Príspevky užívateľa

"Ano... tedy... myslím že Sůl," na chviličku jsem se zarazil. Byla toto chybka pramenící z mé dysfázie, nebo jsem si to špatně pamatoval? Kdoví... "Na první dobrou bych ale tipoval, že sem zdrhla jsi z Nihilu. Já tedy znám právě osobně Sůla jenom jo," zabrblal jsem. "Takže toho moc nevim, ale oni takoví květinový prý jsou. Nemám tuchy," stále jsem švihal neúnavným bičovatým chvostem, ale dával jsem si pozor, abych tě nešvihnul.
"Anooo, závod!" štěknu ti na odpověď a rozběhnu se plnou rychlostí. Ano, měl jsem delší nohy, ale nebyl jsem tolik mrštný, jako vy menší. Jak jsem se rozběhl a zbrkle pelášil, zapletl se mi můj vlastní chvost pod tlapy a k šutru jsem doválel sudy.

"Spousta jídla, ahhh..." zasnil jsem se v reakci na ono stádo sobů. Nyní jsem si uvědomoval, že mám docela hlad. Byl jsem si ale vědom, že letošní zima je tak moc silná, že byl problém vůbec najít někde nějakou živou kořist. A kdyby nakrásně někde byla nějaká mršina, jistě bude zmrzlá a zapadaná sněhem. Zatím to nebylo nesnesitelné, takže jsem se neozýval, v tomto ohledu.
"Joo, koukej," otočil jsem se k svému rameni a čenichem rozhrabal svou srst, která byla přecejen huňatější, než byla v létě. Nyní poblíž mého čumáku šly vidět maličkaté lesklé šupinky tmavošedé barvy.
Chvíli mlčím, nechám tě se podívat. Po chvíli jsem opět začal vrtět chvostem a první část těla šla k zemi. Hravá póza. "A víš co? Máš ji!" štěknu na tebe, dotknu se tě lehce tlapou a rozběhnu se pryč.

Pozdě, ale přece - jsem i já dorazil za smečkovými vlky, kteří měli práci a jasný cíl. Sundat "pár" stromů k zemi, aby bylo čím topit. Byla to jedna z věcí, kterou jsem pochopil celkem rychle, protože prostě dávala logiku. Bez nějakého kdovíjakého přemýšlení jsem si zezačátku vyhlídl poměrně mladej stromek a první rozhrabal tu vrstvu sněhu kolem jeho kmenu. Tak, aby na něj šlo řádně vidět a tímto způsobem jsem odhalil i část kořenů.
Po chvilce přemýšlení, co teď, jsem se od stromu kousíček vzdálil, rozběhl se a praštil do něj hlavou, ve snaze ho porazit. Mít trochu tvrdší lebku, nebo více síly, se mi to i povede, ale bohužel. Na toto jsem sám nestačil. Poodstoupil jsem dále a chvíli na kmen, tlustý nějakých patnáct centimetrů, koukal. Byly v něm uprostřed dvě díry. Trvalo, než mi docvaklo, cože jsem to vlastně udělal. "Ajo, já mám ty rohy," zasmál jsem se. Zopakoval jsem svůj čin, no tentokrát to mělo háček. Respektive... mé rohy byly háčkem, který se zasekl uprostřed stromu. "Doháje," zaklel jsem. "Pomoc!" vypískl jsem s úšklebkem. Musel jsem vypadat fakt komicky, což jsem si pochopitelně uvědomoval.

Užasle jsem vypískl nad tvým vyprávěním. "Héééj, to zní hustě! Já soby nikdy neviděl, myslím aspoň tedy že neviděl. Zato jsem slyšel, že tu někde na Norestu žijou nějaký Nimlogové, obří a prý hodně, hodně nebezpeční něco jako jeleni, s červenými parohy. Ale taky jsme nikdy nestřetli se," střihl jsem uchem a ušklíbl se. "Pržedpokládám, že jste tó..." zasekl jsem se a chvilku v kebuli pátral po správným slově. "...se po nich jakoby vrhli, žejo? Abyste měli co najíst," dokecl jsem po chvilce větu a opět se nějakým způsobem vyhrabal na nohy. Oklepal jsem se, abych ze sebe setřepal nálož zmrzlého sněhu.
"Já si myslím, že bych dokázal přežít tam, to... mi vysvětlovali, že mám jiný druh krve než vlci ostatní mají," hrdě jsem vypnul hruď. "Jsem totiž ten drak napůl jenom ale. Kožich vesměs krátký hladký, ale šupiny pod ním. Když jsem to viděl poprvé, trochu jsem se vyděsil se, protože jsem myslel, že ve mě někdo jiný je," musel jsem se nad tím zasmát. A znova jsem se sklouznul, tentokrát jsem rovnováhu udržel, dokonce i bez pomáhání si ocasem. A zase jsem tu hubu nezavřel. To jsem byl celý já. A málokdo byl schopen skrz to se mnou vydržet delší dobu na jednom místě. V tomto jsi byl jiný. Proto jsem tě měl rád.

Pokýval jsem hlavou na vysvětlení. "Tam u vás doma to muselo taky super být. Ve sněhu a na ledu si nejenom vlčata mohou hrát a to je skvělý!" výsknul jsem při dalším sklouznutí, trochu zaklopýtal a spadl na zadek. Nebyla to ani taková šlupka, spíše jsem prostě neudržel rovnováhu. Začal jsem se smát, po prdeli dojel až přímo k jednomu z rampouchů a zastavil se nějakých deset centimetrů čumákem od něj. "Jo, tak se tomu říká, jo?" natáhl jsem neohrabaně čenich země až k jednomu z těch rampouchů a důsledně si je očichal. "Co ještě zajímavého jste tam měli, tam doma?" snažil jsem se rozproudit konverzaci. Ale zajisté jsem se neptal jenom tak, aby řeč nestála. Zajímalo mě to. Rád bych něco takového znal, a objevil úplné kouzlo zimy. "A bylo tam někdy teplo? A to jste tam měli všichni tak huňatou srst?" už jsem nechal cencúľe cencúľama a otočil se zpět na tebe.

V těchto věcech jsi byl mnohem zkušenější, než já, jistě jsi měl za sebou nesčetně dní zimních radovánek. Koneckonců, taky jsi byl jednoho dne vlčetem. A já jím budu nejspíše napořád, hehe.
Přikývl jsem pokorně. "A jak to je u zamrzlých jezer? Taky tak?" optám se tě zvídavě. Jako vždy, i dneska jsem hltal každou informaci, jelikož sám bych měl doma učit vlčata a nováčky, jak se bavit a zároveň se udržet v bezpečí. Když jsme přišli o Artemis, o to těžší jsem to měl, ale nedělal jsem si z toho těžkou hlavu. Naučím se, jak učit...
Chvíli jsem jen tak tupě civěl do blba, než jsem se rozhodl sklouznout se podruhé. Tentokrát jsem dával většího majzla a připravoval se i na pád, abych nebyl překvapenej. Ten však nepřišel. Hezky jsem klouzal po kraji řeky. Sice byla úzká, a pravděpodobně ani ne moc hluboká, ale i tak jsem z ní měl respekt.
V dáli jsem si všiml peřejí, nebo defakto takového malého přírodního splavu... vytvářel nádherný rampouchy. Doklouzal jsem se až k němu. "Cotojé?" houknu na tebe.

"Jasný!" zavrtěl jsem ocasem a nadšeně se pousmál. Vypadalo to, že mám vyhráno. Mrzelo by mě, kdybys odmítnul, ale... je to tvá volba, koneckonců - ač jsem si to já sám neuvědomoval - smečka byla jistá forma závazku. Ale když odešel Raymond s většinou své rodiny, proč by v případě nespokojenosti nemohl odejít i Iska?
Zatřepal jsem hlavou. Najednou moji pozornost zaujalo cosi... jinýho. Zledovatělý potok. Místy byly v ledu díry, kterými šlo vidět, že se voda tak úplně nezastavila, jak se na první pohled mohlo zdát. Rozběhl jsem se a prudce zabrzdil tlapama, jakmile dopadly na led. Výsledkem bylo sklouznutí se. Pohnul jsem se o pár metrů po proudu řeky. "Wííí!" Byl jsem sice obludný, ale poměrně lehký, čili led mě udržel naprosto v pohodě. Aspoň v něčem měla tato krutá zima výhodu.
Při dalším pokusu o pohnutí tlap na zamrzlém kluzkém povrchu, jsem trochu zaklopýtal. Chtěl jsem si pro rovnováhu pomoci ocasem, no udržel jsem se tak tak. "Fu," zazubil jsem se podíval se na tebe. "Je to sranda!"

"Naše ano. Jako tulák obyčejný každý s nás skoro začal. Jak myslíš si, že smečky vznikají? Ne všechny rodinné jsou, tak jak to znáš ty. Jakoby jo, pro přijetí je nutné projít cemeroniálem, ale není třeba na to žádnej nadvlčí výkon. Já to zvlád jako vlče. A ty ve výhodě budeš, bo zimu zvládáš. Navíc jeden z mála jsi, kdo zimu zvládá," zamyslel jsem se. Poté se mi nad palicí rozsvítil taková ta imaginární žárovička. "Jo! Teď přes zimu budeme potřebovat vlky na kácení stromů, kvůli tepla pro vlčata a slabší! Možná když pomůžeš, mohli by přijmout tě!" ano ano, a zas jsem hubu nezavřel. Připadalo mi, že jsem tě skoro zlomil. Nechtěl jsem tě zlákat jen tak. Fakt mi na tom záleželo. "Ano, začátky ízy nebudou jo, ale později se nebudeš ani Stada bát muset, pokud budeš náš, přijme tě," zvedl jsem tlapu a zatřepal s ní. Jen tak. Ač normálně empatii moc nemám, tvá nervozita nešla přehlédnout a hodlal jsem tě ujistit, že všechno bude v pořádku.

Zřejmě jsem ho svou otázkou překvapil. Chtěl jsem ho povzbudit, chtěl jsem ho ve smečce! Tak strašně moc jsem chtěl. "Objevovat můžeš ve smečce i. Vidíš? Já jsem na nižším postavení a stejně courám se taky," zazubil jsem se na tebe. Třeba tě zlomím. A hodil by ses. Nevypadáš jako budižkničema. Navíc jsi můj kamarád.
"Málokdo od nás to plánoval, věř," mrkl jsem na tebe spiklenecky a opět zašvihal chvostem. "To bychom se pak nemuseli hledat, vídali bychom se víc a víc bychom mohli dobrodružství to... dělat, dokonce by mohl jsi objevovat profesně. Jakožto průzkumník, aktuálně žádný u nás nemáme. Nemyslím že prospěšný bys nebyl, každý je tím, co umí," nevypadal jsem na to, ale byl jsem docela chytrý. "A nové přátele najdeš taky, máme moc fajn vlky."

"Joo, dobrodružství na každém rohu je," pověděl jsem a znova zavrtěl chvostem. "Já tady poprvé jsem dneska, asi bych neměl moc, s ohledem na zimu," pověděl jsem poté polohlasně. Ano, věk na courání jsem už měl, zdravotní stav taky, ale co když mě smečka bude potřebovat? "Doma nějaká práce je, nemůžu dlouho se zdržet tu," pověděl jsem a střihl uchem. Zazubím se na tebe a poté svůj pohled věnuju stěnám kaňonu. "Nechtěl bys jít pak... se mnou? K nám domů?" pootočil jsem zvídavě hlavu na stranu. Rád bych Isku měl ve své smečce. Aspoň bychom se nemuseli spoléhat na to, zda na sebe jen tak náhodou narazíme. Aktuálně pro mě byl fakt důležitým vlkem, asi nejvíc kamarádem ze všech, které jsem potkal.

"Mohl by ses jako odhrnovač živit," uchechtl jsem se, jakmile jsem viděl v akci tvůj ocas. "Jistě by to tuláci mimo smečky území ocenili některží," povím ti s úsměvem a sám se o něco podobného pokusil. Samozřejmě opatrnějc, aby ti můj bičovatý chvost nepodkopl tlapy. V poslední době jsem si na toto uměl více dávat pozor, což byl významný pokrok. "Já... no, asi fajn. Sice spoustu změn u nás bylo, ale fajn. Já se mám fajn vždycky," dodal jsem po chvilce a zazubil se. Byla pravda, že mi z mé vlčí rodiny odešlo pár důležitých osůbek, ale z těchto věcí jsem si hlavu nikdy nelámal. Moc jsem vazby mezi vlky nechápal, a to bylo pro mě možná takové malé bezvýznamené plus. "Co ty, stále touláš se? A objevuješ?" vycenil jsem na tebe zubiska - ne v gestu, že bych tě chtěl sežrat, nebo tak něco... spíše ve formě úšklebku, či takového zubatého úsměvu.

Dříve, než se mi k čenichu dostal pach onoho tuláckého vlčka, kterého jsem již znal, zafungoval můj zrak. Všiml jsem si tě, byl jsi nedaleko mě. Ač část tvého těla by se dala zamaskovat mezi sněžnými závějemi, tvá tmavá maska (ber to jakože ten černej "flek" na kožichu, aby nedošli k omylu) byla více než patrná. "Isko! Rád tě zase vidím!" křikl jsem na tebe. Zdálo se, že se moje mluva začala trošičku zlepšovat, jelikož tentokrát jsem nedomotal slovosled. Ale co, šlo o poměrně krátkou větu.
Několika skoky závějemi jsem se dostal až k tobě. Zima mi nedělala takový problém jak většině Norestským vlkům... a to ani závěje, neboť jsem byl vysoký a měl jsem dlouhé nohy.

Naše sněžná slezina v údolí se obohatila o jednoho dalšího člena. Přimhouřil jsem oči, když začal Jarumi panikařit. Tak teď jsem nechápal už vůbec. Byl jsem zmatenější a zmatenější. Však jakožto správný podřízený, jsem udělal pár kroků směrem k závěji, kde se válel Jarumiho ušatej úlovek. Bylo mi jasné, že moje trnitá hlava a záda moc nepomůžou s nabíráním těla vlčice. "Počej, proč ji nenecháte spát tady? Až probudí se, možná ráda nebude, že když zjistí, že přesunuta byla," zoufale těkám pohledy mezi všemi zde přítomnými. Určitě měla důvod, proč si ustlala zrovna tady. Sníh byl příjemně měkkoučký. Já si však tak nějak přestal uvědomovat, že tato vlčice není studenokrevná, tak jako jsem byl já díky mým dračím genům a tělu, konrkétně díky šupinám. Byl jsem sice ve srovnání s všemi zdejšími nejvyšší, ale připadal jsem si tupý jak poleno. Tyto matoucí situace jsem neměl rád.

"Někteří řekli by od nás že jo, ale já nemyslím si to. Znám jednoho vlka z tama, Sůl se jmenuje a je moc fajn!" popíšu ti svou zkušenost nezvykle hlučným hlasem, protože to jsem prostě já. S Nihily jsem problém neměl, dokud neměli oni problém se mnou. Mnohem více jsem se chtěl vyhýbat střetům s Přízračnými. Ostatní vlci o nich říkali, že můžou být nebezpeční... nebo tak něco.
"Jo. Nebuď smutná, teď máš nás! Rodinu, která se jen tak nerozpadne, silní jsme totiž moc!" zahihňal jsem se. Jo, byl jsem docela zvláštní. Obr, ňouma, s vysokým a hlučným hlasem. Ale nedělal jsem si z toho hlavu. A nedělal bych si ji, ani kdybych schytával výsměch, či dokonce šikanu. "Anooo, hrát budem!" nadšeně jsem udělal dvě kolečka kolem své osy a poskočil si. "Ale-," po chvilce jsem se zarazil. "Ale co budeme hrát?"

Jo, pravda, možná už nebyl prcek. Ale oproti mě stále jo. A nejspíše to tak bude ještě dlouho, ne-li navždy. Absolutně jsem si z jeho protestů ale nedělal hlavu. Proč by taky... šlo o totální nic.
"Snaž se moc hluboko nechodit, bo ztrátíš se jako já tam dole," zachichotal jsem se. Na to, jak jsem byl velký, jsem měl poměrně vysoký hlas, však hlasitější, než by bylo třeba, proto mi odpovídala zajímavě znějící jeskynní ozvěna.
Pamatoval jsem si, jak jsem vylezl z jeskyně až po několika týdnech. Bylo tam co pít, ale i jíst, když jsem měl zrovna štěstí. Ale ta vlčí socializace mi chyběla. Spoustu svého útlého vlčecího věku jsem měl však v mlze.
Až nyní jsem si všiml, že o kousek dále stojí TARGA a není sám. Ukázala se tu taky ASPHODELLE. Můj úsměv se rozzářil. "Pojďme k nim, třeba rozdává něco tam se!" popohnal jsem Zathriana, ale netušil jsem, zda se mu bude chtít. Začal jsem zběsile švihat ocasem tam a zpět. Ach ano, zase jsem si nedával pozor na to, co dělám a málem jsem to vlče mým bičovým chvostem švihl.