Príspevky užívateľa

Ano, byl jsem jiný. Byl jsem hodně, hodně jiný a jak jsem tak dospíval, přicházel jsem na to, že ty poruchy kterými jsem trpěl nebyla jen hyperaktivita, nepozornost a řečová dysfázie. Bylo to něco komplexnějšího. Chvíli jsem měl pocit, že jsme si nerozuměli. Ale zřejmě nešlo o kdovíjak klíčové téma, takže to bylo téma, které je načase opustit.
"Nevím. Velká, dřevěná a zaprášená a hranatá věc," zatřepal jsem hlavou. "Nevíš, co je uvnitř?" lehce zvědavě jsem natočil hlavu na stranu a poté ji natáhl k truhlici. Pokusil jsem se tomu kousnout do rohů. Tak takto ne...

Moc jsem nechápal, za co se mi teď omlouváš. "Za co omlouváš sebe? Nic neudělal jsi ty mi, jenom zeptal ses a já odpověděl," můj postoj k většině emocím byl stejně chladný, jako tvá magická schopnost. Chvíli jsem tě nechápavě pozoroval, no poté znova roztáhl držku v úsměv, jakmile ses přiblížil. Tvá přítomnost byla moc fajn a já fakt nepatřil mezi jedince, co si za každou cenu potřebovali udržovat odstup, osobní zónu nebo něco podobného. "Je fajn že tak stalo se. Protože dalo mi domov," pravil jsem. Ani necuknu uchem při své mluvě,

Hltal jsem každičké ze tvých slovíček. Snažil jsem si je dát dokupy a nějak z toho vydedukovat, co vlastně říkáš. "Takže někde tam za horama na serev?" zeptal jsem se tě, abych se ujistil, že chápu správně. Všiml jsem si totiž tvého pohledu ven oknem. Serevem jsem pochopitelně myslel sever. Uvidíme, zda ti to docvakne. Komunikace se mnou by pro tebe mohla být dost náročná, ale zatím ti to jde dobře. I já se snažím, byť to nejde vždy úplně dokonale.
Lehce jsem pohupoval ocasem, úsměv roztažený téměř doslova od ucha k uchu, možná trošinku přiblblej výraz. "Moc nepamatuju toho," začal jsem jednoduše a nadechl se, než jsem pokračoval. "Jo, máma mě a sourozence odložila na hory a nechala. Pak přišel velký šedočerný a ten vzal do tepla nás. Jako vlčata. A byli ve smečce my," být to na mě, vyjmenuju ti tu každičký detail, netajil jsem se svou minulostí. Bohužel, spíše jsem si jí víc nepamatoval.

Spokojeně jsem se usmál, jakmile Feier nabídl Ebony místečko u nás ve smečce. "Ano prosím. Pojď, k nám pojď, budu chtít novou kamarádku mít ve smečce!" snažil jsem se ji taky nalákat. Sice jsme se znali sotva pár desítek minut, nicméně jsem si Eby oblíbil.
Jakmile se Feier podíval do Ebiných očí, začalo se něco dít. Něco, čemu jsem rozhodně nerozuměl. Nebudu lhát, trošku mě to vyděsilo a to je co říct, já mám totiž většinou pro strach uděláno. Bylo to tím, že jsem moc nechápal věci, jak normální vlci chápou.
Lehce se mi zježila srst na hřbetě, jakmile začala Ebony panicky křičet. Zúžily se mi zorničky při pohledu na nebohou trpící vlčici. Napadlo mě, že ten kouř... že ji ubližuje? Nevěděl jsem to jistě. Snad jsem si tedy vyložil aspoň její prosbu správně. Skočil jsem mezi ně. "Feiere, pohled pryč, uhni s očima, rychle, prosím!" štěkl jsem pohotově.

"Možná to nebude vlčí ani moc, myslíš?" lehce jsem natočil hlavu na stranu. Byl jsem zvědavý. Měl jsem v hlavě tolik otázek, na které jsem postrádal odpovědi. Doufal jsem přes to všechno, že se je jednoho krásného dne dozvím. "Magie nejspíš... nevím," zatřepal jsem hlavou. Být člověkem, nejspíše teď pokrčím rameny. "Odkud ty vůbec přicházíš sem, pokud tajné není to?" položím ti po chvilce další z dotazů. Nečekám s pohledem na tebe na odpověď, opět zkoumám truhlici, zda nemá někde něco, čím by bylo možné ji otevřít. Nějaká úchytka či tak něco, nikde nic.

"Já nevim. Třeba víc tu jich bylo, víc," přimhouřil jsem zamyšleně oči. "Víšjak, v každým patře pětičlená tlupa, dohoromady smečku dávající," zamyslel jsem se nahlas nad tím, jak to mohlo být. O tom, že to tu neovládali vlci, ale lidé, jsem nevěděl. Nikdy jsem se totiž s žádným lidem nesetkal. "Spíše jak to a kdo postavil, toto nebyla příroda asi," autor této stavby nemohl být totožný s tím, který dělal jeskyně a podobně. Vypadalo to až moc jinak a hlavně větší a na povrchu.
Položil jsem tlapu na dřevěnou truhlici a setřel z ní vrstvu prachu. Chtěl jsem odklopit víko, ale neměl jsem ponětí, jak na to.

"Úplně v pohodě. Nijak neomezuje on mě, ale zaregistruju," pokynu ti a pousměju se. Jsem rád, že jdeš za mnou. Nejprve jsem natáhl krk, abych zjistil, zda mám čekat něco nečekaného tam nahoře. Zatím jsem nic neviděl, což mě docela mrzelo. Tedy... nic zajímavého, prostě jen další patro. Třeba aspoň ten výhled tam bude za to stát! pomyslel jsem si, a nadšeně štěkl. Rozběhl jsem se po schodech nahoru stejně jako prvně a rozhlédl se. Tentokrát jsem něco zajímavého objevil. Vrátil jsem se ke schodům a koukl dolů na tebe. "Hej, pocem, něco našel jsem...zajímavého!" houkl jsem, abych tě popohnal a poté doběhl k staré truhlici, která tu zůstala zřejmě právě po lidech.

"Oh..." vypadlo ze mě jenom. Neuvědomoval jsem si to, ale díky dračím genům jsem byl studenokrevný, tyto věci jsem vnímal trochu jinak, než ostatní. Chvíli jsem ještě koukal ven, snažil se vyhlížet území naší smečky. Bohužel pro mě, toto okno se nacházelo na straně k území Nihilskému. To jsem ovšem nepoznal, až tak znalý svého okolí jsem prozatím nebyl. Po chvilce jsem se otočil na tebe. "Cojé? Jsi v poho?" optal jsem se trochu zaraženě. Za tvou hlavou jsem zmerčil další schody. Další patro? Pojďme! Udělal jsem pár skoků vpřed, ale potom jsem se zarazil. Čekal jsem na tvou odpověď. Chtěl jsem ji slyšet.

"Já... nevěděl to jsem, je to nějak samo, ovlivněno nemocema," přiznal jsem podle toho, co mi říkali dospěláci. Po chviličce jsem si uvědomil, že jsem řekl totální volovinu a začal jsem se nahlas smát. "Tedy... emocema, ne nemocema," dovysvětlil jsem ti to. Taky mi poprvé nedošlo, cože jsem to vlastně udělal. Posadil jsem se naproti Rufa a zašvihal ocasem. Tentokrát jsem si dal ale vážně pozor, abych jej tím chvostem dlouhatánským, bič připomínajícím, nezranil. "Nevím. Ale neumím ji jako ty tu svoji ovládat, neumím," tiše jsem si povzdechl. Být člověkem, nejspíše teď pokrčím rameny. "Dost vlků u nás tady ze všech umí plameny... jakože oheň, hořet. Jen můj má barvu jinou, než ostatních. Proč, to netuším," povím ti a uculím se. Věděl jsem taky to, že někteří z nás mají nehořlavou srst. Já mezi tyto nepatřil. Kdyby mi ale srst přecejen shořela, mám pod ní ohnivzdorné šupiny. Vypadal bych sice jako nohatý had, ale zřejmě by mi to neublížilo.

"Ty nejsi... ale nejsi sám, máš mě, kamaráda!" otočil jsem se na tebe a začnu vrtět chvostem, div tě ním neshodím k zemi. Že jsem nemehlo se o mě všehovšudy vědělo, většina vlků to pozná již z prvního setkání se mnou. Aneb jednodušeji řečeno - nemehlo na první pohled. Tentokrát jsi však měl štěstí, že to šlo těsně vedle tebe. "Um, pardon," pípl jsem polohlasně.
Moc jsem nechápal, co je přátelství za vědu, ale věděl jsem, že nějakým způsobem mezi vlky existuje. Byla pravda, že jsme se znali sotva hodinu, ale proč ne? Kdyby se ti něco stalo, neváhal bych a pomohl. Protože pomáhat se má a musí. Tak, jako mně pomohli strejdové Ray, Feier a mamča Artemis.
"Je tu docela chladno, nezdá se to tobě taky?" lehce zvědavě jsem natočil hlavu na stranu. Bylo mi tě trošku líto, jak jsi se odřel o tu chladnou kamennou zeď. Nenapadlo by mě ani v nejmenším, že ten chlad nejde tolik ode zdi, jako od tebe. Chlad mi tolik nevadil, možná díky dračím genům.
Rozešel jsem se k jednomu z otvorů ve zdi. Jednalo se o malé okno, ze kterého šlo vidět ven. Takto pojmenovat jsem to ale neuměl. "Wau, ten výhled..."

Vyběhl jsem schody směle nahoru. Pokud jsem se někde uvnitř sebe bál, rozhodně to předčila zvědavost a zaujetí. Bylo to tu úchvatné! Tušil jsem, že tady rozhodně teď nejsem naposled. Musím sem vzít Ebony... bude nadšená!
Ohlédnu se za tebou a koukám. Počítal jsem s tím, že půjdeš taky. "To nikdo zezačátku neví nic moc, taky jsem z nalezenců jedním," přiznal jsem. Jo, už to budou dva roky... utíká to extrémně.
"Jenže háček tu je," pověděl jsem a otočil se na tebe v tu chvíli, kdy jsem vyskočil na poslední schod. "Když venku mimo smečku budeš, moc toho nedozvíš se a pokud ano, vlk co prozradil ti to, bude průseršvih mít," chtěl jsem ti tím naznačit něco ve stylu, že smečky si chrání svou kulturu, své zvyklosti, soukromí a svá tajemstí. "Pověz, jaké je být tulákem?" položil jsem další otázku. Byl jsem zvědavý, stejně jako ty.

"Mhm," pokývl jsem ti na odpověď a víc to nerozváděl. Stále jsem byl sice zvědavý, ale smířil jsem se s odpovědí, kterou jsem od tebe dostal. Protáhl jsem se a rozešel se náhodným směrem... no, proti proudu řeky. Bylo dost možné ba i pravděpodobné, že by se nám mohlo podařit jej najít, mohl by být stále v blízkosti. Bylo mi jasné, že mezi náma dvěma rozhodně během hledání ztraceného bráškosestřičky nebude ticho. Tak jsem opět otevřel hubu a začal klábosit. "Nechce věřit se mi. Riku byl strašnej bručoun, ty pravý opak!" zatřepal jsem hlavou a poposkočil. "Ale aj tak jste oba strašně roztomilí, ať si říká co chce," vypláznu na tebe drze jazyk. Začínám zkoušet, co si k tobě můžu dovolit.

"To jsou pak ty gemy, nebo jak říká tomu se," zatřepal jsem hlavou a opět se na tebe podíval. "Nahoru? Nebo bojíš?" lehce vyzývavě jsem natočil hlavu na stranu a ušklíbl se. Já bejvával vždy naivní a nikdy jsem moc nebral nebezpečí na lehkou váhu. Z tebe však bylo zřetelné, že jsi opatrnější. Proto ten dotaz na tebe.
"Jo v pohodě, taky dávám pozor si co říkávám," tedy... aspoň občas. Snažím se o to. Ikdyž tu hubu fakt nezavřu. "Chystáš tady taky do smečky? Jakože... to, zapojit?" položil jsem otázku tentokrát já a směle udělal pár kroků po schodech nahoru.

Tak, a teď jsem měl skutečně dojem, že jsem v tom úplně, ale úplně ztracen. To, že jsi na mě skočila mě z míry nevyvedlo, ani to pro mě nebylo narušením osobního prostoru. Fyzického kontaktu jsem se nikdy moc nezdráhal, naopak! Měl jsem ho rád. "V pořádku," ušklíbl jsem se. "Rád radost dělám vám všem, druhým vlkům i cizím," pověděl jsem klidným hlasem a zavrtěl chvostem. A ta trocha vody, která se na mě od tebe dostala? Pf, vždyť jde o nic. To bylo to poslední, co jsem teď řešil. "A... to jde být obojí? Jak se mu to stalo? Je... zvláštní todlecto. Ale co se liší mám já rád!" Stále jsem vrtěl chvostem. Onen černočerný bráškosestřička od tebe se mi už prvně zalíbil. "Pokud chceš můžu zkusit pomoct ho tobě hledat!" navrhl jsem pohotově. Chtěl jsem přijít na tu záhadu, jak může být obojí najednou, vůbec mě nenapadlo že to může být něco pro něj soukromého či citlivého.

"Jasný že máme, stejně jako mezi tuláky to je tak to je," nechápal jsem tvé nechápání. "Smečka skládá se z vlků co na sebe narazili a schopnosti... no, schopnosti vrozené většinou jsou," poučil jsem jej. Ano, byl jsem větší. Ano, byl jsem mladší a určitě ne tolik zkušený. "Nebo... nevím jaký tulákem je být, tuším ale že tak to je," pověděl jsem a na chvíli se na tebe otočil, aby se neřeklo, že nejsem vyloženě neslušný, že s tebou celou dobu mluvím, zatímco to vypadá, že mluvím do zdi, nebo trámů. "Spojuje smečku ne společný schopnost nebo magie, ale pouto smečkové," z mých slov, hlavně jejich významu, ne tolik špatného skloňování či slovosledu, bylo slyšet, že nejsem tak hloupý, jak na první pohled vypadám. Uměl jsem působit i rozumně... ikdyž bys to do mě možná neřekl.
"To v pohodě je. Jde vidět že nový tady jsi a že to... no, chceš vědět," podrbal střihl jsem uchem, ač bylo stažené dozadu jako obvykle. "Dokud nebudeš po mě chcít soukromí smečky." pronesl jsem naprosto klidně. nesměle jsem stoupl jednou přední tlapou na schody a zkoumal jejich povrch.