Príspevky užívateľa

"Mlhu? Co je mlha?" optal jsem se zvědavě, zavrtěl ocasem a střihl uchem. Chtěl jsem vědět všechno. Úplně všecičko, nacházet odpovědi na mých spoustu nezodpověžených, mnohdy až všetečných otázek. To, že magii může použít jen jednou denně jsem chápal. Mnohé magie měly různá omezení, braly si různé množství energie a občas i vlkům ukusovaly kousky fyzického i psychického zdraví. To je něco, co už jsem se naučil a chtěl bych předávat dál... jednou.
"Moje magie toto je. Sleduj mě," šíleně jsem se zasoustředil a pomyslel přitom na ty fialové plameny, které mi planuly občas kolem kožichu. Byl fakt, že byly výsledkem silných emocí, zatím jsem je vůlí nechtěl ovládat. Čili vypadal jsem, že se soustředím, ale nedělo se vůbec, ale vůbec nic.

"Čau čau! Ty tu asi nová budeš. Mně říkají Cyrano!" snažil jsem se před krásnou vlčkou mluvit co nejlépe, a dost možná se mi to i dařilo. Oproti jiným případům stoprocentně!
Každopádně, absolutně mě nenapadala možnost, že by to mohla být cizinka. Sice nebyla námi načuchlá příliš a byli jsme na hranicích, ale... do háje, šlo přece o vlče. To muselo být neškodný! "Nebo z té Nihilské smečky jsi? Na to vypadáš líp! Navštívit někoho přišla jsi?" položil jsem otázku. Ne, jako nihilčan rozhodně nevoněla. To bych poznal, přece podle Sola! "Ne, vím že naše jsi. Viděl tě jsem s Artemis."

Trénink/Adain/8
Měl jsem štěstí, že až na potlučení, se mi nic nestalo. Já byl v těchto věcech docela odolný. Jelikož jsem měl štíhlé tělo a krátkou, řídkou srst, každá odřenina či šrám na mě byl vidět, pokud existoval. Aktuálně byste na mně však nenašli vůbec nic.
Opatrně jsem se zvedl, protáhl a oklepal. Tlapy jsem měl celé zašpiněné od hlíny, ale hlavu jsem si s tím skutečně nelámal.
"Joo, žiju," zachichotal jsem se a jakoby se před chviličkou nic nestalo, opět jsem se rozeběhl za Adainem. Pokud se neotočí a nezmizí, stihnu do něj drknout a babu mu předat. Jo, možná mi tam na zemi zůstal rozum. Ale ten stejně nepotřebuju.

"Aha, takže slunce teďka pod námi někde tam je," podíval jsem se do země a dvakrát hrábl tlapou do hlinitého pobřeží. Co kdyby se mi tam podařilo prokopat? Stihl bych to, než se sluníčko vrátí nad nás?
Pohlédl jsem na Ebony, která nakonec rezignovala, že se nechá prohlédnout. Zaujala mě ale její věta ohledně "ztracení se" rodině.
"Je šance najít je zase?" položil jsem Eby otázku po chvilce, podrbal se za uchem. Dále už jsem jenom mlčel (ano, i takový jedinec jako jsem já to občas umí!) a nechal povídat taky Ebony
"Počkejpočkej počkej. Jak jako nevidíš? To jako vůbec nic? Bílo vidíš? Nebo černo... nebo ... nebo..." neuměl jsem se pořádně vyjádřit, no jednoduše jsem potřeboval všechno podrobněji vysvětlit. To víte, byl jsem až moc zvědavej.

"Pokud zrovna nacucuaný vodou není tak jo asi!" uchechtl jsem se a radostně si poskočil. Mával jsem ocasem nadšeně, tato společnost mi vyhovovala. Obecně, poslední dobou jsem mimo hranice potkával samé fajn vrstevníky, v kterých jsem si začal pěstovat kamarády. Bude i tato vlčka jedním z nich? To se teprve uvidí, každopádně bych za to byl rád! "Zima přijde brzo, tak... to bude supr, asi. Rozhodně vybavená ty lepší jsi, než já," s úšklebkem jsem pohodil hlavou.
"Koukám, že u tebe opačně případ to byl," utrousil jsem, načež jsem se na maličký okamžik zamyslel. Lehce překvapeně jsem sebou však cukl, jakmile začala další větu, nesoucí hned několik otázek. "Ona byl tma, nevím moc..." pokoušel jsem se v palici zaštráchat po něčem, co by mohlo být této fluff kouli k užitku. "Ayo... ocas jo. A... křídla taky! Nevím, zda povídal sám se sebou si, ale se mnou jo!" na chvilku jsem se odmlčel, než jsem znovu spustil. "Mám pocit, že se mě snažil vyděsit, nepovedlo mu. Pokud si dobře vzpomínám, se mi jako Riku představoval. A mluvil trošku jako holka, ale nebyl holka," z jeho transidentity jsem byl zmatený. Ale onehdá jsem se trefil na první dobrou, podle toho, co říkal. Že bych ale chápal, co tím myslí, se říct nedalo.

Aha, takže ne serev, ale sever. Dobrá poznámka, dobré vědět. pokýval jsem chápavě hlavou a radostně si poskočil. Feier nás tu nepřišel pokárat, nebo potrestat. Přišel si s námi povídat! To je super, a ještě nás něco naučí.
Zašvihal jsem ocasem, mezitím, co jsem pozorně poslouchal. "A když tam sever je, co je naproti severa?" položil jsem Feierovi další otázku. "A zmizelo... kam vůbec slunce?" sypal jsem na něj další a další otázky, no poté jak bych na ně zapomněl, otočil jsem se na Ebony. "To je hustý! Já nikdy králíci neulovil, jenom! Dobrá jsi!" zaradoval jsem se. Ano, radost z úspěchů druhých bylo něco, co jsem prožíval velmi intenzivně. Jakmile ukázala Ebony na měsíc uchechtl jsem se. "To není hvězda, to je měsíc, Ebony!" poučil jsem ji znalecky, ale přesto jsem se potom ohlédl na Feiera, kdybych... se náhodou popletl.

Trénink/Adain/7
Úspěšně se mi podařilo vyhnout se Adainovi poprvé. Běžel jsem dál, nezastavoval, držel jsem stabilní cválavé tempo. Tlapy už mě z toho začínaly zlobit, na toto nebyly zvyklé. A proto druhé vyhnutí jsem zavrávoral, ale stále bylo vyvedené. Napotřetí už se to nepovedlo a když jsem zacítil dotek čumáku, bylo mi jasné, že jsem prohrál.
Uchechtl jsem se, toto mě nevyvádělo z míry. Prudce jsem zabrzdil, až byl zázrak, že jsem to ubrzdil a otočil se. Nyní byla řada na mě. Chvíli jsem jej následoval poklusem, aby moje svaly trošku povolily, než jsem tomu taky pořádně "zahulil". První snaha předat babu Adainovi se nevyvedla, uhnul. Toto mě nehorázně bavilo, nevypadalo to, že mě šetří, nebo záměrně nechává vyhrát. Usmál jsem se, jazyk mi vlál jako psovi z okna auta za jízdy. Srovnal jsem tempo s ním a přiskočil k němu z boku, abych se ho dotkl a tím obrátil naše role. Opět neúspěšně. Tak jsem na chviličku zase zpomalil, než jsem se opřel do plného trysku, co jsem jen dokázal. Už chybělo jen maličko, maličko k tomu se jej dotknout, v tom se mi pod tlapami jaksi vzal krtinec... no a bum - jak široký, tak dlouhý, jsem se natáhl s plesknutím na zem.

Trénink/Adain/6
"Nenapadlo by, že mě to taky trénuje!" štěkl jsem nadšeně. Normálně jsem nebýval tolik pozorný, jako dnes. Věděl jsem, že jako smečkový magistr se musím hodně učit, abych potom mohl učit ostatní. Tudíž jsem toto bral docela zodpovědně. Ale zase ne úplně vážně, to bych pak nebyl já. Ode mě se nikdo vyloženě seriózního chování fakt nedočká. Zašvihal jsem chvostem a nadšeně poskočil. "Jsi dobrej!" pochválil jsem jej. Uchvátily mě jeho křídla. Vždy jsem chtěl taky ty své, od té doby, co jsem poprvé potkal vlčího okřídlence. "A víš co? Máš babu!" štěkl jsem na něj hravě. Ano, tímto pobíháním a poskakováním mě vyzval ke hře. Lehce jsem se dotkl svou tlapou té jeho a několika skoky se pohnul směrem na sever, dále od hranic.

Trénink/Adain/5
Nebyl jsem nějak nešťastný, nespokojený, nebo dokonce vydeptaný z toho, že mi to nejde. Naopak, dělal jsem si ze sebe srandu tak, jak jsem já moc dobře uměl. Smutný emoce ode mě nečekej... většinou prostě nejsou.
Zašvihal jsem ocasem. "Moc příležitosti skákat někde v terénu někde, asi neto," zavrtěl jsem hlavou. "Ale kolem ostatních poskakuju rád a při běhu taky," přiznal jsem po chvilce přemýšlení. Ano, aj takové pometlo jako jsem já občas umí přemýšlet. Jak už jsem řek, blbej jsem rozhodně nebyl. A aby se neřeklo že to chci zaplácnout kecáním, ještě jsem se protáhl. Ale tentokrát na zemi. Natáhl jsem přední tlapy dalekodaleko před sebe, jednu zadní za sebe, no potom jsem zadní nohy vystřídal. Zívnul jsem. Ikdyž jsem toho právě moc neudělal, docela mě to unavilo. Nejsem zvyklý...

Trénink/Adain/4
Jakmile mi zopakoval přesný pokyn, opět jsem pokýval hlavou. Jo... takže ze sedu. Fajn, to pude. Sedl jsem si, na chviličku zavřel oči. Když jsem je zase - po třech vteřinách - opět otevřel, odrazil jsem přední tlapy a vyšvihl se výše, než předtím. Jen... opět se mi to nevyvedlo, nevydržel jsem a opět dopadl předními na zem. "Tak... bylo lepší? Nebo... asi ještě tak úplně ne, co," ušklíbl jsem se. "Nejsem tolik šikovný," pravil jsem a podrbal se za uchem. Možná to chce jen trénink. Nikdy v životě by mě ale nenapadlo, že budu trénovat něco takového. Ale asi měl pravdu, když říkal to, co říkal ze začátku. Síla možná fakt není všechno.

Trénink/Adain/3
"Ne, není," pousmál jsem se. Dopadl jsem packami zpět na zem, chvilku stál na čtyřech, no poté jsem to zopakoval. A znova. A už jsem se u toho tvářil docela normálně. Poté jsem si poslechl další instrukce. Tlapky nahoru... zkusím to.
Další pokus už nezůstal jen u tlapek u těla. Pokusil jsem se je natáhnout. Výš, výš - ne. Výše, než nad nad plec se nepovedlo a já dopadl zase zpět na přední. Stále jsem neměl úplně nalezeno těžiště mého těla, jediné co jsem uměl je pomáhat si držet rovnováhu ocasem. Zavrtěl jsem hlavou. "Ne. Neumím to," poušklíbl jsem se sám sobě, neboť jsem si představil, jak vtipný šaškárny tu musím celou dobu předvádět.

Trénink/Adain/2
Jakmile jsem zaslechl slovíčko vůle, jen jsem se nechápavě uculil. Bylo to něco, co jsem neměl. A možná proto jsem neznal význam tohoto slova. A trpělivost už vůbec ne. Ale o tom jindy. Stačí, že už tak mi myšlenky skáčou všude možně. A právě proto už jsem se nechtěl vracet k tomu starému, když mě zaujalo něco nového.
Vyhrabal jsem se zpět na nohy a oklepal se. Poté jsem hltal každé jeho slovíčko, načež jsem po něm zopakoval pózu. Tedy... snažil jsem se o to. Několikrát jsem zavrávoral, ale podařilo se mi to. Stál jsem na zadních, přední pacičky přitisknuté k tělu - možná až trochu moc, páč jsem to jaksi vzal doslova. Ocasem jsem tak nějak přirozeně držel rovnováhu a docela by mi to i šlo, kdybych u toho nevypadal tak křečovitě. Jo a ten výraz (jako když se mi chce na záchod a zároveň si sedám na kaktus) musel fakt stát za to.

trénink/adain/1
"Ale co když se bojuje jenom jako? Tak je se bojuje u nás ve smečce... jakoby mezi sebou když bojuje se? To jde taky o život? Cílem je, abychom si vzali životy navzájem?" kladl jsem mu jednu otázku za druhou, hodně mě to v kebuli dělalo guláš. Od malička mi vtloukali, že jsme smečka bojovníků. Tak proč by to mělo být špatné? Bylo to na mě moc informací. Pak jsem zatřepal hlavou. Rozhodl jsem se informace hodit za ni. Když bude Adain chtít, odpoví, když ne, holt... třeba na to jednou přijdu sám.
Aktuálně mě nadchnul něčím, co bych si mohl sám vyzkoušet. Radostně jsem si poskočil a poté se posadil. Snažil jsem se napodobit to, co před chviličkou ukázal Adain. Odrazil jsem se předními tlapami a dosedl víc na ty zadní. Poté jsem se pokusil zvednout i ze zadních... no a? Převrhl jsem se dozadu. "Opla. Tak přesně takto dělat nemá se to," zachichotal jsem se.

Byl jsem všimnut. No ještě aby ne, já nikdy neuměl být zrovna nenápadný. Další důvod, proč bych se prostě nehodil na špeha, ač by mě tato profese skutečně bavila. Stále jsem doufal, že takovýmto trénováním, jako předvádím třeba právě dnes, se v špehování druhých zlepším... tak naivní jsem byl!
Jakmile se vlčka přiblížila, vystrčil jsem hlavu a tím setřásl z křoví poblíž mě zbytek podzimního, barevného listí. "Baf!" vyštěkl jsem na ni a zazubil se. Nechtěl jsem ji vyděsit, v žádném případě. Chtěl jsem si hrát a kamarádit se.

"Proč bojovat není fajn? Sílu ukazuje to, přece... a ta je fajn!" štěkl jsem na něj nadšeně. Líbil se mi jeho přístup ke mě, ne že bych se tím nějak zaobíral, ale toto byla mnohem větší legrace, než se snažit rozpovídat vlčí morousy. Zašvihal jsem chvostem a nadšeně poskočil. "Já jsem Cyrano, jedno z dračích vlčat... a ve smečce aktuálně poslední," při poslední větě mi nadšení v hlase jemně povadlo. Musím je najít. Musím! pomyslel jsem si paličatě. Tušil jsem ale, že mě určitě minimálně od poslechu, vidění, či vyprávění zná. Mně nebylo těžké si s někým splést nebo si mé existence vůbec nevšimnout. Nepřestával jsem vrtět chvostem.