Príspevky užívateľa

Zaslechl jsem jakýsi zvuk. Odvrátil jsem pohled o housenky, která jen krátce nato tom z kmene spadla do orosené trávy. Spatřil jsem, jak se rozhrabává země. Sama od sebe. Nechápal jsem, vždyť tu kolem nikdo nebyl! Ale byl! Pach ho prozrazoval. Takže tu je! Jen... ho nevidím? Na maličký okamžik mě napadla i možnost, že by to mohl být krtek, nebo něco podobného. Jenže na ty je při povrchu už moc zima, ne? Nevěděl jsem, co si myslet, byl jsem překvapený, ale stále jsem se přikláněl k tomu, že to je někdo. Cítil jsem vlčí pach a cítil jsem jej blízko. Co víc, byl to pach, který jsem znal.
Udělal jsem odvážně pár kroků vpřed a natáhl tlapu k obracející se hlíně, než jsem tou tlapou do něčeho opravdu narazil. Ve skutečnosti jsem dal neviditelnému návštěvníkovi, jakoby jemně pěstí do oka. Zarazil jsem se a okamžitě tlapu zase stáhl. Teď už mi bylo jasné, že jde o bytost.
"Kdo jsi? Nedělej si ze mě srandu, se nebojím tě!" štěknu na tebe. Bylo mi taky jasné, že za to může magie, ale to, že nebyla používána cíleně, naschvál, už mě nenapadlo.
A vidíte to? Opravdu jsem nebyl hloupý. Ani přestože tak většinu času své existence vypadám.

Po delší době jsem se mé tlapy zamotaly až do Dormanského lesa. V posledních dnech, možná týdnech, jsem neopouštěl území. Pořád jsem byl docela potlučený, bolavý a vyčerpaný. Od té doby se mi spalo daleko hůř, ale neklesal jsem na mysli. To bych nebyl přece já, kdybych si z toho něco dělal, ne? Dopajdal jsem o třech ke kmenu jednoho ze spadlých stromů a opřel se o něj. Stále jsem si nemohl zvyknout i na nové, typicky vlčí tělo. Začínal jsem mít hlad, ale věděl jsem, že v tomto stavu toho moc neulovím.
Zaujala mě housenka, která se po požkozeném kmeni šinula kamsi. Vůbec mě nenapadlo, že není úplně nejběžnejší roční doba pro výskyt larev motýlů. Líbilo se mi, jakým způsobem se pohybuje.

Stále s úsměvem rozzářený, jako měsíček na hnoji, jak se říkalo, sleduji tvůj výraz. Snažil jsem se z něj něco vyčíst. Věděl jsem, že to je něco, co musím trénovat, výrazy mi dělávaly vždy problém, už od mala. Ale neuniklo mi, že jsi zmerčila mé fialkové plameny. Ty zářily hlavně, protože jsem byl nadšený ze společnosti. Bylo úplně jedno, že jsem byl unavený, jenom lehce zeslábly, pak prostě dál plápolaly. "To je moje magie. Předpokládám, že taky nějakou máš!" podívám se na tebe se zvědavostí, než se na okamžik zarazím trošku. "Pokud... pokud ji máš už objevenou, často se magie projeví později až. Já jako štěně o ní nevěděl skoro, dlouho," zamyslel jsem se a snažil jsem se tím rozvzpomenout na své dětství.
Zašvihal jsem ocasem. Bylo fajn, že jsem konečně mohl. Na nové tělo jsem se snažil si zvyknout a šlo to docela ztuha. Ale toto bylo něco, co mi skutečně vyhovovalo a k zvykání si mi pomáhalo. "Naše smečka se snaží držet toho, že i bez magie se máme prosadit umět. Ale s magií si hraju výrazně radši. Je to taková zajímavost. Bohužel jsem nenaučil stále se ji ovládat, a to už dospělý jsem dlouho docela," trochu rozpačitě jsem se uculil. A už to bylo. Otevřel jsem tlamu a nedokázal ji téměř zavřít.

Rozzářil jsem se v tu chvíli, kdy jsi přiznal, že se kamarádíš s moji sestrou. Samozřejmě jsem cokoli víc, než je kamarádství, neznal, proto jsem nad tím nijak zvlášť nepřemýšlel. "Joo, to je. Moje ségra je super!" povím nadšeně, a... taky docela hrdě.
"Co jste spolu podnikali?" začal jsem se vyptávat, jak typicky vesnická babka drbna, když se snaží nastřádat všemožné informace o všech ve svém nejbližším okolí. "Ajo, vy jste oba smečkoví lovci, že... je mi to jasné," napadlo mě po chvilce. Možná jsem tě tím zachránil od dalšího vysvětlování.
Po chvilce odmlky jsem udělal pár kroků kupředu a zavětřil. Něco mi tu nesedělo, ale co?

Z toho, na první pohled možná trochu komicky vypadajícího klubíčka jsem se vymotal docela použitelný. Energie mi to příliš neubralo, o to více zmatený jsem byl. Motala se mi hlava, ale byl jsem stále při vědomí. Snažil jsem se vnímat tu hromadu vjemů, která tady byla. Než jsem se ale plně vyšplhal na vlastní tlapy, zjistil jsem, že se... něco děje.
Cítil jsem se divně. Tak jako nikdy předtím. Jakoby... silný. Cítil jsem se jinak, než kdy předtím. Fialové plameny vznášející se kolem celého mého těla mohly zmátnout nejednoho přítomného vlka. Zřejmě tu zapracoval adrenalin. Měl jsem pocit, že se najednou všichni kolem mě začali zvětšovat. Opak byl pravdou - to já jsem se zmenšoval! Udělal jsem pár kroků vpřed k tomu obrovitánskému zvířeti. Ty kroky byly... taky jiné. Divné. Kratší tlapy, najednou mi nezavazel ani chvost. Moje obvyklé těžiště bylo narušeno, neboť se mé tělesné proporce měnili. Ostatní to přes plameny nejspíše nespozorovali, leda by byli fakt blízko. Teď nebyl prostor na to se nad tím nějak zvlášť zamýšlet. Přiskočil jsem k Rufovi, kolem dokola stále hoříc. Maličký okamžik jsem sledoval, jak se někteří snaží útočit napřímo. Na nic jsem nečekal a tak, jak se u vlčí smečky patřilo, jsem se přidal k vytí. Byl to prostě takový zvyk, ke kterému se jednoduše nešlo nezapojit. Netušil jsem, co víc dělat. Silný jsem nebyl, ač jsem měl možná o cosi více energie, než většina zde válčících. Ale stejně jsem si troufl se k potvoře přiblížit. Rozhodl jsem se totiž využít svých plamenů, abych jej zmátl. Plamenů, které jsem z bezpečnostních důvodů rozhodl spolu se sebou uklidit dále od členů své smečky.
Další komplikace přišla ve chvíli, kdy jsem se vydával blíže k zvířeti. Ostrá bolest v jedné z předních tlap mi komplikovala pohyb. Na tlapu nešlo úplně došlápnout, docela mě to vyhodilo z mé rovnováhy, nehodlal jsem to však vzdávat. Pajdal jsem o třech, aniž bych nad tím nějak přemýšlel. Krok co krok jsem byl blíže tomu přerostlému jelenovi, se kterým již někteří nablízko zápasili. Již musel cítit aspoň žár mých plamenů. Doufal jsem to. Nešel jsem proti němu zepředu, aby mě nezaregistroval okamžitě. Možná se mi podařilo ho aspoň trochu popálit? Nenechám je v tom přece samotné!

Zlehka jsem si nesl na tváři úsměv. Měl jsem dobrou náladu, dobrý pocit ze své dobře odvedené práce, ale i z dalšího produktivního dne.. uhm, tedy noci.
Byl jsem trošičku zamyšlený, zase jsem se v hlavě propadal do svého vnitřního světa, než mě z něj probudilo vyřčené jméno mé sestry. V tu chvíli jsem se k tobě opět otočil. Se zájmem v očích jsem se optal. "Cože s Eirlys? Dává ti lekce fyzického kontaktu?" uchechtl jsem se. V tu chvíli jsem ucítil něco... vlastně jsem netušil co to je. Nebyl to tak úplně pach někoho, nebo něčeho, spíše... nevím, nedokážu to popsat. Ale bylo dost možné, že si to moje trochu-jinak nastavená hlavička působila sama. Nebylo by to nic neobvyklého. Takové okamžiky se mi občas stávaly ve chvílích, kdy se můj vnitřní svět pojil s reálným, s tím venku. Fialové plameny slábly, než nakonec zmizely úplně. V první moment jsem se zarazil, ale dále jsem tomu nevěnoval pozornost, neboť... to přeci nebylo poprvé, co se něco takového dělo. Nic jsem neviděl, ani neslyšel.

Zamrkal jsem, až teď jsem si uvědomil, že zatímco tu všichni něco robili, já zasněně čuměl před sebe. Až do této chvíle. Zmerčil jsem ono zvíře, na které naše smečka útočila. Vypadal, že má dost. Anebo ne? Nevěděl jsem co teď. Čím jsem si byl jistý bylo to, že bych měl nejspíše dohnat to, co jsem zanedbal. Že bych měl taky pomoct. Ale čím? Napnul jsem veškeré své svaly a těkal pohledem z jednoho na druhého. Uvažoval jsem, kdo potřebuje pomoci nejvíc. Opatrně jsem se naklonil ze srázu, lehce se mi zatočila hlava. Znejistěl jsem a opět ucovnul dříve, než by se rovnováha rozhodla mě zradit. Zatřepal jsem hlavou a ještě jednou se rozhlédl kolem sebe.
Po chvíli rozhodování (více času na něj již nebylo), jsem uchopil jednu z posledních větších klád, která tady zůstala a okamžitě se rozklusal k Zathrianovi. On vypadal nejvíc, jakoby potřeboval pomoc. Uvidí mě přibíhat a dá mi rozkaz, určitě! Prvních pár neohrabaných kroků vyšlo, za tlapami mi zažehnul můj typicky fialový plamen.
Jakmile jsem si to uvědomil, kapánek jsem se zlekl a přestal kontrolovat pohyby mého ocasu, který mi až doteď pomáhal korigovat rovnováhu. Do té chvíle, než jsem tímto svým dračím bičem máchl špatným směrem, a tak si podkopl tři ze svých čtyř dlouhých tlap. Začal jsem se kutálet zpět k srázu. Veškeré snahy zabrzdit svými dlouhými tlapami se zdály být marné a tak jsem po chvilce zacítil, jak pevná půda pod mým tělem, neohrabaně stočeným do prapodivného krkolomného klubka, znenadání zmizela. Stejně jako mé plameny. A já? Já mizel volným pádem rovnou z útesu dolů.

I přes věškeré vzrušení z blížícího se pachu na mě padala únava. Už už jsem s hlavou položenou na mých skřízených tlapách usínal, když v tu chvíli se ozval hlas. Několikrát jsem bouchnul ocasem do země. Byl nezvyk mít nedračí, ale vlčí ocas. Věděl jsem, že jím nesmím vrtět, byl divný ten fakt, že... už můžu! Rozzářil jsem se v úsměv, až tmu v jeskyni rozzářilo pár mých fialových plamenů na mém hřbětě, špičkách uší a koncích tlap. "Čau," pousmál jsem se a pohodil hlavou. Uši nastražené dopředu, zvědavostí rozzářená očka. Za svůj život jsem si nezvykl, že jsem mohl některé vlky ve své blízkosti děsit, o to méně mi moje nová tělesná stavba působila problémů. Ale vždy jsem byl naprosto neškodnej. V době, kdy jsem se dal na dráhu magistra jsem jaksi neplánoval, že s mě vlčata můžou taky bát. Ikdyby, neuvědomoval jsem si to a hlavně... bych si s tím asi hlavu ani nelámal. Stejně jako s většinou věcí.
"Ty jsi jedna z těch nových mláďat, že?" popíchnu tě nadšeně. Bylo mi jasné, že se jedná právě o tu vlčici, která sem přišla onehdá s Rufusem. Konečně jsem si ji mohl pořádně prohlídnout... tedy, mohl bych, kdyby tu bylo trochu více světla. Najednou pro mě byla všechna mláďata větší, než kdy dříve. Ale jenom v mých očích, neboť já tu byl ten menší. Fakt to byl nezvyk, ale snažil jsem se na to moc nemyslet, abych nepropadal panice, protože změny jsem snášel fakt blbě.
"Klidně schovej se. Místa dost tu je. Vítr není vždy příjemný," pousměju se na tebe. "Ještě by tě odfouk," zachichotal jsem se. Můj stále lehce pubertální hlas mohl být komický. Ale co. Jsem takový jaký jsem.

I přes věškeré vzrušení z blížícího se pachu na mě padala únava. Už už jsem s hlavou položenou na mých skřízených tlapách usínal, když v tu chvíli se ozval hlas. Několikrát jsem bouchnul ocasem do země. Věděl jsem, že jím nesmím vrtět, tak jsem se snažil držet. Rozzářil jsem se v úsměv, až tmu v jeskyni rozzářilo pár mých fialových plamenů okolo ostnů na zádech a na koncích tlap. "Čau," pousmál jsem se a pohodil hlavou. Uši jako obvykle stažené dozadu, ten kdo mě znal věděl, že to u mě neznamená totéž, co u jiných vlků. Můj ne-čistě-vlčí vzhled spolu s touto gestikulací moh vypadat dost komicky, ba i možná trochu spooky. Ale byl jsem neškodnej. V době, kdy jsem se dal na dráhu magistra jsem jaksi neplánoval, že s mě vlčata můžou taky bát. Ikdyby, neuvědomoval jsem si to a hlavně...bych si s tím asi hlavu ani nelámal.
"Však můžeš. Já nebránit budu ti v tom. Jsem rád docela, že konečně trochu víc poznám těch pár nových členů naší smečky. Tebe Rufus přivedl, nemám pravdu?" vznesu k tobě zvídvavý dotaz. Ač jsem mohl vypadat sebeděsivěji, můj hlas byl sice děsivý, ale stále poměrně dětský. Vysoký, energický, hlasitý. Úplný opak Feiera.

"To nic, ne každý den daří se nám," zavrtěl jsem hlavou, pousmál se na tebe a symbolicky švihnul i ocasem. "Příště pude to," snažím se tě trochu podpořit a drknu do tebe přátelsky tlapou. Místem, které NEHOŘÍ. Ale jistá dávka tepla tam je. V tu chvíli, co jsem ucítil chlad z tebe sálající, na okamžik jsem se zarazil. Sakra, opět jsem zapomněl, že fyzický kontakt ne-e... Byl jsi v tomto naprosto opačný, než já. Já si z osobní zóny nic nedělal, prakticky pro mě neexistovala a fyzický kontakt jsem měl rád. Daleko lépe jsem přes něj vyjadřoval své potřeby, než slovy.
"Ehm.. promiň," uvědomil jsem si nahlas a rozpačitě se ušklíbl. Nechtěl jsem svým kamarádům působit nepříjemnosti. Aspoň ne úplně záměrně. Protáhnu se a kouknu kolem sebe. Adrenalin mi z šil pomalu vyprchává. Svůj pohled upřu na svůj úlovek. Tedy.. než upozorníš na můj oheň. V tu chvíli, kdy se tak stane, kouknu na plamínek za mou tlapou, jakoby v podpaží. Ten se náhle rozplyne. "Um... jo, to je moje magická schopnost. To nevíš? Stále neumím ji používat úplně, jak by vhodné bylo."

Po řádném odpočinku v noře jsem se vysoukal ven. Uvědomil jsem si, že už je zase večer. Slunce již bylo za obzorem a nad hlavou se mi rozprostírala obloha bez jediného, jedinkatého mráčku, plná hvězd. Byl snad dost možná jeden z posledních poměrně teplých večerů. Nebo nocí? Neměl jsem úplně přehled, ale bylo mi to defakto jedno. Vlastně mi to vyhovovalo více, ale byl bych rád za to, kdyby mi v noci více vlci dělali společnost. Chápal jsem, tedy... musel jsem chápat, že se jim přes noc dobře spí, zatímco mně ani ne. Ale někdo vzhůru být musel. Sice hrozba nebezpečím byla v současné době opravdu mizivá, ale co by, kdyby...
Pousmál jsem se při pohledu na oblohu. Byla fakt hezká. Ti spáči nevědí o co přicházejí... anebo vědí, a je jim to jedno.

Povaloval jsem se v jeskyni. Poslední dny jsem si všímal, že se ochlazuje. Letní vánky mezi sluníčkem mi začínaly chybět, ale nevěšel jsem hlavu, věděl jsem totiž, že léto přijde znova!
Když jsem tu tak ležel a rozjímal nad počasím, časem, budoucností a prostorem, položil jsem si tlapku přes tlapku a zvedl hlavu. Do čenichu mě totiž udeřil jakýsi pach, nic neobvyklého. Vnímal jsem, že se k jeskyni blíží bezpochyby někdo od nás. Nebyl důvod se nějak stresovat. Vlastně... ikdyby byl, nejspíše bych si nebezpečí neuvědomoval. Což byla sice zásadní chyba, ale autistickému drolfíkovi toto nevysvětlíte, ani kdybyste se sedmdesátkrát snažili.

Jak jsi správně doufal, že jsme si nevyhlédli toho stejnýho, tak nevyhlédli. Zato v mém merku zůstal ten hned těsně vedle toho tvého, což jsme ovšem ani jeden nevěděli. To však nebylo vůbec na škodu! Sledoval jsem po očku taky tebe, a čekal, až vydáš povel k útoku. A ten taky vzápětí přišel. Vyskočil jsem vpřed směr kořist a napodoboval tvoje pohyby. Pohyby, které jsem sám neznal, a rozhodně vypadaly více komicky, než ty tvé, při mém neohrabaném těle.
I přes to všechno jsem byl poměrně úspěšný, protože po několika málo chvílích jsem vyhlídlou kořist opravdu polapil. Tak jo, snad první lov po několika neúspěšných pokusech, který se konečně podařil. Adrenalin v mých žilách vystřídala euforie, díky které jsem si všiml, že vlastně... téměř po celou dobu hořím několika fialovými plamínky. Bylo až obdivuhodné, že mě neudělaly tolik nápadným, jak by se dalo čekat. Polapeného zajíce jsem zakousl a nechal ho padnout k zemi. Posadil jsem se k němu a pohlédl tvým směrem.

Tak jsem se na chvilku zasnil, vyrušily mě vlastní myšlenky a kapánek mi trvalo, než jsem se dostal znovu do přítomnosti. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem byl schopný zachytit všechna vlčecí slova. Zatřepal jsem hlavou, abych se zase dostal do přítomného okamžiku úplně a snažil se uvědomit si, co bylo. "Uuh. Jo, taky jsem pán ohně. A proto nedopustit smím, aby se on stal pánem mým," zkonstruoval jsem kostrbatou větu, jakobych byl snad právě teďka probuzen po dlouhém zimním spánku.
Po chvilce jsem se otočil na druhé vlče, jehož dotazy jsem již pobral snad skoro všechny. Zasmál jsem se. "Joo, všichni umíme hořet. Ale některé z nás to bolí, a ničí kožíšek. To se však mě, táty Adaina, ale ani vás dvou netýká. Pro nás čtyři je oheň naprosto bezpečný. Jiným vlkům může ublížit," snažil jsem se vysvětlit co nejvíce polopaticky a zatřepal hlavou. "A ubližuje to i přírodě. Kdybychom oheň neuměli zastavit, rozšíří se po celé trávě, stromech, keřích a všechno zničí. Po všem zůstane jenom sypký prach," teď jsem se možná nahnal sám do pasti. Neměli jsme na území místo, které by se vyznačovalo velkou vrstvou prachu, prášku, písku či čehokoli sypkého. Na malý okamžik jsem se zamyslel. "Něco, jako písek. Viděli jste někdy písek, kluci?" optám se. Chci opět rozvířit konverzaci.
Možná bych je mohl někdy vzít podívat se do Mrtvého lesa nebo k vyprahlému jezeru. Případně na poušť, která je hned vedle. Sám jsem tam byl jednou, ale myslím, že si cestu tam stále pamatuju.

Sledoval jsem tě. Snažil jsem se řeč těla nějak rozpoznávat, ač to bylo něco, co mi dělalo vždy docela problém. Sám jsem gesta používal hodně málokdy a když už ano, neuvěodmoval jsem si je. Pousmál jsem se a jakmile jsi na mě kývnul, pokývnul jsem ti nazpět. Jelikož ty jsi se rozběhnul do strany, mně bylo jasné, že bych měl běžet buď rovně, nebo naše čelisti ještě více rozevřít. Rozhodl jsem se pro druhou variantu a nabral jsem směr mírně doleva.
Jakmile se kořist začala pohybovat, měl jsem co dělat, abych zůstal myšlenkami u jednoho jediného jedince. Přimhouřil jsem oči a soustředěně sledoval toho jednoho, kterého jsem si vyhlídl již při rozběhu. Pohledem jsem přitom ale těkal na tebe, abych zachytil další ze signálů, zatímco jsem začal pomalu hnát kořist na pravo. Zatím jenom mírně.