj vlastní chvost pod tlapy a k šutru jsem doválel sudy.

"Spousta jídla, ahhh..." zasnil jsem se v reakci na ono stádo sobů. Nyní jsem si uvědomoval, že mám docela hlad. Byl jsem si ale vědom, že letošní zima je tak moc silná, že byl problém vůbec najít někde nějakou živou kořist. A kdyby nakrásně někde byla nějaká mršina, jistě bude zmrzlá a zapadaná sněhem. Zatím to nebylo nesnesitelné, takže jsem se neozýval, v tomto ohledu.
"Joo, koukej," otočil jsem se k svému rameni a čenichem rozhrabal svou srst, která byla přecejen huňatější, než byla v létě. Nyní poblíž mého čumáku šly vidět maličkaté lesklé šupinky tmavošedé barvy.
Chvíli mlčím, nechám tě se podívat. Po chvíli jsem opět začal vrtět chvostem a první část těla šla k zemi. Hravá póza. "A víš co? Máš ji!" štěknu na tebe, dotknu se tě lehce tlapou a rozběhnu se pryč.

Pozdě, ale přece - jsem i já dorazil za smečkovými vlky, kteří měli práci a jasný cíl. Sundat "pár" stromů k zemi, aby bylo čím topit. Byla to jedna z věcí, kterou jsem pochopil celkem rychle, protože prostě dávala logiku. Bez nějakého kdovíjakého přemýšlení jsem si zezačátku vyhlídl poměrně mladej stromek a první rozhrabal tu vrstvu sněhu kolem jeho kmenu. Tak, aby na něj šlo řádně vidět a tímto způsobem jsem odhalil i část kořenů.
Po chvilce přemýšlení, co teď, jsem se od stromu kousíček vzdálil, rozběhl se a praštil do něj hlavou, ve snaze ho porazit. Mít trochu tvrdší lebku, nebo více síly, se mi to i povede, ale bohužel. Na toto jsem sám nestačil. Poodstoupil jsem dále a chvíli na kmen, tlustý nějakých patnáct centimetrů, koukal. Byly v něm uprostřed dvě díry. Trvalo, než mi docvaklo, cože jsem to vlastně udělal. "Ajo, já mám ty rohy," zasmál jsem se. Zopakoval jsem svůj čin, no tentokrát to mělo háček. Respektive... mé rohy byly háčkem, který se zasekl uprostřed stromu. "Doháje," zaklel jsem. "Pomoc!" vypískl jsem s úšklebkem. Musel jsem vypadat fakt komicky, což jsem si pochopitelně uvědomoval.

Užasle jsem vypískl nad tvým vyprávěním. "Héééj, to zní hustě! Já soby nikdy neviděl, myslím aspoň tedy že neviděl. Zato jsem slyšel, že tu někde na Norestu žijou nějaký Nimlogové, obří a prý hodně, hodně nebezpeční něco jako jeleni, s červenými parohy. Ale taky jsme nikdy nestřetli se," střihl jsem uchem a ušklíbl se. "Pržedpokládám, že jste tó..." zasekl jsem se a chvilku v kebuli pátral po správným slově. "...se po nich jakoby vrhli, žejo? Abyste měli co najíst," dokecl jsem po chvilce větu a opět se nějakým způsobem vyhrabal na nohy. Oklepal jsem se, abych ze sebe setřepal nálož zmrzlého sněhu.
"Já si myslím, že bych dokázal přežít tam, to... mi vysvětlovali, že mám jiný druh krve než vlci ostatní mají," hrdě jsem vypnul hruď. "Jsem totiž ten drak napůl jenom ale. Kožich vesměs krátký hladký, ale šupiny pod ním. Když jsem to viděl poprvé, trochu jsem se vyděsil se, protože jsem myslel, že ve mě někdo jiný je," musel jsem se nad tím zasmát. A znova jsem se sklouznul, tentokrát jsem rovnováhu udržel, dokonce i bez pomáhání si ocasem. A zase jsem tu hubu nezavřel. To jsem byl celý já. A málokdo byl schopen skrz to se mnou vydržet delší dobu na jednom místě. V tomto jsi byl jiný. Proto jsem tě měl rád.

Pokýval jsem hlavou na vysvětlení. "Tam u vás doma to muselo taky super být. Ve sněhu a na ledu si nejenom vlčata mohou hrát a to je skvělý!" výsknul jsem při dalším sklouznutí, trochu zaklopýtal a spadl na zadek. Nebyla to ani taková šlupka, spíše jsem prostě neudržel rovnováhu. Začal jsem se smát, po prdeli dojel až přímo k jednomu z rampouchů a zastavil se nějakých deset centimetrů čumákem od něj. "Jo, tak se tomu říká, jo?" natáhl jsem neohrabaně čenich země až k jednomu z těch rampouchů a důsledně si je očichal. "Co ještě zajímavého jste tam měli, tam doma?" snažil jsem se rozproudit konverzaci. Ale zajisté jsem se neptal jenom tak, aby řeč nestála. Zajímalo mě to. Rád bych něco takového znal, a objevil úplné kouzlo zimy. "A bylo tam někdy teplo? A to jste tam měli všichni tak huňatou srst?" už jsem nechal cencúľe cencúľama a otočil se zpět na tebe.

V těchto věcech jsi byl mnohem zkušenější, než já, jistě jsi měl za sebou nesčetně dní zimních radovánek. Koneckonců, taky jsi byl jednoho dne vlčetem. A já jím budu nejspíše napořád, hehe.
Přikývl jsem pokorně. "A jak to je u zamrzlých jezer? Taky tak?" optám se tě zvídavě. Jako vždy, i dneska jsem hltal každou informaci, jelikož sám bych měl doma učit vlčata a nováčky, jak se bavit a zároveň se udržet v bezpečí. Když jsme přišli o Artemis, o to těžší jsem to měl, ale nedělal jsem si z toho těžkou hlavu. Naučím se, jak učit...
Chvíli jsem jen tak tupě civěl do blba, než jsem se rozhodl sklouznout se podruhé. Tentokrát jsem dával většího majzla a připravoval se i na pád, abych nebyl překvapenej. Ten však nepřišel. Hezky jsem klouzal po kraji řeky. Sice byla úzká, a pravděpodobně ani ne moc hluboká, ale i tak jsem z ní měl respekt.
V dáli jsem si všiml peřejí, nebo defakto takového malého přírodního splavu... vytvářel nádherný rampouchy. Doklouzal jsem se až k němu. "Cotojé?" houknu na tebe.

"Jasný!" zavrtěl jsem ocasem a nadšeně se pousmál. Vypadalo to, že mám vyhráno. Mrzelo by mě, kdybys odmítnul, ale... je to tvá volba, koneckonců - ač jsem si to já sám neuvědomoval - smečka byla jistá forma závazku. Ale když odešel Raymond s většinou své rodiny, proč by v případě nespokojenosti nemohl odejít i Iska?
Zatřepal jsem hlavou. Najednou moji pozornost zaujalo cosi... jinýho. Zledovatělý potok. Místy byly v ledu díry, kterými šlo vidět, že se voda tak úplně nezastavila, jak se na první pohled mohlo zdát. Rozběhl jsem se a prudce zabrzdil tlapama, jakmile dopadly na led. Výsledkem bylo sklouznutí se. Pohnul jsem se o pár metrů po proudu řeky. "Wííí!" Byl jsem sice obludný, ale poměrně lehký, čili led mě udržel naprosto v pohodě. Aspoň v něčem měla tato krutá zima výhodu.
Při dalším pokusu o pohnutí tlap na zamrzlém kluzkém povrchu, jsem trochu zaklopýtal. Chtěl jsem si pro rovnováhu pomoci ocasem, no udržel jsem se tak tak. "Fu," zazubil jsem se podíval se na tebe. "Je to sranda!"