Príspevky užívateľa

I přes věškeré vzrušení z blížícího se pachu na mě padala únava. Už už jsem s hlavou položenou na mých skřízených tlapách usínal, když v tu chvíli se ozval hlas. Několikrát jsem bouchnul ocasem do země. Byl nezvyk mít nedračí, ale vlčí ocas. Věděl jsem, že jím nesmím vrtět, byl divný ten fakt, že... už můžu! Rozzářil jsem se v úsměv, až tmu v jeskyni rozzářilo pár mých fialových plamenů na mém hřbětě, špičkách uší a koncích tlap. "Čau," pousmál jsem se a pohodil hlavou. Uši nastražené dopředu, zvědavostí rozzářená očka. Za svůj život jsem si nezvykl, že jsem mohl některé vlky ve své blízkosti děsit, o to méně mi moje nová tělesná stavba působila problémů. Ale vždy jsem byl naprosto neškodnej. V době, kdy jsem se dal na dráhu magistra jsem jaksi neplánoval, že s mě vlčata můžou taky bát. Ikdyby, neuvědomoval jsem si to a hlavně... bych si s tím asi hlavu ani nelámal. Stejně jako s většinou věcí.
"Ty jsi jedna z těch nových mláďat, že?" popíchnu tě nadšeně. Bylo mi jasné, že se jedná právě o tu vlčici, která sem přišla onehdá s Rufusem. Konečně jsem si ji mohl pořádně prohlídnout... tedy, mohl bych, kdyby tu bylo trochu více světla. Najednou pro mě byla všechna mláďata větší, než kdy dříve. Ale jenom v mých očích, neboť já tu byl ten menší. Fakt to byl nezvyk, ale snažil jsem se na to moc nemyslet, abych nepropadal panice, protože změny jsem snášel fakt blbě.
"Klidně schovej se. Místa dost tu je. Vítr není vždy příjemný," pousměju se na tebe. "Ještě by tě odfouk," zachichotal jsem se. Můj stále lehce pubertální hlas mohl být komický. Ale co. Jsem takový jaký jsem.

I přes věškeré vzrušení z blížícího se pachu na mě padala únava. Už už jsem s hlavou položenou na mých skřízených tlapách usínal, když v tu chvíli se ozval hlas. Několikrát jsem bouchnul ocasem do země. Věděl jsem, že jím nesmím vrtět, tak jsem se snažil držet. Rozzářil jsem se v úsměv, až tmu v jeskyni rozzářilo pár mých fialových plamenů okolo ostnů na zádech a na koncích tlap. "Čau," pousmál jsem se a pohodil hlavou. Uši jako obvykle stažené dozadu, ten kdo mě znal věděl, že to u mě neznamená totéž, co u jiných vlků. Můj ne-čistě-vlčí vzhled spolu s touto gestikulací moh vypadat dost komicky, ba i možná trochu spooky. Ale byl jsem neškodnej. V době, kdy jsem se dal na dráhu magistra jsem jaksi neplánoval, že s mě vlčata můžou taky bát. Ikdyby, neuvědomoval jsem si to a hlavně...bych si s tím asi hlavu ani nelámal.
"Však můžeš. Já nebránit budu ti v tom. Jsem rád docela, že konečně trochu víc poznám těch pár nových členů naší smečky. Tebe Rufus přivedl, nemám pravdu?" vznesu k tobě zvídvavý dotaz. Ač jsem mohl vypadat sebeděsivěji, můj hlas byl sice děsivý, ale stále poměrně dětský. Vysoký, energický, hlasitý. Úplný opak Feiera.

"To nic, ne každý den daří se nám," zavrtěl jsem hlavou, pousmál se na tebe a symbolicky švihnul i ocasem. "Příště pude to," snažím se tě trochu podpořit a drknu do tebe přátelsky tlapou. Místem, které NEHOŘÍ. Ale jistá dávka tepla tam je. V tu chvíli, co jsem ucítil chlad z tebe sálající, na okamžik jsem se zarazil. Sakra, opět jsem zapomněl, že fyzický kontakt ne-e... Byl jsi v tomto naprosto opačný, než já. Já si z osobní zóny nic nedělal, prakticky pro mě neexistovala a fyzický kontakt jsem měl rád. Daleko lépe jsem přes něj vyjadřoval své potřeby, než slovy.
"Ehm.. promiň," uvědomil jsem si nahlas a rozpačitě se ušklíbl. Nechtěl jsem svým kamarádům působit nepříjemnosti. Aspoň ne úplně záměrně. Protáhnu se a kouknu kolem sebe. Adrenalin mi z šil pomalu vyprchává. Svůj pohled upřu na svůj úlovek. Tedy.. než upozorníš na můj oheň. V tu chvíli, kdy se tak stane, kouknu na plamínek za mou tlapou, jakoby v podpaží. Ten se náhle rozplyne. "Um... jo, to je moje magická schopnost. To nevíš? Stále neumím ji používat úplně, jak by vhodné bylo."

Po řádném odpočinku v noře jsem se vysoukal ven. Uvědomil jsem si, že už je zase večer. Slunce již bylo za obzorem a nad hlavou se mi rozprostírala obloha bez jediného, jedinkatého mráčku, plná hvězd. Byl snad dost možná jeden z posledních poměrně teplých večerů. Nebo nocí? Neměl jsem úplně přehled, ale bylo mi to defakto jedno. Vlastně mi to vyhovovalo více, ale byl bych rád za to, kdyby mi v noci více vlci dělali společnost. Chápal jsem, tedy... musel jsem chápat, že se jim přes noc dobře spí, zatímco mně ani ne. Ale někdo vzhůru být musel. Sice hrozba nebezpečím byla v současné době opravdu mizivá, ale co by, kdyby...
Pousmál jsem se při pohledu na oblohu. Byla fakt hezká. Ti spáči nevědí o co přicházejí... anebo vědí, a je jim to jedno.

Povaloval jsem se v jeskyni. Poslední dny jsem si všímal, že se ochlazuje. Letní vánky mezi sluníčkem mi začínaly chybět, ale nevěšel jsem hlavu, věděl jsem totiž, že léto přijde znova!
Když jsem tu tak ležel a rozjímal nad počasím, časem, budoucností a prostorem, položil jsem si tlapku přes tlapku a zvedl hlavu. Do čenichu mě totiž udeřil jakýsi pach, nic neobvyklého. Vnímal jsem, že se k jeskyni blíží bezpochyby někdo od nás. Nebyl důvod se nějak stresovat. Vlastně... ikdyby byl, nejspíše bych si nebezpečí neuvědomoval. Což byla sice zásadní chyba, ale autistickému drolfíkovi toto nevysvětlíte, ani kdybyste se sedmdesátkrát snažili.

Jak jsi správně doufal, že jsme si nevyhlédli toho stejnýho, tak nevyhlédli. Zato v mém merku zůstal ten hned těsně vedle toho tvého, což jsme ovšem ani jeden nevěděli. To však nebylo vůbec na škodu! Sledoval jsem po očku taky tebe, a čekal, až vydáš povel k útoku. A ten taky vzápětí přišel. Vyskočil jsem vpřed směr kořist a napodoboval tvoje pohyby. Pohyby, které jsem sám neznal, a rozhodně vypadaly více komicky, než ty tvé, při mém neohrabaném těle.
I přes to všechno jsem byl poměrně úspěšný, protože po několika málo chvílích jsem vyhlídlou kořist opravdu polapil. Tak jo, snad první lov po několika neúspěšných pokusech, který se konečně podařil. Adrenalin v mých žilách vystřídala euforie, díky které jsem si všiml, že vlastně... téměř po celou dobu hořím několika fialovými plamínky. Bylo až obdivuhodné, že mě neudělaly tolik nápadným, jak by se dalo čekat. Polapeného zajíce jsem zakousl a nechal ho padnout k zemi. Posadil jsem se k němu a pohlédl tvým směrem.

Tak jsem se na chvilku zasnil, vyrušily mě vlastní myšlenky a kapánek mi trvalo, než jsem se dostal znovu do přítomnosti. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem byl schopný zachytit všechna vlčecí slova. Zatřepal jsem hlavou, abych se zase dostal do přítomného okamžiku úplně a snažil se uvědomit si, co bylo. "Uuh. Jo, taky jsem pán ohně. A proto nedopustit smím, aby se on stal pánem mým," zkonstruoval jsem kostrbatou větu, jakobych byl snad právě teďka probuzen po dlouhém zimním spánku.
Po chvilce jsem se otočil na druhé vlče, jehož dotazy jsem již pobral snad skoro všechny. Zasmál jsem se. "Joo, všichni umíme hořet. Ale některé z nás to bolí, a ničí kožíšek. To se však mě, táty Adaina, ale ani vás dvou netýká. Pro nás čtyři je oheň naprosto bezpečný. Jiným vlkům může ublížit," snažil jsem se vysvětlit co nejvíce polopaticky a zatřepal hlavou. "A ubližuje to i přírodě. Kdybychom oheň neuměli zastavit, rozšíří se po celé trávě, stromech, keřích a všechno zničí. Po všem zůstane jenom sypký prach," teď jsem se možná nahnal sám do pasti. Neměli jsme na území místo, které by se vyznačovalo velkou vrstvou prachu, prášku, písku či čehokoli sypkého. Na malý okamžik jsem se zamyslel. "Něco, jako písek. Viděli jste někdy písek, kluci?" optám se. Chci opět rozvířit konverzaci.
Možná bych je mohl někdy vzít podívat se do Mrtvého lesa nebo k vyprahlému jezeru. Případně na poušť, která je hned vedle. Sám jsem tam byl jednou, ale myslím, že si cestu tam stále pamatuju.

Sledoval jsem tě. Snažil jsem se řeč těla nějak rozpoznávat, ač to bylo něco, co mi dělalo vždy docela problém. Sám jsem gesta používal hodně málokdy a když už ano, neuvěodmoval jsem si je. Pousmál jsem se a jakmile jsi na mě kývnul, pokývnul jsem ti nazpět. Jelikož ty jsi se rozběhnul do strany, mně bylo jasné, že bych měl běžet buď rovně, nebo naše čelisti ještě více rozevřít. Rozhodl jsem se pro druhou variantu a nabral jsem směr mírně doleva.
Jakmile se kořist začala pohybovat, měl jsem co dělat, abych zůstal myšlenkami u jednoho jediného jedince. Přimhouřil jsem oči a soustředěně sledoval toho jednoho, kterého jsem si vyhlídl již při rozběhu. Pohledem jsem přitom ale těkal na tebe, abych zachytil další ze signálů, zatímco jsem začal pomalu hnát kořist na pravo. Zatím jenom mírně.

"V pořádku, v pořádku Popí, nemusíme to dělat!" pověděl jsem a odstoupil dále od vody, aby se ti dva nadále nemuseli bát. Neměl jsem v plánu zhasnout ten jejich oheň. "Neničí teď, ale může. A pokud ne bráchův, tak jiný oheň ano. A je důležité, abyste věděli, jak ho zastavit," snažil jsem se mluvit klidně. Nechtěl jsem, aby se mě drobci báli. Ne každý má tak kladný vztah k vodě, jako třeba já. uvědomil jsem si v tu chvíli, kdy jsem viděl nespokojená vlčata.
"Sluha je někdo, kdo ti slouží. Kdo tě poslouchá a dělá pro tebe to, co ty říkáš, co potřebuješ. Je to někdo, koho dokážeš ovládat, jako ten oheň. Ty musíš být pánem a on tvůj sluha. Nikdy to nesmí být naopak. Potom je to hodně nebezpečné," vysvětlil jsem s upozrněním, připraven na to, to v případě potřeby říct i trochu jinak. Formoval jsem si v hlavě slova, kdyby to bylo třeba.
Sám jsem si doteď většinu nebezpečí neuvědomoval. Takže jsem jim to nemohl mít za zlé.
"Ano. Jsme rodina. Velká vlčí rodina, které se říká smečka. A oheň je náš symbol. To znamená, že ohni je síla, stejně jako v nás," povím hrdým, spokojeným hlasem. Ano, tady si opravdu připadám doma. I přestože jsem byl smečkou adoptován, narozdíl od těchto prcků. "Ano, přesně tak. My jsme páni ohně. Ale máme se od něj ještě co učit, aby se náhodou nestalo, že se stane on náš pán," zdůraznil jsem. "Když oheň zhasneme, ať už jakýmkoli způsobem, vždy je možnost jej zapálit znovu. Tvůj bratr to dokáže, že ano?" pohodil hlavou k stále-hořícímu. "A pokud se nepletu, minimálně jeden z vašich tatínků to dokáže taky. Oheň je kouzelná věc. Ale musíme mu nastavit jasné hranice, aby nás nepřerostl," stále jsem mluvil o tom rčení - dobrý sluha, zlý pán. Defakto jsem jim to okamžitě popsal i trochu jinak okamžitě. Ač to vypadalo, že Plamínek tomu porozuměl dokonale.
Druhého jsem nechtěl stresovat více, než bylo nezbytně nutné, ale to, co jsem jim předvedl, nutné bylo. Bylo to něco, co museli vědět. Kdyby se to dozvěděli někde, kde nebyl čas na vysvětlování a takto by je to zaskočilo, mohlo by je to významně vyřadit z fungování. Důležité je vědět, že zhasnutý oheň je možné znovu zapálit.

Já si byl vědom, že nepreferuješ vlastní rozhodování, a vůbec mi to nevadilo. Rád jsem se chopil iniciativy a vedení. Ale toto nebyl můj obor a hlavně, bylo potřeba dát mu taky příležitost. On tu totiž byl ten nadřazený.
Pokývu hlavou. "Jasně," špitnu nakonec. Toto bylo něco, čeho jsem si taky vědom byl, ale ne vždy jsem byl schopný to udržet v hlavě a plně se na ten fakt soustředit.
Vyhlídl jsem si keř, kterých tady bylo poměrně požehnaně. Sice jsem byl stále dost nápadný, vyčníval jsem, ale stále jsme nebyli kdovíjak blízko. Pohlédnu na tebe. Nejsi úplně vedle, možná... o metr, dva za mnou? Čekám, až přijdeš blíže a následně dáš pokyn k útoku.

"Neboj," snažil jsem se uchlácholit toho bojácnějšího. "Uhašený oheň se dá zase zapálit. Jakožto právoplatní členové smečky ohnivé je třeba vědět, jak s ohněm manipulovat. Jak ho zapálit, ale i uhasit. A co nezapálíme my, zapálí tatínek váš. Taky umí s ohněm, víte?" zamrkám na vás. Za mě bylo více než vhodné naučit je, že toto proti ohni funguje. "Nás sice ne, ale přírodu oheň pálí a ničí. Pod chřtánem ohně umí zmizet třeba celičký les. Když zmizí les, zmizí zvěř a když zmizí zvěř, nebudeme my mít co jíst," vysvětlil jsem. "Starší, moudří vlci říkají - oheň je dobrý sluha, ale zlý pán. To si zapamtujte, bude se vám to hodit!"
To jsem se to trochu rozkecal. Ale snažil jsem se udržovat pozitivní atmosféru. Já, narozdíl od vás už nehořel. Už jsem totiž tolik nesršel přímo nadšením. To ale nezmená, že jsem se tvářil nějak špatně, kdepak! Spíše jsem na to byl... až moc klidný. Snažil jsem se navodit klid i v prccích. "Vážně se není čeho bát," dodal jsem ještě po chvilce s úsměvem. Na druhou stranu jsem rád viděl, jak se k sobě bratři mají. Pevné pouto, ať už rodinné, partnerské, nebo smečkové bylo základem úspěchu, i přestože se na něj nedalo spoléhat. Síla jednotlivce byla taktéž důležitá, a právě proto se hodilo je tohle naučit. "Správně, Plamínku, správně."

Zašvihám ocasem... nebo ... spíše pomalu zamávám, od doby co jsem několikrát vlastním bičem někoho podkopl, nebo málem podkopl, si dávám setsakramentsky bacha. Proč nemůžu být jako normání vlk...
"Abychom nebyli nápadnější, když budeme ve dvou. Napadá tě, jak to uděláme?" špitnu na tebe, střihnu uchem a zavětřím, během klusu směrem k hromádce, stále živé, kořisti. Už jsme se blížili, začal jsem zpomalovat. Stále jsme byli ale dostatečně daleko na to, aby nás pohledem nezmerčili. Chtěl jsem být co nejvíce potichu.
Po chvilce rozhlížení jsem dva z nich spatřil.

Popravdě, teď mě jeden z prcků docela zahnal do kouta. Na některé věci jsem neuměl odpovědět. Nejspíše by na to ale neuměl odpovědět nikdo. Anebo minimálně ooopravdu hodně málokdo. "Až budete velcí. Nic hned nejde hned," odpovím Plamínkovi s úsměvem. "Většina věcí trvá," snažil jsem se vás oba dva uklidnit.
Už už jsme se blížili k vodě, když... malá travnatá ploška fialově chytla. Chvíli trvalo, než jsem si spojil dvě a dvě dohromady. Mohl bych toho využít.
"To nevadí, Sopílku, to se stává... vlastně... děkuji, hodilo se to," povím a nadšeně zavrtím chvostem. Tak tak jsem jej zastavil dříve, než se stihl dostat k pacičkám vlčat přede mnou. Střihl jsem uchem a odvrátil pohled k tekoucí vodě. Chvilku trvalo, než jsem pohledem vyhledal něco, čím by se hodilo... Bingo! Blýsklo se mi v očích, když jsem spatřil lopuchové listy. Menší, ale na toto mohly stačit. "Teď stranou, a sledujte!" vyzval jsem vlčata, natáhl se po lopuchu, tlamou jej uškubl, nabral vodu z potoka a dříve, než se oheň rozšíří (naštěstí jsme nebyli úplně na louce, takže tu nebyl čistě jenom široká travnatá plocha), po plamenu vodu chrstl. Ozvalo se zasyčení a následný - ne úplně velký, oblak kouře. Poté jsem upustil list a ještě na něj dupl, abych zneškodnil zbytky hoření a rozehnal tím kouřový oblak.
Takové malé poučné představení pro vlčata. Skloním se k Popovi a s úsměvem do něj drknu čumákem. "Děkuju za spolupráci," povím, načež obrátím pohled k Plamínkovi. "Víš, co se právě stalo?" abych do této hravé poznávací výuky zapojil oba dva.

Co se týkalo barviček ohně, nebyl jsem si jist. Věděl jsem, že to může být přírodními vlivy ovlivněno, ale málokterá magie funguje na přírodních vlivech, co se prvků týče. Rozhodl jsem se tuto informaci shrnout.
"To je magie. Magie někdy vysvětlení nemá. Nemá odpověď. Prostě to tak je. Vychází z našeho nitra a je jedinečná. To znamená, že nikdo nemá úplně, ale úplně stejnou magii, jako jiný vlk," pousměju se na vás. Náraz prcka do mojí tlapy mě donutil se zasmát. "Správně!" vykřiknu nadšeně. "Ano, i to je jedna z možností, zalehnout ho," souhlasně, s pobaveným výrazem pokývu hlavou. "Nebojte, jednou se o té svojí dozvíte tolik, že budete dokonale znát ji! Víc než ostatní kolem vás," opět potlačím tendence zavrtět chvostem. Dával jsem si na to pozor, ač to bylo vtipné, uvědomoval jsem si, že umí být docela nebezpečný.
Dokud jsem držel tu myšlenku, poukázal jsem směrem, kde pramenila řeka. "Pojďte za mnou, kluci. Něco vám ukážu!" štěkl jsem vyzývavě a lehce přikrčil, v hravém gestu, hrudník k zemi. Zatímco prdel zůstávala viset ve vzduchu. Protáhl jsem se a vydal se směrem k vodě.
Byl jsem na sebe docela hrdej. Během komunikace s vlčaty jsem dělal v řeči naprosté minimum chyb a tím, že byli kluci malí, neměli to moc jak postřehnout. A pokud ano, stejně to neřešili.

(//Dejme tomu, že jsou stále na úpatí, ale mají na dohled a dosah řeku. Vidím, že minimálně Plamen tam hraje, tak to nechejme prosím tady, ať v tom nemáte bordel.)

Vůbec mě nenapadlo, že bych tím v tobě mohl způsobit nějaké pochybnosti. Vlastně jsem si ani neuvědomoval, že jsem právě udělal něco, na co není nikdo, kdo mě trochu zná, zvyklý. "Moc toho neuvidíme, ale stejně máme lepší čich. Minimálně lepší, než mají oni," zašeptám tiše a mrknu na tebe spiklenecky. Cítil jsem nejspíše to samé, co ty, jen jsem si nebyl jist směrem. Zavětřil jsem nejprve ve vzduchu, zvedl hlavu. Poté jsem ji sklonil k zemi a pokusil se lépe určit směr, kudy kořist šla. Abychom ji mohli snáze vystopovat. Samozřejmě jsem předem počítal s možným neúspěchem. Ale trénink je základ.