Príspevky užívateľa

"No nevim, zda se nazvat to dá dokázáním, když ovládat neumím," zatřepal jsem zmateně hlavou. "Možná uvidíš někdy to, většinou za to můžou tý... no... silné emoce, prý," snažil jsem se vysvětlit to nějak, jak mi to popisovali vlci od nás. Sám jsem se v tom totálně ztrácel. Bodejť by ne, byl jsem celý dost nestandartní.
"Jo, znám to," povzdechl jsem si a vydal se k dalším schodům. Doufám, že se sem někdy budeme moct vrátit, dost je toho ještě neprozkoumaného! napadlo mě jen tak mezi probíráním magie.
"Jak ale vyděsí chlad vlky? Oheň pálí přece, chlad ne moc," dožadoval jsem se vysvětlení. A hele, další věc, kterou nechápu. Ale tuto by snad nepochopilo ani moc "normálních" vlčích existencí.

Nechápal jsem, za co se furt omlouváš. Přišlo mi to... no, zvláštní, nebyl jsem na takové chování zvyklý. Vlci od nás si na přílišný formality a... no, kdovíjak slušné chování nepotrpěli. Ale nechal jsem to být. Jemu to pomůže a mně to neublíží. pomyslel jsem si a mlčky se na tebe pousmál v tu chvíli, kdy jsi zavrtěl chvostem. Lehce jsem jím taky houpl, ale dával jsem si protentokrát pozor, abych nešvihl do tebe nebo do něčeho kolem mě. "Neboj, jak vrátím domů se, vypláchnu vodou si to," slíbil jsem. Chtěl jsem říct i něco, že skočím za strejdou Feierem, ale dost možná by to znělo slabošsky. I tak jsem to měl v plánu. "Nom... můj kožich, ač krátkosrstý, umí vzplanout... filajovou barvou, emocema," pověděl jsem. "Pár vlků polekalo už to," tiše jsem si povzdechl a zamrkal na tebe. Vydal jsem se k nejbližším schodům vedoucím dolů. Tentokrát jsem dával však pozor pod nohy.

"Proč měl bych zlobit se na tebe?" lehce zmateně jsem pootočil hlavu na stranu, jako maličké štěňátko, když na něj člověk začne skučet. "Dělá se to za tohle? Vždyť nic neudělal jsi mi a to že studený jsi asi není schválně," pověděl jsem a ještě jednou se podrbal za uchem. Ranka nebolela, ale za to svědila za tři. "Jenže tady u nás země chladno není," odpověděl jsem ti naprosto klidným hlasem. Byl bych dement, kdybych ti to měl za zlé. "Tak to na tom stejně jsme. Tak nelekni se kdyby náhodou," zasekl jsem se. "Kdybys mě náhodou viděl v plamenech."

Trošičku jsem se zarazil nad tvou reakcí. Opět jsem moc nepobral, cože tak hroznýho jsem vlastně proved. Přimhouřil jsem oči a střihl uchem. "Ne, ne... je to hustý, to chci umět!" spustil jsem, očka se mi rozzářily. "Bohužel umím jenom... jenom," přemýšlel jsem chviličku, jak se řekne to slovíčko, tak jsem se na pár vteřin odmlčel. "JO! Oheň. Ale ne obyčejnej a neumím to úplně závisle na vůli," přiznal jsem jeden ze svých mnoha nedostatků. Doufal jsem, že se svou magii aspoň zčásti jednou naučím ovládat.

"Jsem já jenom nemehlo, se neboj, normální u mě je to," byl jsem si vědom toho, že si za to můžu sám. Jen holt občas dříve konám dříve, než přemýšlím. Neuvědomuju si možná nebezpečí, dokud vyloženě nenastanou. "Z bojovnické smečky vlk připravený je na takové pády," snažil jsem se to zakecat. Tvářil jsem se vesele, jakoby se právě nic nestalo. To jsem byl celý já, zaručenej optimista.
Tvá starostlivost o mě mě ale hřála na srdíčku. Bylo to od tebe milé. Za účelem vřelého gesta jsem se k tobě přiblížil a šťouchl do tebe čumákem. V tu ránu jsem ucítil šílenou vlnu chladu, která se prohnala mým kožichem. Docela mě to překvapilo, zhluboka jsem se nadechl. "Ooo, jak to udělal jsi ty?"

Začal jsem se vrtět. Měl jsem více štěstí než rozumu, nestalo se mi nic vážného. Možná jsem byl jen trochu potlučený, spíše mě to vyšokovalo. Nic podobného se mi nikdy dříve nestalo, koneckonců na území smečky žádné schody nemáme. Bylo by docela divný, kdyby jo. A jak jsem se tak vrtěl, tak jsem se nějakým záhadným způsobem naštěstí rozmotal. "Ale jooo... tedy snad," zažbrblal jsem, stále trošičku mimo a podrbal se za uchem. Jakmile jsem dal tlapu zase dolu, všiml jsem si krvavé smouhy na ni. Rozsekl jsem si kousek kůže (šupin?) za uchem. Šlo to vidět jen nepatrně, navíc to skoro nebolelo. "Uuuh, to nic. Možná bychom už neměli výšší," uchechtl jsem se. "Anebo... jak chce tobě se?" otočil jsem na tebe zrak. Tentokrát jsem trpělivě na odpověď počkal.

"Hm..." přitakal jsem pouze a pokýval hlavou. V tu chvíli můj pohled padl na další schodiště. Další patro. "Hm, pojď, třeba něco ještě podobného najdem tu," popoženu tě slovně a rozeběhnu se k dalším ze schodů. Nečekám na tvou reakci z toho, jak jsem sám nadšený. Jakmile doběhnu k schodišti, okamžitě vlítnu na něj. Jeden, druhý skok, třetí a bum, podjela mi tlapa. Tak se se zmateným skutečním kutálím po schodech zase dolů. Vlastně... kdyby to nebylo tolik au, kdybych byl gumovej, vypadalo by to docela vtipně. Co se stalo jsem pochopil až poté, co jsem žuchnul pod poslední schod. Ocas jsem měl omotaný kolem celýho těla a sám jsem byl zmuchlaný do docela krkolomné pozice.

Ano, byl jsem jiný. Byl jsem hodně, hodně jiný a jak jsem tak dospíval, přicházel jsem na to, že ty poruchy kterými jsem trpěl nebyla jen hyperaktivita, nepozornost a řečová dysfázie. Bylo to něco komplexnějšího. Chvíli jsem měl pocit, že jsme si nerozuměli. Ale zřejmě nešlo o kdovíjak klíčové téma, takže to bylo téma, které je načase opustit.
"Nevím. Velká, dřevěná a zaprášená a hranatá věc," zatřepal jsem hlavou. "Nevíš, co je uvnitř?" lehce zvědavě jsem natočil hlavu na stranu a poté ji natáhl k truhlici. Pokusil jsem se tomu kousnout do rohů. Tak takto ne...

Moc jsem nechápal, za co se mi teď omlouváš. "Za co omlouváš sebe? Nic neudělal jsi ty mi, jenom zeptal ses a já odpověděl," můj postoj k většině emocím byl stejně chladný, jako tvá magická schopnost. Chvíli jsem tě nechápavě pozoroval, no poté znova roztáhl držku v úsměv, jakmile ses přiblížil. Tvá přítomnost byla moc fajn a já fakt nepatřil mezi jedince, co si za každou cenu potřebovali udržovat odstup, osobní zónu nebo něco podobného. "Je fajn že tak stalo se. Protože dalo mi domov," pravil jsem. Ani necuknu uchem při své mluvě,

Hltal jsem každičké ze tvých slovíček. Snažil jsem si je dát dokupy a nějak z toho vydedukovat, co vlastně říkáš. "Takže někde tam za horama na serev?" zeptal jsem se tě, abych se ujistil, že chápu správně. Všiml jsem si totiž tvého pohledu ven oknem. Serevem jsem pochopitelně myslel sever. Uvidíme, zda ti to docvakne. Komunikace se mnou by pro tebe mohla být dost náročná, ale zatím ti to jde dobře. I já se snažím, byť to nejde vždy úplně dokonale.
Lehce jsem pohupoval ocasem, úsměv roztažený téměř doslova od ucha k uchu, možná trošinku přiblblej výraz. "Moc nepamatuju toho," začal jsem jednoduše a nadechl se, než jsem pokračoval. "Jo, máma mě a sourozence odložila na hory a nechala. Pak přišel velký šedočerný a ten vzal do tepla nás. Jako vlčata. A byli ve smečce my," být to na mě, vyjmenuju ti tu každičký detail, netajil jsem se svou minulostí. Bohužel, spíše jsem si jí víc nepamatoval.

Spokojeně jsem se usmál, jakmile Feier nabídl Ebony místečko u nás ve smečce. "Ano prosím. Pojď, k nám pojď, budu chtít novou kamarádku mít ve smečce!" snažil jsem se ji taky nalákat. Sice jsme se znali sotva pár desítek minut, nicméně jsem si Eby oblíbil.
Jakmile se Feier podíval do Ebiných očí, začalo se něco dít. Něco, čemu jsem rozhodně nerozuměl. Nebudu lhát, trošku mě to vyděsilo a to je co říct, já mám totiž většinou pro strach uděláno. Bylo to tím, že jsem moc nechápal věci, jak normální vlci chápou.
Lehce se mi zježila srst na hřbetě, jakmile začala Ebony panicky křičet. Zúžily se mi zorničky při pohledu na nebohou trpící vlčici. Napadlo mě, že ten kouř... že ji ubližuje? Nevěděl jsem to jistě. Snad jsem si tedy vyložil aspoň její prosbu správně. Skočil jsem mezi ně. "Feiere, pohled pryč, uhni s očima, rychle, prosím!" štěkl jsem pohotově.

"Možná to nebude vlčí ani moc, myslíš?" lehce jsem natočil hlavu na stranu. Byl jsem zvědavý. Měl jsem v hlavě tolik otázek, na které jsem postrádal odpovědi. Doufal jsem přes to všechno, že se je jednoho krásného dne dozvím. "Magie nejspíš... nevím," zatřepal jsem hlavou. Být člověkem, nejspíše teď pokrčím rameny. "Odkud ty vůbec přicházíš sem, pokud tajné není to?" položím ti po chvilce další z dotazů. Nečekám s pohledem na tebe na odpověď, opět zkoumám truhlici, zda nemá někde něco, čím by bylo možné ji otevřít. Nějaká úchytka či tak něco, nikde nic.

"Já nevim. Třeba víc tu jich bylo, víc," přimhouřil jsem zamyšleně oči. "Víšjak, v každým patře pětičlená tlupa, dohoromady smečku dávající," zamyslel jsem se nahlas nad tím, jak to mohlo být. O tom, že to tu neovládali vlci, ale lidé, jsem nevěděl. Nikdy jsem se totiž s žádným lidem nesetkal. "Spíše jak to a kdo postavil, toto nebyla příroda asi," autor této stavby nemohl být totožný s tím, který dělal jeskyně a podobně. Vypadalo to až moc jinak a hlavně větší a na povrchu.
Položil jsem tlapu na dřevěnou truhlici a setřel z ní vrstvu prachu. Chtěl jsem odklopit víko, ale neměl jsem ponětí, jak na to.

"Úplně v pohodě. Nijak neomezuje on mě, ale zaregistruju," pokynu ti a pousměju se. Jsem rád, že jdeš za mnou. Nejprve jsem natáhl krk, abych zjistil, zda mám čekat něco nečekaného tam nahoře. Zatím jsem nic neviděl, což mě docela mrzelo. Tedy... nic zajímavého, prostě jen další patro. Třeba aspoň ten výhled tam bude za to stát! pomyslel jsem si, a nadšeně štěkl. Rozběhl jsem se po schodech nahoru stejně jako prvně a rozhlédl se. Tentokrát jsem něco zajímavého objevil. Vrátil jsem se ke schodům a koukl dolů na tebe. "Hej, pocem, něco našel jsem...zajímavého!" houkl jsem, abych tě popohnal a poté doběhl k staré truhlici, která tu zůstala zřejmě právě po lidech.

"Oh..." vypadlo ze mě jenom. Neuvědomoval jsem si to, ale díky dračím genům jsem byl studenokrevný, tyto věci jsem vnímal trochu jinak, než ostatní. Chvíli jsem ještě koukal ven, snažil se vyhlížet území naší smečky. Bohužel pro mě, toto okno se nacházelo na straně k území Nihilskému. To jsem ovšem nepoznal, až tak znalý svého okolí jsem prozatím nebyl. Po chvilce jsem se otočil na tebe. "Cojé? Jsi v poho?" optal jsem se trochu zaraženě. Za tvou hlavou jsem zmerčil další schody. Další patro? Pojďme! Udělal jsem pár skoků vpřed, ale potom jsem se zarazil. Čekal jsem na tvou odpověď. Chtěl jsem ji slyšet.