Príspevky užívateľa

Přitoulal jsem se až na hory. Trénoval jsem svou výdrž v terénu. O smečkových trénincích jsem věděl, já si však prvně chtěl vyzkoušet co dokážu sám. Sám, jenom před sebou, než se začnu předvádět ostatním.
Jakmile jsem zahlédl toto město, vybavily se mi střípky z paměti, jak nás tady máma nechala. Mě, ségru a bráchu. Teď po ani jednom nezbyly stopy. Zůstal jsem tu sám. Už už jsem chtěl začít smutnit, když v tu ránu mi do čenichu udeřil prazvláštní pach. Pach, který nepatřil Ignisanovi, i přestože jsem byl na hranicích. Tušil jsem, že někde tady se nachází i hranice sousední smečky. Proto jsem se měl napozoru. Už jsem se myšlenkami k sourozencům nevracel.

Přišel jsem k hranicím, podél proudu řeky. Chtěl jsem si konečně ujasnit, která řeka je která. Rád jsem objevoval svoji domovinu, i blízké okolí. Bohužel, to jsem moh stále jen s někým z dospělých. Tušil jsem, kde se už musím zastavit, abych hranice nepřekročil. Stejně jsem si nějak s přehnanými formalitami či poctivým dodržováním všeho možného zbytečně hlavu nelámal. Ještě aby, když pro mě byl docela problém všechny tyto záležitosti udržet v kebuli. Těsně u místa, kde byla hranice jsem se zastavil a posadil se. Koukal jsem tam dále, kam už jsem nejspíš nemoh. Třeba jednou ukecám strýce Feiera... pomyslel jsem si a dál fascinovaně civěl do tmy. Bylo to poprvé, co jsem v noci nespal a místo toho si to šinul procházkou sem.

Netrvalo to moc dní a už jsem byl u této řeky zas. Poprvé se na to nepřišlo, vlastně jsem si nebyl vědom nějakého porušení pravidla, prohřešku nebo co. Stále jsem byl zmaten z toho, která řeka je která, a cítil jsem, že jsem stále na hranicích. Každopádně, nebyl jsem úplně blbej. Byl jsem pouze roztěkanej, jak to u ADHDček zkrátka bejvá. Skákal jsem si po břehu, naprosto ignorujíc ten fakt, že mohu spadnout tam dolu do vody. Už jsem ale nebyl malý a ani tak lehký, aby mě proud unesl někam do tramtárie, ze které bych nejspíš netrefil zase domů. Bavil jsem se každým hýbajícím se lístečkem ve větru, stéblem trávy. Ti, kteří mě znali, věděli že nadchnout mě není nic těžkého. Radoval jsem se totiž z každé maličkosti. Přerostlé dítě, to jsem byl prostě já. A klidně se z toho zvencni, to je mi jedno.

Nejsem až tak blbej, jak si o mě myslíš. Docela jsem pobral vše, co mi říkáš. A zapsal si to pečlivě do své pomatené kebulky. Navíc, toto bylo tak zajímavé, že bych to nejspíše neměl šanci zapomenout. Doširoka jsem se usmál. Byl jsem rád, že se dozvídám nové věci. "Asi bych měl vrátit domů se. Rád jsem poznal tebe, ať tě duchové tvoji stráží a tak dále!" zamával jsem nadšeně ocasem. Bylo mi jedno, že jsi mohl působit jako morous, či někdo, kdo se nerad baví s vlky, jako jsem já. Na mě jsi rozhodně zapůsobil i přesto. "Tedy... snad trefím," zatvářil jsem se kysele a zastříhal ušima. Několika skoky jsem se od řeky ztratil kamsi... Kam slunce nesvítí.

Přizamračil jsem jedno očko. Ale jenom jedno, až mi v něm zacukalo. "A dá se to žrát?" na chviličku jsem se zatvářil zaraženě. Přesně tak, jako ta vidle v hnoji. Natočil jsem zvědavě hlavu na stranu, no poté jsem se zachechtal. Zdálo se, že je můj společník stejně vyšinutý, jako umím být já. "Čotolok. To dobře zní!" štěkl jsem nadšeně. Tak to vypadalo, že mám novou přezdívku. Říkejte mi Čotolok!
Ještě jsem zrobil ze dvě kolečka kolem takzvaného Akryla Erika. "Jsi zdejší, nebo procházíš jenom?" optal jsem se. Mrzelo by mě, kdyby jsi byl pouze poutníkem, znamenalo by to, že tě dneska vidím poprvé a naposled. To by mi radost skutečně neudělalo. "Mně říkají Cyrano. Zbytek nepamatuju si. Ale taky to více slov bylo," ušklíbl jsem se. "Jak jsi získal tu barvu kožichu? Taky si pořídit něco takovýho chci," uchechtl jsem se a podrbal se za uchem. "Sorry, asi na mě skočily tvoje blešky," vyplázl jsem na něj přidrzle jazyk.

Okamžitě mi došlo o čem mluvíš, když jsem zaregistroval křídla složená na zádech. Jak jsem si jich mohl nevšimnout? No jasný! Bo mě natolik zaujaly zlatavé znaky a poté rysy kostry, které jsi mi na své magii ukázal. "A co je to duchy?" zeptal jsem se poněkud zmateně. S tímto mě nikdo jakožto vlče neseznámil. Proto jsem nechápal, co by na tom mohlo být děsivého. "Zní to tajemnozajímavě, a to mi se líbí!" řekl jsem už klidnějším tónem, však stále s nadšením v hlase. Bylo to něco nového. A já měl nové věci rád. Byl jsem zvědavej. Svět živých a svět mrtvých... jaké je to asi být mrtvý? Nikoho takového neznám.

"Ajo vlastně, to nenapadlo mě, pravdu máš ale!" vypískl jsem nadšeně, stejně jako kdykoli jindy, co ve mě vzbudí nějaký zájem. Zašvihal jsem spokojeně ocasem a poskočil si. "Protože s ptáčkem jako jsem si hrát chtěl..." trochu jsem, na mě nezvykle ztlumil hlas. "Nechceš si jako i vlk hrát?" navrhl jsem svému společníkovi. Vypadalo to totiž, že se tu oba jen flákáme a nemáme stejně do čeho píchnout. A vidíš to? Zase jsem odběhl od původního tématu. To jsem celej já, hehe.

"Aha, zajímavé! A kolik je vás?" v očkách mi hrál jasný záblesk nadšení. Rád jsem objevoval nové věci a sbíral informace. Tušil jsem, že se mi budou jednou hodit. Po chvilce jsem se ale krapet zklidnil a místo toho se zatvářil lehce zamyšleně. "Mimochodníkem... slyšel jsem, že si budu práci co budu dělat ve smečce vybrat," zvědavě jsem zavrtěl chvostem a natáhl se blíže k Rufusovi. "Copak vlastně děláš ty?" zajímal jsem se. Měl jsem stále více otázek, než je prstů na tlapkách a uši k tomu. A na všechny jsem potřeboval odpověď.

Vrtěl jsem chvostem a užasle sledoval dění okolo. Moc moudrý jsem z toho nebyl, vesměs jsem nechápal, co se tady přesně odehrává a proč, nicméně... nic to neměnilo na tom, že se mi to moc líbilo! Párkrát jsem štěněcky ňafnul, zajásal. Několikrát jsem se otočil kolem dokola. Muselo to vypadat dost vtipně, páč kdybych chtěl, zvládnu se kousnout do půlky ocasu, jak byl dlouhý. Pak jsem si lehl a odvrátil pohled. Jakoby mi naprosto přeplo. Moji pozornost však uchvátilo zase něco jinýho. Konkrétně Solovy oči. "Hej, víš, že každou oko jinačí máš? Já chci taky, jak to jsi udělal?" vyptával jsem se zvědavě. "To je taky součást magie?" dodal jsem ještě jednu otázku, kdyby jich náhodou bylo málo. Přitom jsem si vzpomněl na Rikua, který rozzářil oné bílé znaky (v té době jsem nevěděl, že jde o kostru) na svém tmavozlatém těle.

"Máš parádní magii! Proč... by nebezpečná být měla? Je to... jenom vzhled. Proč by měl být vzhled nebezpečný? A soudit špatně po vzhledu se nemá!" pravím něco, co zase učili mě. Nebezpečí jsem vnímal jako něco špatného, čili odsouzení. Každý z nás má jiné naučené vzorce chování, a to je dobře.Jen... občas není na škodu je mezi sebou sdílet. "Nebo umíš i něco víc?" byl jsem nadále zvědavý. Zvědavý, hladový po zkušenostech, vědomostech a tvých schopnostech. "Na útok jsi ode mě daleko docela. A nemyslím, že útočil bys na mě, když jsem nic ti neudělal," hlesl jsem naprosto prostým tónem hlasu a zvedl hlavu výše.

"Ale z nějakého důvodu nemůžu k němu blíž, nebo jsem aspoň nemoh, jak zjistit jsem neměl to," pověděl jsem naprosto pravdivě. "Nedělám nic s cílem ubližovat někomu z těch, co kolem sebe mám," podrbal jsem se za uchem a zašvihal párkrát rozpačitě ocasem. "Asi jdu to... hrát si s housenkami a tak, ty neurazím, protože nerozumí mně!" protože brouky jsem si zalíbil. Byli zajímaví, tak jako já. Našel jsem tímto způsobem alternativu, jak se zabavit i mimo kontakt s vlky kolem mě. "Tak brzo ahoj, Sani!" spokojeně jsem na tebe štěkl a rozběhl se skotačivě jižně, k louce.

"Co může být... nepeče-, uh, nebezpečné?" nechápal jsem, o čem mluvíš. Ale slovosled jsem po tobě plusminus zopakovat dokázal. Snaha tam je, a neříkej, že ne! Nebýt tak zbrklý, tak už dávno možná umím mluvit, jako každý normální vlk. Anebo skrz křížení druhu nějaká genetická chyba? To už se nedozvím.
Už jsem nadále nic neříkal. Dával jsem ti prostor na odpověď. Poté jsem se ale zarazil. Sledoval jsem bedlivě, jak se tvůj kožich mění. Na něco, co jsem ještě nikdy neviděl (myšleno kostra). "Tak... jo, myslel si jsem, že tvé vzorování hezké je, ale toto je ještě hustější!" užasl jsem. Zřejmě jsem nevyplnil tvá očekávání, ale... jelikož jsem si nespojil ony žebra a zbytek kostí s ničím negativním, co jsem zažil, opravdu mě to nezděsilo. Naopak, vyvolávalo to v mé rozbité hlavičce spoustu otázek, které jsem měl chuť na tebe ihned vychrlit. Koneckonců, ikdybych se byť jen trošičku vyděsil, stále bych byl v bezpečí, dělil nás proud řeky. "Jak jsi to udělal? Prozraď mi, prosím!" zažadonil jsem, spadla mi brada, úžasem jsem nechal tlamku otevřenou.

Udivovalo mě, že mě v ničem nebrzdil. Měl jsem takový pocit, že jsem si právě našel nového kamaráda. A to přímo v Nihilu! "Slunce líp zní, než sůl. Nevím přesně, co to slovo znamená, ale že existuje vím. A sluníčko všichni známe přece!" odpověděl jsem mu rozjařeně (jako to sluníčko, kdyby nebyla tma haha). "Tak to máme v Ignisu taky aj docela! Sice ne tolik kytičky a sluníčka, ale taky fajn vlky my máme!" zasmál jsem se. Byla to pravda, nebo jen můj zkreslenej, příliš optimistickej, až naivní pohled na svět kolem mě? Kdoví. Udivovalo mě, kolik ví Sol o historii své smečky, kterou ještě nezažil. Já třeba nevěděl, co bylo v Ignisu předtím, než jsem do něj přišel. Holt místní, zdálo se, měli jinou výchovu než ti u nás.
Náš poklidný rozhovor vyrušilo sesterské duo, nejspíše vedoucí tuto smečku. Moc jsem nechápal, která bije. Zaujatě jsem si je prohlížel, jakobych snad na okamžik zapomněl, že jsem se před chvikou bavil se Solem. Poté jsem k němu těkl pohled. "Hej, pst, to je vaše šéfová? Teda... ta... Alfa?" špitnul jsem, abych co nejméně rušil. V tu chvíli jsem si uvědomil, jakmile vyrážela mým směrem, že zřejmě trochu zavazím. Radši jsem uhnul na stranu, tedy blíže k Solovi. Pozoroval jsem. "O co se to snaží?" zeptal jsem se opět šeptem, i přestože by to už možná nebylo třeba. Byla dál a mezi vlky byl šum. Ale... co kdyby náhodou...

"Myslím že tady ne, nežijí," zavrtěl jsem hlavou. "Neviděl jsem žádnýho tu a vlci co znám se to," odmlčel jsem se, viditelně jsem v hlavě pátral po správných slovech. "No, jednoduše nemyslím si, že tu místní vlci potkali moc draků, žádného nejspíš možná," zašvihal jsem ocasem a mile se na tebe usmál. "Vím jen že brácha a ségra, kteří se oba ztratili, jsou jako já a pak ještě jeden vlk z naší smečky vypadá, že rysy má drakům podobné... jako my," pravil jsem po zamyšlení ještě dodatečně. Předtím... mě ani nenapadlo přemýšlet nad tím, jak se stalo, že nejsem ani úplný vlk, ani úplný drak, ale něco mezi. Vlastně... jsem pořádně nevěděl, jak takový "čistý" drak vypadá.
"Vlastně... já nevím. Něco je jinak, a to je na tom hezké," odpověděl jsem. Kdybych byl člověkem, tak přesně v tomto okamžiku pokrčím rameny. Svým způsobem se mi jedinci, kteří hodně vybočovali z norem, líbili. Měl jsem pocit, že s nimi mám hodně společného, cítil jsem k nim špatně popsatelné sympatie.

"Nečerti se, zůstane ti to," vyplázl jsem na tebe drze jazyk a začal tě obíhat kolem do kola, div jsem kolem tebe nevytvořil vírový poryv vzduchu. "Já se s ním neviděl zatím, jsem o něm slyšel jenom... zatím," pověděl jsem se, zastavil se takřka téměř na místě a začal si pucovat jednu ze svých předních tlap. Asi už to zabalím a půjdu blbnout jinam. Tento je na mě moc morous, ikdyž to má bejt bráška. napadlo mě a zamrskal jsem ocasem. Výjimečně jsem si dal pozor, abych nemrskl tebe. Obvykle to mám na salámu a spíše nemehloucně lískám všecky okolo, než mě na to stihne někdo upozornit. Nevěděl jsem, co víc bych ti měl říct.