Príspevky užívateľa

"Sám se sebou, to ne, to neviděl," zašprajc jsem se. Stále jsem si nebyl jist, zda se tu nedělo něco, co by se dít nemělo. Poté jsem se ale taky rozesmál. "Pardon, já nevěděl, že je to normálního něco, nebo tak něco," uculil jsem se rozpačitě a zavrtěl ohonem. "Takže v pořádku vše? Chci taky bojovat.. se všema, abych se cítil silnější!" zvolal jsem a začal kolem Adaina skákat kolem dokola. Ano, dost možná jsem byl velký jako on, dost možná dokonce větší. Ale uvnitř byla nespoutaná vlčecí dušička, která se už jen při pohledu na mě nezapřela. Ikdyby nakrásně skrz moji povahu mnou tento tmavorudý začal opovrhovat, nejspíš bych si z toho nic nedělal. No co, takových už bylo...

Polehával jsem na jedné ze smutečních vrb, které se nacházely na kraji pláně. Mou pozornost okamžitě zaujmul jakýsi vlk v dálce, plácající se v trávě. Lehce jsem přimhouřil oči, abych lépe zaostřil. Nic moc jsem nevypozoroval a ze zvuků jsem pro změnu neslyšel vůbec nic. "Bruh," vypadlo ze mě po chvíli. "Nevím, co děje, ale co když pomoc potřebuje?" zabrblal jsem polohlasně. No stále jsem byl dostatečně daleko na to, abych na něj volal. Rozběhl jsem se plnou rychlostí, kterou mi mé dlouhé nohy dovolovaly, směrem k němu. Nejprve běh, potom skoky. Netrvalo to dlouho a nakonec jsem přiskočil až k němu. "Co děje se ti?! V pohodě všecko?" vytřeštil jsem na něj oči, zůstal jsem stát asi tři metry od něj jak solnej sloup. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Neměl bych Feiera zavolat? pomyslel jsem si. Rozhodně mi to jako tanec ani jako trénink nepřišlo. Spíše jako nějaký záchvat, podobný epileptickému.

O tom, že tady ve smečce máme nové přitoulané vlče, nový přírůstek.. to jsem pochopitelně věděl. Ale že ji potkám tak brzo bych fakt nečekal. Byl jsem schovaný v houští a cítil se strašně nenápadně. I přestože mi trčel tam roh, tam ucho a tam ocas, jsem měl pocit, že jsem dostatečně schovaný a nejde mě vidět. Pozoroval jsem tuto květinkatou krasotinku, jak se povaluje. Byl jsem jen a pouze zvědavý, nic víc v tom nehledejte! Chtěl jsem na ni bafnout, nebo tak něco. Ale řeč těla této křehké vlčky mi dávala jasně najevo, že by to nebylo zrovna vhodné. Ač jsem tak mohl vypadat, blbej jsem nebyl ani omylem.

Nevěděl jsem, co moc dále říct. Sotva jsem si našel kamarádku, tak mi ji strejda Feier vyděsil. Fakt mi nepřipadalo, že by tady bylo namístě střežit hranice ostrými tesáky. Toto vlče opravdu nemohlo být špehem, ani narušitelem. Na okamžik mě napadlo říci Feierovi, ať se zdekuje, ale... nedovolil jsem si to. A svým způsobem jsem byl rád, že se tu ukázal. Koneckonců, černočerná vlčice se před chviličkou nehezky rozplácla o šutr a Feier byl zkušeným léčitelem. Takže kdyby se něco stalo, je tu on. "Co je to serev?" optal jsem se poté, a vytřeštil na ni oči. Poté jsem se zmateně ohlédl na Feiera.

"To je hustý, tomu se říká tiktaka nebo tak nějak," zachechtal jsem se a vzpomněl si přitom na slovíčka, co mě učili. Já jsem se snažil dávat si pozor, abych nevyzradil, jak to u nás chodí. Přecejenom, politicky jsme nepřátele a vlčata - ani z jedné smečky - občas neumí držet jazyk za zuby. Ač jsme oba nejspíš byli vlčata odrostlejší.
"Co máš magii? Jsem všiml si, že většina vlky tady něco takového mají.. já taky mám magie," byl jsem tak nadšený, že si mohu povídat s vrstevníkem nezávazně, aniž by bylo nutně o čem. Po mé poslední poznámce jsem si znova ukousl ze svého podílu. Už toho moc nezbylo, ale byl jsem skoro nasycen.

"Vážně? Nechce veřit se mi to. Protože už druhý vlk tu jsi, kdo něco takovýho mi říká," přimhouřil jsem oči a v tu chvíli, kdy jsem si sám sebe představil s vážným výrazem v tváři, jsem vypukl smíchy. "Ten první byl ale černý, a měl na sobě tunu zlatých ozdob," kéžbych teď věděl, že mluvím o jeho bráchovi. Ani mě nenapadlo, že by se mohli znát, nebo být dokonce příbuzní. "A vůbec, vlci flufatý a dlouhokožichní jsou skvělý!" štěkl jsem po ní po chvilce a lehce mávnul ocasem. Sám jsem měl kožich hladký a krátký, záviděl jsem vlkům, kteří byli praví opak. Bylo to roztomilé, a měl jsem chuť se k tomu přitulit. Však tuto touhu jsem držel mermomocí jenom v hlavě. "Ňach, neumím moc... ho používat a tak. Spíše na obtíž mi je," zabrblal jsem po chvilce. "Chtělo by to takový ty dvě tenký věci zaoblený co ryby mají taky," představil jsem si sám sebe jako vlčí mořskou panu a té představě jsem se musel zachechtat. "Kde se tu bereš? Taky rodiče tě opustili?"

"Já? Ne, tady začínají hrani-," větu jsem nedořekl. Nedořekl, protože nás tu čekalo překvapení. Pachem jsem předtím nic neodtušil, tak jsem teď musel vysvětlovat. "Um... ctěný Beto," řekl jsem hrdým hlasem a lehce se mu poklonil. "Tuto mladou vlčku jsem tady potkal, a tak nevinně jenom... si hrajeme, pravděpodobně se ztratila," prohodil jsem bez dalšího obcházení kolem. Neměl jsem v čem lhát, ani jsem k tomu neměl důvod. Chtěl jsem jí slíbit, že jí Feier neublíží, ale sám jsem si tím jistý nebyl. I přestože se netvářil, že by chtěl. "To je Ebony. Ebony, toto je strej- um... Beta naší smečky, Feier," uculil jsem se trochu rozpačitě, no poté jsem opět začal vrtět ocasem. "Přišel sis s námi hrát?" pootočil jsem zvědavě hlavu na stranu.

Typický, roztěkaný, každý moment myšlenkou někde jinde. Vyrušil mě proud řeky, tak jsem k němu natočil pohled. To jsem byl prostě já. Zaslechl jsem jakýsi pokyn, kterému jsem příliš nerozuměl, a v tu chvíli ke mě připlula rybka. Za rybkou si to šinulo něco světlomodrýho, nedalo se to přehlédnout. Počkal jsem trpělivě, až huňatý tvor doplave k břehu. Když se tak stalo, rozběhl jsem se k němu. "Páni, ale byl hezký výkon plavecký, chci taky umět takového něco!" užasl jsem, přední stranu těla jsem přitiskl k zemi, prdel trčela nahoře a můj chvost švihal ze strany na stranu. "A kožíšek, to krásné! Jak k tomu přišela jsi?" Zablýsklo se mi v očkách. Poté jsem si všiml těch perel. Sice teď vlčka nevypadala tolik fluffatě, jak byla mokrá, ale měl jsem představivost. A i bez fluffu byla vážně roztomilá. Víc než já, když jsem byl menší.

V první okamžik mi nedošlo, že jsem ji vlastně chytil. Byla to ale její chyba, ona zakopla a spadla! "Ajo, pravdu ty máš!" štěkl jsem na ni nadšeně a uskočil hbitě o metřík vzad. I tak se stihla dotknout jednoho z mých rohů uprostřed čela a temena. Měla pravdu, taky měla rohy. Ale rozhodně menší, než já. "Já je větší ale mám a víc taky!" zachichotal jsem se a párkrát poskočil, s tím, že jsem přední část těla držel při zemi a prdel nahoře. Typicky hravý postoj, který vyzýval druhého k řádění. Řeč těla, která byla přirozená a poznal ji snad každý mého druhu. Při druhém boopu jsem se oklepal a zachichotal se. I přestože jsem byl vyšší, než Ebony. "Já Cyrano," pověděl jsem. Rod nebyl důležitý. Stejně jsem si ho beztak nepamatoval.

"Jfme kamawádi? Supeu!" zahuhlal jsem a pokračoval v jedení. Měl jsem rád získávání nových kamarádů. Dost možná jsem byl na jeho vkus příliš dětinský, i s tímto tvrzením jsem se nejednou setkal. Ale že by mi to nějak vadilo? Kdeže! Sám jsem taky nikomu nic nevyčítal. Navíc... kamarádi se hodí. Zvlášť v konkurenční smečce!
"Venator? U nás se říká jinak tomu... lovce, ale jak si nevzpomenu už," na okamžik jsem se uklidnil a zkusil se zamyslet, však v mé trošičku pomatené kebulce jsem odpověď nenašel. Dokousal jsem jedno sousto a pohlédl na odpovídajícího Ciela. Docela jsem se divil, že mi rozuměl. Sám bych si totiž skutečně nerozuměl. "Ae.. ale nemáš křídla, jako rodina tvá," prohlížel jsem si jej pořádně.

Překvapilo mě, že Cielo nepatří k Přízračným od začátku. Takže je adoptovaný, stejně jako já? Jo, to by asi sedělo. Podrbal jsem se za uchem a pokorně vyčkal, až mi Cielo donese moji část zajíce. "Větší? Proč polovinu větší já?" zeptal jsem se. Byl jsem totiž jedním z těch všímavějších vlků, vnímající každý maličkatý detail. "Já lovit moc neumím. Zatím," pověděl jsem neutrálním hlasem, než jsem se pustil do svého podílu. Nemít teď "slepenou" držku jídlem, zřejmě bych se zvědavě vyptával na naprosto zbytečné kvantum informací, na které bych si stejně odpovědi nezapamatoval. I přesto jsem nakonec tu hubu i s jídlem uvnitř otevřel. "Huehue, ochuf pocháuíf?" položil jsem dotaz, bez ohledu na to, zda mi bude rozumět, či nikoli.

Běžel jsem za ní, jako za lovnou kořistí. Nechtěl jsem, aby mi upláchla. Rychlý jsem docela byl a ani by mě nenapadlo vlčku šetřit! Proč by taky, když si sama začala, sama mě k hře vyzvala. V tento okamžik jsem zapomněl na to, že je menší, mladší a hlavně naprosto cizí. Ve vlčatech jsem neviděl hrozbu, nebyl důvod. Dokud ze mě nezkoušela somrovat informace o smečce, neměl jsem se čeho bát. Snad tedy? Vlastně vůbec nemusí vědět, že v nějaké smečce jsem. Bohužel, byl jsem jeden z těch, který si nebezpečí neuvědomoval, dokud nepřišlo. Jestli někdy tvrdě narazím a ponaučím se z toho, bylo ve hvězdách.
Zatímco jsem byl ztracen ve vlastních myšlenkách, vlčice zakopla a udělala pěkných pár sudů směrem k šutru. Poprvé jsem se chtěl začít smát, ale když se ani po nárazu nezvedla a ozvalo se zaskučení, začal jsem se trošku obávat. Několika skoky jsem se dostal k ní a šťouchl do ní čumákem. "Jsi celá?" optal jsem se, ač s lehkými obavami v hlase.

"Já alfa nejsem a nebudu ani nikdy. Nebavilo mě by to," zavrtěl jsem hlavou a nahodil na chvilku zamyšlený výraz. "Musí to být děsná nuda. Jen samý pravidla a vážnost..." švihl jsem ocasem a opět se rozzářil. "Mně Cyrano říkají. A promiň, že mluvit správně neumím. Jsem se narodil tak," lehce rozpačitě jsem se uchechtl a znova zašvihal chvostem. "Ano, moc rád si s tebou dám!" pokýval jsem hlavou s nadšením. Když je nabízeno, byla by blbost odmítnout přece!
"Nikdy jsem na území smečky jiné nebyl a důvod k tomu nemám důvod, dokud pozvaný nebudu," řekl jsem poté a lehnul si před něj, nadšeně vyčkával, než na mě zbyde můj podíl kořisti.

Netrvalo dlouho a já zaregistroval, že tady nejsem přecejen úplně sám. Můj dračí xichtík se rozzářil do širokého úsměvu, načež jsem udělal pár skoků k mému společníkovi. "Ano, jsem! A ty z Přízračných budeš," pověděl jsem šťastně, přesto však trošičku zamyšleně. "Nebo pletu snad se?" jo, pletu se slovama. Ale to bylo teď jedno. Ikdyž jsem se snažil sebevíc, líp bych to asi úplně neřekl. Stačilo snad, aby to bylo srozumitelný, ne?
"Nechápu, co mají dospěláci mezi smečkama za problémy, vždyť všichni potravy dost máme, nejde o nic!" spustil jsem nahlas svůj názor na onen konflikt, o kterém jsem spíše slyšel, než-li ho zažil. Tedy... pamatoval jsem si ho, ale bylo to docela dávno na to, abych si to přesně pamatoval.

Přimhouřil jsem oči. Blížila se ke mě jakási postava, vlčecího vzrůstu, avšak hodně chlupatá. Vypadala jako silueta a v první chvíli jsem měl pocit, že se nejedná ani o vlka, nýbrž o jakousi šelmu kočkovitou. Pach mě však jaksi vyvedl z omylu. Ať je to co je to, mělo to hlas vlčice a chtělo se to zřejmě přátelit. A tak proč ne, konečně někdo s kým bude fakt sranda! Udělal jsem pár kroků dopředu a ve chvíli, co vyskočila na kámen, jsem na ni obrátil pohled a začal vrtět chvostem. Ta měla štěstí, že byla na šutru, páč bych ji, byť nechtíc, zřejmě chvostem smetl.
Chvíli jsem ji poslouchal, byla zvědavá. A taky zajímavá, z mého pohledu. Otevřel jsem tlamu, abych ze sebe taky něco dostal, ale nebyl jsem puštěn ke slovu. Až ve chvíli, co jsem dostal od vlčky řádnej boopanec, jsem se oklepal. "Cože mám říkáš?" nevěděl jsem, co je to baba, ale... poté jsem se rozesmál. Zřejmě jsem pochopil, co tím chtěla říct. Vyskočil jsem jak čertík z krabičky a dal jí jasně najevo (odrazem) že se k ní řítím.