Príspevky užívateľa

Zahřálo mě na srdíčku, jakmile jsi mě nazval kamarádem. Zároveň jsi ale zapochyboval nad tím, jak jsem pustil uzdu své fantazie, což už mi kdovíjakou radost neudělalo. Nedával jsem to na sobě ale kdovíjak navenek znát. Stále jsem se culil a spokojeně švihal ocasem. Věřil jsem v to. Každý potřebujeme v něco věřit, ne?
"Začíná ochlazovat, se zahržát asi du, do nory," pokývnu na tebe. "Rád poznal jsem tebe víc, než předtím, Rufe," měl jsem tendence se ti poklonit, aby to vypadalo líp, ač by to vypadalo spíše komicky. Tuto myšlenku jsem však okamžitě zahnal. Pouze jsem na tebe s úsměvem pokýval a odcoural se pryč, dále.

Než se mi podařilo dostat se do tepla, oblehla mě tma a za svitu měsíce se sníh v údolí nádherně třpytil. Šly v něm poznat stopy... vlčí stopy. Zanechávaly zbytky pachu, který mi byl tak, tak známý. Až mě téměř zahřálo pomyšlení na tu jistou vlčici, které si zvykl pach patřit. Nadšeně jsem se dal klusem do pohybu po oněch stopách, abych svoji skoromámu mohl co nejdřív zase vidět.
Zdálo se však, že se můj čenich krapet zmýlil. Na konci stop nestála Artemis, nýbrž Saturejka - jiná vlčka od nás ze smečky a s ní tu byla taky maličká Asphodelle. Zpomalil jsem a již krokem došel k nim. Nemohl jsem uvěřit tomu, co vidím. Jakoby se mi nad hlavou objevily takové ty imaginární otazníky. "Spí? A proč tady? Proč nešla vyspat se do tepla?" nechápal jsem, nevěděl jsem, co je to smrt. Nevěděl jsem, že něco takového existuje. Nikdy mi to nikdo nevysvětloval, nebylo to potřeba. A proč ty dvě vlčice, které tu byly se mnou, brečely? Vysvětlete mi někdo, co se tu teď děje!!

Moje další cesty se vybraly na samotný jih Norestu. Nevěděl jsem proč, ale byl jsem si jist, že když půjdu severně proti proudu řeky, trefím v pohodě zpátky domů. Neměl jsem absolutně ponětí, kdeže se to vlastně nacházím. Můj pohled padl na široké koryto... však prázdné. Řekl bych, že šlo o vodní plochu, jen bez vody. Dokonce bez ledu. Ani od něj nešel typický vodní chlad... což mi popravdě docela vyhovovalo. Chlad a zimu jsem snášel obvykle dobře, ale toto jsem vnímal jako nesmírný extrém. A proto pohyb (bylo jedno, zda na území domova, nebo mimo něj) jsem bral jako úžasné řešení, jak nezmrznout.

Vydal jsem se po té době do kaňonu. Začínal jsem courat kousek za hranicema, byl jsem zvědavý. Chtěl jsem vědět, co skorobráška Sankari viděl na té divočině, na životě za hranicemi. Taky mě bavilo to všechno objevovat, ale v životě by mě nenapadlo kvůli tomu opouštět smečku, jakožto svoji rodinu, kterou nade vše miluji. Patřil jsem tam. A to mi k naprosté spokojenosti stačilo. Coural jsem tedy po spodní části kaňonu a tentokrát si dával hodně pozor na tlapy. Nechtěl jsem hodit držku, už jsem moc dobře věděl, jaké to je. Pozoroval jsem zamrzlou řeku. Led mě nehorázně fascinoval. Nyní jsem měl relativně bezpečný terén, tak jsem si pohupoval nadšeně chvostem tam a zpět, s úsměvem na tváři.

Sotva jsem se dal do odpočinku, už na mě zase někdo hučel. Zprvu otráveným výrazem jsem si povzdychl a obrátil oči v sloup. Toho hlasu jsem se nelekl, až by se jeden divil, jak moc bývám na tyto okamžiky připravený. Jen jsem měl... fakt dost, chtěl jsem... ne chtěl, potřeboval jsem odpočívat! Holt to bude třeba asi ještě o pár hodin odložit.
Obrátím na tebe pohled. "Ahoj," pozdravím mile a lehce zacukám ohonem. Byl jsem si vědom, že švihání u mě mívá fatální následky, vzhledem k délce mého ocasu a jeho bičovité struktuře. Už jsem si to ale uměl vesměs hlídat. "Copak, prcku," ušklíbnu se na tebe. "Taky tě uhnala sem zima na odpočinek?" optám se. Oproti mně jsi opravdu malý. Ikdyž zůstávám ležet.

"V-vydrž, Ebony!" křikl jsem na mladou, šedou, chlupatou vlčku a hnal se za ní. Neměl jsem jí to za zlé, vlastně by mě to ani nenapadlo, kdyby na to sama neupozornila. Přimhouřil jsem oči, nespouštěl jsem z nich Eby. Tolik jsem si ji oblíbil, abych ji teď nechal utéct? Musím svoji kamarádku dohnat. Ikdyby mi to měl mít Feier za zlé. Věděl jsem, že uvnitř je to vlk se zlatým srdíčkem... kdo jiný by mohl léčit, než někdo takový? Ať už se tvářil jak se tvářil. V hlavě jsem doufal, že se mi povede přesvědčit Eby k návratu. Rád bych... rád bych jí ukázal, že nic není tak hrozný. Mladí vlci ne vždy svou magii umí ovládat, o tom jsem věděl své. Byl jsem totiž pevně přesvědčen o tom, že to neudělala naschvál. Už od pohledu jí to bylo nepříjemné, děsilo jí to. Tak proč by? Proč by si sama něco takového jenom působila???

Nad tvým zvědavým dotazem jsem se zarazil. Chvíli jsem nechápal, na co se mě vlastně snažíš zeptat. Pár vteřin jsem se na tebe díval jako na vola, než mi to docvaklo. "Ajo! Tedy chci říct ne, nepálí. Já nad nepřemýšlel nikdy," zavrtím hlavou a ušklíbnu se na tebe. "Jeden vlk mi kdysi říkal, že jsou takoví velcí ohniví ptáci, Fenex nebo jakžeseto," zamotal jsem se do své vlastní věty, ale kdovíjak si z toho nedělal hlavu. "Hej, už vím čím být chcu, až budu dospělej! Chci být Fenexem! A třeba mi i z toho hrbolu na zádech ty křídla vyrostou," tiše jsem v to doufal. No dobře, možná trochu nahlas. Ale tiško. Očima jsem střelil po onom výrůstku, který mi nad lopatkami zůstal. Uvědomoval jsem si, že můj bráška v tom místě měl křídlo. Co jedno, dokonce dvě!

Otevřel jsem oči a rozmrkal se. Probudil mě nepříjemný chlad v kožichu. Takhle - neměl jsem úplně výhrady vůči zimě, moc mi neubližovala, ale... tato byla poněkud jinačí. Silnější. Vlezlejší. Vlastně jsem nechápal, jak jsem mohl zrovna v tuto roční dobu a zrovna tady usnout. Neuvědomoval jsem si ani, kdy se to stalo. Prostě to tak ale bylo. Zima nepříjemně štípala v čenichu, až mě to nutilo přestat dýchat nosem úplně. Kromě bodavé zimy jsem cítil, že tu mám společnost. Přes husté sněžení jsem toho moc kolem sebe neviděl, až po chvíli rozhlížení se mi podařilo tě spatřit.
Nic jsem neváhal a vydal se pomalým krokem za tebou. Přes ty závěje sněhu to ani kdovíjak rychle nešlo, i přestože jsem měl dlouhé nohy. Ale taky jsem se vyloženě nesnažil. "Riku," promluvím k tobě, na mě až nezvykle tiše a přistoupím k tobě, nyní jsem... dejme tomu zhruba dva metry od tebe. Kecnu zadkem do měkkého sněhu a lehce ho, nezávisle na vůli odhrnuju ocasem.

"Taky ať daří tobě se, děkuju za všecko!" zvolal jsem vesele, opět se celý rozzářil a zavrtěl chvostem. Poté jsem si nasoukal na záda ten zbytek kořisti, který jsem měl a pomaličku se rozešel směrem k území mé smečky. Tebe jsem nechával za sebou s vědomím, že se o sebe i přes, pro tuláky krušnou zimu dokážeš postarat.
Tak to vypadá, že mám nového kamaráda. Kamaráda z řad tuláků. Od té doby, co se mindset naší smečky změnil, nemáme za povinnost být vůči tulákům nepřátelští. To je jen a jen dobře. A možná jej přecejen jednou k nám přivedu. Myslím, že by zapadl.

Ještě chviličku jsem si zubama obíral jednu ze zadních tlap této vysoké potvůrky a pak jsem na tebe pohlédl. Měl jsem pocit, že jsi už jsi dojedl, že už jsi skončil. Tak jsem dožvejkal poslední zbytky masa z té jedné končetiny. "Budu muset rozloučit se," povzdechl jsem si ne příliš spokojeně. Ale stále jsem byl mladý a příliš nízko postaven na to, abych se dlouho toulal sám mimo území. Postavil jsem se a jednu tlapu zvedl do vzduchu. "Rád jsem poznal tě, Isko. Na Vřesovišti bývám často, někdy uvidíme se tam ještě možná!" podrbal jsem se za uchem a naložil na záda zbytek úlovku.

Přestal jsem jen tak ožužlávat tlapu a začal ji místo toho stahovat z kůže, aby sis nepřipadal blbě, že jíš sám. Samozřejmě jsem si chtěl taky trochu dát, koneckonců... já přišel první s tím, že mám hlad. Navíc... nepřipadal jsem si dostatečně silný, abych kořist nesl takový kus celou. Každé kilo sežrané tady mi ušetří práci.
"Víf, to nafe puavidvo je," začal jsem mluvit během tláskání. Ale pak mi došlo, že mi je asi blbě rozumět, tak jsem pokousal sousto a před dalším chvíli počkal. "Z každého lovu donést minimálně polovinu pro slabší, a vlčatům s jejich matky," opět jsem si byl jist, že neprozrazuju kdovíjaké tajemství. Takto to měla spousta smeček a byl to naprostý základ pravidel stravování u nás. Vrátil jsem se k stále teplé kořisti, která pomalu ale jistě, stejně jako okolí kolem nás, zapadávala popraškem sněhu.

Zvedl jsem se ze země a posadil se nad srnu. Šťouchl jsem do ni packou a poté k ní čichl. Pach čerstvé krve zvěřiny byl patrný. Ještě byla teplá. Ještě nedávno bych toho nebohého zvířete litoval, ale věděl jsem, že to tak má být. Že my vlci lovíme, abychom měli co jíst. A maso byl krom výborného zdroje živin, které potřebujeme, taky chutná pochutina. "Jo. A bylo jednodušší to, než předpokládám jsem," pravil jsem a doširoka se usmál. Byl jsem hrdý na sebe, i na tebe. "Děkuju. I ty taky," pokýval jsem na tebe hlavou. Po hordě nepovedených pokusů přišel tento, ten byl podařený, ba dokonce bravurní. Lehl jsem si ke kořisti a začal jí ožužlávat tlapu. Nevím proč. Protože proč ne. "Dej si, co ti pude. Zbytek donesu do nory k nám."

Překvapil mě tvůj výpad, předčil moje očekávání. Vypadalo to, že fakt umíš lovit, když jsi zezačátku vypadal nejistě. Připomínalo to lehké rodeo, naštěstí náš vybraný srnčí nebožtík byl již na první pohled značně oslaben. Měli jsme štěstí. Několika skoky jsem se dostal k tobě a kořisti. Stáhl jsi ji k zemi, nyní bylo třeba ji dorazit. Srně nezbývalo, než se pod tlakem gravitace svalit na bok, čili úžasná šance se vrhnout po jejím břiše. Jedna z nejzranitelnějších částí... napadlo mě. Tebe jsem nechal v popředí, byl jsi už maličký kousek od toho ukončit srně trápení. Já jsem se zatím snažil odvést její pozornost. Zakousl jsem se jí do břicha a škubal hlavou. Málem mě zasáhla jedna z jejích končetin. Já ale věděl, že si musím dát bacha. V tom zápalu boje s kořistí jsem si neuvědomil, že začalo decentně, ale přece, chumelit.

Přišel jsem si sem odpočinout. Jak je jenom možné, že někdo jako já taky občas potřebuje odpočinek? Většina vás, co mě znáte, byste řekli, že je to blbost. Ale koneckonců... všichni jej potřebujeme. Dobrých čtyřiadvacet hodin jsem teďkomc dělal hovadinky, tak jsem byl rád, že mám kam zalézt, abych si dal aspoň malého šlofíka. A proto jsem se taky protáhl sem. Do jeskyně. Necítil jsem tady žádný čerstvý pach, vypadalo to, že tu nikoho nevyrušuju. A ikdyby jo, měl by holt smůlu. Protože teď... teď nikam fakt nendu. Už ne. Praštil jsem sebou ke zdi jeskyně a ještě chvíli, s očima přivřenýma, čučel před sebe.

Jo, tímto mě rozhodně Adain potěšil! Chtěl jsem vyhrát, moc jsem to chtěl a splnilo se mi to. Nadšeně jsem se v obličeji rozzářil. Udělal mi radost, doufal jsem, že to tedy nebylo naposled.
Pohlédl jsem na svůj ocas, který byl neustále v pohybu. Nepřemýšlel jsem nad tím, prostě klasická vlčí řeč těla. "Jo, to je. Ale nikdy nepřemýšlelel nad tím jsem, že používat ho bych moh jako zbraň," pověděl jsem po chviličce poslouchání zamyšleně.
"Jo," pokýval jsem, jakože tomu rozumím a pevně jsem se postavil na všecky čtyři, přesně tak, jak mi Adain řekl. Poté jsem švihl ocasem tolik, jak mi jenom svaly dovolovaly. Málem jsem ho sejmul. Ooopla!

Po celém těle mi proudil adrenalin. Můj první... takřka samostatný pořádný lov! Byť s asistencí, ale tady by stejně byla nezbytná. Jakmile jsem během dokončil onen oblouk, v který jsem se rozeběhl, odehnal jsem zbytek stáda od naší zamýšlené kořisti. Né cíleně, prostě viděli predátora, tak se zdekovaly. Až na tu jednu oslabenou. Nyní jsem se zaměřil na ni. Ona byla ten cíl, ona byla ta, která měla být lovena. Moje svaly se nyní naply. Věděl jsem, že je to na mě. Rozběhl jsem se proti ní, dal jsem do toho všechno. Snažil jsem se tvářit hrůzostrašně a předstíral jsem, že se ji chystám nahánět. To nebohé stvoření však nevědělo, že na ni číhá někdo další. Ale již brzy se to pravděpodobně dozví. Nahnal jsem jí, podle naší domluvy až k onomu houští, odkud jsem vyběhl, a kde bys měl stále být a vyčkávat, podle naší domluvy. Doufal jsem, že nezklameš, ale nepředpokládal jsem to.