Príspevky užívateľa

Popravdě, nikdy jsem nebral chování jako něco, co je typické pro danou oblast. Bylo dost možné, že si vlci mimo mou smečku na slušnosti zakládají, ale já se pohyboval převážně mezi svýma, takže jsem na to zvyklý nebyl. "Né... tedy... nevim," začínal jsem si dávat pozor, abych nevyzradil něco soukromějšího. "Vím minimálně o jednom, který magii jinou má," pověděl jsem.
Všiml jsem si schodů. Došel jsem až k nim a podíval se nahoru. Aha! Toto má asi usnadňovat dostat se i tam výše! To je chytré! Že jsi naježený jsem zatím ani nepostřehnul, na tyto věci jsem byl docela natvrdlý. Ale... bylo mi jaksi chladno. Kdoví, zda na mě takto působil onen pokles teplot, či chladné zdi budovy. Ani v nejmenším by mě nenapadlo, že s tím něco můžeš mít společného i ty.

Doběhl jsem poslušně a spořádaně (haha no.. ale divili byste se, občas to i fakt umím) na shromáždění smečky. Poprvé jsem neměl ponětí, cože nám to vedení smečky chce vlastně povědět. Došlo mi to až po chvilce, kdy Raymond promluvil. Ano, patřil jsem mezi ty, kteří k němu cítili respekt a obdiv, už jen pro ten okamžik, kdy nás se sourozenci ve sněhové bouři zachránil a vzal do teplého doupěte. Proto mi docházelo, že by mi asi mělo být smutno. Stále jsem však úplně nechápal účel tohoto rozhodnutí a důvod.
Byl jsem z toho všeho tak strašně zmatený, musel jsem se po události optat Artemis na důkladné vysvětlení této situace. I přes značné zmatení jsem se tvářil poměrně optimisticky. Ještě aby ne, toto byla oslava! Strejda Feier nám bude šéfovat? To je přece skvělé! Jasný důvod k oslavě. Na tváři se mi rozzářil spokojený úsměv.
Přiskočil jsem k boku Artemis. I přestože jsem ve vlčecím věku byl podstatnou část času zalezlý, stále jsem k ní měl asi nejblíže. "Jo, gratuluju taky! Lepšího vůdce bychom asi tu nenašli!" pověděl jsem a přesně tak, jako mně tehdy Iska na troskách, i já věnoval Feierovi lehkou poklonu.

Měl jsem lehoučký zásek, jakmile ses mi poklonil. "Ale- já... já nejsem postavený výše nad tebou, nemusíš klanět se," trošičku jsem se zarazil, měl jsem problém identifikovat tento druh chování. "Taky rád ale poznávám tebe. Kdybych se zeptal zas a znova, se nezlob... jména jdou mi asi tak jako mluvit," tady už jsem se trošičku v řeči zasekával, delší věty mi dělaly problém říkat souvisle, byť s už tak špatným slovosledem. Toho sis ale mohl všimnout.
Otočil jsem se opět před sebe a směle vkročil do budov trosek. Doufal jsem, že půjdeš se mnou. "Jo. Ohnivá smečka Ign- eh, tedy Azaryn," pravil jsem. Na nový název jsem si teprve zvykal. "Je u nás fajn, jen někteří někdy zasloužili praštit by pytlem," zachichotal jsem se, během zkoumání první místnosti.

"Já nevim," zavrtěl jsem hlavou totálně nevědomě. Poté jsem těkl pohledem na svého společníka a přimhouřil oči, než jsem pohled vrátil zpět na budovu. "Ah! Ale jsem od vlků slyšel, že rostou některým dvounožcům pod tlapami věci podobné," sykl jsem po chvilce zamyšleně. "Musím se doma zeptat pak, vědět určitě budou když jsou zdejší dýl!" zvolal jsem nadšeně. Poté jsem se ale zarazil. "Jakže vlastně tobě říkají?" došlo mi, že jsme se jménem nepředstavili. I přestože "jméno ani tvář nejsou důležité, důležitá je myšlenka a názor", rád bych věděl, jak cizince oslovovat. "Já jsem Cyr."

Chvíli jsem běžel, nadšeně, spokojeně, s plamenem v zádech. Ten však pohasl v tu chvíli, kdy jsem daleko za sebou zaslechl Rufův křik. Prudce jsem začal brzdit, div to nenapálil do kmene který se přede mnou kdovíjakým záhadným způsobem objevil. Když se mi tak těsně povedlo vyhnout se bouli na hlavě, otočil jsem to a přešel do volného klusu. Běžel jsem nazpět k Rufovi. "Promiň... to... občas dělá mi. Magie moje je to, ovládá mě místo já jí," pípl jsem tichounce k opeřenci, jakmile jsem k němu - již nehořící - přiklusal. Bylo mi to trochu blbé, nikdy jsem moc výčitky necítil a nechápal je.

Poslouchal jsem Adaina jen napůl. Ne vědomě, jakoby... že bych chtěl neposlouchat. Spíše jsem se tak šíleně soustředil na to, abych jej polapil způsobem, který se mi snažil popsat. "Cože s ocasem?" zahulákal jsem na něj tam kamsi dopředu. Pochopil jsem, že jde o nějaký pohyb s mým chvostem, ale můj chvost byl jako bič... co jsem s ním uměl nejlépe, bylo omylem podrážet všechny a všechno kolem sebe. Napínal jsem při běhu své drakovlčí svaly a ve snaze provést něco s mým dlouhatánským tenkým ocasem jsem si jej zamotal kolem předních tlap a podkopl tím tentokrát sebe. Opět jsem se pádu nevyhnul, švihnul sebou o zem. Nic mě kdovíjak nebolelo, ani jsem se necítil trapně, jak by někdo mohl. Začal jsem se naopak smát.

Nespouštěl jsem oči z Feiera, naší momentální Bety. Když však promluvila opět Eby, obrátil jsem pohled zase na ni. "To je zajímavé!" štěkl jsem nadšeně a poskočil, stále vrtíc ocasem. Měl jsem ze své nové kamarádky ohromnou radost a nechtěl jsem ji teď opouštět. Bál jsem se, že mě Feier odvede zpět do centra území. Já si ale noční život užíval více a více. Noční procházky byly tak tajuplně skvělé. "Jednoho nevidícího znám vlka, je od nás. Ale ten ani v noci nevidí v noci," poznamenal jsem zamyšeleně a roztáhl úsměv "od ucha k uchu". Přemýšlel jsem, zda to Ikke má pdobně, jako tady Eby.

<<< Vřesoviště

Absolutně mě nenapadlo, že by s mým chováním mohl mít kdokoliv problém. Nepamatoval jsem si, že by vlci v mém okolí, jakmile jsem dospíval, byli kdovíjak odtažití, tudíž jsem nečekal na reakci, bral jsem jako samozřejmost, že půjde za mnou. Popravdě, docela by mě zklamalo, kdyby ne.
Podél břehu řeky se tyčila majestátní skupinka budov spojena v jednu. Nebo... aspoň zbytek z nich? Jaká magie toto má na svědomí? bylo první otázkou, která mě napadla. Užasle jsem se rozběhl ke zdi, kterou jsem následně zvědavě očenichal. Zatuchlina, mech, plíseň, vlhkost. Nic moc pach tedy. Naprosto jsem v tom udivení zapomněl, že něco hrajeme. Otočil jsem se za sebe, kde jsem doufal, že uvidím svého společníka z Vřesoviště. "Hej, čum na to! Hustý to, že jo? Nevíš co nebo kdo udělalo to?" vychrlil jsem na něj ohromeně.

"Nemusíš bát vážně se, občas on přehání jenom," zachichotal jsem se. Měl jsem pravdu. On byl Ignisským boomerem, navíc na stejném hierarchickém postavení, jako jsem já. Kdyby trval na tom, abych se s tímto vlčkem přestal bavit, stejně ho poslechnout nemusím. "Pokud chceš ale, do jiného místa tady můžem. Já opustit území mohu už. A víš co? Prostě ji máš!" štěkl jsem a čumákem mu lehce šťouchl do boku. Poté jsem se rozběhl směrem na jedno z těch míst, které už mě dlouho zajímalo, ale neměl jsem ponětí, co tam je. Přímo k věžím starých trosek.

>>> Trosky Othamu

"Nevím co moc říct jiného o něm. Nelíbila moje mluva mu se. Ale to nikomu. Jenže s tím nic neudělám já, to samo se to samo...," svraštil jsem obočí ne úplně spokojeně, ale stejně jako se vším ostatním, ani s tímto jsem si hlavu nelámal. "Prostě odtud před pár hodinama odešel, směrem tím odkud přišel ty jsi," pravil jsem sekaně, pravděpodobně jsem ještě byl lehce zamyšlený. "Ještě říkal něco o tom, že jsem mu trefil rodu správného, ale to nepochopil jsem vůbec," prozradil jsem poté. Věci, jako byla transsexualita pro mě byly jedna velká neznámá. A to bylo asi aj dobře, vzhledem k tomu, jaký bordel v šišce mám. Byl jsem naučen respektovat všechny a to bylo reálně jediné, co mě opravdu zajímalo.

Po několika vteřinách neúspěchu jsem otevřel oči. "No jasně že má, ono to nejde?" položil jsem nespokojeně frustrovaný dotaz a pohlédl na Ciela. "Ale už se mi to jednou i samotnému povedlo se!" zaprotestoval jsem nespokojeně. "Někdy se to spustí samo a náhodně... fialový oheň kolem mě měl by být," vysvětlil se a podrbal se za uchem. Jak jsem se ohnul, jen tak tak jsem ocasem minul Cielovo ucho. "Eeh pardon," zazubil jsem se. Skutečně jsem byl jako slon... ehm, drak z porcelánu. "Už budu muset jít, učit se své profesi nové a tak... co kdyby hledali mě?" oklepal jsem se a lehce zašvihal ocasem, no tentokrát jsem si dával ultra majzla. "Rád jsem tě Ciele poznal, třeba zas někdy," pravil jsem nadšeně a několika skoky jižně zmizel kdesi za skálou, za našimi hranicemi.

Sledoval jsem dění z dobré skrýše. Kupodivu jsem se sem vlez a skutečně jsem vypadal docela nenápadně. Výjimečně mi netrčel můj nesmyslně dlouhý ocas. Jakmile však Stadley zmizel z dohledu, vysoukal jsem se nemotorně z houští. "Ahoj," štěkl jsem na cizince nadšeně. Pachem na mě nejspíš bylo znát, že patřím k stejné smečce, ale to teď nebylo důležité. "Snad tě nepolekal moc nepolekal, Stadley... morous je to trochu," uchechtl jsem se. Já byl přátelský, protože proč ne? Sice to byl cizinec, ale neudělal mi nic, za co bych k němu měl být nevlídný. Oklepal jsem se a s pořádným švihem v ohonu nadšeně doskákal k němu. Viditelně přerostlé vlče, minimálně o tři hlavy vyšší, než Iska. Nasadil jsem hravý, vlčecí výraz, přitiskl přední část těla k zemi a prdel mi zůstala nahoře. "Hej, když už seš tady, nechceš si se mnou na schovávanou zahrát? Ještě kus od hranic jsme my teď, takže bát se nemusíš!"

"To je jedno... třeba na honěnou, máš ji!" štěkl jsem na něj, lehce se tlapou dotkl jeho boku a už jsem pelášil o sto šest pryč, hloub do údolí. Měl jsem to tady rád. Bylo tu nádherně i přesto, že zima klepala na dveře. Bude to má druhá zima... je to šílený. Vzpomenul jsem si na ten okamžik, kdy jsme se sourozenci leželi ztulení do sebe, abychom si udrželi aspoň nějaké teplo poté, co nás v horách nechala máma... a už se nevrátila. V tu chvíli mi začal hořet kožíšek elegantním fialovým plamenem. Zanechával jsem tak za sebou asi půlmetru dlouhou stopu. Nevědomky.

Přimhouřil jsem oči a vybavil si v hlavě Rikua. Pecka, ono to bylo dokonce tady, pokud si dobře vzpomínám! Podrbal jsem se za uchem a zamyšleně naklonil hlavu na stranu. "Um... tady... tady asi bylo to eh..." vysoukal jsem ze sebe pár slabik. "Ale moment- vůbec vy podobní nejste si! On tmavý, ty světlá. Jediné co společného máte vy je ten fluff s cetkami tam vevnitř...," větu jsem nechával nedokončenou, neboť ještě byla šance, že si vzpomenu na něco, co mají společné. Posadil jsem se a obtočil svůj dlouhý ocas kolem předních tlap. V tom jakoby mi nad hlavou blikla taková ta imaginární žárovička. "A charakter taky jiný, než on ty máš."

Trénink/Adain/9
Rozesmál jsem se zlehka, jakmile se Adain odpéroval a pelášil pryč. Jeho štěknutí mě pobídlo a krok-skok jsem trochu natáhl. Měl jsem dlouhé nohy, ale pro Adainovo štěstí jsem je neuměl používat tak, aby byly výhodou. Byl jsem nemehlo. A to šlo vidět i na mých neohrabaných kreací, kdy jsem se snažil Adaina dostihnout. Fakt, chvílema to vypadalo jako slalom kolem neviditelných kuželů, doplněn o plácání mého dlouhatánského dračího ocasu ze strany na stranu. Muselo to vypadat dost komicky. Nebyl jsem tak obratný jako čistí, přírodní vlci. "Zapřít se, rozumím!" štěkl jsem na něj a nyní jsem se soustředil více na změny směrů. Zesílil jsem odrazy a začal zkoušet předvídat, kterým skokem Adainův směr pude. Tolik jsem se do toho zažral, až jsem zapomněl, že hrajeme na honěnou.