Príspevky užívateľa

"Nemusíš bát vážně se, občas on přehání jenom," zachichotal jsem se. Měl jsem pravdu. On byl Ignisským boomerem, navíc na stejném hierarchickém postavení, jako jsem já. Kdyby trval na tom, abych se s tímto vlčkem přestal bavit, stejně ho poslechnout nemusím. "Pokud chceš ale, do jiného místa tady můžem. Já opustit území mohu už. A víš co? Prostě ji máš!" štěkl jsem a čumákem mu lehce šťouchl do boku. Poté jsem se rozběhl směrem na jedno z těch míst, které už mě dlouho zajímalo, ale neměl jsem ponětí, co tam je. Přímo k věžím starých trosek.

>>> Trosky Othamu

"Nevím co moc říct jiného o něm. Nelíbila moje mluva mu se. Ale to nikomu. Jenže s tím nic neudělám já, to samo se to samo...," svraštil jsem obočí ne úplně spokojeně, ale stejně jako se vším ostatním, ani s tímto jsem si hlavu nelámal. "Prostě odtud před pár hodinama odešel, směrem tím odkud přišel ty jsi," pravil jsem sekaně, pravděpodobně jsem ještě byl lehce zamyšlený. "Ještě říkal něco o tom, že jsem mu trefil rodu správného, ale to nepochopil jsem vůbec," prozradil jsem poté. Věci, jako byla transsexualita pro mě byly jedna velká neznámá. A to bylo asi aj dobře, vzhledem k tomu, jaký bordel v šišce mám. Byl jsem naučen respektovat všechny a to bylo reálně jediné, co mě opravdu zajímalo.

Po několika vteřinách neúspěchu jsem otevřel oči. "No jasně že má, ono to nejde?" položil jsem nespokojeně frustrovaný dotaz a pohlédl na Ciela. "Ale už se mi to jednou i samotnému povedlo se!" zaprotestoval jsem nespokojeně. "Někdy se to spustí samo a náhodně... fialový oheň kolem mě měl by být," vysvětlil se a podrbal se za uchem. Jak jsem se ohnul, jen tak tak jsem ocasem minul Cielovo ucho. "Eeh pardon," zazubil jsem se. Skutečně jsem byl jako slon... ehm, drak z porcelánu. "Už budu muset jít, učit se své profesi nové a tak... co kdyby hledali mě?" oklepal jsem se a lehce zašvihal ocasem, no tentokrát jsem si dával ultra majzla. "Rád jsem tě Ciele poznal, třeba zas někdy," pravil jsem nadšeně a několika skoky jižně zmizel kdesi za skálou, za našimi hranicemi.

Sledoval jsem dění z dobré skrýše. Kupodivu jsem se sem vlez a skutečně jsem vypadal docela nenápadně. Výjimečně mi netrčel můj nesmyslně dlouhý ocas. Jakmile však Stadley zmizel z dohledu, vysoukal jsem se nemotorně z houští. "Ahoj," štěkl jsem na cizince nadšeně. Pachem na mě nejspíš bylo znát, že patřím k stejné smečce, ale to teď nebylo důležité. "Snad tě nepolekal moc nepolekal, Stadley... morous je to trochu," uchechtl jsem se. Já byl přátelský, protože proč ne? Sice to byl cizinec, ale neudělal mi nic, za co bych k němu měl být nevlídný. Oklepal jsem se a s pořádným švihem v ohonu nadšeně doskákal k němu. Viditelně přerostlé vlče, minimálně o tři hlavy vyšší, než Iska. Nasadil jsem hravý, vlčecí výraz, přitiskl přední část těla k zemi a prdel mi zůstala nahoře. "Hej, když už seš tady, nechceš si se mnou na schovávanou zahrát? Ještě kus od hranic jsme my teď, takže bát se nemusíš!"

"To je jedno... třeba na honěnou, máš ji!" štěkl jsem na něj, lehce se tlapou dotkl jeho boku a už jsem pelášil o sto šest pryč, hloub do údolí. Měl jsem to tady rád. Bylo tu nádherně i přesto, že zima klepala na dveře. Bude to má druhá zima... je to šílený. Vzpomenul jsem si na ten okamžik, kdy jsme se sourozenci leželi ztulení do sebe, abychom si udrželi aspoň nějaké teplo poté, co nás v horách nechala máma... a už se nevrátila. V tu chvíli mi začal hořet kožíšek elegantním fialovým plamenem. Zanechával jsem tak za sebou asi půlmetru dlouhou stopu. Nevědomky.

Přimhouřil jsem oči a vybavil si v hlavě Rikua. Pecka, ono to bylo dokonce tady, pokud si dobře vzpomínám! Podrbal jsem se za uchem a zamyšleně naklonil hlavu na stranu. "Um... tady... tady asi bylo to eh..." vysoukal jsem ze sebe pár slabik. "Ale moment- vůbec vy podobní nejste si! On tmavý, ty světlá. Jediné co společného máte vy je ten fluff s cetkami tam vevnitř...," větu jsem nechával nedokončenou, neboť ještě byla šance, že si vzpomenu na něco, co mají společné. Posadil jsem se a obtočil svůj dlouhý ocas kolem předních tlap. V tom jakoby mi nad hlavou blikla taková ta imaginární žárovička. "A charakter taky jiný, než on ty máš."

Trénink/Adain/9
Rozesmál jsem se zlehka, jakmile se Adain odpéroval a pelášil pryč. Jeho štěknutí mě pobídlo a krok-skok jsem trochu natáhl. Měl jsem dlouhé nohy, ale pro Adainovo štěstí jsem je neuměl používat tak, aby byly výhodou. Byl jsem nemehlo. A to šlo vidět i na mých neohrabaných kreací, kdy jsem se snažil Adaina dostihnout. Fakt, chvílema to vypadalo jako slalom kolem neviditelných kuželů, doplněn o plácání mého dlouhatánského dračího ocasu ze strany na stranu. Muselo to vypadat dost komicky. Nebyl jsem tak obratný jako čistí, přírodní vlci. "Zapřít se, rozumím!" štěkl jsem na něj a nyní jsem se soustředil více na změny směrů. Zesílil jsem odrazy a začal zkoušet předvídat, kterým skokem Adainův směr pude. Tolik jsem se do toho zažral, až jsem zapomněl, že hrajeme na honěnou.

"Mlhu? Co je mlha?" optal jsem se zvědavě, zavrtěl ocasem a střihl uchem. Chtěl jsem vědět všechno. Úplně všecičko, nacházet odpovědi na mých spoustu nezodpověžených, mnohdy až všetečných otázek. To, že magii může použít jen jednou denně jsem chápal. Mnohé magie měly různá omezení, braly si různé množství energie a občas i vlkům ukusovaly kousky fyzického i psychického zdraví. To je něco, co už jsem se naučil a chtěl bych předávat dál... jednou.
"Moje magie toto je. Sleduj mě," šíleně jsem se zasoustředil a pomyslel přitom na ty fialové plameny, které mi planuly občas kolem kožichu. Byl fakt, že byly výsledkem silných emocí, zatím jsem je vůlí nechtěl ovládat. Čili vypadal jsem, že se soustředím, ale nedělo se vůbec, ale vůbec nic.

"Čau čau! Ty tu asi nová budeš. Mně říkají Cyrano!" snažil jsem se před krásnou vlčkou mluvit co nejlépe, a dost možná se mi to i dařilo. Oproti jiným případům stoprocentně!
Každopádně, absolutně mě nenapadala možnost, že by to mohla být cizinka. Sice nebyla námi načuchlá příliš a byli jsme na hranicích, ale... do háje, šlo přece o vlče. To muselo být neškodný! "Nebo z té Nihilské smečky jsi? Na to vypadáš líp! Navštívit někoho přišla jsi?" položil jsem otázku. Ne, jako nihilčan rozhodně nevoněla. To bych poznal, přece podle Sola! "Ne, vím že naše jsi. Viděl tě jsem s Artemis."

Trénink/Adain/8
Měl jsem štěstí, že až na potlučení, se mi nic nestalo. Já byl v těchto věcech docela odolný. Jelikož jsem měl štíhlé tělo a krátkou, řídkou srst, každá odřenina či šrám na mě byl vidět, pokud existoval. Aktuálně byste na mně však nenašli vůbec nic.
Opatrně jsem se zvedl, protáhl a oklepal. Tlapy jsem měl celé zašpiněné od hlíny, ale hlavu jsem si s tím skutečně nelámal.
"Joo, žiju," zachichotal jsem se a jakoby se před chviličkou nic nestalo, opět jsem se rozeběhl za Adainem. Pokud se neotočí a nezmizí, stihnu do něj drknout a babu mu předat. Jo, možná mi tam na zemi zůstal rozum. Ale ten stejně nepotřebuju.

"Aha, takže slunce teďka pod námi někde tam je," podíval jsem se do země a dvakrát hrábl tlapou do hlinitého pobřeží. Co kdyby se mi tam podařilo prokopat? Stihl bych to, než se sluníčko vrátí nad nás?
Pohlédl jsem na Ebony, která nakonec rezignovala, že se nechá prohlédnout. Zaujala mě ale její věta ohledně "ztracení se" rodině.
"Je šance najít je zase?" položil jsem Eby otázku po chvilce, podrbal se za uchem. Dále už jsem jenom mlčel (ano, i takový jedinec jako jsem já to občas umí!) a nechal povídat taky Ebony
"Počkejpočkej počkej. Jak jako nevidíš? To jako vůbec nic? Bílo vidíš? Nebo černo... nebo ... nebo..." neuměl jsem se pořádně vyjádřit, no jednoduše jsem potřeboval všechno podrobněji vysvětlit. To víte, byl jsem až moc zvědavej.

"Pokud zrovna nacucuaný vodou není tak jo asi!" uchechtl jsem se a radostně si poskočil. Mával jsem ocasem nadšeně, tato společnost mi vyhovovala. Obecně, poslední dobou jsem mimo hranice potkával samé fajn vrstevníky, v kterých jsem si začal pěstovat kamarády. Bude i tato vlčka jedním z nich? To se teprve uvidí, každopádně bych za to byl rád! "Zima přijde brzo, tak... to bude supr, asi. Rozhodně vybavená ty lepší jsi, než já," s úšklebkem jsem pohodil hlavou.
"Koukám, že u tebe opačně případ to byl," utrousil jsem, načež jsem se na maličký okamžik zamyslel. Lehce překvapeně jsem sebou však cukl, jakmile začala další větu, nesoucí hned několik otázek. "Ona byl tma, nevím moc..." pokoušel jsem se v palici zaštráchat po něčem, co by mohlo být této fluff kouli k užitku. "Ayo... ocas jo. A... křídla taky! Nevím, zda povídal sám se sebou si, ale se mnou jo!" na chvilku jsem se odmlčel, než jsem znovu spustil. "Mám pocit, že se mě snažil vyděsit, nepovedlo mu. Pokud si dobře vzpomínám, se mi jako Riku představoval. A mluvil trošku jako holka, ale nebyl holka," z jeho transidentity jsem byl zmatený. Ale onehdá jsem se trefil na první dobrou, podle toho, co říkal. Že bych ale chápal, co tím myslí, se říct nedalo.

Aha, takže ne serev, ale sever. Dobrá poznámka, dobré vědět. pokýval jsem chápavě hlavou a radostně si poskočil. Feier nás tu nepřišel pokárat, nebo potrestat. Přišel si s námi povídat! To je super, a ještě nás něco naučí.
Zašvihal jsem ocasem, mezitím, co jsem pozorně poslouchal. "A když tam sever je, co je naproti severa?" položil jsem Feierovi další otázku. "A zmizelo... kam vůbec slunce?" sypal jsem na něj další a další otázky, no poté jak bych na ně zapomněl, otočil jsem se na Ebony. "To je hustý! Já nikdy králíci neulovil, jenom! Dobrá jsi!" zaradoval jsem se. Ano, radost z úspěchů druhých bylo něco, co jsem prožíval velmi intenzivně. Jakmile ukázala Ebony na měsíc uchechtl jsem se. "To není hvězda, to je měsíc, Ebony!" poučil jsem ji znalecky, ale přesto jsem se potom ohlédl na Feiera, kdybych... se náhodou popletl.

Trénink/Adain/7
Úspěšně se mi podařilo vyhnout se Adainovi poprvé. Běžel jsem dál, nezastavoval, držel jsem stabilní cválavé tempo. Tlapy už mě z toho začínaly zlobit, na toto nebyly zvyklé. A proto druhé vyhnutí jsem zavrávoral, ale stále bylo vyvedené. Napotřetí už se to nepovedlo a když jsem zacítil dotek čumáku, bylo mi jasné, že jsem prohrál.
Uchechtl jsem se, toto mě nevyvádělo z míry. Prudce jsem zabrzdil, až byl zázrak, že jsem to ubrzdil a otočil se. Nyní byla řada na mě. Chvíli jsem jej následoval poklusem, aby moje svaly trošku povolily, než jsem tomu taky pořádně "zahulil". První snaha předat babu Adainovi se nevyvedla, uhnul. Toto mě nehorázně bavilo, nevypadalo to, že mě šetří, nebo záměrně nechává vyhrát. Usmál jsem se, jazyk mi vlál jako psovi z okna auta za jízdy. Srovnal jsem tempo s ním a přiskočil k němu z boku, abych se ho dotkl a tím obrátil naše role. Opět neúspěšně. Tak jsem na chviličku zase zpomalil, než jsem se opřel do plného trysku, co jsem jen dokázal. Už chybělo jen maličko, maličko k tomu se jej dotknout, v tom se mi pod tlapami jaksi vzal krtinec... no a bum - jak široký, tak dlouhý, jsem se natáhl s plesknutím na zem.

Trénink/Adain/6
"Nenapadlo by, že mě to taky trénuje!" štěkl jsem nadšeně. Normálně jsem nebýval tolik pozorný, jako dnes. Věděl jsem, že jako smečkový magistr se musím hodně učit, abych potom mohl učit ostatní. Tudíž jsem toto bral docela zodpovědně. Ale zase ne úplně vážně, to bych pak nebyl já. Ode mě se nikdo vyloženě seriózního chování fakt nedočká. Zašvihal jsem chvostem a nadšeně poskočil. "Jsi dobrej!" pochválil jsem jej. Uchvátily mě jeho křídla. Vždy jsem chtěl taky ty své, od té doby, co jsem poprvé potkal vlčího okřídlence. "A víš co? Máš babu!" štěkl jsem na něj hravě. Ano, tímto pobíháním a poskakováním mě vyzval ke hře. Lehce jsem se dotkl svou tlapou té jeho a několika skoky se pohnul směrem na sever, dále od hranic.