Príspevky užívateľa

Vypadalo to, že jsem tuto, na první pohled poplašenou vlčku nakazil svou optimitickou náladou. To mě rozzářilo ještě víc. Sehnul jsem se přední částí těla k zemi, prdel nechal nahoře a zašvihal chvostem. Asph měla štěstí, že jsem nedoběhl až úplně k ní. Páč švihání mým bičovitým dračím chvostem nemuselo být nic příjemnýho na dotek. Na to, že jsem býval obvykle jako slon z porcelánu, jsem teď měl výjímečně štěstí. Oba jsme ho měli.
"Neznáš smečku Nihilskou? Ti jsou víc na jihu, tam," ukázal jsem, lehce zmateně... no, na sever. Pohodil jsem hlavou a střihl uchem, než jsem se zase narovnal a sedl si. "Artemis náhradní moje máma byla když jsem malej... byl," sekal jsem jedno špatný slovíčko za druhým a tvářil jsem se u toho jako strašné neviňátko. "Odkud přišla ty jsi?" optal jsem se zvědavě zase já.

Pohlédl jsem na tebe a naše pohledy se na malý okamžik střetly. Měl jsem plán vymyšlený, sic nebyl kdovíjak originální, tuto taktiku určitě znáš. "Já ho oběhnu a naženu k tobě, platí?" špitl jsem. No a potom bychom mohli jednat spontánně, podle reakcí kořisti... zamrkám na tebe, abych se ujistil, zda rozumíš. "Budu bacha, jestli se nevyděsí tebe a obrátí se zpět na mě," pověděl jsem poté stejně tiše. Ne, kořist byla ještě hodně, hodně daleko na to, aby nás slyšela. O to těžší to s obloukem budu mít. Nespokojeně jsem zabrblošil a oooobrovským obloukem jsem oběhl slabý kus, až téměř k zbytku stáda. Moje žíly naplnil adrenalin. Toto jsem měl rád. Byl jsem si vědom, že u lovu vysoké můžu snadno přijít k úrazu. Ale moc jsem si z toho nedělal, páč jsem věděl, že ve smečce máme pořádný léčitele. Hlavně bolest a boj byly dvě věci, kterejch jsem se nebál nikdy.

"Všichni tu rodina jsme. Ale vím jak myslíš to. Taky přišel jsem o sourozence a radši bych je tu měl," špitl jsem. Nechtěl jsem nějak vyrušovat, tak jsem k Alaricovi hovořil tiše. Navíc vypadal i on sám, že úplně nechtěl pozornost. I přesto mi to nedalo. Smutek byl jedna z emocí, kterou jsem moc nechápal, páč se ke mě jen zřídkakdy dostavila. Občas jsem si přišel naprosto bezcitný. Ale bral jsem to jako výhodu, byla to součást mně. "Neboj, to pude," snažil jsem se Alarica povzbudit a jemně do něj drkl čumákem. Bylo jen na něm, zda se chce od smečky distancovat, nebo zůstane a bude bojovat. "Pomůžu, když budu moct," věnoval jsem Alovi vřelý úsměv a lehce párkrát švihl ocasem. Ale ne naplno, abych tu zas někoho svým dlouhým bičem nepodkopl. Už jsem si na to uměl dávat bacha. Současně jsem se snažil o jakejsi multitásking a koukat i co se děje tam vepředu. Ikdyž já už pogratulovat stih.

Vypadalo to, že stále oba dva hledáme. Ono najít kořist nebylo vždy jednoduché. Kor když se blížila zima, více než polovina živočichů už jistě hibernovala, a zbytek utek při mým vřískotu. No co se dá dělat, už se stalo. Nejspíše to dá zabrat víc, než by se na první pohled mohlo zdát.
A vida, zdálo se, že jsme směr trefili. Připadal jsem si drsně, vzhledem k tomu, že jsem ho prvně určil já. Jeden úspěch za námi, ale ještě nemáme vyhráno. Prodral jsem se seschlými stébly dlouhé trávy a zahlédl vysokou. Nečekal jsem, že potkáme zrovna něco takového. Šlo o celé stádo srnců. Nejvhodnější bylo vybrat si tu osamocenou, drobnější kořist, která vypadala na první pohled zranitelněji. Byla dále od ostatních, blíže k nám. Otočím se na tebe, zda... tady ještě jsi.

"Aha... já... byl trochu zas hlučný, že? Pardon," uchechtl jsem se a tentokrát si dával sakra majzla na to, abych moc nevykřikoval. Nedošlo mi to, ale měl jsi pravdu. Měl jsi pravdu v tom, že bych měl být tišší, pokud chceme něco ulovit. Jsem proto rád, že jsi mi to připomněl, necítím se vůbec provinile, to nemám v povaze.
"Můžem prozkoumat to jít tamtudy," navrhl jsem polohlasně a opatrně našlapoval tamtím směrem. S lovem jsem neměl moc zkušenosti, rozhodně méně, než ty. Pozoroval jsem stromy, jakoby samy měly být lovným objektem. Měl jsem z toho docela srandu. Byl jsem zvědav, jak dopadneme.

Jak jsi řekl, tak jsem i udělal. Stoupl jsem si na tlapu, hned několikrát... ne, žádnou bolest jsem necítil. "Tak asi dobrý," zabrblal jsem a protáhl se. V tom mě do čumáku udeřil poměrně čerstvý pach... pach vysoké zvěře. "Um... cítíš to taky, nebo zdá se?" přimhouřil jsem oči a soustředěně zavětřil ještě jednou, pořádnějc.
Chlad mě v čenichu až štípal, měl jsem co dělat abych znovu nekýchnul.
Pohled jsem zaměřil na toho maličkatýho tvorečka. Vlastně... se mi docela líbil. Měli jsme i cosi společného - ostny. Lehce jsem se pousmál. "Asi to nebude tak fakt zlé," pověděl jsem již klidným hlasem a popošel pár kroků před sebe. Potřetí jsem začenichal, ve snaze identifikovat pořádně ten pach.

Zatřepal jsem tou tlapou, která byla... no, todlecto. Byl jsem vážně pako, lehce vyšinuté, ale to už snad pro tebe nebyla žádná novinka. Ocas stažený mezi nohy, že mi čouhal pěknej kus před nima musel vypadat hodně vtipně. A můj výraz, jakobych stoupnul na kaktus - vlastně tomu tak skoro bylo i doslova... no, radši to nekomentuju. Kýchnul jsem a popošel zpoza tebe zase dopředu. "Uuh, je to dlouhý nějaký... moc," lehce jsem natočil hlavu na stranu. "Vypadá roztomile, ale může to zákeřný být!" spustil jsem. Ne že bych ti nevěřil. Vlastně jsem se tvora ani tak nebál, spíše to bylo pořád z toho leknutí, z toho šoku. Nakonec jsem ale bez řečí ukázal svou tlapu tobě.

Nespokojeně jsem zavrtěl hlavou a zkusil zavětřit znova. Opět jsem se rozběhl.. no dobře, jenom tak nějak popoběhl a zkoušel všechny smysly něco odhalit. Taktéž jako ty, jsem cítil tolik pachů... ale vydedukoval jsem z nich akorát velký kulový. "Heh, nic..." nespokojeně jsem přimhouřil oči.
Udělal jsem ještě pár kroků vpřed, omylem stoupl do maličkatého houští... tento krok mě zabolel. "Au, moje tlapa, něco žere mě!!!" zařval jsem panicky a vyskočil do vzduchu jako čertík z krabičky. V tu chvíli z houští vykoukl čumáček, očička, ouška a vzápětí celá hlava, které na zadní části temene začínaly bodliny. Po chvíli, lehce naježené, evidentně poplašené zvířátko, se ukázalo v celé své kráse. Popoběhl jsem a schoval se za tebe. "Bacha, žere tlapy!!" stále docela překvapen jsem civěl na maličkou potvůrku, která mi to samozřejmě neudělala schválně. Nebyl to ale obyčejný ježek. Byl poněkud podlouhlý a měl naprosto roztomilé vzeření. (Ježek Jezevčíkovitý - viz fauna)

<<< Trosky Othamu

S tebou v patách (nebo snad po boku?) jsem doklusal trochu více ke středu plání. Během onoho klusu jsem se ze vteřiny na vteřinu zastavil, jednu přední tlapu jsem nechal zvednutou do vzduchu. Zvedl jsem hlavu výše, abych měl lepší přehled - koneckonců jsem byl zvyklý spoléhat se hlavně na zrak a čich, který jsem měl pro změnu vynikající. Narozdíl od sluchu, který skutečně pokulhával. Tušil jsem, že při lovu je lepší být zticha, ale netušil jsem, zda to skutečně dovedu. Toto bylo poprvé, co jsem měl lovit s někým. Zavětřil jsem.
Ohlédl jsem se na tebe a tiše si povzdechl. "Nic necítím.. ty?" tázavě jsem natočil hlavu na stranu a opatrně, pomalu švihl chvostem. Už jsem si dával bacha.

"Nemyslím si. Prý dříve smečka naše byla zaujatá na tuláky... tedy... proti nim," zazubil jsem se. "Teď jsme prošli asi změnou, ale nevím jak moc to ovlivňuje... koneckonců, fakt nemyslím, že by vyhodili mě za blbost jako tato je," dopověděl jsem a zašvihal ocasem. A kdyby jo, beru to na svou zodpovědnost. Tedy... nikdy jsem nebyl moc zodpovědný. Ale to je jedno, tiško. Rozšířil jsem svůj úsměv a trochu střihnul uchem, však nechal jsem jej vzadu, jako obvykle.
Rozběhl jsem se na tu pláň, která sousedila s troskami. "Tam najdem něco určitě!" byl jsem si vědom, že přichází zima. Šla cítit ve vzduchu. Ale ještě bylo brzo na to, aby byla veškerá zvěř schovaná. Nebo jsem v to aspoň doufal.

>>> Nekonečné pláně

"Ještě nejdu zpět, ještě ne," pověděl jsem. Ano, měl bych se více věnovat povinnostem, učení své profese, ale... měl jsem pocit, že jsem na sobě pracoval dost předchozí dny. "Jednu kořist a pak půdu, neboj... před setměním vrátit se chci," slíbil jsem ti. "Lovit můžeme i mimo, jen musíme část minimálně do nory přinést," prozradil jsem a podrbal se za uchem. Krátce poté jsem zavětřil. Zatím to nevypadalo, že by tady v okolí něco bylo. Nebo aspoň ne něco k snědku. Jelikož mě v čumáku cosi zadráždilo, kýchnul jsem. Poté jsem se sám sobě zachichotal.

"Rád bych," pousmál jsem se a zatřepal hlavou. "Ale asi mám smůlu, s mým tělem se tam nemám vlízt šanci," uchechtl jsem se a nakonec to otočil k východu. "Začínám docela být hladový," přiznal jsem se. "Nepudeme na lov?" zeptal jsem se. Ajo! Už jsem na to přišel, musím používat kratší věty, aby se mi tolik nemotal jazyk! Byl to vlastně takový návrh, jak zabít čas do večera, kdy jsem se musel opravdu, ale opravdu vrátit domů. Prošel jsem východem zase ven. Vůbec mi nevadilo lýdrovat cestu, naopak. Připadal jsem si důležitě. Jako průvodce. I přestože je pravda, že tady to bylo stejně cizí pro nás oba.

Vůbec mě nenapadlo, že by ti doteky mohly vadit. Naštěstí, jakmile jsem se vydal dolů trošku napřed, nevšiml jsem si tvé reakce... zamrzelo by mě to.
Netrvalo však dlouho a povedlo se ti mě dohnat. V ten okamžik jsem se rozhlédl, zda tady v přízemí neuvidím něco zajímavého. Popoběhl jsem opačným směrem, než byl hlavní vchod a všiml si nějakého otvoru. Šlo o vchod do sklepení, což jsem ale nevěděl. Bylo to tam příliš úzké na to, abych si tam troufl. Koneckonců, byl jsem větší, než běžný vlk, a dost možná i mohutnější, než ti, kteří to pro sebe postavili.
"Kdyby stalo se to tobě, můžu zkusit pomoct tobě, oheň led rozpouští," pousmál jsem se a v tento moment potlačil tendenci zašvihat ocasem. Bohužel jsem se to muset odnaučit, aspoň v blízkosti některých.

Jakmile jsem prokázal novému vůdci úctu, pogratuloval, a poklonil se mu, rozběhl jsem se skotačivě tam kamsi do davu vlků. No... davu. Až tak moc nás tu nebylo. Rozhodně ne víc, než na plesu té druhé smečky, jejíž jméno jsem si nepamatoval. Všiml jsem si, že Alaric je sám mimo grupu, tak jsem doběhl za ním. Nechtěl jsem ale na sebe strhávat pozornost, zřejmě by si to ani on sám nepřál. "Ale...? V pořádku?" optal jsem se jej, překvapivě tiše (alejo, občas jsem to uměl). Připadal mi jaksi zvadlej a to se mi nelíbilo. Nechtěl jsem, aby tady někdo byl nešťastný. Fakt ne teď, kdy se mělo slavit.
Samozřejmě, že mi původní alfa bude chybět. Byl mi koneckonců hrdinou, ikdyž si z toho období pamatuju pramálo. Ale i tak... Celé to bylo tak strašně složité, že jsem se radši nepídil po detailech a nechal to plavat. Důležité bylo to, co je tady a teď.

"Já se ale dotkl tě a nic nestalo," pověděl jsem ti jako odpověď a zavrtěl ocasem. Pro mě jsi špatný nebyl. Ikdybys dokázal ostatní zmrazit. Tedy... nedovedl jsem si to představit, možná proto jsem tento postoj měl. "Náš vedoucí smečky taky umí s ledem, asi není to úplně tak nezvyklé tady, jak myslíš," pověděl jsem ti, abych tě trošičku opravil a ujistil. "Já nemá důvod od tebe odvracet se, mně neublížil jsi ty a basta!" štěknu na tebe tlapou do tebe šťouchnu. Hravě poskočím a seběhl další schody už do přízemí. Jakobych až zapomněl na opatrnost, kterou jsem si ještě před pár vteřinami dost hlídal. Poté jsem se zdola na tebe otočil. "To jako sobě sám? Omylem?"