Príspevky užívateľa

Nespokojeně jsem zavrtěl hlavou a zkusil zavětřit znova. Opět jsem se rozběhl.. no dobře, jenom tak nějak popoběhl a zkoušel všechny smysly něco odhalit. Taktéž jako ty, jsem cítil tolik pachů... ale vydedukoval jsem z nich akorát velký kulový. "Heh, nic..." nespokojeně jsem přimhouřil oči.
Udělal jsem ještě pár kroků vpřed, omylem stoupl do maličkatého houští... tento krok mě zabolel. "Au, moje tlapa, něco žere mě!!!" zařval jsem panicky a vyskočil do vzduchu jako čertík z krabičky. V tu chvíli z houští vykoukl čumáček, očička, ouška a vzápětí celá hlava, které na zadní části temene začínaly bodliny. Po chvíli, lehce naježené, evidentně poplašené zvířátko, se ukázalo v celé své kráse. Popoběhl jsem a schoval se za tebe. "Bacha, žere tlapy!!" stále docela překvapen jsem civěl na maličkou potvůrku, která mi to samozřejmě neudělala schválně. Nebyl to ale obyčejný ježek. Byl poněkud podlouhlý a měl naprosto roztomilé vzeření. (Ježek Jezevčíkovitý - viz fauna)

<<< Trosky Othamu

S tebou v patách (nebo snad po boku?) jsem doklusal trochu více ke středu plání. Během onoho klusu jsem se ze vteřiny na vteřinu zastavil, jednu přední tlapu jsem nechal zvednutou do vzduchu. Zvedl jsem hlavu výše, abych měl lepší přehled - koneckonců jsem byl zvyklý spoléhat se hlavně na zrak a čich, který jsem měl pro změnu vynikající. Narozdíl od sluchu, který skutečně pokulhával. Tušil jsem, že při lovu je lepší být zticha, ale netušil jsem, zda to skutečně dovedu. Toto bylo poprvé, co jsem měl lovit s někým. Zavětřil jsem.
Ohlédl jsem se na tebe a tiše si povzdechl. "Nic necítím.. ty?" tázavě jsem natočil hlavu na stranu a opatrně, pomalu švihl chvostem. Už jsem si dával bacha.

"Nemyslím si. Prý dříve smečka naše byla zaujatá na tuláky... tedy... proti nim," zazubil jsem se. "Teď jsme prošli asi změnou, ale nevím jak moc to ovlivňuje... koneckonců, fakt nemyslím, že by vyhodili mě za blbost jako tato je," dopověděl jsem a zašvihal ocasem. A kdyby jo, beru to na svou zodpovědnost. Tedy... nikdy jsem nebyl moc zodpovědný. Ale to je jedno, tiško. Rozšířil jsem svůj úsměv a trochu střihnul uchem, však nechal jsem jej vzadu, jako obvykle.
Rozběhl jsem se na tu pláň, která sousedila s troskami. "Tam najdem něco určitě!" byl jsem si vědom, že přichází zima. Šla cítit ve vzduchu. Ale ještě bylo brzo na to, aby byla veškerá zvěř schovaná. Nebo jsem v to aspoň doufal.

>>> Nekonečné pláně

"Ještě nejdu zpět, ještě ne," pověděl jsem. Ano, měl bych se více věnovat povinnostem, učení své profese, ale... měl jsem pocit, že jsem na sobě pracoval dost předchozí dny. "Jednu kořist a pak půdu, neboj... před setměním vrátit se chci," slíbil jsem ti. "Lovit můžeme i mimo, jen musíme část minimálně do nory přinést," prozradil jsem a podrbal se za uchem. Krátce poté jsem zavětřil. Zatím to nevypadalo, že by tady v okolí něco bylo. Nebo aspoň ne něco k snědku. Jelikož mě v čumáku cosi zadráždilo, kýchnul jsem. Poté jsem se sám sobě zachichotal.

"Rád bych," pousmál jsem se a zatřepal hlavou. "Ale asi mám smůlu, s mým tělem se tam nemám vlízt šanci," uchechtl jsem se a nakonec to otočil k východu. "Začínám docela být hladový," přiznal jsem se. "Nepudeme na lov?" zeptal jsem se. Ajo! Už jsem na to přišel, musím používat kratší věty, aby se mi tolik nemotal jazyk! Byl to vlastně takový návrh, jak zabít čas do večera, kdy jsem se musel opravdu, ale opravdu vrátit domů. Prošel jsem východem zase ven. Vůbec mi nevadilo lýdrovat cestu, naopak. Připadal jsem si důležitě. Jako průvodce. I přestože je pravda, že tady to bylo stejně cizí pro nás oba.

Vůbec mě nenapadlo, že by ti doteky mohly vadit. Naštěstí, jakmile jsem se vydal dolů trošku napřed, nevšiml jsem si tvé reakce... zamrzelo by mě to.
Netrvalo však dlouho a povedlo se ti mě dohnat. V ten okamžik jsem se rozhlédl, zda tady v přízemí neuvidím něco zajímavého. Popoběhl jsem opačným směrem, než byl hlavní vchod a všiml si nějakého otvoru. Šlo o vchod do sklepení, což jsem ale nevěděl. Bylo to tam příliš úzké na to, abych si tam troufl. Koneckonců, byl jsem větší, než běžný vlk, a dost možná i mohutnější, než ti, kteří to pro sebe postavili.
"Kdyby stalo se to tobě, můžu zkusit pomoct tobě, oheň led rozpouští," pousmál jsem se a v tento moment potlačil tendenci zašvihat ocasem. Bohužel jsem se to muset odnaučit, aspoň v blízkosti některých.

Jakmile jsem prokázal novému vůdci úctu, pogratuloval, a poklonil se mu, rozběhl jsem se skotačivě tam kamsi do davu vlků. No... davu. Až tak moc nás tu nebylo. Rozhodně ne víc, než na plesu té druhé smečky, jejíž jméno jsem si nepamatoval. Všiml jsem si, že Alaric je sám mimo grupu, tak jsem doběhl za ním. Nechtěl jsem ale na sebe strhávat pozornost, zřejmě by si to ani on sám nepřál. "Ale...? V pořádku?" optal jsem se jej, překvapivě tiše (alejo, občas jsem to uměl). Připadal mi jaksi zvadlej a to se mi nelíbilo. Nechtěl jsem, aby tady někdo byl nešťastný. Fakt ne teď, kdy se mělo slavit.
Samozřejmě, že mi původní alfa bude chybět. Byl mi koneckonců hrdinou, ikdyž si z toho období pamatuju pramálo. Ale i tak... Celé to bylo tak strašně složité, že jsem se radši nepídil po detailech a nechal to plavat. Důležité bylo to, co je tady a teď.

"Já se ale dotkl tě a nic nestalo," pověděl jsem ti jako odpověď a zavrtěl ocasem. Pro mě jsi špatný nebyl. Ikdybys dokázal ostatní zmrazit. Tedy... nedovedl jsem si to představit, možná proto jsem tento postoj měl. "Náš vedoucí smečky taky umí s ledem, asi není to úplně tak nezvyklé tady, jak myslíš," pověděl jsem ti, abych tě trošičku opravil a ujistil. "Já nemá důvod od tebe odvracet se, mně neublížil jsi ty a basta!" štěknu na tebe tlapou do tebe šťouchnu. Hravě poskočím a seběhl další schody už do přízemí. Jakobych až zapomněl na opatrnost, kterou jsem si ještě před pár vteřinami dost hlídal. Poté jsem se zdola na tebe otočil. "To jako sobě sám? Omylem?"

"No nevim, zda se nazvat to dá dokázáním, když ovládat neumím," zatřepal jsem zmateně hlavou. "Možná uvidíš někdy to, většinou za to můžou tý... no... silné emoce, prý," snažil jsem se vysvětlit to nějak, jak mi to popisovali vlci od nás. Sám jsem se v tom totálně ztrácel. Bodejť by ne, byl jsem celý dost nestandartní.
"Jo, znám to," povzdechl jsem si a vydal se k dalším schodům. Doufám, že se sem někdy budeme moct vrátit, dost je toho ještě neprozkoumaného! napadlo mě jen tak mezi probíráním magie.
"Jak ale vyděsí chlad vlky? Oheň pálí přece, chlad ne moc," dožadoval jsem se vysvětlení. A hele, další věc, kterou nechápu. Ale tuto by snad nepochopilo ani moc "normálních" vlčích existencí.

Nechápal jsem, za co se furt omlouváš. Přišlo mi to... no, zvláštní, nebyl jsem na takové chování zvyklý. Vlci od nás si na přílišný formality a... no, kdovíjak slušné chování nepotrpěli. Ale nechal jsem to být. Jemu to pomůže a mně to neublíží. pomyslel jsem si a mlčky se na tebe pousmál v tu chvíli, kdy jsi zavrtěl chvostem. Lehce jsem jím taky houpl, ale dával jsem si protentokrát pozor, abych nešvihl do tebe nebo do něčeho kolem mě. "Neboj, jak vrátím domů se, vypláchnu vodou si to," slíbil jsem. Chtěl jsem říct i něco, že skočím za strejdou Feierem, ale dost možná by to znělo slabošsky. I tak jsem to měl v plánu. "Nom... můj kožich, ač krátkosrstý, umí vzplanout... filajovou barvou, emocema," pověděl jsem. "Pár vlků polekalo už to," tiše jsem si povzdechl a zamrkal na tebe. Vydal jsem se k nejbližším schodům vedoucím dolů. Tentokrát jsem dával však pozor pod nohy.

"Proč měl bych zlobit se na tebe?" lehce zmateně jsem pootočil hlavu na stranu, jako maličké štěňátko, když na něj člověk začne skučet. "Dělá se to za tohle? Vždyť nic neudělal jsi mi a to že studený jsi asi není schválně," pověděl jsem a ještě jednou se podrbal za uchem. Ranka nebolela, ale za to svědila za tři. "Jenže tady u nás země chladno není," odpověděl jsem ti naprosto klidným hlasem. Byl bych dement, kdybych ti to měl za zlé. "Tak to na tom stejně jsme. Tak nelekni se kdyby náhodou," zasekl jsem se. "Kdybys mě náhodou viděl v plamenech."

Trošičku jsem se zarazil nad tvou reakcí. Opět jsem moc nepobral, cože tak hroznýho jsem vlastně proved. Přimhouřil jsem oči a střihl uchem. "Ne, ne... je to hustý, to chci umět!" spustil jsem, očka se mi rozzářily. "Bohužel umím jenom... jenom," přemýšlel jsem chviličku, jak se řekne to slovíčko, tak jsem se na pár vteřin odmlčel. "JO! Oheň. Ale ne obyčejnej a neumím to úplně závisle na vůli," přiznal jsem jeden ze svých mnoha nedostatků. Doufal jsem, že se svou magii aspoň zčásti jednou naučím ovládat.

"Jsem já jenom nemehlo, se neboj, normální u mě je to," byl jsem si vědom toho, že si za to můžu sám. Jen holt občas dříve konám dříve, než přemýšlím. Neuvědomuju si možná nebezpečí, dokud vyloženě nenastanou. "Z bojovnické smečky vlk připravený je na takové pády," snažil jsem se to zakecat. Tvářil jsem se vesele, jakoby se právě nic nestalo. To jsem byl celý já, zaručenej optimista.
Tvá starostlivost o mě mě ale hřála na srdíčku. Bylo to od tebe milé. Za účelem vřelého gesta jsem se k tobě přiblížil a šťouchl do tebe čumákem. V tu ránu jsem ucítil šílenou vlnu chladu, která se prohnala mým kožichem. Docela mě to překvapilo, zhluboka jsem se nadechl. "Ooo, jak to udělal jsi ty?"

Začal jsem se vrtět. Měl jsem více štěstí než rozumu, nestalo se mi nic vážného. Možná jsem byl jen trochu potlučený, spíše mě to vyšokovalo. Nic podobného se mi nikdy dříve nestalo, koneckonců na území smečky žádné schody nemáme. Bylo by docela divný, kdyby jo. A jak jsem se tak vrtěl, tak jsem se nějakým záhadným způsobem naštěstí rozmotal. "Ale jooo... tedy snad," zažbrblal jsem, stále trošičku mimo a podrbal se za uchem. Jakmile jsem dal tlapu zase dolu, všiml jsem si krvavé smouhy na ni. Rozsekl jsem si kousek kůže (šupin?) za uchem. Šlo to vidět jen nepatrně, navíc to skoro nebolelo. "Uuuh, to nic. Možná bychom už neměli výšší," uchechtl jsem se. "Anebo... jak chce tobě se?" otočil jsem na tebe zrak. Tentokrát jsem trpělivě na odpověď počkal.

"Hm..." přitakal jsem pouze a pokýval hlavou. V tu chvíli můj pohled padl na další schodiště. Další patro. "Hm, pojď, třeba něco ještě podobného najdem tu," popoženu tě slovně a rozeběhnu se k dalším ze schodů. Nečekám na tvou reakci z toho, jak jsem sám nadšený. Jakmile doběhnu k schodišti, okamžitě vlítnu na něj. Jeden, druhý skok, třetí a bum, podjela mi tlapa. Tak se se zmateným skutečním kutálím po schodech zase dolů. Vlastně... kdyby to nebylo tolik au, kdybych byl gumovej, vypadalo by to docela vtipně. Co se stalo jsem pochopil až poté, co jsem žuchnul pod poslední schod. Ocas jsem měl omotaný kolem celýho těla a sám jsem byl zmuchlaný do docela krkolomné pozice.