Príspevky užívateľa

"Taky ať daří tobě se, děkuju za všecko!" zvolal jsem vesele, opět se celý rozzářil a zavrtěl chvostem. Poté jsem si nasoukal na záda ten zbytek kořisti, který jsem měl a pomaličku se rozešel směrem k území mé smečky. Tebe jsem nechával za sebou s vědomím, že se o sebe i přes, pro tuláky krušnou zimu dokážeš postarat.
Tak to vypadá, že mám nového kamaráda. Kamaráda z řad tuláků. Od té doby, co se mindset naší smečky změnil, nemáme za povinnost být vůči tulákům nepřátelští. To je jen a jen dobře. A možná jej přecejen jednou k nám přivedu. Myslím, že by zapadl.

Ještě chviličku jsem si zubama obíral jednu ze zadních tlap této vysoké potvůrky a pak jsem na tebe pohlédl. Měl jsem pocit, že jsi už jsi dojedl, že už jsi skončil. Tak jsem dožvejkal poslední zbytky masa z té jedné končetiny. "Budu muset rozloučit se," povzdechl jsem si ne příliš spokojeně. Ale stále jsem byl mladý a příliš nízko postaven na to, abych se dlouho toulal sám mimo území. Postavil jsem se a jednu tlapu zvedl do vzduchu. "Rád jsem poznal tě, Isko. Na Vřesovišti bývám často, někdy uvidíme se tam ještě možná!" podrbal jsem se za uchem a naložil na záda zbytek úlovku.

Přestal jsem jen tak ožužlávat tlapu a začal ji místo toho stahovat z kůže, aby sis nepřipadal blbě, že jíš sám. Samozřejmě jsem si chtěl taky trochu dát, koneckonců... já přišel první s tím, že mám hlad. Navíc... nepřipadal jsem si dostatečně silný, abych kořist nesl takový kus celou. Každé kilo sežrané tady mi ušetří práci.
"Víf, to nafe puavidvo je," začal jsem mluvit během tláskání. Ale pak mi došlo, že mi je asi blbě rozumět, tak jsem pokousal sousto a před dalším chvíli počkal. "Z každého lovu donést minimálně polovinu pro slabší, a vlčatům s jejich matky," opět jsem si byl jist, že neprozrazuju kdovíjaké tajemství. Takto to měla spousta smeček a byl to naprostý základ pravidel stravování u nás. Vrátil jsem se k stále teplé kořisti, která pomalu ale jistě, stejně jako okolí kolem nás, zapadávala popraškem sněhu.

Zvedl jsem se ze země a posadil se nad srnu. Šťouchl jsem do ni packou a poté k ní čichl. Pach čerstvé krve zvěřiny byl patrný. Ještě byla teplá. Ještě nedávno bych toho nebohého zvířete litoval, ale věděl jsem, že to tak má být. Že my vlci lovíme, abychom měli co jíst. A maso byl krom výborného zdroje živin, které potřebujeme, taky chutná pochutina. "Jo. A bylo jednodušší to, než předpokládám jsem," pravil jsem a doširoka se usmál. Byl jsem hrdý na sebe, i na tebe. "Děkuju. I ty taky," pokýval jsem na tebe hlavou. Po hordě nepovedených pokusů přišel tento, ten byl podařený, ba dokonce bravurní. Lehl jsem si ke kořisti a začal jí ožužlávat tlapu. Nevím proč. Protože proč ne. "Dej si, co ti pude. Zbytek donesu do nory k nám."

Překvapil mě tvůj výpad, předčil moje očekávání. Vypadalo to, že fakt umíš lovit, když jsi zezačátku vypadal nejistě. Připomínalo to lehké rodeo, naštěstí náš vybraný srnčí nebožtík byl již na první pohled značně oslaben. Měli jsme štěstí. Několika skoky jsem se dostal k tobě a kořisti. Stáhl jsi ji k zemi, nyní bylo třeba ji dorazit. Srně nezbývalo, než se pod tlakem gravitace svalit na bok, čili úžasná šance se vrhnout po jejím břiše. Jedna z nejzranitelnějších částí... napadlo mě. Tebe jsem nechal v popředí, byl jsi už maličký kousek od toho ukončit srně trápení. Já jsem se zatím snažil odvést její pozornost. Zakousl jsem se jí do břicha a škubal hlavou. Málem mě zasáhla jedna z jejích končetin. Já ale věděl, že si musím dát bacha. V tom zápalu boje s kořistí jsem si neuvědomil, že začalo decentně, ale přece, chumelit.

Přišel jsem si sem odpočinout. Jak je jenom možné, že někdo jako já taky občas potřebuje odpočinek? Většina vás, co mě znáte, byste řekli, že je to blbost. Ale koneckonců... všichni jej potřebujeme. Dobrých čtyřiadvacet hodin jsem teďkomc dělal hovadinky, tak jsem byl rád, že mám kam zalézt, abych si dal aspoň malého šlofíka. A proto jsem se taky protáhl sem. Do jeskyně. Necítil jsem tady žádný čerstvý pach, vypadalo to, že tu nikoho nevyrušuju. A ikdyby jo, měl by holt smůlu. Protože teď... teď nikam fakt nendu. Už ne. Praštil jsem sebou ke zdi jeskyně a ještě chvíli, s očima přivřenýma, čučel před sebe.

Jo, tímto mě rozhodně Adain potěšil! Chtěl jsem vyhrát, moc jsem to chtěl a splnilo se mi to. Nadšeně jsem se v obličeji rozzářil. Udělal mi radost, doufal jsem, že to tedy nebylo naposled.
Pohlédl jsem na svůj ocas, který byl neustále v pohybu. Nepřemýšlel jsem nad tím, prostě klasická vlčí řeč těla. "Jo, to je. Ale nikdy nepřemýšlelel nad tím jsem, že používat ho bych moh jako zbraň," pověděl jsem po chviličce poslouchání zamyšleně.
"Jo," pokýval jsem, jakože tomu rozumím a pevně jsem se postavil na všecky čtyři, přesně tak, jak mi Adain řekl. Poté jsem švihl ocasem tolik, jak mi jenom svaly dovolovaly. Málem jsem ho sejmul. Ooopla!

Po celém těle mi proudil adrenalin. Můj první... takřka samostatný pořádný lov! Byť s asistencí, ale tady by stejně byla nezbytná. Jakmile jsem během dokončil onen oblouk, v který jsem se rozeběhl, odehnal jsem zbytek stáda od naší zamýšlené kořisti. Né cíleně, prostě viděli predátora, tak se zdekovaly. Až na tu jednu oslabenou. Nyní jsem se zaměřil na ni. Ona byla ten cíl, ona byla ta, která měla být lovena. Moje svaly se nyní naply. Věděl jsem, že je to na mě. Rozběhl jsem se proti ní, dal jsem do toho všechno. Snažil jsem se tvářit hrůzostrašně a předstíral jsem, že se ji chystám nahánět. To nebohé stvoření však nevědělo, že na ni číhá někdo další. Ale již brzy se to pravděpodobně dozví. Nahnal jsem jí, podle naší domluvy až k onomu houští, odkud jsem vyběhl, a kde bys měl stále být a vyčkávat, podle naší domluvy. Doufal jsem, že nezklameš, ale nepředpokládal jsem to.

Vypadalo to, že jsem tuto, na první pohled poplašenou vlčku nakazil svou optimitickou náladou. To mě rozzářilo ještě víc. Sehnul jsem se přední částí těla k zemi, prdel nechal nahoře a zašvihal chvostem. Asph měla štěstí, že jsem nedoběhl až úplně k ní. Páč švihání mým bičovitým dračím chvostem nemuselo být nic příjemnýho na dotek. Na to, že jsem býval obvykle jako slon z porcelánu, jsem teď měl výjímečně štěstí. Oba jsme ho měli.
"Neznáš smečku Nihilskou? Ti jsou víc na jihu, tam," ukázal jsem, lehce zmateně... no, na sever. Pohodil jsem hlavou a střihl uchem, než jsem se zase narovnal a sedl si. "Artemis náhradní moje máma byla když jsem malej... byl," sekal jsem jedno špatný slovíčko za druhým a tvářil jsem se u toho jako strašné neviňátko. "Odkud přišla ty jsi?" optal jsem se zvědavě zase já.

Pohlédl jsem na tebe a naše pohledy se na malý okamžik střetly. Měl jsem plán vymyšlený, sic nebyl kdovíjak originální, tuto taktiku určitě znáš. "Já ho oběhnu a naženu k tobě, platí?" špitl jsem. No a potom bychom mohli jednat spontánně, podle reakcí kořisti... zamrkám na tebe, abych se ujistil, zda rozumíš. "Budu bacha, jestli se nevyděsí tebe a obrátí se zpět na mě," pověděl jsem poté stejně tiše. Ne, kořist byla ještě hodně, hodně daleko na to, aby nás slyšela. O to těžší to s obloukem budu mít. Nespokojeně jsem zabrblošil a oooobrovským obloukem jsem oběhl slabý kus, až téměř k zbytku stáda. Moje žíly naplnil adrenalin. Toto jsem měl rád. Byl jsem si vědom, že u lovu vysoké můžu snadno přijít k úrazu. Ale moc jsem si z toho nedělal, páč jsem věděl, že ve smečce máme pořádný léčitele. Hlavně bolest a boj byly dvě věci, kterejch jsem se nebál nikdy.

"Všichni tu rodina jsme. Ale vím jak myslíš to. Taky přišel jsem o sourozence a radši bych je tu měl," špitl jsem. Nechtěl jsem nějak vyrušovat, tak jsem k Alaricovi hovořil tiše. Navíc vypadal i on sám, že úplně nechtěl pozornost. I přesto mi to nedalo. Smutek byl jedna z emocí, kterou jsem moc nechápal, páč se ke mě jen zřídkakdy dostavila. Občas jsem si přišel naprosto bezcitný. Ale bral jsem to jako výhodu, byla to součást mně. "Neboj, to pude," snažil jsem se Alarica povzbudit a jemně do něj drkl čumákem. Bylo jen na něm, zda se chce od smečky distancovat, nebo zůstane a bude bojovat. "Pomůžu, když budu moct," věnoval jsem Alovi vřelý úsměv a lehce párkrát švihl ocasem. Ale ne naplno, abych tu zas někoho svým dlouhým bičem nepodkopl. Už jsem si na to uměl dávat bacha. Současně jsem se snažil o jakejsi multitásking a koukat i co se děje tam vepředu. Ikdyž já už pogratulovat stih.

Vypadalo to, že stále oba dva hledáme. Ono najít kořist nebylo vždy jednoduché. Kor když se blížila zima, více než polovina živočichů už jistě hibernovala, a zbytek utek při mým vřískotu. No co se dá dělat, už se stalo. Nejspíše to dá zabrat víc, než by se na první pohled mohlo zdát.
A vida, zdálo se, že jsme směr trefili. Připadal jsem si drsně, vzhledem k tomu, že jsem ho prvně určil já. Jeden úspěch za námi, ale ještě nemáme vyhráno. Prodral jsem se seschlými stébly dlouhé trávy a zahlédl vysokou. Nečekal jsem, že potkáme zrovna něco takového. Šlo o celé stádo srnců. Nejvhodnější bylo vybrat si tu osamocenou, drobnější kořist, která vypadala na první pohled zranitelněji. Byla dále od ostatních, blíže k nám. Otočím se na tebe, zda... tady ještě jsi.

"Aha... já... byl trochu zas hlučný, že? Pardon," uchechtl jsem se a tentokrát si dával sakra majzla na to, abych moc nevykřikoval. Nedošlo mi to, ale měl jsi pravdu. Měl jsi pravdu v tom, že bych měl být tišší, pokud chceme něco ulovit. Jsem proto rád, že jsi mi to připomněl, necítím se vůbec provinile, to nemám v povaze.
"Můžem prozkoumat to jít tamtudy," navrhl jsem polohlasně a opatrně našlapoval tamtím směrem. S lovem jsem neměl moc zkušenosti, rozhodně méně, než ty. Pozoroval jsem stromy, jakoby samy měly být lovným objektem. Měl jsem z toho docela srandu. Byl jsem zvědav, jak dopadneme.

Jak jsi řekl, tak jsem i udělal. Stoupl jsem si na tlapu, hned několikrát... ne, žádnou bolest jsem necítil. "Tak asi dobrý," zabrblal jsem a protáhl se. V tom mě do čumáku udeřil poměrně čerstvý pach... pach vysoké zvěře. "Um... cítíš to taky, nebo zdá se?" přimhouřil jsem oči a soustředěně zavětřil ještě jednou, pořádnějc.
Chlad mě v čenichu až štípal, měl jsem co dělat abych znovu nekýchnul.
Pohled jsem zaměřil na toho maličkatýho tvorečka. Vlastně... se mi docela líbil. Měli jsme i cosi společného - ostny. Lehce jsem se pousmál. "Asi to nebude tak fakt zlé," pověděl jsem již klidným hlasem a popošel pár kroků před sebe. Potřetí jsem začenichal, ve snaze identifikovat pořádně ten pach.

Zatřepal jsem tou tlapou, která byla... no, todlecto. Byl jsem vážně pako, lehce vyšinuté, ale to už snad pro tebe nebyla žádná novinka. Ocas stažený mezi nohy, že mi čouhal pěknej kus před nima musel vypadat hodně vtipně. A můj výraz, jakobych stoupnul na kaktus - vlastně tomu tak skoro bylo i doslova... no, radši to nekomentuju. Kýchnul jsem a popošel zpoza tebe zase dopředu. "Uuh, je to dlouhý nějaký... moc," lehce jsem natočil hlavu na stranu. "Vypadá roztomile, ale může to zákeřný být!" spustil jsem. Ne že bych ti nevěřil. Vlastně jsem se tvora ani tak nebál, spíše to bylo pořád z toho leknutí, z toho šoku. Nakonec jsem ale bez řečí ukázal svou tlapu tobě.