Príspevky užívateľa

Trénink/Adain/5
Nebyl jsem nějak nešťastný, nespokojený, nebo dokonce vydeptaný z toho, že mi to nejde. Naopak, dělal jsem si ze sebe srandu tak, jak jsem já moc dobře uměl. Smutný emoce ode mě nečekej... většinou prostě nejsou.
Zašvihal jsem ocasem. "Moc příležitosti skákat někde v terénu někde, asi neto," zavrtěl jsem hlavou. "Ale kolem ostatních poskakuju rád a při běhu taky," přiznal jsem po chvilce přemýšlení. Ano, aj takové pometlo jako jsem já občas umí přemýšlet. Jak už jsem řek, blbej jsem rozhodně nebyl. A aby se neřeklo že to chci zaplácnout kecáním, ještě jsem se protáhl. Ale tentokrát na zemi. Natáhl jsem přední tlapy dalekodaleko před sebe, jednu zadní za sebe, no potom jsem zadní nohy vystřídal. Zívnul jsem. Ikdyž jsem toho právě moc neudělal, docela mě to unavilo. Nejsem zvyklý...

Trénink/Adain/4
Jakmile mi zopakoval přesný pokyn, opět jsem pokýval hlavou. Jo... takže ze sedu. Fajn, to pude. Sedl jsem si, na chviličku zavřel oči. Když jsem je zase - po třech vteřinách - opět otevřel, odrazil jsem přední tlapy a vyšvihl se výše, než předtím. Jen... opět se mi to nevyvedlo, nevydržel jsem a opět dopadl předními na zem. "Tak... bylo lepší? Nebo... asi ještě tak úplně ne, co," ušklíbl jsem se. "Nejsem tolik šikovný," pravil jsem a podrbal se za uchem. Možná to chce jen trénink. Nikdy v životě by mě ale nenapadlo, že budu trénovat něco takového. Ale asi měl pravdu, když říkal to, co říkal ze začátku. Síla možná fakt není všechno.

Trénink/Adain/3
"Ne, není," pousmál jsem se. Dopadl jsem packami zpět na zem, chvilku stál na čtyřech, no poté jsem to zopakoval. A znova. A už jsem se u toho tvářil docela normálně. Poté jsem si poslechl další instrukce. Tlapky nahoru... zkusím to.
Další pokus už nezůstal jen u tlapek u těla. Pokusil jsem se je natáhnout. Výš, výš - ne. Výše, než nad nad plec se nepovedlo a já dopadl zase zpět na přední. Stále jsem neměl úplně nalezeno těžiště mého těla, jediné co jsem uměl je pomáhat si držet rovnováhu ocasem. Zavrtěl jsem hlavou. "Ne. Neumím to," poušklíbl jsem se sám sobě, neboť jsem si představil, jak vtipný šaškárny tu musím celou dobu předvádět.

Trénink/Adain/2
Jakmile jsem zaslechl slovíčko vůle, jen jsem se nechápavě uculil. Bylo to něco, co jsem neměl. A možná proto jsem neznal význam tohoto slova. A trpělivost už vůbec ne. Ale o tom jindy. Stačí, že už tak mi myšlenky skáčou všude možně. A právě proto už jsem se nechtěl vracet k tomu starému, když mě zaujalo něco nového.
Vyhrabal jsem se zpět na nohy a oklepal se. Poté jsem hltal každé jeho slovíčko, načež jsem po něm zopakoval pózu. Tedy... snažil jsem se o to. Několikrát jsem zavrávoral, ale podařilo se mi to. Stál jsem na zadních, přední pacičky přitisknuté k tělu - možná až trochu moc, páč jsem to jaksi vzal doslova. Ocasem jsem tak nějak přirozeně držel rovnováhu a docela by mi to i šlo, kdybych u toho nevypadal tak křečovitě. Jo a ten výraz (jako když se mi chce na záchod a zároveň si sedám na kaktus) musel fakt stát za to.

trénink/adain/1
"Ale co když se bojuje jenom jako? Tak je se bojuje u nás ve smečce... jakoby mezi sebou když bojuje se? To jde taky o život? Cílem je, abychom si vzali životy navzájem?" kladl jsem mu jednu otázku za druhou, hodně mě to v kebuli dělalo guláš. Od malička mi vtloukali, že jsme smečka bojovníků. Tak proč by to mělo být špatné? Bylo to na mě moc informací. Pak jsem zatřepal hlavou. Rozhodl jsem se informace hodit za ni. Když bude Adain chtít, odpoví, když ne, holt... třeba na to jednou přijdu sám.
Aktuálně mě nadchnul něčím, co bych si mohl sám vyzkoušet. Radostně jsem si poskočil a poté se posadil. Snažil jsem se napodobit to, co před chviličkou ukázal Adain. Odrazil jsem se předními tlapami a dosedl víc na ty zadní. Poté jsem se pokusil zvednout i ze zadních... no a? Převrhl jsem se dozadu. "Opla. Tak přesně takto dělat nemá se to," zachichotal jsem se.

Byl jsem všimnut. No ještě aby ne, já nikdy neuměl být zrovna nenápadný. Další důvod, proč bych se prostě nehodil na špeha, ač by mě tato profese skutečně bavila. Stále jsem doufal, že takovýmto trénováním, jako předvádím třeba právě dnes, se v špehování druhých zlepším... tak naivní jsem byl!
Jakmile se vlčka přiblížila, vystrčil jsem hlavu a tím setřásl z křoví poblíž mě zbytek podzimního, barevného listí. "Baf!" vyštěkl jsem na ni a zazubil se. Nechtěl jsem ji vyděsit, v žádném případě. Chtěl jsem si hrát a kamarádit se.

"Proč bojovat není fajn? Sílu ukazuje to, přece... a ta je fajn!" štěkl jsem na něj nadšeně. Líbil se mi jeho přístup ke mě, ne že bych se tím nějak zaobíral, ale toto byla mnohem větší legrace, než se snažit rozpovídat vlčí morousy. Zašvihal jsem chvostem a nadšeně poskočil. "Já jsem Cyrano, jedno z dračích vlčat... a ve smečce aktuálně poslední," při poslední větě mi nadšení v hlase jemně povadlo. Musím je najít. Musím! pomyslel jsem si paličatě. Tušil jsem ale, že mě určitě minimálně od poslechu, vidění, či vyprávění zná. Mně nebylo těžké si s někým splést nebo si mé existence vůbec nevšimnout. Nepřestával jsem vrtět chvostem.

"Sám se sebou, to ne, to neviděl," zašprajc jsem se. Stále jsem si nebyl jist, zda se tu nedělo něco, co by se dít nemělo. Poté jsem se ale taky rozesmál. "Pardon, já nevěděl, že je to normálního něco, nebo tak něco," uculil jsem se rozpačitě a zavrtěl ohonem. "Takže v pořádku vše? Chci taky bojovat.. se všema, abych se cítil silnější!" zvolal jsem a začal kolem Adaina skákat kolem dokola. Ano, dost možná jsem byl velký jako on, dost možná dokonce větší. Ale uvnitř byla nespoutaná vlčecí dušička, která se už jen při pohledu na mě nezapřela. Ikdyby nakrásně skrz moji povahu mnou tento tmavorudý začal opovrhovat, nejspíš bych si z toho nic nedělal. No co, takových už bylo...

Polehával jsem na jedné ze smutečních vrb, které se nacházely na kraji pláně. Mou pozornost okamžitě zaujmul jakýsi vlk v dálce, plácající se v trávě. Lehce jsem přimhouřil oči, abych lépe zaostřil. Nic moc jsem nevypozoroval a ze zvuků jsem pro změnu neslyšel vůbec nic. "Bruh," vypadlo ze mě po chvíli. "Nevím, co děje, ale co když pomoc potřebuje?" zabrblal jsem polohlasně. No stále jsem byl dostatečně daleko na to, abych na něj volal. Rozběhl jsem se plnou rychlostí, kterou mi mé dlouhé nohy dovolovaly, směrem k němu. Nejprve běh, potom skoky. Netrvalo to dlouho a nakonec jsem přiskočil až k němu. "Co děje se ti?! V pohodě všecko?" vytřeštil jsem na něj oči, zůstal jsem stát asi tři metry od něj jak solnej sloup. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Neměl bych Feiera zavolat? pomyslel jsem si. Rozhodně mi to jako tanec ani jako trénink nepřišlo. Spíše jako nějaký záchvat, podobný epileptickému.

O tom, že tady ve smečce máme nové přitoulané vlče, nový přírůstek.. to jsem pochopitelně věděl. Ale že ji potkám tak brzo bych fakt nečekal. Byl jsem schovaný v houští a cítil se strašně nenápadně. I přestože mi trčel tam roh, tam ucho a tam ocas, jsem měl pocit, že jsem dostatečně schovaný a nejde mě vidět. Pozoroval jsem tuto květinkatou krasotinku, jak se povaluje. Byl jsem jen a pouze zvědavý, nic víc v tom nehledejte! Chtěl jsem na ni bafnout, nebo tak něco. Ale řeč těla této křehké vlčky mi dávala jasně najevo, že by to nebylo zrovna vhodné. Ač jsem tak mohl vypadat, blbej jsem nebyl ani omylem.

Nevěděl jsem, co moc dále říct. Sotva jsem si našel kamarádku, tak mi ji strejda Feier vyděsil. Fakt mi nepřipadalo, že by tady bylo namístě střežit hranice ostrými tesáky. Toto vlče opravdu nemohlo být špehem, ani narušitelem. Na okamžik mě napadlo říci Feierovi, ať se zdekuje, ale... nedovolil jsem si to. A svým způsobem jsem byl rád, že se tu ukázal. Koneckonců, černočerná vlčice se před chviličkou nehezky rozplácla o šutr a Feier byl zkušeným léčitelem. Takže kdyby se něco stalo, je tu on. "Co je to serev?" optal jsem se poté, a vytřeštil na ni oči. Poté jsem se zmateně ohlédl na Feiera.

"To je hustý, tomu se říká tiktaka nebo tak nějak," zachechtal jsem se a vzpomněl si přitom na slovíčka, co mě učili. Já jsem se snažil dávat si pozor, abych nevyzradil, jak to u nás chodí. Přecejenom, politicky jsme nepřátele a vlčata - ani z jedné smečky - občas neumí držet jazyk za zuby. Ač jsme oba nejspíš byli vlčata odrostlejší.
"Co máš magii? Jsem všiml si, že většina vlky tady něco takového mají.. já taky mám magie," byl jsem tak nadšený, že si mohu povídat s vrstevníkem nezávazně, aniž by bylo nutně o čem. Po mé poslední poznámce jsem si znova ukousl ze svého podílu. Už toho moc nezbylo, ale byl jsem skoro nasycen.

"Vážně? Nechce veřit se mi to. Protože už druhý vlk tu jsi, kdo něco takovýho mi říká," přimhouřil jsem oči a v tu chvíli, kdy jsem si sám sebe představil s vážným výrazem v tváři, jsem vypukl smíchy. "Ten první byl ale černý, a měl na sobě tunu zlatých ozdob," kéžbych teď věděl, že mluvím o jeho bráchovi. Ani mě nenapadlo, že by se mohli znát, nebo být dokonce příbuzní. "A vůbec, vlci flufatý a dlouhokožichní jsou skvělý!" štěkl jsem po ní po chvilce a lehce mávnul ocasem. Sám jsem měl kožich hladký a krátký, záviděl jsem vlkům, kteří byli praví opak. Bylo to roztomilé, a měl jsem chuť se k tomu přitulit. Však tuto touhu jsem držel mermomocí jenom v hlavě. "Ňach, neumím moc... ho používat a tak. Spíše na obtíž mi je," zabrblal jsem po chvilce. "Chtělo by to takový ty dvě tenký věci zaoblený co ryby mají taky," představil jsem si sám sebe jako vlčí mořskou panu a té představě jsem se musel zachechtat. "Kde se tu bereš? Taky rodiče tě opustili?"

"Já? Ne, tady začínají hrani-," větu jsem nedořekl. Nedořekl, protože nás tu čekalo překvapení. Pachem jsem předtím nic neodtušil, tak jsem teď musel vysvětlovat. "Um... ctěný Beto," řekl jsem hrdým hlasem a lehce se mu poklonil. "Tuto mladou vlčku jsem tady potkal, a tak nevinně jenom... si hrajeme, pravděpodobně se ztratila," prohodil jsem bez dalšího obcházení kolem. Neměl jsem v čem lhát, ani jsem k tomu neměl důvod. Chtěl jsem jí slíbit, že jí Feier neublíží, ale sám jsem si tím jistý nebyl. I přestože se netvářil, že by chtěl. "To je Ebony. Ebony, toto je strej- um... Beta naší smečky, Feier," uculil jsem se trochu rozpačitě, no poté jsem opět začal vrtět ocasem. "Přišel sis s námi hrát?" pootočil jsem zvědavě hlavu na stranu.

Typický, roztěkaný, každý moment myšlenkou někde jinde. Vyrušil mě proud řeky, tak jsem k němu natočil pohled. To jsem byl prostě já. Zaslechl jsem jakýsi pokyn, kterému jsem příliš nerozuměl, a v tu chvíli ke mě připlula rybka. Za rybkou si to šinulo něco světlomodrýho, nedalo se to přehlédnout. Počkal jsem trpělivě, až huňatý tvor doplave k břehu. Když se tak stalo, rozběhl jsem se k němu. "Páni, ale byl hezký výkon plavecký, chci taky umět takového něco!" užasl jsem, přední stranu těla jsem přitiskl k zemi, prdel trčela nahoře a můj chvost švihal ze strany na stranu. "A kožíšek, to krásné! Jak k tomu přišela jsi?" Zablýsklo se mi v očkách. Poté jsem si všiml těch perel. Sice teď vlčka nevypadala tolik fluffatě, jak byla mokrá, ale měl jsem představivost. A i bez fluffu byla vážně roztomilá. Víc než já, když jsem byl menší.