Príspevky užívateľa

V první okamžik mi nedošlo, že jsem ji vlastně chytil. Byla to ale její chyba, ona zakopla a spadla! "Ajo, pravdu ty máš!" štěkl jsem na ni nadšeně a uskočil hbitě o metřík vzad. I tak se stihla dotknout jednoho z mých rohů uprostřed čela a temena. Měla pravdu, taky měla rohy. Ale rozhodně menší, než já. "Já je větší ale mám a víc taky!" zachichotal jsem se a párkrát poskočil, s tím, že jsem přední část těla držel při zemi a prdel nahoře. Typicky hravý postoj, který vyzýval druhého k řádění. Řeč těla, která byla přirozená a poznal ji snad každý mého druhu. Při druhém boopu jsem se oklepal a zachichotal se. I přestože jsem byl vyšší, než Ebony. "Já Cyrano," pověděl jsem. Rod nebyl důležitý. Stejně jsem si ho beztak nepamatoval.

"Jfme kamawádi? Supeu!" zahuhlal jsem a pokračoval v jedení. Měl jsem rád získávání nových kamarádů. Dost možná jsem byl na jeho vkus příliš dětinský, i s tímto tvrzením jsem se nejednou setkal. Ale že by mi to nějak vadilo? Kdeže! Sám jsem taky nikomu nic nevyčítal. Navíc... kamarádi se hodí. Zvlášť v konkurenční smečce!
"Venator? U nás se říká jinak tomu... lovce, ale jak si nevzpomenu už," na okamžik jsem se uklidnil a zkusil se zamyslet, však v mé trošičku pomatené kebulce jsem odpověď nenašel. Dokousal jsem jedno sousto a pohlédl na odpovídajícího Ciela. Docela jsem se divil, že mi rozuměl. Sám bych si totiž skutečně nerozuměl. "Ae.. ale nemáš křídla, jako rodina tvá," prohlížel jsem si jej pořádně.

Překvapilo mě, že Cielo nepatří k Přízračným od začátku. Takže je adoptovaný, stejně jako já? Jo, to by asi sedělo. Podrbal jsem se za uchem a pokorně vyčkal, až mi Cielo donese moji část zajíce. "Větší? Proč polovinu větší já?" zeptal jsem se. Byl jsem totiž jedním z těch všímavějších vlků, vnímající každý maličkatý detail. "Já lovit moc neumím. Zatím," pověděl jsem neutrálním hlasem, než jsem se pustil do svého podílu. Nemít teď "slepenou" držku jídlem, zřejmě bych se zvědavě vyptával na naprosto zbytečné kvantum informací, na které bych si stejně odpovědi nezapamatoval. I přesto jsem nakonec tu hubu i s jídlem uvnitř otevřel. "Huehue, ochuf pocháuíf?" položil jsem dotaz, bez ohledu na to, zda mi bude rozumět, či nikoli.

Běžel jsem za ní, jako za lovnou kořistí. Nechtěl jsem, aby mi upláchla. Rychlý jsem docela byl a ani by mě nenapadlo vlčku šetřit! Proč by taky, když si sama začala, sama mě k hře vyzvala. V tento okamžik jsem zapomněl na to, že je menší, mladší a hlavně naprosto cizí. Ve vlčatech jsem neviděl hrozbu, nebyl důvod. Dokud ze mě nezkoušela somrovat informace o smečce, neměl jsem se čeho bát. Snad tedy? Vlastně vůbec nemusí vědět, že v nějaké smečce jsem. Bohužel, byl jsem jeden z těch, který si nebezpečí neuvědomoval, dokud nepřišlo. Jestli někdy tvrdě narazím a ponaučím se z toho, bylo ve hvězdách.
Zatímco jsem byl ztracen ve vlastních myšlenkách, vlčice zakopla a udělala pěkných pár sudů směrem k šutru. Poprvé jsem se chtěl začít smát, ale když se ani po nárazu nezvedla a ozvalo se zaskučení, začal jsem se trošku obávat. Několika skoky jsem se dostal k ní a šťouchl do ní čumákem. "Jsi celá?" optal jsem se, ač s lehkými obavami v hlase.

"Já alfa nejsem a nebudu ani nikdy. Nebavilo mě by to," zavrtěl jsem hlavou a nahodil na chvilku zamyšlený výraz. "Musí to být děsná nuda. Jen samý pravidla a vážnost..." švihl jsem ocasem a opět se rozzářil. "Mně Cyrano říkají. A promiň, že mluvit správně neumím. Jsem se narodil tak," lehce rozpačitě jsem se uchechtl a znova zašvihal chvostem. "Ano, moc rád si s tebou dám!" pokýval jsem hlavou s nadšením. Když je nabízeno, byla by blbost odmítnout přece!
"Nikdy jsem na území smečky jiné nebyl a důvod k tomu nemám důvod, dokud pozvaný nebudu," řekl jsem poté a lehnul si před něj, nadšeně vyčkával, než na mě zbyde můj podíl kořisti.

Netrvalo dlouho a já zaregistroval, že tady nejsem přecejen úplně sám. Můj dračí xichtík se rozzářil do širokého úsměvu, načež jsem udělal pár skoků k mému společníkovi. "Ano, jsem! A ty z Přízračných budeš," pověděl jsem šťastně, přesto však trošičku zamyšleně. "Nebo pletu snad se?" jo, pletu se slovama. Ale to bylo teď jedno. Ikdyž jsem se snažil sebevíc, líp bych to asi úplně neřekl. Stačilo snad, aby to bylo srozumitelný, ne?
"Nechápu, co mají dospěláci mezi smečkama za problémy, vždyť všichni potravy dost máme, nejde o nic!" spustil jsem nahlas svůj názor na onen konflikt, o kterém jsem spíše slyšel, než-li ho zažil. Tedy... pamatoval jsem si ho, ale bylo to docela dávno na to, abych si to přesně pamatoval.

Přimhouřil jsem oči. Blížila se ke mě jakási postava, vlčecího vzrůstu, avšak hodně chlupatá. Vypadala jako silueta a v první chvíli jsem měl pocit, že se nejedná ani o vlka, nýbrž o jakousi šelmu kočkovitou. Pach mě však jaksi vyvedl z omylu. Ať je to co je to, mělo to hlas vlčice a chtělo se to zřejmě přátelit. A tak proč ne, konečně někdo s kým bude fakt sranda! Udělal jsem pár kroků dopředu a ve chvíli, co vyskočila na kámen, jsem na ni obrátil pohled a začal vrtět chvostem. Ta měla štěstí, že byla na šutru, páč bych ji, byť nechtíc, zřejmě chvostem smetl.
Chvíli jsem ji poslouchal, byla zvědavá. A taky zajímavá, z mého pohledu. Otevřel jsem tlamu, abych ze sebe taky něco dostal, ale nebyl jsem puštěn ke slovu. Až ve chvíli, co jsem dostal od vlčky řádnej boopanec, jsem se oklepal. "Cože mám říkáš?" nevěděl jsem, co je to baba, ale... poté jsem se rozesmál. Zřejmě jsem pochopil, co tím chtěla říct. Vyskočil jsem jak čertík z krabičky a dal jí jasně najevo (odrazem) že se k ní řítím.

Přitoulal jsem se až na hory. Trénoval jsem svou výdrž v terénu. O smečkových trénincích jsem věděl, já si však prvně chtěl vyzkoušet co dokážu sám. Sám, jenom před sebou, než se začnu předvádět ostatním.
Jakmile jsem zahlédl toto město, vybavily se mi střípky z paměti, jak nás tady máma nechala. Mě, ségru a bráchu. Teď po ani jednom nezbyly stopy. Zůstal jsem tu sám. Už už jsem chtěl začít smutnit, když v tu ránu mi do čenichu udeřil prazvláštní pach. Pach, který nepatřil Ignisanovi, i přestože jsem byl na hranicích. Tušil jsem, že někde tady se nachází i hranice sousední smečky. Proto jsem se měl napozoru. Už jsem se myšlenkami k sourozencům nevracel.

Přišel jsem k hranicím, podél proudu řeky. Chtěl jsem si konečně ujasnit, která řeka je která. Rád jsem objevoval svoji domovinu, i blízké okolí. Bohužel, to jsem moh stále jen s někým z dospělých. Tušil jsem, kde se už musím zastavit, abych hranice nepřekročil. Stejně jsem si nějak s přehnanými formalitami či poctivým dodržováním všeho možného zbytečně hlavu nelámal. Ještě aby, když pro mě byl docela problém všechny tyto záležitosti udržet v kebuli. Těsně u místa, kde byla hranice jsem se zastavil a posadil se. Koukal jsem tam dále, kam už jsem nejspíš nemoh. Třeba jednou ukecám strýce Feiera... pomyslel jsem si a dál fascinovaně civěl do tmy. Bylo to poprvé, co jsem v noci nespal a místo toho si to šinul procházkou sem.

Netrvalo to moc dní a už jsem byl u této řeky zas. Poprvé se na to nepřišlo, vlastně jsem si nebyl vědom nějakého porušení pravidla, prohřešku nebo co. Stále jsem byl zmaten z toho, která řeka je která, a cítil jsem, že jsem stále na hranicích. Každopádně, nebyl jsem úplně blbej. Byl jsem pouze roztěkanej, jak to u ADHDček zkrátka bejvá. Skákal jsem si po břehu, naprosto ignorujíc ten fakt, že mohu spadnout tam dolu do vody. Už jsem ale nebyl malý a ani tak lehký, aby mě proud unesl někam do tramtárie, ze které bych nejspíš netrefil zase domů. Bavil jsem se každým hýbajícím se lístečkem ve větru, stéblem trávy. Ti, kteří mě znali, věděli že nadchnout mě není nic těžkého. Radoval jsem se totiž z každé maličkosti. Přerostlé dítě, to jsem byl prostě já. A klidně se z toho zvencni, to je mi jedno.

Nejsem až tak blbej, jak si o mě myslíš. Docela jsem pobral vše, co mi říkáš. A zapsal si to pečlivě do své pomatené kebulky. Navíc, toto bylo tak zajímavé, že bych to nejspíše neměl šanci zapomenout. Doširoka jsem se usmál. Byl jsem rád, že se dozvídám nové věci. "Asi bych měl vrátit domů se. Rád jsem poznal tebe, ať tě duchové tvoji stráží a tak dále!" zamával jsem nadšeně ocasem. Bylo mi jedno, že jsi mohl působit jako morous, či někdo, kdo se nerad baví s vlky, jako jsem já. Na mě jsi rozhodně zapůsobil i přesto. "Tedy... snad trefím," zatvářil jsem se kysele a zastříhal ušima. Několika skoky jsem se od řeky ztratil kamsi... Kam slunce nesvítí.

Přizamračil jsem jedno očko. Ale jenom jedno, až mi v něm zacukalo. "A dá se to žrát?" na chviličku jsem se zatvářil zaraženě. Přesně tak, jako ta vidle v hnoji. Natočil jsem zvědavě hlavu na stranu, no poté jsem se zachechtal. Zdálo se, že je můj společník stejně vyšinutý, jako umím být já. "Čotolok. To dobře zní!" štěkl jsem nadšeně. Tak to vypadalo, že mám novou přezdívku. Říkejte mi Čotolok!
Ještě jsem zrobil ze dvě kolečka kolem takzvaného Akryla Erika. "Jsi zdejší, nebo procházíš jenom?" optal jsem se. Mrzelo by mě, kdyby jsi byl pouze poutníkem, znamenalo by to, že tě dneska vidím poprvé a naposled. To by mi radost skutečně neudělalo. "Mně říkají Cyrano. Zbytek nepamatuju si. Ale taky to více slov bylo," ušklíbl jsem se. "Jak jsi získal tu barvu kožichu? Taky si pořídit něco takovýho chci," uchechtl jsem se a podrbal se za uchem. "Sorry, asi na mě skočily tvoje blešky," vyplázl jsem na něj přidrzle jazyk.

Okamžitě mi došlo o čem mluvíš, když jsem zaregistroval křídla složená na zádech. Jak jsem si jich mohl nevšimnout? No jasný! Bo mě natolik zaujaly zlatavé znaky a poté rysy kostry, které jsi mi na své magii ukázal. "A co je to duchy?" zeptal jsem se poněkud zmateně. S tímto mě nikdo jakožto vlče neseznámil. Proto jsem nechápal, co by na tom mohlo být děsivého. "Zní to tajemnozajímavě, a to mi se líbí!" řekl jsem už klidnějším tónem, však stále s nadšením v hlase. Bylo to něco nového. A já měl nové věci rád. Byl jsem zvědavej. Svět živých a svět mrtvých... jaké je to asi být mrtvý? Nikoho takového neznám.

"Ajo vlastně, to nenapadlo mě, pravdu máš ale!" vypískl jsem nadšeně, stejně jako kdykoli jindy, co ve mě vzbudí nějaký zájem. Zašvihal jsem spokojeně ocasem a poskočil si. "Protože s ptáčkem jako jsem si hrát chtěl..." trochu jsem, na mě nezvykle ztlumil hlas. "Nechceš si jako i vlk hrát?" navrhl jsem svému společníkovi. Vypadalo to totiž, že se tu oba jen flákáme a nemáme stejně do čeho píchnout. A vidíš to? Zase jsem odběhl od původního tématu. To jsem celej já, hehe.

"Aha, zajímavé! A kolik je vás?" v očkách mi hrál jasný záblesk nadšení. Rád jsem objevoval nové věci a sbíral informace. Tušil jsem, že se mi budou jednou hodit. Po chvilce jsem se ale krapet zklidnil a místo toho se zatvářil lehce zamyšleně. "Mimochodníkem... slyšel jsem, že si budu práci co budu dělat ve smečce vybrat," zvědavě jsem zavrtěl chvostem a natáhl se blíže k Rufusovi. "Copak vlastně děláš ty?" zajímal jsem se. Měl jsem stále více otázek, než je prstů na tlapkách a uši k tomu. A na všechny jsem potřeboval odpověď.